japonci.

Příčiny jejich konkurenční převahy.

A. C.

 „Zlín"

ZEMĚ:

Vlastní Japonsko má plochu 382.000 km², rozdělenou na 4000 ostrovů, rozložených přes 25 zeměpisných šířek, do délky více než 3000 km. Hlavní ostrovy jsou čtyři. Pobřeží všech ostrovů má délku 45.000 km, větší než je obvod zeměkoule. Staré Japonsko je jen 2¾ krát větším územím než ČSR. Jen 17 procent půdy je však schopno k zastavění; žije tedy na 1 km² více nežli 1000 lidí. Japonsko je nejhustěji zalidněnou zemí na zeměkouli.

Staré Japonsko představují vlastně vrcholky hor, jejichž úpatí začíná v Tichém oceánu v hloubce 8-10.000 m pod mořem. Je to země hor, sopečných kopců a příkrých strání, pokrytá z 59 procent lesy.

LIDÉ:

Japonci patří k lidem jižní rasy, příbuzné obyvatelstvu Polynesie, smíšenému s Mongoly. Fysicky drobní, dosahují u mužů národního průměru 159 cm výšky, u žen 147 cm.

Mongolské prvky v japonské krvi převládají a jsou pro nás a pro celý svět nejvýznamnější. Představují oživenou sílu, jež ve století třináctém vydala Čingis-chána, který uprostřed národa kočovných pastevců vytvořil vojenskou organisaci, jež vyvrátila největší asijské říše a ohrožovala dokonce Evropu.

Je chybou Evropanů, že si tak málo všímají hlavních rasových vlastností mongolských Asiatů, jak se projevily a stále projevují v dějinách. Divíme se ohromnému vzrůstu Japonska, divíme se jeho plánovitému dobývání zemí, ať hospodářskému nebo vojenskému. Evropa byla překvapena ruskými pětiletkami a zejména jejich bezohledným prováděním.

Divíme se proto, že nevíme, že již r. 1207 Čingis-chán zorganisoval jakýsi druh ústřední státní komise „jurtči", jakýsi stálý generální štáb, který provedl přesné sčítání lidu, rozdělil pastvy, centrálně řídil pěstění a zlepšování dobytčích druhů, řídil výstavbu říše osmiletými plány a do detailů vypracoval válečné projekty. Tyto projekty, vyryté do železných desek, byly tak důkladné, že na jejich podkladě provedl sám vojenská tažení 6000 kilometrů dlouhá, až po Balkán s armádou 250.000 mužů, kterou zase dovedl nazpět.

Takový podnik se stal v dějinách lidstva pouze jedenkrát. Zatím co Napoleon v tažení 3000 km dlouhém pohřbil armádu 600.000 i svoji vládu, zatím co po něm zůstala vykrvácená a přemožená Francie, zatím co výboje Alexandrovy i jeho říše skončily jeho smrtí, zatím co po Caesarovi následovaly občanské války, ovládl za 60 let po něm Kublaj-chán největší říši, jaká kdy na světě byla, rozloženou od Korey až po Balkán.

V Evropě není známo, že výstavba Japonska začala roku 1868 zřízením ústřední plánovací komise „genro", plánující všechny složky japonského zboží. Při ruských pětiletkách jsme přehlédli, že Lenin byl poloviční Tatar, jak ukazuje i jeho zjev, právě tak jako u Gruzince Stalina-Džugašviliho, který o sobě hrdě prohlašuje, že je Asiat.

ŽIVOTNÍ NÁZOR:

Životním názorem Japonce je Šinto, a v tomto životním názoru – ne ve strojích a v jakémkoliv jiném mechanickém zařízení – spočívá japonská síla.

Abychom pochopili mocenskou převahu japonského člověka nad bílým člověkem západním, musíme analysovati jejich duši, jejich duchovní osobnost.

Duchovní osobnost západního člověka je roztříštěná a to od tisíciletí. Zápasí v ní čtyři síly: náboženství, stát, národnost a osobní zájem.

Západní náboženství, když nejsou duchovně proti státu, jsou vedle něho podle Kristova: „Co císařovo, císaři, co božího, Bohu."

Zájem vlasti – kmene – národa a zájem osobní není u západního člověka totožný. Kmen žádá oběti, podřízenost, kázeň, osobnost svobodu, případně osobní užitek a požitek. Jednání západního člověka je proto výsledkem buď kompromisu, nebo donucení.

Šinto znamená duchovní jednotu všech těchto pojmů a pocitů, v duši západního člověka rozdělených. Překlad slova Šinto zní: cesta bohů. Je to víra, podle níž japonský národ je jedna společná rodina, jejíž hlavou je císař, jako přímý potomek bohyně slunce. Je nazýván ne „mikado", ale „tenno" – božský. První článek japonské ústavy obsahuje odkaz bohyně slunce, kterým pověřuje císaře, jako svého syna, vládou na věčné časy.

