Josef Vávra-Stařík (1902–1953)

Ústav pro studium totalitních režimů

Narodil se 29. října 1902 ve Lhotě u Malenovic na Zlínsku, otec František i matka Františka, roz. Smolíková, byli drobní zemědělci. Měl tři sourozence, sestry Marii a Františku^[1] a bratra Františka, který později v rodné Lhotě převzal hospodářství po předčasně zesnulém otci. Josef Vávra-Stařík absolvoval hospodářskou školu v Napajedlech, vyšší lesnickou školu v Hranicích na Moravě a posléze učitelský ústav v Košicích. Jako učitel působil od sklonku 20. let na Slovensku, nejdříve ve Zvoleně a pak v Púchově, kde také poznal svou budoucí ženu Marii^[2], rovněž učitelku. V roce 1936 odešli manželé Vávrovi ze Slovenska na Moravu, kde společně v Dubňanech na Hodonínsku nastoupili v tamější obecné škole. Josef Vávra byl politicky a spolkově velmi aktivní, již na Slovensku byl organizován v agrární straně a později se stal významným funkcionářem tzv. Moravsko-slovenské společnosti, národopisné a folkloristické organizace, jíž předsedal armádní generál ve výslužbě Josef Šnejdárek. Během dramatických událostí okolo násilného rozbití Československa jím byl snad instruován, aby se angažoval v nově vzniknuvší Národopisné Moravě, která navazovala na Moravsko-slovenskou společnost, a pracoval tam v jeho intencích, to znamená vlastenecky^[3]. Jednalo se o fašizující organizaci, jež v té době naléhala na německou stranu, aby Slovácko bylo přičleněno k samostatnému Slovenskému státu. Josef Vávra, který se stal jedním z jejích hlavních činovníků (jeho podpisy jakožto jednatele později nechybějí například pod návrhy na arizaci židovských obchodů podávané právě pod hlavičkou Národopisné Moravy), tehdy rovněž podal přihlášku do fašistické Vlajky^[4]. Kromě Šnejdárka vykonával dubňanský učitel podobné služby i pro lidi blízké předsedovi protektorátní vlády generálu Eliášovi, pro něž obstarával zpravodajsky cenné informace.

V roce 1940 ho protektorátní ministr školství profesor Kapras jmenoval krajským osvětovým referentem a Vávra se se svou ženou přestěhoval do Starého Města u Uherského Hradiště. Postupně však narůstaly jeho konflikty s čelnými představiteli Národopisné Moravy a stával se nepohodlný i německým úřadům; byl proto zbaven funkce tajemníka Národopisné Moravy a zanedlouho i suspendován z funkce krajského osvětového referenta (1941). Následovalo přeložení na místo učitele ve Studenci nedaleko Třebíče a posléze definitivní propuštění ze státních služeb. Až do svého ilegálního odchodu na Slovensko v roce 1943, kam ho zřejmě zahnaly zvěsti o jeho připravovaném zatčení gestapem, pracoval Josef Vávra jako výrobce a malíř dřevěného moravského folkloru^[5], což byla činnost, ke které se za svého života ještě několikrát vrátil.

Po útěku na Slovensko se Josef Vávra alias Josef Dubňianský^[6] obrátil s žádostí o pomoc na své slovenské známé. V novém působišti se zřejmě od počátku pokoušel získat kontakty na formující se protifašistickou rezistenci, ale aktivním odbojářem se stal zřejmě až vstupem do ilegální komunistické organizace v Hlohovci. V následujících měsících se podílel na její podzemní činnosti, do které údajně spadalo kromě padělání dokladů a pomoci ruským uprchlíkům také vydávání ilegálních tiskovin a shromažďování zbraní. Nejvýznamnější však byla Vávrova funkce organizačního vedoucího a zakladatele ilegálních národních výborů na západním a středním Slovensku, kterou v předvečer Slovenského národního povstání zastával. V srpnu 1944 odešel s některými dalšími hlohoveckými odbojáři, tvořícími jakýsi jeho oddíl, k partyzánům a ve Sklabině se podílel na formování 1. partyzánské brigády (tehdy ještě oddílu) Jana Žižky z Trocnova. Postupně se stal jejím výkonným důstojníkem a získal hodnost štábního kapitána. Bojů s Němci a akcí proti nim se účastnil nejprve na Slovensku (Strečno, Vrútky, Rajec, Podťaté a Štiavnik) a po komplikovaném průniku části brigády přes Javorníky v září 1944 i na Moravě (prostor Zlína, Uherského Hradiště, Strážnice, Uherského Brodu a Napajedel). Za svou partyzánskou činnost, při níž byl dvakrát raněn, obdržel Vávra, známý již pod přezdívkou Stařík^[7], řadu ocenění a vyznamenání. Statečnost svého podřízeného vyzdvihl i velitel partyzánské brigády, major Rudé armády D. B. Murzin.^[8]

