Kolchozní údernice Lydie Ruppertová vypráví,

jak hovořila se Stalinem

„D.Z.Z."  Moskva

   Byla jsem zemědělskou dělnicí. Pamatuji se výborně na to, jak nás dříve kulakové týrali. Právě proto jsem odpověděla s obzvláštní horlivostí na výzvu našeho chefa polbyra, soudruha Poljanskiho, abychom bojovali bolševicky o bohatou úrodu.

Jako povinný denní výkon byly pro naši skupinu stanoveny při vinobraní tři hektary. Již druhý den zvýšili jsme náš výkon na 4½ ha.

Jednoho dne, během polední přestávky, shromáždila se naše brigáda k výrobní poradě, které byl přítomen i soudruh Poljanski.

Stál mezi námi, mžoural skrze své brýle a velice pozorně poslouchal. Sekretář naší buňky promluvil: „Soudruhu Adolfe Minchu, dovolte, abych vaše lajdáctví, lenošení a pokrytectví odměnil jménem strany „výkazem lenošství", a strčil mu do ruky malou knížečku. Minch pokusil se několikráte uniknouti z našeho kruhu, ale brigáda tvořila hradbu, kterou nemohl proniknuti. Poskytoval sice velmi komický pohled, ale nám nebylo do smíchu a celá záležitost nám byla velmi trapná.

Sekretář vytáhl jinou knížku a vyvolal moje jméno. Strnula jsem leknutím. Proč také já – letělo mi hlavou – a ještě k tomu před chefem polbyra.

„Vám, soudružko Ruppertová," pravil, „předáváme za překonání pracovních předpokladů ve jménu polbyra Stalinův „průkaz údernice!"

Přijala jsem knížku a vzdálila jsem se jako ve snu. Před kuchyní jsem zůstala stát jako duchem nepřítomná a ze zamyšlení mne vytrhlo volání kuchařky: „Pojď jíst, Lydo, ty jako údernice máš zapotřebí silnější stravy. Na – tady máš misku."

Uplynulo dalších pět dní a vinobraní bylo skončeno. Znovu před shromážděným kolchozem mne oslovil sekretář. „Propůjčujeme Lydii Ruppertové za dobrou práci jméno údernice. Vypište její jméno na rudé tabuli a uveřejněte je v kolchozním časopise."

Tak jsem se stala údernicí.

Vždy, když jsme jeli z pole domů, dostala jsem na žebřiňáku nejlepší místo. Když bylo rozdílení přídělů, dostala jsem vždy první a více než druzí.

Při práci u žentouru překonala jsem opět předpoklad. Moje jméno bylo znovu uveřejněno na tabuli a v časopise. Prvního máje jsme byla vyznamenána a zapsána do čestné pamětní knihy kolchozu.

Jednoho jitra, když jsem šla do brigády, potkalo mne individuum, které jsme z kolchozu vyhnali. Prskaje téměř nenávistí, křičel: „Hloupé husy jste, hloupé husy – proč mrháte svými mladými silami? Počkejte, až přijde podzimek, pak si můžete břichy místo chlebem nacpat vašimi hloupými knížkami a vyznamenáními."

Byla jsem doopravdy zle dopálená. „Pse! Bídáku jeden!" zakřičela jsem. „Nejraději bych ti jich pár vrazila, ale nechci si pošpinit ruku o tvojí držku."

Přišla jsem na pole a viděla jsem vlnící se moře zlatých klasů. Traktor táhl za sebou žací stroj a broukal, jakoby chtěl zpívati píseň. Náš brigádník vylezl na vůz a oslovil nás: „Soudruzi, pusťme se hezky zčerstva do toho. Musíme skliditi obilí první a hned je odevzdati státu, abychom se na druhém sjezdu kolchozních úderníků mohli objeviti se vztyčenými hlavami."

