lidé a stroje.

Výhledy do československé budoucnosti. Kolik pracovat a jak žít.

Antonín Cekota

 „Zlín"

Myslit na budoucnost národa je právě tak nesnadné a odpovědné, jako je uvažování o budoucnosti vlastních dětí. Jaké mají schopnosti? K čemu se hodí? Jak je vychovat, vzdělat a vycvičit? Kde a v čem se uplatní – které obory jsou nyní umírající a které na vzestupu? Co budou vyrábět a kde to prodají? Kolik potřebují vyrobit, aby mohly žít a jaký způsob života je pro ně žádoucí, aby jejich síly a charakter nebyly ruinovány, ať bídou nebo nadbytkem? I když zůstaneme pouze u hospodářských základů života, nalezneme zde tisíce problémů, které je třeba řešit denně, jež se také řeší denně – ať správně či nesprávně – a z jejichž řešení se rodí budoucnost.

Obyvatelstvo našeho státu vzrůstá každých 10 let téměř o desetinu. V roce 1921 měla republika 13,612.424 obyvatel. Do roku 1930 nám přibylo 1,117.112 lidí. V tomto roce žilo v republice  14,729.536. Přes všechny hospodářské potíže posledních 4 roků, převaha živých nad zemřelými se v našem státě udržela. I kdybychom počítali s přírůstkem 9 procentním (čili cca 133.000), znamená to, že zde nyní žije cca 15,300.000.

Zákon o prodlužování lidského života ve spojení s vyšším vzděláním národa se uplatňuje v naší republice právě tak, jako na celém světě. V nejvyspělejší zemi státu – v Čechách – dosahují lidé nejvyššího věku, při čemž přírůstek živých nad zemřelými je nejnižší (6,11 %). V zemi nejzanedbanější – Podkarpatoruské – činí průměrný věk lidu nejnižší a přírůstek nejbouřlivější (22,50 procent). Ale není to přírůstek, který by v této zemi zvedal tvořivou sílu lidu a státu a obecný blahobyt.

Každý třetí člověk (ba více – 37,35 %), je zde dítě, umírající mnohem dříve jako v Čechách, nežli dospěje do produktivního věku. Statisíce dětí, narozených aby zemřely v několika letech, znamenají pro miliony Podkarpatorusů a Slováků Sisyfovu práci, při níž pohřbívají ve vysoké dětské úmrtnosti, zaviněné fysickou bídou a nevědomostí, převážnou část své životní síly a pracovních výsledků.

Zatím, co v těchto zemích leží na dospělých a pracujících břemeno výživy nedospělého mládí, rýsuje se na obzoru Čechů a Moravanů problém výživy a existence stáří. Každý čtrnáctý člověk v Čechách a každý patnáctý na Moravě jsou starci, kteří překročili 64. rok. Snad jsou starci, kteří dovedou i po 64. roce produkovati více, nežli sami spotřebují. Ale mnoho jich není. Je mnohem větší počet těch, kteří ztrácí tuto schopnost ještě před tímto úředně označeným rokem stáří.

Problém existence stáří i mládí leží před námi v celé své krásné i chmurné velikosti. Výši kultury a civilisace národa nelze vlastně posuzovati jinak, nežli podle toho, jak dovede rozřešiti tento základní lidský problém. Divoši zabíjejí své děti z nevědomosti nemocemi a své staré uvědoměle vyhladověním, či kyjem, když ztratili síly a schopnost uživit se. Kulturní národy je živí nebo zabíjejí svým stanoviskem k práci, k strojům a k právu, t.j. svou politikou, jež buď zachovává nebo ruinuje úspory, pojištění či pense a která poskytuje mladým příležitost k výdělku buď většímu, nebo menšímu nežli kolik stačí na jejich vlastní živobytí.

Lidé touží po dlouhém žití a věda a lékařská organisace jejich touhu naplňují. Pohlédneme-li na Anglii – zemi nejvyšší současné kultury, mohutné civilisace a rozhodující politické moci, ač má téměř nejvyšší procento starých, pak shledáme, že ne. Shledáme, že kultura, věda i moc se mohou rozvíjeti pouze v národě, v němž je dáno lidem dostatek času, aby se nejen uživili, ale také získali poznání.

Jaká budou leta našeho stáří? Kdo nebo co o nich rozhodnou? Kdo nahradí zesláblé fysické síly starců (a oslabení fysických sil je základním a nezměnitelným zjevem stáří). Kdo vyrobí tolik, aby pojmy stáří a bída nemusely býti považovány takřka za rovnocenné?

