VÝCHOVA PRACÍ

Henry Ford

„Deaborn Independent."

V muži, který je schopen po sedmdesátém roce svého života takové pružnosti v myšlení, že změní celou řadu svých názorů o výchově, jsou vychovatelské kvality, jež si zaslouží pozornosti každého vzdělaného člověka.

Školy musejí býti více podobny životu než dosud byly. Byli jsme zvyklí dívati se na vzdělání a vydělávání peněz jako na dvě docela různé věci, ale ve skutečnosti se tyto dva úkony neměly od sebe mnoho lišit. Zatím, co si dítě osvojuje vzdělání, mělo by současně dělati věci, které bude dělat, až si bude muset vydělávat na živobytí.

Naše výchovné ideje ztroskotaly v tom, že rozdělily život. Kdyby naše mládež bývala byla učena jaký je opravdu život, bylo by se jí dnes lépe vedlo. Zatím však byla učena a školena jak vydělávati peníze v papírovém světě. A tento svět se musel zhroutiti a zhroutil se.

Podle mého názoru není vzdělání pouhou přípravou k životu, nýbrž součástí života – jeho ustavičnou a nerozlučnou částí. Vydělávání živobytí je rovněž součástí života a vzdělání. Čím dříve začne dítě něco dělat, tím dříve si podrobí síly, s nimiž žije.

Každý hoch a každá dívka by měli umět několik věcí, které by je mohly snadno uživit. Vzdělání, směřující k pouhému vydělávání peněz, není tím pravým cílem, nýbrž takové vzdělání, jež učí žít tak, aby člověk se učil tomu, co něco znamená.

„Uč se prací" – to je moje oblíbená výchovná zásada. Někteří to nazývají funkcionálním vzděláním, ale říkejte tomu jakkoli, dokud to umožní mladým lidem šťastně žít a vydělávat si na živobytí a vyhýbati se všem podvodníkům a bursovním makléřům, slibujícím rychlé zbohatnutí, jsem celý pro to. Až se ukáže, že takové vzdělání ztroskotalo, řeknu: „Zapomeňte na ně a osvojte si jiné."

Ačkoli jsem kdysi v řečnickém zápalu prohlásil, že „historie je žvást", přece dnes udržuji mnoho škol, kde se přes dva tisíce hochů a děvčat učí historii a především úspěšnému podnikání a pracovním metodám tím, že "něco dělají". Skoro každého rána navštěvuji tyto školy, postavené ve znovuvybudované staroamerické osadě, známé pod jménem Greenfield Village.

Ujal jsem se výchovné a vzdělávací činnosti pokusně, ale po dlouhých přípravách a úvahách. Nejsa zatížen žádnými učenými teoriemi, vybudoval jsem vlastní školní systém a dnes, po mnoha letech pozorování, přizpůsobování a pečlivého výběru, mohu prohlásit, že jsem dosáhl výchovného ideálu, jak jej před lety vyjádřil nesmrtelný Herbert Spencer: „Úkolem vzdělání a výchovy jest připravovati nás na život," a Milton: „Vzdělání je to, co činí člověka schopným konati spravedlivě, dovedně a velkomyslně všechny povinnosti v životě soukromém a veřejném, v míru i ve válce.

Ale mohu vám poskytnout ještě lepší definici své práce, aniž bych musel chodit tak daleko. Zaradoval jsem se dnes ráno, když při obchůzce po školách mne dvanáctiletá Anna Hoodová podala školní časopis Herald, do něhož napsala úvodník začínající slovy:

„Měli bychom všichni míti co nejlepší vzdělání, abychom si mohli vydělávati na živobytí, uměli se správně radovat ze života a věděli, jak být bohati a šťastni."

To děcko rozumí lépe životní filosofii než já. Vydělávání živobytí klade na první místo, kam skutečně patří. K čemu je velké vědění, když nic neumíte? Můžeme se učit z porážek a vítězství našich předků, ale nemůžeme jim nijak pomoci, ani si tím ničeho vyrobiti. Nám náleží jen přítomnost a budoucnost.

