akad. arch. Miroslav Lorenc

akad. arch. Eduard Staša

(Naše pravda,1988)

Zůstával poněkud v ústraní zlínské meziválečné moderní architektury, ačkoliv patřil mezi první její aktéry. Bylo to v červenci roku 1930, kdy přišel do Baťova stavebního oddělní ve Zlíně architekt Miroslav Lorenc, rodák z blízkého Holešova. Narodil se 9. 6. 1896 v Holešově, v rodině pozdějšího sociálně demokratického senátora a redaktora Dělnických novin. Vliv rodinného prostředí poznamenal jeho osobnost i celý jeho život. Po vystudování reálky odešel na průmyslovou školu stavební do Brna. Studium přerušené první světovou válkou dokončil až v roce 1921. A už o rok později byl vzhledem k svému nadání přijat na Akademii výtvarných umění v Praze, do školy architektury prof. J. Kotěry, čelného představitele české moderní architektury. Po Kotěrově předčasné smrti dokončil pak studium akademie u prof. J. Gorčáka.

Lorencovou klausurní prací byl pozoruhodný návrh na památník J. Kotěry z roku 1923 a během studia i cenou odměněný projekt hvězdárny pro Prahu. Akademii absolvoval s výborným prospěchem a zůstal pracovat v ateliéru prof. Gorčáka. Jako architekt získal pak cenné zkušenosti u našich známých architektů prof. P. Janáka, arch. J. Krejcara, arch. Zázvorky a jiných.

Od roku 1928 spojil Miroslav Lorenc svůj život se Zlínem, když se oženil s učitelkou Ludmilou Batíkovou, dcerou známého zlínského měšťana a veřejného činitele. Na jeho přání a snad i pod vlivem starostí o trvalé zaměstnání odešel s rodinou do Zlína, do domu svého tchána na Sokolské ulici. Byl pak přijat od 15. června 1930 jako architekt do stavebního oddělení firmy Baťa. V té době už tu několik let působil jako starší kolega a rovněž Kotěrův žák F.L. Gahura.

Téměř současně nastoupili architekti A. Vítek a V. Karfík. Tehdejší Baťův Zlín byl pro mladé architekty lákavý nebývalými stavebními úkoly a reálnou nadějí na uskutečnění. Na druhé straně tu však panoval vyhraněný stavební styl, svým způsobem ojedinělý, který však tvůrčí rozlet mladých architektů poněkud svazoval.

Miroslav Lorenc svým založením, talentem a cílevědomým úsilím vnesl do zaběhnutého stylu prvky nové, nenacházel ale vždy pochopení u vedoucích představitelů podniku. I tak však vypracoval několik výborných projektů, z nichž mnohé se dočkaly realizace. Byl to především jeho projekt na Baťův hotel Společenský dům (dnešní Moskva), podle něhož se budova začala stavět. Lorencův návrh, který se dochoval, nás přesvědčuje o tom, že jeho úplná realizace mohla být architektonickým přínosem v novém centru města. V průběhu stavby však došlo k rozporům mezi ním a vedením podniku. Projekt hotelu byl pak v době, kdy už budova byla rozestavěna, upraven arch. V. Karfíkem a stavba dokončena v dnešní podobě.

..... přichází rovněž pokyn z ministerstva, že je nutno zajistit vyšší komfort pokojů. Tomáš Baťa nařizuje, aby byl ve čtvrtém patře postaven model pokoje, jeden zadává arch. Karfíkovi, druhý F.L.Gahurovi.

Karfík se svou rozsáhlou znalostí amerických hotelů postavil pokoj s koupelnou, zabudovanými skříněmi, nábytkem, koberci, záclonami .... zkrátka vyskoký standard bydlení. Gahura pokračoval v Lorencově baťovském uvažování - bez příslušenství měl k disposici větší místnost, do níž navrhnul čtyři lůžka. Sprchy, umývárny a WC uvažoval jako společné pro celé podlaží.