Ta životní leta, která lékaři a věda lidem zachrání, budou znamenati leta bídy, utrpení a ponížení tak dlouho, pokud se nám nepodaří, aby naše stroje pracovaly nepřetržitě po 24 hodiny denně.

Řešení obou nejvážnějších životních problémů našeho národa – dětské úmrtnosti v zemích nevyvinutých a vyššího počtu starců v zemích vyspělejších, závisí na jediné věci: na zaměstnanosti našich strojů. Čím bude vyšší, tím více životního slunka zasvítí u nás na začátek i předvečer života, tím lépe rozřešíme otázku mládí a stáří. Dvacet čtyři hodiny denně je ideál.

Staré kultury a civilisace byly založeny na otroctví. V nejpříznivějším podnebí světa, na pobřeží moře Egejského, bylo zapotřebí práce deseti otroků, aby volný občan athénský mohl vytvářeti veřejné zřízení, z něhož vyrostla nejkrásnější díla umělecká, právě tak jako základy našeho vědeckého poznání. My, Seveřané, rozmnoživší se působením vědy a strojů do takového počtu, jaký nikdy nemohou uživiti naše kraje, nemáme na vybranou: Nejen existence naší kultury a její rozvoj – ale vůbec naše holé živobytí závisí na množství našich strojů a rozsahu využívání. Někdo pro nás pracovat musí. Tato země je tak tvrdá nebo tak spravedlivá, že zdarma nedává nic, nebo jen velmi málo.

Jaké máme vyhlídky?

      Jaké vyhlídky má československý občan do své budoucnosti pokud jde o jeho blahobyt a jaké vyhlídky má náš stát pokud jde o jeho hospodářskou a technickou existenci a o jeho kulturní a politické uplatnění? Z pouhých statistik populačních (o počtu obyvatel) to nepoznáme. Ty nám pouze ukazují, že zde žije tolik a tolik lidí, majících určité potřeby. Je třeba, abychom si všimnuli, jaké množství ocelových otroků mají tito lidé k svým službám a jak si stojí s touto výzbrojí oproti národům jiným.

Celá naše civilisace stojí na uhlí a jeho přeměně v pohyb, teplo a světlo. Naše srovnání o spotřebě uhlí nám dají pouze přibližný obraz (s ohledem na výhřevnost a procento využití), prohlédněme si je však přece, protože je to jediné měřítko, podle něhož můžeme srovnávati náš stát se státy jinými.

  ^*) Statistika je za rok 1933 po případě 1932 a zahrnuje výrobu, dovoz a vývoz každého státu, aby vznikla čistá jeho spotřeba. U Švédska je třeba uvážit, že čerpá energii z vody, jíž proměňuje v elektřinu.

Pro kontrolu si všimněme, jaké množství elektřiny má k disposici Čechoslovák u srovnání s jinými:

A kolik koňských sil nám slouží  v motorové dopravě?

Jaké množství vodní síly máme a jak ji využíváme?

I z toho mála, co víme o svých základních existenčních otázkách, vyniká jasně jedno poznání: Naše republika nejen, že není přestrojničená – naopak, jsme strojově mnohem slabší nežli většina vyspělých států Evropy, o USA. ani nemluvě.

Co dělat?

Jestliže má někdo strojní zařízení dvakrát slabší nežli soused, udrží se pouze tehdy, když tohoto zařízení využívá co do času i intensity více než dvojnásob. Jak využíváme nyní svého výrobního zařízení? K odpovězení této otázky můžeme použíti několik měřítek: počtu zaměstnaných, výše mezd a výše národního důchodu.

První a druhé lze poznati dosti přesně ze statistik sociálního pojištění, třetí lze vyjádřiti v číslech také, ačkoliv mnozí tvrdí, že národní důchod určit nelze. Lze ho určit alespoň přibližně, opřeme-li se při svém odhadu o celostátní výnos daně z důchodů všech občanů.

Náš národní důchod obnášel v letech 1928-29 asi 80 miliard Kč. V roce 1930 klesá tento odhad na 60 miliard Kč. V letech 1933 a 34 pokles pokračuje tak, že náš národní důchod se odhaduje na 40 miliard Kč ročně. Přepočteme-li tento odhad na osobu, shledáme, že se zhroutil z 5.470 Kč v letech 1928-29 na Kč 2.660 v letech 1933 a 34, tedy více nežli o polovinu. Jeho zhroucení má dvě příčiny: Obecný pokles mezd, platů a podnikatelských výnosů (více než o třetinu) a zejména úplná ztráta výdělku u 800.000 nezaměstnaných.