Kdo by se neradoval z takového úspěchu výchovných zásad?

University ať si profesoři řídí jak chtějí, ale mně záleží na výchově a vzdělání mladých, rostoucích lidí. Do obecné a měšťanské školy chodí každý, kdežto na střední školu a universitu jde poměrně málo žáků. A já slyším, že i ty nejnižší školy jsou vedeny tak, aby jejich osnova navazovala a vyhovovala středním a vysokým školám, třeba se do nich dostane tak málo mladých lidí. To, že se děti v mých školách učí dělati tolik věcí, nemůže jim nijak ublížit, ani když se dostanou na vysoké učení.

My říkáme svým žákům, aby se učili o životě ze života, který vidí kolem sebe. Když chtějí vědět proč se některým lidem dobře vede a jiným špatně, rozhlédnou se prostě kolem sebe. O tom se může každý inteligentní mladý člověk poučit na svém nejbližším sousedstvu. Lekce o zdraví a nemoci, úspěchu a bankrotu se nám nabízejí všude, dovedeme-li jen v nich číst. Studujme je, aplikujme je na svůj život a třeba si je podepřeme minulostí, chce-li se nám.

„Držte se života!" to je naše heslo a náš cíl. Vzdělání nemůže naučit dítě vážit si správně života, kdežto život je může naučit, aby si vážilo vzdělání. Ve škole je nejdůležitější osobou žák, nikoliv učitel, který musí dělati pro žáka, co je v jeho silách, bez ohledu na to, jak to je obtížné.

Četl jsem jednou v novinách humornou črtu, jak šašek s profesorem cvičí dva psy. Za chvíli šaškův pes dělal všechno, co si jeho pán přál, kdežto profesorův jen vrtěl ocasem a hloupě se díval.

„Jak mně to vysvětlíte?" povídá profesor.

„Jednoduše," odpověděl šašek, „chcete-li učiti psa, musíte vědět víc než on."

Můj Bože, jakých omylů jsme se dopustili se svými školami. Nastavěli jsme školní paláce na dluh, tedy v zájmu bank a učili v nich chybným názorům, které vedly k falešné konjunktuře a potom ke všeobecnému krachu. Mluvilo se v nich mnoho o blahobytu a přepychu, ale ani slova o schopnostech a práci.

Zapomněli jsme na chvíli, že ničím nelze nahradit individuální úsilí a individuální inteligenci. Zapomněli jsme na praktickou stránku, zanedbávali jsme ruce, dávajíce přednost hlavě, učili jsme speciálním věcem, místo abychom mládež učili mnoha užitečným věcem. Je však nutno vychovávat každého jedince individuálně, načež masa už se o sebe postará.

Ty řeči o promyšleném národohospodářství! Jedinec však musí býti osobně schopný, osobně solventní a musí dovésti řadu věcí, než může něco dokázati.

Není žádného vládního systému ani životního plánu, který by mohl člověka zbavit povinnosti konati s rozumem svoje úkoly.

Kdysi jsem věřil ve specialisaci. Avšak specialisace je možná pouze u člověka, který se obeznámil se všemi změnami, takže může obrátit soustředěné světlo svého vědění a umění na jedinou věc, kterou chce konat. Pokud se však týče výchovy mladých lidí, poskytněme jim co nejvíce informací o největším možném počtu věcí.

Skoro každý člověk má talent nebo sklon pro určitou věc. Nestavme však talent v popředí jeho schopností. Je-li talent jasně vyhraněn, postará se už sám o sebe a nezapadne. My však musíme naučit svoji mládež rozličným věcem, aby se mohla uživit v různých oborech a za ustavičně se měnících životních podmínek, kterým se úspěšný člověk musí stále přizpůsobovat.

Vůz musí jezdit za každého počasí a na každé silnici, vzdělaný člověk se musí umět přizpůsobit všem poměrům. Z toho vysvítá slabá stránka specialisace, kterou jsem kdysi zastával. Specialisace se osvědčuje pouze tehdy, když ji svět žádá.