Duchovně se projevuje Šinto uctíváním předků a přírody. Prakticky uctíváním japonské země a císaře jako boha, hlavy církve a panovníka a uctíváním muže – hlavy rodiny. Japonská kultura i civilisace a jejich zřízení jsou vybudovány na převaze muže.

Šinto nemá povahu článku víry, je pocitem, který proniká všechny jiné japonské církve a určuje způsob života a jednání ministrů a generálů právě tak jako posledního dělníka. V tomto pocitu prožívá Japonec své já především jako část své země, potom obce, pak rodiny a na konec sebe. U nás, bílých, je to právě naopak.

Po roku 700 vnikl do země s čínskou vzdělaností buddhismus. Tento učinil Japonce národem vegetariánským, kterým vlastně zůstali dodnes. Živí se hlavně rýží, doplňovanou rybami, vejci, luštěninou. Masa málo, na venkově takřka žádné, rovněž tak tuky a mléko. Mnoho uhlíku, málo dusíku.

Mongolskou bojovnost ukáznil buddhismus do heroismu, osobní skromnosti, ba téměř asketismu. Nejvyšší hodnota, pro niž je třeba žít nebo umřít, není život, jmění, zábava, ale čest rodu, čest vlasti, čest císaře, který je bohem. Nejvyšší požitky, kterých lze dosáhnou, jsou požitky estetické: květiny, architektura zahrad, pozorování přírody, trvající celé hodiny. Mravním zákonem je „Bušido", morálka válečnické nižší šlechty „Samurajů", přikazující vládnoucím a silným heroismus a snášení všech útrap právě tak jako soucit se slabými a sociální spravedlnost.

Životní názor navenek se projevuje u všech vrstev obyvatelstva vybranou zdvořilostí a taktem (i posluha se oslovuje „pan"), uměleckým vkusem a nevídanou čistotou těla i příbytku. Raději ušetří na jídle, aby se mohli denně vykoupat. Většina domů má koupelny. Před vstupem do domu se zují boty. Tato kulturní jemnost, materiální skromnost při současné osobní pevnosti dělá Japonce podobnými starým Řekům.

Pocit duchovní jednoty, založený v Šinto, dává Japoncům vážné přesvědčení, že jsou prvním a vyvoleným národem světa, určeným k tomu, aby dal lidstvu vládu, pořádek a mravnost. Toto přesvědčení se projevuje prakticky v požadavku ofensivy hospodářské a vojenské, směřující k „osvobození" národů barevných.

Hospodářskou ofensivou mají býti osvobozeni jednak od bídy, jednak od využívání západem. Vojensky mají být osvobozeni od znemravňujících vlivů západu, podle slov ministra války generála z r. 1931 , který praví:

„Jako boží země ve východních mořích a jako nejstarší národ Asie, má Japonsko velké ambice. Jeho odpovědnost je však těžká. Každý výstřel musí býti posvěcen mravním vědomím Šinto, každý bodák ukován národním duchem. Nezakrývejme, že jsme vojenským národem, bojujícím pro věc Šinto a jeho vyšší mravnost."

POLITICKÝ VÝVOJ:

Od staletí je Japonsko pod vládou silných osobností „Šogunů", kteří až do roku 1868 vládnou jménem císaře asi tak jako za našich dnů Mussolini.

Nikde se japonská historie nezmiňuje o atentátu na život císaře. Dnešní císař, Hirohito, je 123. v dynastii, vládnoucí 2500 let. Dějiny bílých národů nejsou v podstatě ničím jiným nežli zápasem o zmocnění se ústřední moci, zápasem o vrcholnou autoritu, ať v monarchiích, nebo v republikách, jež volbou nejvyšší hlavy povýšily tento zápas na princip. Bílé dějiny jsou plny atentátů na život vladařů. Naproti tomu dějiny japonské znají pouze jakýsi druh zmocnění se osobnosti císaře, jeho vyloučení z přímé vlády mocnými rody, jež však vládnou v jeho jménu. Poslední rod, Tugukava, 230 roků.

Staré Japonsko je zorganisováno jako válečnický stát. Je řízen feudálně šoguny – jakýmisi vévody. Je rozdělen na 276 feudálních „Daymio" – knížat. Těmto slouží nižší šlechta válečníků „Samurajů", vydržovaná sedláky (25 procent z úrody rýže) a řemeslníky, spojenými v cechy.

Daymiové jsou povinni každý druhý rok bydlit v městě Šogunově a v roce, kdy nebydlí, ponechati tam své rodiny (jako nyní vysocí sovětští funkcionáři v Rusku). Asijský způsob udržování vnitřního klidu ve státě.

