důvody k obratu.

následky strachu a statistiky. -

- ztratili jsme  120.000 lidí za pět let.

A. C.

 „Zlín"

Nejzávažnější událostí československého života posledních pěti let je pravděpodobně ta okolnost, že jsme za tato leta ztratili nenarozením 120.000 lidí. A vedle toho ovšem také to, že největší a nejpokročilejší země republiky, Čechy, se v roce 1935 přiblížila do nebezpečné blízkosti smrtelné čáry, t.j. k bodu, kdy úmrtí a narození se vyrovnávají a obyvatelstvo země neroste.

Protože naše doba si zvykla počítati více v termínech vojenských, je účelno uvědomiti si, co je to ztráta 120.000 lidí nenarozením. Stodvacet tisíc osob znamená asi polovinu chlapců, čili asi 3 divise. Je to asi tolik, kolik čítaly ruské legie. Poněvadž však bez žen je i vojenské počítání neudržitelné, musíme tuto ztrátu označiti na 6 divisí, jenže ty 3 další ztratíme asi až za 40 let. Je totiž jasno, že ztráta 60.000 žen, které se nenarodily, se za 40 let projeví ve vojenských počtech také.

Odkud přicházíme k těmto ztrátám, proč nebyly objeveny dříve a proč jim nebylo zavčas čeleno? Na tyto otázky je několik odpovědí. Především ta, že nejzajímavější knihy se nečtou. Stane-li se i náhodou, že je někdo pročte, není tu záruka, že přečtené domyslí. A konečně ten, kdo i přečte i domyslí, nemá vždycky moc, aby veřejně a důrazně upozornil na vývoj věcí a tím méně pak učinil taková opatření, jež by tento vývoj změnila.

Nuže, statistiky Státního úřadu statistického právě uveřejnily záznamy o nejzávažnějších skutečnostech našeho života do roku 1935. Ze záznamu o vzrůstu našeho obyvatelstva vychází najevo, že proti prvnímu desetiletí, od roku 1921 do roku 1930, kdy jsme vzrostli o 1,117 tisíc 112 lidí, poklesl náš vzrůst v roce 1931 až 1935 na 438.908 lidí.

Podle životní síly československého lidu, jak se projevovala ve statistických číslech desetiletí 1921 až 1930, měl náš přírůstek za těchto 5 let obnášeti asi 559.000 osob, což znamená ztrátu uvedených 120.000.

Jakkoliv je tento vývoj našeho populačního úpadku velmi zajímavý, nepoví nám ve svém celku ničeho, pokud nezjistíme jeho ohniska a nepodíváme se na jeho příčiny. Nejdůkladnější poučení nám o tom dávají čísla z roku 1935, jež dávají nahlédnouti do životní síly každé naší země, kdežto za rok 1936  máme čísla pouze společná.

Nuže v roce 1935 vyhlížely jednotlivé země republiky takto:

Jak se vyvíjela jednotlivá leta, pokud jde o přírůstky celé republiky:

V posledním roce 1936 upadli jsme přírůstkem pouhých 3,74 promile pod průměr nejhoršího roku poválečného, r. 1919, kdy tento přírůstek obnášel 4,05 promile.

Kdo to zavinil?

Nic není tak samozřejmé jako to, že za viníka tohoto úpadku se označí hospodářská krise. Je jím však skutečně? Abychom to poznali, je zapotřebí všimnouti si nejbližšího souseda, jehož hospodářská krise nebyla menší – Německa – protože stejné příčiny by musely míti stejné následky.

Přírůstky německé říše od r. 1931:

Přírůstky našeho druhého největšího souseda, republiky polské, se pohybují v této době okolo 13 promile. Ne tak vysoké, ale v posledních letech přece jen vyšší nežli naše, jsou přírůstky maďarské. Nad těmito čísly můžeme krčit rameny, můžeme je zlehčovat, ironisovat, podceňovat. Protože nežijeme ve vzduchoprázdnu, ale obklopeni sousedy, budou na nás působit stále po stránce hospodářské i politické.

