O čtvrti Julia Fučíka

akad. arch. Eduard Staša, Naše pravda, 1989

Pavel Novák, Zlínská architektura 1900 - 1950

Byla-li po první světové válce první zlínskou čtvrtí Letná na západním okraji města, pak po druhé světové válce prvenství drží ve čtvrť ve východní části, nazvaná původně Obeciny. Rozkládaly se zde do té doby louky a pole mezi starou a novou silnicí do Želechovic, přes které protékal Jaroslavický potok. Ve starých mapách se toto území označuje jako „Podvesné“. Zatímco na Letné šlo o sídliště s tradičními rodinnými domky pro firmu Baťa, stavělo se na Obecinách poprvé v historii města sídliště tříetážových nájemných domů. Tedy typ bydlení, který se v meziválečném období příliš neuplatňoval. Jeho projekty se připravovaly brzy po roce 1945 v návrhovém oddělení n.p. Baťa.

Vůdčí osobností mezi zlínskými architekty té doby byl ing. arch. Jiří Voženílek, který přišel k firmě Baťa v roce 1937 z Prahy. Po druhé světové válce se stal vedoucím návrhového oddělení, založil skupinu pro regulační plán města a Sbor pro výstavbu města Gottwaldova. Stal se prvním předsedou Komise výstavby Městského národního výboru a do svého odchodu ze Zlína de facto hlavním architektem města. Je třeba ovšem připomenout, že jej obklopovala silná skupina architektů, mezi něž patřili F.L. Gahura, Vl. Karfík, M. Drofa, A. Vítek, Vl. Kubečka, O. Stach, T. Slezák i další z mladší generace. Jejich projekty nacházely pochopení a podporu vedoucích představitelů politických i hospodářských.

Tříetážové obytné domy ve čtvrti Julia Fučíka, Zlín, celkový pohled - projekt 1946, stavba od r. 1947, foto z roku 1952.

A tak už v roce 1947 začínala na Obecinách výstavba tříetážových bytových domů. A v témže roce se předalo prvních 24 bytů dvouletky v bloku 4. VIII. Této slavnostní události se zúčastnil také A. Zápotocký. Pozoruhodné bylo, že otevření bytů doprovázela výstava jejich interierů zařízených nábytkem s bytovými doplňky (návrh V. Palla). Všechno to se těšilo velké pozornosti obyvatel i jako ukázka moderního způsobu bydlení.

Autorem urbanistického řešení sídliště byl arch. Vladimír Kubečka, autorem komfortně řešených bytů pak arch Vladimír Karfík. Výstavba tohoto sídliště v letech 1947 – 1949 znamenala tehdy událost ojedinělou a stala se významným vkladem i do historie naší moderní architektury. Tříetážové domy stupňovitě řazené na mírně sklonitém terénu pozůstávaly z domovních sekcí o šesti třípokojových bytech na schodišti, orientovaných k východu a západu. Koncové sekce obrácené k jihu měly byty čtyřpokojové. Celé sídliště se seskupovalo do dvanácti bloků s různým počtem sekcí. Celek vystupoval jako důležitá součást cílevědomé regulace města za dodržení příznivých prostorových podmínek životního prostředí i zahradních charakteru města.

     Všechny řemeslné práce byly unifikovány. Cihelné zdivo, stropy z betonových desek, obvodové zdivo ze spárovaných cihel. Balkony z vlnitého plechu nebo perforovaných betonových desek.

Tříetážové obytné domy, skupina na Zálešné I. a Zálešné II. (u řeky) – postaveny v letech 1948-49, opět v režii tandemu Kubečka – Karfík.

Celkem 62 bytových sekcí po šesti bytech se rovnalo 372 bytům. Třípokojové byty s obytnou plochou 59 m² s pracovní kuchyní, spížní skříní, koupelnou + WC a předsíní. Z obytného pokoje o velikosti 19,50 m² se vstupovalo na balkon. Byty čtyřpokojové o obytné ploše 69,70 m²  měly příslušenství zvětšeno o samostatný WC a spíž. Obytný pokoj 26,50 m² rovněž se vstupem na balkon, všechny kuchyně vybaveny pracovními linkami se sporákem, dřezem, ledničkou, skříní a místem pro odpadky. Pro ně existoval na schodišti shoz, vyúsťující v suterénu do spalovací komory.

Typický půdorys obytné skupiny.

Šlo o novinku převzatou ze švédských sídlišť, vyžadující však určitou kázeň a porozumění nájemníků. Byty měly své sklepy, dálkové vytápění a zásobování teplou vodou. Tento vysoký obytný standard představoval výhodu oproti dosavadním rodinným domkům, jejichž preferovanou výstavbou se po desetiletí nadměrně vyčerpávaly stavební plochy ve městě. Těmi dvanácti „bloky“ končila v roce 1949 výstavba původní čtvrti Obeciny I. – XII., která usnesením Městského výboru z 28. března 1951 byla přejmenována na čtvrť Julia Fučíka.

Jenže tím nic neskončilo. V letech 1960-62 se rozhodlo o výstavbě dalších dvou „bloků“ se čtyřmi řadami po osmnácti bytech. A v letech 1969-74 se pokračovalo dalšími řadami až po dnešní blok číslo XIX. Takže dnes máme v tomto sídlišti kolem 600 bytů a více než dva tisíce obyvatel. K původnímu skromnému občanskému vybavení patřila jen mateřská školka v prvním bloku, prádelna mezi silnicí a tratí i několik menších obchodů naproti bývalé benzínové pumpě.

 Letecký pohled na čtvrť Julia Fučíka v Gottwaldově.

V průběhu padesátých let přibyly školy s tělocvičnami  a hřišti mezi tratí a Dřevnicí. K nim byl původně zamýšlen i pěší podchod. A před prvním květnem v roce 1973 otevřeno komfortní obchodní středisko. V parčíku před ním se v jednaosmdesátém odhalovala busta Julia Fučíka, zdařilé dílo sochaře J. Vlacha. Kulturní a společenské centrum vzniklo v letech 1965-67 mezi Morýsovými domy. A za posledním devatenáctým blokem vznikla menší hřiště a dál k Příluku velká skupina garáží.

S odstupem let dnes procházíme prostředím s krásnou vzrostlou zelení, s plochami trávníků, dětských hřišť a květinových záhonů. To spolu s přívětivou architekturou domů a celkovou atmosférou řadí toto sídliště k těm zdařilým. Za čtyřicet let jakoby vyzrálo v ušlechtilé dílo, jemuž člověk některé ty drobné nedostatky s pochopením odpouští.

Vstup do domu s charakteristickým znakem nade dveřmi. Hra na domovní znamení byla zajímavým detailem výstavby těchto Karfíkových domů – znaky obsahoval projekt a tak se vytvářely a osazovaly. Mají je Obeciny, Zálešná, Díly, Baťov .....

Navíc podobnou výzdobou se mohou pyšnit i mnohé nekarfíkovské zděné a panelové domy.

Zdalipak se některé motivy neopakují? Třeba v různých městech?

lll