příčiny a následky důvěry a nedůvěry.

Antonín Cekota

 „Zlín"

Schopnost presidenta Masaryka proniknouti k vnitřní podstatě věcí a vyjádřiti to v stručné a srozumitelné zásadě dávno před tím, než i velmi schopní lidé (natož pak množství) začnou tušit, oč jde, musí obdivovat každý, kdo nechodí okolo denních událostí slepě, nebo kdo je nepozoruje brýlemi mámení, jež mu nasadila politická agitace.

Nuže, před hezkou řadou let, v době, kdy ještě nad republikou svítilo slunko prosperity, zatím co ve velkých státech se již zvedaly temné, dusivé mraky hospodářské krise, označil Masaryk za hlavní příčinu této krise mravní krisi poválečného člověka. Tedy ne racionalisaci, ne kapitalismus, ne bolševismus, fašismus či jiný –ismus, ale člověk, jeho mravní a duchovní bytost a způsob, jakým se projevuje ve všech složkách života.

Osmdesátiletý Masaryk stýká se tu při státnickém zhodnocování lidí a poměrů s názorem Havlíčka, jenž hodnotil a rozděloval lidi pouze na dvě strany: stranu poctivců a stranu darebáků. Uprostřed vichřice, zvedající záplavy prachových mračen názorů, samospasitelných formulí a pusté politické agitace, vykřikující: - „věř pouze našemu programu a budeš spasen" – zachovává si jasné oko a jasný soud, v němž dovozuje, že příčina mizerie, v níž se lidé zmítají, je mravní, je v lidské duši, v lidském charakteru. Pokud se nespraví ten, nespraví se nic.

Jakkoliv to vyhlíží kazatelsky a nepopulárně zdůrazňovat mravní odpovědnost lidí a zejména veřejně působících lidí za veškerou bídu a mizerii, v níž žijí miliony obyvatel  tohoto státu, nelze z této Masarykovy definice sleviti ani puntík, jak se ukáže, když ji ověříme na praktických poznatcích. Co se považuje za obecnou, očividnou příčinu naší hospodářské,  finanční a politické krise? Nedůvěra!

Co je nedůvěra? Nejistota o tom, co bude zítra, za týden, za rok, za pět! Z čeho vyvěrá? Z nedostatku pevných hodnot, na nichž budují své životy a o které opírají své konání lidé jako jednotlivci, jako obce, jako společenské svazky.

Jaké jsou hodnoty? Mravní! U jednotlivce mravní zákon vnitřní, jak jej vyjadřuje beze slov svědomí, nebo ve slovech zákony náboženské a filosofické, u lidí jako společenského celku zákony státní a objektivní právo. Obě tyto základní lidské hodnoty, jejichž vznik a přísné udržování  pozvedlo lidstvo  ze zvířecího stavu k úrovni kulturního člověka jsou v krisi.

Jak se tato krise projevuje? A jaké má následky?

Pokusme se nalézti odpověď na tuto otázku otázkami.

Tážeme se, volíce si své duchovní vůdce, své žurnály, své politické vůdce, kteří mají říditi náš život, vydávati zákony, nebo dozírat a vymáhat jejich plnění, jací jsou to lidé, jaký je to člověk? Drží slovo? Platí své závazky? Je poctivý? Je schopen vykonat to, k čemu si žádá našeho pověření? Mluví pravdu i když je proti němu, nebo lže, kdykoliv z toho cítí prospěch? Je dosti chytrý, aby rozeznal darebáky od poctivců, lenošné mluvky od mlčenlivých pracujících? A dosti silný, aby z poznaného vyvodil důsledky a zejména činy?

Anebo si vybíráme tyto vůdce a věříme jim, nechávajíce se jimi vésti proto, že jsou to „naši lidé", při čemž jejich mravní osobnost je nám lhostejná, ba dokonce je-li tu, je nepříjemná, protože má povahu a účinek živého svědomí, jemuž by bylo nepříjemno svěřiti moc, protože vy jí bylo využito k boji proti darebáctví a nedbalosti! Nemá pravdu Masaryk, když praví, že příčiny naší krise jsou mravní?

