Jan (John) Hoza – automobilová novota
Jan Antonín Baťa – Román života (úryvek pro ilustraci ke článku)
Osoby a obsazení:
Jan Hoza –
hlavní osoba článku
Ignác Hoza –
Janův bratr
Josefka Klausová -
dcera z prvního manželství Anny
Minaříkové, první ženy Antonína Bati
Hubert Klaus -
manžel Josefky, strážný v pozici šéfa ostrahy
Leopold Baťa -
nejstarší bratr Jana A. Bati, původně zamýšlený jako nástupce Tomáše Bati
Josef Blažek - zaměstnanec od roku 1905; 1907 – zástupce T. Bati, 1916 – prokurista/ředitel
Tomáš Baťa - netřeba představovat
Automobil - Laurin & Klement, pravděpodobně závodní typ F, FC nebo FCS
V létě 1911 po krátké svatební cestě do
Egypta přinesl Tomáš nové myšlenky na výrobu. Obíraje se jimi jezdil – jednak
se svou ženou, jednak sám – po Uhrách, Jugoslávii a Polsku – autem. Vůbec se
naučil jezditi tím autem tak, že nejezdil na dva dny ani do Vídně. Vyjel ráno
ve čtyři hodiny a přijel v deset večer nazpět.
Jeho šoférem byl po Gyermekovi, jenž onemocněl,
Jan Hoza, učeň z továrny, který se dostal k automobilu vlastně jaksi
násilím. Jak?
Závodní laurinka stávala obyčejně na dvoře
přikrytá plachtou, protože tehdy byly sklady nacpané zbožím. Mladí lidé
z továrny samozřejmě u ní snili a chodili si ji alespoň pohladit, když už
nebylo možné počítati s nějakým svezením.
Jan Hoza – bylo mu asi 16 let a učil se už třetí
rok strojníkem – chodil kolem ní zrovna zarmoucený. Měl ji přece tak
seštudovanou, tak znal ten stroj. Vlastníma rukama i po fajrontě ho umýval a
vyptal se Gyermeka na každou páku a na celý způsob, jak se to řídí a co se
s tím kdy musí udělat. Pneumatiky také montoval, sám se nabídl, a Gyermek
mu to rád nechal dělat, že se nemusí s tím dřít sám.
Jenom kdyby se směl na tom svézt. Ale to se
nedovážil. Prosím vás .... Tak na bráně byl Klaus, tož ten byl jak čert na to,
aby se nic nestalo. Ale co bylo horšího, hned z druhé strany průjezdu byla
paní Klausová – Josefka – a to bylo ještě stokrát horší. Co by byl dostal on a
Ignác a švagrová, Ježíši – neptejte se. A benzin tam je .....
Ale Hoza nebyl sám.
Z kanceláře ven se díval stejně toužebně na
auto účetní bilancista – bratr Leopold, jenž se právě vrátil z vojny jako
poručík. Sice se také bál Josefky, ale s Tomášem by se byl snad o tom
domluvil. Když ale ten Hoza kolem toho auta tak očuchával, vyšel Leopold ven a
šel k autu, alespoň si sednout. Sundal plachtu a sedl si do měkkých
polštářů. Hoza byl hned u něho:
„Pane Leopold, já vás svezu.“
„A umíš s tím jezdit?“
„Jestli umím? Vždyť jsem už jezdil
s Gyermekem,“ lhal Hoza.
„Dobře. Tož pojedeme nejprv kolem dvora,“ rozhodl
Leopold.
Jan Hoza byl hned hotov. Sice když natáčel, tož
jej praštila klika, div mu ruku nezlomila, ale to nic. Natočil to a stroj
chytl. Vskočil rovnýma nohama do vozu – a přemýšlel teď, jak na to a co se má
nejdřív...
Leopold se na něj díval a začal pochybovat. Kdyby
to ten kluk rozbil, tož vlastně by on to zavinil, on, Leopold. Už mu chtěl
říci, aby to zastavil, když Hoza tam vhodil rychlost a – nemaje zkušenosti –
současně pustil spojku, takže stroj udělal jeden, dva, tři, čtyři pochopy, ale
protože to byl silný závodní vůz, tož se pomalu rozjížděl.
V Hozovi by se krve nedořezal a
v Leopoldovi také ne. Jezdili kolem hromady uhlí, naskládaného tam
v prostředku dvora. Jednou, dvakrát, třikrát dokola – když tu najednou
zhlédli oba to zděšení, které jejich čin vyvolal.
Z vrátnice vyběhl Klaus, z kuchyně
Josefka a z kanceláře správec Blažek a všichni běželi, co jim nohy
stačily, k autu.
V Leopoldovi hrklo a v Hozovi ještě
víc.