Příčinou rozchodu arch. Lorence s firmou Baťa byl jeho projekt na budovu Velkého kina. Zachoval se nám fotosnímek modelu tohoto návrhu. Byl to projekt pozoruhodný a netradiční použitím železobetonové skořepinové konstrukce sálu, jehož stavba měla stát asi 2 miliony korun. Když se však tehdejší prokurista firmy D. Čipera rozhodl, že budova nesmí stát více než 600 000 korun, odmítl Lorenc na projektu dále pracovat a 15. září 1931 se s firmou rozešel. Budova pak byla postavena jako úsporné provizorium. Až o několik let později navrhl F.L. Gahura úpravu interiéru na divadelní sál. ⁵⁾ 

U firmy Baťa navrhl Mir. Lorenc také novou školní čtvrť a budovu živnostenské školy (dnešní stavební průmyslovka) (fakulta multimediálních komunikací UTB, pozn. C). Vytvořil zde prototyp budovy, která se v různých obměnách stavěla i v jiných částech města. Podle Lorencova návrhu byla pak ještě postavena škola na Letné.

Po rozchodu s firmou Baťa založil arch. Mir. Lorenc vlastní projekční kancelář v domě na Sokolské ulici. Rozhodnutí se nám jeví s odstupem času obzvláště odvážné, uvážíme-li dobu, která nedávala jistotu stálých zakázek.

      Zatímco dosud přece jen do určité míry přijímal zásady baťovských staveb, jde od nynějška vlastní cestou. Jde mimo proud zlínského stylu, ale v proudu moderní české architektury, v němž uplatňuje svůj talent, vyspělé architektonické myšlení a výtvarný cit. Těch staveb, které realizoval jen ve Zlíně, je kolem padesáti. Dost na tu dobu i na léta, která mu osud vyměřil. Byly to rodinné domky a vily, činžovní a obchodní domy, veřejné budovy, návrhy interierů a

nábytku i divadelní výpravy. Z počátku třicátých let je tu kolonie rodinných domků pro stavební družstvo Podřevnicko mezi dnešními ulicemi Kamennou a Prlovskou ³⁾. Domky účelně, pohodlně a úsporně řešené byly nepochybně zralým příspěvkem k moderní kultuře bydlení. Je škoda, že se nám jejich původní podoba nezachovala.

Z jeho rodinných domků a vil si zaslouží pozornosti obytný dům s kancelářemi advokáta JUDr. E. Šallera z roku 1932 (byl zbourán pro stavbu Divadla pracujících) dům učitele F. Šmída v ulici U splavu a z roku 1935 vily B. Ševčíka a J. Voleše v ulici Na Požáře. Vesměs díla vysoké architektonické úrovně. Z obchodních a činžovních domů je třeba jmenovat především dům F. Javorského s kancelářemi Živnostenské záložny (dnešní Divadelní kavárna),  dům s obchody E. Pelčáka z roku 1932 na Murzinově třídě (dnes Kniha a opravna obuvi), domy s kavárnou A. Minaříkové (dnes Avion)  a L. Maloty (dnes Slávia) z let 1938 a 1933  Café slavia.

Vzpomeňme ještě domy pekaře L. Mizery a holiče J. Macháně v ulici 25. února (Rašínova, pozn. C)  i řadu dalších v ulici Leninově (Štefánikově, pozn. C.), Revoluční (tř. T. Bati od podchodu u Svitu na východ, pozn. C.) nebo Bartošově. V letech 1940 a 41 byly podle Lorencova projektu postaveny dva velké činžovní domy pro obec Zlín na rozích dnešních ulic Lorencovy, Kvítkové a Revoluční.⁴⁾

Restaurace Avion a dům holiče Macháně po roce 2000.

Z Lorencových veřejných budov oceňujeme především útulek pro sirotky a přestárlé, dnešní kolej v ulici Divadelní z roku 1938. Budova patřila k ojedinělým v naší architektuře.

Všestrannost Lorencovu ukazují také stavby továrních budov na obuv B. Laciny v ulici Padělky I. (dnešní Barum) a A. Jirouska v ulici Lešetín II. (dnes domov) (v budově sídlil od šedesátých let do devadesátých dívčí domov Marie Kudeříkové, pozn. C.).

Uchovaly se nám realizované návrhy interierů a nábytku i snímky výprav z divadelních her. Dalo by se pokračovat dál, abychom pochopili, jak nesmazatelné stopy nám zanechal arch. Miroslav Lorenc v našem městě.

