Hugo Vavrečka

Osobnost Tomáše Bati

“Zlín“

Mluví se o osudu lidí, o osudu národů.

Co je to osud?

Kdysi se věřilo, že osud lidský je předem určen, že síly nadzemské přisoudily každému nezměnitelný běh života, že se jedni rodí na šťastné planetě a jiným, že je už při narození souzeno, aby byli nešťastni. Říkáme dodnes, že svému osudu člověk neujde.

A skutečně se často zdá, že některým lidem z nevysvětlitelných důvodů štěstěna přeje neustále a jiní zase, že jsou pronásledováni vytrvalým nezdarem a sledujeme-li běh života různých lidí, nemůžeme se někdy ubrániti dojmu, že je v něm skorem vždy jakási zákonitost, jakási jednotnost osudu, určitý spád a směr. Jedni jakoby přitahovali zdar, druzí jako by jej odpuzovali.

Tato usměrněnost byla zřejmě důvodem fatalistických věr, víry v osudové předurčení.

Přihlédneme-li blíže a snažíme-li se najít logické kořeny této zdánlivě temné zákonitosti, dojdeme brzy k tomu, že sudba není nic jiného než obraz povahy lidské, charakteru člověka. A naopak, z běhu života, snad s výjimkou slepých náhod, můžeme vyčísti vždy charakter lidský. Štěstí jde s lidmi, kteří mají šťastnou povahu, osudy lidí těkavých jsou pestré a proměnlivé, povahy temné mají i temný osud.

Také jiná víra, přesvědčení, že každý lidský skutek bude splacen zlým či dobrým, má asi zde svůj původ; tkví v poznání, že život lidský má svou vnitřní důslednost. Ano, každý dojde své odplaty, nelze uniknouti osudu, neboť nelze uniknouti své osobitosti, nelze se zbaviti své povahy.

A není snad povaha předurčena? Což není každý člověk jiný už při narození? Pak by víra v nezměnitelný osud byla přece jen oprávněna.

Jistě je mnoho povahových prvků, které jsou vrozeny. Krev je krev. Ale většina jejich vlastností povahových je vytvořena a přetvořena v rodině, ve škole, okolím a hlavně vlastní vůlí a vlastní energií. Tak jako je možno tužiti svaly a bystřiti rozum, tak lze působiti i na povahu, na charakter. Vrozené prvky povahy by byly nezměnitelny, jen kdyby člověk nebyl nadán silami ještě mocnějšími, jimiž může ovládat a řídit svou povahu. Jsou to rozum, je to úsudek, je to vůle, jimiž každý může tříbit a šlechtit svůj charakter. Ba může na ně působiti svým úsilím a vlastním rozhodnutím víc, než na jiná svá nadání a své talenty. Kdo nemá hudebního sluchu, nedojde v muzice daleko, i kdyby byl přepilný a neúnavný. Jsou vyslovené talenty a netalenty pro nauky, vědy, zručnosti a umění, tak jako jsou někteří tělesně zdatnější pro určité sporty než jiní. Ale jeden talent mají lidé přibližně stejně vyvinutý a to je schopnost a možnost vyvíjeti a šlechtiti svůj charakter.

Povaha je cosi niterného. Je to věrnost k sobě, je to pravdivost, je to rovnováha, je to důslednost, sebekázeň, vnitřní skromnost, učenlivost a vkus. Vidíte, zejména vy mladí, že tu není jediného předmětu, kterému by se teprve bylo třeba učit rozumět ve škole, o němž by některý z Vás chtěl říci, že jej těžce chápe, že proň nemá vloh a nadání. Uvědomujte si to stále, vy mladí, neboť jste ve věku, kdy nejsnáze můžete působit na svou povahu a tím předurčiti svůj život, svůj osud. Je vám otevřen buď svět jasný a šťastný, nebo život rozháraný a plný strasti, podle toho, jak zdokonalíte svoji povahu. Je velmi dobré učiti se všem naukám a zručnostem, ale věřte, není to zdaleka všechno, co rozhoduje o životě. Nejvyšší moudrost a nejvyšší umění je dobrý, pevný a čistý charakter. Charakter, který si vytvoříte, vás neopustí celý život. Proto bude Vaším osudem! 

Mladí muži v průvodu prvomájových oslav

Chtěl jsem dnes, kdy jsme se sešli, abychom uctili památku Tomáše Bati, říci těchto několik slov o souvislosti mezi osudem a povahou proto, že se mi zdá, že je málo životopisů, v nichž by se tato spojitost charakteru a sudby odrážela tak názorně a jasně, jako v jeho životě a jeho osobnosti.

------------------------

Tomáš Baťa neměl start do života ničím usnadněn. Jeho mládí bylo chudé a tvrdé. Učení neměl nijak lehké. A sám vzpomínal často, jak těžce pronikal ke školským naukám. Nikdo u něho v mládí neobjevil zvláštních talentů. Ale byl učenlivý, neúmorně učenlivý po celý svůj život, jak hoch, ve svém jinošství i ve svém mužném věku. Učenlivost je tolik, co sebekázeň a vytrvalost. Je mnohem více věcí charakteru a vůle, než nadání. Proto Tomáš Baťa na konec nastřádal díky své neúmorné vůli k učenlivosti více vědomostí, než jich může dáti kterákoliv škola. Nikdy Tomáš Baťa nepokládal své učení za skončené, vždy, i ve svém pozdním věku, byl ochoten se přiučiti a přeučiti se. Byl pilným žákem vysoké školy života.

Učil se na všem a ode všech. Věděl, že nikdy nikdo nemá práva říci, že ví víc než druhý a že někdy prostý člověk je moudřejší než všichni chytráci. Byl proto ušlechtile skromný. Všichni lidé vědí všechno, říkával. proto vyslechl pozorně každý názor. I s dětmi mluvil jako se sobě rovnými a dovedl se zamysliti i nad nápadem malého hocha. Nenadnášel se. Nepřicházel nikdy s hotovou věcí, s těkavou improvisací. Radil se vždy a s každým. Nejvíc ovšem sám se sebou. Měl vlastnost, která je neobyčejně vzácná, měl sebevědomí bez domýšlivosti.

Při tom měl trampoty se svým temperamentem. Byl z lidí krve ohnivé, ale byl si toho stále vědom a stále se ovládal a učil ovládat. Na anglických školách mají předmět, který je u nás neznámý. Je to hodina, v níž se cvičí mlčení. Učitel a žáci snaží se vydržet hodinu beze slova a bez pohnutí. Zdánlivě je to pedagogická hříčka. Ale má svůj hluboký význam; za nejvyšší moudrost považují Angličané sebeovládání. Je to kvalita, v níž se člověk nejvíce liší od jiných tvorů. Je to měřítko síly vůle, je to základní schopnost pro hru, která se jmenuje fair-play, hra spravedlivá. Tomáš baťa byl ctitelem této zásady a říkával, že sebeovládání je umění nejvyšší, kdo to dovede, ovládá svět.