V patnáctém století přijíždějí k japonským břehům první evropské lodi španělské. Přivážejí obchodníky a misionáře. První jsou Japoncům vítáni, druzí svou výbojností budí odpor proti celému západu.

Šogunové a daymiové se bojí mravního rozkladu svého světa a dělají nejradikálnější opatření. Zakazují každé evropské lodi přistání, neuposlechnutí trestají zničením lodi a pobitím posádky. Zakazují zákonem pod trestem smrti stavbu lodí pro plavbu na širém moři, právě tak jako cesty do ciziny a vystěhovalectví. Jenom na jediném malém ostrůvku před Nagasaki dovolili holandským kupcům přivážeti z Evropy vzorky k informaci vládních míst.

Tento stav trval až do r. 1853.

V tomto roce vynutil si americký admirál Perry děly otevření přístavu v Uraga. Rok poté si vynutili totéž Angličané. Smlouvy o otevření přístavů a dovolení obchodu byly však sjednány s místními šoguny a probudily v zemi pocit hanby, ponížení a pomsty. Císař je neuznal.

Následovaly vraždy bílých obchodníků a úředníků a trestné expedice amerických, anglických a francouzských lodí, v nichž šogunové podlehli. Většina z nich nahlédla, že Japonsko, nesjednotí-li se, propadne osudu Indie a Číny. Žádali sjednocení vládní moci do rukou císaře. Mocné rody šogunů na severu postavily se na odpor, který vedl ke krátké občanské válce jihu proti severu. Zvítězil jih a s jeho vítězstvím roku 1868 přešla, po 1000 letech, veškerá moc do rukou císaře Meiji, s níž začíná vzestup Japonska k hospodářské a politické velmoci.

ZAČÁTEK A PŘÍČINY VZESTUPU:

Japonsko mělo po 120 roků, až do otevření přístavů, stabilitu v počtu obyvatel, pohybujícím se okolo 26 mil. lidí.

Byla to stabilita, udržovaná zákony, omezujícími počet dětí v rodině. Za vlády šogunů bylo usmrcování dětí nejen trpěno, ale nařizováno, když překročilo daný počet dvou nebo tří.

Tento národ neměl v roce 1868 ani jediné zařízení moderního života.

Neměl železnic, telefonu, telegrafu, pošty, armády, loďstva obchodního a válečného. Neměl odborného a vyššího školství, novin, továren, peněžních ústavů. Neměl peněz, hodnoty se měřily rýží. Neměl dluhů ani vnitřních, ani zahraničních. Neměl ani jediného odborníka z žádného odvětví moderního života a neměl vůbec kapitálu, aby si opatřil základy, vyjma poměrně neznačné jmění několika šlechtických rodin. Byl to národ, složený takřka úplně ze sedláků, dále rybářů, řemeslníků a slabé šlechtické vrstvy vojáků – Samurajů.

Prvním činem císaře Meiji bylo vybudování poradního sboru, do něhož byli vybráni nejmoudřejší a nejsamostatnější mužové všech stavů Japonska. Takto přišli poprvé k slovu výrobci a obchodníci, vedle šlechty a vojáků.

Tato rada – Genro – podobala se v podstatě tomu, co představuje nyní „plánovací komise Sovětského svazu" nebo „brain trust" presidenta Roosevelta. Byla to ona, která za 20 let své práce vybudovala plány k dnešní všestranné výstavbě Japonska. Ani po jejím rozchodu nepodnikl císař ničeho bez porady s nejstaršími  státníky „Genro", z nichž dnes žije pouze jediný: kníže Saionji, uctívaný jako světec.

VÝSTAVBA HOSPODÁŘSTVÍ:

Příkladem pro hospodářskou výstavbu byla Japonsku Anglie.

Akce, založená na plánech Genra, dostala heslo „Sangyo rikkoku"" – výstavba pomocí průmyslu. Prováděl ji stát, protože v celé zemi nebylo ani jediného podnikatele.

Cílem akce bylo posílení mocenské posice říše a uhájení neodvislosti proti západním mocnostem.

Prostředkem k tomu bylo: 

1. 

Změna zákonů populačních; ostré zákony proti zabíjení dětí z r. 1870. Výsledek: vzestup obyvatelstva z 33 milionů roku 1872 na 69 milionů roku 1935. Nynější roční přírůstek je cca 1 milion lidí. Jsou to čísla ze starého Japonska. S koloniemi má říše 100 milionů lidí.

2.

Vyslání několika tisíc státem vybraných mladých lidí do ciziny na studie s cílem a úkolem, předem stanoveným.

3.

Povolání cizích specialistů do země.

4.

