Cigánov a Padělky

Eduard Staša - Kapitolky ze starého Zlína a Naše pravda

 
      Jako hotovou náves najdeme Cigánov poprvé na staré mapě z roku 1829. I když první domky, rozptýlené od dřevěného mostu přes Dřevnici, je nutno připustit už dříve. Středověký původ však Cigánov nemá. Na uvedené mapě je to skromná náves nepravidelného půdorysu, obestavěná přízemními domky, se sochou sv. Antonína a skupinou lip uprostřed. Napříč procházela cesta do severního rohu návsi a dál v místě  nad pozdější Sokolovnou směrem do Kostelce a do Holešova.

Mapa Zlína z konce XVIII. století (mezi 1790 a 1797).
 

 Ale už v r. 1887 v usnesení obecního výboru města Zlína byl Cigánov přejmenován na Předměstí sv. Antonína a na mapě z té doby se objevuje také nová ulice zv. Padělky , obestavěná řadou domků po její severní straně, s úzkými „podílky“ parcel do kopce. Domky zde postavila správa zlínského velkostatku pro své zaměstnance. Mezi nimi naproti žlebu „Zátiší“ (v dnešní ulici Beckovské) stával původní hostinec „Beckov“. Tam konávaly se nedělní výlety válečných veteránů a v okolí se pěstoval chmel. Hostinec byl později zbourán a pod stejným jménem přemístěn blíže k Cigánovu. 

      Předměstí sv. Antonína změnilo při přejmenovávání ulic v roce 1925 znovu své jméno na původní Cigánov a jako část města si tento název uchovává podnes s jejími ulicemi Vývozem a Na výsluní. Starší, lidovými pověstmi opředené názvy uličky „Katovec“ (kde prý stával domek kata) a kopce „Šibenice“ (kde se konávaly popravy) už zanikly. Někde v těch místech na kopci se do druhé světové války zapalovala hranice ve výroční den smrti Mistra Jana Husa.

Původní domky starého Cigánova bývaly nízké, s malými okny a provlhlými hliněnými podlahami od vody, která sem stékala z podzemí kopce. Domky hustě vedle sebe zařezané do svahu, dvorky malé, neupravené a blátivé, často bez příjezdu. Kolem sochy sv. Antonína bývaly jámy na zemáky, nadkryté prkennými nebo slaměnými stříškami, cesty a chodníky vymleté dešťovou vodou. Snad i tento neutěšený stav a to,,že tu prý bydleli původně cikáni a lidé horší pověsti, dalo vzniknout názvu Cigánov.

V místě, kde stával hostinec „Na Beckově“ (později klub důchodců, dnes již zbourán) bývalo mýto, kde se ještě v roce 1903 vybíralo mýtné a mostné. Však cigánovský most byl nedaleko a říkalo se mu Horní, zatímco Dolní byl naproti Čepkovu. První zmínka o Horním mostě je z roku 1559. Jeho podobu však máme teprve na Zedníkově obrazu z roku 1846.  Kamenné pilíře s trámovou mostovkou a s mohutným dřevěným zábradlím jsou patrné ještě na fotografii z roku 1900 a později.

Při povodni v roce 1925 byl most zničen a o rok později o pár metrů vedle postaven nový most betonový. Ve třicátém šestém roce, když se stavěl uliční podjezd pod železnicí, byl přestavěn a rozšířen. V blízkosti mostu na pravém břehu Dřevnice, v místě dnešního sportovního stadionu, vybudoval v letech 1909 – 1910 továrnu na obuv bývalý zlínský učitel, potom prokurista firmy Baťa a za války starosta města František Štěpánek.    Specialitou továrny byla výroba sandálů.Továrna, prosperující dobře v době světové války, se později dostala do potíží a v roce 1927 ji koupila od Agrární banky firma Baťa, která zde zřídila koželužnu. Ve třicátém čtvrtém byly poslední její objekty zbourány (ojedinělý artefakt továrny zbyl za dnešní východní footballovou tribunou, pozn. C.).  

Za války, v květnu 1940, zde bylo otevřeno hřiště SK Letná Zlín. Přes silnici naproti cigánovskému náměstíčku měl František Štěpánek velkou patrovou vilu, postavenou v roce 1911 zlínským stavitelem Josefem Winklerem. Na rohu parčíku zde stojí dodnes. Winklerův dům s kancelářemi a stavebním dvorem stával v místě dnešního autoservisu.  

U mostu postavil Winkler velký činžovní dům s hotelem a restaurací „U Máců“ (později Stadión, dnes U Máců a Saloon).  Stavba byla provázena velkým sporem o povolení restaurace s tehdejším starostou města Tomášem Baťou, bojovníkem za abstinenci. 

