Jdi na obsah Jdi na menu
 


Nejstarší obraz Zlína

 

akad. arch. Eduard Staša

(Naše pravda 3. října 1986; Kapitolky ze starého Zlína, 1990)

 

Na první pohled se zdá jakoby Zlín nějakou historii stavebních slohů ani neměl. Půdorys starého města s původními bloky domů, s náměstím a starými ulicemi i budovami téměř zmizel už někdy v letech 1929 až 1935. ObrazekA to zbývající tu dožívalo ještě i po roce 1945 a před nedávnem. Vše bylo pohlceno novou moderní architektonickou a urbanistickou strukturou, která se stala pro tehdejší Zlín tak typickou. Ze starého nám zbyla už jen jakási přehlídka jednotlivostí. Sestavit z toho celistvý obraz města minulých staletí nebo alespoň jeho částí je už nemožné.

 

A tak, pátráme-li po tom, jak vypadalo město Zlín v minulosti, nezbývá, než vyhledat staré fotografie, mapy nebo obrazy. Z těch obrazů je pozoruhodná olejomalba nesoucí letopočet 1846 od zlínského rodáka malíře Františka Zedníka . A pak je tu druhý obraz od neznámého mistra z roku 1746 znázorňující město téměř ve stejném záběru . Oba jsou v depozitáři zlínského musea, skryty před zraky diváků. Méně známý je obraz nejstarší – černo-bílé panorama Zlína, t.zv. veduta, o němž bude řeč. Zaslouží si to z několika důvodů.

 

Obrazek

 

 

 

Na sklonku 18. století, v letech 1763 až 1804, bylo zlínské panství v majetku rodu Khewenhüllerů. František Antonín Khewenhüller byl vysokým hodnostářem, jeho žena Marie Terezie pocházela ze známého rodu Rotalů a jejich syn Jan Josef prodal pak zlínské panství baronu Klaudiu Bretonovi. Událost vzbudila tenkrát odpor představitelů obce i veřejného mínění. Za Khewenhüllerů byl přestavěn zámek na pohodlné barokní sídlo, jak ho známe ještě ze staré pohlednice z roku 1898  . A za jejich vlády došlo také k tomu, že do zmíněného obrazu-veduty byla vkreslena půvabná barokní stuha s nápisem a krajinný motiv se stromem v popředí.

Neznáme důvody, které k tomu vedly, nevíme, ve kterém roce k tomu došlo a neznáme ani jméno autora. Neklamným důkazem toho však je text nápisu. Říká se v něm, že jde o „hraběcí Kewenhillerovské Město Zlin“ (Mappa über Stade Gräfflich Kewenhillerische Stadt Zlin, pozn. C.). A právě to uvádělo v omyl generace historiků, kteří podle toho usuzovali, že obraz nám znázorňuje podobu města z konce 18. století. Ukazuje se však, že tomu tak není.

První pochybnosti o stáří a původu veduty začaly vznikat ze strany „nehistoriků“, kteří se zabývají stavební-slohovou historií města. Důkladnějším grafickým a slohovým studiem a rozborem veduty a jejích částí se ukázalo, že hlavní nápis se stuhou i t.zv. přední plán s terénem a stromovím, nemohou být směrodatné pro určení data jejího vzniku. Že na obraze jsou nepochybně budovy slohově a historicky starší. Tak např. architektura budovy zámku nám ve své strohé hmotové kompozici i v detailu prozrazuje, je jde o stavbu předrenesanční – gotickou. A charakter doznívající gotiky prozrazují i domy na náměstí i způsob jeho zastavění s hřebeny střech kolmo ke štítům průčelí. Hlavní zlínský kostel sv. Filipa a Jakuba nese pak přesvědčivé rysy slohu renesančního.

Naopak v celém obraze sotva nejdeme stavbu, která by měla rysy architektury barokní, jak by to odpovídalo sklonku 18. století. Profesor dr. Karel Stloukal, historik a zlínský rodák, ve svých pracích uvádí, že v 16. století, které bylo dobou dlouholetého klidu a rozkvětu města, byl znovu vybudován starý zlínský kostel a jeho věž dostavěna v roce 1566. Renesanční přestavba zámku s uzavřeným arkádovým nádvořím byla podle všeho započata za Jana Kropáče z Nevědomí v roce 1571-72 a dokončována jeho zetěm Janem z Kunovic a jeho ženou Annou Kropáčovou okolo roku 1580. A na renesančním vlysu u vstupu do zasedací síně zlínské radnice býval vytesán letopočet 1586. Pro nás jsou zajímavé především první dva letopočty. Neboť má-li zámek na vedutě podobu předrenesanční, pak to napovídá, že by veduta mohla vzniknout někdy mezi rokem 1566 – 1580.

