Situace fy. Baťa v květnu 1945

Ve Svitu, při PV KSČ, vznikla v první polovině šedesátých let komise pro zpracování dějin podniku, vedená Jaromírem Florykem. Předpokládala vydání poválečných  dějin n.p. Svit v celkem čtyřech svazcích. V dnešní době je dohledatelný jeden tisk – dějiny n.p. Baťa od Přemysla Roušara z roku 1967.  Další aktivity možná překryly události let 1968/69.

Pomiňme předpokládatelnou tendenčnost stranického výkladu historie, poznamenanou nejen třídním přístupem, ale i omlouváním chyb a zpomalení vývoje zlínské aglomerace. Faktem zůstane, že bylo shromážděno nepřeberné množství materiálů a vzpomínek pamětníků – přímých účastníků událostí, které by dnes již byly nedostupné.

Jeden z přehledů výše uvedené publikace předkládáme v nepozměněné podobě. Jde o soupis hlášení vedoucích jednotlivých sektorů podaných řediteli Dominiku Čiperovi k 5. květnu 1945; resp. národnímu správci Ivanu Holému k 29. květnu 1945 z archívu OV KSČ Gottwaldov.

Obuvnické dílny:

z 11 217 zaměstnanců obuvnických dílen před bombardováním nastoupilo 14. května 1945 do práce pouze 1 202. Ani jedna dílna nebyla úplná a schopná okamžitého zahájení provozu. Oddělení na výrobu kožní lemůvka a rámů bylo bombardováním zcela zničeno.

Výrobu obnovili  po obtížných vyprošťovacích pracích a opravách strojů nejprve v 31. budově. Ze 133 konfekčních dílen bylo možno do konce května uvést do provozu pouhých 20 (9 na výrobu kožené a 11 na výrobu gumové obuvi).

Prvních 14 konfekčních dílen bylo přímo namačkáno  do každého čtverečního metru budov, které se uchovaly, i do těch, které po nejnutnějších opravách mohly výrobě sloužit alespoň nouzově. Podle hlášení z 29. května pracovalo již 21 obuvnických dílen a předpokládaných 13 dalších se mělo uvést do provozu postupně.

Pokud jde o suroviny, kůže ve skladech by stačily pokrýt předpokládanou výrobu asi na pět měsíců. Zde je však nutno přihlédnout k tomu, že výroba byla daleko menší než před bombardováním, na spotřebu kůží se též nekladly takové nároky, neboť mnoho dílen pokračovalo i dále ve výrobě dřeváčků, t.j. obuvi se dřevěnou podešví a převážně gumotextilním svrškem.

Továrna byla do značné míry závislá na dovozu kůží ze zahraničí. Tenkrát však nebylo možno sdělit nic přesného, vždyť neexistoval ani písemný, telegrafický, natož osobní styk se zahraničím. Koželužny měly potřebné chemikálie pouze na dva až tři měsíce. Zásoby textilu stačily na pět až šest měsíců, lněné prošívací příze však pouze na 14 dní.

Ožehavým problém představovaly jehly. Dříve se vyráběly v Cáchách, vlastní výroba byla poměrně malá a koncem května ji ještě neobnovili.

V Třebíči koncem května pracovalo již 11 dílen s 2100 zaměstnanci, ve Zruči 10 dílen s 1758 zaměstnanci, v Krasicích dvě dílny.

Gumárny:

dělily se na tři základní oddělení – technická guma, gumová obuv a pneumatikárny. Také výrobu gumové obuvi nálet těžce poškodil; zbývající část disponovala silně opotřebovaným a zastaralým strojním parkem.

První úkol představovala povinnost sehnat lidi a zahájit práci z náhražkových materiálů. 14. května se 270 pracovníky bylo možno sestavit čtyři dílny a začít výrobu dámské a dětské obuvi.

Největší potíž tradičně představovaly suroviny. Gumárna mohla ze zásob, které měla koncem května, vyrábět pouze dva až čtyři týdny.