Ale jsou zde i významné stavby mimozlínské, jako např. Městská spořitelna a škola v Napajedlích, nebo vojenská kasárna v Holešově. Jeho práce byly publikovány v našich i zahraničních časopisech. Lorencovy projekty a stavby vykazují vždy osobité rysy progresivní moderní architektury. A když v prosinci roku 1938 požádal ministerstvo o udělení titulu inženýr, byl mu udělen.

Zvláštní, a jak se ukázalo i osudovou kapitolou Lorencova života byla jeho činnost veřejná. Jako člen Svazu pro kulturní a hospodářskou spolupráci se SSSR i jako předseda spolku Legionářů a důstojníků neměl vždy jednoduché postavení v atmosféře zlínského politického života. Jako upřímný Čech a pokrokově smýšlející vlastenec musel těžce nést soumrak let 1938-39.

Po německé okupaci naší země musely jít stranou věci osobní, rodinné i odborné. Miroslav Lorenc se stal velitelem podzemní vojenské organizace Obrana národa ¹⁾.  Dlouho se ukrýval na Valašsku, aby byl nakonec zrazen jedním ze svých zaměstnanců. ²⁾ V říjnu 1940 byl zatčen a vězněn v německých žalářích. I z těch těžkých dob se nám zachovaly architektonické náčrty a jeho autoportrét z vězení.

Projevem jeho statečnosti a víry v budoucnost je i jeho dopis rodině před popravou .

Paní Jiskra Guthová, dcera Miroslava Lorence, zde (1974) učitelka na 6. ZDŠ v Gottwaldově. Tato dáma je prapůvodní, byť nevědomou inspirátorkou vzniku těchto archívních stránek.

Byl odsouzen ve Vratislavi k trestu smrti a tam 11. února 1943 popraven Na paměť je pojmenována jedna ze zlínských ulic jeho jménem. Ať je tedy i tento článek skromnou vzpomínkou na život vynikajícího architekta a ušlechtilého člověka. Od jeho smrti uplynulo letos 45 let.

---------------------------

 ¹⁾

     Za velitele zlínského okrsku Obrany národa byl M.L. doporučen oblastním velitelstvím Obrany národa. Byl schválen, ale již v září 1939 se musel uchýlit do ilegality před gestapem.

²⁾  

     Při jedné akci gestapo dostalo do rukou Františka Šmída, člena zemského vedení Obrany národa v Brně, který při vyšetřování podlehl tlaku gestapa a prozradil vše, co věděl. Ze současného okresu dopadli nacisté např. ing. arch. Miroslava Lorence, Otu Ludvíka, Jaroslava Hodného, Bohumila Rosenbauma a další. Ve vězení zemřeli též ing. Emil Ženatý, Antonín Pachl, Ignác Polášek, Josef Divina a další.

³⁾ 

   Sídliště bytového družstva „Podřevnicko“ je datováno oficiálně rokem 1933. Vybudováno podle návrhů arch. Miroslava Lorence v trati mezi ulicemi Kamenná – Prlovská – Pod vodojemem.

   Šlo o pokus vybudovat účelně řešené a úsporné patrové jednodomky s omítanými fasádami a rovnými střechami pro obyvatele města, kteří nebydleli v továrních čtvrtích.

   Dnes je původní ráz této kolonie smazán novými přestavbami a úpravami. Šlo však o čin progresivní s kultivovaným řešením půdorysným i architektonickým.

 ⁴⁾ 

      Výstavba těchto domů zaslouží pozornost i proto, že až do té doby firma Baťa i město Zlín (mezi nimiž vládla ještě stále personální unie) tomuto typu bydlení nepřály. 

⁵⁾   

     Autorství F.L. Gahury při stavbě Velkého kniha je prokázáno až při úpravě interiéru na divadelní sál v roce 1939. Jemu také náleží celkové řešení urbanistické.

    Návrh na výstavbu nového kina , vypracovaný M. Lorencem r. 1931 (resp. 1930) nezůstal zachován. Autorovo vyprávění o jeho historii se však dochovalo v rodinném svědectví (bylo příčinou rozchodu s firmou Baťa). 

    M. Lorenc navrhnul kino jako budovu definitivní, podle všeho s amfiteatrálním půdorysem a s akusticky tvarovaným profilem sálu, jak to odpovídalo tehdejším zásadám moderní architektury. Návrh nebyl vedením firmy přijat pro nákladnost a přílišnou „modernost“ a bylo rozhodnuto o výstavbě kina v podobě, jak ji známe.

