Následující text je zajímavou ilustrací dobového smýšlení, časem glorifikovaného lidovou tvořivostí a vrchnostenskou manipulací. Již otázka v nadpisu kladená nevzbuzuje v dnešní době pochybnost. Ale v období „Pražského jara“? Velmi korektní psaní, budování „socialismu s lidskou tváří“, stálé přátelství s Táborem míru.
Pouze nezlomení prvorepublikoví pamětníci a lidé terorizovaní v letech padesátých hovořili, upozorňovali a varovali (prezentovaní seskupeními KAN a K 231) před slepou cestou napravování socialismu. Ostatní zvěstovatelé změn hlásali, že „.... hlavní cesta k nové aktivitě strany a široké veřejnosti vede přes důslednou demokratizaci strany a rozvoj socialistické demokracie v životě celé společnosti“.
Tohle psali „exponenti pravice“, jak byli označeni v dobách konsolidace let sedmdesátých. Mluva, občanu nezapojenému v pracovním procesu před listopadem 1989 téměř nesrozumitelná, ukazuje jádro problému – vedoucí úloha strany, t.zn. ve zjednodušeném slova smyslu diktatura zůstává zachována. Takto snili lidé ještě dlouho po roce 1989, někteří se idealismů třetích cest nezbavili dodnes.
Mějme tedy na paměti dobovou omezenost kritiky závažného lokálního problému – jména města, které obdrželo po diktátorovi, syfilitikovi a zločinci Gottwaldovi. Ceňme si psaní novinářů v lednu 1969, kdy již bylo jasné, že okupované socialistické Československo se vrací do náruče neostalinismu brežněvovského typu.
Cygnus
Zlín nebo gottwaldov?
autor: Bohumil Kabourek
Jednou, bylo to v roce 1947, zazvonil na stole „ředitelny“ v osmé etáži mrakodrapu telefon. U pražského sluchátka stál Vilda Khun, tajemník Slánského, na zlínské straně Josef Mach, redaktor a spolupracovník dr. Ivana Holého.
Khun: „Poslouchej, Josef, posíláme k vám Harry Pollitta.“
Mach: „Dobře, Vildo, jak dlouho se tu zdrží?“
Khun: „Asi dva dny. Postarejte se o něho jako obvykle....“
To „obvykle“ znamenalo, že strana organizovala cesty svých hostů ze zahraničí – a protože zpravidla vždy měli zájem i o Zlín – přijížděli a byli hosty znárodněného Baťova trustu se vším všudy. N.p. Baťa vlastnil nejen všechny obytné domky, ony krychle z červených cihel, ale i hotel Společenský dům.
Tam se první večer setkali s Harry Pollittem (H.P. byl generálním tajemníkem britské komunistické strany [CPGB] v letech 1929-
Z toho se v debatě přešlo na Batanagar a Harry Pollitt poznamenal, že to bylo jediné město, které ve světě neslo jméno Baťů. Mach ho opravil, protože tovární čtvrť v Otrokovicích nesla název Baťov, na Slovensku stály Baťovany a Batizovce (Patizánske a Svit pod Tatrami). Pollitt se zahloubal a řekl po chvilce německy:
„A ZLÍN ? Moderní průmyslové město .... to by si přece zasloužilo přejmenovat. Dnes tu vládnou komunisté, město i podnik budou dále růst .... přejmenovat .... po nějakém NAŠEM komunistickém potentátovi. Nevím sice, kdo by to měl být, ale myslím si, že na něco byste už přišli.“
Myšlenka změnit jméno města uprostřed zelených valašských strání nebyla docela nová. Dlouho se už rozvažovalo, co s tím typickým B, které stále připomínalo minulost a ne vždy příjemnou. Uvažovalo se především o změně n.p. Baťa na něco příhodnějšího, ale o alternativě za Zlín se tady mluvilo poprvé.