Přeložíme-li si abstrakta, jako je mravnost a nedůvěra do řeči poněkud materialističtější, pak nám vliv pokleslé morálky na hospodářskou krisi vysvitne ještě pronikavěji. Představte si, že jste např. podnikatel, který má na sebe vzíti určité závazky, např. dodati na úvěr zboží a nakoupiti suroviny pro další práci. Představte si, že tyto závazky jsou takové, že je při nich v oběhu celý váš majetek hmotný a vedle toho i mravní – vaše jméno muže, jenž splní, k čemu se zavázal.

Kdy převezmete na sebe tento závazek? Jedině tehdy, když máte důvěru, že se můžete spolehnout na všechny činitele, jejichž spolehlivost v budoucnu potřebujete k splnění svého slova? Představte si však, že v této materiálně mravní stavbě jeden balvan povolí a začne se viklat a že je to kvádr, který je mimo váš vliv, t.j. politická správa státu a jeho mocenské výrazy, to je zákonodárství, měna, právní provoz! Představte si, že vám najednou vznikne situace, v níž  vy své závazky platit musíte, kdežto jistá část lidí vám je platit nemusí a při níž vůbec máte pocit nejistoty, zda to, co máte k disposici dnes, bude ještě zítra jměním!

Převezmete za této nejistoty na sebe vůbec jakékoliv závazky? Pozvete si druhé lidi, aby vám pomohli pracovat, podnikat, tvořit hodnoty? Pokud nejste blázen, nebo bankrotář (jenž se pustí do všeho, protože je už předem odhodlán nesplnit nic), nepustíte se do žádného podniku, jenž by vyžadoval více sil, lidí a prostředků, nežli jich máte právě okolo sebe; ba spíše se omezíte ještě více a zařídíte se na podnikání a živobytí ze dne na den.

Jak vidíte, není zapotřebí, aby na stát a jeho obyvatele přišlo zemětřesení, povodně, neúroda, či mor, aby v něm vznikla krise. Stačí, když z určitých důvodů se rozpadnou mravní hodnoty, na nichž spočívá vzájemná důvěra lidí. Veškeré technické pokusy odstraniti krisi technickým plánem, a více méně duchaplnými spekulacemi, kterým kromě jejich autorů nerozumí nikdo, a jež si každý vykládá po svém, se rozbíjejí ve směšné slabosti a bezmocnosti, protože jim široké vrstvy lidové nevěří.

Není pravda, že tyto vrstvy jsou politicky a hospodářsky hloupé. S bezpečným instinktem rozeznávají, co má v sobě pečeť důvěry a veřejné mravnosti a co ne a ihned se podle toho hospodářsky zařizují, vyvolávajíce masově krisi nebo prosperitu, podle toho, jak věří, či nevěří svým vůdcům.

Výběr 1935, str. 1038

finanční bezpečnost občanů.

Antonín Cekota

 „Zlín."

Před dávnými a dávnými lety žil v Anglii jeden král, který mimo jiných nectností měl ten špatný zvyk, že nečinil rozdílů mezi svojí privátní pokladnou a státní pokladnou. Po pravdě řečeno, nebyl jediným králem na světě, který nečinil těchto rozdílů a nebyl také posledním. Byl to tehdy obvyklý způsob názorů, podle nichž všechno, co se v království nacházelo, včetně obyvatelstva a jeho jmění, bylo majetkem vladaře, ustanoveného králem z boží milosti. Jakmile lidé přijali tuto praemisu vladaře, byla logika společné pokladny krále i státu neotřesitelná.

Není náhodou, že vzpoura proti tomuto uspořádání pokladen začala u Angličanů, kteří jak známo, mají nevalný talent k logice, ale zato znamenitý talent k životu.

V roce 1212 tito rození praktikové, domnívajíce se, že boží milost nedává králi právo vésti všechny války a všechna vyvlastňování jak se mu zamane, vynutili si na něm smlouvu(Magnu Chartu), jež mimo jiné znamenala začátek rozdělení pokladny královy od pokladny veřejné. Tato smlouva byla začátkem jednoho z nejvýnosnějších práv anglického občana, tak zvaného „power of pocket" (svrchovanost kapsy), jež znamenalo, že o veškerých věcech, na něž chtěli od něho král a stát vymáhati jeho peníze, měl právo spolurozhodovat.

