STŘEDNÍ EVROPA
Dr. R. Hotowetz.
„Zlín."
Války zničily kulturu a hospodářský blahobyt i největších říší světa; mnohé z nich zarostla džungle nebo zavál písek, ze kterého vykopáváme dnes zbytky někdejší slávy; po mnohých nezbyla ani památka.
Čeká takový osud poznovu zase – po kolikáté – Evropu? Zmatení myslí, které v ní po válce nastalo, povede určitě k takovým koncům, potrvá-li ještě déle.
Přepjatý nacionalism, který nehledá spásu svého národa v jeho vlastním povznášení duchovním a hmotném, nýbrž jen v nenávistném odporu proti všemu cizímu, rozdmychává politické vášně lidu a mocenské aspirace jeho vůdců. Budí tím nejen neklid ve vnitřním životě států, nýbrž i nedůvěru ve stycích mezistátních. Pod pláštíkem obrany proti možnému útoku, stupňuje se vojenské zbrojení měrou, která musí vésti k nové válce. A ta ovšem by skončila už úplným zpustošením Evropy.
Toto nebezpečí se ještě zvyšuje hospodářkou a sociální bídou, která zavalila svět. Nezaměstnanost milionů lidí ohrožuje vnitřní klid a sociální mír.
Nepoznávajíce pravou příčinu bídy, mnohde hledají spásu zatím v násilných převratech a diktaturách, které – jak dějiny učí – až příliš často vedou k válkám a které vůbec mohou konečný rozvrat zadržeti i s největším násilím jen dočasně.
Skutečná příčina dnešní bídy leží však docela jinde. Je to bezmezné hmotné sobectví, které zachvátilo lidstvo a které svedlo i vlády všech skoro států k honbě za chimérou soběstačnosti, k zvyšování cel, k obmezování až úplnému zákazu dovozu, k primitivní výměně zboží za zboží ve formě kompensací, k uzávěrám devis, k syndikátům, monopolům a co ještě přijde.
Je přirozeno, že na každé takové opatření jednoho státu, odpovídají ihned ostatní státy odvetou ještě účinnější a tak jsme po stránce vojenské dnes fakticky v největší světové válce hospodářské, kterou lidské dějiny znají.
V největší a nejzáhubnější, poněvadž za rozvratem hospodářským, který z ní resultuje, následuje nutně rozvrat měnový, sociální, politický, válka a pak všeobecná zkáza.
Za celními hradbami a pod heslem o soběstačnosti se možnosti odbytové stále zmenšují. Výrobci snaží se klesající odbyt zachovati a posíliti snižováním cen, což ovšem zůstává bez úspěchu všude tam, kde nižší cena je vykoupena současným snížením síly spotřebitelské, jako snížením platů anebo i snížením výdělků výrobcových.
Toto poslední nejvyšší měrou zavinila macecha Příroda, která jakoby na posměch obdařila svět několika rekordními sklizněmi, nadvýrobou, neprodejnými zásobami, nebývalým poklesem cen, který snížil konsumní sílu všeho zemědělství a tím i odbyt průmyslu a zavinil světovou krisi, ve které toneme.
Je to velmi přesvědčivý důkaz, že nízké ceny zvyšují konsum jenom tenkrát, nejsou-li jimi dotčeny výdělky výrobců, platy zaměstnanců a mzdy dělníků. Jinak nejsou nízké ceny požehnáním, nýbrž v pravdě kletbou pro všechno hospodářství, které přece tvoří jedinou soustavu spojitých nádob, v níž vzestup nebo pokles jednoho oboru se obrážejí také v osudu oborů ostatních.
Obrážejí se přirozeně ihned také v dopravě, v úvěru, v peněžnictví atd., až se tento nemilosrdný, ale neodvratný kruh hospodářských souvislostí uzavírá u klesajících státních příjmů, labilních platebních bilancí a kolísajících měn. To vše prodělává dnes celý svět a my s ním.
Tato krise nemůže býti vyléčena než jen docílením opětné rovnováhy mezi produkcí a konsumem a návratem rentabilních cen, které zase vzpruží spotřebu a s ní i výrobu. A z nejdůležitějších zůstává ovšem požadavek opětného uvolnění světové výměny zboží, která je i pro nás nezbytnou životní podmínkou.
Jsme stát vnitrozemský, na 1000 km od moře vzdálený, bez kolonií, s velmi nepříznivou teritoriální konfigurací, beznadějně nesoběstačný. Naše výroba drahokovů je mizivá, nemáme dostatečných investic v cizině, jiné aktivní složky naší celkové platební bilance znenáhla vysýchají a tak skutečně nezbývá než export, který jediný může hraditi naše nezbytné importy.