Určité starosti dělaly zatím komplikace se zahraničním obchodem. Venku se vžilo u nás mezitím znesympatičtělé baťovské B, vžil se Zlín. Jak by to dopadlo, ujalo by se nové označení? Zručnost moravských „ševců“ se sice pod kvalitu stále podepisovala, retardovaly ji však poválečně nekvalitní suroviny. A k tomu nasazovat ještě nový název podniku a města? Vyzná se v tom potom někdo?
„I kolem nového můžete vytvořit pojem dobré práce,“ zakončil debatu Harry Pollitt.
„Že by se Zlín pojmenoval po Gottwaldovi?“ Nečásek pozdvihl rameno a nedal přímou odpověď.
Nějaký čas poté jel Josef Mach do Prahy a stavil se na Hradě za Nečáskem. Zlínské Divadlo pracujících mělo od Nečáska slíbenu původní veselohru a Mach ji přišel urgovat.
„Dneska půjdeme s panem presidentem na Nebozízek na pivo,“ řekl Machovi Nečásek.
„Co kdybychom přitom hned zkusili, co by říkal na to přejmenování,“ zeptal se Mach.
„Proboha, to neříkej. To se musí pomalu, ne tak zhurta.“ Na Nebozízku se tedy jen pilo a dvojice s Klementem Gottwaldem vedla pouze hovor, jak se říká, pro nikoho nezávazný.
21. budova a nezbytná „výzdoba“ – nadživotní portrét soudruha Gottwalda s nepostradatelným čibukem. Exponováno v letech prvního pětiletého plánu.
„Pak najednou Nečásek volal: „Přijeď rychle do Prahy, musím s tebou mluvit, je to důležité.“
Jejich rozhovoru byla přítomna Milča Köhlerová. Nečásek prohlásil, že už s Gottwaldem mluvil a že se zajímá, jak by si to představovali. Bylo by dobře, aby Zlínští za Klémou, jak se Gottwaldovi ve stranických kuloárech říkalo, přijeli. To se stalo v létě před dvaceti lety.
Tak se někdy v září 1948 vypravila na Hrad sedmičlenná delegace. V ní dr. Ivan Holý, Josef Kijonka, Miroslav Pastyřík, Vilém Morýs, Ladislav Novotný, ing. arch. Voženílek a Josef Mach. Nejeli s prázdnýma rukama. Když už se totiž probudil u Gottwalda zájem o věc a ZÁSADNĚ SE K NÍ NESTAVĚL ZÁPORNĚ , uvolnil tím kamínek pod koly zlínské iniciativy. Už v létě, při I. filmovém festivalu pracujících, se myšlenka rozšířila a začaly se sbírat podpisy.
S pohledem zpět musíme přiznat, že Gottwaldova popularita a dovednost zlínské agitace shromáždila brzy desetitisíce podpisů, které nebyly vynuceny, nebyly profanací podpisových akcí pozdějšího data, ale zdály se být organickým stupínkem, vázajícím jedno i druhé: Gottwald se stal prvním mužem v Únoru a poté prvním ve státě. Zlín si stále ještě dokázal podržet jednu z předních pozic v republice. V tom, že dokázal mnohé, na co si jinde netroufali, zůstával první. Do očí nebilo, že se ze všech československých měst právě Zlín ucházel o propůjčení Gottwaldova jména.
Zlínská sedma přijela na Hrad s konkrétním plánem. Gottwaldovi předestřeli význam, jaký může mít jeho souhlas pro budování vzorového socialistického města. Ing. arch. Voženílek mluvil o ideálním plánu na nové divadlo (otevřeli je až o devatenáct let později), na nové nádraží (od té doby se na něm nic nezměnilo), o strojírnách a sídlišti v Malenovicích (to se vybudovalo).
Ale Klement Gottwald odmítal: „Soudruzi, nechte to ještě, pomníky by se měly lidem stavět, až už nemohou nic zkazit.“
Delegace naléhala: „Bude nám všem hrozně líto, jak jste nás, pane presidente, zklamal.“ To byl jejich nejsilnější trumf, Gottwald si se zlínskými komunisty po pětačtyřicátém rozuměl, teď se trochu zarazil.
