Baťovské bydlení ve vztahu ku poměru pracovnímu a ochraně nájemníků 

Ondřej Ševeček: Zrození Baťovy průmyslové metropole

Jiří Mikolášek: Prvorepublikové nájmy – regulované, ale jinak (Peníze.cz, 2005)

Křeček Stanislav: Pracoval jsem u Baťů, Praha 1992

 První republika reguluje nájemné

Poválečná doba a špatná situace bytového fondu vyžadovala, aby se pokračovalo v celkem přísných regulačních opatřeních z dob I. světové války a československá vláda přijala několik důležitých zákonů. Prvním z nich bylo nařízení o ochraně nájemců hned z roku 1918, které upravilo zejména zvyšování nájemného a které bylo následováno mnoha dalšími zákony a nařízeními.

Nařízení dost podrobně určilo, za jakých okolností může být nájemné zvýšeno a o kolik. Za přípustný důvod se považovalo například zvýšení úrokové míry u hypotéky, kterou byl dům zatížen, nebo zvýšení veřejných dávek, kterými byl majitel nemovitosti povinován. Dále se upravovalo, za jakých okolností může banka zvýšit úrokovou míru u hypoték a také se věnovalo situacím, za nichž bylo možné podat výpověď.

 Ustanovilo také t.zv. nájemní úřady v obcích nad 20 tisíc obyvatel, ve kterých byly kromě zástupců obce aktivní i nájemníci a majitelé domů. Ti všichni rozhodovali o přípustnosti zvýšení nájemného.

Máš víc ložnic než dětí? Tak plať!

Zákon o ochraně nájemníků z roku 1925 poněkud regulaci nájemného zvolnil, například byl přípustný vyšší nárůst nájmu pro bohatší nájemníky. Majitel bytu mohl požadovat větší činži i v případech, kdy vícepokojový byt obývá nepřiměřeně málo nájemníků.

Zákon se mimo jiné nevztahoval na nové domy a byty, dále na domy obcí, okresů a podobně.

Bytová politika za první republiky

Zákon o ochraně nájemníků z roku 1919 zaváděl poměrně širokou regulaci, která byla podle tehdejších vlád potřebná. Nicméně s rozvojem bytového fondu se nebáli tato omezení zmírnit, deregulovat. Po postupné novelizaci se tento zákon od roku 1930 již nevztahoval na:

• byty v nových domech, které byly postaveny po květnu 1924,  resp. 27.  lednu 1917,
• byty v domech právnických osob,
• byty o čtyřech a více pokojích,
• byty obývané nájemníky s ročním příjmem více než 100 000 Kč,
• byty v obcích do 2 000 obyvatel, kde nebyl více než třetinový podíl pronajímaných bytů (tj. převážně sídla venkovského charakteru).

V Československé republice se bytová politika orientovala zejména na usměrňování trhu s byty a podporu nové výstavby. Především z počátku byla důležitá i otázka kvality bydlení, zejména nejlevnější byty, tedy převážně dělnická městská obydlí, byla ve stavu nevyhovujícím hygienickým normám, nezřídka i kvůli příliš velkým rodinám žijícím v relativně malých bytech.

Zákony o stavebním ruchu, platné od roku 1919 až do konce první republiky, podporovaly výstavbu malých bytů (od 35 m² do 80 m² obytné plochy) pro příjmově slabé rodiny. V platnost vstoupila regulace s relativně velkým dopadem, v situaci nedostatku nájemních bytů stanovena maximální částka, o kterou se mohl zvýšit nájem. Nicméně, již od roku 1921 se podíl chráněných bytů snižoval díky rychlé výstavbě nových bytů.

Státní bytová politika první republiky se soustředila především na zlepšení situace chudých rodin, a to s poměrně slušným výsledkem. Rozsah regulace se se zlepšováním stavu postupně snižoval.

Sektor nájemního bydlení mezi lety 1918 a 1939 měl k ideálnímu stavu daleko, hygienický stav i průměrná podlahová plocha byly nedostatečné, a (hlavně zpočátku) byl bytů poměrný nedostatek. Navíc došlo ke zvýšení míry regulace oproti předválečnému stavu, a to i za Rakouska–Uherska byl vliv státu poměrně velký.

Baťovci (ne)regulují, ale zavazují

S přihlédnutím k období největší výstavbové expanse v historii Zlína, kterou bychom mohli datovat mezi roky 1920 až 1940, vidíme, s že postupným uvolňováním regulačních opatření a uplatňováním hojných výjimek se ochrana nájemníků ve městě stala marginálií (2,9 % bytů).

