Nahlédnutí do historie městské policie ve Zlíně

Zlínské noviny 1991,  -zn)

Josef Vaňhara, Příběh jednoho muže a jednoho města

Dokud byl Zlín nevelkým městem, stačilo zde k udržování pořádku a bezpečnosti jen pár lidí. Pro přiblížení dnes již velmi idealizované doby vnořme se do vyprávění Josefa Vaňhary, který vzpomíná c.k. četníků rakouských:

>>..... má Zlín dva obecní strážníky, Kašpárka a Vojtáška. Nosí uniformy z tmavomodrého hrubého sukna s tuhými stojatými límci, vysokou čepici a po boku šavli.

Ty jejich uniformy musejí být v létě těžko snesitelné a jejich stojaté, ve službě upnuté límce hotovým mučidlem navíc. Je to však hlavní znak vší rakouské uniformované slávy a trápí všechny, od kaprálů po feldmaršály, jen s tím rozdílem, že velcí pánové se na slunci trmácet nemusejí. Když naši strážníci v parném letním odpoledni kráčejí napříč náměstím nebo vyprahlými ulicemi, je to pro ně výkon sám o sobě. Starší z nich, už pomalý a obtloustlý pan Vojtášek je ve věku, o němž se dnes říká , že nemá daleko do důchodu; druhý, pan Kašpárek je, pravda, o pár roků mladší, zato však mohutný, těžký, našlapující hodně zeširoka a když ten potvorný límec musí mít podle předpisu, rudne ve tváři a vzadu mu přes něj přepadávají stejně rudé faldy zátylku. Takže si v tělesných kondicích vycházejí nastejno.

Jejich strážníkovské funkce nejsou zrovna namáhavé a k jejich výkonu stačí obvykle jejich autorita. Jednu z nich a nikoliv podružnou však zastává pan Kašpárek sám – funkci bubeníka a hlasatele zdeúředních vyhlášek, obecních výnosů a informací pro občanstvo. Na tenhle úkol už jeho starší kolega není, nemá potřebně silný a zřetelný hlas, navíc ani bubnovat nemůže, protože má nějak ochablou pravici – vymyká se mu z ramenního kloubu při každém náhlejším pohybu.

Tak bubnuje pak Kašpárek sám. Když, funící, dorazí s bubínkem na řemeni na dolní konec Padělek, ustávají už náhodní chodci v chůzi, zastavují povozy, tety na zahrádkách před chalupami narovnávají strnulá záda a všichni vyčkávají.

Jak jsem už vzpomněl, ulice je dlouhá a bubeník měl na ní určeny tři zastávky: na dolním konci, uprostřed a na horním konci. Takovou zbytečnost si pan Kašpárek už dávno zrestringoval a vybubnovává jen na dvou místech, tak zhruba mezi těmi někdejšími třemi.

Proces bubnování tohoto prapředka všech pozdějších ‚sdělovacích prostředků‘ vypadá v podání pana kašpárka takto:

Jakmile stane, utře si nejprve kapesníkem vzhledu menší červené plachetky zpocené čelo, tvář a masivní zátylek. Nato pomalu, nespěchaje, vyndá z kožené manžetky na řemeni přes prsa paličky, posune si bubínek pěkně doprostřed rozměrného břicha – a už zadrnčí úvodní tram-tram-tram – a po nich nepřetržité ratata-tatata-tatata ..... Nikdo by neřekl, jakou fůru decibelů je schopen vydat tenhle na pohled nevelký instrument: jeho zvuk zalétá nejen do chalup, na zadní dvorky, ale i na Nivy, za Januštici, na zálešenská pole a ještě dál. Rachocení trvá minutu a třeba i déle, podle toho, kolik posluchačů už vyběhlo do ulice. Teprve když přibíhání skončí a všichni stojí bez pohybu u plotů zahrádek, rachot bubínku ustane jako když utne.

V hlubokém tichu a za pozornosti, které si takto vynutil, vyndá pan Kašpárek z kapsy blůzy lejstro, rozloží je před očima, důkladně si odkašle a již ryčným hlasem pronáší obligátní větu, uvádějící všechny hlášení:

„Obyvatelstvu se týmto na vědomosť dává“ .... a následují zprávy.

Pravda, obecní tajemník Limanovský napsal jejich text ve spisovné češtině, je na ni při svém vzdělání zvlášť pečlivý, ale tím někdy přidává panu Kašpárkovi jen práci s překládáním aspoň těch nejkřiklavějších slovních termínů do normální zlínštiny.

Hlásí-li oznámení, že pozítří, dne toho a toho se bude v dražbě prodávat tráva na stojato z obecních pozemků tam a tam, musí říct aspoň „pozitřku“ – jinak vy si toho jistě půlka posluchačů všimla a kroutili by hlavou.