Jiným prvkem povahy Tomáše Bati byla úcta k práci. Ctil práci vůbec, svou i cizí. Na ocenění práce založil svou podnikatelskou morálku. Je mnoho systémů odměny za práci v průmyslu a obchodu, ale žádný nepřibližuje se požadavkům správného a spravedlivého měřítka tak, jako způsob, který zavedl Tomáš Baťa. Je to způsob, který odvozuje odměnu přímo a objektivně od výsledku, který dává každému možnost učiniti si sám obraz o přiměřenosti mzdy. Tím ukázal Tomáš Baťa cestu k řešení tak zvané sociální otázky, k odstranění onoho napětí, které vyvěrá většinou z toho, že převážná část průmyslového zaměstnanectva ve všech zemích má pocit, že ocenění jeho práce je libovolné, že není spravedlivé a že ho vždy někdo nějak zkracuje.

Většina dělnictva na světě nemá vůbec představu o tom, jakou hodnotu má zboží, na němž pracuje, a jakou hodnotu může při určité výrobě znamenati podíl lidské práce. A tak nutně má dělnická mzda povahu jakéhosi výkupného, jež se platí, aby lidé příliš nebručeli a aby mohli jakž takž vyžít.

Proto je tak těžko, aby si dělnictvo rozumělo s podnikatelem, aby mělo živou účast na jeho zájmech, aby s ním spolupracovalo. Nechci tvrdit, že je vždy a při každé výrobě stejně snadné otázku podělení rozřešiti. Je to věc, která se musí budovat dlouhá léta. Hlavní však je, aby tu bylo zásadní odhodlání vyvoditi důsledky z toho, co jsme nazvali úctou k práci. Toto odhodlání měl Tomáš Baťa, když řekl, že chce mít nejen dělníky, nýbrž spolupracovníky, kteří sami určí svou mzdu poznáním hodnoty své práce. Dospěl k tomu, že nemá smyslu vyjednávat a handlovat o mzdu, že jednodušší a lepší je naučit spolupracovníky obchodně počítat, poučit je o cenách surovin, polotovarů i hotových výrobků a dosaditi tak spravedlivého a nejvyššího rozhodčího o výši mezd a platů, totiž mluvu cifer a kupní sílu zákazníkovu.

Zkoumáme-li, jak Tomáš Baťa asi dospěl k tomuto poznání, shledáme brzo, že to nemohlo být jinak, než cestou přes onen základní rys jeho povahy, o němž jsem se právě zmínil a jejž jsem nazval úctou k práci a výkonu. Zde vidíte znovu, jak povahová vlastnost, charakter působí na myšlenkovou koncepci, na vynalézavost a jak tím utváří osud osobní a ovšem i osudy jiných.

Náměstí práce v poledne

Jiný význačný rys jeho povahy byla pravdivost.

Řekne se, že mluvit pravdu není zvláštní zásluhou a že je to prostá povinnost morální. V moderní době člověk beztak už s klamem daleko nedojde. Ale mluvit pravdu k cizím není vše, hlavní je, mluvit pravdu i k sobě samému, míti povahu pravdivou. Znal jsem málo lidí na světě, o nichž mám přesvědčení, že jsou či byli pravdiví nejen na venek, ale i uvnitř. K nim patří na př. Masaryk, a k nim patřil i Tomáš Baťa. Byl vnitřně tak pravdivý, že nikdy nebyl na rozpacích, ani tehdy, když se mu stal nějaký lapsus. Vždy byl v rovnováze, vždy jistý sám sebou, protože sobě věrný. Nikdy nehrál divadlo, nikdy se nesnažil imponovat hodnotami vypůjčenými, nikdy nechtěl jevit se jiným než byl a nikdy také nekoketoval a nenaparoval se svou prostotou, neboť při své skromnosti byl – jak jsem již řekl – sebevědomý. 

Vždy se cítil svůj; neměnil se podle toho, zda měl oblek všední i sváteční, zda byl v dílně nebo ve společnosti, v intimním hovoru nebo na řečnické tribuně. Tato pravdivost a ušlechtilá prostota byla, myslím, vůbec základem jeho osobnosti. A tím také jeho úspěchů. Jí získával lidi, jí přesvědčoval, jí vítězil. A zajisté můžeme říci, že se tato pravdivost vtělila do jeho díla, které tím, jako každá dobrá pravda, tu stojí pevně a trvá dál.

A konečně jedna vlastnost Tomáše Bati, již vám nemusím dlouho popisovat a analysovat.

Jeho odvaha.

Byl muž, opravdový muž. Byl z těch statečných bouřliváků a ohniváků, kteří schladnou na led a kteří zbystřili všechny smysly a nervy, právě když je nebezpečí největší. Z těch, kteří se leknou, třeba když upadne sklenice, kteří však nehnou ani brvou v obecné panice, kteří v divadle, při výkřiku „hoří“ spěchají k ohni a ne k východu. Dovedl se rozčílit, nechal se někdy unést svým temperamentem, ale šlo-li o věc opravdu velkou, osudovou, byl klidný a soustředěný, proto vždy silný. Kurážných lidí je mnoho a viděl jsem vojáky, kteří z bujnosti a samolibosti procházeli se před zákopy. Ale mužná odvaha je jiná, tu poznáte na tom, že jde ruku v ruce se ctí, s rozumem. A odhodláním nésti následky do posledka.

Tak jako život Tomáše Bati je obrazem jeho povahy, tak je jeho smrt jeho hrdinným zakončením. Byl si věrný do konce. A zanechal-li nám dílo, jež je právě tak vtělením tvořivé myšlenky, jako díla umělecká, je nám jeho život příkladem a důkazem, jak sebekázní, sebevýchovou a prací na sobě, na své povaze, na svém intelektu, lze utvářet osud svůj, osud svého kraje, svých lidí, svého národa, lidstva, jak lze přivésti štěstí sobě i jiným. Nemyslete, že štěstí je vázáno na cokoliv hmotného. Jsou šťastní chalupníci a jsou smutní králové ve zlatých zámcích. Štěstí je především věc vnitřní, duchová; štěstí je v činnosti, v práci, v poznání, vynalézání, v rovnováze, v pozorování, v myšlení a ve všech formách a způsobech, jimiž se život a životnost projevuje. Nejvyšší štěstí, alespoň v pojetí národů západních, je v nejvyšší činnosti. Ostatní, věřte, přijde samo. Pohleďte na život Tomáše Bati!

Byl to šťastný člověk, protože měl šťastnou povahu; a tu měl proto, že miloval činnost – práci.

Činnost, toť život sám.

Průmyslová a vzdělávací část města z kopce Mladcová (srpen 2005)

 HUGO

VAVREČKA

názory, pohledem současníků

Ministr Hugo Vavrečka (uprostřed) a ministr školství a národní osvěty Engelbert Šubrt (přicházející vpravo).

