věčně proletáři?

Antonín Cekota

 „Zlín"

Jediná otázka vynořuje se tu s menší, tu s naléhavější silou a hrozbou uprostřed lidské společnosti dnes, právě tak jako před staletími; otázka, která roznítila a zhroutila více nadějí, nežli kterákoliv jiná, a jež také rozpoutala více vášní a sil: „Je osudem lidského pokolení, aby převážná jeho většina zůstala věčně proletářskou, nechť ji ovládají králové z Boží milosti, republiky nebo sověty – anebo je cesta a způsob, jak vytrhnouti tuto většinu nejen z proletářské bídy, ale také – což je mnohem obtížnější – z proletářské a duševní pasivity a neodpovědnosti?"

Jen mužové přímo titanské síly se vrhají rovnou na kořen této otázky (je jich mnohem více mezi techniky, nežli mezi politiky), aby za dobu krátkého lidského života urvali některou částečku, rozřešili některý díl. Zdá se, že úplné rozřešení je nejen nad síly jednoho člověka, ale nad síly několika generací. A přece v jejím řešení a rozřešení je budoucí síla Evropy i Ameriky v blížícím se zápase dvou světů a dvou životních stylů a názorů: barevného a bílého.

Pro politiky, tak zvané reálné, tato otázka téměř neexistuje. Jsou dva druhy těchto reálných politiků. Jedni vycházejí z názoru, že bída byla vždycky a že bude vždycky, při čemž rozměry této bídy jsou jim lhostejné. Hlavní politickou otázkou, na níž vybíjí veškerou svoji energii a inteligenci, je jim otázka moci, rozmnožení moci. Jsou to politikové, podobající se jezdci, pro něhož z jízdy existuje pouze koňský hřbet, vyšvihnutí se do sedla, držet se v něm a jet. Obtížnější část věci, jako udržení koně i koňského plemene, zejména však jeho zlepšení, jim buď uniká, nebo ji pomíjejí úmyslně po její namáhavost.

Jiný druh politiků se domnívá, že bídu lze odstraniti zákonem a proletářskou otázku smlouvou. Tu však přímo, jako na vzdory, končí nejušlechtilejší zákonodárné úmysly nejhorším vystupňováním proletářského pocitu bídy a nejistoty. Problém zůstává.

Skuteční státníci – pozorující konkurenční nápor Východu s jeho stoupajícími nároky na moc a rozhodování o surovinách, udržujících fysickou existenci stamilionů Evropanů v přelidněných státech – si kladou otázku: Jak přeměniti proletáře v hospodáře, jak proměniti pasivní davy zaměstnané i nezaměstnané v aktivní buňky, schopné výkonu, docilující výkonu a usilující o výkon? Jak je posílit v účasti na všem, co vyrobili?

Těchto politiků je nyní ovšem v Evropě pořídku. Mnohem více je těch, kteří, myslíce jenom na sebe, nebo jen na svou třídu, nebo prostě z resignace, přijali nutnost proletářské bídy jako neodčinitelnou skutečnost.

Z čeho roste a jak se projevuje tato bída? Především v tom, že celá řada kulturních států, propadly pověře, že naše technika je příliš vyspělá a že vyrábíme nadbytek zboží. Že je tedy zapotřebí svazovati výrobu prostředky zákonnými i nezákonnými. Že je třeba pronásledovati její nejvýkonnější představitele a že je zejména zapotřebí postaviti prostřednost a podprůměrnost za ideál, vzor a cíl.

Ve jménu této pověry vtiskuje se výkonnému člověku v našich zemích pečeť veřejného nepřítele. Do jaké míry ovládá tato resignace na lepší příští lidské mysli, ukazuje ta okolnost, že před několika dny  ve veřejné novinářské diskusi možnostech rozvoje motorismu v republice bylo uvedeno, že tento rozvoj je nemožný proto, že auta kupují pouze tři druhy lidí: Lidé bohatí, lidé středního stavu a živnostníci k výdělečné činnosti.

Ani narážkou nebyla vyslovena možnost, že by kupcem automobilu mohl být i dělník – a že dokonce v nejednom státě byly výrobní a obchodní poměry v automobilismu zorganisovány tak, že se dělník tímto kupcem stal.  Všeobecná resignace vyděděnců, kteří už ani nesní o tom, že by spousta výrobků moderního průmyslu mohla někdy přijíti na dosah jejich ruky, došla již tak daleko, že si toho nevšiml nikdo z těch, kteří vyjadřují mínění průmyslového dělnictva publicisticky.