Jestliže v dalším hlášení městský zvěrolékař upozorňuje na nedodržování příkazů o kontumaci psů a koček, a znovu připomíná, že zvířata nesmějí volně pobíhat, jinak, že budou podle nařízení c. a k. okresního hejtmanství utracena, přeloží pan kašpárek do rozumných pojmů aspoň tu donebevolající poslední větu a řekne, že – zvířata nesmíja se túlat povenku, ináč že budú pozabíjané. Před takovým, na svoji řeč citlivým Padělkářem není beztrestné vyslovit ani to slůvko jinak, protože – ináč si hned pomyslí: „To snáď už aj ten sakrament se chce povyšovat?“

Tenhle vrozený a praxí vytříbený cit osvědčuje, jak vidět, pan Kašpárek v dostatečné míře a nemá to lehké, protože se v jeho bubenickém poslání mohou skrývat záludnosti na každém řádku.

Dnes začal vybubnovávat z nejvzdálenějšího konce, aby pokračoval k městu, čte tudíž zprávy z lejstra poprve; už také končí, ještě zbývají dva řádky:

„Firma Lehr, výroba marmelád oznamuje, že počínaje příštím pondělím, bude vykupovat švestky na povidla. Informace tamtéž.“

V okamžiku oslabené pozornosti přečetl větu jak byla, teprve potom se zarazí s tichým „kuš“ znovu pohlédne do papíru a dodá: „Tým se myslíja trnky na vařéní.“

Co za jaké švestky! – to je tak dobré ještě lidi poplést. Švestka se tady říká čemusi, co vůbec nestojí za to pěstovat. Na Zlínsku a ostatně široko kolem jsou vždycky a jedině trnky a když se uvaří, tož vařené trnky – a žádná povidla – pomyslí si ještě s nevolí, zadrnčí krátce paličkami jako že je konec hlášení a odchází.

Jeho nálady si nevšiml pantáta Širočků, když se s ním střetl při východu z Černotíkova obchůdku.

„Tož snáď byste mohl aspoň negdy dojít o pár chalup dál, abysme vás slyšeli aj tam u nás hore“ – povídá. „Šak jak je špatný větr, tož vůbec néni rozumět.“

Pan Kašpárek po něm jen bokem pohlédne a zavrčí:

„Chlapi, dyž už máte v ušách dovíco, máte přece eště huby, abyste se druhých zeptali čem nerozumíte – né?“ – ulevil si a pokládaje námitku za vyřízenu, sune se ze široka svou cestou.  <<

Zlín roku 1917, kdy se mohlo udát vyprávění Josefa Vaňhary.

Ještě počátkem 20. let patřili k městské policii jen tři muži – nadstrážník C. Horáček a policejní strážníci J. Hoza a V. Hrobařík. Měli toho dost na práci, jak ilustrují archivní dokumenty, z nichž vyčteme i statistická čísla o zákrocích zlínské policie:

Strážníci byli zaměstnanci městské správy, které služebně podléhali a která je platila; vzhledem k povaze své činnosti zároveň v určitém smyslu kompetenčně podléhali i orgánům státní správy – služební přísahu totiž skládali také do rukou přednosty okresního úřadu. Učinili tak i tři jmenovaní městští policejní strážníci v prosinci 1923, když složili předepsaný slib tohoto znění: „Slibuji na místě přísahy, že budu Republice československé věren, její vlády poslušen, že budu státní zákony zachovávati a své povinnosti dle nich jakož i dle služebních předpisů schválených městských zastupitelstvem ..... vykonávati pilně, svědomitě a nestranně, úředního tajemství neprozrazovati a při veškeré své činnosti jen zájmu služby a prospěchu města a města budu dbáti.“

V té době dostala městská policie upřesněné instrukce pro své působení, když městské zastupitelstvo schválilo 16.  listopadu 1923 služební předpis současně s vymezením pochůzkových obvodů (včetně přesného časového rozvrhu pochůzek). Obvody vznikly čtyři a měly přibližně tyto trasy:

1. okolí kostela – Růmy – Březnická – Letná – nádraží – Zarámí,
2. Vodní – Cigánov – Vývoz – Stráně – Čepkov – Pod Babou – Kovářská,
3. okolí kostela – hřbitov – Kvítková,
4. Kvítková – Cigánov – Padělky – Dlouhá – Potrubná – Pivovarská.

Stojí za připomenutí, že k povinnostem strážníků tehdy patřilo m.j. vybubnovávání zpráv; s růstem Zlína však bylo stále nesnadnější setrvávat u tohoto způsobu informování – v květnu 1926 městská rada projednala návrh „aby zrušeno bylo uveřejňování obecních věcí veřejně bubnem, ježto ve všech částech města bubnovati se nemůže a pak pro malý počet policejních strážníků jest toto opatření velice obtížné.“

Městská rada se tehdy ještě neodhodlala ústní informační kanál úplně zrušit a tak alespoň rozhodla: „aby bubnování v obci bylo omezeno ... a  pouze důležité zprávy se bubnovaly.“ Městská policie při počtu tří strážníků by sotva mohla stihnout nejen bubnování, ale hlavně ostatní úkoly ve městě, které tehdy překotně rostlo.