Co nemáme zaznamenáno v číslech vůbec a co zruinovalo nejen náš národní důchod, ale především náš konsum, je nezaměstnanost strojů, jejíž rozsah neznáme.

Jak zkrátit pracovní dobu lidem – jak prodloužit pracovní dobu strojům – to je základní a nejnadřaděnější otázka, od jejíhož řešení záleží naše budoucí existence, naše státní síla, naše životní a kulturní úroveň.

Pouhé zkracování pracovní doby u lidí nestačí – to totiž vůbec není řešení problému, to je uhnutí před takovým jeho řešením, jež by vedlo k národní síle a k stupňovanému blahobytu. Pracují-li lidé méně, vyrobí méně a vydělají méně, ať již přímo ztrátou na mzdě, nebo nepřímo ve zvýšených cenách výrobků, zdražených nevyužitím výrobního zařízení.

A tak se rýsuje pře našimi techniky výroby, prodeje a dopravy úkol jak zorganisovati v budoucnosti provoz tak, aby stroje pracovaly co nejvíce (co do času) a lidé co nejméně. Znamená to práci ve směnách. Až se nám podaří zkonstruovati takovou organisaci provozu, při níž bude náš strojový, dílenský, dopravní a prodejní aparát v plném provozu 18 hodin denně, pak budeme míti věcnou základnu pro 6ti hodinovou pracovní dobu při vysokých mzdách a nízkých prodejních cenách. Tehdy také budeme míti technicky zabezpečené naše mládí i stáří i existenci republiky. Úkolem státníků bude vytvářeti takový právní stav a právní jistotu, jež by tento technický vývoj umožňovaly.

Požadavek a potřeba zvýšeného zaměstnání strojů a jejich naprostého využití v čase není utopií. Jsou velké průmyslové obory, kde je již proveden a jež by byly bez něho nejen nevýnosné, ale nemožné, jako na př. doprava železniční, ale hlavně námořní doprava. Technická i organisační výprava oceánské lodi je taková, že umožňuje využití strojů po 24 hodin denně, bez něhož by se byla většina z nás, obyvatel severu, vůbec nenarodila.

V technickém zápase o udržení života a místa na slunci zvítězí pouze ty závody a ty národy, jimž se podaří zaměstnávat stroje do krajnosti a jež budou proto míti také finanční možnost, co nejrychleji je omlazovat, t.j. nahrazovat lepšími. Musíme pochopiti, že miliardy Kč, uložené v zahálejících strojích, znamenají rozmrhávání lidské práce, v těchto strojích soustředěné – rozmrhávání zdražující výrobky a snižující mzdu.

Když jsem procházel obrovské sály Fordových dílen v Detroitu, naplněné tisíci nejvýkonnějších strojů světa a zjistil, že tyto stroje běží ve směnách po celý den, tu jsem pochopil, proč je možno prodávati s dobrým ziskem za 12.000 Kč jeden z nejlepších osmiválcových vozů světa. A když jsem slyšel, že ruský průmysl je zařizován na nepřetržitý provoz ve směnách (i v obuvnictví), tu jsem shledal, že se Rusové z amerického autoprůmyslu a z Fordových organisačních zkušeností něco naučili.

Závěr

Chce-li se někdo dostat z Brna do Prahy, musí namířit ku Praze, protože i ten nejenergičtější pohyb směrem na Bratislavu by ho k cíli nepřivedl, ale odváděl.

Chceme-li, aby se věci správně vyvíjely, musíme jim dáti správný směr.

Jsme zemí, jež ve strojové síle a využívání energie uhlí, vody, olejů a elektřiny, je na posledním míst mezi průmyslovými státy světa, ačkoliv většina našeho lidu žije z průmyslu, obchodu a volných povolání. Okolnost, kolik hodin denně budeme využívat naše stroje, rozhodne, zda se pozvedneme k západu, nebo zda v průběhu let budeme klesat k dnešní slabosti a bídě východu.    

Výběr 1935, str. 464

státnická práce.

Antonín Cekota

 „Zlín"

část 1/3

Jaké má úkoly, co je její podstatou, co od ní lidé čekají a co lze od ní očekávat?

