ing. Severský – Jak dostat podnikatele do podniků

(„Zlín“ v anketě o uvolnění obchodu)

 Vážená redakce,

     ptáte se veřejnosti, jaké obchodně-politické cesty musíme zvolit k rozšíření a uvolnění našeho domácího i zahraničního obchodu.  Tak je to dobře, poněvadž v cíli se už pomalu shodují všichni rozumní lidé na světě. Cílem je – obnovení mezinárodní výměny statků a samostatného podnikání, které je příliš vyspělé, aby se drželo za kabát tatínka – státu.

Ptáte se na obchodně-politické cesty. To je dobře, protože obchodně-politické kruhy mají ruku u kormidla. Ony rozhodují, zda také my snížíme cla, jak to udělaly jiné devalvační země, nebo se budeme nadále snažit vtěsnat naše podnikatele do středověkých cechů, kterým jsme dali moderní jméno „nucených kartelů“ či „syndikátů".

Obchodní politika však ani není všemohoucí, ani ji nelze odděliti od lidí, kteří ji provozují. Proto bych na vaši otázku nejlepší cesty k nejlepšímu cíli odpověděl takto: To, co nám chybí, je podnikavost!

Dnes vidíme, jak se na světě zvedá nová vlna konjunktury, kterou však střední Evropa cítí jenom málo. Možná, že vinu na tom má politická situace. Ale příliš málo si všímáme jiné příčiny: středoevropské státy poznaly za světové války nucené hospodářství, a to mělo na národy zhoubné účinky. Vzbudilo víru, že stát je tu k tomu, aby se mám staral o naše denní potřeby. Ochromilo vůli vypořádati se s životem vlastními silami.

U nás jsou takové zjevy zvlášť nebezpečné. Náš lid je pilný a při tom skromný, ale ne příliš podnikavý. U nás mají raději vrabce v hrsti než holuba na střeše.

Právě tak, jako ve Francii, cení se u nás výše opatrnost než odvaha. Má to jistě také své dobré stránky, ale v době, která se beztoho příliš mnoho dívá dozadu, musí to vésti k ustrnutí.

Všimněme si například tohoto zjevu. V krisi se dostalo mnoho podniků do peněžní tísně. Skoro ve všech zemích nezbylo bankám jako věřitelům nic jiného, než převzíti továrny svých dlužníků a spravovati je dále. Když nastalo oživení hospodářství, banky v jiných zemích prodávaly nazpět samostatným podnikatelům akcie, u nás však nebylo skoro zájemců. U nás se však cení bankovní konto s dobrými úroky výše než namáhavý život továrníka.

Banky jsou nezbytnou částí národního hospodářství. Zdravé bankovní zásady však žádají, aby banky investovaly svěřené jim peníze v krátkodobých půjčkách. Banky mají financovati obraty a ne vésti továrny.

Pokud jsou banky vlastníky podniků, musí je vésti tak, jak je přípustno pro bankéře. Bankéř odpovídá za vklady svých zákazníků. Musí se proto vystříhat risika mnohem více než svobodný podnikatel. Vidíme tedy, jak se následky samy sebou stupňují. Protože schází podnikavost, musí továrny spravovat bankéř, musí z továren odstranit podnikavost.

K tomu je ovšem nejlepším prostředkem kartel. Kartel předepisuje ceny a nařizuje, kolik se má zboží prodat. Kartelovaný podnikatel už není vůbec podnikatelem, nýbrž výrobním úředníkem. Kartely jsou školy hospodářského byrokratismu, protože nesledují v podnikání jiných zájmů nežli finančních, jak to odpovídá linii vlastníků zkartelovaných podniků, mezi nimiž mají převahu banky, které požadují a musí požadovati více než stoprocentní jistotu. V kartelovaných podnicích vedení závodu mnohem více dohlíží na účetní knihy, účtárnu a papíry nežli na dílny, výrobní proces a stroje. To není náhoda, že v našem hospodářství máme mnohem více zdatných administrátorů, účetních a byrokratů nežli techniků, obchodních organisátorů a výrobních ředitelů. Je to proto, že rozhodující slovo v tisících podnicích mají ti první, jejichž hlavní odpovědnost vůči vlastníku – bance – jest vykázati výnos tolik a tolik procent. Je přirozeno, že si tento úkol nechtějí komplikovat a uvádět v nebezpečí velkou výrobou, velkým obratem při malém zisku na jednotce. Je proto více než přirozeno, že sáhnou po kartelu. Je proto přirozeno, že z řad bankovních není v podstatě námitek proti pokusům o t.zv. „syndikalisování průmyslu“, protože to neznamená nic jiného, nežli změnu firmy, jež pod názvem „kartel“ je již ve veřejnosti příliš nenáviděna. 