Vnitřní i vnější hospodářské poměry jsou tedy mnohem lepší než před rokem a přesto, že četné stíny zatemňují ještě výhled do budoucnosti (u nás zvláště nezaměstnanost a pokles exportu) můžeme dnes, na prahu nového roku, s větší důvěrou a s lepšími nadějemi hledět do budoucnosti.      Nezapomínejme, že svou důvěrou posilujeme i důvěru svých spoluobčanů a že tak pomáháme budovati šťastný nový rok. Hugo Vavrečka - "Zlín"  "Výběr"  -1935	„.... Byl to zase už starý Vavrečka. Jako to někde bylo čut nesnázemi a bojem a nejistotou, tož to byl on... Vypracovat si konstrukci a jaksi hodně na krajíčku, kde to ještě mohlo vyjít, a každým dnem něco k tomu přilepšit a držet a mít každý den nejistotu, jestli to ještě vydrží, a stále se muset žrát, jestli to nesklapne, protože to závisí od tolika okolností... Tady bylo jasné nebezpečí. Veliké nebezpečí. Hrálo se o cosi velikého, obrovitého. O zájem lidu a národa. A slibovalo to nesnáze, utrpení, protivenství a boj – to byla pro něj příležitost. ...." „ .... Vavrečka, ten byl stále více tak na okraji. Byl delegátem k úřadům, jednal o cla, poplatky, dovozní tarify, nebo representoval s cizími návštěvníky, neboť žádný jiný v domě neuměl tak jasně a logicky vyložiti náš způsob práce vzácným návštěvníkům v pěti jazycích jako Vavrečka. Neuměl to dělat, leda výjimkou. Ale rozuměl tomu a uměl to vysvětliti ještě snad lépe, nežli jak to bylo promyšleno. Měl cit pro chápání té práce zvenčí a dovedl ji tak představovat, že lidé nad tím žasli a někdy i my sami – ne nad tím, jaká byla, ale nad tím, jak on to odůvodňoval. Byl to básník v srdci, spisovatel. ..."   Jan Antonín Baťa – Těžké časy
RACIONALISACE H. Vavrečka „Zlín"   Jistou dobu byla naše veřejnost velice zaujata a okouzlena heslem posílení domácího trhu náhradou za zmenšený export. Dnes už toto heslo ztratilo mnoho ze své líbivosti, neboť zkušenost ukázala, že celkový odbyt a obrat na vnitřním trhu je veličinou, která se nedá uměle měnit, která se vyvíjí jen velmi zvolna a jen v souvislosti se stupňováním celkové zaměstnanosti, celkové prosperity. Rozmnožíme-li nějakým vrchnostenským zásahem, na př. zvýšením cen určitých produktů nebo zvýšením mezd za určité práce důchod jedné skupiny obyvatelstva, tu nutně poklesne ihned kupní síla, výrobní a konsumní schopnost ostatních vrstev. Hledíme-li k celku, k hospodářství celého národa, tu se na jeho blahobytu zásahem shora nezmění právě tak nic, jako se nezmění nic na blahobytu mnohočlenné rodiny, jestliže jeden její člen u oběda obdrží větší podíl ze společné mísy, než obvykle. Nemá tím býti řečeno, že snad původní dělení u stolu bylo na ozaj spravedlivé a že je chyba, jestliže Pepík či Frantík nedostali každý svůj zasloužený lívaneček stejně veliký, zda jednou přišel ten k menšímu a onen k většímu. Tak či onak, co jeden získal, ubylo druhým; Dělení je věcí interní. Co se doma uvařilo, to se doma snědlo, a máma dobře ví, že rodina je na tom stejně jako včera. A jen o celou rodinu jde, o celý národ, mluvíme-li o státním, o národním hospodářství. Je ovšem třeba se starat o to, aby uvnitř rodiny vládlo spravedlivé dělení, aby v ní byl klid a pokoj, aby nebylo domácích rozbrojů, neboť vnitřní klid má svůj význam i pro pracovní schopnost celé rodiny. Ale je to činnost více rodinně-policejní než hospodářská. Celkový blahobyt se nejspravedlivějším rozdělením nezmění a rodina může i v naprosté svornosti umříti hlady. Mluvíme-li tedy o hospodářství národa, nedejme si namluvit, že je hospodářskou politikou, jestliže se rodina stále jen dohaduje a tahá o to, co má dostati spravedlivě Frantík a co Pepík. U nás se opravdu vše točí jen okolo těchto rodinných svárů a na rodinu jako celek, na národní hospodářství celého státu se myslí málo. Zapomíná se, že jen když táta a ostatní pracující členové přinesli víc zboží do chalupy, jen tehdy může býti v celé rodině lépe. Pak ustanou i domácí tahanice a spory většinou samy, neboť pocházejí hlavně z toho, že rodina žije z mála a že dělení je obtížné. Hospodářská politika, která spočívá jen v tom, že jednou dostane mazanec Pepík a po druhé Frantík, nakonec skončí rozkladem a rozvratem rodiny. Hospodářská politika, která zasluhuje toho jména a kterou vedou tátové – státníci, musí se týkat celé rodiny, práce a obživy všech. Jen když přibylo ve společné míse, mohou být podíly větší.   Přinést více zboží do domácnosti znamená vždy, že se musí víc zboží vyrobit, ať už je zboží vyrobeno přímo pro vlastní spotřebu, nebo pro potřebu trhu. Neboť mluvíme-li o tom, že se zvýšil blahobyt, říkáme tím vždy, že lidé vyrobili víc zboží, než dosud. Vzrůst blahobytu je možný jen při vzrůstu výroby. Ta však roste jen tehdy, dovedeme-li zlepšovati výkon, dovedeme-li touž námahou, touž prací získati a vytvořiti větší množství zboží, tovar dokonalejší a levnější. Docházíme tedy neodvratně k tomu, že je jen jediná cesta k zmnožení blahobytu a tou jest zvýšení účinnosti práce, její úspornosti, její racionality. Přes všechny populární (protože prostoduché) klevety o škodlivosti racionalisace zůstane nevyvratitelnou pravdou, že není žádné jiné možnosti pro lepší, bohatší, dokonalejší, spravedlivější a sociálně kulturně vyšší život, než zlepšení účinnosti lidské práce; je třeba vždy znovu a znovu opakovati, že všechny vymoženosti nové doby, veškerý pokrok hmotný a duševní, veškerá zlepšení v hygieně, v sociálních a hospodářských řádech, vše, co odlišuje dnešní svět od temného světa poroby, vděčíme jen jedné věci: racionalisaci. Každý objev, každý vynález, každý technický pokrok znamená větší racionálnost. Není zbytečné tuto starou pravdu vždy a znova připomínati, neboť v dnešní době, jako vždy v dobách nouze a tísně, ztrácí veřejnost klidný úsudek a je ochotna uvěřiti heslům nejbláhovějším. V době zmatků mívají bludaři žně. Počítají s tím, že většina lidí nemá času a trpělivosti přemýšleti o hlubších souvislostech věcí. Šarlatáni sklízejí rychlé úspěchy šířením líbivých šlágrů. Dnes jsou v módě hesla proti racionalisaci. Vyskytl se dokonce i návrh, aby byla zavedena daň na racionalisaci. „Ratio" je tolik co rozum, a je příznačné pro naši dobu, že žijí mezi námi tvorové, kteří žádají, aby byl zdaněn lidský rozum! Učiníme vždy dobře, když se na takové chlapíky podíváme hodně zblízka. Nejvíc se vždy brání pokroku lidského rozumu ti, kdož spekulují na zachování nevědomosti a hlouposti. A vězme, že jeví-li se někde v důsledku rychlého pokroku nějaké poruchy, je to hlavně jen proto, že ve své setrvačnosti a maloduchosti bezděky klademe překážky dokonalé racionalisaci, úplné vládě rozumu. Zvýšení výrobnosti musí se projeviti v cenové úrovni, má-li splniti svou funkci. Každá polovičatost a nedůslednost se mstí. Cep je dobrý nástroj a mlátička též. Ale nelze jednou rukou mlátit cepem a druhou podávat do stroje. Nutno se rozhodnout pro jedno nebo druhé. Nelze zvyšovat ceny a žádat, aby lidé víc kupovali. Nelze hlásat úspornost a současně bránit úsporám ve výrobě a v distribuci. Nelze vychovat lepší berní morálku, není-li berní systém úměrně vyvinut a domyšlen. Je nelogické žalovat na nedostatek podnikavosti a při tom vyhrožovat podnikatelům Nelze naříkat na nezaměstnanost a při tom omezovat svobodu výroby a obchodu. Celostátní, celonárodní hospodářská politika musí mít na zřeteli výrobnost celku, nesmí myslet jen na jednotlivce, na stavy a cechy. Nesmí se zastavovat u každé třísky. Musí být hospodářstvím rozumu, hospodářstvím celku, musí být velkorysá, důsledná, rozumná, jedním slovem racionální. Jen prozíravá racionalisace ve všem, ve výrobě, v obchodu, ve správě a ve státní hospodářské politice může nás vyvést z dnešní nouze a tísně.     Výběr 1935/str.1235