Nejsme toho mínění, že vitalitu obyvatelstva státu lze pozvednouti pouhou propagandou „lidé množte se". Všechny znaky ukazují, že životnost národa je výsledkem sil dvojího druhu: mravně duchovních a fysicky materiálních. Řečeno jednodušeji – životního názoru a hospodářských podmínek pro život.

Obě tyto síly se úplně proplétají a působí společně. Některé národy žijí v dobrých hospodářských podmínkách a buď vymírají (Francie), nebo prudce rostou (Holandsko, Dánsko). A známe jiné, jež rostou úžasně i za nejhorších hospodářských podmínek (Rusko). V celku však můžeme pozorovati, že příčina úpadku a vymírání národů je strach – a z něho vyplývající hospodářská politika usilující o statiku, - kdežto příčina růstu národů je odvaha k životu a k převzetí jeho risik, vyjádřená hospodářskou politikou založenou na pohybu – dynamice.

Jestliže si ten který národ zavře ze strachu – (ze strachu hlavně svých přestárlých vrstev) cestu k pramenům svého živobytí, potom je marné očekávati, že poroste počtem i kvalitou. Je odsouzen k úpadku a tento rozsudek si podepsal sám.

Z čeho hlavně žijeme?

V čem jsou prameny živobytí československého lidu, jak se tyto prameny vyvíjejí a které zaměstnání živilo za posledních 40 – 50 let veškeré naše přírůstky?

Na tyto otázky nám odpoví statistika o tom, čím se kdo živil a živí z každého sta lidí v jednotlivých zemích republiky.

Kde nachází výživu přírůstek obyvatelstva ČSR.

V roce 1921 – 1930 nalezlo z přírůstku 1,117.112 lidí – živobytí v průmyslu a živnosti 594.539 lidí, v obchodu, dopravě a peněžnictví 462.555 lidí.

V téže době ubylo v zemědělství 283.173 lidí, kteří v něm živobytí ztratili a přešli do skupin jiných.

Přibližně podobný vývoj lze pozorovati – jak ukazuje rozdělení povolání ve stovce obyvatel – na území československé republiky již asi 50 let. Počet lidí, nacházejících živobytí ve veřejné službě a volných povoláních stoupá také, leč tento vzestup není číselně tak podstatný, aby jej bylo nutno zvlášť uváděti.

Ucpané prameny živobytí.

 Co z těchto sloupců čísel vyplývá? Jaký je to životní zákon, který vyjadřují, a čím jsme se v posledních letech na něm prohřešili, že jsme trestáni ve svých nejvyspělejších zemích vymíráním?

Je jasno, že v hospodářské politice státu, který nechce spáchat sebevraždu, je zapotřebí věnovati nejvíce úsilí – a to správného úsilí – těm oborům, jež nejen živí nejvíce lidí, ale jež jsou také pramenem živobytí pro jeho lidské přírůstky. V naší republice, jak ukazuje padesátiletý vývoj čísel, jsou to průmysl, živnosti, obchod a doprava. Jakou obchodní politiku jsme to dělali za posledních 6 let, že jsme tyto prameny živobytí ucpali, takže naše největší země se přibližují smrtelné čáře?

Odpověď na tuto otázku je prostá. Naše hospodářská a obchodní politika posledních let je ve všech svých odvětvích statická. Na všech stranách vyvíjí tisíce našich nejlepších lidí zoufalé úsilí o provedení nemožného úkolu – zastavení, stacionování života, o jeho udržení v daném stavu. Pokouší se rozděliti to, co tu je, mezi ty, kdož tu právě jsou. Čím?

Kartely a státem vnucovanými syndikáty v oblasti průmyslové.

Nucenými monopoly v oblasti zemědělské.

Výjimečnými vládními nařízeními v oblasti živnostenské a prodejní.

