Vila Jana Antonína Bati v Nadkostelí

akad. architekt Eduard Staša, Zlínské noviny 1990

Ta starozlínská ulice  (dnešní Osvoboditelů) vedla od kostela k ulici Hradské. Podél chodníku zde stával dlouhý přízemní dům s číslem 158, který patřil váženému zlínskému měšťanovi a prvnímu radnímu Antonínu Minaříkovi. Říkali mu „dolní chalupa“ a sloužil od roku 1818. O kus dál na stejném pozemku stávala starší chalupa roubená, které se říkalo „horní“.  Obě chalupy obklopovalo velké humno se zahradou, od záhumenní cesty kolem domků z Potrubné ulice až k panské cihelně pod Růmy. Předkové Antonína Minaříka tady kdysi barvili a tiskli známý zlínský modrotisk zvaný „orkaf“.

Jak léta plynula a dům přecházel na mladé, došlo i k tomu, že v roce 1921 ho už dosti zchátralý i se zahradou prodala nejmladší dcera radního Minaříka svému bývalému spolužákovi Tomáši Baťovi, majiteli zlínského obuvnického podniku. Ve své rodinné kronice, dokončené v roce 1935, se k tomu vrací vzpomínkou: „Nyní na našem Nadkostelí, tam na našem ‚hradě‘, v zahradě s vyhlídkou do blízkého lesa, vévodí celému Zlínu vila   šéfa zlínských závodů pana Bati, nevlastního bratra Tomášova.“

Historie této vily však začíná už mnohem dříve. Žádost o její stavbu podali 15. září 1926 a už na 17. září na tři hodiny odpoledne bylo svoláno jednání o povolení stavby vily pro Jana Baťu, úředníka ve Zlíně, na pozemku číslo 278 a 280 v ulici Nadkostelí. V povolení se hovoří o jednopatrové vile, jejíž projekt vypracovala a stavu provedla firma Zlámal a Plaček, Němčice n. H. – Zlín. Podle plánů podepsaných a schválených stavebním radou města p. Kollerem šlo o patrovou vilu o velikosti 12 x 12 metrů s „kompletním rodinným bytem“. V přízemí obytný pokoj, salón a velká jídelna s kuchyní a příslušenstvím. Od ulice veranda se vstupem z venkovního schodiště.

V prvním patře ložnice, hostinské pokoje a koupelna. Dům byl podsklepen, s prádelnou a kotelnou pro ústřední vytápění. Pozemek několik metrů vyvýšený nad ulici čekala úprava na park s tenisovým hřištěm. Ve stavební čáře ulice se nacházela rovněž garáž, jejíž střecha sloužila jako odpočívadlo otevřeného schodiště od uličního vstupu.

Se stavbou vily se začalo už v září roku 1926 a o rok později byla hotova. Kolaudace a povolení k užívání pochází ze 3. listopadu 1927. Nikdo v tu dobu nepředpokládal, že tím historie stavby domu zdaleka nekončí. Budova se ale i tak vymykala běžnému zlínskému (a republikovému) průměru. I když na vile není přímo patrná spolupráce architekta, měla velmi dobrou architektonickou úroveň. Do té doby bydlel Jan A. Baťa s rodinou v malém přízemním domku na ulici k Podlesí naproti továrny.

Tenkrát se udála episoda, která snad stojí za zmínku. Když stavebník J.A. Baťa začal stavět plot okolo zahrady bez souhlasu stavební komise města, starosta dostal na stůl návrh, aby bylo vysláno četnictvo k zastoupení stavby. A starostoval Tomáš Baťa. Jeho nevlastní bratr, dotčený zvoleným postupem, v dopisu z června roku 1927 obci zlínské považuje takový postup „za urážku a neslušnost“. Starosta města dává bez odkladu pokyn k přešetření případu. Celá kausa nakonec dopadla smírně. Ale i tak vidíme příklad vzácné zásadovosti, která nebere ohled na společenské postavení ani na příbuzenské vztahy.

Vraťme se opět k tématu – stavební historii vily Jana A. Bati. V červenci roku 1931 obdržel majitel stavební povolení na „přístavbu vily č. 187 v Nadkostelí“, kterou dokončil v průběhu roku 1932. Šlo o prodloužení domu směrem k severu o více než pět metrů. Projekt vznikl ve stavebním oddělení firmy Baťa a stavbu provedla zlínská stavitelská firma Boh. Zámečníka.

Přístavbou se podstatně zvýšil obytný standard vily, což odpovídalo jak vyššímu společenskému postavení stavebníka, tak i stále se zvyšujícímu počtu členů jeho rodiny. V přízemí objektu vznikla velká hala s krbem, zvětšily se společenské prostory i obytný pokoj a jídelna. Na ni se napojovala nová kuchyň s příslušenstvím. Také první patro se rozrostlo o další dětské a hostinské pokoje. Nad verandou vznikla terasa. Zevnějšek domu si uchoval rovnou střechu a kolorit fasád, v nichž se kombinovalo červené a bílé spárované zdivo.

Provedení stavby? Perfektní, bez narušení architektonické celistvosti vily. Naplňovala se její konečná podoba, protože to poslední, co přišlo v roce 1937, nebylo podstatné.

Poslední předválečná úprava se prováděla dle návrhu architekta Vladimíra Karfíka. Byl zrušen hlavní vstup otevřeným schodištěm od ulice a vybudován vstup nový  s vestibulem ze západní strany budovy. Za oběť padla původní pracovna a menší pokoj. K novému vstupu se postavil vyasfaltovaný příjezd od hlavní brány zakončený obratištěm a květinovým kolem. Z té doby pochází pravděpodobně i bazén v nově upraveném parku s altány a hřišti. V této podobě přežila vila i druhou světovou válku. Starala se o ni hospodyně Baťovy rodiny a obývalo ji několik úřednic z továrny.

V sousedství vily na jejím pozemku postavili někdy počátkem třicátých let přízemní domek pro matku J. A. Bati a jeho (vlastních) sourozenců. Ludmila Baťová  byla druhou ženou jejich ovdovělého otce Antonína Bati a žila zde až do své smrti. Zemřela ve věku 82 let v roce 1939, domek poté zbourali.

Od roku 1946 dům přestal sloužit původnímu účelu. Sídlo zde našel Svaz čs.-sovětského přátelství a od roku 1950 zde sídlí ČTK a Čs. rozhlas. Na místě původních garáží vyrostly objekty, které exterieru objektu spíše ublížily. V roce 1951 podstatná část parku posloužila stavbě obytného Kolektivního domu a mateřské školy s jeslemi. A tak dnes už pouze ze starých fotografií poznáme, jak vypadalo původní sídlo druhého šéfa Baťových závodů a jeho rodiny, jejíž potomci žijí dnes v Brazílii.