Já věřím v jednotřídní školu pro menší děti, neboť se učí jedno od druhého. Mladší se učí posloucháním starších a starší se učí trpělivosti a ohledům stykem s mladšími žáky. V mých školách jsou často starší děti vybízeny, aby učily mladší. To jest učí se učit učením jiných, učí se pracovat prací a učí se pomáhat pomáháním. Při školních obědech má každý stůl svého hostitele nebo hostitelku, kteří musí pečovat o dobré chování a zajímavý hovor u stolu. Na dobré chování se v mých školách klade proto tak silný důraz, protože dobré chování člověku v životě velmi napomáhá. Mladý muž nebo žena s dobrým chováním a sebevědomým vystupováním spíše dostane a udrží si místo, než člověk neohrabaný. Často pořádáme odpolední čaj a tanec pro děti. Účel toho jest dvojí: především naučit děti sebevědomí a správnému chování; za druhé , poskytnout jim čistou radost.

Mnozí návštěvníci našich škol se mne táží, proč kladu tak velký důraz na pěkné chování. Tedy vám to povím. Když jsem jako hoch přišel domů ze školy, otec se mne vždycky otázal: „Nuže, Henry, jak ses dnes choval?". Zřídka kdy se však ptal, jaké mám známky. Můj otec i matka věřili v pěkné starosvětské životní způsoby a vnukli mi úctu k nim. Báli se dluhů, dívali se na lenost jako na hřích a žádali ode mne, abych byl doma užitečný, abych byl čistotný a ctil Boha. Vzpomínky z mládí provázejí člověka celý život. Jsou-li to dobré, positivní a čisté vzpomínky, nesou člověka životem výš a výše. Proto se v našich školách snažíme poskytnouti dětem takové vzdělání, zkušenosti a pravdy, které by z nich učinily pro celý život šťastné a zámožné muže a ženy.

A klademe velký důraz na štěstí. Radost je veliká věc v životě. Slyšeli jste, že Anna Hoodová o ní mluvila ve svém úvodníku. A má pravdu. Život skýtá mnoho příležitostí k radosti. Učíme naše děti, aby se jich chápaly. Když je sníh, jezdí na sáňkách a koulují se; když je led, jezdí na bruslích. V létě plavou v řekách a jezerech. Seznamují se se zvířaty, stromy a květinami.

Pozorují mračna a vlny a radují se z těchto prostých a krásných věcí. Mám dojem, že moje školy by nedosáhly svého účelu, kdybych jejich žákům nedopřál zdarma  zdravé a dobré zábavy. Svět je pln příjemných poznatků a vzruchů pro ty, kdož se je naučili pozorovat a chápat.

Moje Obchodní škola, postavená roku 1916 v srdci naší největší továrny v Michiganu je úplně soběstačná a nyní ji navštěvuje asi čtrnáct set hochů, ve stáří od třinácti do osmnácti let. Při přijímání do této školy dáváme přednost žadatelům, kteří jsou sirotky, nebo musejí pomáhat živit rodinu.

Hoši pod šestnáct let dostávají plat dvacet centů za hodinu; od šestnácti do sedmnácti let dvacet pět centů; od sedmnácti do osmnácti let třicet centů a starší osmnácti let pětatřicet centů za hodinu. Obědy dostávají zdarma.

Každý hoch dostává dále měsíční prémii dvou dolarů pod podmínkou, že si ji uloží. Jestliže si ji neuloží, je mu prémie druhý měsíc zadržena na tak dlouho, dokud nevyrovná vzniklý schodek. To děláme pro disciplinu a proto, aby žák, když opustí školu, měl nějaké peníze při vstupu do života.

Žáci Obchodní školy konají sami všechny práce: metou, leští podlahy, natírají dveře, dělají všechny opravy, vaří a nosí jídla. Vedle práce v dílnách studují v pravidelných kursech různé předměty.