syntetická vlákna

ve světovém obchodě.

HUGO VAVREČKA.

 Přednáška pro sjezd čsl. textilního průmyslu ve Dvoře Králové

I.

Vývoj průmyslové výroby v Evropě, jenž přivodil mohutný vzrůst evropského obyvatelstva a značný vzestup jeho životní úrovně během XIX. století, byl umožněn především tím, že západoevropské a středoevropské státy měly pro své průmyslové výrobky k disposici  celou zeměkouli jako svobodné odbytiště. Staly se tak hlavními dodavateli průmyslových konsumních a investičních potřeb celého světa. Ke konci minulého století dodávala Evropa asi 80 procent průmyslových tovarů pro světový trh.

Naopak, spotřebovala Evropa tehdy také většinu světové produkce průmyslových surovin, které – zvláště pokud jde o produkci rostlinnou a živočišnou – dodávají světovým trhům země zámořské, především kraje tropické a subtropické.

Tak se vyvinula Evropa ve velký zušlechťovací podnik, který dováží ze zámoří suroviny, aby je po zpracování a po krytí vlastní potřeby vyvážel zase do zámoří ve formě hotových výrobků, spolu s tovary pouze původu evropského. Evropa platila za svůj dovoz ze zámoří vývozem a získávala vývozem též zámořské plodiny a tovary pro zvýšení své životní úrovně. Exportní obchod poskytoval jí takto i statky a úspory k rozmnožení výrobních prostředků.

Evropa žila a rozvíjela se na základě svého exportu. Vývoz evropských surovin nezpracovaných nehrál při tom velkou roli, neboť kromě uhlí, železa a dřeva nemá Evropa surovin, jež by ve větším množství mohla dodávati do zámoří. Vyvážela i své suroviny jen ve stavu zušlechtěném – výjimky, jako na př. anglické uhlí, nehrály v celkové hodnotě vývozu velkou roli.

Zhruba lze říci, že západoevropské státy, Anglie, Francie, Belgie, Německo, Italie a státy středoevropské kryly potřebu surovinovou z polovice v Evropě samé – hlavně jde zase o uhlí, železo a dřevo – a druhou polovici dovážely ze zámoří. V potravinách byl poměr poněkud jiný, ale i tu byla Evropa jako celek pasivní a musela značnou část své potřeby, zvlášť tuků, masa, chlebovin, krmiv a plodin koloniálních dovážet z ciziny a platit ji vývozem svých průmyslových tovarů.

Bez dovozu surovin a plodin ze zámoří nemohla by Evropa konsumovati to, co se dnes považuje za civilisační minimum. Kdyby nemohla dovážeti dnes zámořské suroviny, uvědomila by si Evropa teprve, jak je – z hlediska samozásobení – přelidněná. Okusili jsme tento stav za války.

Dělba práce  výrobní, jak ji přineslo XIX. století, nebyla však jen ku prospěchu Evropy. Také zámořské státy jí vděčí za svůj rozmach. Za evropské peníze stavěly se tam dráhy, silnice a města a zdokonaloval se jejich výrobní aparát. Je známo, že všechny velké veřejné práce ve Spojených státech severoamerických až do války byly vystavěny penězi z Evropy.

Průmyslový vývoj Evropy umožnil zemím zámořským, aby zdokonalily a rozšířily svou  surovinovou produkci a aby tak zvýšily rovněž kulturní a civilisační úroveň svého obyvatelstva. Za evropské peníze stavěly se i průmyslové podniky v zámoří.  Nikdo ovšem tehdy netušil, že zámořské země přejdou kdysi k tuhému protekcionismu.

Dnes jsou poměry značně změněny. Evropa již není výhradním dodavatelem průmyslových výrobků. Ale přesto, že se posice její v zásobování světa v posledních letech značně oslabila, je její hospodářská a kulturní úroveň stále ještě podmíněna vývozem do zámoří a směnou hotových průmyslových výrobků za zámořské suroviny. Nemůžeme ovšem říci, zda tento stav bude trvalý a zda Evropa udrží jako celek alespoň svůj dnešní zmenšený vývoz do zámoří a tím i svou průmyslovou zaměstnanost.

Nejde ovšem snad o nejbližší dobu několika let, nýbrž o příští generace. Úvahy na tak dlouhé doby dopředu by byly tedy příliš teoretické, kdyby přece jen tyto výhledy do budoucnosti nepůsobily už dnes na vývojové směry v politice a v hospodářství. Koloniální politika velkých států je na př. ovládána úvahami o bezpečném zajištění surovinových základen ve vzdálené budoucnosti a politika platební rovnováhy v zahraničním obchodě, jak ji dnes některé státy důsledně provozují ukazuje, že jsme už na cestě k novému uspořádání styků mezi kontinenty.

Vývoz z Evropy do zámoří byl ztížen nejprve tím, že světový trh počaly zásobovati i jiné oblasti, které se koncem XIX. a počátkem XX. století staly průmyslově vývozními zeměmi, zejména tedy Spojené státy severoamerické a Japonsko. Ale tato soutěž by nebyla rozhodující.

Mnohem důležitější je, že zámořské země samy se počaly mocně industrialisovati a že se zásobují dnes již četnými průmyslovými výrobky konsumními, jež dosud dodávala Evropa. Tento proces počal již před válkou, za války pak, v důsledku ochromení evropského vývozu, se velmi zrychlil a dnes pokračuje nezadržitelně pod heslem soběstačnosti. Tak se zindustrialisovaly velké státy jihoamerické, Argentina, Brasilie, Chile, dále Australie, Nový Zéland, Jižní Afrika a země blízkého i dálného Východu, které všechny ještě před 30 – 40 lety téměř výhradně konsumovaly průmyslové výrobky evropské.

Vývoj ten je do značné míry umělý a jeho podkladem jsou hlavně jen prohibitivní cla, dovozní zákazy a různé platební překážky. V úzké spojitosti s tímto autarkickým směrem obchodní politiky zámořských zemí  je také jejich politika imigrační, vrcholící v zákazu přistěhovalectví, které bylo kdysi regulátorem cen a mezd. Velké zámořské země zůstávají řídce obydleny, zatím co Evropa stále více pociťuje obtíže přelidnění.

