Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kolchozní údernice Lydie Ruppertová vypráví,

jak hovořila se Stalinem

„D.Z.Z."  Moskva

 

   Byla jsem zemědělskou dělnicí. Pamatuji se výborně na to, jak nás dříve kulakové týrali. Právě proto jsem odpověděla s obzvláštní horlivostí na výzvu našeho chefa polbyra, soudruha Poljanskiho, abychom bojovali bolševicky o bohatou úrodu.

vyber-humor-polit.--11--web.jpg

 

Jako povinný denní výkon byly pro naši skupinu stanoveny při vinobraní tři hektary. Již druhý den zvýšili jsme náš výkon na 4½ ha.

Jednoho dne, během polední přestávky, shromáždila se naše brigáda k výrobní poradě, které byl přítomen i soudruh Poljanski.

Stál mezi námi, mžoural skrze své brýle a velice pozorně poslouchal. Sekretář naší buňky promluvil: „Soudruhu Adolfe Minchu, dovolte, abych vaše lajdáctví, lenošení a pokrytectví odměnil jménem strany „výkazem lenošství", a strčil mu do ruky malou knížečku. Minch pokusil se několikráte uniknouti z našeho kruhu, ale brigáda tvořila hradbu, kterou nemohl proniknuti. Poskytoval sice velmi komický pohled, ale nám nebylo do smíchu a celá záležitost nám byla velmi trapná.

Sekretář vytáhl jinou knížku a vyvolal moje jméno. Strnula jsem leknutím. Proč také já – letělo mi hlavou – a ještě k tomu před chefem polbyra.

„Vám, soudružko Ruppertová," pravil, „předáváme za překonání pracovních předpokladů ve jménu polbyra Stalinův „průkaz údernice!"

Přijala jsem knížku a vzdálila jsem se jako ve snu. Před kuchyní jsem zůstala stát jako duchem nepřítomná a ze zamyšlení mne vytrhlo volání kuchařky: „Pojď jíst, Lydo, ty jako údernice máš zapotřebí silnější stravy. Na – tady máš misku."

Uplynulo dalších pět dní a vinobraní bylo skončeno. Znovu před shromážděným kolchozem mne oslovil sekretář. „Propůjčujeme Lydii Ruppertové za dobrou práci jméno údernice. Vypište její jméno na rudé tabuli a uveřejněte je v kolchozním časopise."

Tak jsem se stala údernicí.

Vždy, když jsme jeli z pole domů, dostala jsem na žebřiňáku nejlepší místo. Když bylo rozdílení přídělů, dostala jsem vždy první a více než druzí.

Při práci u žentouru překonala jsem opět předpoklad. Moje jméno bylo znovu uveřejněno na tabuli a v časopise. Prvního máje jsme byla vyznamenána a zapsána do čestné pamětní knihy kolchozu.

Jednoho jitra, když jsem šla do brigády, potkalo mne individuum, které jsme z kolchozu vyhnali. Prskaje téměř nenávistí, křičel: „Hloupé husy jste, hloupé husy – proč mrháte svými mladými silami? Počkejte, až přijde podzimek, pak si můžete břichy místo chlebem nacpat vašimi hloupými knížkami a vyznamenáními."

Byla jsem doopravdy zle dopálená. „Pse! Bídáku jeden!" zakřičela jsem. „Nejraději bych ti jich pár vrazila, ale nechci si pošpinit ruku o tvojí držku."

Přišla jsem na pole a viděla jsem vlnící se moře zlatých klasů. Traktor táhl za sebou žací stroj a broukal, jakoby chtěl zpívati píseň. Náš brigádník vylezl na vůz a oslovil nás: „Soudruzi, pusťme se hezky zčerstva do toho. Musíme skliditi obilí první a hned je odevzdati státu, abychom se na druhém sjezdu kolchozních úderníků mohli objeviti se vztyčenými hlavami."

