Kterak zlínští pohrdli návštěvou
státního tajemníka K.H. Franka
Josef Vaňhara +
vlastní souvislosti
Píše se rok 1942. Loni v prosinci
říšskoněmecká vojska dostala na frak pod Moskvou, letos v Protektorátě
zabili Heydricha. Po „uklidnění“ situace vše vypadá jako po zahájení války na
východě. Vlna fronty se řítí jihem Ruska vstříc řece Volze a naftovým polím u
Kaspického moře a ani sám Vůdce v Berlíně netuší, že vše je ztraceno, stát
uzbrojen a za půl roku bude už jenom ustupovat.
Na východě Protektorátu Čechy a Morava,
v městečku Holešově, vlastní ministerstvo policie kasárna a školu. Již za
Československa se zde usídlil Hraničářský prapor. Po začlenění území Čech a Moravy do říše
německá bezpečnostní policie (Schutzpolizei). A o té je i náš krátký příběh...
Stateční němečtí rytíři vnitřní bezpečnosti
nebyli žádní andílci, šlo vesměs o kluky a tatíky naverbované v rámci
všeobecné branné povinnosti. Vysláni na území národa, kterým měli pohrdat, žili
v uzavřeném prostoru kasáren s tuhou kázní. V rámci upevňování
vyšší německé kultury vyráželi hromadně se bavit do Zlína na Společenský dům –
chlastat, obtěžovat holky, zvracet, řvát a močit na nárožích.
Když se jedné noci vracely nákladní automobily,
řízené podnapilými řidiči, obsazené na korbách desítkami vojáků, zatemnělým
Zlínem do Holešova, nebylo příliš vidět na cestu. Škvíry reflektorů vrhaly
mizerné světlo, orientace pouze po paměti. Jeden nezvládnul řízení, prorazil
zábradlí na Cigánovském mostě a spadl do Dřevnice. Několik ochmelků
v zeleném zaplatilo incident životem.
Vzešlo z toho mnoho potíží – na výjezdech
z města sice ještě nestrašily cedulky, upozorňující na bandity (partyzány)
v lesích, ale podezření na nějakou moravskou neplechu německému vedení na
mysli vytanulo. Vyšetřování se nevyvíjelo politicky žádoucím směrem – vše ukazovalo na banální dopravní nehodu
s tragickými následky. Aby záležitost popohnal správným směrem, spočinul
na Zlínu svým nejmilostivějším jedním okem i sám pan státní tajemník K.H.
Frank. A přijel bez ohlášení.
Německé archívy nejsou dostupné, pokud vůbec
přežily osvobození. Ale máme zachováno vyprávění Josefa Vaňhary, bývalého zlínského redaktora, o jednom, celkem typickém
incidentu – ochotě zlínských vyhovět vyšší rase ve všech jejích přáních.
Citujme tedy z knihy „Příběh jednoho muže a jednoho města“:
...... Další z Bassovy zlínské skupiny,
Karel Waldek, byl ředitelem pražských hotelů Ambassadoru a Flory, než přijal
nabídku na řízení zlínského Společenského domu a odborný dohled nad výstavbou a
správou dalších společenských středisek při různých československých i
zahraničních Baťových podnicích. Jeho hotelnicky ředitelská kariéra ve Zlíně skončila rázem kteréhosi večera r.
1942, když před Společenským domem zastavila tři auta s vlajkami SS a dva
oficíři se smrtihlavy na čepicích žádali ubytování: několik pokojů, mezi nimi i
apartmá. Roztřesený zřízenec v recepci velmi uctivě vysvětloval, že
lituje, že však bohužel není volný ani jediný pokoj, atd. atd.
„Ředitele!“ – úsečně žádal jeden SS.
Přišel Waldek, zdvořile, ale bez roztřesení
opakoval tvrzení recepčního, že všech, nevím už kolik, ale asi čtyři sta lůžek
v hotelu je beznadějně obsazeno a doporučil jim Společenský dům
v Otrokovicích.
Nasupení reprezentanti pánaboha či vlastně ďábla
v protektorátu Böhmen und Mähren vztekle odpochodovali. Waldek tušil, že
mezi těmi, kteří zůstali ve voze, musí být nějaký nacistický kalibr. Potvrdil
si to příštího rána, kdy jej předvolali k německému direktoru Baťových
závodů. Ten mu oznámil, že z nařízení vysokých míst přestává být
s okamžitou platností ředitelem Společenského domu. Důvod: odmítl
ubytování SS obergruppenführerovi K.H. Frankovi .....