Když psal Havlíček druhý zpěv Křtu svatého Vladimíra, vzal si pravděpodobně za předlohu práci státníka:

„Ten chce zimu – ten chce teplo – ten zas časy jiné, jeden chce mít žito drahé a druhý laciné. Ten chce zdraví, ta chce děti, ten nemá co jísti, ti zas, abych nedovolil ve fabrikách přísti. – Och, vy šelmy, kdybych nebyl příliš dobrotivý!"

Miliony různých životů, různých lidí, různých schopností duševních i tělesných, starých, v plné síle, mladých a dětských – miliony různých zájmů, vycházejících z rozdílného nazírání na život, jeho účel a smysl – miliony rozdílů ve vzdělání, zkušenostech – a to vše v ustavičném pohybu, změně, vznikání a zanikání – to je náš svět a to je svět státníka.

Je nějaký společný jmenovatel, který by vytvořil z těchto různorodých složek jednotnou základnu? Je vůbec nějaká nadřadná zásada, jejíž uplatňování přináší ve státnické práci co nejméně škod a co nejvíce užitku? A jestliže je, kde je třeba ji hledati?

Při všech různostech zájmů milionů lidí nacházíme u všech národů, ve všech vrstvách a v každém stáří jedno společné:

touhu žít!

A proto služba životu, jeho udržení, rozmnožení a prohloubení je základním znakem státnické práce a jejím zkušebním kamenem.

V tomto hlavním bodě je práce státníkova podobná práci pěstitele, soustředěného ustavičně a všemi smysly na své stromy a své sazenice, upravujícího půdu pro jejich růst a plodivost, hájícího je před parasity a rozmnožujícího roubováním, křížením a vůbec všemi rozmnožovacími prostředky druhy nejušlechtilejší.

Skutečný státník nehledí tolik na papírové programy a jejich bezohledné prosazování (kolik krve již bylo prolito a kolik jmění zničeno v bojích o papírové programy, jež po desetiletích se lidem jeví jako prázdné, bezduché a bezcenné) – jako spíše přihlíží k lidem. Zatím, co přihlížení k programům a principům – (jež, jak ukazuje zkušenost, stěží přežívají jednu generaci) – vede k rozporům často nesmiřitelným, zrak, zaostřený k člověku, učí snášenlivosti, trpělivosti, rozumu a dobrotě. Jen zvolna, velmi zvolna vyrůstá strom, vyvíjí se člověk, upevňuje se rodina, roste dílna, statek, továrna – a to vše je pouze částí obrovského živého těla národa a státu.

Jen zřídka kdy vystačí jediný lidský život na vytvoření i jmění i kultury. Lze očekávat, že pokrok a rozvoj státního celku může býti rychlejší?

Víra v papírové programy a všemohoucnost politiky je jakýmsi druhem dnešní pověry a víry v zázraky. Jestliže ohrnujeme nos a vysmíváme se lidem patnáctého a šestnáctého století pro jejich víru v čarodějnice, kouzelné knihy a zaříkadla, schopná přivádět či zažehnávat bouři, nebo stupňovat, či zmenšovat dojivost krav, pak obecná víra ve všemohoucnost politických formulí a zákroků není ničím jiným a má také stejné účinky.

Na vytváření života v budoucnosti budou míti tak málo vlivu, jak málo měly vlivu na rozvoj elektrotechniky názory sedláků, kteří v polovině osmnáctého století rozbili Divišovi první hromosvod v přesvědčení, že jim přinesl sucho.

Naše krise je především v tom, že obrovské množství lidu nosí v hlavě pověrečnou víru v samospasitelnost politických formulek a programů na hospodářkou reformu světa, že jim na víru v sebe – ve schopnost vlastního rozumu a vlastního přičinění už nezbývá.

Válečné krise středověku vyznívaly v chiliastickém blouznění náboženském; naše válečné krise končí chiliastickým blouzněním hospodářským. Nemine týdne, aby nedošlo naší redakci (a pravděpodobně všem redakcím všech rozšířených listů) několik dopisů a obsáhlých návrhů na nějakou reformu hospodářského systému, politické správy státu, veřejných financí a p., při čemž  si navrhovatelé ve vlastní skrovné živnosti a na vlastním zapomenutém místečku nevědí rady sami se sebou.

Jakkoliv osobní blahobyt každého člověka záleží na jeho osobních schopnostech a pracovitosti, jakkoliv jeho stupňování záleží jen na jeho umění prohlubovati svoji dovednost a výkony ve vlastním povolání a ve vlastních věcech (ani sebe demagogičtější politický program nesliboval ještě, že udělá z nešiky a pošetilce zručného a chytrého člověka) – přece jen zbývají práci státníků obrovské odpovědné úkoly.