Začali jsme s vázáním a hned na začátku jsem si sama řekla: „Ty, soudružko Ruppertová, musíš se činit tak, aby nezůstal za traktorem ani klásek. Pěkně zostra do toho, žádné neužitečné povídání a ani jeden zbytečný pohyb."

vyber-humor-polit.--19--web.jpg

 

Váži a hledím, abych ostatní nechala dvě tři řady za sebou – a také za chvilku bylo na mnou prázdno.

A tehdy stala se mi ta mimořádná událost. Byla jsem jako údernice a dobrá bojovnice na obilní sklizni zanešena na mramorovou tabuli a mimo to delegována na sjezd oděsských kolchozníků.

Tam slyšela jsem mluvit Vorošilova a Postyševa. I zde jsem se vyznamenala. Když byli zvoleni delegáti, kteří měli jeti k soudruhu Stalinovi jako hosté, slyším najednou:

„Také soudružka Lydie Ruppertová bude vyslána." Okolo mne zazněl potlesk a srdce mi začalo bušit. Zůstala jsem státi, chtěla jsem něco říci – ale měla jsem radostí jazyk jako přiklížený.

Moskva. – Po prvé v životě spatřila jsem toto město. Navštívili jsme hrob Leninův a druhého dne nás vedli na Kreml.

V místnosti byl velký stůl, vycpávané židle a pohovka. U stolu seděl soudruh Stalin. Každému z nás stisknul ruku, nabídl nám místo a vyzval nás, abychom vypravovali, co nám ještě v kolchozích chybí.

Přinesli nám čaj, soudruh Stalin vzal sklenici a vyzval nás, abychom pili.

Kolchozník soudruh Černous se ptal: „A kdo to sedí vedle vás, soudruhu Staline?"

Zbystřila jsem sluch. „To jsou soudruzi Kaganovič a Molotov." Když došla řada na mne povídati o našem kolchozu, měla jsem už kuráž. Vypravovala jsem soudruhu Stalinovi toto:

„Náš kolchoz se jmenuje 'Spartak'. Má 7000 ha půdy. 3500 ha je osíváno pšenicí, 650 žitem. Mimo to na 500 ha pěstujeme víno a na 50 ha brambory. Bramborů sklidili jsme tento rok 400 pudů (pud = 16,38 kg) z hektaru. Před dvěma roky byla úroda pšenice 6 centů na hektar – ve 33. roce 12 centů.

V roce 1932 dostali jsme za pracovní den 2 kg obilí a 3 kg hroznů na osobu. Ve 33. roce dostali jsme už 10 kg obilí a 6 kg hroznů a 3 ruble hotových peněz. V našem kolchozu pracuje 600 žen a 400 mužů."

Na Stalinovu otázku, proč jsme dostali loni tak málo, odpověděla jsem: „Nepracovali jsme tolik, jak bylo zapotřebí. V tomto roce jsme se ale pustili bolševicky do práce."

Pak zajímalo Stalina, kolik máme v kolchozu koní a krav a nakonec povídal: „>>Spartak<< je dobrý artěl."

Pravila jsem: „Doufáme, že v roce 1934 sklidíme z hektaru 18 až 20 centů." – „To je výborné," pravil Stalin a vyptával se nás na poměry a účast žen v kolchozu. Vykládali jsme mu o ženách a přesvědčili jsme ho, že se žena stala v kolchozu velkou mocí.

Pak se Stalin obrátil na Kaganoviče: „Hleď, oni nám dali darem náš denní chléb – teď musíme i my jim oplatiti dar. Každému muži dáme bicykl a ženy si budou moci vybrati, co budou chtít."

Při loučení vzkázal Stalin: „Vyřiďte každému oděsskému kolchozníkovi moje nejvřelejší pozdravy a blahopřání."

Od té doby, co jsem byla v Moskvě a mluvila se soudruhem Stalinem, pracuji v kolchozu ještě statečněji a pilněji než dosud.    

 

 

Výběr 1934, str. 3 / druhý blok

 

    Reklama Baťa z časopisu Výběr