„Počkejte. Nechte tu žádost tady, ale zajděte si ještě za soudruhem Slánským. To musí zvážit celá strana, to JÁ SÁM NEMŮŽU .“
Zlínští jedou z Hradu na ÚV. Už je čekali. Slánského tajemník Khun Machovi řekl: „Starý je tam, můžete jít.“ Ale už se otevřely dveře a Rudolf Slánský je vyzval:
„Pojďte dál, co máte, soudruzi?“ U Slánského referoval Pastyřík.
„Počkejte,“ řekl Slánský a zvedl telefon přímé linky na Hrad.
„Jsou tady ze Zlína a vykládali mi o plánech na přejmenování města tvým jménem. Já s nimi nemohu souhlasit, mně se to zdá příliš ukvapené.“
Delegace znovu začala přesvědčovat jako před chvílí na Hradě. Tady ale poslední eso mělo podobu listů s podpisy, svázaných do tlusté knihy. Jenomže Slánský byl zkušený politik a chytrý člověk:
„Ty podpisy jste si vynutili, nebo se lidé podepisovali spontánně?“
Členové delegace nelhali, bylo to spontánní, Gottwalda měli lidé rádi, generální převaha Zlíňanů – i jiných stran – uznávala, že pro lidi mnoho vykonal. Podpisovali bez přinucení, podpisovali téměř všichni, a v tom se v oné době spatřovalo něco NANEJVÝŠ NORMÁLNÍHO . Slánský se dozvěděl, že se uvažuje o spojení obcí ve Velký Zlín, totiž velké město s Gottwaldovým jménem. Chytří Zlíňané nesporně očekávali od dovršení aktu i určité hospodářské výhody, což byl důvod, pro který se proti přejmenování např. stavěl brněnský Ota Šling. Zlín s Gottwaldovým jménem měl dokonce dostat primátorský statut.
Jenže od Slánského ten den odjeli s nepořízenou. „My se o tom ještě poradíme,“ řekl jim generální tajemník strany, „a dáme vám vědět.“
Stalo se to tak, že zavolal Nečásek Machovi: „Josefe, spusťte to!“ Potom přejmenování dostalo číslo výnosu ministerstva vnitra 3484, vláda určila stranickou a vládní delegaci, která se 2. ledna 1949 zúčastní slavnostního přejmenování.
Začátkem prosince přijel ještě do Zlína František Nečásek a podle protokolu jako osobní tajemník presidenta republiky přečetl na aktivu městského výboru strany ve Velkém kině Gottwaldův dopis, v němž oficiálně souhlasí s přejmenováním. Zlínská organizace klapala na výbornou. Jakmile ve 21 nula nula dočetl dopis, zahoukala tovární siréna a ozvaly se salvy děl. (Gottwald, když mu později líčili, jaký dojem na shromáždění jeho dopis udělal, se nejvíc ale zajímal o to, kde Zlín sehnal děla.)
Do akce přejmenování se zapojil i profesor Trávníček. Zlínští si za ním do Brna zajeli s otázkou, jak to bude češtější: Gottwaldovo nebo Gottwaldov? „Už jsem všelicos rozsoudcovával,“ prohlásil největší z češtinářů, „ale při novém jménu městu dělám arbitra poprvé. Jedině správné v češtině je Gottwaldov.“
Do konzultačního procesu kolem přejmenování se v létě 1948 zapojil i ing. Ludvík Frejka, později popravený spolu se Slánským. Když přijel k Hrozenkovu na dovolenou, přišli za ním dr. Holý s Josefem Machem. Vynikající národohospodář to vzal přes ekonomiku: „Říkám vám, že není možné Baťu kráglovat, jak se to někdy děje. Od toho se budeme muset i v socialismu hodně učit. Musíme rozlišit, co z Bati forzírovat a co se nám nehodí.“
Na Soláni, kam si zašli s dr. Holým na borůvky, udivoval Frejku první muž znárodněné baťovky dokonalým přehledem o všem. Holý míval s sebou statistický bloček a v něm na málo listech nejzákladnější data, která komentoval. Frejkovi se líbilo, že takoví vzdělaní lidé s přehledem by městu rádi dali Gottwaldovo jméno.
