Obchod a úřad je dvojí. Vždy, kdykoliv měly úřady hlídati ceny, podobaly se muži, který dostal za úkol hlídati nůši blech.

------------------------------

nový spasitel.

Antonín Cekota

 „Zlín"

     Žíti znamená doufati. Jsou některá období v historii lidstva, v nichž lidé žijí více nadějí nežli skutečnostmi, více vírou a očekáváním spasitele, nežli činy a vlastní prací. Jak podivuhodně různé jsou tyto naděje a jak odlišné představy o spáse, již jim má opatřiti ten či onen spasitel. Lidé dvacátého století, spáchavše za válek miliony nejstrašnějších hříchů, jsou přímo neúnavnými v hledání spasitele, který by z nich sňal následky těchto hříchů a uvedl je do nebes, jež si vykouzlila jejich přání a fantasie. Těchto spasitelů bylo od války již několik. Ten, který nabývá půdy právě v této chvíli, se nazývá „plánovité hospodářství".

Je osudem mnohých slov, že mnohem spíše věci zakrývají, nežli vysvětlují. Pojmy, jež vybavují v hlavách slova „plánovité hospodářství", jsou spojeny s představou obrovských podniků, ohromných úkolů, rozsáhlých prací s miliony pracujících, napínajících všechny síly k vyřízení nadbytku zaměstnání, jež plánovité hospodářství přineslo. Tak žije představa plánovitého hospodářství v myslích lidu, který pod dojmem této představy je ochoten přijati cokoliv a podříditi se komukoliv. Kde se vzala tato představa? A do jaké míry jsou oprávněny v naší republice naděje, jež se k heslu „plánovité hospodářství" připínají?

DVA DRUHY PLÁNOVÁNÍ.

Představa o plánovitém hospodářství,  plném pracovního tempa, zakladatelského ruchu, závratných cílů a mohutné expanse, pochází z Ruska. Je to vůle k moci a k expansi, stavící a ženoucí „plánovité hospodářství" pětiletek, vůle, převyšující vůli Petra Velikého o tolik, oč vzrostly za těch 230 roků vědění a technika. Co je to však, co žene rozhodování pro "plánovité hospodářství" na př. ve státě našem? Je to vůle mdloby. Projevuje se nejjasněji v tom, že pojem „plánovité hospodářství"  u nás je nerozlučně spjat s pojmem omezení a omezování výroby a zvyšováním cen.

Rozdíl těchto dvou vůlí se projevuje nejen v hospodářství, ale i v psychologii a v literatuře.

V Rusku by nemohla vzniknout kniha, vyjadřující tuto mdlobu již svým názvem „Občánku – co teď?" – „Jdi se sedřít pro pětiletku," zahřmělo by občánkovi i autoru v odpověď. Je to podivuhodné a svědčí o propagační síle hesel, že tak málo lidí si dosud uvědomilo, že na západě „plánovité hospodářství" a omezování výroby je jedno a totéž.

„Plánovité hospodářství", naplňující představy a naděje, jež se k němu upínají, musilo by na př. v naší republice stavěti takové cíle:

Rodinný dům pro každou rodinu.

1,000.000 automobilistů do pěti let.

Vodovod pro každou obec, lázeň pro každou domácnost.

100.000 km silnic s pevným povrchem.

Dostatek tepla pro všechny byty za každého počasí, dostatek másla na každý kus chleba v každé pracující rodině, šunku s vejci k snídani všem, kdo na ni mají chuť a vykonali svůj díl – atd.

Již pouhé vyjmenování těchto a spousty jiných podobných potřeb a úkolů (jež současná technika je s to vyrobiti) s vůlí, rozhodující o „plánovitém hospodářství" nejen u nás, ale ve většině civilisovaných států, kde se toto heslo rozšířilo, ukazuje na úplnou protichůdnost cílů, k níž „économie dirigée" směřuje.

OPATŘENÍ Z NOUZE.

Kdybychom byli přesní a měli odhodlání snášeti pravdu, nazvali bychom to, do dostáváme pod heslem „plánovité hospodaření", „opatřením z nouze – Notverordnung", po případě také „plánovité omezování výroby". Ani taková opatření nelze úplně zamítnout a lze jim za určité situace rozumět. Jestliže na př. podnikateli, obchodníku a řemeslníku přerostou věci přes hlavu, znamená omezení ba i zastavení provozu podniku jedno z nejvíce užívaných východisek.

Je to však vždycky východisko z nouze, užívané tak dlouho, pokud se věci v podniku nespraví, nebo pokud podnik neobdrží nové lidi, kteří si vědí rady. Nikdy není toto řešení pokládáno za systém a metodu, vedoucí k blahobytu, k bezpečnosti, k moci, ku štěstí a vůbec k takovým hodnotám, pro než lidé pracují. Může to, co v malém je znamením rozpaků a bezradnosti, docíliti ve velkém lepších výsledků? Nebude zklamání, skepse, nespokojenost a bída větší, nežli naděje, jež nyní „plánovité hospodářství", podložené mdlobou milionů lidí, v srdcích těchto milionů probouzí?

ROZDÍLY VÝCHODU A ZÁPADU.

