Jan antonín baťa

práce a písně

(K sjezdu čsl. písničkářů ve Zlíně ve dnech 27. - 28. srpna 1937)

Vážení pánové,

vítám vás srdečně ve Zlíně a děkuji vám, že jste k nám přijeli.

Snad je trochu podivné, že vy, kteří jste dostali od Boha tak vzácný a – jak se říká – tak nepraktický dar, jako je dar zpívat, se scházíte ve Zlíně.

Toto město se stalo známé prací.

Co má společného práce s písní a písničkáři?

Nic, myslí si ti, kdo neznají práci, kdo ji nikdy nezkusili na svém vlastním těle.

Všechno – cítí, kdož pracují. Čím tíže pracují, tím více to cítí.

Narodil jsem se v kraji, který celou svou historii a svůj názor na práci uložil do písní.

Slyšel jsem, že lid z tohoto jediného kraje vydal mnohem více písní než všechny jiné slovanské kraje dohromady.

Znám jich mnoho – velmi mnoho. A přece cítím, že je jich málo, že je k nim třeba nových.

Cítím, že tyto nádherné písničky, překrásné v tónech a dojímavé obsahem jsou písničkami lidu porobeného a ovládaného, nesvobodného duchem a služebného v práci pro cizí.

„Co to máme za drába“, „U panského dvora“, „Moj otec byl dobrý, ja mosím byť zbojník“, „A už nás na tu vojnu odváďajů“ – to je tak obsah a duch našich písniček. Je-li v nich cit, je to žalování, je-li v nich síla, je to vzdor nebo rebelie, anebo zbojnictví.

A nakonec v minulém století už ani to ne.

„Spi Havlíčku – Čech se Němce nebojí“, chceme se ujišťovat, ale zpívá se to plačky.

Nechtěl bych, aby mi byla vytknuta malá úcta k hudebnímu a pěveckému symbolu státu, ale co je v něm? Zpráva, že „bory šumí po skalinách“. Vždycky se mi zvedne srdce, když slyším „Nad Tatrou sa blýska“. Zaplať Bůh za ty blesky. Ale další zpráva „veď sa ony stratia, Slováci ožijů“, to připadá jako čekat, že vítězství přichází samo sebou. Jak málo je to na lid, který kdysi zpíval „Svatý Václave“ a „Ktož sú boží bojovníci“?

Co zpívají ti druzí?

„Rule Britannia – vládni Britanie“, „Allons enfants – vzhůru děti Francie“! To se mi zdá nota, důstojná lidu svobodného.

Ovšem, to jsou hymny, ne písničky. Napadá mi tedy jakási taková písnička z některého anglického románu. Také koření v práci, také je staletá, také vznikla v dobách neúplné svobody. Ale jaký je v nich duch?

Vítr řve, moře se vzpíná, - ďábel sám nás drží v spáru; „všechno mužstvo píseň zpívá – záda k zádům ke stožáru“.

Jan Antonín příkladem, diskutujícím i otcem.

Můžeme se příti o to, co bylo dříve, zda vejce nebo slepice. Skutečnost je ta, že písně vyšly z povahy lidu, ale že ji také tvoří, mění a přizpůsobují. A tam, kde netvoří, tam se nežije.

Nechtějte po mně radu, jak mají vypadat písně samostatného zralého lidu. Písničky dělat neumím. Vím jenom, co potřebuje samostatný lid, aby se udržel, aby žil silný a šťastný život, aby budoval stát i svoji budoucnost.

Jsou to silnice, železnice, kanály, letadla, obchodní výpravy, továrny, stroje. Nebo mluveno duchovně odvaha, vůle k činu, věrnost, buldočí vytrvalost, vůle ke spolupráci.

Ti dřívější písničkáři zpívali o panské oračce, Špilberku, kriminálu, rabování a verbování, a když zbylo ještě trochu kuráže, tož se v tom octla ještě sklenice a má milá.

Jak to udělat, aby se v nových písničkách ocitlo to, co potřebujeme nyní jako soli, protože už nežijeme ani v robotě, ani v kriminálu politickém – to je vaše věc, vaše umění. Je ho třeba – těchto nových písniček – jako soli.

My to cítíme jenom proto trochu víc než na jiných místech u nás, že tu trochu víc pracujeme a trochu víc pronikáme do světa.

A proto cítíme, že potřebujeme držet „záda k zádům“, srazit se ke stožáru – a stavět. A do toho potřebujeme noty.

Může se vám to zdát trochu přehnané, ale myslím, že to budou básníci a mzikanti, kteří udělají nový svět.

Kdy? – Až se jim podaří předělat, či jak říkají u nás na Valašsku, přeondzit lidské hlavy a srdce, v kterých je dnes zmatek a suchopár.  A tož vám přeji při této práci nejlepší výsledky.