„Gottwaldov je dnes první, to je pravda. Vy ale musíte prací dokázat, že jste ještě lepší než za Bati. Aby si město název zasloužilo. Aby bylo progresivní v kultuře, aby i ten sport šel zátopkovským tempem. A pak si můžete klidně říkat, že jste MĚSTO GOTTWALDOVO .“
ZLÍN BYL 1. LEDNA 1949 PŘEJMENOVÁN NA GOTTWALDOV.
.... Tvoříme velkou věc .... vytváříme nový administrativní celek pro oblast našeho průmyslového sídliště. Naplníme toto sídliště novým duchem, duchem cílevědomého a správně plánovaného budování tak, jak nás tomu učil a vedl náš otcovský rádce, nejlepší přítel a soudruh, president Klement Gottwald. .... Řekl jsem již, co nás hnalo kupředu. Bylo to a je to vědomí, že z toho bude mít náš Klema radost. Všecka ta radost byla posvěcena jeho jménem. Prýštila z toho milého a často vyslovovaného jména radost, chuť do práce i do boje za to, co on skoro prorocky viděl v roce 1945.....
Vilém Morýs, předseda MNV, Tep svobodné práce, Zlín, 26. 11. 1948 (zdroj: Zlín v proměnách času)
V jedné kanceláři ONV v Gottwaldově mi ukázali tři složky, v nichž jsou uloženy dopisy těch, kteří se po Lednu zamýšlejí nad návratem Zlína. (Leden s velkým L bylo reformní napodobování označení Únor – protagonisté Pražského jara tím zdůrazňovali, že změny z Ledna 1968 jsou stejně významné jako změny v Únoru 1948. Komunistické linky výrazů se papaláši samozřejmě nezbavili ani při provádění kosmetických změn ve společnosti. Pozn. C.) Píší prostí občané, zlínští rodáci z různých krajů republiky, dělník i universitní profesor. Drtivá většina žádá v dopisech navrácení původního českého názvu. Znovu se, jako před dvaceti lety, objevily podpisové archy – opět věřme, že jména se pod sebe řadila zcela spontánně – možná, že tíž občané, nebo aspoň někteří z nich, se na sklonku 1948 bez přinucení postarali o to, že album s podpisy, předkládané Gottwaldovi a Slánskému, nemělo na některých listech mezery.
„Název Gottwaldov jsme vždy považovali za neopodstatněný, násilný a pro svůj německý zvuk pro naše Valašsko zcela nevhodný,“ píší ze Slavičína. „Rodákům z Valašska a češtinářsky založeným lidem trhal uši a proto se také nevžil (trapně působí slova folklór Gottwaldovska, Valašská koliba v Gottwaldově a t.d.). Starý název Zlín má oprávnění celou svou historií a zvukem, kterého ve světě nabyl....“
Jsou jiní, kteří připomínají po Lednu vycházející najevo vinu Klementa Gottwalda na procesech padesátých let a zbytečné smrti jeho nejbližších spolupracovníků a většinou vždy oceňují rozhodnost sovětského vedení, které z map a názvů kategoricky vymazalo Stalingrad, Stalino, Stalinabad a t.d. Píší lidé rozvážní, kteří přiznávají Gottwaldovi zásluhy v určitém období, ale považují setrvání u názvu města za anachronismus. Jiní jsou zlobní a ti se nepodepisují.