Založení železnice, telegrafu, telefonu, pošty.

5.

Výpůjčka napřed 1, potom 9 milionů liber šterlinků v Anglii na 9 procent.

6.

Vyplacení odškodného 276 dayimiům ve výši 10 procent jejich ročních příjmů, za něž tito předali svá práva a administrativu císaři. Sjednocení administrativy do provincií s centrální správou, úplné odstranění vnitřních cel a mýt.

7.

Založení vlastní měny „yen".

8.

Založení odborných škol a průmyslových podniků.

9.

Postupné předávání (od roku 1884) těchto průmyslových podniků do soukromých rukou. Dnes pracuje ve státních podnicích pouze 136.000 dělníků.

Stalo se tak ze dvou důvodů:

a)

nekomplikovat správu státu, což ji připravuje o ráznost a rychlost jednání;

b)

pojistit se proti risiku ztrát z přesvědčení, že přímá odpovědnost za průmysl znamená nejen účast na zisku, ale také na ztrátě.

Průmysl a obchod, vybudované státem podle plánů Genro, měly povahu monopolů. Tyto státní monopoly se staly po předání do soukromé správy monopoly soukromohospodářskými, protože byl pouze nepatrný počet rodin, jež měly základní kapitál a základní zkušenosti k hospodářství průmyslovému a obchodnímu.

Byly to rodiny Mitsui, Mitsubiši, Satsuma a Okura.

Příčina, proč tak málo rodin bylo schopno a ochotno ujmouti se hospodářství a obchodu ležela v tom, že tato činnost byla považována za podřadnou a méně ctihodnou. Ještě dnes – a zde je pramen vnitřních japonských konfliktů a revolt – stojí nemajetný důstojník, kněz, ba i sedlák a řemeslník v očích veřejného mínění výše, nežli průmyslový podnikatel. Chudoba se považuje za vyšší stav, práce za samozřejmou povinnost vůči státu, bez nároků na vyšší mzdu, nežli je nejjednodušší živobytí.

V rukou těchto čtyř rodin,  ale hlavně prvních dvou a zejména vlivem rodiny Mitsui, vyvinul se japonský průmysl a obchod v hospodářství řízené centrálně, ve svých oborech plánovitě, avšak v detailech pracující individuálně a soutěživě. Lze to poznat z jeho složení.

Podle údajů „Bank of Japan" bylo v roce 1932 v zemi 56 tisíc 985 podniků průmyslových, obchodních a bankovních s kapitálem 20 miliard yenů, z něhož bylo 13 miliard upsáno. 68 procent tohoto kapitálu bylo v rukou 1½ procenta podnikatelů.

Avšak ani takto nelze přesně zjistit, kdo v japonském hospodářství rozhoduje.

Přesnější obraz o tom dává organisace bankovnictví a exportu.

Z přehledů o tom vychází najevo, že pod přímým vlivem Mitsui je 224 nejdůležitějších průmyslových podniků s kapitálem 42 miliard Kč. Ještě vyšší počet podniků kontrolují pomocí bank, holdingových společností a exportních gild. Mimo jiné kontrolují 85 procent importu vlny, 40 procent obilí, 57 procent uhlí, 40 procent exportu a importu strojů. Mají rozhodující vliv na japonskou Národní banku – jejich dům vytvořil na rozkaz císařův roku 1871 japonskou měnu s bankovkami.

Je to jediná rodina se staletou obchodní tradicí. Tři obchodní principy to byly, na nichž se obchodně zachytla hned v první polovici šestnáctého století: První, placení hotovými, místo obvyklého zúčtování jednou ročně. Druhý, prodej sukna na míru, místo obvyklého nuceného odběru celých kusů – tedy služba zákazníku. A konečně vynález šeku, místo placení zlatými pruty, dopravovanými za vojenského doprovodu.

Dnešní rodina Mitsui i její hlava baron Hachiromen je zosobněním Japonska, protože její členové žijí a pracují podle nejpřísnějších japonských tradic při současném využívání všech vynálezů moderní techniky.

Obě rodiny, Mitsui i Mitsubiši mají silný vliv na řízení státu, v jehož vládách zasedají jejich představitelé. Tento vliv je do značné míry vybudován na politických stranách, jež otevřeně financují: Mitsui, konservativní stranu Seiukaj, vítěze voleb z roku 1932 s 303 poslanci, Mitsubiši stranu liberální Minseito se 142 poslanci. Volební agenti jsou vedeni na mzdových listinách obou domů.

Jedním z nejmocnějších nástrojů japonského hospodářství a současně vlivu obou rodin na jeho funkci jsou nucené průmyslové svazy a exportní gildy. V roce 1935 bylo v zemi 50 gild, sdružujících 4400 exportérů. Gildy jsou spojeny v centrální společnost, pracující úzce se státním ústavem pro zahraniční obchod. V této společnosti jsou nejlepší obchodní síly země a ty patří k oběma domům.