Poválečná kariéra někdejšího partyzánského velitele začala jeho zvolením do čela radnice čerstvě osvobozeného Zlína, kde se na krátký čas stal předsedou Revolučního národního výboru, tedy prvním poválečným starostou. Mělo se tak stát na popud NKVD. Již v polovině června 1945 se však funkce dobrovolně vzdal (svou roli sehrála i kritika jeho minulosti) a začal se naplno věnovat činnosti spojené s adaptací partyzánů na mírové podmínky a s obhájením jejich pozic v obnovené republice, které chápe jako privilegované. Z pověření ministerstva národní obrany začal Vávra-Stařík pracovat jako likvidátor brigády Jana Žižky a angažoval se v založení Sdružení českých partyzánů (SČP), kde ho zvolili předsedou krajské organizace ve Zlíně, místopředsedou zemského vedení i členem ústředního vedení v Praze. Kromě toho zasedal i v koordinačním výboru slovenských a českých partyzánů.

Jedním z největších Vávrových úspěchů na poli obhajoby „partyzánské věci“ bylo však založení partyzánského svépomocného pracovního kolektivu ve Zlíně, tzv. Partkolu. Toto výrobní družstvo se mělo stát jakousi ekonomickou a sociální základnou moravských partyzánů. Sám Vávra se ujal funkce jeho předsedy a významné posty v něm zaujali i Vávrovi spolupracovníci. To však již byla labutí píseň bývalého učitele. Z pražského partyzánského ústředí, které v té době zosobňoval Rudolf Slánský^[9] a Augustin Schramm^[10], totiž sílil tlak k převzetí kontroly nad partyzány. Toho se mělo mimo jiné dosáhnout i organizačním včleněním Sdružení českých partyzánů do struktur jednotného Svazu národní revoluce (SNR), čímž by partyzáni fakticky ztratili svou dřívější samostatnost. Podobným aktivitám se svéhlavý Stařík bránil, své „představené“ navíc otevřeně kritizoval i za prováděnou „partyzánskou politiku“, která podle něj málo akcentovala skutečné zájmy a potřeby partyzánů. Jeho popularita mezi moravskými partyzány tím sice rostla, pro „vyšší moc“ však začínal být nestravitelný. Postupně jej vytlačili z pozic v ústředních partyzánských orgánech a ocitl se v izolaci. Během únorových událostí ještě učinil neúspěšný pokus založit ve Zlíně krajský akční výbor SČP a stanout v jeho čele, ale pak věci nabraly rychlý spád. Rebelující Vávra byl zbaven všech zbývajících partyzánských funkcí včetně předsednictví Partkolu a vyloučen ze SČP. Protože se obával, že bude následovat jeho zatčení, opustil 26. března 1948 na Velký pátek se svými kolegy Janem Hradilem, Oldřichem Kojeckým, Vilémem Krajčirovičem a Oldřichem Fischmeisterem území republiky^[11]. Zpět se vrátí již jako vězeň StB.