Jestliže poměry v zámořských státech se budou stále vyvíjeti jako dosud pod heslem úplné autarkie, ztratí Evropa časem nejpodstatnější část svého vývozu do zámoří a vyvstane pro ni jako celek otázka, která už dnes je pro jednotlivé evropské státy velmi ožehavá, totiž problém, jak zaplatiti zámořské suroviny, potřebné i jen pro vlastní domácí konsum. Kdyby se to tím či oním způsobem nepodařilo, znamenalo by to, že Evropa neudrží svou dnešní životní úroveň, že neuživí své obyvatelstvo.

Z této situace je dvojí východisko:

Buď se obnoví zase dělba práce mezi Evropou a zámořím tak, aby evropské státy svým vývozem mohly zaplatiti svůj dovoz, anebo si Evropa opatří potřebné suroviny doma. O třetí možnosti, totiž o poklesu počtu obyvatelstva v Evropě nemluvím, neboť věřím, že evropská činorodost a vynalézavost najde nakonec přece jen jiné řešení svých obtíží než je úbytek populace.

Jak se tedy tento základní problém světového hospodářství bude vyvíjeti v jednotlivostech, nedovedeme dnes říci, zdá se však, že vývoj povede nejprve k hlubokým strukturálním změnám, jak je pozorujeme v malém měřítku již při vzájemném styku států se silnou umělou autarkií i v Evropě samé. Zdá se dále, že teprve trpké zkušenosti se vzestupem drahoty a nezaměstnanosti přivedou národy, které myšlenku soběstačnosti přehnaly, zase zpět  k rozumnému hospodářskému uvažování a k opětnému poznání, že bez dělby práce, bez spolupráce a bez volného pohybu zboží, lidí a kapitálů na zeměkouli není východiska z krise.

Zámořské země se při tom přesvědčí, že jejich industrialisace, pokud je umělá a jen prohibitivními cly vyvolaná, se stane zdrojem jejich ochuzení, neboť na konec se vyjádří v nemožnosti prodávati na světovém trhu suroviny, které konec konců jsou přirozeným podkladem jejich hospodářské existence.

V každém případě musíme však počítati s tím, že než se zase vrátí lidstvo k myšlence svobodných směn, musí projíti očistcem těžkých zkoušek, obtíží a hlubokých změn ve výrobě.

Je to složitá směs problémů, která při podobných úvahách vyvstává a chci se podrobněji zmíniti o jedné skupině otázek, které den ze dne nabývají většího významu. – Je to otázka syntetických surovin, jež se, jak známo, také u nás v poslední době přetřásá.

II.

Obchodní politika omezovala se kdysi na úpravu cel a dopravních tarifů; nyní se soustřeďuje na otázky měnové a na opatření k úspoře devis. Stará dobrá zásada, že se nejvíc devis dá ušetřit, když se jich hodně opatří vývozem, naráží na nehybnou zeď prohibitivních cel, zákazů, kompensací a platebních omezení. Není tedy divu, že se otázce náhradních surovin přikládá dnes z hlediska devisových úspor mimořádný význam, tím více, že některé státy, jako Německo, Italie a Rusko zcela oficiálně se přiznávají k politice co možná největší soběstačnosti v surovinách.

Pokusme se tedy nejprve vyšetřiti, jaké jsou z hlediska technologického zásadní možnosti pro opatření hlavních průmyslových surovin, ne-li v každé jednotlivé zemi evropské, tedy v Evropě jako celku. Evropa má dosti surovin minerálních, především rud různých kovů, železa, olova, zinku, aluminia, chromu atd. Rudy méně bohaté, na př. rudy měděné, cínové atd. počínají se v poslední době upravovati různými způsoby koncentračními, takže i tyto kovy může si Evropa opatřiti ze svých zásob. Ostatně lze některé kovy nahražovati jinými, tak se na příklad dá pro četné účely nahraditi měď aluminiem.

Zhruba lze říci, že by Evropa v průmyslových kovech mohla býti soběstačná až na malé výjimky kovů speciálních. Totéž platí celkem o ostatních velkých surovinách anorganických, o soli, draslu, síře, vápně a silikátech. Evropa má také značná ložiska uhlí a významné prameny nafty. Produkuje dostatek celulosy, škrobu, cukru a líhu. Kterých průmyslových surovin je tedy v Evropě nedostatek?

Jsou to především tuky a látky na tuky bohaté, dále suroviny textilní, bavlna a vlna (v konopí a lnu je Evropa soběstačná), guma, kůže a určité chemické látky, jako jsou na př. třísloviny a některé jiné speciality, jimž se daří v tropech. Technologické passivum Evropy není tedy co do počtu látek  tak veliké, jak se obyčejně myslí a omezuje se hlavně na určité organické produkty. Co do množství a hodnoty je passivum její největší u textilních surovin a zhruba lze říci, že téměř polovina evropského dovozu organických průmyslových surovin ze zámoří připadá na bavlnu a vlnu.

Z čeho pozůstávají organické suroviny? Nejhlavnější jejich součástkou je prvek uhlík, z něhož je celá živá příroda z 60 až 80 procent váhy vystavěna, nehledíme-li k vodě. Ostatek jsou vodík a kyslík, vázané na uhlík, a pak stopy různých jiných prvků. Kupujeme-li nějakou organickou surovinu, kupujeme tedy vlastně její uhlík. A protože za zámořské suroviny platíme vždy alespoň několik korun za kilo, často několik desítek korun, zatím co za uhlík v evropském uhlí, ve dřevě, v bramborách, v řepě, atd. platíme jen několik haléřů nebo desítek haléřů za kilo, vydáváme za zámořský uhlík sto až tisíckrát více, než bychom platili za uhlík v syntetických surovinách z evropských základních látek.

Je proto pochopitelno, že technika se snaží neustále rozřešiti úlohu, jak proměniti levný uhlík z evropských dolů, lesů a brambořišť v látky, které by mohly i kvalitou i cenou konkurovati drahým surovinám zámořským. Zásadně je tedy vždy možno syntetické suroviny vyrobiti levněji než jsou suroviny zámořské. Obtíže jsou dvojího rázu: jednak technologické, jednak hospodářské. Nejsou ještě vyřešeny dokonale všechny syntetické chemické procesy a výroba některých pomocných látek, jako na příklad vodíku, je ještě příliš drahá. Ale v obojím směru docilují se pokroky takřka denně.

Snahy vytvořiti hlavní organické suroviny cestou syntetickou, získaly, jak již uvedeno, v poslední době mocnou vzpruhu politikou devisových úspor a tak bude mít možná blokáda, kterou zámořské země uvalily na evropské výrobky, podobný účinek jako kontinentální uzávěra, která za Napoleona vedla k vypracování výroby cukru z evropské řepy. U četných látek bylo již dosaženo náhrady úplné, u jiných se výroba zdokonaluje a zlevňuje, jiné náhrady stanou se aktuální v nejbližší době.