STAŤ O ZLÍNSKÉM HRADU

 

 

To ale také navozuje otázku, odkud se bera ta gotická podoba zámku, který zde vypadá spíše ještě jako hrad, s neuzavřeným půdorysem ve tvaru „U“ a s vysokou jakoby obrannou zdí nad dvěma rybníky – vodními příkopy. A tu se zdá nejpravděpodobnější, že asi z doby vlády prvních Tetourů koncem 15. a počátkem 16. století, kdy je zaznamenána i jejich stavební činnost na malenovickém hradě. Budova zámku na vedutě pak představuje stavebně-slohový vývojový článek dosud neznámý a historiky opomenutý. A Podobně je tomu i s renesanční podobou zlínského kostela.

Dá se tedy říci, že veduta je nejstarším dosud známým vyobrazením Zlína, které uniklo naší pozornosti a nebylo zatím zcela doceněno. Ale co potom s tou krásnou barokní stuhou s nápisem a s přírodním motivem v popředí, které byly koncem 18. století do staršího obrazu vkresleny? Podle odborníků, „přes veduty a mapy“, to byl v historii případ dosti častý.

Nepohlíželo se v těch dobách na ně jako na umělecké dílo, ale spíše jako na technickou pomůcku a dochovalo se jich takto upravených značné množství. V našem případě je nicméně zajímavé, že autorovi tohoto „dokreslení“ nešlo vlastně vůbec o doplnění veduty-mapy na úroveň doby. I když veduty byly vlastně předchůdkyněmi pozdějších map, jejichž geometrická znázorňovací pravidla byla propracována až v dalších letech. Nelze vyloučit možnost, že veduta, která se nám dochovala jako součást pozdější mapy, nebyla jejím jediným znázorněním. Mohla existovat i samostatně, třeba byla dokreslena a vydána jako nějaký „grafický list“. Možná při významné události historické, rodové či politické. Nebo prostě z důvodů pouze výtvarných či „propagačních“, jak tomu bývá často i dnes. To však můžeme vyslovit pouze jako domněnku.

Máme tu nicméně obraz Zlína o 200 let starší, než jsme se zatím domnívali. A to není zjištění nevýznamné. Svědčí o tom i argumenty další, vyplývající z dějin Zlína v 16., 17. a 18. století. Bylo-li 16. století obdobím stavebního rozkvětu města, bylo naopak 17. století obdobím válek, ničení a zchátralého stavu obce. A proti 18. století mluví už jen pouhé srovnání s obrazem r. 1746 a s první mapou, zvanou brouillon. A pak jsou zde také odlišnosti v grafickém podání a zpracování jednotlivých částí veduty, kde jsou patrné tři rozdílné způsoby zpracování obrazu a písma.  Jít do těchto podrobností se však vymyká poslání tohoto článku. Důležité je, že spor o její původ a stáří byl uzavřen na podzim roku 1985 a její starší původ potvrzen i znaleckým posudkem vědeckého pracovníka ČSAV.

Škoda jen, že se nezachoval originál veduty a zůstal nám v okresním archivu pouze negativ fotosnímku, který v roce 1936 pořídil zlínský fotograf František Řehák. To by napovídalo, že v té době originál ještě existoval. A mohl být i předlohou k perokresbám hlavního kostela a kaple sv. Barbory, které nakreslil náš učitel Vojtěch Slavík v roce 1937 pro ročenku zlínské živnostenské záložny. Nález originálu veduty by mohl přispět velmi k prohloubení dosavadních znalostí a závěrů o stavební historii našeho města. Ať je tady tento článek i skromnou výzvou k jeho čtenářům o jakékoliv informace, které by se otázky týkaly.

 

hořící studijní ústav

Předpoklad pisatele článku se pravděpodobně nemohl již naplnit, jak dopadla úschovna muzeálních předmětů ve Zlíně při přechodu fronty 2. května 1945, vidno z přiložené fotografie. Ještě, že zachován alespoň negativ.

 

Pro orientaci v obraze veduty nechť slouží další údaje:

 

Obrazek

 

 

 

Na levé straně nahoře je fara a renesanční kostel s hlavní lodí orientovanou ve směru východ-západ a s věží postavenou vedle ní, vlevo od hlavního vstupu. Kostel byl až v letech 1800 – 1830 přestavěn a otočen do dnešní polohy. Pod ním je staré náměstí – rynek obklopený frontami štítů sedlových střech. Ve středu obrazu vévodí budova zámku s vysokou obrannou zdí na severní straně a s dvěma rybníky – vodními příkopy. K zámku přiléhají hospodářská stavení s obydlím drábů.

Mezi nimi a náměstím stával panský pivovar, židovský dům, Dolní mlýn a t.zv. „haltýře“ – nádrže na ryby poblíž Dřevnice. Vpravo od zámku nahoře je panský hospodářský dvůr s ovčírnou a pod ním samostatná osada Trávník-Grygov, založená někdy koncem 15. století Vilémem Tetourem. K němu patřila i kaple sv. Barbory (na pravém okraji dole), která je zde jejím jediným známým vyobrazením. Stávala přibližně v místě osamělé vilky (dnešní DOAS) u Dřevnice, jejíž tok lemuje spodní okraj obrazu. Stuha s nápisem a strom v popředí byly vkresleny koncem 18. století.