Béřeme prostě jako samozřejmost, že valná část ovoce dnešní techniky, dnešního vzdělání a dnešních možností pro miliony lidí není a podnikáme politicky všechno, aby se k nim nedostala. A tito – přestrašeni hrozivým přízrakem nezaměstnanosti – nežádají ničeho, leč holý život.

Co schází nejen našemu, ale západoevropskému hospodářství a hlavně průmyslu není plán, ale smysl života. Tento smysl zajisté není v pouhém dosažení obrovské produktivity – ba dokonce ani ne v dosažení uspokojivého rozdělení vyrobeného zboží. Tento smysl je dosažení duchovní jednoty všech složek, pracujících v průmyslu, potřením vyděděného proletáře a vytvořením hospodáře, tvořícího statky podle svých sil, rozvinutých výchovou a vzděláním a konsumujícího je podle zásluhy tím více, čím více se jich zdokonalenou výrobou vyrobilo. Hospodáře vychovaného k produktivitě a odpovědnosti; k řízení práce a vlastnictví.

To, co děláme nyní, rozdělujíce již stejně rozdělenou společnost znovu buď na stavy nebo na syndikáty, je ubohým východiskem z nouze a bezradnosti, stejně dobrým, jakoby bylo dobré kterékoliv řešení, jež by napadalo kohokoliv, kdo by měl prostředky vpraviti je lidem propagací do hlav. Hlavní problém – obecná bída a pocit vyděděných proletářů, chovajících na dně svých duší vášně vzpoury a strachu – však trvá.

Frederick Taylor, Tomáš Edison, Henry Ford a Tomáš Baťa učinili více k potření věčné proletářské bídy, nežli nejduchaplnější  koncepce syndikátů a smluv, schopných v nejpříznivějším případě pouze toho, aby vzaly jedněm a daly druhým, kteří ovšem ihned, jakmile to ucítí, přestanou pracovat.

Kdo neřeší tuto věčnou otázku proletářské bídy činy – a to ve svém vlastním oboru a tak daleko, jak může zasáhnout – ten se vyřazuje z budoucnosti a je-li vůdcem, vyřazuje z ní také ty, které vede. Vedle toho je zdrojem trvalých sociálních konfliktů, vznikajících z bídy a nevědomosti, jež se rvou a hádají  vždy.

Uprostřed záplavy řečí o vyspělosti československého průmyslu a živností a jejich produktivitě jsme si nevšimli, že průměrná mzda jejich dělníků klesla v roce 1935 pod Kč 16,- denně. Tuto průměrnou mzdu pobíralo podle výkazů Ústřední sociální pojišťovny na 2 miliony dělníků.

Nevšimli jsme si, že pouze ty závody, jejichž majitelé vraceli výrobní zisky jednak do zařízení podniků, jednak zákazníkům v ceně a kvalitě zboží, vytvořily pro své zaměstnance podmínky pro výdělek takových mezd, že se jimi zbavili obvyklé proletářské bídy.

Nevšimli jsme si, že výše mzdy je přímo úměrná jakosti výrobních prostředků, strojů a zařízení, jimiž lidé svoji mzdu vydělávají. Jen proto jsme dopustili, aby devisovou daňovou a hospodářskou politikou byl kažen výrobní a prodejní aparát našeho průmyslu, který se nemůže obnovovat tak rychle a tak dobře, jak ho obnovují národy, jež usilují o hospodářský a politický vzestup.

Rozšířili jsme celými potoky tiskařské černě a víceméně duchaplných řečí v širokých vrstvách lidu (i podnikatelských) názor, že hospodářská prosperita a zajištění existence se dají nadekretovat vládními nařízeními a zákony. Zatím však šaty, boty, jídlo, domy a nábytek se nevyrábějí zákony, ale stroji a důvtipnou prací. Docílili jsme toho, že za užitečného člena národa není pokládán ten, kdo vyrobí nejvíce statků, ale ten, kdo namluví nejvíce nehorázných řečí.   

Co jsme zaseli, to sklízíme. Skutečnost ukazuje, že se takto dá žíti – vlastně živořiti – také. Jen situace finančních úřadů, které mají z takto výkonného národa vymáhati daně, potřebné k sanaci jeho slabostí, se stává zoufalou.