Exilové působení Josefa Vávry-Staříka je stejně jako předchozí významné etapy jeho života plné nejasností a rozporů. Po překročení hranic se Vávra-Stařík objevil se svými druhy v řezenském uprchlickém táboře v Goetheschule, kde se setkal s některými významnými představiteli poúnorové emigrace (nalézá se tam např. JUDr. Bohumír Bunža, JUDr. Vratislav Bušek, dr. František Kovárna a dr. Ing. Štěpán Benda). Kromě nich tu potkává i mladého národního socialistu Miloslava Choce, člověka s dobrodružnými sklony a temnou minulostí. Právě tento muž se na konci dubna 1948 vydal s pěti dalšími řezenskými uprchlíky^[12] zpět do ČSR, vybaven mimo jiné i Vávrovými instrukcemi. Nelze s jistotou určit, co přesně obsahovaly, pravděpodobně se však týkaly pouze navázání kontaktu se Staříkovými lidmi, obstarání peněz či vysílačky a kolportování letáků, nikoli však příkaz k páchání politických vražd. Když byl totiž 27. května 1948 v Praze zastřelen major Augustin Schramm, figuruje v tomto případu právě Miloslav Choc. Státní bezpečnost se chopila příležitosti a obvinila z tohoto činu československou emigraci a americké zpravodajské služby. Za jednoho z hlavních inspirátorů vraždy pak označila Vávru-Staříka, jehož spory se zastřeleným komunistickým funkcionářem byly obecně známé. Vyšetřovatelé přitom obratně a cynicky využili faktu, že Vávra-Stařík a další představitelé řezenského exilu včetně údajného Schrammova vraha Choce založili krátce předtím v tamějším uprchlickém táboře tzv. Český komitét, jakýsi společný emigrantský orgán. Tuto instituci StB účelově charakterizovala jako teroristickou, připravující ve spolupráci s americkou stranou v komunistickém Československu ozbrojený státní převrat.

Monstrproces se skupinou Choc a spol., ve kterém je souzen nejen Český komitét, ale v podstatě celá nekomunistická emigrace, proběhl v listopadu 1948 před Státním soudem Praha a vynesl celkem osm trestů smrti^[13]. Zatímco u mladíků Miloslava Choce a Slavoje Šádka mohla být exekuce promptně vykonána (stalo se tak na Pankráci 19. února 1949), v případě Vávry-Staříka a pěti dalších odsouzených k nejvyššímu trestu to jejich nepřítomnost neumožňovala. V době konání tohoto tragického a zavrženíhodného soudního divadla se však již Vávra-Stařík v řezenském táboře nenacházel. Na konci srpna 1948 totiž odešel z Německa do Francie a usadil se v Paříži^[14], kam ho o něco později následovali i jeho spolupracovníci Krajčirovič, Kojecký a Fischmeister. U Vávry-Staříka se v emigraci stále více projevoval závažný a neřešitelný paradox: přestože byl uprchlíkem odsouzeným komunistickou justicí k trestu smrti, zastával v zahraničí extrémní levicové názory, které byly pro tamní demokratické politiky naprosto nepřijatelné. Zároveň s tím se odmítal podvolit i vznikajícímu zahraničnímu vedení (Československý komitét ve Francii, Rada Svobodného Československa), které kritizoval za nezájem o řadové emigranty. Exilové špičky se k němu zpočátku chovaly s rozpaky a později s nedůvěrou, jež posléze přerostla v otevřený konflikt. Již tehdy čelil podezření, že ve skutečnosti pracuje pro československé úřady s úkolem emigraci rozkládat. Sám v zahraničí navíc koketoval s myšlenkou vrátit se do ČSR^[15]. V tomto zvláštním postavení však také inicioval založení jedné z nejrozvětvenějších protikomunistických odbojových organizací, tzv. Světlany, jejíž činnost se snažil usměrňovat pomocí dopisů a kurýrů. Hlavním „vykonavatelem“ jeho vůle se v Československu stal bývalý partyzán Antonín Slabík, který jeho jménem skupinu organizoval a instruoval. I zde se však již záhy objevilo podezření, že jde o gigantickou volavčí síť StB. Zejména poté, co došlo k mohutnému zatýkání a následným procesům. V těch byli odsouzeni k trestu smrti a následně popraveni Antonín Jánošík, Rudolf Lenhard, František Mana, Jaromír Vrba, Alois Šimara a Karel Zámečník.^[16]

Vávra-Stařík se po svém odchodu z ČSR pochopitelně ocitl v hledáčku zpravodajských služeb. Kromě Američanů v Německu a Francouzů v Paříži se o něj zajímala především československá strana. Státní bezpečnosti a Reicinovu obrannému zpravodajství se brzy podařilo nejen kontrolovat téměř veškerou Vávrovu korespondenci s domovem, ale dokonce dostat své agenty do jeho nejbližšího okolí. StB, která si počínala nejagilněji, plánovala Vávrovu fyzickou likvidaci, nakonec se však rozhodla, že ho získá živého^[17]. K tomu využila Staříkův nápad odejít do Jugoslávie. S pomocí svého agenta Karla Bartáčka (krycí jméno „Kazy“) vylákala StB v říjnu 1949 Vávru-Staříka do Vídně, kde mu slibovala pomoc na tamějším jugoslávském velvyslanectví a snad i návrat do vlasti. Místo toho však odtud Vávru-Staříka s pomocí československého atašé JUDr. Jiřího Ondráčka, spolupracovníka StB, unesla do ČSR.