Kdysi dovážela Evropa na př. indigo a jiná barviva ze zámoří; dnes jsou dávno téměř všechny vegetabilní barvy nahrazeny pestrou paletou tisíců a tisíců levných barev syntetických, jichž vlastnosti už daleko předčí barviva přirozená. Totéž platí o četných organických lécích, o silicích a tropických pryskyřicích, které se dnes nahrazují syntetickými látkami, z nichž mnohé, jako na př. bakelit, acetylcelulosa, karbamidové a vinylové pryskyřice, mají často vlastnosti mnohem dokonalejší a rozmanitější než suroviny přirozené a při tom jsou dnes již podstatně levnější.

Také přeměna uhlí na benzin dává nám namnoze tekutá paliva, jež mají vlastnosti lepší, než jsou benziny z nafty a je to jen otázka času, kdy se podaří výrobní metodou zlevniti tak, aby syntetická tekutá paliva mohla konkurovati produktům z nafty. Tím teprve bude zhodnoceno evropské bohatství uhlí , neboť nejde jen o výrobu benzinu, nýbrž o získání velkého počtu vzácných produktů vedlejších. Vlastně je to hřích, že surovinu chemicky tak cennou, jako je uhlí, spalujeme neekonomicky pod kotli a v kamnech.

Také naše bohatství dřeva není ještě racionálně využito a čeká, až bude zhodnoceno pomocí chemie; je známo, že se již podařilo proměniti dřevo na látky cukernaté, jež se dají upotřebit jako krmivo pro dobytek, a na četné jiné produkty. Odpadní vody při výrobě celulosy mohou nám dáti cenná činidla a tekutá paliva atd. 

Cíle a obzory přírodních věd a techniky jsou široké a daleké. Zásadně jsou všechny látky jen různá uskupení těchže atomů a molekul a není organické suroviny, která by se na konec nedala vyrobiti uměle. Ba možno říci, že nám technika dá mnohem více rozmanitých a dokonalých surovin, než jich může produkovati příroda.

Syntetická chemie a také moderní chemie atomových jader otevírá na příklad výhledy i na výrobu látek jako jsou vitaminy a hormony a i na vytváření takových umělých látek radioaktivních, které se v přírodě vůbec nevyskytují. Tak se již podařila na příklad syntetická výroba radionatria, tedy vlastně nového syntetického prvku.

Zůstaňme však u toho, co už dnes je z hlediska průmyslové výroby aktuální. Po surovinách, jako jsou barvy a pryskyřice, zmocnila se syntetická chemie  i látek složitějších, jako jsou na příklad činidla, třísloviny, gumy a materiály textilní, hlavně bavlna a vlna. Typickým příkladem vývoje výroby syntetických látek je guma.

Až do války byla syntetická výroba gumy problém vědecký. Podařilo se laboratorně vyrobiti několikerými způsoby látky, jež se vlastnostmi rovnaly přirozené gumě a které v některých směrech, na příklad co do odolnosti chemické, přirozenou gumu dokonce předčily. Ovšem chemický proces byl velmi složitý a obtížný a na obchodní využití nebylo ještě pomyšlení. Od laboratorního pokusu k technologické metodě a potom i k obchodně výnosné tovární výrobě je často cesta daleká.

Avšak za války a po válce byly v Rusku, Americe a Německu vypracovány už procesy technologické pro výrobu syntetické gumy ve velkém, a výrobní náklady se jejich zdokonalováním stále snižují. Nedávno vyslovil se jeden z význačných gumařských plantážníků, že se musí počítati s tím, že v blízké době syntetická guma může citelně soutěžiti s přirozenou i co do ceny. V Rusku a v Německu se již podstatná část spotřeby kryje z důvodů platební bilance  gumou syntetickou.

Přirozená guma se platí dnes asi 8 – 9 Kč za 1 kg, ačkoliv se v podstatě skládá jen z uhlíku a z vodíku, které v surovém stavu v Evropě v témž množství mají cenu nejvýš 30 – 60 hal.

Při syntetické výrobě gumy, jako při všech chemických procesích, připadá největší část nákladů na úrok a na amortisaci investičního kapitálu, tedy na položky, jež se pokrokem techniky neustále snižují a které z hlediska novodobé hospodářské a sociální politiky  mají jinou povahu než běžné režie výrobní. U určitých veřejných investic, jak známo, nepočítáme vůbec amortisaci: u škol, u silnic, u nákladů na obranu státu atd.; u jiných, jež mají povahu podnikovou, ji počítáme, avšak je jen otázkou koncepce státního útvaru, hospodářské a sociální politiky národní, co vše chceme považovati za investice veřejně užitečné a co za investice podnikové.

V Rusku nečiní po této stránce vůbec rozdílu mezi silnicí, údolní přehradou a továrnou. V Japonsku umožňuje zase stát, že určité průmysly mohou své investice odepsati v prvním roce. Německo a Italie hledí k určitým soukromým průmyslovým investicím, jež zmenšují dovozní potřebu, jež zvyšují zaměstnanost a které mohou zvýšiti brannou schopnost jako k investicím obecně užitečným, a úrok i amortisaci přejímá stát. Ostatně i v Anglii a ve Francii provádí stát některé investice tohoto druhu.

Ovšem poznamenejme ihned, že rozšíření této zásady na všechny výrobní investice by bylo totožné s úplným hospodářským převratem a že, chceme-li zachovat rovnoměrný vývoj hospodářský a nechceme-li se pouštět do dobrodružství, musí zásada umořování a úrokování výrobních prostředků zůstati nadále základnou naší koncepce hospodářské. To však neznamená, že bychom neměli povinnost v určitých případech, kdy jde o slibné položení základního kamene pro nové cesty a směry ve vývoji, přinésti určité oběti.

To je třeba zdůraznit zvláště dnes, kdy se diskutuje u nás několik projektů výroby syntetických surovin, na prvním místě otázka výroby syntetického benzinu. Vše je však otázkou rozumné míry. Nemůžeme ďábla autarkie v cizině vyhánět belzebubem domácí autarkie za každou cenu; nemůžeme obětovat libovolné prostředky na vybudování náhradních průmyslů, nemůžeme nové suroviny vyrábět několikanásobně dráže, než je lze směnit na světovém trhu, a nemůžeme celá desetiletí subvencovat určité výroby nebo znova a znova zdražovat cly a daněmi základní látky výrobní. Tím bychom nejen nezískali, ale ohrozili bychom svou hospodářskou existenci.

Pokud tedy jde o syntetické suroviny pro běžný konsum, je myslím nejsprávnější ponechati věc vývoji, technice a soukromému podnikání.

III.

Vedle syntetické gumy a hydrogenisace uhlí na tekutá paliva zabývá se technika synthesy surovin dnes nejvíce textilními vlákny. Je to přirozené, neboť z hlediska devisového dá se syntetickými vlákny uspořiti nejvíce platidel. Povšimněme si cifer československých. Roku 1930 měli jsme v textilním obchodě při celkovém vývozu asi 6 miliard aktivum textilní 1.600 mil. Kč; bavlnářský průmysl z toho sám dával aktivum 600 milionů, vlnařský 380 milionů a konfekční 500 milionů (hedvábnický byl pasivní asi 30 mil. Kč).

