Bomby na Zlín

Nejsme seriovým podnikem nějakého propagačního nebo reklamního oddělení. Nejsme ani bílou knihou, která by měla určité události hájit a vysvětlovat, konfrontovat skutečnosti a získávat tak hlasy pro svou pravdu,

Nejsme ničím takovým,

Jsme jenom skromným zápiskem a malým svědectvím o dnech, které jsme začali počítat od onoho poledne 20. listopadu 1944. Tehdy dopadly na zlínské závody první serie leteckých bomb.

-----------------------------------------------------

Dnes už to není žádný zázrak, ukazují-li se hořící rozbité budovy. Říkáme si: viděli jsme toho dost. A třebas i na vlastní kůži zkusili. – Válečný týdeník nebo válečný film, který je po našich vlastních zkušenostech hlavním sdělovacím prostředkem, stává se pro diváka pouhou reminiscencí a brzy snad i jedinou existující památkou. Vracíme se přece pomalu do mírového života. Každá země, a hlavně ta naše, se zdá být staveništěm.

Staveniště lepšího dneška a hlavně – lepšího zítřka. Mnoho už jsme jako stavební dělníci vykonali. Tím více, bylo-li naše dědictví v troskách, museli-li jsme začínat opravdu od začátku.

Elektrárna od nádraží.

Tak Zlín.

Občané republiky a světa znali někdejší Zlín jako město vzácné pracovní harmonie, šťastných a spokojených lidí – průkopníků a krásných, moderních a účelných staveb. Nepůjdeme za pravdivostí těchto reklamních slov. Zkrátka, lesklý a krásný Zlín – stál.

Až najednou, bylo to po půl jedné odpoledne 20. listopadu 1944, se situace rázem změnila. Několik minut stačilo, aby všechno utajované se stalo viditelným.

Viditelným pro všechny.

Mnohokrát před tím přelétávaly americké létající pevnosti se směrem na sever. Hornoslezská průmyslová oblast potřebovala, aby jí někdo ochladil pracovní nadšení.  A tak nad Zlínem pluly hodně často stříbrné bombardéry, vyvolávající mezi osazenstvem závodů, dívajícím se na ně od svých krytů, plno spokojenosti a nadšení. Vždyť tehdy byla spojenecká bombardovací letadla prvními přímými posly lepších dnů. Že by mohl být také Zlín bombardován, tomu nikdo nevěřil. Tolik bylo příležitostí a přece vždy letadla bez přestávky pokračovala ve své cestě na sever.

Ani 20. XI. nevypadala situace jinak. Mnoho bombardovacích letek už přeletělo před polednem. Lidé, čekající na obvyklý zpáteční přelet letadel, se rozcházeli po lese. Využívali podzimního slunka i možnosti nemusit pracovat pro velebný reich.

V lese bylo slyšet plno veselého křiku.

Několik minut po půl jedné přiletěl bombardovací svaz od Hodonína. Všichni jsme si mysleli, že se asi „chudák“ někde opozdil a teď bude musit dohánět. Sympatie lidu počítaly letadla a hledaly, nestalo-li se něco některému z nich.

Zbytek potom byl krátký.

Táhlý, ohlušující hvizd. Jeden – a pak už snad bez počtu. Padli jsme tvářemi na zem, do nejbližší díry. Bomby padaly nedaleko. Vzduch se chvěl. Zlínský pracující lid prodělával svou první válečnou maturitu.

Po několika okamžicích klid. Jenom z dálky hučely vzdalující se stroje. – Les se naplnil vyděšenými lidskými hlasy, bledými obličeji.

Zvedli jsme se s údivem, že se nám nic nestalo, a podívali jsme se před sebe:

Závody hořely na několika místech. Obrovský sloup dýmu stoupal k obloze.

Nejstarší budovy závodů (zůstala stát pouze b. č. 13).