V jednom z domků na Cigánově bydlel vážený člen zlínského literátského bratrstva Josef Cekota. Jeho vánoční koledy, zaznamenané malířem Jožkou Baťou a vyzdobené kresbami Jana Kobzáně, vydal v roce 1940 zlínský knihtiskař Bohumil Siegel.

 Vývoz 1910

Foto z roku 1910 - vyústění ulice Vývoz do náměstíčka u sv. Antonína.

V sousedství Cigánova na louce, která patřila rolníku Kovaříkovi, vzniklo před první světovou válkou sokolské cvičiště. V roce 1912 zde byl postaven ve valašském stylu letní sokolský pavilon zvaný „Sokolská búda“ (oficiálně „Letní sokolský pavilon“). V jeho sousedství byl pak v srpnu 1920 položen základní kámen ke stavbě sokolovny a v prosinci 1921 byla její nová budova slavnostně otevřena. Byla dílem ostravských architektů Koláře a Rubého a stavitelské firmy Mesenský a Krajča z Kroměříže. Tato významná kulturní a společenská událost našla svůj výraz i v přejmenování ulice Padělky na Sokolskou třídu, později tř. Lidových milicí a dnes je to opět Sokolská třída.

Je zajímavé, jak tato část města lákala k zakládání menších továren a továrniček. Tak v roce 1911 to byla továrna na obuv Lud. Zapletala v č.p. 563. Neuvážená investiční výstavba a finanční zainteresovanost na stavbě sokolovny vedly už v roce 1925 k převzetí závodu firmou Baťa. V roce 1928 zavedl výrobu dámské obuvi ve dvorních traktech v domě pana Kovaříka č.p. 557 Bohuslav Lacina. V letech 1936-37 postavil nové tovární budovy o něco dál v ulici Padělky I. (dnešní Barum). A z téže doby byla i továrna na kovový nábytek Petra Jopka v ulici Zálešenské (dnešní nábytek), který měl před tím stavební a umělecké zámečnictví ve svém domě na Sokolské ulici. Naproti sokolovny to byla továrnička na výrobu cviček Josefa Batíka a pak jeho ženy Františky Batíkové. Dnes už žádná z nich neslouží svému účelu. (O zlínských továrnách a továrničkách vznikne samostatný blok v oddílu „starý Zlín“. Stejně tak Sokolovna povládne vlastním pojednáním. pozn. C.)

Ze starých přízemních domků na Sokolské také už mnoho nezůstalo. Jedním z posledních je rovněž přízemní dům č.p. 562 vedle sokolského stadionu, který kdysi patřil rodině Leopolda Batíka. Tam se přiženil a v domě žil a pracoval známý zlínský architekt Miroslav Lorenc, popravený nacisty. (Na uvedeném přízemním domku se zahradou jest umístěna pamětní deska, pozn. C.) Zůstala nám po něm v našem městě řada pozoruhodných staveb i ulice nesoucí jeho jména.  

V roce 1939 došlo k úpravě a rozšíření Sokolské třídy a k vybudování nové silnice na Holešov od Vysoké meze k vršavskému hostinci „U Jašů“. A dál směrem na hráz fryštácké přehrady. Celá ulice změnila svoji tvář hlavně novou výstavbou po roce 1945. Osud Cigánova se pozvolna naplňuje bouráním jeho starých domků, které ustupují požadavkům soudobé dopravy. A tak snad alespoň socha sv. Antonína, dílo anonymní lidové tvořivosti, které tolik volá po své renovaci, by mohla zůstat trvalou upomínkou na starý Cigánov.

Cigánovské předměstí v létě 2006 – ohroženo stavbou silnice

Jaroslavice - 400 let městské části

 
(Josef PALA,

Naše Pravda, 1988)

Jaroslavice se rozkládají v pěkné rekreační krajině tři kilometry jihovýchodně od Gottwaldova v nadmořské výšce asi 350 m. První písemná zmínka o Jaroslavicích pochází z roku 1588, kdy majitelka zlínského panství Bohunka ze Žerotína udělila jaroslavickým poddaným dvě památné listiny. První z nich je důležitá tím, že jim „za plat prodala kus hor, aby je vzdělali na role a louky“, za což jí byli povinni dávat ročně po 10 groších. Druhou listinou jim majitelka panství změnila některé roboty na stálé platy s odůvodněním, „aby ti, kteří na syrových kořenech živnosti své mají, své živnosti tím snázeji mohli polepšovati.“

Jaroslavice tvořily nepatrnou vesnici, kterou vymezovalo pouze několik osídlených pasekářských usedlostí. Samotný Zlín patřil k těm moravským městům, která pronásledovaly a výrazně postihovaly od počátku XVII. století až do konce třicetileté války nejrůznější závažné pohromy. Následky těchto událostí ve Zlíně trvají pak až do 80. let stejného věku. Bylo to období vpádu bočkajovců, valašských povstání a švédského vpádu na Moravu v roce 1842. Krvavé potlačení valašských povstání v roce 1644 neušetřilo ani Jaroslavice. V sobotu před Hromnicemi (30. ledna) 1644 vytáhli císařští z Holešova proti Valachům a vypálili Fryšták, Zlín a dědiny kolem. Ze seznamu popravených Valachů se dovídáme, že mezi popravenými byli i dva poddaní z Jaroslavic (Daňka Klabalíka oběsili a Juru Sklenáře čtvrtili).