A ty jsou obrovské a nemohou býti valně zmenšeny. Je jasno, že nemůžeme vyráběti produkty cizích pásem, ale schází nám i důležité produkty pásma mírného. Skoro vše, co oblékáme, pochází z cizích surovin. I dosti značná část toho, co jíme. Schází nám nezbytné nedrahé kovy, kaučuk, petrolej, ledek, fosfáty a mnoho, mnoho jiného. Není to naše vina, je to prostě důsledek nezměnitelné skutečnosti, se kterou je třeba počítat a se smířit.
Náš import činil ještě v roce 1929 okrouhle 20 miliard Kč, po výtce zboží nezbytně nutného. Platili jsme je tenkrát cele svým vývozem, který nám dokonce ponechával ještě veliké přebytky. Těmi jsme zmenšovali své velké dluhy v cizině, kupovali z ciziny naše cenné papíry, akcie atd. a dokonce jsme mohli i půjčovat a investovat v cizině.
Vinou světového zmatení myslí však náš vývoz upadá a klesá z 21 ¼ miliardy Kč v roce 1928 na 7,4 a 5,9 miliardy Kč v roce 1932 a 1933. V obou těchto letech je import větší exportu, naše obchodní bilance je tedy pasivní, což se brzy obráží i v naší měně. Teprve letos vývoz zase poněkud stoupl a dostavilo se znovu bilanční aktivum. Ale posud je to nepostačitelné pro větší oživení našeho hospodářského života a především neznamená to vůbec skutečné uvolnění našeho vývozu, nýbrž je vyvoláno jen větší potřebou ciziny.
Je přirozeno, že už roztržení starého Rakouska-Uherska působilo nepříznivě na náš vývoz.
Kdežto dříve odbývali jsme valnou část své produkce beze cla ve starém Rakousku-Uhersku a musili jen poměrně menší její část vyvážeti za celní hranice změnil se tento obraz po převratu úplně. Náš odbyt do nástupních států stal se zahraničním exportem, ve kterém jsme musili konkurovati nejen s dosavadní celní cizinou, nýbrž i s vlastním vznikajícím průmyslem těchto států.
Statistika zahraničního obchodu ukazuje, jak tam postupně klesal náš odbyt v jednom zboží po druhém a kam až jsme dnes dospěli. Tak na příklad náš cukerní průmysl zásoboval před válkou spotřebu Rakouska skoro úplně; po válce si v nástupních státech všude zřídili už vlastní průmysl cukerní a náš export cukru tam klesl prakticky na nulu. Podobně je tomu i s průmysly jinými, zejména textilním.
Stará říše musila býti politicky roztržena, ale hospodářské následky toho – které při chladné rozvaze musily být zřejmy každému a měly býti uváženy právě u nás – hospodářsky nejvíce dotčených – mohly býti odvráceny nebo alespoň zeslabeny hospodářským sblížením nástupních států, které jim bylo mírovými smlouvami přímo nabídnuto a proti kterému nemohlo býti po našem osamostatnění žádných obav a námitek ani národnostních, ani politických. Jen strach a malá důvěra ve vlastní sílu mohla konstruovati takové nebezpečí.
Viděl jsem jasně tyto nezbytné následky, jež roztržení tak velikého celního území musí míti pro náš stát, který v něm hospodářsky dominoval. Žádal jsem proto již v prosinci 1918, tedy hned po převratu, v orgánu Svazu čsl. průmyslníků celní unii nástupních států.
Byl jsem z počátku kaceřován, že chci znovuzřízení staré říše, jakoby hospodářské sblížení Československa, Velkého Polska, Velkého Rumunska, Vel. Jugoslavie, Rakouska a Maďarska, které všechny svou samostatnost žárlivě střeží, mohlo vůbec oprávniti takové domnění. V mírových smlouvách bylo nám pak takové celní sblížení přímo dáno na ruku, nemohlo se však uskutečniti pro hospodářský chaos, který po válce zavládl.
Bylo také vytýkáno, že by nám to bylo národnostně škodlivé, ačkoli 16 milionů Němců a Maďarů nemůže se zmocniti nadvlády v obyvatelstvu, čítajícím 90 mil. hlav.
Všechno toto podezírání se časem rozplynulo a dnes z naší vlastní iniciativy tvoří se hospodářský pakt Malé dohody, do kterého zveme i ostatní sousední státy.
Říkalo se také, že hospodářské sblížení musí vésti k okleštění a ztrátě politické samostatnosti, ačkoliv právě příklad starého Rakousko-Uherska dokazoval, že oba tyto státy přes jednotné celní území se politicky od sebe stále více oddalovaly a osamostatňovaly.
Tak se aspoň namítalo, že státy zadávají své suverenitě, když se vzdávají cel v obchodním styku s jinými státy. Ale takových snižování nebo i úplného zrušování cel je přece každá obchodní smlouva plna.