Bankovními zákony s nadekretovanou výší úroků a záruk za neschopné v oblasti peněžnictví.

Přemrštěnými cly a kontingenty v oblasti zahraničního obchodu.

Násilným brzděním vývoje v oblasti dopravní.

Těchto stacionerních znaků naší hospodářské a obchodní politiky by mohlo býti napočítáno na sta, nevedlo by to však k ničemu. Nejsou to pouze tyto jednotlivé znaky, jež vyhlazují naše obyvatelstvo, je to celý jejich součet, při němž jeden působí na druhý. Jejich společným znakem je statika, jejich společným otcem je strach.

Je možno říci, že není ve střední Evropě (ba v celé Evropě vyjma několika málo zemí) státu, v němž by bylo obyvatelstvo za leta t.zv. krise tolik strašeno, a kde by na jeho ubohé hlavy bylo vrženo tolik strachu z vlastní domácnosti, jako tomu bylo u obyvatelstva našeho.

Za pravé vysvobození lze považovat hrdinskou práci presidenta Dr. Edvarda Beneše v posledním roce, jenž více nežli kdokoliv jiný zarazil u nás třesení kolen ve směru vojenském a mezinárodně-politickém, a působení Dr. Hodži ve směru vnitropolitickém. S mnohými hospodářskými koncepcemi Dr. Hodži z minulých let je možno nesouhlasit – není možno však nepřiznat, že je to muž, který se nebojí, který má sebevědomí a odvahu, neuhýbat ani nebezpečím, ani problémům. V muže, který se nebojí a který má sebevědomí a odvahu, je možno skládati největší naděje – po pravdě nelze doufati v nic jiného. Až se mu podaří vyhnat ustrašence a strach, dostane se naše hospodářská a obchodní politika přirozenou cestou na svoji starou, dynamickou linii.

Není pravda, že hospodářsky dynamické mohou býti pouze diktatury.

Dynamika diktatur, jíž dává popud vůle několika málo jednotlivců, není ničím proti dynamice demokracie, uvolňující vůli a iniciativu milionů. Kdo chce příklady, může se poučit na vybudování Ameriky za dvě generace z pustiny na nejmodernější stát světa. Komu je na důkaz Amerika příliš velká a daleko, nechť si všimne Belgie, Holandska, Dánska, Švédska a Finska.

Kdyby nás Čechoslováky vyvezl někdo s naší dnešní hospodářskou a obchodní politikou na Skandinávský poloostrov, pak tam do dvou let zemřeme hlady a zmrzneme. Zatím však průměr mzdy švédského dělníka se pohybuje okolo 25.000 Kč ročně a průměr příjmů státních úředníků okolo 40.000 Kč. A při tom nevadí nikomu, že je to země s nejvyšším procentem milionářů  v Evropě.

Situace je v rukou vlády.

Ventily k ožívání nebo vymírání obyvatelstva našeho státu má v rukou vláda – v tom mají pravdu všichni, kdož tvrdí, že hospodářství každého moderního státu je hospodářstvím řízeným. Záleží ovšem na tom, jakým duchem je toto hospodářství řízeno a co se rozumí pod pojmem „řízení".

Až dosud žila u nás představa, že „řízení" hospodářství znamená buď svazování jeho sil (zákazy a omezení) nebo subvence a podpory. Nuže, stojí-li nejprůmyslovější země státu, Čechy a Morava, před vymíráním, je to dostatečný důvod, aby se takové „řízení" hospodářství podrobilo revisi a aby se uvažovalo o uplatnění „řízení" jiného.

Není pravda, že by stát v moderním hospodářství musel býti odsouzen k úloze policajta a ponocného hlídajícího majetek. V řízení skutečné výkonného a proto demokratického hospodářství má stát nejvážnější a nejvznešenější úlohu, jakou vůbec stát může míti. Je to úloha soudce a úloha vychovatele. A jeho prostředky? Pevný právní řád a pružná, dynamická a při tom cílevědomá obchodní politika.

