Obuvnické museum má 55 let

(Naše pravda; 1987;  dle sborníku Gottwaldovsko od minulosti k současnosti 5/1983;)

Jméno města Gottwaldova je pevně spojeno s obuvnickým průmyslem a stejně tak je širší veřejnosti známo, že výroba bot je právě v našem městě dokumentována ojedinělým způsobem – specialisovaným museem obuvi. Je umístěno v suterénu správní budovy o.p. Svit a každoročně sem přichází mnoho návštěvníků obdivovat unikátní sbírku obuvi několika staletí. 

Málokdo z dnešních návštěvníků však asi ví, že toto pozoruhodné museum existuje v našem městě už 55 let. Kolekce historické a exotické obuvi byla už počátkem 30. let v majetku tehdejších Baťových závodů a r. 1931 byla také zpřístupněna široké veřejnosti. Jak nás informuje tehdejší tisk, našlo toto museum vhodné umístění v samém středu Zlína, v budově zámku, kde byla ve druhém patře instalována na jaře 1931 „vzácná sbírka obuvi různých národů a různých dob“  obsahující m.j. exponáty ze staré Číny, Japonska, Jávy, Filipín, Persie, Brazílie, z Afriky i Evropy. Toto muzeum obuvi se stalo prvním fungujícím muzejním zařízením v tehdejším Zlíně.

Počátkem r. 1933 se v zámku uvolnily další prostory a muzeum se dále rozrostlo. K 1. 5. 1933 byla zveřejněna, rozšířena a nově upravena muzejní exposice, která ve třech místnostech představovala nejen sbírku obuvi, ale také nářadí, nástroje, některé typy strojů a chemikálií a pod. (Vedle všech těchto exponátů patřících Baťovým závodům našla v další přilehlé zámecké místnosti své umístění i předměty z majetku města Zlína – materiály cechů, listiny a t.d.)

V zámku však obuvnické museum dlouho nezůstalo. V létě 1933 bylo přemístěno do nové representativní budovy, která pod názvem Památník T. Bati (dnešní Dům umění) byla určena k presentaci vývoje Baťových závodů a k propagaci tohoto mohutnějícího průmyslového koncernu. Novostavba nesla výraznou pečeť autora projektu – architekta Františka Lydie Gahury, který pro ni navrhl pozoruhodné řešení s železobetonovou nosnou konstrukcí a oceloskleněným pláštěm. Lapidární architektonická forma této budovy výrazně představovala principy konstruktivistické a funkcionalistické architektury tehdejšího Zlína; sám Gahura se vyjádřil: „Budova, která slouží k uložení sbírek, je vlastně velkou vitrínou.“ Výstavba započala v březnu 1933 a v červenci téhož roku byla nová budova předána do užívání.

Památník Tomáše Bati postavený ve Zlíně a otevřený ve výroční den jeho úmrtí. (Foto z r. 1933).

Do rozsáhlých a účelově vybavených prostor sem byla r. 1933 přenesena sbírka obuvi i ostatní předměty ze zámku a k nim přibyly další exponáty včetně ukázek strojního zařízení a výrobků. Musejní instalace v Památníku, upravená r. 1934 a pak ještě v letech 1940-1941, zaujímala dvě horní podlaží budovy. Ve II. etáži byla exposice pod názvem „Od nástrojů ke stroji“ zachycující vývoj od nejstarších obuvnických nástrojů až po současnou strojní výrobu i s přehledem výroby obuvi ve Zlíně.  A III. etáž byla věnována sbírkám obuvi obsahujícím na 500 párů obuvi z celého světa a z různých historických období. Vývoj byl v těchto exposicích dokumentován nejen formou exponátů, ale i pomocí fotografií, plánů, grafů a pod.

Instalace sbírky obuvi v Památníku ve 30. letech XX. století.