Jakkoliv naše hospodářsko-politická mdloba dostoupla již tak daleko, že má za následek, že na 2 miliony lidí v podnicích vydělává denně méně než Kč 16,- a na 850.000 jich nevydělá vůbec nic – nemusíme a nesmíme propadati malomyslnosti. Byl nám zachován jeden z nejvzácnějších statků, který je nutným východiskem pro každé zlepšení: Je to možnost mluviti veřejně pravdu a předložiti statisícům lidí k veřejné kritice fakta.

Je to možnost burcovati lidské sebevědomí i lidskou touhu po lepším a brousiti lidský rozum k tomu, aby byl schopen rozeznávat, volit, rozlišovat přeludy od skutečnosti. Veškeré naše obyvatelstvo prodělává nyní na své vlastní kůži národohospodářský kurs, v němž si znamenitě vytříbí své znalosti i svůj úsudek. Jako národ a lid jsme příliš mladí a příliš aktivní k tomu, abychom zůstali věčně proletáři.      

Výběr 1936, str. 276

kartely a reklama.

A. C.

 „Zlín"

Je mnoho lidí, kteří si kladou otázku, co s reklamou. Jsou to nejen podnikatelé, kteří – jakmile ucítí, že nastává v obchodu drsnější povětří – začnou utahovati výdaje na t.zv. ideální hodnoty. Jsou to zejména někteří vědečtí národohospodáři a sociologové, kteří vidí ve výdajích na reklamu neplodné vyhazování peněz a hodnoty, zdražující výrobek.

Jsou to politikové a byrokracie, zejména států s policejním režimem, kteří se snaží obouti reklamu do španělských bot a zuniformovati ji tak, aby se podobala víceméně úředním vyhláškám.  A jsou to konečně generální ředitelství a správní rady různých monopolních, syndikátních a kartelových organisací, jež – v přesvědčení, že obchod nemůže býti větší nežli jak si ho rozdělily mezi sebe – potlačily reklamu vůbec, použivše nejvýše části prostředků na ni připravených k tomu, aby tisk o nich buď mlčel, nebo prohlašoval jejich organisace za vrchol lidské moudrosti, vedoucí lidstvo cestou hospodářství řízeného, „usměrněného" či plánovitého k vrcholkům jistoty a blahobytu.

Když jsou tyto cesty a obchody i zisky, na ní docilované automatickými, k čemu reklama?

Všichni cestovatelé, kteří studovali život a mravy primitivů, narazili na zajímavý a stejný zjev, vztahující se na primitivní sňatky. Ať jde o Eskymáky z Nové Sibiře, nebo o Křováky z vnitrozemské Afriky, či o zbytky indiánských Čoktů z Ameriky, nikde nepoznali ucházení se muže o ženu, jímž se projevuje bílá kultura již tisíciletí.

Mužové primitivních národů pohlížejí na ženu dodnes jako na kus vlastnictví, s nímž se disponuje, ale nejedná. K čemu dbáti mínění, názorů, přání a tužeb ženy – věci – k čemu se o ni ucházeti, když celý proces proběhne tak snadno a racionálně mezi mužem-otcem, nynějším majitelem ženy a mužem-zájemcem, budoucím majitelem ženy a když všichni kmenoví bonzové, čaroději a kouzelníci toto usměrnění prohlašují za správné a jedinečné.

K čemu prokazovati ženě pozornost, k čemu myslit na zvýšení jejího vzdělání, k čemu namáhavě budovati rozsáhlá zařízení, tvořící domov, školství a kulturu, počítající s životem budoucích generací, když takto – je-li žena otrokem chlapské lenosti a sobecké vypočítavosti – se to tak krásně lenoší!

V evropském a americkém ucházení se o přízeň ženy je zajisté mnoho prvků, které Asiati a t.zv. „národové přírodní" považují za pošetilost, ba hůře nemužnou změkčilost a rozmařilost. Stěnka Razin, vrhající přes palubu tělo milenky, aby zkrotil vznikající vzpouru své hordy – toť zrovna zosobněný obraz Asie, odhazující základ veškeré bílé kultury a civilisace.

Avšak v dlouhém zápolení o světové panství a moc ukazují výsledky, že přes všechny pošetilosti a změkčilost, jež vnesly do bílé kultury, umění a obchodu ucházení se o ženu, úcta k ženě a služba ženě – tato kultura a civilisace jsou silnějšími. Žlutý Buddha v Říši vycházejícího Slunce nedobude převahy nad světem dříve, dokud nezmění své stanovisko k ženě; kanony, křižníky, letadla a lacinější textil to samy o sobě nesvedou. A jestliže toto své stanovisko změní a učiní z ní rovnocenného partnera, pak přestane také býti světu nebezpečným, protože přestane honiti se za chimérami a začne sloužit životu.