Kdo má donutit k výkonnosti a k výrobnímu a distribučnímu pokroku průmyslníka, živnostníka a obchodníka, ne-li stát, který má v rukou jedinou sílu, jež učí pracovati i neochotné: konkurenci. Pokud nezačne stát svou celní, monopolní, kontingentní a živnostensko-právní politikou burcovat životní síly mezi podnikateli, potud budeme stále svědky úpadku produktivity československého člověka. Potud bude stále pravdivé ono zbabělé tvrzení, že jsme zdědili „příliš mnoho" průmyslu ze starého Rakouska, že už jakživ neobnovíme silný export a jakživ se nezbavíme nezaměstnanosti.

A potud také stále bude tento čsl. lid, jehož vůle a produktivita je subvenční, ochranářskou a monopolní politikou podlomena, bydlit více nežli ze tří čtvrtin v něčem, co jenom s nadsázkou lze nazvat bytem, protože byt, složený z 1 až 2 místností, v němž bydlí dvě třetiny čsl. lidu, se za byt vyspělého národa považovat nedá.

Jestliže tu není nikoho, kdo by mohl vykonati za vládu její hospodářsky-výchovnou práci, pak tu teprve není nikoho, kdo by za ni vykonal její práci soudcovskou a právní.

Kdy může demokratická vláda pracovati dynamicky v tomto směru?

Když se osvobodí od interesů, do nichž upadla, aniž si kdo při tom uvědomil škody, jež nám z toho vznikají.

Může soudit ve sporu o zájmech, na příklad dvou konkurentů, soudce, který by byl zúčastněn na jednom podniku?

Nemůže. Každý má právo odmítnout takového soudce.

Může odolat vláda tlaku interesentů, když jde o úpravu poměrů mezi motorismem a železnicí, když nemáme jednotné ministerstvo dopravy? Nemůže. Musela by být složena z andělů.

Může se uchránit státní pokladna, aby nezaplatila ztráty státního podniku daněmi, získanými z podniků soukromých?

Může se uchránit vláda toho, když platí ztráty banky, jež půjčila peníze podnikateli-bankrotáři, aby tyto peníze vlastně zaplatil v daních jeho poctivý konkurent?

Může vláda zabránit, aby v jednom oboru nevznikla změnou techniky sociální katastrofa, když zamezí nepružným živnostenským řádem přechod z jednoho příbuzného oboru do druhého?

Úkol vlády v dynamické demokracii se velmi podobá úloze soudce ve footballu. Soudí, ale ani nehraje, ani nestraní. Dbá nad zachováváním pravidel a nad tím, aby zápas byl veden poctivě, ale aby to byl zápas. V co se změní football při stranickém soudci a při tom, že se ústředí dá zavléci stranickými interesy, víme všichni.

Zdá se, že už je na čase, abychom přestali nechat se uspávat naší nešťastnou úřední propagandou, která rozmělňuje tvrdé zlato odvážných projevů Dr. Beneše a Dr. Hodži v šestáčky, jež v občanu vyvolávají pocit almužny a znehodnocení.

Ne – nejsme na vzestupu – to  nejvzácnější, co vůbec stát má – lidé – to dokazují. Ale v našem lidu je dosti síly, aby tento sestup zastavil. Zdá se, že nadešel čas tuto sílu budit. Čím má kdo více moci, tím větší má v tomto směru odpovědnost.

Výběr 1937, str. 294

daně a mzdy

A. C.

 „Zlín"

V Československé republice je přibližně jeden a půl milionu podnikatelů a čtyři a půl milionu zaměstnanců.

Příjmy těchto šesti milionů pracujících lidí rozhodují o životní úrovni obyvatelstva v celém státě.

Jaké jsou tyto příjmy?

Zajímavý obraz o příjmech obyvatelstva v Československu u srovnání s Anglií podávají statistiky o dani důchodové.