     Po dostavění bylo vlastně Velké kino (Malé kino působilo v západní části třetí etáže Tržnice) prvním objektem kulturního vybavení města, určeným pro masové návštěvy a dimensovaným pro tehdy neuvěřitelných 2 270 osob.

     Že šlo o budovu dočasného charakteru, o tom svědčí volba krajně úsporné, i když na tu dobu pozoruhodné ocelové konstrukce (jejím autorem byl ing. Vtelenský), i opláštění budovy a pozdější nákladné úpravy akustické i stavební. A svědčí o tom také skutečnost, že v návrzích i v realizačních záměrech na výstavbu náměstí Práce v letech 1935-1936 se opravdu počítalo s demontáží kina a s jeho novou výstavbou v souboru navrhovaného kulturněspolečenského centra.

     Z uvedených událostí se snad dá i vysvětlit absence jména architekta v projektu tohoto kina, které se přesto stalo nedomyslitelnou součástí náměstí Práce. (V roce 1957 byla provedena úprava kina na širokoúhlé promítání podle návrhu K. Fišera z Prahy. Z roku 1964-1965 je dnešní úprava podle návrhu J. Čančíka.) 

Hlavní počiny Miroslava Lorence: 

-  školní čtvrť a živnostenská škola; Zlín, 1931

- sídliště a rodinné domky Podřevnicko (Kamenná-Prlovská); Zlín, 1932

- návrh společenského domu (hotelu Moskva); 1933

- budova kláštera (též útulek pro sirotky a přestárlé), 1938

- velkokapacitní domy bytové; 1941

Pelčákův dům v proměnách času.

eee

ARCH. MIROSLAV LORENC O DOMĚ P. JAVORSKÉHO   V přízemí se nacházelo sedm prostorných obchodů (největší představoval obchod se střižním zbožím Jaroslava Maláče). V prvním poschodí se nacházely kanceláře Živnostensko-průmyslové záložny a kanceláře obchodů z přízemí. Zbytek budovy zabíraly byty. Sám tvůrce nebyl s touto svou realisací spokojen. Jeho původní, architektonicky mnohem progresivnější návrh musel být kvůli požadavkům stavebníka upraven. Finální podobu stavby tak ovlivnily provedené kompromisy. Architekt Lorenc na adresu této stavby v jednom novinovém článku uvedl: „Tento dům měl předpoklad státi se jedinečným domem, jak svým půdorysným řešením, tak i architektonickým členěním, změny zůstavily původní plán na poloviční cestě. Přes tyto změny (z rohu zaskleného zůstalo jen torso, průběžné pásy oken nahrazeny kompromisem oken a zdiva) dává tento dům tušit, že na jeho místě měla býti jedna z architektonicky nejvýraznějších zlínských budov." Dle: ČR-MZA Brno, pracoviště Zlín, FB, II./8 výstřižková služba, 75. Zlín – město, všeobecně, inv. č. 467, výstřižek č. 92, Slovácký kraj – Uherské Hradiště, 2. února 1934 Zdroj: Ondřej Ševeček, Zrození Baťovy průmyslové metropole

O DOMECH P. CHUDÁRKA Dům – vilka - pro pana Chudárka na Benešově nábřeží (foto) vzniknul roku 1932. Bezdětní manželé v sedmdesátých letech objekt prodali. Vznikla v něm mateřská školka, což byla první etapa architektonického znehodnocení domu. Vše dorazila úprava pro pizzerii. Čtyřetážový činžovní dům páně Chudárkův na Bartošově ulici (vedle Oděvního domu Františka Novosada, za socialismu Mladost)  představoval víceméně nenáročnou stavbu. V přízemí se nacházely obchody Parisien a Lavecký, v prvém poschodí pracovala redakce a administrace Českého Slova. Zbylá patra byla obytná.   Dle: ČR-MZA Brno, pracoviště Zlín, FB, II./8 výstřižková služba, 75. Zlín – město, všeobecně, inv. č. 467, výstřižek č. 73, České Slovo – Zlín, 22. února 1934 Zdroj: Ondřej Ševeček, Zrození Baťovy průmyslové metropole