Co však mají tyto reminiscence a srovnávání primitivních a kulturních forem života společného s kartely a reklamou?

   To, že novodobé hospodářské útvary, jako kartely, syndikáty a monopoly zaujímají u vás vůči spotřebiteli takové stanovisko, jako primitivové vůči ženě. A prvním projevem tohoto stanoviska je jejich postoj k reklamě jako prostředků k získávání přízně veřejnosti a k výchově veřejnosti pro vyšší požadavky a vyšší životní úroveň.

Každému vydavateli časopisů nebo majiteli tiskárny hromadí se na stole dopisy, v nichž různými slovy je vyjadřován přibližně  stejný obsah : „Poněvadž jsme vstoupili do kartelu, který rozdělili výrobu a odbyt sám, nemáme zájmu na reklamě svého zboží atd."

Když jde o syndikát anebo monopol, ty se ani odpovědí nenamáhají.

Nahlédneme-li do věci hlouběji, pak toto stanovisko kartelů, syndikátů a monopolů pochopíme. Jsou to útvary, vybudované na myšlence, že hospodářství, spotřeba a obchod jsou veličinami pevně danými, něčím, co zde již je a co se nemění a co tedy lze nejvýše využít anebo rozdělit, nikdy ne však budovat, rozmnožovat a kultivovat. Jsouce výplodem ducha omezeně počtářského, nevidí v hospodářství tvůrčí možnosti a nemajíce veřejnosti co nabídnouti, mlčí.

A mlčíce, podivují se i se svými národo-hospodářskými teoretiky, že hospodářská krise rozrušuje obchodní život stále citelněji, že ve veřejnosti není ani víry a důvěry, ani potřeby žádati nové výrobky, nové druhy služeb, investovati, zařizovati se lépe, krátce konsumovati. Je to údiv vlastně nepochopitelný: protože veřejnosti nenabízí nikdo nic jiného, nežli krisi a protože většina zpráv, jež dostává z většiny průmyslových oborů, oznamuje nepříjemnosti, jako zvýšení cen nebo jiný druh ošizení spotřebitele, ztratila tato veřejnost již dávno chuť všímati si existence hospodářských podniků.

Kdykoliv je nucena si jí všimnouti, je to vždycky v souvislosti s novým zvýšením nezaměstnanosti, jednou v železářství, po druhé na dolech, jindy ve sklářství atd., nebo se zdražením cen, tu potravin, tam cementu atd. Tato nepřímá reklama, již vnesly kartely, syndikáty a monopoly do našeho života náhradou za přímou obchodní reklamu živého průmyslu a obchodu, zamořila celou republiku hůře, nežli otravné plyny.

To, co z ní vyrůstá, je jednak nenávist a odpor, jednak odhodlání k domácí nebo podnikové, ba dokonce i rodinné autarkii. Čím dále, tím více rodin začíná považovati za rozumnou zásadu udělati si co nejvíce věcí doma. Proč? Protože jim nikdo nic lepšího nenabízí a to, co slyší z prostředí obchodu a průmyslu, zamořeného kartely a t.zv. „économie dirigée", přímo provokuje k nejvyšší nedůvěře a opatrnosti.

Když si prohlédneme časopisy celého světa, zjistíme lehce, že krise reklamy je tím větší, čím více ta která země opustila  skutečnou demokracii a zkrušila své obyvatelstvo více méně silnější, otevřenou, nebo také maskovanou diktaturou.

Je země, kde za celá leta nevyšel v novinách ani jediný inserát: Rusko.To bylo v letech, v nichž ruští lidé se hladem přímo svíjeli.

Tento dokonalý experiment plánovitého hospodářství, končící dnešním úsilím o znovuvybudování individuálně řízeného obchodu, je také zajímavý z hlediska reklamy. „Musíme převychovati mužika – prohlašuje letos Mikojan – aby začal konsumovat ušlechtilejší potraviny. Francie má 160 druhů sýra a je v sýrech první na světě. My máme pouze 29 a ty se zdaleka nerovnají francouzským. Soudruzi, jezte více sýra!"