A ve svých konečných účincích stala se tato nedůvěra středověkých Angličanů otcem moderních ústav, parlamentu, moderního práva, systému veřejně projednávaných státních rozpočtů a organisace, sloužící k řízení a ochraně měny: Cedulové banky, čili Národní banky.

Ovšem hned za krále Jana v roce 1212 k založení této banky nedošlo. Není v lidské povaze vzdáti se dobrovolně a naráz těch práv, jež dovolují přenášeti placení účtů na bedra druhých a v tomto všeobecném pravidle vladaři nečiní výjimku; spíše naopak. O založení cedulové banky zasloužili se jiní králové za 400 roků po té, ovšem ne úmyslně.

První, jménem Karel I., se o ni zasloužil tím, že ukradl roku 1640 londýnským obchodníkům zlato v hodnotě 130.000 liber šterlinků, jež měli uloženo v Toweru na platy pro obchod se zahraničím. Druhý, jménem Karel II., tím, že si vypůjčil od londýnských zlatníků spoustu peněz, načež jim v roce 1672 řekl, že jim nevrátí ani penny, (čímž se stal předchůdcem všech moderních států, jež si vypůjčily zejména ze zahraničí peníze a odepřely je nyní platit).

V důsledku králova stanoviska přestali zlatníci ovšem platiti také, takže lidé k nim ztratili důvěru a ohlíželi se po nějakém spolehlivém strážci svého majetku. Za 22 roků na to (roku 1694) došlo k založení Anglické banky.

V této době, kdy státní hospodářství v rukou vladařů bylo ustavičně v bankrotu, pronajala vláda, jež si s ním nevěděla rady, několika lidem za 1,200.000 liber určitá práva k založení Anglické banky, mimo jiné také právo na přijímání zlata a vydávání potvrzenek na ně. Nebylo to v podstatě nic nového – toto právo provozovali prakticky zmínění již zlatníci. Časy byly takové, že nebylo bezpečné uchovávati doma zlato a zlaté peníze a proto jejich majitelé je uschovávali u londýnských zlatníků, kteří jim na ně vydali písemné potvrzenky, na nichž stálo, že své zlato obdrží kdykoliv po předložení stvrzenky.

Zde tedy vidíme zárodek bankovky. Nebylo také nic nového, že vláda, v osobě panovníka, velmi brzy vyslídila toto zlato a půjčila si je pod slibem úroků, odepřevši na konec zaplatiti zlato a úroky.

Nové bylo pouze to, že se pociťovala potřeba někoho třetího, jenž by byl občanům zárukou, že jejich úspory nebudou vladařem sebrány a že tento třetí měl býti vybaven takovými právy, jež by znemožnila, aby se stal hříčkou vladařské (nebo moderně řečeno politické) libovůle. A tento třetí se našel ve vybudování cedulové banky.

Toto opatření, jež v Anglii o velkou řadu let dříve nežli v jiných státech definitivně rozdělilo státní pokladnu od pokladen soukromých občanů, mělo na anglický život soukromý i veřejný obrovský a blahodárný účinek. Její hospodářská, kulturní i politická síla stoupla na výši, již se marně snaží dosáhnouti ony státy, jež začaly zajišťovati svým občanům určitá práva a neodvislost později.

Ne snad proto, že bankéři, spravující Anglickou banku, byli idealisté. Proti těmto bankéřům lze uvésti celé řady námitek, až na jednu: Nikdy se nedali vládami a vladaři zdegradovati na vykořisťovatele obyvatelstva, jako tomu bylo v mnohých státech německých^*) nebo ve Francii až do Ludvíka posledního. (Francouzská cedulová banka byla založena až roku 1800, většina evropských cedulových bank ještě později.)