Je zbytečno, aby škola, učící manuelní dovednosti, stála mnoho peněz. Místo teoretických pouček žáci mohou vyráběti užitečné předměty a prodávati je. Jejich konkurence s výrobky dospělých nepřichází v úvahu a mimo to nikdo neunikne konkurenčnímu souboji se staršími a školenějšími pracovníky. Je proto dobré, když se už v mládí zocelí k tomuto nevyhnutelnému zápasu. Fordova továrna kupuje výrobky Obchodní školy podle zásady nejpřísnější kritiky – přijme pouze prvotřídní produkty. Jestliže některý hoch vyrobí neuspokojivý předmět, je mu vrácen a jeho instruktor s ním na něm pracuje tak dlouho, až jej dovede dokonale vyrobit. Tím roznítí jeho hrdost, protože žádný hoch rád nevidí, když ho ostatní kamarádi překonávají.

Jestliže takový žák několik let vyráběl dokonalé věci, vyjde ze školy s plnou důvěrou ve svoji schopnost vydělávat si živobytí.

Tážete se mne však, jak by bylo možno tuto metodu uplatnit na obecných školách? Velmi snadno. Skoro každé vesnické děcko má doma zahrádku, kde by bylo možno vypěstovat za padesát dolarů zelenin a ovoce. Naši hoši umějí opravovat domácí zařízení a děvčata učí se vařit a dělat domácí a zahradnické práce. Pomáhají tak vydělávat rodičům vydělávati na živobytí rodiny. To je učení se prací, učení pomáhat pomáháním a učení udržovat život jeho udržováním.

V naší krásné Greenfield Village stojí nádherné Edisonovo museum s jedinečnými technickými sbírkami, jež ukazují vývoj nejrůznějších moderních vymožeností. Dejme tomu, že některý hoch studuje elektrické motory. U nás ušetří měsíce času, když si může prohlédnout všechny typy motorů, od nejprimitivnějších až k nejsložitějším, a naučí se mnohem více než z knih.

Je známým pedagogickým faktem, že naše vzdělání nemůže udržovat krok s rychle se vyvíjející kulturou a střídajícími se vynálezy. My se však snažíme ze všech sil vyhnouti se této „kulturní brzdě". Vezměte na příklad dnešní tendenci, směřující k odtoku obyvatelstva z velkoměst. Dnes všichni vidíme, že těsnání lidí na omezeném místě jim neprospívá. Já jsem však už leta hlásal decentralisaci průmyslu, která se teď začíná uskutečňovat, protože lidé poznávají, že v přelidněných městech je tak málo příležitostí vyniknout, že si nemohou vydělat víc než na pouhé živobytí a někdy ani na to ne.

Někteří lidé říkají, že naše školy v Greenfield Village nejsou městskými školami, ale já si nepřeji, aby jimi byly, neboť chci naučit naše hochy a dívky žít v Americe zítřka, o níž jsem přesvědčen, že bude venkovštější než byla za posledních třicet let.

Lidé se začínají stěhovati z velkoměst, neboť dělník, mající práci a kus pole, je na tom daleko líp, než chudák, ztracený v městě, s hubenou výplatní obálkou v ruce. Proč čekati na úpadek velkoměst a nestudovat příčiny jejich upadání? Voda, která je ještě na přítocích řeky a která právě teče přes kolo, je pro mladé lidi užitečnější než voda, odplynuvší do moře.

My ve svém vzdělávacím a pracovním systému nepovažujeme nic za naprosto trvalé. Postupně, jak nám bude zkušenost ukazovat, jak můžeme dosahovati rychleji lepších výsledků, budeme měniti svoje metody. Ale je několik věcí, které mám ujasněny. Především budeme trvat na správném chování, za druhé jsem jist, že tak zvané funkcionální vzdělávání potrvá, za třetí, že hoši a děvčata musejí být učeni mnoha způsobům, jak si vydělávati na živobytí a za čtvrté, že je nutno, aby byli učeni úctyplnému stanovisku k životu.