Podle statistického přehledu o dani důchodové (poslední byl zpracován v roce 1932), platilo u nás tuto daň  2,284.340 poplatníků.

Co to znamená především?

Znamená to, že na 3,700.000 pracujících lidí, čili přes 60 procent si nevydělalo ani na existenční minimum, z něhož se daň nevyměřuje. Za toto minimum se považuje roční příjem od 7 do 11.000 Kč, podle počtu rodinných příslušníků.

Ale ještě více vyjadřuje naši obecnou chudobu rozdělení poplatníků důchodové daně podle příjmů.

Ze 2,284.340 poplatníků bylo 2,137 tisíc 249 těch, kteří měli roční příjem od existenčního minima do 30.000 Kč.

Příjem dalších 136.966 se pohyboval mezi 30 až 100.000 Kč ročně.

Míru naší chudoby si představíme nejlépe pouze srovnáním.

Anglie má celkem 7,850.000 poplatníků důchodové daně. Z nich 4,400.000 je od placení osvobozeno a zbývajících 3,450.000 poplatníků zaplatilo (v berním roku 1933-34) 250 milionů liber šterlinků této daně (čili asi 35 miliard Kč).

Kdo tuto daň v Anglii zaplatil a kolik si vydělávají v Anglii poplatníci?

Anglické úřední přehledy nám praví, že z důchodu od 125 do 400 liber (čili od 17.000 do 46.000 Kč ročně, zase podle počtu příslušníků rodinných) neplatí poplatníci nic.

Od tohoto minima bylo na zmíněných 250,000.000 liber šterlinků zaplaceno:

Tisíc liber šterlinků znamená roční příjem přes 140 000 Kč, čili příjem převyšující plat našeho ministra.

Výnos důchodové daně v Anglii ukazuje, že ji ze 77 procent platí poplatníci, mající důchod nad 1000 liber ročně. Je s podivením, že dosud u nás ještě nikdo neobjevil ze statistiky daně důchodové, jak důkladně se nám podařilo vymýtiti ze země kapitalismus a kapitalisty, když ze 2,284.340 poplatníků jen 10.125 mělo příjem nad 100.000 Kč.

Anglie jako země vysokých důchodů není ovšem osamocena.

Všímáme-li si statistik důchodové daně, zjistíme, že všechny země vysokého obecného blahobytu a vysokých mezd mají veliké množství velkých poplatníků v důchodové dani. Jsou to zejména Holandsko, Švédsko, Belgie a Jihoafrická Unie.

Situaci v těchto státech ukazují dva příklady. V Holandsku nezaměstnaní dostávali od státu za krise na podporách dvojnásobný plat, nežli činí mzda čs. dělníka pracujícího. A Jihoafrická Unie (dnešní JAR, pozn. cyg.), podle úřední brožury, již zve kapitalisty, aby se v ní usadili, uvádí, že při ročním důchodu do 800 liber, čili do 112.000 Kč se důchodová daň neplatí vůbec – čili, že příjem do 112.000 Kč považuje za existenční minimum.

Bylo by jistě nesmírně zajímavé vypracovati přehled o důchodové dani u všech států světa, protože nic neukazuje tak jasně životní míru lidu, hospodářské poměry země a zdatnost politické správy státu jako tato daň. Ale takové pojednání by vydalo na knihu a oddálilo by nás od hlavní otázky, jíž si dosud v republice nevšiml nikdo: od souvislosti, která panuje mezi našimi nízkými mzdami a vysokým zdaněním podnikání, zejména průmyslového, živnostenského a obchodního. Zde ovšem už nemáme na mysli pouhou daň důchodovou, ale veškeré daně vůbec, zejména obratovou (jíž na příklad v Anglii vůbec není).

Abychom si mohli odpověděti na tuto otázku, nad niž není důležitější, musíme si položiti několik otázek základních.

Co je to mzda?

Odkud a z čeho pochází?