Úkolem a právem gild je organisace společného nákupu surovin, sjednávání úvěru pro členy, zapůjčení strojů a porady. Vedle toho kontrola surovin a produkčních metod, jakož i jakosti zboží, aby tak zabránily podbízení a exportu braku. Dále zřizování filiálek v zahraničí a výstav, vesměs ve spojení s vyslanectvím nebo za jeho pomoci a vysílání cestujících prodavačů, kteří zjišťují potřeby obyvatelstva a usměrňují podle toho objednávky a výrobu.

Stát pomáhá průmyslu přes gildy tak, že ručí podle zákona z roku 1930 podnikům až do 70 procent na směnečný úvěr u bank za ztráty v exportním obchodě. Mimo to připisuje k dobru přes gildy exportérům sumy, vyplacené za dovozní cla na suroviny.

Ústřední organisací gild ovládají oba domy celý japonský export a dávají mu plánovitý směr i průraznost, protože rozhodování je v málo rukou. Jeho soutěživou sílu mu pak dává stálá vnitřní soutěž japonských výrobců, podle níž se dostane do exportu jen ten, kdo projde kontrolou gildy jako nejlepší v kvalitě a nejschopnější v ceně.  

Výběr 1936, str. 1176

závodění s hladem.

Příčiny japonského konkurenčního tlaku.

A. C.

 „Zlín"

Jsou to hlavně dvě základní síly, jež ženou Japonsko k expansi. První je hlad, druhá čest.

První znamená stále hrozivý problém, jak nasytit obyvatelstvo stlačené na ostrovech alespoň tak, aby se drželo na živu. Daleko převážná většina japonského lidu je podle evropských pojmů stále polohladová. Vzrůst japonského exportu, při současné pasivitě zahraničního obchodu, je v podstatě závoděním s hladem. V tomto závodě Japonsko prohrává. Ročně mu přibývá mnohem více krků, nežli jich stačí uživit vývozem zboží. Roční přebytek narozených v roce 1934 dosáhl 809.224 hlav (v Československu 81.554 hlav).

Tento hrozivý tlak rostoucího obyvatelstva nelze uvolnit vystěhovalectvím, a to ze dvou důvodů.

První, nejdůležitější, je tvrdohlavá nechuť Japonců žíti trvale mimo Japonsko, vystěhovati se, nechuť zakořeněná v hluboké lásce k vlasti, pro Evropana nepochopitelné. Je to láska zakořeněná ve fysické bytosti Japonců, jimž vyhovuje nejlépe vlahé a teplé podnebí (na př. v severním Mandžusku trpí úžasně chorobami dýchadel) právě tak jako v jejich duchovní bytosti, pociťující jednotu s předky. Život mimo Japonsko prostě nemá smyslu.

Důkazem pro to jsou ostatně čísla. Za necelých 68 roků novodobého Japonska (kdy se uvolnily přísné zákazy vystěhovalectví ze země a kdy naopak se vláda systematicky snažila je rozmnožit) činí počet Japonců, žijících v cizině, něco přes 650.000 osob. Ročně se vystěhuje z Japonska nyní sotva 6000 osob. Abychom poznali rozdíl mezi Japonci a Evropany, musíme si uvědomit, že od r. 1821 do r. 1921 se vystěhovalo z Evropy jen do USA na 34 milionů lidí kteří tímto vystěhovalectvím založili dnešní světovládu bílého plemene.

K této přirozené překážce vystěhovalectví přistoupila před lety jiná, umělá – ostré vystěhovalecké zákony proti Japoncům v mnoha zemích, jež by svými klimatickými podmínkami Japoncům vyhovovaly. První přišla s těmito zákony Amerika (považovaná Japonci za úhlavního nepřítele, jak uvidíme později), kde již v roce 1920 náleželo Japoncům v Kalifornii 12 procent půdy. Filipiny jim sebrala a zavřela před nosem.

Australie se zavřela Japoncům pokud možno ještě více nežli všem jiným národům, když necelých 7 milionů jejího obyvatelstva a vláda použili socialistických doktrin k tomu, aby si zařídili ráj na území asi o pětinu menším než je Evropa. Zde jeden člověk na jeden čtverečný kilometr – v Japonsku 1000. Vacuum v zemi, jejíž podnebí je Japoncům příznivé. Dlouho však vacuem nebude.

