Jdi na obsah Jdi na menu
 


Vyhubení automobilů v ČSR.

 

J. S.

 „Zlín"

 

V letech šedesátých minulého století byl na Šumavě vyhuben poslední medvěd v Čechách. Na Moravě byl pak poslední medvěd skolen na Radhošti r. 1889 ....

Tak nám vypravuje kronikář, který brzy připojí: Usilovnou prací podařilo se pak vyhubiti tuto šelmu též v letech třicátých XX. století na Slovensku a Podkarpatské Rusi.

Může být spor o to, zda vyhlazení medvěda z naší vlasti bylo záslužné čili nic. Neboť mínění o jeho škodlivosti se značně rozcházejí, těžko totiž říci, zda za svého života medvěd sní per sadlo více myší a malin než ovcí. Že jedna medvědice poškrábala jednou jednoho ministra, který podle klíče lovil na státních lesích a statcích a chybiv starou, trefil její mládě, přičítalo se v kruzích parlamentních medvědímu rodu spíše k dobru než na vrub. Medvědice však byla tehdy honci waidgerecht ubita kyji a slouží nyní co by podnož u lože páně ministrova.

Konec konců jde tu o divoké zvíře a národ československý ztratil snad malou přírodní zajímavost, ale jako celek civilisačně, kulturně a hospodářsky neutrpěl. To náš kronikář uvádí na omluvu doby a lidí.

 

 

Ve značných rozpacích ocitl se však jeho syn, jemuž jest pokračovati v kronice a který – psalo se tehdy L.P. 1950 – měl napsati historii vyhubení jiného tvora, neživého sice, ale přece jen podobného v leckterém ohledu živočichovi. Hýbalo se to, trávilo to, tahalo to, sloužilo to člověku nejinak než ochočené domácí zvíře, bylo mu podle úsudku současníků užitečné a přece neobstálo v naší vlasti. Bylo v oněch časech – v letech padesátých našeho století – vyhubeno a vyhlazeno úplně. Jde o automobil. Vědeckým jménem: samohyb čtyřkolý, autovehiculo quadromoto.

Sledujme trochu výklad našeho kronikáře. Začal líčením, kterak po světové válce stále častěji se u nás počal objevovati čtyřkolový samohyb. Zprvu setkával se s nedůvěrou obyvatelstva a mládež na vesnicích ho vítala zpravidla kamením a cvočky. Časem však i prostý lid seznal, že auto – jak se začalo zkrátka říkat – může sloužit přímo i nepřímo každému a koho jednou vzalo na svůj všetrpělivý hřbet, ten se stal jeho přítelem a příznivcem. Tak se samohyb cizího i domácího chovu značně rozmohl a koncem let dvacátých se počítalo, že jich po vlastech československých jezdí bezmála sto dvacet tisíc.

Bylo to sice málo u srovnání se zeměmi vyspělejšími jako jsou Spojené státy, kde jich bylo té doby přes dvacet pět milionů; také Francie si samohyby oblíbila a chovala jich na dva miliony s ročním přírůstkem, jenž byl tři až pětkráte větší než celkový stav v Československu. Ale jsme země malá a chudá, musíme vařit z vody.

autostrada Baťov - Zlín z jedoucího vozu (1936)

 

Té doby však – píšeme rok 1930 – vyvstala u nás sekta nepřátel nového domácího zvířete. Byla sdružena v různých církvích a spolcích veřejných i tajných a vyznavači její věrouky seděli v úřadech vysokých i nízkých, stranách, v obcích, ve firmách i rodinách. Cílem hnutí bylo potlačení a vyhubení čtyřkolce.

První rozhodný úspěch sklidilo toto hnutí v zákonitém omezení dovozu samohybů cizího chovu. Je s podivem, jak krátkozraké je lidské pokolení (píše náš kronikář) – největšími zastánci tohoto zákazu byli majitelé tuzemských chovných stájí, t.zv. automobilek, v počtu pěti či šesti, kteří sice navzájem na sebe hrozně nevražili a hrubě nevlídnými slovy se navzájem častovali, v tom však ze jeden provaz táhnouce, že cizí vůz vlasti zkáza jest. Nepochopili, že ač výtvor neživý, i auto potřebuje osvěžování krve a křížení, jako skot a brav.

Nepochopili, že uzávěrou hranic se snadno v chovu domácím rozmohou neduhy a různé choroby, zejména jedna, která je horší než slintavka a kulhavka, to jest kocourkovství, jež pak je příčinou drahoty a tím i poklesu spotřeby a nakonec způsobuje vyhynutí. Dále nepochopili, že omezení jedno vždy nutně plodí nová a nová omezení a že závěra hranic bude posilou a usnadněním pro ty, kdož chtějí automobil vůbec vyhubit a vytlačit z života veřejného.

Brzy se následky ukázaly velmi bohatě. Státní Hřebčinec Ořů Železných, jenž se věnuje hlavně chovu těžkého plemena, které vyniká jak známo tím, že hodně zfutruje a málo táhne, byl velice žárliv na novou rasu mrštných hybounů a šířil o ní nepěkné řeči. Že prý nebude na světě lépe, dokud se samohybům nezvedne koryto. 