Letáky, plakáty a inseráty jsou připraveny zahájit  po periodě stachanovců periodu sýra! Zdá se, jakoby dřívější obchodní rozum západu se odstěhoval do Ruska a ruské hlouposti na západ. Zatím co totiž Mikojan, jako komisař (ministr) lehkého průmyslu připravuje reklamu pro vyšší konsum sýra (a jiného zboží), někteří ministři průmyslu na západ od Ruska se potácejí, s hlavami obtěžkanými plány na méně sýra (a jiného zboží) a více kartelů, syndikátů a byrokracie, od níž Rusové utekli. Zatím co v Rusku se začínají v novinách objevovati inseráty, začínají se u mnohých našich oborů ztrácet.

Zdá se, že tento zjev je tak závažný, že by si zasloužil pozornosti nejen sociologů, národohospodářů a hospodářských publicistů, ale zejména i těch podnikatelů, kteří si v kartelovém krunýři zachovali obchodní buňky a kteří mají vliv na obchodní politiku kartelů.

Je nesmírně snadné zbaviti se reklamy. Člověk, řídící obchod, zbaví se okamžitě dvou obtíží: Především myšlení a za druhé placení. Reklama je totiž neúprosným diktátorem, nutícím vedoucí hlavy podniku aby myslily a vymýšlely a to nejen lepší a účinnější prodejní inseráty a hesla, ale hlavně lepší a účinnější službu. 

A v tomto především je nejhlavnější a blahodárný význam reklamy, jak pro podniky, tak pro veřejnost. Je nespočetné množství příkladů, kdy veřejné prohlášení podniku, inserát, heslo, plakát, jež byly z počátku pouze „reklamou", t.j. nepříliš vážně míněné, se proměnilo časem v plnohodnotnou, ba zhodnocenou směnku, splacenou i s úroky.

Reklama, jako výraz vůle k obchodu a obchodní vynalézavosti buduje to, co je pro obchod nejcennější: nové spotřebitele, rozněcujíc v hlavách milionových zástupů nové touhy, nové potřeby i s novými plány, jak si vydělati na jejich ukojení. Tuto živou sílu touhy, rozněcované v hlavách a srdcích milionů, nenahradí nic.

Je-li umrtvena, můžeme se ukartelovat a usyndikalisovat, krise zůstane tak dlouho, pokud nezačneme tam, kde začínali Ford, Baťa, Remington, Zeiss, krátce všichni skuteční hospodářští budovatelé, kteří dovedli službou a reklamou své službě spojiti k spolupráci národy celého světa.

Výběr 1936, str. 545

humor a smích.

A. C.

 „Zlín"

Fysiologové tvrdí, že jeden z největších rozdílů mezi člověkem a zvířaty je v tom, že ani jediné zvíře se nemůže smát. Praví se, že právě tato okolnost popírá Darwinovu teorii (že člověk vznikl z opice), neboť není nejmenšího důkazu, že by schopnost smáti se mohla vzniknouti vývojem. Jsou badatelé, kteří považují smích a schopnost smáti se za jeden z největších darů lidského ducha tvrdíce, že jedině v pohodě vtipu a smíchu vyrůstají tvořivé nápady i dobrá vůle, právě tak, jako se v ní rozpouštějí pošetilosti, zlomyslnosti, ba ještě i horší věci.

Když se rozhlédneme po světě okolo sebe shledáváme, že na mnoha stranách nebezpečně zaniká mezi lidmi smích a rozhlédneme-li se kde, zjistíme, že tam, kde lidé klesají do poměrů, blízkých zvířecím. Každá věc, jež je schopna pozvednouti lidem bradu a vyjasniti tvář, je nyní dobrá a bylo by hříchem na ni neupozorniti a nevyužít ji.

My, Čechoslováci, ačkoliv ve svém lidovém jádru milujeme humor a smích, jsme v mnohém ohledu národ morousovitý a nerudný. Z této nebezpečné choroby nelze vcelku viniti lid obecný, jenž na svých ramenou nese největší díl tíhy života a který je proto ustavičně připraven rozesmáti se ihned, jakmile se mu naskytne příhodný podnět. Této chorobě propadají mezi námi především vrstvy vzdělané.

Bude to asi proto, že mezi nimi je ze znalostí cizích jazyků nejvíce rozšířená znalost němčiny. Všechna čest německému duchu, německé vědě, německé filosofii. Je však tak smrtelně vážná a upjatá, že přímo dokonale odnaučila Němce smyslu pro humor a smích. Možná, že to jejich povaze vyhovuje, možná, že jsou při tom šťastní a silní. Nás však tento nedostatek humoru a vtipu u vůdčích vrstev národa otravuje už tak dokonale, že lidé chodí u své práce jako zkropené slepice.