Druhou expansní silou Japonska je čest, přesněji řečeno vůle k samostatnému a svéráznému životu státnímu a kulturnímu. Je těžko říci, která síla ženoucí japonskou aktivitu je dnes mocnější. Čest, to jest vůle a odhodlání uhájiti se západu, zrodila moderní Japonsko; všechno, co se vystavělo v průmyslu, armádě a moderní organisaci, zbudovali jeho vládcové jako nástroje k obhájení této cti. Ale tyto nástroje zrodily také lidi – a ti mají hlad.

Dnes je jich na starém území Japonska na 70 milionů. Podle propočtů japonské vlády má jich tam roku 1945 býti 76 milionů a roku 1964 – 108 milionů. S dnešními koloniemi má disponovati v roce 1950 Japonsko 200 miliony obyvatel.

Podle propočtů předsedy francouzské akademie věd, profesora Riche, připadne ze 195 milionů, o něž se rozmnoží v příštích desetiletích obyvatelstvo, 140 milionů na Asii. Kdežto velké evropské státy Anglie, Francie a Německo se v roce 1950 nevzdálí příliš od svého dnešního počtu obyvatelstva, počítá Rusko v tomto čase s 200 miliony lidí. Čína s 600 miliony. Odhady pro Asii počítají s 1½ miliardou obyvatel tohoto kontinentu v roce 1950, kdežto Evropa bude mít sotva třetinu. A tyto Asiaty, vyjímaje Rusko, mající dostatek půdy, požene hlad, při čemž obyvatelé Japonska a Číny budou v čele tlaku hospodářského i vojenského. To, co z něho cítíme dnes, jsou teprve první známky.     

DĚLNÍCI A SEDLÁCI:

O japonském průmyslu a jeho dělnictvu nelze mluviti bez souvislosti s japonskými sedláky a zemědělstvím.

Převážnou většinu dělnictva pro japonský průmysl dodal a stále dodává venkov, který také uvědomělým rozhodnutím vlády nesl náklady japonské průmyslové expanse.

Japonské zemědělství je založeno na největším rozdrobení půdy a je vlastně spíše zahradnictvím. Za této situace je v něm používání strojů vyloučeno, pracuje se ručně a každé bylince, každému stromu věnuje se největší ruční péče. V poslední době začíná stoupat dovoz umělých hnojiv, ale i takto - a při dvojnásobné žni – japonský sedlák žije v nejhorší myslitelné bídě a po větší část roku a svého života hladoví, a to ze dvou příčin. Především proto, že půda, na níž většina sedláků pracuje, není jejich, a za druhé, že jsou přetíženi daněmi.

V japonském zemědělství panuje asijská pozemková organisace, při níž se proměnilo bývalé feudální poddanství sedláků v poměr pachtovní.

 V roce 1933 bylo v Japonsku 5,621.535 selských usedlostí. Z nich na své půdě hospodařilo 1,745 847 (31 %), na své a pronajaté půdě 2,375.833 (42 %) a na pronajaté 1,499.855 (27 %).

Z uvedených čísel je vidět, že v Japonsku je půda předmětem sloužícím k ukládání kapitálu, a protože je tento předmět vzácný a hledaný kapitál v něm uložený vynáší. Jako pachtovné se platí 30 až 60 procent úrody rýže.

Celková hodnota žní byla vyznačena roku 1928 sumou 2 miliard 651,536.000 yenů (cca 18 miliard Kč), z čehož připadalo 1.633,008.000 yenů na rýži.

Jaké mají při tom sedláci příjmy a nač je vydávají?

Podle japonské úřední statistiky byla situace taková (vyznačeno v jenech – 1 ¥ - 6,90 Kč): (před devalvací)

Statistiky jsou vypočteny ze zkoumání cca 90 rodin v každé skupině s přibližně stejným rozsahem usedlosti a rodiny (průměr na rodinu 5,41 osob).

Všechny skupiny jsou od začátku světové krise pasivní.

Zač vydává japonský sedlák svůj příjem? Všimněme si větších čísel (v procentech):

Snížené příjmy zemědělců zesílily mezi japonskými sedláky (jejichž platy na pachtovné převyšují více nežli o třetinu sumu, již platili ruští sedláci svým pánům za cara) volání po snížení pachtovného, a to o 50 až 60 procent. Avšak i ti, kteří pracují na vlastních pozemcích, mají tyto pozemky více méně titulárně, neboť jsou nesmírně zadluženi u bank. Jejich zadlužení vyvolává potřeba hotových peněz na placení daní, jimiž je zemědělský příjem v Japonsku zatížen více nežli průmyslový.

Podle oficiálních čísel Hioye Ouchi, předložených na 19. statistickém kongrese v Tokiu roku 1930, platili japonští sedláci a podnikatelé jiných povolání v celkovém zdanění tyto částky:

Tato tendence je zřejmým výrazem vůle vlády brániti vývoji zemědělského kapitálu, podporovati vývoj země ve směru zprůmyslnění, jež jí dává nástroj k obraně a expansi vojenské i hospodářské, jíž potřebuje k získání nových území a nových trhů, aby uživila rostoucí obyvatelstvo, které při sebe lepším využití půdy domácí uživit nelze.    