Středobodem se stal Zákon o ochraně nájemníků ze dne 28. března 1928 (č. 44/1928 Sb.). Jak už je v našem státě zvykem, několikráte novelizovaný a nastavovaný, plný výjimek ze stanovených pravidel. V zásadě všechny pronajímané byty podroboval veřejné kontrole. Ale ty výjimky....!

Jak jsme již zmínili, zákon se nevztahoval – mimo jiné – na byty v t.zv. nových domech (objektech postavených po 27. lednu 1917) , byty o 4 a více pokojích nově pronajatých po 1. květnu 1924 nebo např. na byty a místnosti nově pronajaté nebo dané v podnájem po 31. březnu 1928. Zamyslíme-li se nad standardem baťovského bydlení v půldomcích (stavěných od r. 1927 např. Zálešné, Podvesné, Dílech ...), nebo nad vyšším standardem bydlení v domech "Nad Ovčírnou", zjistíme, že většina zlínské výstavby se dostala mimo sféru výše psaného zákona.

Jenže ... firma Baťa vytěžila ještě něco. V baťovských domcích bydlelo cca 20 % spolupracovníků, další žili na internátech, svobodárnách a v podnájmech. Jisté množství zaměstnanců firmy ve svém vlastním domě, ať už postaveném soukromě nebo družstevní formou.

Užívání baťovských obydlí bylo podmíněno nájemní smlouvou, která byla vázána na pracovní poměr v závodech (= firma navenek nepodnikala developerským způsobem, výstavba měla sloužit pouze spolupracovníkům). V případě ztráty zaměstnání se musel bývalý zaměstnanec podniku ze závodního bytu ve velmi krátké lhůtě vystěhovat. V doplňku námezdní (pracovní) smlouvy užívané ve druhé polovině dvacátých let se m.j. uvádí:

„Pan .... zavazuje se výslovně za sebe a svoje právní nástupce i dědice kdykoliv toho firma T. & A. Baťa bude požadovati celý byt se vším příslušenstvím tak, jak je tvoří předmět tohoto doplňku námezdní smlouvy i za trvání služebního poměru bez jakékoliv soudní výpovědi, nejdéle do 1 týdne od příkazu fy. T. & A. Baťa vykliditi a odvésti jej firmě T. & A. Baťa v témž stavu, v jakém jej převzal ... V každém však případě jest povinen pan ... uvedený předmět doplňku námezdní smlouvy vykliditi dnem zrušení právního poměru ať již propuštěním jeho jako zaměstnance, nebo projítí výpovědní lhůty na základě výpovědi, kterékoliv ze smluvních stran."

Jak se s takovou smluvní klausulí lehce udržovala pracovní kázeň nejen na pracovišti, ale i klid v městském prostoru (který řídili rovněž představitelé fy. Baťa) a neposlední řadě politickém životě lze se snadno domysleti.

Personální politika baťovců šla ještě dále – kdo chtěl bydlet, musel dát k disposici prakticky své soukromí. Uchazeč přišel na ubytovací oddělení a :

„Žadatel vyzvedne si v ubytovacím zařízení oddělení žádost, kterou vyplní a dá podepsat vedoucímu. Podepsanou žádost odevzdá v ubytovacím oddělení, kde se sepíše protokol, týkající se jeho rodinných poměrů. Žádost se pak dá k podpisu osobnímu referentu, vedoucímu sociálního oddělení a vedoucímu osobního oddělení.

O rodinách, než se k nám nastěhují, vyžádáme si informace od našich zaměstnanců, kteří je znají (jsou z jejich obce), případně od majitele bytu, u kterého rodina bydlí. Rodiny, které bydlí ve Zlíně nebo blízkém okolí, před nastěhováním k nám navštěvujeme."

Jak se v letech prosperity (a nejen těch, obdobný případ se zažil můj dědeček na jaře 1939; pracoval u Bati od r. 1923 a do r. 1939 bydlel v soukromém podnájmu) realizovaly výše popsané baťovské personální metody, popsal Stanislav Křeček. Stačilo být spolehlivým, resp. perspektivním zaměstnancem podniku, se kterým se do budoucna počítalo. A oženit se, pro svobodné níže popsané neplatilo.

„V roce 1934 jsem se rozhodl, že se ožením .... Šel jsem do ubytovacího oddělení se žádostí o přidělení bytu a dostal jsem klíče od třech bytů, abych si vybral. Prohlédli jsme si je s budoucí ženou všechny; shodli jsme se na bytu o třech pokojích, kuchyni s koupelnou a sklepem a ostatním příslušenstvím (takové byly všechny) za týdenní nájem Kč 27,- "