Začali jsme s vázáním a hned na začátku jsem si sama řekla: „Ty, soudružko Ruppertová, musíš se činit tak, aby nezůstal za traktorem ani klásek. Pěkně zostra do toho, žádné neužitečné povídání a ani jeden zbytečný pohyb."

Váži a hledím, abych ostatní nechala dvě tři řady za sebou – a také za chvilku bylo na mnou prázdno.

A tehdy stala se mi ta mimořádná událost. Byla jsem jako údernice a dobrá bojovnice na obilní sklizni zanešena na mramorovou tabuli a mimo to delegována na sjezd oděsských kolchozníků.

Tam slyšela jsem mluvit Vorošilova a Postyševa. I zde jsem se vyznamenala. Když byli zvoleni delegáti, kteří měli jeti k soudruhu Stalinovi jako hosté, slyším najednou:

„Také soudružka Lydie Ruppertová bude vyslána." Okolo mne zazněl potlesk a srdce mi začalo bušit. Zůstala jsem státi, chtěla jsem něco říci – ale měla jsem radostí jazyk jako přiklížený.

Moskva. – Po prvé v životě spatřila jsem toto město. Navštívili jsme hrob Leninův a druhého dne nás vedli na Kreml.

V místnosti byl velký stůl, vycpávané židle a pohovka. U stolu seděl soudruh Stalin. Každému z nás stisknul ruku, nabídl nám místo a vyzval nás, abychom vypravovali, co nám ještě v kolchozích chybí.

Přinesli nám čaj, soudruh Stalin vzal sklenici a vyzval nás, abychom pili.

Kolchozník soudruh Černous se ptal: „A kdo to sedí vedle vás, soudruhu Staline?"

Zbystřila jsem sluch. „To jsou soudruzi Kaganovič a Molotov." Když došla řada na mne povídati o našem kolchozu, měla jsem už kuráž. Vypravovala jsem soudruhu Stalinovi toto:

„Náš kolchoz se jmenuje 'Spartak'. Má 7000 ha půdy. 3500 ha je osíváno pšenicí, 650 žitem. Mimo to na 500 ha pěstujeme víno a na 50 ha brambory. Bramborů sklidili jsme tento rok 400 pudů (pud = 16,38 kg) z hektaru. Před dvěma roky byla úroda pšenice 6 centů na hektar – ve 33. roce 12 centů.

V roce 1932 dostali jsme za pracovní den 2 kg obilí a 3 kg hroznů na osobu. Ve 33. roce dostali jsme už 10 kg obilí a 6 kg hroznů a 3 ruble hotových peněz. V našem kolchozu pracuje 600 žen a 400 mužů."

Na Stalinovu otázku, proč jsme dostali loni tak málo, odpověděla jsem: „Nepracovali jsme tolik, jak bylo zapotřebí. V tomto roce jsme se ale pustili bolševicky do práce."

Pak zajímalo Stalina, kolik máme v kolchozu koní a krav a nakonec povídal: „>>Spartak<< je dobrý artěl."

Pravila jsem: „Doufáme, že v roce 1934 sklidíme z hektaru 18 až 20 centů." – „To je výborné," pravil Stalin a vyptával se nás na poměry a účast žen v kolchozu. Vykládali jsme mu o ženách a přesvědčili jsme ho, že se žena stala v kolchozu velkou mocí.

Pak se Stalin obrátil na Kaganoviče: „Hleď, oni nám dali darem náš denní chléb – teď musíme i my jim oplatiti dar. Každému muži dáme bicykl a ženy si budou moci vybrati, co budou chtít."

Při loučení vzkázal Stalin: „Vyřiďte každému oděsskému kolchozníkovi moje nejvřelejší pozdravy a blahopřání."

Od té doby, co jsem byla v Moskvě a mluvila se soudruhem Stalinem, pracuji v kolchozu ještě statečněji a pilněji než dosud.    

Výběr 1934, str. 3 / druhý blok