Každý, kdo popisuje zdar ruských pětiletek, mluví o úspěších ve výrobě (pokud jde o kvalitu pouze poměrných úspěších, ale v celku o úspěších). Nikdo nemluví o úspěchu v plánování distribuce, o úspěchu spotřeby. Naopak – o nepatrném úspěchu spotřeby začíná se zde mluviti teprve nyní, kdy v distribuci vzniká alespoň částečná volnost. Nikdo neopomene zdůrazniti, že problém Západu není výroba, ale distribuce. Což o výrobu – vyrábět dovedeme dnes již tak, že v Asii bude musit vymřít jedna generace, nežli se vyrovná nám, výrobcům Západu. Odbyt! Prodej! Spotřeba! To jsou ty nerozřešené otázky a skryté síly, které jedině jsou s to roztáčeti kola dílen a továren na Západě a proměnit armády zdejších nezaměstnaných v armády pracujících. Co přináší pro řešení těchto problémů „hospodářství plánovité"?

Méně než nic – ba, což horšího, podvazuje spotřebu a zvyšováním cen ji snižuje. Tím skrývá v sobě síly, jež rozpoutány, musí situaci zhoršovat a vésti k otřesům, dnes ještě netušeným.

STAHUJÍCÍ SE SPIRÁLA.

Omezení výroby, jež je základem našeho západního „plánovitého hospodářství", je doprovázeno dvěma zjevy:  zmenšenou zaměstnaností a zvýšením cen. Oba tyto zjevy vyvolávají pak bezpečně další: snížení spotřeby. Jestliže je zboží drahé, musí se ho nakupovat méně – to je v povaze věci. A jestliže se ho méně vyrábí, méně se vydělává, což neschopnost nakupovat ještě zvyšuje. Spirála života, místo aby se rozvíjela od středu do nekonečného prostoru, ohraničeného pouze lidskou vůlí, karakterem a schopnostmi, se smršťuje  dovnitř; lid – miliony lidí – si utahují plánovitě pás.

Odpověď na to, proč myšlenka „plánovitého hospodaření"  se šíří ve státech diktátorských i demokratických, je nutno hledati v poválečném vítězství politiky nad hospodářstvím, právem a kulturou; ještě stručněji řečeno, ve vítězství státu nad občanem. I evropské demokracie načichly již tolik diktaturou, že jim jde spíše o odvislého straníka, nežli o nezávislého občana.

Je už osudem mnohých spasitelů, že v jejich jménu dostává lid pravý opak toho, co od nich čekal a že to zpravidla objeví poněkud pozdě. Je proto třeba počítati s faktem, že „plánovité hospodářství" , zejména tam, kde bude provedeno ve větším měřítku, povede k výstavbě mocných hospodářských základů pro politiku – základnu, jež se vyrovná oné, již měly politické vrstvy státu feudálního v neomezeném vlastnictví půdy.

Právě pro rozdílnost základních problémů Východu a Západu  (tam výroba, zde distribuce), je nejvýš pochybno, že východní metody, poutající občanskou iniciativu a usilující o vrchnostenský poměr v hospodářství, přinesou západnímu člověku něco prospěšného. Snad mu však prospějí svou negací, tím, co mu vezmou: vážnou část občanských svobod.

Tím v něm probudí vůli a touhu  nejen je znovu získat, ale také moudře uplatnit a využít. Možná, že tak zv. „plánovité hospodářství"  s celým svým politicko – byrokratickým vrchnostenským aparátem bude působiti v sociálním životě Evropy jako kompresor oněch citů a sil, jež nabudou práceschopného napětí teprve tehdy, když jsou potlačeny. Možná, že takto se dostaneme k tomu, co sice „plánovité hospodářství" neplánuje, ale bez čehož nyní ustavičně upadá evropská kultura i hospodářská produktivita: k plodné hospodářské svobodě.

A to je hlavní problém Západu, jenž vyrostl svobodou a dokonce i v největším válečném konfliktu světových dějin zvítězil ve jménu svobody. Ti, kteří od tohoto hlavního problému utíkají, nazývajíce všechno, co souvisí s jeho řešením „přežitým liberalismem" činí tak proto, že mu buď nerozumí, nebo na něj nestačí.

Západní člověk, přes všechny své nedostatky, vyrostl již ze svého dětství na tolik, že myšlenku na to, aby mu byla politika chůvou, nenávidí. I tehdy, když z rukou této chůvy přijímá výhody, pociťuje to jako ponížení. Cítí – a má pro to v historii důkazy - že jemu i státu se dařilo nejlépe tehdy, když žili v poměru kontrahentů a když jejich vzájemné smlouvy (zákony) měly závaznou platnost pro obě strany a mnohaletou stabilitu.

Dnešní západní člověk  žijící v pocitu právní nejistoty a ve strachu před vrchnostenskou libovůlí státu, jež se někdy nazývá „plánovité hospodářství" a jindy zase jinak, žije ve stavu pasivní resistence, ponechávaje starost o své hospodářské osudy tomu, kdo svázal jeho možnosti, aby se staral sám o sebe. Rozřešit jeho hlavní životní problém, znamená rozvazovat pomalu pouta, jež nám všem svazují ruce.

Nejsou to malá pouta. Jmenují se na př. svázaný oběh zboží (dovoz a vývoz), svázaný oběh kapitálů, svázaný trh práce (čili svázané vystěhovalectví). Západní člověk nabude své síly a své převahy ve světové konkurenci tehdy, když bude z těchto pout uvolněn, když nabude možnosti spolupráce v rámci světovém – ne když k nim přibudou ještě pouta další.           

Výběr 1935, str. 164