Bankéři Anglické banky se stali advokáty a strážci zájmů občanů, obhájci jejich práv a v této funkci vydatnou brzdou válečných choutek a dobrodružství potomních britských panovníků a vlád. Všichni vladaři a všichni politikové mají větší nebo menší sklon k dobrodružství, všichni hospodáři sklon k dotazování se u každého podniku, co bude stát, kdo to zaplatí a co to vynese.

Tak se stalo, že státy, v nichž panovníci byli u státní pokladny bez kontroly, se pokryly vojenskou slávou, zatím co Anglie (jež vedla války také, ale zřejmě z jiných důvodů než prestižních), se pokryla miliony tun vlny, železa, oceli a lodi a hromadami zlata, jež jí vložily do klína čtvrtinu zeměkoule.

Tak se stalo, že v Anglii životní zájmy státu a životní zájmy občanů srostly časem do té míry, že mezi nimi nebylo vidět rozdílu, což vytvořilo onu zvláštní jednotnost anglické politiky a veřejného života, v níž není totality, ale která přes různost názorů je stále jednotná.Tento stát jen nerad sahal k válce, poněvadž jeden z jeho partnerů – svobodný občan britský – věděl, že válka znamená nésti na trh vlastní kůži a že bible, jež praví, že lepší je psu živému nežli lvu mrtvému, má pravdu. Jestliže mu však šlo o život, nebo měl-li na vybranou boj o svobodu, či pád v odvislost, pak bojoval zuřivě, tvrdě a důkladně, o čemž ostatně svědčí výsledky.

Bylo zapotřebí uvésti několik těchto historických souvislostí, abychom si ujasnili, co znamená pro náš stát a jeho obyvatelstvo Národní banka, jako samostatná instituce. Jako instituce, spočívající na podkladě zákona, který má povahu smlouvy s občany a je jim zárukou proti přechodným rozmarům či choutkám těch či oněch skupin ve vládě, jež čas od času přicházejí s požadavky na postátnění Národní banky, když je nechce poslechnouti, aby prováděla operace a spekulace podle jejich politických záměrů.

Nikde jinde lidé nedají tolik na hesla, jako v otázkách měny a organisace, týkající se jejího řízení, což je pochopitelné, protože jsou to otázky, jimž 99 % obyvatelstva nerozumí. Nerozumí jim ne proto, že by byli neschopni jim porozumět, ale hlavně proto, že tyto otázky se projednávají tak odbornou hantýrkou, že člověk musí takřka obětovat život, aby se jí naučil. A když se jí naučí, je stále v nebezpečí, že pro samá slova ztratí věc, hlavně však její podstatu a cíl.

Nuže, je-li naším politickým cílem smíchání státní pokladny s pokladnou občanů, pak postátnění Národní banky je k tomu spolehlivým prostředkem. Je-li politickým cílem vyvlastňování občanů suchou cestou, rozrušení jejich nezávislosti a zvýšení jejich odvislosti na každé vládě, která se octne u vesla – jdeme-li za úplným odstraněním demokracie, pak dopusťme, aby Národní banka byla úplně postátněna. Veškeré diktatury, dnešní i minulé, si vyvlastnily (veřejně či zakrytě) cedulovou banku a učinily z ní svého sluhu.

Znamenitého sluhu, neboť tento dovede bráti  obyvatelstvu z kapes peníze, aniž by o tom ono vědělo a aniž by diktující vláda potřebovala obtěžovati se děláním zvláštních zákonů k tomuto účelu.

Demokracie, toť smlouva; etatismus (postátňování), toť diktát. Demokratické zákony a zařízení z nich vycházející, mají povahu smlouvy státu s občanem. Zákony diktátorské občana znásilňují. Je-li v tom kterém státě demokracie, či diktatura, to se nepozná podle řečí, jež pronášejí jeho politikové, ale ze sbírky zákonů a nařízení, jež zavádějí.

Demokratické základy československé Národní banky vyhražují státu silný vliv na řízení Národní banky, ale nedovolují mu, aby si mohl natisknouti tolik peněz, či vyrobit tolik „úvěrů", kolik ta či ona vlivná strana, mající vliv na vládu, žádá pro své politické cíle. Nechtějme se domnívati, že jsou to vždy cíle nečestné.