Vzdělaným člověkem, podle mého názoru, není jen ten, kdo mnoho ví, nýbrž kdo ví, jak dělati mnoho věcí. Moje zkušenosti zaměstnavatele mně už dávno ukázaly, že není dostatečně úzké spojitosti mezi tím, co člověk ví a co dovede. Vitální spojení života a vzdělání bylo přerušeno a my je chceme obnovit. A dále, vzdělaný člověk je ten, jenž dovede obratně užívati svých rukou, jenž má nějakou zálibu, při níž může pracovat nebo aspoň hrát. Vzdělaný člověk se těší ze života a dovede si vytvořit vlastní zdravou zábavu; dovede přecházeti z jedné činnosti do druhé, jestliže toho poměry vyžadují; má důstojné chování a nějaké náboženství, které hluboce ctí.

A dobrá škola, podle mého názoru, je ta, jež je vedena takovým způsobem, aby hoši a dívky z ní hladce vycházeli do života, bez prudkých reakcí, které dosud vyznačují přechod z učení do života. To znamená, že škola musí býti podobna životu; že její činnost musí býti stejná, nebo se aspoň musí hodně podobat metodám, jimiž lidé vydělávají peníze.

Do světa každoročně vychází tisíce vysokoškoláků, kteří nemají nejmenší představy o tom, co chtějí dělat, ba, což je ještě horší, kteří dohromady ničeho nedovedou. Vědí mnoho věcí, ale málo jich umějí. Je hanbou a omylem vzít dítěti ze života deset let a potom je vyhnat jako tuláka do světa, jemuž nerozumí, aby v něm shánělo práci, kterou se teprve musí učit dělat.

Pokusy dokazují, že nejméně osm lidí z deseti jde životem s ustavičným strachem před úpadkem. Čili, jak to vyjádřil jeden psycholog, většina lidí žije v ustavičném stavu „potlačované deprese" – plni strachu, že se neosvědčí. Psychologové rovněž zjistili, že tento strach se zrodil z nějakého neúspěchu v dětství, zvláště ve škole. Tomu se nemůžeme divit, když vidíme mizerný prospěch dětí v našich školách. Proto v mých školách platí přísná pedagogická zásada: „Nikdy nedávejte dítěti úkol, na který nestačí!"

Vlastním úkolem tohoto pojednání je snaha ukázat, že existuje cesta z této hromadné výroby osobního nezdaru. Jak? Tato otázka má čtyři odpovědi:

Především vybudujte celý školní program ze života a prostřední dítěte, protože jen potom bude dítě poctivě pracovat a upřímně se snažit.

Za druhé, z takového programu docela přirozeně a snadno vyplývá řada úkolů, které každé dítě dokáže, které chce dělat a o nichž ví, že je dovede, takže má ustavičně radostné vědomí, že spěje k úspěchu.

Za třetí, odstraňme jednou pro vždy všechny známky, vyznamenání a tresty, které buď zdržují vývoj dítěte nebo mu skýtají falešné pohnutky k dosažení úspěchu.

Za čtvrté, nechme každé dítě postoupit do vyšší třídy, bez ohledu na jeho prospěch. Za programu zde naznačeného, nemusíme se bát, že dítě zůstane pozadu, protože při výchově, vedené podle těchto směrnic, každé dítě se bude učit a snažit ze všech sil.

Čili jinými slovy, tato škola se přesně řídí podle plánu našeho Velikého Učitele. Dává dítěti s pěti talenty pět úkolů a jedním talentem jeden úkol. Tak dítě dosáhne vědomí, že ovládá jen tu část svého prostředí, kterou si podrobilo „podle svých schopností".

A především, dítě za těchto okolností neskrývá svůj talent, i kdyby byl sebe menší, z falešného strachu a studu, ani nezabaluje svoji ustrašenou dušičku  do ochromujícího pláštíku nezdaru a vědomí méněcennosti.                  

Výběr 1934, str. 1025