Za textilní suroviny zaplatili jsme roku 1930 asi  3 a půl miliardy. Dnes, v době slabé konjunktury, vydáváme téměř 2 miliardy ročně na textilní suroviny z ciziny. Obchod bavlnou a bavlněným zbožím vykazuje však r. 1935 pasivum asi 20 milionů místo někdejšího aktiva 600 mil; ještě větší pasivum jevilo se při obchodě vlnou a vlněným zbožím – asi 100 mil. – proti aktivu 400 mil. před 5ti lety; - len, konopí a juta vykazovaly loni aktivum 43 miliony. Připočteme-li textilní zboží konfekční, dalo nám roku 1935 celé textilnictví v zahraničním obchodě celkové aktivum asi 250 milionů Kč.

I když tento pokles textilního aktiva  z 1600 na 250 milionů během 5ti let je způsoben především obecnou světovou krisí, je zřejmé, že naň působilo také to, že náš vývoz do zámořských zemí surovinových klesá neustále v důsledku tamních prohibitivních cel na hotové naše výrobky, hlavně též na textilní zboží.

Textilní průmysl je, pokud jde o základní produkty, technicky úplně vyspělý, takže zámořské země zařizují a zakládají především podniky textilní. Evropské země pociťují tedy nejvíce úbytek vývozu textilního a při pokusech nahraditi suroviny přirozené syntetickými vlákny hraje tento moment význačnou roli, zejména na příklad v Německu, v Italii a v Japonsku. Do nedávna pohlíželo se na podobné snahy v odborných kruzích hodně skepticky, protože nebylo možno ještě říci, že by některá syntetická surovina mohla  kvalitativně a cenově konkurovati s bavlnou nebo vlnou.

Situace se však v posledních asi 2 letech podstatně změnila a vývoj výroby syntetických vláken ukazuje, že přirozeným surovinám v nich vzrůstá soutěž vážná a účinná. Bylo to způsobeno jednak tím, že cena syntetických vláken  značně poklesla, jednak tím, že kvalita těchto výrobků byla značně zvýšena a jejich technické vlastnosti co do pevnosti, opotřebivosti, barvení atd. značně zlepšeny. Průměrná cena dovezeného umělého hedvábí byla na př. u nás roku 1929 ještě 75 Kč za 1 kg, kdežto dnes činí asi 30 Kč, resp. pro určité druhy méně.

Světová výroba nejdůležitější syntetické suroviny, vláken z celulosy, dosáhne letos asi cifry 700.000 až 800.000 tun; vzrostla v posledních třech letech o více než 100 procent. U srovnání se světovou produkcí bavlny 5 a půl milionu tun je to sice jen několik – asi 12 procent, ale syntetická vlákna jsou již v několika zemích významným činitelem v textilní výrobě, zvláště u srovnání s průmyslem vlnařským. Světová výroba vlny je asi 1,7 milionu tun a vidíme, že buničité vlákno se blíží co do množství výroby už cifře, která je blízko 50 procentům produkce vlny. Ostatně musíme uvážiti, že zde srovnáváme vlastně surovinu s hotovým vláknem.

Zvláště rychlý je vývoj buničné stříže (Stapelfaser, Zellwolle, rayon-staple, fibre, fibre-staple, sniafiocco); českého názvu dosud nemáme, neboť název, jehož se někdy užívá, totiž „chvostkové hedvábí", není výstižný a vhodný. Celně se tak nazývá odpad. Doporučuji, aby se hledal výstižný český název. Povaze materiálu by na příklad odpovídalo jméno „buničná stříž" nebo „buničný chmýr", na př. stříž pro Stapelfaser, jež se podobá bavlně, a chmýr pro materiál, podobný vlně.

Není přesných statistik o této surovině, ale zhruba možno říci, že produkce, která na celém světě činila roku 1933 jen asi 33 tisíce tun, dosáhne letošního roku cifry asi 160.000 až 180.000 tun, což je vzrůst o 600 procent. Největšími producenty jsou Německo, které má pro letošek výrobní program asi 70.000 tun, japonsko, které zvyšuje právě svou kapacitu asi na 40.000 tun, Italie, která chce vyrobiti asi 30.000 tun, a Anglie, která dosáhne letos asi výroby 20.000 tun.

Japonsko se ocitlo, jak známo, v ostrém celním boji s Australií, která zvýšila cla na speciální japonské výrobky. Japonsko odpoví bojkotem australské vlny, kterou dováží hlavně z australského svazu a chce ji nahraditi buničnou stříží. Také Německo se zanáší podobnými plány, zatím zvýšilo povinné přimíchávání stříže od 1. listopadu z 8 na 16 procent pro punčochy a pletené prádlo.

Průměrná vnitřní cena umělého hedvábí je v Československu asi Kč 32,- za 1 kg. Naše clo je Kč 10,50. Ceny, za které se umělé hedvábí nabízí do Československa z různých států, velice kolísají. Uvádím jen, že se japonské zboží nabízí za 12 až 16 Kč, italské asi za stejné ceny. Hedvábí německé má, jak známo, standardní cenu exportní Mk. 1,80. Ostatní výrobky, holandské, švýcarské a anglické pohybují se na úrovni o něco vyšší.

Základní surovinou pro syntetické textilie je, jak známo, hlavně celulosa čili buničina. Nejlepší buničinu poskytuje bavlna; vedle bavlněných odpadků – lintrů – užívá se většinou dřevité celulosy kanadské a švédské, ale je naděje, že se časem podaří upraviti naši domácí celulosu tak, aby vyhovovala pro výrobu buničných vláken. Zatím se určité množství domácí suroviny přidává.

Nebudu popisovati chemické a technologické procesy, jimiž se celulosa proměňuje ve vlákna, tak zv. umělé hedvábí, neboli rayon. Jde hlavně o tři druhy buničných vláken, o viskosová, o acetylcelulosová a měďnatá. Největší význam mají vlákna viskosová. Buničná stříž je umělé hedvábí, nastřihané na vlákna několik centimetrů dlouhá a upravená tak, aby se dala zpracovati na stejných strojích jako vlna a bavlna, po případě smíšeně s těmito surovinami.

Umělé hedvábí představuje, jak známo, hladké  nekonečné vlákno, na rozdíl od ostatních textilních surovin, které sestávají z jednotlivých kratších vlákének (fibre, soire, Stapel), jež se teprve pomocí spřádacích strojů navzájem spojují. Populární názor, že jednolitost vláken umělého hedvábí je velkou výhodou proti krátkým vláknům ostatních textilních surovin, je mylný, neboť textilní výrobky, jak je člověk potřebuje pro svůj oděv a byt, musí obsahovati kromě vlastní hmoty textilní ještě jinou, velmi důležitou surovinu, která je na štěstí zadarmo. Je to vzduch.

Umělé hedvábí má vzduchu málo, neboť jeho povrch je hladký a rovný jako sklo; proto je chladné a těžké. Aby se přizpůsobilo tedy povaze ostatních surovin, aby se snáze dalo s nimi míchati a zpracovat a aby bylo teplejší a lehčí, střihá se na kratší kousky, jež se pak rozčeší a zpracují jako vlákna bavlněná a vlněná. Výroba stříže o sobě je jednodušší než výroba vlastního umělého hedvábí, protože odpadá spřádání a navíjení. Jestliže buničinou stříž ještě zvlníme, „naondulujeme", obdržíme materiál po stránce tepelné mnohem příjemnější, než je souvisle spředené umělé hedvábí , protože je vzdušnější, načechranější a lehčí.