Každá strana má svůj určitý recept na spásu světa a jeho obyvatel, o jehož správnosti jsou její vůdcové a dobří straníci pevně přesvědčeni. Bohužel, téměř všechny požadují k provedení svého receptu, ať už se jmenuje socialisace, komunismus, nebo fašismus, peníze a to i peníze těch, kdo s jejich receptem nesouhlasí, ba pokládají ho za škodlivý. Velmi mnohé strany, i když si říkají demokratické, se proto velmi zlobí, když se nemohou zmocniti cizích peněz na podporu svých záměrů a vynalézají proto různé prostředky, jak se k nim dostat diktátorsky, mezi jinými také požadavek na postátnění Národní banky.

Občané, kteří po diktatuře netouží, učiní dobře, když se budou míti před podobnými záměry na pozoru. Učiní dobře, když si uvědomí, že občanská neodvislost a demokracie není ani v tomto státě pro ně zaručena tím, že 28. října 1918 byl zde proveden státní převrat. Již mnozí lidé v různých státech se jednoho dne probudili a shledali se s úplně jinými poměry, nežli jaké byly roku 1918. A zejména to ucítili na svých peněženkách a své existenci.

Nedomnívejme se, že otázka, bude-li naše měna řízena demokraticky či diktaturou politických stran, může zajímati pouze ty, kteří mají nějaký majetek. Tato otázka má na příklad rozhodující význam pro miliony pracujících lidí, kteří si našetřili miliardový kapitál na sociálním pojištění a pro něž osud pensistů ze států s rozvrácenou měnou je zajímavým poučením.   

Výběr 1935, str. 1144

^*)      Zajímavou ilustraci peněžnictví tohoto druhu obsahuje známý román Feuchtwangerův „Žid Süß".

o budoucnosti čsl. exportu.

A. C.

 „Zlín".

Ví Bůh, že nám, lidem pracujícím v průmyslu a obchodu, se z duše protiví kritika veřejných poměrů. Jsme živi z práce svých rukou a hlav a to, čeho od nás žádá lidská společnost není kritika, ale výrobky. Víme, že nemá-li lidská společnost propadnout bídě, hladu, nemocem a barbarství, je zapotřebí rozděliti práce a úkoly a dělat ze všech sil a schopností to, co má každý na svém místě dělat. Švec boty, soudce spravedlnost, voják bezpečnost, lékař zdraví a politik-státník?  Co má dělat státník?

Podle našeho mínění má udržovat poměry, za nichž vy švec se vyvíjel v lepšího a zdatnějšího ševce, soudce ve spravedlivějšího soudce, voják ve zdatnějšího vojáka, lékař v účinnějšího lékaře. Politik, jenž vyrábí poměry, za nichž švec vyrábí méně a dražších bot, není státníkem, ale fušerem, protože vrhá do bídy i toho, kdo boty vyrábí, i toho, kdo je kupuje a především stát, jenž se udržuje silným a mocným pouze silou výkonnosti svých občanů.

Jedině ta okolnost, že veřejné poměry v našem státě vlivem nové obchodní politiky se tak zhoršily, že ohrožují výkonnost a zaměstnání každého z nás, nutí nás k tak nepříjemné práci, jakou je kritika institucí, jež se octly na falešných cestách a ohrožují celou republiku. Byť byla však tato kritická práce sebe nepříjemnější – vyhnouti se jí nesmíme, stejně jako se nesmíme vyhnouti důsledkům, jež z ní vyplynou. Nejsme a nechceme býti pasivními ovcemi, které lze stříhat nebo porážet podle toho, jak se otočí v té či oné instituci po volbách vítr.

Nejsme také ochotni státi se kopacím míčem, ať už demagogů a kariéristů, nebo fantastů a teoretiků, kteří si najednou osobují právo hráti s našimi existencemi a naším dílem, jež nejen nevytvořili, ale v jehož výstavbě nás všechny poškozovali.