Závěrečná etapa života bývalého partyzánského velitele nabrala tradiční kurz. 2. listopadu 1949 ho StB poslala do vazby v pankrácké věznici, která se společně s věznicí v Ruzyni stala jeho posledním „domovem“. V následujících měsících a letech ho vyšetřovatelé maximálně zpravodajsky „vytěžují“ a využívají jako svědka při soudních přelíčeních s členy Světlany a v procesu s Miladou Horákovou. StB má od počátku eminentní zájem na tom, učinit z něj agenta gestapa a zpochybnit jeho partyzánskou činnost. Vávra-Stařík však jakoukoli spolupráci s gestapem i po nejtvrdších výsleších odmítá. Kromě toho popírá i jakoukoli účast na vraždě majora Schramma (stejně se k případu vyjádřil už v emigraci) a nejednoznačně vypovídá i o své roli ve vedení Světlany. Zajímavé je, že ke stejnému závěru ve věci Schramm dochází i sama StB, která v kontextu procesu se Slánským případ zastřeleného komunistického funkcionáře znovu otevře. Když se začne po letech odkladů výkonu trestu definitivně projednávat další vězňův osud, je to právě StB, která ve zvláštní komisi, pro tento případ zřízené, popravu nedoporučuje. Ani to však Vávrovi-Staříkovi nepomůže. Zástupci ministerstva spravedlnosti, generální prokuratury a Kanceláře prezidenta republiky jsou totiž opačného mínění.

27. srpna 1953 je Josef Vávra-Stařík, bezesporu jedna z nejkontroverznějších postav poúnorových československých dějin, v Praze na Pankráci popraven. Rehabilitován je na základě zákona č. 119/1990 Sb.

Mgr. Petr Mallota

Archivní dokumenty:

1. Fotografie Josefa Vávry-Staříka (zdroj: ABS).
2. Josef-Vávra Stařík s mnoha vyznamenáními za odbojovou činnost na poválečné fotografii (zdroj: ABS).
3. Učitelka Marie Vávrová, rozená Lišková, na předválečné fotografii. Po manželově útěku za hranice v březnu 1948 uvězněna komunisty (zdroj: ABS).
4. Vávra-Stařík jako činovník Národopisné Moravy na společné fotografii z návštěvy zástupců tohoto spolku u protektorátní vlády a prezidenta Háchy (zdroj: ABS).
5. Momentka z návštěvy Emanuela Moravce na Slovácku. Josef Vávra s pohledem upřeným na ministra naslouchá (zdroj: ABS).
6. Jeden z mnoha návrhů Národopisné Moravy na arizování židovského majetku, parafovaný jejím funkcionářem Josefem Vávrou, fotokopie (zdroj: ABS).
7. Fotokopie často zpochybňovaného Vávrova pověření armádním generálem Šnejdárkem. Z hlediska hodnocení Vávrovy role za protektorátu dokument klíčového významu (zdroj: ABS).
8. Dobrozdání velitele I. československé partyzánské brigády Jana Žižky majora D. B. Murzina pro štábního kapitána Josefa Vávru z 12. května 1945. Nese snad i tento dokument stopy obratné Vávrovy manipulace? (zdroj: ABS).
9. Revoluční charakteristika Josefa Vávry od okresního sekretariátu komunistické strany v Hlohovci z 1. června 1945 (zdroj: ABS).
10. Opis potvrzení Vávrovy zpravodajské činnosti v Národopisné Moravě z rukou dr. Jindřicha Říhy, přednosty prezidentské kanceláře – 8. dubna 1946 (zdroj: ABS).
11. Dopis Vávry-Staříka pro Václava Šustra, ústředního tajemníka SČP z 2. června 1948, ve kterém se bývalý partyzán distancuje od účasti na vraždě majora Schramma. Dopis skončil jako téměř všechna Vávrova psaní v rukou StB (zdroj: ABS).
12. Zpráva o stanovisku Josefa Vávry k vraždě Augustina Schramma z 19. listopadu 1948. StB ji získala s pomocí svého pařížského spolupracovníka přímo od něj – líc (zdroj: ABS).
13. Zpráva o stanovisku Josefa Vávry k vraždě Augustina Schramma z 19. listopadu 1948. StB ji získala s pomocí svého pařížského spolupracovníka přímo od něj – rub (zdroj: ABS).
14. Vyrozumění o zachycení Vávrova dopisu z 16. března 1949 s upozorněním na rýsující se možnost jeho vylákání a unesení (zdroj: ABS).
15. Denní zpráva o průběhu výslechů Vávry-Staříka ke Světlaně z 21. ledna 1950 (zdroj: ABS).
16. Svodka ze dne 10. února 1950: vyhodnocení výslechů Josefa Vávry ke Světlaně. „Jiné vlivy“, kterým měl Slabík podlehnout, se týkají jeho napojení na generála Ingra (zdroj: ABS).
17. Svodka ze dne 13. února 1950: vyhodnocení výslechů Josefa Vávry ke Světlaně (zdroj: ABS).
18. Zpráva o výpovědi Vávry-Staříka z 8. března 1950. StB se snaží zlomit vyšetřovaného, aby doznal svou spolupráci s gestapem (zdroj: ABS).
19. Zpráva o průběhu celonočního a celodenního výslechu Vávry-Staříka k jeho údajným stykům s gestapem. 9. března 1950 (zdroj: ABS).
20. Svodka ze dne 10. března 1950. Informace o pokračujícím neúspěšném výslechu ve věci gestapa (zdroj: ABS).
21. Svodka ze dne 11. března 1950 (zdroj: ABS).
22. Svodka ze dne 13. března 1950 (zdroj: ABS).
23. Svodka ze dne 14. března 1950 (zdroj: ABS).
24. Svodka ze dne 15. března 1950 (zdroj: ABS).
25. Svodka ze dne 16. března 1950 (zdroj: ABS).
26. Svodka ze dne 17. března 1950 (zdroj: ABS).
27. Svodka ze dne 18. března 1950 (zdroj: ABS).
28. Svodka ze dne 20. března 1950 (zdroj: ABS).
29. Svodka ze dne 21. března 1950 (zdroj: ABS).
30. Osud tělesných ostatků Josefa Vávry-Staříka (zdroj: NA).
    

Prameny:

• Archiv bezpečnostních složek
  • f. Vyšetřovací svazky, arch. č. V-2646/MV; V-2670/Brno; V-2671/Brno
  • f. Zvláštní vyšetřovací svazky, arch. č. ZV-4/MV, O. Valeš
  • f. Různé bezpečnostní složky na Slovensku po roce 1945, sign. 215(S/2)-279-4
  • f. Zemský odbor bezpečnosti (ZOB), sign. 300-10-1; 300-10-2; 300-11-2; 300-1-2; 300-2-1; 300-3-4; 300-4-3; 300-4-2; 300-7-1
  • f. Vyšetřovací komise pro národní a lidový soud při MV, sign. 301-82-5
  • f. Hlavní správa Vojenské kontrarozvědky, sign. 302-119-3; 302-184-3; 302-192-5; 302-198-3
  • f. Ústředna Státní bezpečnosti, sign. 305-15-3; 305-174-5; 305-461-1; 305-741-1; 305-74-7; 305-808-2; 305-88-6
  • f. Velitelství Státní bezpečnosti, sign. 310-23-1; 310-88-12
  • f. Stíhání nacistických válečných zločinců, sign. 325-124-5; 325-43-3
  • f. Odbor politického zpravodajství MV, sign. 2M/10102; 2M/10337; 2M/12443; 2M/13339; 2M/11904
  • f. Mapy zpráv Studijního ústavu MV, sign. Z-937
  • f. Inspekce ministra vnitra ČSR-ČSSR, I. díl,Vávra-Stařík Josef a spol., inv. č. 1365; Světlana, inv. č. 156, 157, 459, 492, 1420; Bartáček Karel, inv. č. 248
  • Kartotéka Vlajky, Vávra Josef.
• Národní archiv
  • f. Státní prokuratura Praha, sp. zn. Spt 49/48
  • f. Správa sboru nápravné výchovy, osobní spis Josefa Vávry-Staříka
  • f. Úřad říšského protektora, sign. 114-224-10; 114-293-4, s. 10
  • f. Československá strana národně socialistická-ústřední sekretariát, sign. 35-78/5, s. 101
  • f. ÚV KSČ (100/36), svazek 198-8.