Když se rozhlédneme po světě vidíme, že se daří dobře pouze těm národům, jež si zachovaly humor a smích a zejména právo smáti se a vysmáti se svým strašákům a strašidlům. Je tu smích příčinou, anebo následkem stavu, který jim závidíme? Je možno smáti se pouze za syta, nebo lze  se vysvoboditi smíchem i z takových časů, kdy by se daly okolnosti označiti jako zoufalé?

Když se  vrátíme 20 roků nazpět do časů, jež se mohou nazvati nejmizernějšími, jakými kdy lidstvo prošlo – světové války – tu vidíme, že nejmocnější oživující silou, jež zabránila, aby lidé v zákopech se neproměnili naprosto ve zvířata, byl humor a smích. Humor nejhoršího kalibru, smích vesměs šibeniční, ale přece jen humor a smích to byly, jež udržovaly mezi těmi ubohými lidskými tvory jiskřičku toho duševního života, který aspoň na chvíli milosrdně zastíral strach či tupou, zvířecí prázdnotu.

Bůh ví, jak by nám byl nyní vhod humor a smích, jaký se udržoval v legiích při nadlidském podniku anabase z Ukrajiny do Vladivostoku. Člověk, který slyší a čte ubrečené koncepce za záchranu toho či onoho druhu Čechoslováků, kteří prý by si sami pomoci nedovedli – a vzpomene tohoto obrovského podniku, protírá si s údivem oči při otázce: jsou to titéž chlapi? Kde se, probůh, poděla ta jejich vynalézavost, jejich humor a vtip?

To není truchlohra Radiojournalu, ale elán mladický .....

Je známo, že za starých časů bylo na dvorech královských zařízení, kterým monarcha, postrádající dobrodiní oposice, si opatřoval zrcadlo, jež by mu ukazovalo jeho činy také z druhé strany. Byli to královští šaškové.

Evropské dějiny zaznamenávají celou řadu takových postav, které svým humorem dovedly vnésti svěží lidský prvek do tehdejší surové doby. Nebylo ještě zjištěno, kdo má větší zásluhu na odstranění kruté středověké pověry, zda filosofové a náboženští reformátoři – nebo humoristé. Podle našeho názoru to byli humoristé.

Naše, resp. česká historie zachovala v blahé paměti šaška krále Jiřího. Nikdy nebylo zjištěno, kolik historické viny na Bílé hoře má pokles vtipu a humoru, jaký zachvátil moravský a český národ po Jiříkovi a jež se mu lepil na paty až po Havlíčka.

Naše doba ve svém důsledném zamítání historické linie, nevzavší si příklad z Jiříkova šaška, propadá nerudnosti. Místo zařízení, jež by probouzelo humor a vtip, zlidšťující vládnutí, vynalézají a užívají mnozí dnešní vládcové raději censuru. Bylo však už tolik lidí a stran, jež se rozhodli spasit svět, že tento je již ochoten jíti k čertu.

Čekáme na ty, kdo jej naučí, aby se smál, na ty, kdo jej smíchem osvobodí z hloupostí, pošetilostí a krutostí, jakým propadají lidé, honící se za chimérami a tyranisující často celé národy, ba světadíly touto honbou. Čekáme lidi a zařízení, jež nám dají podnět a právo na srdečný smích.

Život je, jako vždy byl a bude, příliš vážný, aby si člověk mohl dovoliti nesmáti se a zbavit se humoru. Tohoto týdne běžel v našem kinu film největšího šaška naší doby, Chaplina, tropícího komedii nad vším, co je stálým předmětem vážných hádek praktiků i teoretiků naší doby. Způsob, jakým byl tento film přijat Čechoslováky na mnoha místech je typický.

Jedni se na něj zlobí, druzí v něm vidí propagaci salonního komunismu, třetí spásné poselství, čtvrtí výstrahu atd. A zatím v něm není nic jiného, než smích – ba, co smích – místy až řehot člověka, smích ze všeho, s čím se potká i smích z vlastní smůly, přehnané, jako přehání všechno, aby dostal šaškovité obrysy křivého zrcadla.

Zakončiv svoje šaškoviny, odchází tulák Chaplin se svým děvčetem za ranního šera vpřed, po neznámé, osamělé silnici – jediný výmluvně prorocký obraz celého filmu: lidským údělem je kráčeti do neznáma. Úspěch a štěstí budou míti ti, kdo si zachovají humor a smích.

Lída Baarová v koupeli ve Sliači, kde byly natáčeny scény filmu >>Grandhotel Nevada<<.

Výběr 1936, str. 696