Kolik usedlostí zůstalo v Jaroslavicích po valašských bouřích, přesně nevíme. K roku 1667 je uváděno 13 osídlených gruntů. Rody, které se udržely v Jaroslavicích přes sto let na svých gruntech, tvoří ještě dnes nejznámější příjmení v obci: Pivoda, Čelůstka, Šenkeřík, Krajča, Čech a Dlabač. Další zajímavý údaj o obyvatelích Jaroslavic zaznamenává zápis v matrice holešovského děkanátu, kam zlínská farnost až do roku 1787 patřila. Latinský záznam „Parochia Zlinensis“ s datem 23. června 1677 uvádí počet osídlených usedlostí zlínské farnosti: „Zlín 50, Prštné 27, Mlatcov 11, Jaroslavice 15, Kudlov 25, Brzeznica 25“. Za zmínku stojí i to, že z Jaroslavic farníci odváděli poměrně malé desátky zlínskému faráři. Jaroslavičtí nedávali desátek v obilí, ale každý jen jedno kuře a tři vajíčka ročně, t.j. celkem za ves 15 kuřat a 45 vajec. Později jim počet vajec navýšili na 90. V XVIII. století nacházíme v obci již 35 usedlostí, z nichž 13 malých podsedníků mělo povinnost odpracovat tři dny pěší roboty týdně.

Snad proto, že značnou část obce tvořily usedlosti roztroušené po pasekách (ještě v roce 1900 se z 98 domků obce nacházelo 46 na pasekách), nenacházíme v Jaroslavicích zmínky o řemeslech. Jedinou nezemědělskou činnost, o které víme, tvořilo pálení dřevěného uhlí v milířích. Většinu obyvatel představovali zemědělci, kteří byli jinak odkázáni na pěstování ovoce, hlavně švestek. Úroda na stromech hradila, co chybělo na polích. 

Obec bývala přiškolena do blízkých Želechovic, později do Příluk, nyní do Gottwaldova. Přifařili ji do Zlína, paseky do Želechovic. Po vyhlášení tolerančního patentu císařem Josefem II. v roce 1871 (podle kterého protestantské církve postaveny na roveň katolické víře a uznány státem za rovnoprávné) se museli dne 24. června 1782 dostavit do zámku do Zlína všichni evangelíci z panství, aby zde před náboženskou komisí s konečnou platností potvrdili svou příslušnost k evangelické víře.

Centrum Jaroslavic tvořila od roku 1910 nově postavená kaple sv. Anny, která nahradila dřevěnou zvonici. Její slavnostní otevření se konalo 11. září 1910. Interier kaple nově renovovali roku 1973.

Obec patřila v letech 1850–1855 k politickému okresu Uherský Brod, 1856-1868 k politickému okresu Vizovice, 1869-1935 k politickému okresu Holešov a od roku 1936 k politickému okresu Zlín. K 1. lednu 1949 se Jaroslavice staly součástí Gottwaldova (s přestávkou let 1954-1964, kdy byly samostatné). Pečeť obce jest dochována z roku 1777.

a) Pečeť Jaroslavic

b) Zvonice Jaroslavic na počátku století. Není dnešního obyvatele, který by ji pamatoval

c) Typické hospodářské stavení s výminkem - dodnes zachované

d) Pohled na Jaroslavice - začátek 60. let

Historické záznamy uvádějí čtyři velké pohromy, které postihly Jaroslavice. Veliká neúroda v roce 1848, pak katastrofální sucho v roce 1863 a ve XX. století dvě: v roce 1928 při silných mrazech pomrzlo hodně stromů a událost poslední – velká povodeň, postihnuvší obec v červenci 1958.

První světová válka si vyžádala 22 životů. Po válce, hlavně od roku 1920, se začala rychle měnit i tvář Jaroslavic. Životní úroveň obyvatel byla spojena s růstem průmyslového Zlína. Téměř polovina občanů pracovala v Baťových závodech. Ne však na úkor zemědělského podnikání, spíše naopak. Nejen, že se zlepšil odbyt zemědělských plodin, ale většina zaměstnanců zůstala věrna své půdě. Tito t.zv. kovozemědělci si v obci vybudovali domky a začali kupovat i pole, na kterých hospodařili. Začal se prudce zvyšovat i počet jaroslavických občanů. Za celých 100 let do roku 1920 přibylo v obci okolo 15 stavení, kdežto od roku 1920 do roku 1940 plných 70 nových domků.  