Je to řiditelská práce v nejvyšším slova smyslu, při níž jakýkoliv zákrok a zásah mění hluboce směr, jímž se stát a jeho obyvatelstvo ubírá. Kdybychom hledali přirovnání pro tuto práci, nalezneme nejbližší v práci kapitána a kormidelníka oceánské lodi. Nepatrná hnutí rukou na páce kormidelního kola obracejí všechnu sílu lodních motorů a celou loď v určitém směru.

Důkladné vzdělání, velká životní zkušenost, pevný charakter a stálý pocit kázně a odpovědnosti vládnou na kapitánských a kormidelnických místech oceánských lodí, při čemž jejich cíle a cesta jsou známy. Může tomu býti jinak na řiditelských místech státní lodi, jejíž cesta je o to těžší, že se ubírá do nekonečna a neznáma a kde lze pozorovati pouze jedinou povinnost v přítomnosti i v budoucnosti:

udržet život, zachovat život, zlepšovat život.

Ostatně, pokud lze v historii sledovati dějiny státního zřízení, byla tato potřeba základní a jedinou, proč se vůbec lidé sdružili v kmen, obec a stát.

Na kvalitu, způsob a směr života je možno míti různé názory a pravděpodobně nikdy nenastane den, kdy se lidé v tomto bodu shodnou. V průběhu dějin jsme viděli vystřídat se u kormidel politického řízení státu takřka všechny životní názory, jež jsou zakořeněny v srdci člověka. Viděli jsme státy, jejichž směr udávalo jedno z nejsilnějších hnutí lidského srdce: touha po moci. Vybudovala Řím, držela jej přes 1000 let, dala světu „Mír Říma", jeho vzdělanost a právo a zhroutila se sama v sobě, zplodivši vlastnosti, jež ji doprovázejí právě tak automaticky, jako stín světlo.

Viděli jsme státy, vzniklé a rostoucí z touhy po slávě a viděli jsme je zanikati, když lidská srdce, unavená slávou, si žádala štěstí, klidu a požitků.

Viděli jsme státy, řízené a udržované touhou po klidu a požitku a viděli jsme jejich zhroucení, když shnily v hlavách, jež se domnívaly, že lze spojit oheň a vodu, to je řiditelskou práci státnickou a poživačnou pohodlnost.

Ani Bůh se neodvážil předepsat lidem určité státní zřízení, vedoucí k bezpečné spokojenosti všech, neboť na přímou otázku odvětil, že „jeho království není z tohoto světa". Ve své moudrosti soustředil se na výchovu člověka na utváření lidské duše, což je sice cesta nejpomalejší, ale má nejspolehlivější výsledky. Ti, kdož jí prošli, dovedou sloužit životu.

◄   ►

 A proto se neztrácejí v utopiích, ve fantasiích, v honbě za přeludy a papírovými programy, jež jsou tím podezřelejší, čím jsou lesklejší. Pracují na svém místě a konají zejména tu práci, jíž nemůže nikdo jiný vykonat, to je svou vlastní práci. Postavení jediné silnice, kanálu, vodovodu, přehrady, školy, zvládnutí jediné řeky je víc, než vypracování velkolepé teorie a plánu na přestavbu celého státu, jež stejně se rozsype o různorodost lidských povah a schopností.

Udržení míru, pořádku, práva, pokoje a spolupráce (ačkoliv to vše jsou statky a hodnoty neviditelné a nehmatatelné, jejichž cena se chápe, až jsou ztraceny), je víc nežli jakákoliv materiální stavba, protože jedině na těchto nehmotných, duchovních základech lidského společenství se dají budovat všechny stavby hmotného blahobytu.

Práce státníkova není spasitelskou. Státník není schopen vzíti na sebe hříchy a neschopnosti lidu a svým vlastním úsilím, moudrostí a obětí spasit lid a darovat mu zaslíbenou zemi. Je a má býti vedle práce řídící, prací buditelskou, podněcující lid k tomu, aby byl schopen pomoci si sám. To je víc! A je to také spolehlivější pro lid i pro stát v přítomnosti i budoucnosti.

Výběr 1935, str. 595

uvolněme podnikavost.