Hoza zastavil vůz a vyletěl z něho ven a
utíkal – do známé skrýše mezi pytle odpadků, kam se schovávali skorem všichni
kluci, když něco nebylo akorát, jak mělo být.
Správec nadal Leopoldovi, Josefka mu nadala a
Leopold – jak to byl mírný člověk – se spíše jenom chabě bránil:
„Poldíku, jak ty se možeš dát na takové
uličnictví? A ptal ses Tomáše?“ vpletla se do toho Josefka. „Vždyť ty si vedeš,
jako by to všechno bylo tvoje. Tož, to se eště pleteš, holenku.“
„Hoza,“ křičel správec Blažek přes celý dvůr,
„pět korun pokuty.“
Pane na nebi, vždyť pět korun – to byl celý
týdenní plat, co Hoza dostával. To bude virvajs od Ignáca, až se to doví a až
nepřinesu domů výplatu, myslel si Hoza. No, ale co se dalo dělat? Aspoň si
zajezdil a už by se toho včil nebál. A vůbec. Vždyť ještě žádný z učňů,
ani z těch z kanceláře, se toho neodvážil. Jenom co ještě tomu řekne
pan Tomáš. Ten umí takového něco říct, když někdo provede něco sprostého, že to
potom člověk do smrti nezapomene. No, a vlastně to sprosťáctví bylo, uznával
skorem Hoza.
Ovšem, že se to Tomáš dověděl. Byla to první
zpráva, kterou dostal, když se vrátil z města.
„Ale podívejme se na mládence, tak oni by chtěli
jezditi, že? A vy jste dal Hozovi pět korun pokuty? Hmmm.... no dobře.“
Správec i Josefka zůstali na to hledět. Tak vida,
Tomáš se ani nezlobil, podívejme se. Za chvíli bude to uličnictví těm syčákům
ještě schvalovat.
Za dva dni na to jel Tomáš obchodně do Brna.
Odtud pak došel telegram: „Hoza nechť mne očekává autem na nádraží
v Kojetíně v šest hodin večer, chef.“
Bác. Co teď? Blažek, když dostal ten telegram,
nevěděl, jestli se má smát nebo plakat. Zatracený život. On si ho šéf zavolá
s autem a Blažek – no prosím vás, jak u toho vypadá? Ale jakáž pomoc? Je
to těžká služba.
„Zavolejte Hozu.“
„Ignáca, prosím?“
„Ne, toho všiváka Jana Hozu, toho učně ...“
„Hoza, pojedete autem pro pana šéfa do Kojetína.
Připravte si to a očistěte a hleďte, když vám dává šéf příležitost, abyste se
něco naučil a toho vyznamenání si zasloužil.... Ta pokuta ale platí.“
Hoza vyšel z kanceláře s vyvalenýma
očima. Teď už na něho nezahlídal vrátný Klaus a nikdo, když šel rovnou
k autu a sundával z něho plachtu. Mistrovi ve strojírně ohlásil, jaký
dostal rozkaz a – pro jistotu – vyjel už ve dvě hodiny odpoledne, aby tam jistě
dorazil, do toho Kojetína, těch třicet či třicet pět kilometrů daleko. Jel
hlavně jedničkou, a když byla docela rovná silnice, tož si pochutnal na dvojce.
V Kojetíně čekal v cukrovaře u Šíblů na příjezd vlaku. Když Tomáš
vystoupil, nechal se zavézt na večeři zpět do cukrovaru a potom – hajdy domů.
Hoza jel – jedničkou, dvojkou .... dvojkou ....
„Co? A proč nejedeš čtverkou?“
V Hozovi píchlo.
„Dyž já to ještě neumím, pane Tomáš,“ omlouval
se.
„Co neumíš? Píchni tam trojku a už... Já tě
naučím.“
Hoza přehodil trojku.
„Přidej plyn, ty hrdino....“
Šlápl tedy na plyn a v duchu se přežehnal
svatým křížem, jak vůz poskočil a letěl jako na křídlech, až přes rigoly
vyskakovali. Jeli trojkou.
„A jak dlouho mne necháš se ploužit tou trojkou?
Dej čtverku, sic dostaneš lepanec.“
Hoza třesoucí se rukou vyrazil čtverku a zdálo
se, že se vznáší. Skutečně jeli místy jenom po dvou kolech, neboť měl strach
sundat nohu z plynu. Byla noc a jelo se dobře.
Když dojeli do Zlína, byl Hoza do niti. Tomáš jej
bouchnul do zad a sáhnuv do kapsy vytáhl desítikorunu a povídá:
„Tož vidíš strašpytle, a už umíš jezdit.“
Hoza zůstal sedět ještě chvíli ve voze,
popadajíce dech a hroze se, co by se bylo stalo, kdyby byl ten patník u Maruše
Zahradské neuhnul a nevyvalil se ...