Kdo nebo co ji určuje?

A co to je životní úroveň, nebo jinými slovy, kdo nebo co rozhoduje o tom, co si člověk za svoji mzdu koupí?

Švýcarský podnikatel Duttveiler, který před několika lety byl zvolen v čelo strany spotřebitelů do švýcarské sněmovny, navrhoval nedávno, aby ceny zboží nebyly veřejnosti oznamovány pouze jedinou číslicí, ale aby u každého zboží bylo uvedeno, kolik procent z ceny činí daně, kolik sociální dávky, kolik surovina a výrobní náklady a kolik mzdy. Chtěl tím zřejmě docíliti toho, aby veřejnost poznala hlavní činitele, jež určují životní míru v zemi, protože náprava, t.j. zlepšení se může státi teprve tehdy, až lidé vědí, kde začít.

Mzda v každé své podobě (fixní, úkolová, zisk) je součástí ceny zboží právě tak, jako jsou součástí ceny sociální dávky (jež u obuvi dosahují 11 %), daně všeho druhu a výrobní náklady. Všechny tyto položky na sebe urputně narážejí. Jestliže se zvýší podíl, připadající na daně (čemuž uhnouti nelze, protože o daních rozhoduje nařizovací státní moc), musí se stlačit podíly pružné. Jsou to mzdy a výrobní náklady (neboť sociální dávky jsou také pevné, jsouce stanoveny zákonem).

Hospodářské zákony kouzel neznají. Jestliže na příklad mzdy obnášely v ceně výrobku (uvádím pouze pomyslné srovnání) 30 %, daně 20 %, sociální dávky 10 % a ostatní výrobní náklady věcné 40 %, potom při zvýšení daní na 30 % tu vzniká tlak deseti jednotek. Na koho je převalit?

V podnicích, které mají vynalézavé vedení, mající tvrdou vůli k pokroku, se hledí nalézti úhrada ve zlepšení výrobní a prodejní organisace. Tyto podniky vědí, že každé ochuzení zaměstnance zhoršuje výrobu i prodej. Zlepšovat zařízení a organisaci výroby a prodeje je ovšem možno pouze tehdy, jestliže jiné zákony a nařízení, nebo celková praxe tento výrobní a prodejní pokrok nezakazují. V Československu v posledních letech nebylo přízně a porozumění pro takový pokrok. Je nekonečná řada opatření, jež měla za účel brzditi jej.  (Nejméně z  nich jsou známa na příklad opatření daňová, zvolňující možnost výměny strojů a zařízení v podniku.)

Východisko z tohoto tlaku je toto:

1. Snížení podnikatelského výnosu, což sníží zároveň investice do podniku.

2. Snížení mezd zaměstnanců.

3. Zvýšení cen.

Je přímo vyloučeno převaliti celý daňový tlak na jednu složku. Padne na všechny.

To, co následuje potom, je jednoduché jako malá násobilka.

Hůře placený zaměstnanec pracuje hůře a žije hůře. Protože je jich v Československu 4 a půl milionu, čili s rodinami nejméně 11 milionů lidí, kupují méně – a to ještě méně, oč stouply novou daní ceny.

Špatně vydělávající podnikatel pečuje hůře o svůj podnik, protože mu nezbývá, aby do něj investoval. Podnik bez investic je jako pole bez hnoje. Upadá. A čím víc upadá, tím hůře může platit a tím vyrábí dráže. Aby vůbec prodal to drahé, co vyrobí, žene se do kartelu a snaží se s pomocí kartelu nebo monopolu vnutit veřejnosti svůj drahý výrobek. Protože takto je přitlačeno 1 a půl milionu čsl. podnikatelů, u nichž věcné zájmy podniků jsou nezastoupeny, trpí náš hospodářský život trvalou krisí.

Kdo je odpovědným?