A vybírání cel není vůbec žádným atributem státní samostatnosti. Cla, jako státní dávka, jsou přece vynálezem teprve nové doby. Po mnoho tisíciletí vznikaly a zanikaly největší říše světa, aniž by se jim o clu bylo vůbec zdálo. Ještě před našima očima byla Velká Britanie nejmocnějším státem světa, ačkoliv nevybírala cel, a spíše právě proto, že jich nevybírala. Spojené státy americké staly se hospodářsky a politicky silnými teprve, když se spojily v jednotné celní území.
My, a vůbec každý kulturní stát, vědomě a záměrně omezujeme svou autokracii obchodními smlouvami nejen v oboru cel, nýbrž i v oboru dopravy železniční a poštovní, v oboru financí a zdravotnictví, ba dokonce i v oboru justice a státní správy; přistupujeme i na konvence, které přímo nařizují vydání určitých zákonů a opatření, omezujících svobodu práce, omezujících volnou soutěž atd.
Jen z nedorozumění se může tvrditi, že k hospodářskému sblížení, i nejužšímu, tedy k celní unii, je zapotřebí také stejné měny, stejných berní, stejných zákonů a dokonce i stejné správy. Už osudy latinské unie dokazují, že stabilnost měn nemůže býti zaručena mezistátní úmluvou o stejném základu měny, nýbrž že závisí v každém státě v první řadě od rovnováhy jeho vlastní platební bilance. Ale není vůbec třeba, aby se stát staral sám o měnu smluvních států; je lépe, když tuto starost přenechá obchodu samotnému.
Vláda Velké Britanie se o to všechno vůbec nestarala a dovolovala bez cel importovati zboží ze států se stabilní i úpadkovou měnou, s nejvyšší i nejnižší mzdou, s nejpokročilejším zákonodárstvím sociálním i s otroctvím a bezmezným vyssáváním lidské síly, s vysokými i nízkými daněmi, cly, poplatky, atd.
Starost, aby z těchto rozdílů neutrpěli škodu, ponechala Velká Britanie velmi rozumně dovozcům a vývozcům. Ti musili hájiti svou kůži sami, nebyli hýčkáni přepečlivostí vlády, stali se právě tímto způsobem prvními obchodníky světa a Velká Britanie jeho nejmocnějším a nejbohatším státem.
Podobně ve Spojených státech amerických jednotlivé státy mají své vlastní, i značně odlišné zákony, parlamenty i správu.
A stejně ve starém Rakousko-Uhersku byly v obou částech říše samostatné parlamenty i správy, docela různé zákony, docela různá výše daní a jiných břemen, byly tu i samostatné dráhy s docela rozdílnými tarify, samostatné pošty, i také samostatná zeměbranecká vojska.
Obdobně i ve starém Německu jednotlivé spolkové státy měly své samostatné zákonodárství i správy, některé z nich i samostatné dráhy, pošty a vojska.
Když tedy všechny věcné námitky padly, zůstala tu ještě jediná námitka neproveditelnosti. Ale znenáhla se ta myšlenka ujímala stále silněji, přicházeli jeden za druhým největší státníci naší doby, následovaly světové konference založené na myšlence hospodářského sblížení států až bylo ohlášeno ujednání o hospodářském paktu Malé dohody, který odpovídá mému, od počátku hájenému názoru, že nelze pojednou sblížiti celý svět, ba ani celou Evropu, nýbrž, že počátek musí být učiněn méně početným sdružením malých států v první řadě středoevropských, poněvadž ty jen po takovém sdružení mohou se postaviti se stejnou váhou po bok velikým mocnostem evropským.
Jak obrovského rozmachu hospodářského a s tím i větší politické váhy mohli bychom dosáhnouti, kdybychom se se svými sousedy spojili v hospodářský celek, který by každému členu zaručoval plnou politickou samostatnost a volný kulturní vývoj a s tím zároveň nejlépe odstraňoval nebezpečí vzájemných sporů a válečných konfliktů, jakož i obavu před vojenským napadením zvenčí.
Nuže, myšlenka celního sblížení, která musí vésti časem k celním uniím, je na nezadržitelném postupu. A pakt Malé dohody bude tvořit, jak doufám, jádro, okolo kterého se seskupí vždy další a další státy nové, až z něho snad časem vyrostou hospodářsky spojené státy evropské, o kterých jsem psal už před válkou, jako o požadavku, který musí býti splněn, má-li i Evropa zachovati svou kulturní a hospodářskou převahu světovou.
Žádným lidským opatřením nelze znemožniti vývoj k světovému hospodářství, který byl válkou a po válce jen pozdržen na škodu celého světa, jak zkušenost ukázala. A už dokonce není možno budovat na podkladě soběstačnosti hospodářskou politiku našeho malého vnitrozemského státu, jejž už teritoriální konfigurace přímo odkazuje na úzké styky se sousedními státy.
Výběr 1934, str. 1167