To velice lahodilo uším Velkého Výběrčího, jemuž jest svěřena PKS. (pekaes, původně péče kasy státní; později zobecněl výklad: prázdná k.s.). Neboť kdekoliv se cokoliv jakkoliv činí, hýbe, vrtá, tahá, skáče, plazí, obrací, běží, kupuje, prodává, přijímá, odevzdává, přičiňuje, peče, praží, vaří, veze, vozí, váží – na to vše Velký Výběrčí neustále vymýšlí daně, dávky, mýta, poplatky, paušály, příplatky, přirážky a dodatky, jsa přesvědčen, že snad přece se mu podaří něco v k.s. nashromážditi. (Mnozí ovšem tvrdí, že k.s. má kdesi děravé dno a někteří tvrdí, že prý nemá vůbec dna.)

Samohyb ukázal se v zraku VV. vhodným subjektem několika daní a dávek. Protože se živil (samohyb, ne VV.) výhradně tekutinou, zvanou Penizín, pramenící v Tramtárii, (litr za 30 hal.), uvalil na tuto pochutinu nejprve vydatné clo, pak přirážku ke clu, k přirážce příplatek a k příplatku desátek s tím, že jen koncesovaní výčepníci smějí Penizín dovézti a to pod titulem podpory domácí výroby jen uměle znečištěný tak, aby se rafinovaným čištěním co nejvíce šířila zaměstnanost.

Nedosti na tom. Aby se podporoval chov brambor, z nichž se dá vytěžit s přídavkem dobré vůle pravá žitná kořalka ba i t.zv. tokajgnac, nařízeno, aby se samohybům do futra přidávala tato státní vodka.  Ubohé samohyby! Nechtěly to, prskaly, frkaly a odpíraly táhnout. Ale VV. i ATV. (hádejte) trvali na svém. „Žer nebo zcípni." A tu se ukázala dojemná věrnost tvora-samohyba. Nechutnalo mu to, vrčel, frkal, ale nakonec si zvykl; ovšem, jeho pán občas musí pomoci, ne snad ohledně té státní vodky, ale tím, že potlačí, když vozík nemůže dál.

silniční křižovatka nám. Práce před vstupem do závodů (1938)

 

Ale nebylo to vše. „Hle, holoubku," řekli AVT., VV., MPKP., VF. atd.: „ty rejdíš sem tam, silnice nám ojíždíš, samohybe, a dokonce, s odpuštěním, po ulicích i na venkově smradíš. Víš co? Plať ty stavbu silnic. Sice i jiní je užívají, koně, vozy, hřebci, krávy, pěšáci, vojáci, poslanci i prostí občané, jdoucí na procházku či na trh (plašíš je ostatně svým řevem!), ale to jsou chudáci. VV. praví, že chovat tě je holý luxus a ne nadarmo svým celníkům a m.v. (malým výběrčím) káže, aby si tvé pány zvláště brali na mušku. Plať ty, baťuško, podle svého litrového obsahu; čím větší budeš, tím větší budeš platit paušál.

To bylo namířeno především proti rase těch hrubších samohybů a výborně se to osvědčilo. Za tři roky v celé republice zůstalo už jen asi deset velkých čtyřkolových samohybů, k tomu tři v zoologické zahradě v Troji a několik kusů v potupném zajetí SHOŽ.

Nejvyšší podkoní železných ořů mnul si ruce řka: „Ty velké bychom měli z krku, teď na ty malé!"

Co myšlenka, to nápad a co nápad, to daň. Teď zase pro změnu zesílili daň na rasu malých samohybů. A co rok s rokem se sešel, už hlásily denní listy, že samohejbků nejrůznějších ras (hadimršky, píďalky, mušky, áčka atd.) valem ubývá. Roku 1935 – jenž byl vůbec památný bohatostí různých nápadů a směrů v řízení státní lodi – klesl počet automobilů na 50 procent.

Odtud pak se začíná nezadržitelný sestup – tak píše náš kronikář – plemene samohybů, které pak kolem roku 1950 v zemích sudetských i karpatských vyhynulo úplně po meči i po přeslici.

S pýchou ukazovali staří vysloužilí sekční štolbové z Velkého Hřebčince, s šedivými bradami až po pás, že sice koleje drah železných zarostly v celé republice travou, ale autostrady, které byly postaveny grandiosním plánovitým hospodářstvím mezi lety 1936 – 1942 naproti tomu zarostly vysokým mechem od Chebu až do Užhorodu.

Poslední hadimršku (která se hýbala), ukazovali za 1 korunu v cirku Kludský. Byl to jediný živočich, jehož si mohl tento ústav v zchudlé vlasti dopřáti; stačilo, dalo-li se jednou týdně sešlému už samohybu přičichnout k lahvičce s hybnou tekutinou. Tu učinil několik obrátek naprázdno a zase pak usnul.

Vůbec se tehdy hodně spalo v zemích českých, moravských i slovenských. Až to bylo některým kormidelníkům – vlastencům nápadné; zvedali občas prst, dali fajfku do druhého koutku, řkouce: „Jen abychom nezaspali."

Technická škola ve Zlíně - názorné učební pomůcky (1938)

Výběr 1935, str. 787