Minulého týdne bylo zde řečeno, které jsou to příčiny a vlivy, jež ohrožují naši práci a které již poškodily desetitisíce jak našich spolupracovníků, tak i lidí, zaměstnaných v přečetných československých továrnách, jež nám dodávaly. Na tento varovný hlas bylo odpověděno tím, že naše hospodářské možnosti leží za hranicemi – v exportu.

Všichni z nás, kteří musili vynaložit všechnu energii, aby prodávali v nejhorší krisi plnou třetinu naší výroby za hranice, přijali tuto odpověď jako krvavou ironii. Kolik průmyslových podniků v Československu si vydobylo a udrželo možnost exportovati třetinu své výroby? A jaká vůbec je situace československého exportéra? Je taková, aby bylo možno očekávati, že lidé, jejichž zaměstnání je ohroženo, se mohou uplatniti ve zvýšeném exportu? Není spíše taková, že nám hrozí ztráta i dosavadního exportu, který jsme si s tolika oběťmi vydobyli a udrželi?

Dnešní československý exportér je v boji na dvě fronty – a těžko říci, který z těchto bojů je těžší a která fronta jeho export ohrožuje nebezpečněji. Jednou frontou je zahraničí, kde ho ohrožuje domácí konkurence, podporovaná domácí vládou. Druhou frontou je naše vlastní vnitřní fronta, bojující proti exportujícímu podnikateli politicky, daněmi a úředními zákroky.

Kdyby československý exportér mohl vyvážeti sliby (vesměs nejasné), ale hlavně řeči, jež se u nás ze všech možných stran o exportu pronášejí, pak by se stal pravděpodobně prvním exportérem světa. Je vskutku málo věcí, které dokazují obecnou neznalost světového obchodu, jako ono moře řečí, jež se u nás pronášejí o exportu. V poslední době jsou tyto řeči spojovány vesměs s poukazem na exportní ústav. Vskutku nemáme ničeho proti myšlence exportního ústavu. Co však může očekávat československý export od tohoto ústavu pochopíme snadno, když si uvědomíme, že je v něm zaměstnáno celkem – 78 lidí, z čehož je polovina zřízenců a polovina úředníků. Mezi těmito jsou lidé vynikajících kvalit a velké pracovitosti, avšak i takoví, kteří svou kvalifikaci pro exportní ústav prokázali pouze tím, že zkrachovali v exportu skutečném.

Víme, že náš vlastní export, který je zlomkem celkového československého exportu, musí držet tisíce lidí, rozsazených ve Zlíně a po celém světě. Před šesti lety měl čsl. export rozsah 21 miliard Kč, import 20 miliard Kč. Uplatňovalo se v něm 600.000 lidí, kteří jsou nyní nezaměstnaní. Je zde vůbec někdo (s výjimkou notorických fantastů), který by si troufal zorganisovati tohoto rozsahu, jež by tuto armádu byl s to zaměstnat? A je zde někdo, který zná kompetenční žárlivost všech ministerstev a úřadů, jež nyní skutečně rozhodují o exportu, a kdož by věřil, že tyto úřady vybaví nějaké ústředí takovou mocí, jaké je třeba k rozhodování o exportu?

Za dnešní situace rozhodují o našem exportu tyto instituce: ministerstva zemědělství, obchodu, železnic, zahraničí a financí, Národní banka, obchodní komory a zemědělské rady. Možná, že je jich také více, kdož ví.

Friedrich II., který proslul jako znamenitý organisátor, měl přísloví: „Chceš-li, aby se některá věc nepovedla, svěř ji komisi, nebo dej o ní rozhodovati několika úřadům." Jestliže ještě za této situace exportujeme z Československa téměř za 7 miliard Kč zboží ročně, je to důkazem, že čsl. export má život přímo buldočí.

Neumořitelným však není. K dosavadním zahraničním překážkám čsl. exportu přistupují nové překážky vnitřní. Každý export musí vycházeti ze základny domácího trhu a to silného domácího trhu (na př. automobilový export USA. činí pouhých 10 procent z celkové výroby 3,000.000 vozů, jichž 90 procent se spotřebuje doma) a z takové kalkulační základny, jež export umožňuje cenově. To ovšem znamená obchodní politiku při nejmenším toho druhu, jakou vůči svému průmyslu provozují státy, s nimiž československý průmysl v exportu soutěží.