Literatura:

• BOHÁČ Lubomír: Jak to nebylo: rozpaky nad knížkou Jana Havla Smrt Jana Masaryka očima kriminalisty a nejen nad ní. Academia, Praha 2006.
• KAPLAN, Karel: Nebezpečná bezpečnost. Doplněk, Brno 1999.
• POSPÍŠIL Jaroslav: Hyeny. Lípa Vizovice 1998.
• POSPÍŠIL, Jaroslav: Hyeny v akci. Lípa Vizovice 2003.
• RADOSTA, Petr: Protikomunistický odboj. Historický nástin. Egem, Praha 1993.
• ROKOSOVÁ, Šárka: Případ Miloslav Choc a spol. In: Securitas Imperii 12. ÚDV, Praha 2005.
• ŠEDIVÝ, Zdeněk: Světlana: I. Partyzánská brigáda Jana Žižky z Trocnova. Papyrus, Vimperk 1997.
• ŽÁČEK, Pavel: Odluky osob v padesátých letech (únosy v režii československé Státní bezpečnosti). In: BABKA, L. – VEBER, V. (ed.): Za svobodu a demokracii III: Třetí (protikomunistický) odboj. Hradec Králové 2002.

Články:

• BOHÁČ, Lubomír: Konfident gestapa v čele zlínské radnice? In: Listy, roč. 34, č. 4, 2004.

[1]

Františka Slavíková, manželka rolníka ve Lhotě; Marie Novotňáková, provdána za bývalého četnického strážmistra do Strážnice na Moravě.

^[2]

Marie Lišková se provdala za Josefa Vávru v roce 1932 v Púchově, jejich manželství zůstalo bezdětné. Josef Vávra měl však se svou sekretářkou z Partkolu a někdejší kolegyní z odboje Aloisií Doležalovou nemanželskou dceru Světlanu.

^[3]

Podle některých je Šnejdárkem podepsané pověření Vávry k této činnosti padělek, stejně jako poválečné dobrozdání dr. Říhy z prezidentské kanceláře. Tezi o zfalšování těchto klíčových dokumentů razila později celkem pochopitelně i StB. Armádní generál Josef Šnejdárek zemřel ve Francii v květnu 1945, a nemohl tak již v celé věci učinit jasno.

[4]

Do fašistické Vlajky podal přihlášku 12. června 1939, vystoupil z ní v říjnu 1940. K Vávrově tehdejší činnosti je nutno říci, že její skutečné motivy jsou dodnes předmětem velkých sporů. Ihned po osvobození se např. objevila svědectví, která vinila dubňanského učitele z kolaborace a spolupráce s gestapem. I sám Vávra-Stařík si zřejmě úplně jistý „nezávadností“ svých tehdejších aktivit nebyl, kromě odkazů na své zpravodajské pověření argumentoval i svou naivitou, kterou pak odčinil jako partyzán. V roce 1947 Vávru-Staříka vyšetřovala brněnská úřadovna Zemského odboru bezpečnosti (ZOB), nic závažného se jí však prokázat nepodařilo.

[5]

Nejprve pracoval soukromě, pak ve firmě Jukas v Uherském Hradišti, kde se seznámil s Aloisií Doležalovou. K výše zmíněné rukodělné obživě se později vrátil i ve francouzském exilu.

[6]

Vávrovo falešné jméno ze slovenského exilu.

[7]

Tuto přezdívku údajně přijal podle Lva Trockého, který ji používal v době svého exilu na tureckých ostrovech. Viz ŠEDIVÝ, Zdeněk: Světlana: I. Partyzánská brigáda Jana Žižky z Trocnova. Papyrus, Vimperk 1997, s. 10.