Dívali jsme se vyděšenými nevěřícími zraky. Hoří závody. Pohnuli jsme se davově dolů ze svahu. Někde dole vybuchla časovaná bomba. Zástupy se vracely do lesů, na kopec, z něhož by mohly vidět.  „Letná také dostala“. Zpráva se bleskem šířila a otcové rodin, nedbající ničeho, běželi za svými.

V několika minutách přestal existovat Zlín. Vzniklo něco nového.

Několik dnů ještě hořely a potom doutnaly největší budovy závodů. Z několika etážových dílen zbyl jen malý kopeček ssutin. Rozhlíželi jsme se a snažili jsme si zjistit, do jaké míry asi byly zlínské závody vyřazeny z provozu. A viděli jsme: že dlouho nebude fungovat zasažená elektrárna, že obuvnická výroba utrpěla téměř smrtelné rány, že je zasažena dráha, rozbito nádraží, že je zničeno Velké kino, že je úplně rozmetáno mnoho rodinných domků a další řady že jsou velmi vážně poškozeny.

Chladící věže (tehdy dřevěné s betonovým okružím)

Viděli jsme mezi tím lid.

Nastalo údobí desorganisace.

Proslavený baťovský systém tehdy zklamal. K zachránění aspoň nějakých hodnot v závodech bylo třeba především pracujících rukou.

Baťovský systém však vybudoval řetěz drábů, vedoucích, kteří nic nedělali. A tak se ukázalo, že na tu nejhorší práci je zde opět jen pracující lid. Nad ním stály desítky vedoucích s rukama v kapsách – ovšem o nutnosti spolupráce na novém vybudování závodů toho napovídali právě oni nejvíce.

Lid začal být nespokojen. Kdo se mohl práci vyhnout, utíkal od ní.

Tehdy správa závodů přešla i oficiálně do německých rukou. Osazenstvo si říkalo: Nechtějí-li pracovat zde, půjdou kopat zákopy. A pracující lid byl znovu ohrožen. Jenom aparát vedoucích zůstal neporušen. Lid začínal vidět.

Bomba rozbořila rodinný domek jeden třebas vedoucímu a druhý dělníkovi. Vedoucího stěhovali zaměstnanci a náklad. auto, ale dělník se stěhoval sám na vozíčku.

Museli jsme si znovu vzpomenout na časy, kdy J.A. Baťa rozháněl kyjem komunisty a kdy každý komunista byl stěhován za obvod města. Lid začínal vidět pánům do karet. Pracoval s nechutí nebo nepracoval vůbec. Závody stály, rány po bombardování se nezacelovaly. Naopak – decentralisační oddělení z obavy před blížícím se postupem Rudé armády – začalo rozvážet stroje a závodní zařízení.

Sabotujte! Sabotujte na každém kroku. Pro Němce nehnout ani prstem. To bylo heslo, které se po Zlíně šířilo od úst k ústům.

A ujalo se. Dokonale. Navzdor všem hrozbám, trestům a persekuci. – Elektrárna, strojírny, stejně jako dílny, na které se nedostalo olověného deště, všude se dělalo, aby se nic nedělalo. Svítání. Tak lze nazvati všechny zbývající dny, týdny i měsíce, pokud první rudoarmějec nevkročil do zlínských ulic.

Krásný reklamní Zlín se stal troskou. Krásný, vychvalovaný systém splaskl.

Takové dědictví přejímal zlínský pracující lid po osvobození. Rozbité závody a otevřené nebo skryté nepřátelství až dosud vládnoucích vrstev.

Co bylo třeba vykonat!

  Autopark závodů.

Je však správné, že dědictví zlínského pracujícího lidu byly trosky. Hodně trosek.

Prací, obnovovatelskou a budovatelskou prací, dokázal lid, že je pánem svých věcí. Překonané lži, překonané obtíže, roztočená kola.

Další, stejně obtížná práce ještě čeká.

Nový titul „Národní podnik Baťa“ zavazuje všechny poctivé pracující.

Nový Zlín však republiku nezklame!

Toto je nový, osvobozený Zlín!

  Rudá armáda na Třídě T. Bati.