 Zásoby buny nebyly takřka žádné. Kordy pro pneumatiky stačily na čtyři až pět měsíců. Největší pomocí gumárnám představovala buna, kterou Rudá armáda dovezla 4. října 1945 z válečné kořisti v Německu. Ta vystačila až do doby, kdy bylo možno zajistit normální zásobování bunou.

Strojírny:

bombardování je nepostihnulo. Za války se členily na tři samostatné výroby – strojírny MAS (výroba obráběcích strojů), wehrmacht (válečná výroba) a strojírny Baťa. Ihned po osvobození byly strojírny wehrmacht a Baťa sloučeny. V hlášení z 5. května se praví, že celé zařízení strojíren včetně všech obráběcích strojů je schopno provozu po zamontování těch částí, které byly uschovány před drancováním okupantů.

Strojírny však čekal  velmi složitý úkol – převedení válečné výroby na mírovou. Vždyť ze 2000 zaměstnanců strojíren plných 1450 pracovalo bezprostředně pro válku. Pouze 450 lidí se zabývalo výrobou šedé litiny, činností ve slévárně kovů a na výrobě nástrojů, přípravků a měřidel pro potřeby vlastní produkce. Nároky továrny na nové stroje, především pro potřeby rozbitých obuvnických dílen, byly veliké.

Velký problém činilo obstarání náhradních dílů k cizím strojům. V zahraničí je po válce nakupovat nešlo. Znamenalo to další nároky na strojírenskou výrobu v podniku. Rychle utvořená skupina konstruktérů s vedoucím Pávkem měla jediný úkol: kreslit náhradní díly na cizí obuvnické stroje jak spodkové, tak šicí.

Příprava převedení výroby na mírovou se do srpna 1945 v podstatě ukončila. V té době již běžela výroba dílců pro pletačky, obuvnická, gumárenská a koželužská zařízení. Trvalo více než půl roku, než montážní dílny strojíren mohly do provozu odevzdat první stroje a nejnutnější dílce.

Elektrooddělení:

získalo jednu z prvních objednávek po osvobození. Mělo za úkol v nejkratší možné době opravit poškozený čerpadlový motor elektrárny. Po několika dnech na svá místa nastoupili všichni lidé, jichž bylo potřeba. Výhodu tohoto oddělení představovaly dosti dobré zásoby potřebného materiálu.

Elektrárna:

zaměstnanci elektrárny nastoupili do továrny po přerušení práce mezi prvními. Dílce turbín, z nařízení německé správy demontované a odvezené, nahradili reservními a už 7. května elektrárna začala vyrábět proud. Rychlé pracovní tempo zavinilo těžkou poruchu na kotli číslo 6, přičemž došlo k těžkému popálení dvou topičů. Ihned je nahradili lidé noví a provoz pokračoval. Jak dlouho? Uhlí bylo málo.

Punčochárny:

5. května hlásily, že materiál vystačí asi na jeden měsíc. Největší komplikace ale spočívala v nástupu lidí do práce.

Velká část zaměstnanců punčocháren pocházela ze vzdálených českých a moravských oblastí a po osvobození se jim naskytla možnost nastoupit práci v některých textilních továrnách; především u fy. Kunert pod nár. správou ve Varnsdorfu. To se také stalo.

Stavební oddělení:

čekaly velmi významné úkoly – mělo rozhodující význam pro odklízení trosek po bombardování, opravu vybombardovaných objektů a stavbu nových. Začínalo takřka s holýma rukama.

Všechny stavební stroje za války spolknula Říše. Proto první položky na účtě investic n.p. Baťa nebyly stavby, ale s bídou sehnané a zčásti také v podniku vyrobené jeřáby, bagry, transportní pásy, elektrická kladiva, míchačky betonu a t.d.

Přes tyto těžkosti byla již v říjnu 1945 zásluhou stavebního oddělení dána do provozu budova č. 26 a ještě do konce roku 1945 bylo na výstavbu vynaloženo 51 894 856 Kčs.