V otázce „uvolnění obchodu“ běží tedy o to, jak uvolnit obchod a průmysl od této opatrnické pouze finanční politiky. Zajisté nejlepší prostředek by byl v tom, kdyby banky nalezly kupce na své průmyslové účasti, ovšem kdyby to byli kupci – samostatní podnikatelé. Mohou je však nalézti za takového stavu věcí, při němž politika hubí podnikatele buď úmyslně, ale ještě více z neznalosti celou řadou zákonů, jimiž je podnikavost přímo trestána?

Stačí vzpomenouti na příklad na skutečnost, na niž před časem upozornil jistý podnikatel: jak je totiž zdaňován výnos na příklad 30.000 Kč, když ho docílil důchodce-zaměstnanec, střádal a podnikatel. Nedávno jsme uzákonili dokonce důchodový limit pro podnikatele a dali jim tak důrazně na srozuměnou, že si stát nepřeje, aby se namáhali tolik, kolik dovedou, ale pouze v mezích uzákoněného limitu důchodu.

Výjimečnými vládními nařízeními, jako je č. 162, jsou pronásledováni všichni takoví podnikatelé, kteří stojí na opačném stanovisku, nežli je kartelový způsob obchodu, a kteří řídí podniky tak, aby bez státní podpory vydržely světovou soutěž. Můžeme očekávati, že při tomto politickém vyhlazování podnikavosti naleznou banky kupce na své průmyslové papíry? Kdo dovede řídit továrnu a obchod, je přece člověk nehloupý a ten velmi rychle ucítí, že vítr vane proti vlastnictví a proti soukromé podnikavosti, a spíše prodá bance i to, co ještě má (pravděpodobně tím způsobem, že se u ní zadluží), nežli aby od ní kupoval podniky. Takto již celou řadu let vyháníme z továren a obchodů podnikatele, umisťujeme v nich bankovně uvažující úředníky a svazujeme obchod. Uvolnit obchod znamená umožnit politicky, t.j. zákony, vypracovanými v duchu ústavy, a změnou daňové politiky skutečným podnikatelům cestu do podniků.

Uvolnit obchod znamená rozejít se s opatrnictvím. Zajisté, že opatrnost znamená vlastnost, ale když se přehání, má velmi blízko ke zbabělosti. A konec zbabělosti je vždycky ztráta samostatnosti, nesvoboda a bída. Naše banky nemají nikde záruku, že stálým podlamováním soukromé podnikavosti a kartelováním nedávají uzráti vyvlastňovací proces socialisační, jak si ho představují někteří krátkozrací politikové, kteří se domnívají, že takto kdysi přijde doba, kdy si pouze vymění židle, vlastně kdy se posadí na židle bankovních ředitelů. Jisto je, že pod zatížením právě těchto spekulačních úvah a spekulačních procesů mění se – až na několik výjimek – již od let naše, kdysi znamenitě výkonné průmyslové a obchodní podnikání v chromého invalidu, dožadujícího se stále nových berlí. Nyní jsme před otázkou: dáti mu nové berle, nebo na něho pustit zdravý horský vzduch?

Jsem toho mínění, že by naše hospodářská politika si měla vzíti do programu „zdravý vzduch“ a „otužování“, s nímž naši lékaři vychovali za posledních třicet let v ohledu zdravotním skvělou generaci. Není důvodů, proč by naše hospodářská generace měla býti méně výkonná nežli minulá, která budovala základy československého hospodářství v ostrém vzduchu světové soutěže.