Japonská vláda proměňuje tedy selský národ v obchodníky, průmyslníky, živnostníky, tovární dělníky a vojáky. A zde je hlavní příčina vnitřních konfliktů v Japonsku. Tento proces vyrábí výbušné síly, jež každou chvíli vybuchnou v atentátech na členy vlády a hlavy velkých průmyslových koncernů a jež dávají  směr japonské vnitřní - a do jisté míry i zahraniční – politice.

Dvě třetiny vojáků japonské armády pochází z venkova a téměř celý její důstojnický sbor rovněž. Tito lidé, vyrostlí v selské bídě a udržující stále spojení se svými příbuznými, znají jejich hlad po půdě, jejich zadlužení i zdanění. Průvodní zjevy industrialisace a komercialisace života, jak je vidí ve městech ve výstavbě moderních obchodů podle evropského a amerického vzoru a v zevropštění života u zámožných obchodníků, v nich budí odpor. Jsou proti tomu, aby si Japonsko opatřilo své existenční prameny cestou „mírumilovného pronikání" s pomocí exportu průmyslového zboží, finančně-investičním a obchodním podchycením trhů v sousedních zemích.

Jsou pro vojenský výboj území. Jejich tlak jest silný a vláda mu povoluje zejména proto, že mezi záměry jejími a tlakem armády není rozdílu, leč v čase. Vláda si rozděluje území expansí plánovitě na delší dobu a přistupuje k akci ve vhodné chvíli, kdežto armáda chce jednati urychleně, a to v těchto letech. Svým tlakem zvyšuje rozpočet na armádu a loďstvo, usměrňuje investice kapitálu do válečných průmyslů a odnímá mírovým průmyslům značné množství kapitálu i sil.

Myšlenky, které ovládají japonskou armádu, byly formulovány roku 1919 v knize Yki Kita „Plán národní reorganisace Japonska". Žádá se v něm: znárodnění půdy, průmyslu, bank, podíl dělníků na zisku továren, výchova dětí na útraty státu a sociální a starobní pojištění. Vedle toho územní výboj a válečné přemožení těch národů, jež mají přebytek půdy, nebo které vládnou nelidsky. Jako příklad se uvádí Australie a Východní Sibiř. Tuto knihu má prý každý japonský důstojník.

Že nejde o pouhé teoretické filosofování ojedinělého autora, dokazuje však brožura, již napsal v roce 1934 ministr války Hayashi a kterou vydalo ve dvojím vydání oficiálně ministerstvo války. V brožurce se žádá, aby všechny válečné průmysly, i ty, jež jsou významné pro život Japonska, byly postaveny pod vládní kontrolu, aby velká jmění byla daněmi prakticky zkonfiskována a velké finanční ústavy byly donuceny pomoci venkovu. První vydání docílilo nákladu 200.000 kusů, zaplavilo všechny kasárny a veřejné úseky a bylo zde přijato s nadšením.

„Pasivní obrana nám nestačí", praví brožura. „Musíme se smířiti s neodvratnou skutečností války. Moderní válka není však již tak jednoduchou věcí jako dříve. Nelze ji vyhrát pouze s vojenskými silami. Abychom zdolali nepřítele, musíme rozděliti všechny jeho životní síly. Proto se musíme připraviti právě tak na zápas vojenský, jako na hospodářský a politický.

Nesmíme si zakrývati, že hospodářská válka je již nyní v plném chodu. Naši nepřátelé nastavěli plno nezákonných celních zdí a zavedli plno nezákonných kontingentů. Tím je však také v plném chodu válka mravní.

Je to otázka opatření levného a dobrého zboží pro světové masy. Japonsko má poměrně nízký životní standard a je proto při výrobě ve výhodě proti Anglii a Holandsku, které, aby zabezpečily své oligarchii vysoké zisky, nutí koloniální národy platit vysoké ceny. Toto však odporuje základním zásadám mravnosti.

Zájmy japonského imperia jsou stejné jako zájmy světových mas. Proto musí Japonsko zvítěziti, na konec nejen mocensky, ale také mravně.

Jestliže v budoucnosti naši hospodářští nepřátelé nezanechají své neloyální konkurence, musí se Japonsko uchýliti k prostředkům vojenským, když ne z jiných důvodů, tedy proto, aby zastavilo trvání staletého zlodějství a obnovilo rovnoprávnost.

Mezi našimi hospodářskými, vojenskými a mravními silami musí fungovati hladká spolupráce.