Ovšem soudržnost, která je podmíněna drsností povrchu, je u umělého hedvábí i stříže vždy menší než u vlny a bavlny. Největší závadou však je, že zvlnění stříže buničné – čili ondulace – časem pomine. Zvláště ve vlhku ztrácí příze či látka z buničné stříže svou podobnost s bavlnou a vlnou. Buničné vlákno a buničná stříž nemají tedy dosud všech technických vlastností, aby mohly nahraditi zúplna suroviny přirozené; takřka denně se však zdokonalují a není daleká doba, kdy bude možno mluviti o tom, že lze bavlnu i vlnu nahraditi úplně.   

V poslední době prošly tiskem zprávy o tom, že se podařilo vyrobiti syntetická vlákna, jež do velmi značné míry mohou nahraditi speciálně vlnu. Byla to tak zv. caseinová vlna, jež byla vyrobena v Italii. Caseinová vlna čili „lanital" je skutečně materiál pozoruhodný, třebaže některé jeho vlastnosti nejsou ještě bezvadné. Ale to je věc postupného zdokonalování. Závadou však je, že výchozí materiál, totiž casein, je látka zatím dosti drahá a proto je i caseinová vlna dosud dražší než vlna přirozená. Ale v italii se konají přesto přípravy k zařízení velkovýroby.

Velmi slibná je však jiná, zcela nová surovina s vlastnostmi vlny přirozené, která vychází z celulosy. Tato surovina se ještě nikde ve velkém nevyrábí, ale v dohledné době bude u nás v Československu uvedena na trh firmou Svit v Batizovcích.

Jak známo, zařizuje Svit továrnu na umělé hedvábí a průsvitné folie a bude vyráběti buničný chmýr, vlně podobný. Obchodní značka tohoto nového textilního vlákna bude patrně „Svitna". Bude to první výroba syntetické vlny tohoto druhu. Dvěma vlastnostmi liší se tento materiál od buničného hedvábí a od stříže buničné: především tím, že má povrch ne hladký, nýbrž zdrsněný tak, jako vlna přirozená a za druhé tím, že má zákruty, které ve vlhku nepomíjejí, čili má ondulaci trvalou.

Výroba je podobná jako u umělého hedvábí, rozdíl je v chemické přípravě viskosy a v mechanické úpravě. Srovnáme-li mikroskopickou strukturu nového vlákna, shledáváme, že se podstatně blíží přirozené vlně. Také co do odolnosti a pevnosti, hřejivosti, váhy, atd. se vyrovná vlně, v mnohém ohledu ji dokonce předčí. Podařilo se také zhotoviti z nového vlákna přízi a látky, které mají povahu látek vlněných, a to bez všech přísad. Tak byly vyrobeny látky pánské a dámské, hladké a česané, zboží stávkové a punčochy, přikrývky, podšívky, atd.

Rozumí se samo sebou, že nové vlákno lze v libovolném poměru mísiti s vlnou a bavlnou. Jedním slovem ve „svitně" máme před sebou syntetický materiál textilní, který má základní vlastnosti suroviny přirozené v takové míře, že lze mluviti o náhradě skoro úplné, tím spíše, že cena nového materiálu je nižší než cena přirozených vln analogické kvality.

Obyčejné buničné hedvábí a buničná stříž či buničný chmýr nejsou náhradami bavlny jen proto, že nemají všech jejich technologických vlastností nýbrž hlavně proto, že jsou ještě podstatně dražší než bavlna. Cena surové bavlny střední kvality kolísala v posledních letech mezi 6,-až 9,- Kč za kg. Dnes je u nás cena čištěné bavlny strict middling asi Kč 9,20, což odpovídá ceně Kč 12,- za přízi 20/1 režná. Cena buničné stříže přibližně stejné váhy je 15,- až 18,- Kč. Není tedy ještě možno mluviti o tom, že by buničné vlákno mohlo nahraditi bavlnu.

Jinak je tomu u vlny. Cena pravé vlny je u prostředních jakostí, odpovídajících asi kvalitě syntetické vlny buničné, 25,- až 30,- Kč, takže je zde nejen technická, ale i obchodní možnost soutěže se surovinami přirozenými. Jsem proto přesvědčen, že během několika let „svitna" a jiné syntetické materiály nahradí do značné míry vlnu přirozenou. To bude míti velký význam právě pro země, které byly vysloveně zušlechťovací a které dnes v důsledku omezení svého vývozu se ocitly ve svízelné situaci devisové.

Také jiná vlákna, jako na příklad juta, počínají se nahražovati hrubšími vlákny umělými. Tak se uvádí nejnověji na trh levné vlákno, vyrobené ze surové celulosy, ba i z pouhé drtě dřevěné, spojené viskosou. Důležitou roli budou také kdysi hráti ještě syntetická vlákna z acetylcelulosy a z látek povahy pryskyřičné.

Je, jak jsme viděli, dvojí autarkie, přirozená a umělá. První je zdravá a vede k zvýšení blahobytu, k zvýšení obratu a konsumu, neboť udrží se v ní jen ty výroby, které jsou technicky i hospodářsky vyspělé a výnosné. Umělá soběstačnost, vyvolaná jen státními podporami a prohibitivními cly, atd., vede naproti tomu k drahotě a k chudobě. Musíme tedy rozlišovati.

Budeme-li vyráběti syntetické suroviny proto, že jsou lepší a levnější, než suroviny přirozené, anebo proto, že zámoří nechce odebírati naše výrobky, a my že tedy jejich suroviny nemůžeme zaplatiti, bude to postup hospodářsky účelný. Ba myslím dokonce, že to na konec bude pro starou Evropu jediná účinná zbraň proti blokádě, která se staví se staví v cestu evropskému exportu.

Země, produkující a prodávající suroviny, které se uzavírají našim tovarům, shledají na konec, že jejich suroviny nejsou pro nás absolutně nezbytné, a dospějí časem i k tomu, že nám započnou nabízeti svůj trh, že počnou buď snižovati cla, nebo nabízeti aspoň kompensace. Neodhodlají-li se surovinové země otevříti zase své hranice našemu vývoznímu zboží, udusí nakonec také svůj export surovin a podkopají tím základy své existence.

Pro techniku není už dnes nic nemožné a za nedlouho budeme moci z evropského uhlí, dřeva a z okopanin vyráběti všechny zámořské suroviny. Bude to světový převrat a mnohé země, které se dnes sebevědomě domnívají, že jejich surovina je nenahraditelná, přijdou zase k rozumu a snad to budou právě ony země, které nejvíce pěstují myšlenku autarkie, jež první počnou zase volat po svobodném obchodu.

Mezi tím ovšem bude Evropa zase již o kus dále, nové syntetické suroviny jí pomohou překonati nejen nynější platební krisi, ale i vleklou krisi agrární, neboť produkty evropské půdy najdou nové použití. Tak vytváří se pomocí přírodních věd a pomocí techniky protilék a obrana proti poklesu v hospodářství a blahobytu Evropy, její kultury a civilisace.            

Výběr 1936, str. 1160