Je známo, že svůj mohutný export a svou mocnou hospodářskou posici si vybudovali a udržují Japonci s přímou a mocnou podporou svého státu. Tato podpora pozůstává především z prozíravé daňové a dopravní politiky a takové úřední administrativy, jež se snaží průmyslu a exportéru poskytnout co nejvíce služby za nejmenší poplatky a podporuje ho všemožně u vědomí, že je to základní sloup státní síly.

Stejným způsobem chrání, posiluje a prosazuje svůj export Rusko. Exportéru z Velké Britanie přiskočil stát na pomoc tím, že mu prosadil preferenční cla ve všech državách britského imperia, tedy prakticky na většině dnešních světových exportních tržišť. Tam, kde nesahá přímá moc anglické vlády, dosahuje moc anglického ministra financí a anglických financí, po případě anglických křižníků (Čína, Tichomořské ostrovy), pod jejichž záštitou se rozvíjí export každého anglického exportéra, který jen poněkud je s to vyrovnati se s kvalitou a cenou jiným.

Německo podporuje své exportéry finančně i politicky. Polsko politicky a administrativně, Italie všemi těmito prostředky a vedle toho tuhou prací v oboru praktického vědeckého výzkumnictví, Rakousko, Maďarsko, Rumunsko podporují svůj export přímými prémiemi, poslední ze jmenovaných států dokonce prémiemi až 30-procentními.

V jakém postavení je proti této konkurenci exportér československý? V takové, že do řady států při exportu za kompensace, je nucen na exportované zboží ještě sám připláceti prémii, a to 20 až 40 procent (jako je tomu při exportu do Maďarska, Bulharska, Rumunska, Řecka, Italie atd.).

Vedle těchto nesnází zahraničních musí překonávati vnitřní obchodně-politické obtíže, které ho připravují snad ještě o více času a energie, nežli překážky zahraniční.

Tento boj na dvě fronty československý export nevydrží. Je marné očekávati, že export lze vynutiti nějakým nuceným syndikalisováním. Mrtvoly lze sice syndikalisovat, nelze však od nich očekávat exportní obchod. Má-li československý export ožíti, musí býti zbaven nepřítele na domácí frontě, aby se mohl s celou energií uplatniti venku.

K tomu potřebuje především klid a jistotu doma. Když hrozí oheň nad domácí střechou, nikomu ani nenapadne, aby se staral o venek.

Za druhé potřebuje kalkulační základnu, jež by mu dovolila vyvážet za ceny, jež snesou soutěž. Můžeme donutiti vlastní obyvatelstvo, aby platilo ve vysokých daních přímých i nepřímých, všechny hříchy a ztráty vlastní vlády, nemůžeme však k tomu donutit občany států cizích. Ti jsou ochotni platit ve zboží pouze materiál a práci. Čsl. export nelze také budovat solidně na prémiích, které vždy zapáchají subvencováním a otevírají cestu přečetným nesnázím zde i za hranicemi. Co potřebuje, je rozumná daňová základna, jež umožní průmyslu vyrábět a vyvážet.

A konečně za třetí a naposled potřebuje vážnou vůli vlády budovat export. Tato vůle se musí vyjádřit soustředěnou mocí, jež s rozhodující silou bude zastupovat exportní obchod a průmysl ve vládě a to směrem nahoru. Směrem dolů – vůči exportérům, musí tato moc dovolovati obchodníkům, dělajícím exportní obchody, co největší pružnost a samostatnost v rozhodování. Neboť na světovém tržišti zákazník, o něhož se ucházejí exportéři všech světových států, není ochoten čekati, až ten či onen úřad se vyjádří k obchodu, který mu čsl. exportér nabízí. Více než v kterémkoliv obchodu rozhoduje o penězích z exportu čas.

Otázka udržení, ale hlavně posílení československého exportu je otázkou života našeho státu. Obyvatelstvo jeho horských krajů nelze uživit bez exportu. Kdo ohrožuje náš průmysl a export, ohrožuje náš stát.    

Výběr 1936, str. 49