Museum obuvnické výroby, včetně cenných sbírek obuvi, bylo v památníku přístupné až do listopadu 1944. Tehdy byla však budova těžce poškozena americkým bombardováním

a na několik let zůstala vyřazena z provozu. Shromážděné sbírky v ní prozatím setrvávaly, ale po několika letech provisorního uložení byly nakonec odstěhovány. Na jaře 1948 bylo totiž definitivně rozhodnuto upravit budovu Památníku pro jiné účely a adaptovaný objekt byl k novému využití předán v červnu 1948 pod názvem Dům umění (později se stal sídlem Filharmonie pracujících a krajské galerie).

Ještě před adaptací byly na jaře 1948 muzejní exponáty vystěhovány, při čemž sbírka obuvi obsahující 1010 kusů bot se tehdy přemístila do sousední budovy Školy umění (budova napravo od Domu umění). Byla zde ovšem jen nouzově uskladněna a panovaly obavy, aby cenné předměty nepodlehly zkáze. Za této situace se těžko hledalo řešení a tak dosavadní majitel n.p. Svit předal v září 1952 celou kolekci historické obuvi do sbírek tehdy vznikajícího Krajského musea v Gottwaldově.

Letadlo Junkersovo, s nímž se T. Baťa zřítil a které je uvnitř památníku nainstalováno. (Foto PT 1933)

Trvalo pak ještě sedm let, než se našlo definitivní řešení a cenná sbírka obuvi se dočkala opětného zveřejnění. Stalo se tak na půdě n.p. Svit, jehož vedení dalo k disposici suterénní prostory ve správní budově. Zde byla r. 1959 sbírka obuvi konečně instalována a spolu s ní také dokumenty, které přiblížily vývoj gottwaldovských obuvnických závodů a kriticky podtrhly sociálně politické působení batismu. Takto obnovené obuvnické museum je od té doby místem, které přináší návštěvníkům zajímavé poznatky a zároveň svébytným způsobem přispívá k representaci celého našeho města.

Příznačné pro období rudé totality je úplné popření původního významu Domu umění - jako artefaktu progresivního, zdravého a dravého životního způsobu, památníku Tomáše Bati a oslavy jeho životního díla. Proto alespoň malá připomínka vzhledu původního interieru.

Jan Antonín Baťa

 (památce Tomáše Bati )

 
Zemřel tak, jak si to přála jeho veliká, statečná duše.

Miloval život a nebál se smrti.

Vyjádřil to ve své oblíbené písničce:

Umreme?

Na koni.

A keď s koňa spadnem?

Šablenka zazvoní.

Narozený v práci a k práci, učinil práci cílem svého života.

Zlepšení osudu pracujících lidí považoval za svůj božský úkol.

Svým myšlením byl daleko, daleko před svou dobou.

Z domyšlených problémů života a práce

vytvořil novou mravnost, nové učení.

Spolupráce, jež přinese lidstvu nový rozkvět, blahobyt a štěstí.

Bojovali jsme pod jeho vedením vítězně.

A i když mnohý v boji neznal cíl, bojoval, pracoval nadšeně,

neboť znal Tomáše Baťu, muže, jenž nezklamal.

Tuto velikost, jež zasluhovala důvěry lidí,

propůjčovala mu znalost božích zákonů přírody

a znalost lidské duše.

Dílo, které jsme pod jeho vedením vykonali,

ukazuje cestu a zavazuje nás.

Tomáš Baťa byl čistý muž.

Musel zemříti v práci, aby své dílo posvětil svojí krví.

V den jeho skonu probouzeli jsme se teprve u svých rodin

k své denní práci, když on již vzlétl.

Byl prvním.

Vždy závodící s námi mladšími a silnějšími,

a předstihující nás,

zaplatil tvrdě v životě i smrti úděl prvního.

Proto vzpomínku jeho hrdinského skonu i otevření památníku

jeho plodného života konáme ve výroční den jeho smrti tak,

abychom památku průkopníka práce

uctili dobrou prací, jež byla jemu po celý život

a bude nám až do konce životů našich modlitbou

nejposvátnější.

 14. VII. 1933

--------------------------

nový památník továrníka tomáše bati ve zlíně

Památník instaloval arch. Zdeněk Rossmann, provedla fa. Kraus v Bratislavě - snímky z atelieru Le Sandalo v Brně.