[8]

Vávrovu partyzánskou činnost přesto mnozí relativizují. Argumentují jeho dlouhým odloučením od štábu brigády (konec října 1944 – květen 1945), kdy prý byly jeho skutečné partyzánské aktivity neprůhledné.

[9]

Rudolf Slánský, kromě funkce generálního tajemníka KSČ též předseda SČP.

[10]

Augustin Schramm, vedoucí partyzánského oddělení na ÚV KSČ, funkcionář pražského ústředí SČP. Za války v Sovětském svazu, odkud organizoval činnost partyzánských oddílů v okupovaném Československu.

[11]

Celá kauza má i jiné interpretace, podle Jaroslava Pospíšila mělo jít o krytí Vávry-Staříka ze strany Slánského, Schramma a Reicina kvůli jeho poslání za hranicemi. Viz POSPÍŠIL Jaroslav: Hyeny. Lípa Vizovice, 1998, s. 270–274. Autor zde též vyslovuje domněnku, že Vávra-Stařík se se svými partyzány podílel na smrti Jana Masaryka. Ke vztahu Vávry-Staříka a Schramma existuje zajímavá výpověď Josefa Vávry-Staříka z 3. srpna 1951, v níž tvrdí, že ho Schramm žádal, aby ve svém okolí organizoval pro Bedřicha Reicina zpravodajskou službu. Oslovený pak údajně Schrammovi dodával zprávy o „osobách protikomunistických“. V únoru 1948 ho prý Schramm vybídl, aby ve Zlíně sestavil partyzánský akční výbor.

[12]

Jednalo se o Vitolda Opletala, Viléma Krajčiroviče, Karla Ševčíka, Jana Hradila a Jiřího Červenku. Z této šestice se do Německa vrátil pouze Krajčirovič, ostatní skončili v rukou StB.

[13]

Kromě skupiny Choc a spol. jsou souzeny ještě další čtyři skupiny, v nich ale žádný trest smrti nepadne. Josef Vávra-Stařík je shledán vinným ze zločinů vojenské zrady, úkladů o republiku, spiknutí, spoluúčasti na vraždě a nedokonané vraždy. K trestu smrti v nepřítomnosti jsou ještě odsouzeni JUDr. Bohumír Bunža, JUDr. Vratislav Bušek, dr. František Kovárna, dr. Ing. Štěpán Benda a Vilém Krajčirovič.

[14]

V Německu kromě Řezna pobýval krátký čas také v uprchlickém táboře Bad Orb u Frankfurtu nad Mohanem. V Paříže žil v uprchlickém táboře v Noisy le Sec, odtud však kvůli neshodám zanedlouho odešel a ubytoval se v jednom z levných hotelů.

[15]

Vše nasvědčuje tomu, že Vávra-Stařík jednal o možnosti svého návratu do ČSR s československým velvyslanectvím ve Francii. Když se ovšem dozvěděl o svém odsouzení k trestu smrti, pochopitelně od tohoto záměru upustil. Sám při jednom z výslechů ve vazbě StB vyslovil názor, že jeho návrat do ČSR nebyl tehdy pro některé osoby na ministerstvu vnitra žádoucí. Také tvrdil, že se později pokoušel navázat osobní spojení s tajemníkem velvyslanectví v Paříži Štefanem Kubíkem (příslušník sektoru BAb), kterému prý chtěl nabídnout spolupráci. Dopis, jenž mu psal, se však ke Kubíkovi údajně nedostal.

[16]

Světlana vznikala zejména na platformě bývalých partyzánů. Od samého počátku však byla infiltrována agenty StB, kteří přispěli k jejímu konci. Ze strany těchto agentů šlo v mnoha případech o řízené provokace, při kterých byly použity i falešné Vávrovy dopisy s instrukcemi. Jaký byl tedy skutečný podíl Vávry-Staříka na reálné činnosti Světlany, lze dnes velmi těžko určit. On sám navíc po svém zatčení tvrdil, že Slabík a jiní jednali v podstatě samostatně a jeho pokyny se neřídili. Viléma Krajčiroviče pak obviňoval z vlastní odbojové iniciativy, kterou měl činit Vávrovým jménem.

[17]

Likvidací Vávry-Staříka byl pověřen tajemník československého velvyslanectví v Paříži Štefan Kubík.