Na přelomu 20. a 30. let, kdy ve Zlíně každoročně přibývaly tisíce nových obyvatel a město před očima vzrůstalo, bylo v zájmu bezpečnosti a pořádku nezbytné rozšiřovat i stavy městské policie; následující přehled vypovídá:

V r. 1933 rozšířila zlínská městská policie svou působnost i na okolní obce (které se později připojily ke Zlínu) Prštné, Louky, Mladcová, Kudlov a Příluky; v nich se zřídily strážnice (expositury) s telefonem a s vlastním osazenstvem, další expositura pak přibyla r. 1935 ještě na Vršavě. Samotný Zlín tehdy obsahoval pět pochůzkových obvodů a na každém z nich sloužili dva strážníci.

V první polovině 30tých let se zlínská městská policie vyvinula do podoby dosti početného útvaru, který v rámci městské správy fungoval pod názvem Policejní úřad města Zlína. Rostl nejen početně, ale spolu s tím, jak se rozrůstala jeho působnost, větvilo se také jeho vnitřní členění. V rámci policejního úřadu se v květnu 1931 utvořilo malé pátrací oddělení k vedení evidence o hledaných osobách. V říjnu 1932 pak zřídila obec oddělení potravního a zdravotního kontrolora, který denně dozíral na jakost, nezávadnost a čistotu prodeje potravin v obchodech a na tržišti.

V lednu 1934 při pátracím oddělení vznikla hnanecká (postrková) stanice, zajišťující přepravu vykázaných osob do domovských obcí. A konečně v květnu 1934 bylo zřízeno detektivní oddělení.

V roce 1935 působilo u zlínské policie celkem 43 mužů – z toho 34 uniformovaných strážníků v bezpečnostní (venkovní) službě na obvodech (21 ve Zlíně a 13 na expositurách), v detektivním oddělení pracoval jeden inspektor a čtyři neuniformovaní policisté (agenti), administrativní službu vykonávali čtyři muži (pátrací, potravní, vyšetř. spisů, kancelář).

Do služby u městské policie se uchazeči přijímali výběrem – zpravidla konkursem. Například na jaře 1933 se do konkursu přihlásilo celkem 129 žadatelů. Základní podmínky zněly: stáří do 30 let, výška 185 cm, ukončené tři třídy měšťanské školy, hodnost desátníka v armádě. Kdo splnil tato kriteria, absolvoval náročné písemné testy, ve kterých se hodnotil jak čas vypracování, tak i počet chyb (včetně pravopisných prohřešků v diktátu).  Většina z oněch 129 neuspěla, vybráno bylo pouze několik jednotlivců. Prověrky znalostí a dovedností neplatily pouze pro adepty, ale i pro všechny, které již přijali a sloužili u městské policie; pravidelně se účastnili školení a prověrek o zákonech a předpisech, konaly se střelby a t.d.

Koho přijali, měl zajištěné zaměstnání a pravidelný plat. V r. 1935 hodnostně nejvyšší tři inspektoři obdrželi měsíčně 1 520 – 1 860 Kč, za nimi následovali čtyři nadstrážmistři s 1 280 – 1 520 Kč, potom tři agenti detektivního oddělení s 1 160 – 1 330 Kč a nakonec 31 strážníků mělo 1 010 až 1 430 Kč. Kromě toho dostávali všichni roční paušál 900 Kč na stejnokroj. Dělo se tak dle usnesení městského zastupitelstva z r. 1925, ve kterém se stanovilo: „Za tento obnos musíte si poříditi vše, co k služebnímu obleku patří a stejnokroj sám musí býti vždy zhotoven z látky stejné barvy .... a musí odpovídati úplně předpisům vydaným pro policii státní. Připomínáme, že služební oblek musí býti vždy v bezvadném stavu a policejní radní o zachování tohoto nařízení příležitostně se přesvědčí, aby policejní stráž nejen svůj stav, ale i také město důstojně representovala“.

Ve vybavení policie docházelo postupně ke změnám, třeba když do městské rady šel v květnu 1934 návrh, aby „po způsobu amerického bylo vystrojeno policejní mužstvo po léto lehkým mundurem“. Rada to schválila a v srpnu převzala městská policie od firmy Žaludek 40 lehkých blůz. K výzbroji policistů patřily r. 1936 pistole, gumové obušky, vojenské pušky a pistole na slzotvorné náboje. V r. 1934 se zavedly – vedle dosavadních automatických pistolí ráže 7,65 mm – také menší browningy čs. výroby značky Slavie ráže 6,35 mm.

Připomeňme ještě, že vedení městského policejního úřadu pečlivě sledovalo majetkové poměry policistů. Ti povinně oznamovali, kolik mají na úsporách i jaké mají dluhy a jak své dluhy splácejí. Dělo se tak jistě proto, aby se policisté vyvarovali pokušení nelegálních příjmů.

 Toť zatím vše k poměrům předválečným a válečným. Doba se pohnula a městské policie na více než čtyři desetiletí zmizely z portfolia společenského řádu. Po jejich obnově – se zřetelem na soudobou Městskou policii Zlín – si laskavý čtenář udělá obrázek o vlastní jejich práci zajisté sám.