Stát musí kontrolovati a koordinovati veškeré propagační prostředky, noviny, film, radio, výstavy, knihy a přednášky, a musí je míti tak pevně v ruce, aby mohl vésti válku idejí dlouho před válkou skutečnou – a zvítěziti v ní.

Požadujeme silné loďstvo a musíme je postavit, ať jsou oběti na ně – a třeba mezinárodní – jakékoliv. Musíme míti silné hospodářství a nezlomnou morálku – to vše úplně vnitřně spojeno. Potom Japonsko zvítězí."    

Teprve na pozadí selské základny a takto vyjádřených vojenských a nejvyšších státních zájmů můžeme začít uvažovat o japonském průmyslu, jeho rozsahu a síle, o průmyslovém dělnictvu, jeho živobytí a schopnostech. Zejména však o japonském exportu, o způsobu, jak je organisován, proč má převahu, jak se vyvíjí (v kterém zboží), jaké má Evropa vyhlídky v soutěži a co podniknout, aby vydržela.

NĚKOLIK SROVNÁVACÍCH ČÍSEL:

Abychom si učinili představu o rozsahu průmyslu a průmyslového dělnictva, kteří jsou nositeli průmyslové výstavby Japonska a jeho průmyslové ofensivy, je účelno pohlédnouti na některá srovnávací čísla Japonska a Československé republiky. Čísla srovnávají rok 1933:

Je však neobyčejně obtížno (pro úplnou různorodost statistik japonských a československých) vzíti tato čísla za základ. Skutečnou lidskou sílu v průmyslovém podnikání obou zemí srovnáme lépe srovnáním hlavních průmyslových odvětví:

Z těchto čísel, ale také ze všech ostatních japonských statistik, vystupuje pro nás několik překvapujících poznání a zásad.

Především že japonský průmysl a živnosti po lidské stránce daleko nejsou nejvýznačnější složkou japonského života (a tudíž také jeho síly a konkurenční převahy), neboť představují pouhou pětinu obyvatelstva. Dále to, že japonský export, vyjádřen v penězích, nepředstavuje ani zdaleka nebezpečí záplavy světových trhů japonským zbožím. Také jeho výkyvy nahoru a dolů nejsou ani zdaleka tak bouřlivé, jak by se dalo soudit ze záplavy znepokojujících zpráv naplňujících sloupce světového tisku. Za posledních 17 let je tu nejprudší výkyv z roku 1934 a 1931 (rok 1934 s 2,171.924 yenů a rok 1931 s 1,146.981 yenů).

U srovnání s tímto prodělal náš export výkyvy mnohem prudší. Je ovšem pravda, že japonský export od roku 1931 rychle stoupá, avšak ani tento vzestup nemá povahu laviny, neboť kolísá od r. 1931-34 mezi 20 až 25 % zvýšení. Podobnou periodu vzestupu měl japonský export již před válkou  letech 1911-13.

Nejvýznamnější okolností japonského zahraničního obchodu je však jeho stálá pasivita. Za posledních 38 let byl tento obchod pouze ve 4 letech aktivní (mimo 4 léta světové války pouze v roce 1909). Pasivita japonského zahraničního obchodu spočívá v nesoběstačnosti Japonska ve výrobě potravin (9-10 % z celkového dovozu připadá na potraviny, kdežto na suroviny připadá 53,6 %). Z čeho ji hradí? Poznáme to poněkud z jeho platební bilance.

Tak zvaná platební bilance služebník úkonů nevykazuje za uvedená tři léta zvláštního výsledku. Pasivita obchodní bilance, značné výdaje vlády v cizině a úroky zahraničních dluhů státu jsou skoro úplně vyrovnány vysokými příjmy výtěžku z mořské dopravy (přebytek plateb z ciziny), peněžitými zásilkami vystěhovalců a výtěžkem soukromých kapitálů v cizině.

Japonsko exportovalo značné množství kapitálu do ciziny. Jde pravděpodobně o částky jež byly investovány státem nebo soukromými podnikateli v Mandžusku a které se teprve pozvolna stanou rentabilními. Potřebný kapitál k těmto účelům si Japonsko opatřilo vývozem zlata, což je zřejmo také z výkazu Japonské národní banky:

Z toho lze usuzovati, že Japonsko nebude schopno financovati svou hospodářkou expansi z vlastních prostředků. Nebude-li použito cizí finanční pomoci, objeví se nutnost omeziti vývoz kapitálií, což je přirozeně doprovázeno symptomy krise, zvláště ve výrobě výrobních prostředků. Nový ozbrojovací plán ukazuje, že Japonsko kráčí stejnou cestou jako evropské státy. Nahrazuje již umdlévající hnací síly hospodářství státními zbrojařskými objednávkami.

Výběr 1936, str. 1365