Antonín Cekota

 „Zlín"

část 1/3

Jakkoliv trváme na největší hospodárnosti, nechceme hleděti na otázku veřejných investic z hlediska pouze číselné rentability. Víme, že postavení veřejné nemocnice, školy, vodovodu, přehrady a silnice v kraji, naplněném lidmi, kteří tato veřejná zařízení nesmírně potřebují a dovedou jich využít, se zaplatí na mnoha různých účtech. Vidíme ve veřejných investicích prostředek ke zvýšení produktivity lidu a pokládáme za národohospodářsky nejsprávnější investice takové a tam, kde tuto produktivitu udrží a povzbudí.

Pomocí veřejných investic a to i tak obrovských, že nikdo si je netroufá vyslovit, nezaměstnanost odstraniti nelze. Příliš se zapomíná u otázky investic na to, že trvalou zaměstnanost a výdělek neposkytují lidem investice, ale provoz. Stavba chléva – abychom užili příkladu – dá práci pouze na chvíli, trvalé zaměstnání dává teprve pěstění dobytka a mlékařství.  A tu vidíme, že o podmínkách pro zvyšování zaměstnanosti v provozu podniků se zde takřka nemluví, ba naopak, co se mluví a tiskne, přispívá k zhoršování zaměstnanosti v provozu, neboť to udržuje a šíří nejistotu, za níž nikdo neví, co bude zítra.

Zdá se, že si nikdo dosud dosti dobře neuvědomil, že v průmyslu, obchodu, živnostech, samostatné dopravě a volných povoláních pracuje v republice 566.756 samostatných podnikatelů a že by stačilo, kdyby tu vznikly podmínky, aby každý mohl přijati do práce jednoho nového zaměstnance, aby takřka všichni nezaměstnaní v tomto státě zmizeli.   

Výběr 1935, str. 717

uvolněme podnikavost.

Antonín Cekota

 „Zlín"

část 2/3

Čím má kdo méně peněz, tím více musí vynaložiti rozumu na to, aby z každé koruny, jež se mu dostane do rukou, dostal co nejvíce. Není důvodů, proč by tento zákon, jímž se ve svém hospodářství musí řídit každý chalupník a každá dělnická hospodyně, neměl platit také pro ty, kdo se odvažují činit návrhy na výdaje z veřejných pokladen.

U těch, kteří tak velkoryse manipulují miliardovými výdaji na účet měnových transakcí, shledáváme až překvapivě málo vtipu na hospodárné využití i těch peněžních prostředků, jež tu jsou. Po pravdě řečeno, nevidíme ho vůbec.

Nejsme toho mínění, že mají-li lidé nabýt rozumu, musí napřed ztratit peníze. Toto snad platí o jednotlivcích, avšak nikdy to nesmí platit o veřejném celku, zejména státu, řízeném demokraticky, to je pomocí veřejné kontroly. Máme-li provozovati tuto kontrolu a uchrániti náš veřejný i soukromý život nejistoty a zmatků je třeba, abychom si uvědomili, že problém peněz a veřejného hospodaření není tak složitý, abychom mu nemohli porozumět a že se  zejména neliší od našeho vlastního osobního a hospodářského problému.

Tak, jako se nestanu ani o mák chytřejším a schopnějším a jako se nezvýší moje osobní produktivita, když dnes vyhraji z loterie sto tisíc, tak se ve veřejném životě nezmění pouze peněžními transakcemi nic.

Výběr 1935, str. 748

uvolněme podnikavost.

Antonín Cekota

 „Zlín"

Co potřebujeme v republice, není více peněz, ale více podnikavosti, aby dostala do pohybu ty peníze, jež tu máme. Není důležité, jaké množství oběživa máme, ale je důležité, jak rychle obíhá, jak se peníze pohybují ze spořitelny k podnikateli, od něho k dělníku, od dělníka k živnostníku a od těch k jejich dodavatelům.

Je ještě jiný kurs koruny, nežli jej zaznamenává Národní banka, a to je ten, jak ji kdo umí a může podnikatelsky otáčet a užívat. Podnikatel, který otočil Kč 200.000 pětkrát do roka, učinil pro tento kurs tolik, jako onen, který otočil milion jedenkrát do roka.

Statisíce kol v podnicích neroztáčí několik desítek nebo stovek státních úředníků s výkonnou mocí investiční v ministerstvech a veřejných úřadech. I kdyby byli sebenadanější a sebepilnější, nestačí na to fysicky.  Jde o to umožnit, aby zabralo těch 566.756 podnikatelských mozků, jež prokázaly již přesvědčivým faktem své samostatnosti, že jsou organisátory práce, že mají rozum, schopný řídit peníze, aby zaměstnávaly lidi a jim sloužily.

Výběr 1935, str. 767