Skutečností je, že lidé ze Slovácka a Valašska stále jezdí „do Zlína“, pracují „ve Zlíně“, znají toho nebo onoho „zlínského“. Slyšel jsem vyprávět nezaručenou událost, která postihla Jana Wericha, když před léty projížděl Moravou a ptal se, kudy na Gottwaldov. „Gottwaldov, dříve Zlín? No to musíte tudy a tamhle odbočíte.“ Když prý mu „Gottwaldov, dříve Zlín“ opakoval již několikátý tázaný, Jan Werich se neudržel a pozdravil toho posledního „Práci čest, dříve nazdar!“
Nutno ovšem přiznat, že mládež si už na nový název zvykla a vyslovuje ho bez skrupulí. Také úspěchy některých městských kolektivů, ať už ve sportu nebo v kultuře, spojené s údobím posledních dvaceti let, vedou některé hlasy k rozhodnutí zachovat Gottwaldov. Konečně v obchodě, zvláště při prodeji obuvi, strojů a pneumatik do zahraničí, si už nové názvy podniků ve spojení s Gottwaldovem získaly byť mladý, ale přece jen solidní zvuk. Neznamenala by další změna názvu možná jen dočasné, ale přece jen bolestné minus? (Zde autor článku vykazuje přinejmenším silnou neznalost nebo se snaží uklidnit autocensuru: zlínská mládež stále používala názvu Zlín - už pro jeho jednoduchost - použil-li někdo názvu G., upoutal okamžitě pozornost nebo jej považovali za nezlíňáka. Gottwaldovské výrobky vyvážela za totality organizace zahraničního obchodu jako produkty ze Zlína (např. CEBO Zlin), a to i na východní trhy. Změna názvu v prosinci 1989 proběhla tak hladce, že si na název G. po dvou měsících v běžném hovoru nikdo ani nevzpomněl. Pozn. C.)
S těmito námitkami je možné buď snadno polemizovat, nebo s nimi musíme počítat. Komise pro změnu názvu města, ustavená radou ONV, svou práci v září přerušila. Aniž by chtěla přejmenování odmítat, považuje za správnější přistoupit ke konečnému návrhu v příhodnější době. Gottwaldovi se v očích veřejnosti dosud nedostalo zhodnocení, chybějí tu objektivnější pohledy a závěry, které by odpovídaly historické PRAVDĚ .
Prvního ledna 1969 uniklo tedy obecné pozornosti jedno kulaté výročí, které by dnes pravděpodobně vzbuzovalo víc rozpaků než důvodů k upřímnému ohlédnutí a zhodnocení těch dvaceti let. Kdyby tu ovšem ještě byla moc, síla a dovednost dravé zlínské propagandy, jistě by přišel v lednu 1969 oslňující ohňostroj kulturních a společenských akcí, výstav a setkání a besed a udílení plaket těm, kteří Gottwaldov právě v posledních dvaceti letech dále povznesli a proslavili. Kteří bez ohledu na jméno města, proměny společenské a politické rovnováhy dál poctivě pracují a živě tvoří pro dnešek i budoucí generace.
Jenomže Gottwaldov už v mnohém není, čím Zlín býval. Zatčení dr. Ivana Holého a druhů, porážka systému SPH stály na začátku záměrné degradace všeho progresivního a průbojného, co bylo jednoduše ZLÍNSKÉ . Co se rubalo až ke kořenům, neboť to jaksi smrdělo batismem. Jde o ono známé vylévání dítěte s vaničkou. Celý systém Novotného aparátnictví, všech jednostranně zaměřených „baťobijců“ k tomu směřoval. (Protagonisté Pražského jara propagovali jako největšího nepřítele prosperující socialistické společnosti bývalého presidenta a prvního tajemníka KSČ Antonína Novotného. Padesátých let, jimiž mnozí sami v různých funkcích prošli, si příliš nevšímali. Pozn. C.) Ekonomický tlak a státní sekyra, utínající větve jakékoliv podnikavosti, vedly ke zglajchšaltování města, které vykazovalo ještě před dvaceti lety smělé ambice na přeměnu Baťova Zlína v město socialistické.
„Sovětské vedení“ bylo rozhodné nejen v přejmenovávání svých osad tam, zpět a nebo úplně jinam. Tak se od poslední třetiny měsíce srpna 1968 mohli projíždět po Revoluční třídě v Gottwaldově zvláštní turisté. – Až okupace sjednotila národ. Z snahy o reformy nereformovatelného se zrodil národní odpor, který zadusili až někteří se zbožňovaných papalášů ve spolupráci s kovanými bolševiky a nově se vynořivšími pravými komunisty.