Až dosud jsou činěni odpovědnými za nízkou životní míru naší veřejnosti podnikatelé, kteří jsou také obviňováni za všechny hospodářské nesnáze krisových let – ba i za samotný vznik hospodářské krise. Miliony lidí bylo vychováno v přesvědčení, že zlepšení jejich existence nastane teprve tehdy, až zmizí řád založený na soukromém podnikání a vlastnictví.

Je už v povaze lidských věcí, že nepřítomný je vždycky v neprávu a má nepravdu. Protože podnikatelé jsou v naší sněmovně prakticky bez zastoupení (čímž u nás není zastoupen věcný zájem podniků jako základny pro práci), jsou přesunována veřejná břemena na podniky. Jen tím se stalo, že daňové zatížení podnikání v Československu je nejvyšší na světě, jak ukazuje tabulka na další straně.

PŘEHLED DAŇOVÉHO ZATÍŽENÍ PODNIKÁNÍ

Svalování odpovědnosti za nouzi, jež z toho všeho vyplývá, na podnikatele, nikterak nepřekvapuje. Bije do očí, že jsou to oni, kteří se setkávají s veřejností tváří v tvář, když vyplácejí mzdu a vyslovují cenu zboží. Za nízkou mzdu slyší nadávku vykořisťovatel, za vysokou cenu jsou nazváni zloději a lichváři. Protože nemají ani politické strany, ani tisku, ani řečníků, kteří by veřejně vyložili lidem, co rozhodovalo o ceně zboží a mzdě, jsou v očích veřejnosti odpovědni sami.

Ale ve skutečnosti stalo se těchto 1 a půl milionu podnikatelů především výběrčími daní a dávek pro stát a instituce státem zavedené. To není vysloveno jako výčitka, to je vyjádření skutečnosti.

Vždycky, za všech dob lidské historie, byli výběrčí daní nenáviděni. Jak ukazuje evangelium, požívali nejhorší pověsti v Palestině publikáni, t.j. výběrčí daní, což se ukázalo také za francouzské revoluce v útocích na nájemce daní, kteří vyssávali lid ovšem proto, že sami byli vyssáváni králem a královskou pokladnou. Vždycky, za všech dob, stlačovaly vysoké daně mzdy a zvyšovaly ceny zboží. V konečném důsledku zavinily obecnou nouzi a slabost, trvající tak dlouho, až poplatníkům bylo uleveno natolik, aby mohli budovati podmínky pro vyšší a výkonnější výrobu.

 Kde vzít prostředky?

Každý stát potřebuje finanční prostředky a čím je kulturnější, tím více. Čím více se potřebuje bránit, tím více potřebuje finančních prostředků. Ale peníze, jakkoliv jsou geniálním vynálezem, který jediný umožňuje složitý život zalidněných, kulturních států, jsou pouze pomyslným obrazem základní skutečnosti, jíž je výroba statků. Je to množství obilí, dobytka, uhlí, kovů, látek a toho všeho, z čeho žije lid a co dává skutečnou brannou sílu státu – a toto množství záleží na tom, jak mocně se točí stroje v dílnách, jak jsou obdělávána pole a v jakém jsou stavu.

Když dolehnou na tento obrovský stroj národní výroby daňové brzdy tak mocně, že se jeho chod zpomalí a zeslábne, potom můžeme nadělat sebevíce kolektivních smluv a sebevíce kartelů a monopolů, nedostaneme se k ničemu jinému než k nouzi.

Cesta, která vede ke zvýšení celkového daňového výnosu při současně snížených daňových sazbách pro každého z 1 a půl milionu jednotlivých podnikatelů je tatáž, jako cesta, vedoucí k trvalému zvyšování mezd. Je to zvýšení výroby a rozšíření domácího a zahraničního obchodu. Úvahy o rozpočtu, daních a mzdách budou prázdnými, pokud se nám nepodaří pohnouti tímto základním problémem – pokud se nám nepodaří vytvořit možnosti pro upečení většího národního koláče.

Výběr 1937, str. 1442