V době mezi dvěma světovými válkami, kdy v Jaroslavicích přibývají rychlým tempem nové domy, vidíme však i rodiny, které nemají kde bydlet. V obci byly obydleny i nouzové místnosti v sušírnách, které stály u téměř každého zemědělského stavení, obyčejně v zahradě. V zápisu obecního zastupitelstva ze dne 30. května 1935 stojí usnesení o vykázání rodiny Ditrichovy, protože bydlí v sušírně, která není k obývání a hrozí zde úraz. V sušírnách přežívali také přestárlí, sociálně nejslabší občané, na které obec v rámci možností přispívala, ve většině případů hradila při jejich úmrtí i pohřební výdaje, jelikož šlo o naprosto nemajetné osoby.

I když mezi dvěma světovými válkami působilo v Jaroslavicích 8 politických stran, z nichž nejsilnější byla v dlouhé tradici Československá strana lidová, vidíme ve třicátých letech, že se zde začínají šířit i myšlenky KSČ.

Ze spolků v obci existovaly:

Ze zápisů jednání obecního zastupitelstva v obci, které jsou k disposici od roku 1926, můžeme zjistit, že Jaroslavice měly skrovné možnosti k vybudování nutných zařízení, takže jak stavbu školy (1928-29), tak elektrisaci (1936-37), zavedení telefonu a rozhlasu (1949) prováděli oproti jiným okolním vesnicím opožděně.

Doba nacistické okupace skončila pro Jaroslavice dne 2. května 1945 osvobozením Sovětskou (Rudou) armádou. Při osvobozovacích bojích padl v obci sovětský kapitán Konstantin Smirnov, později pohřbený ve Zlíně. Již 18. května 1945 ustavili v Jaroslavicích revoluční Národní výbor, v jehož čele stanul Vladimír Strnadel, člen KSČ. Již v květnu 1949 v obci založili JZD (Jednotné zemědělské družstvo) jako jedno z prvních na Gottwaldovsku. V roce 1970 bylo JZD Gottwaldov-Jaroslavice sloučeno s JZD Předvoj se sídlem v Gottwaldově-Kudlově.

V poválečných letech až do současnosti se vývoj ani v Jaroslavicích nezastavil. Vedle rozvoje socialistického zemědělství pokračovala výstavba i přestavba rodinných domků i občanské vybavenosti. Současně v obci a jejím blízkém okolí vyrostly tři rekreační oblasti - zahradnické kolonie, kterých Gottwaldovští využívají ke svému aktivnímu odpočinku. 

V této době dochází i k dosti významným změnám ve složení obyvatelstva, Jaroslavice opouští několik desítek občanů, převážně mladých, kteří se stěhují do blízkého Gottwaldova, především na sídliště Jižní svahy. Doslovné vylidnění nastalo zejména na Pasekách, které dříve tvořily 30 až 40 procent všech obyvatel obce. Podíváme-li se na statistiku obyvatel v Jaroslavicích, zjistíme, že k 1. březnu 1961 zde bydlelo 962 obyvatel, zatímco k 1. prosinci 1970 již jen 915 obyvatel. Při posledním sčítání lidu k 1. listopadu 1980 se počet jaroslavických občanů snížil až k číslu 775.

Z organizací Národní fronty jsou v obci zastoupeny: Český svaz žen, Český zahrádkářský svaz, Český myslivecký svaz, Český svaz protifašistických bojovníků, Svaz československo-sovětského přátelství, Čs. červený kříž a Svaz požární ochrany ČSSR.

Závěrem statě o starých a socialistických Jaroslavicích lze uvést, že v rámci akce „Z“ v osadě v letech 1954 až 1985 postavili různé nové objekty. Na nejvýznamnější posici z nich aspiruje bezesporu moderní samoobsluha Jednota, která svým řešením, účelností a rozsahem patří k nejpěknějším v celém okrese. Předána byla do užívání veřejnosti 17. prosince 1976 a nahradila dva nevyhovující obchody v obci. Vystavěli ji jako součást volebního programu let 1971 až 1976 v hodnotě díla přes 2 miliony korun. Další významnou akci, vybudování veřejného vodovodu, na kterou se čekalo již od konce druhé světové války, zrealisovali rovněž ve volebním období 1971 až 1976. 

Podíváme-li se trochu dále do budoucnosti (k roku 2000), zjistíme, že MěstNV v Gottwaldově výhledově plánuje v okolí Jaroslavic (které se jeví architektům z hlediska životního prostředí jako další vhodné centrum pro novou bytovou výstavbu) vybudovat nové sídliště. Právě tím, že bude od průmyslové aglomerace Gottwaldova odděleno pásy zeleně a lesů, zvýší moderní kulturu bydlení a životního prostředí.