Josef Vaňhara o fungování zlínské školy Františka Josefa I. ku konci monarchie

.... staletá symbiosa kostela se školou ještě trvala .... první vyučovací den ... měl se školou společné jen to, že před její budovou shromáždil učitel Hybler děcka do štrůdlu a vedl je na mši do kostela. I v dalších letech jsme začínali vyučování Otčenášem s tvářemi obrácenými ke Kristu a obrazu císaře nad školní tabulí, povinně chodili ke zpovědi a naše známky ovlivňovala i míra pilnosti v návštěvě kostela. Ještě však dřív, než jsme škole odrostli, stali jsme se svědky konce tohoto staletého manželství bez svatby.

Pokud trvalo, odpovídali jsme na věčný tlak pánbíčkářství skrytou neupřímností a jen vnějším zdáním. V kostele se naše obličeje tvářily vážně a nevinně jen před ostřížími zraky kněze u oltáře. Jakmile je odvrátil, šklebili jsme se na děvčata v jejich houfu a žďuchali mezi sebou.

A ve škole, v hodinách náboženství? Představovaly jediný učební předmět, v němž z třiceti mezi námi prospíval jen jeden, dva, tři další se aspoň snažili. Tím vzorným byl bledý žáček František V., pozdější doktor theologie a kněz na zlínské faře.

Jinak jsme, ostatní, považovali hodiny náboženství za vítané rozptýlení. Naučili jsme se z věrouky sotvaco a podrželi si v paměti ještě méně. Katecheta František Úlehla, dobrý a měkký člověk, býval z nás někdy zoufalý. S několika rošťáky ve třídě si neporadil ani po dobrém, ani po zlém. Přitom se neodvážil dát nejhorší známku z náboženství ani těm vysloveným ignorantům, aby jim nepoškodil celkový průměr prospěchu. Zůstal v dobré paměti celé generace. Ve stáří nosil fialovou náprsenku monsignora. ....

....   učební methody byly zastaralé, málokterý z učitelů v nás vzbudil zájem o tu či onu vyučovací látku a sotva o to také stál.

Našly se výjimky. Na měšťance třeba učitel Bébar se někdy uměl vemlouvavě rozhovořit mimo učební předmět a trochu dětem pootevíral výhledy do světa, a především Hugo Rada, pozdější ředitel, který dovedl svými výklady zaujmout, ovládat rošťáky mezi námi jinak než fackami a poškoláctvím a zajímal se o nás jako pedagog i mimo školu.

Protipól představovali takoví, kteří snad učiteli nikdy být neměli a kteří děcka ve škole považovali za otravnou přítěž .... jeden z nich, zastupující v hodině dějepisu kolegu, vyvolal souseda v lavici, Františka Kovaříka. Vyvolaný tápal nejistě v mythologických počátcích českých dějin, načež prohlásil, že v roce pět set čtyřicet zvedla Libuše prorocky ruce a založila Prahu.

Dosud vidím učitelovu nakyslou tvář, jak se po prvním nechápavém pohledu mění v posměšný úšklebek.

„Tak pravíš" – stanul před Františkem – „Libuše založila Prahu přesně roku pět set čtyřicet? Hleďme! A ve kterém měsíci to bylo, si náhodou nevzpomínáš?"

František rozpačitým zavrtěním hlavičky naznačil, že nikoli.

Minuly desítky let, z Františka Kovaříka je už dávno hromádka popelu, smíšená s hlínou hřbitova. Nevydržel ani do patnácti, zardousila ho tuberkulosa.

Co s ním zapadlo, je letopočet pět set čtyřicet, jímž stanovil založení Prahy.  A přece – kdo by si troufal jeho datum vyvrátit, nebo stanovit jiné?

Co však nezapadlo je, i když jen letmý pohlavek, vlepený vznášeči světla do temnot věků rukou učitele, která čerpala svoji trestající moc právě jen z povýšené jistoty o vlastní nevědomosti.

Jinou charakteristiku školy oněch let představuje třeba skutečnost, že za celých osm roků jsme jako třída, případně škola, nebyli na žádném výletu, exkursi, návštěvě nějaké pozoruhodnosti a pod., s výjimkou půldenní vycházky na Lešnou, a to až ve třetí měšťance, kdy se už školské metody za republiky přece jen začaly měnit.

Jednou nám také v tělocvičně potulný komediant předváděl jakousi černou opici, která jen zaneřádila podlahu a strašně páchla; a jindy zase nějaký vousatý mužík vytáhl z bedny hroznýše. Zvíře bylo tak líné, že se samo od sebe ani nepohnulo. Prý tráví, vysvětloval mužík a tak je nastrkal zpátky do bedny a podívaná skončila.

Určité, novodobější zábavy si děti musely hledat samy, mimo školu. Třeba fotbal .... dnes jsou běžné zvláštní třídy pro sportovně nadané chlapce a děvčata .... tehdy však morousové mezi učiteli nám to hraní s hadráky nejen zakazovali, ale při přistižení na školním plácku nebo na ulici také jako zpustlé chování trestali.

Pochopitelně – takové způsoby výchovy a kázně, které neměly vést, nýbrž jen bránit, byly spíše pro kočku než k užitku a v podvědomém odporu obětí vedly pak i k opravdovým klukovinám. ....

.... učitelstvo důrazně upozorňovalo kluky ve třídách, že školní mládeži je přístup do biografu co nejpřísněji zakázán. Jestliže něco mohlo ještě víc napnout zvědavost a dychtivost, stačilo to zakázat. Uposlechli ovšem pouze hodní chlapečkové nebo ti ze vzdálených bydlišť. Většině ostatních aspoň ten první večer neušel, dostali se do sálu za peníze i načerno, hlavně otevřenými okny, jakmile uvnitř zhaslo světlo.

Příštího dne nastalo rodeo.

Ve třídě nejprve jeden z odvážných ještě před vyučováními pokoušel spustit se z okna do školní zahrady po provaze na kozu; provaz byl naštěstí krátký. Další dva přivedl do ředitelny tlustý obecní strážník Kašpárek, jemuž zůstali v rukou z tlupy, která cestou do školy rozháněla děvčata, aby je skalpovala.

Nejostřejší kvítko mezi námi, Hloušek, přinesl do školy rozkládací malorážku a mířil na dveře, zrovna když je zvenčí otevřel tlustý učitel Bébar. Ten stačil jen zasípat, aby volali ředitele, sám těžce dopadl bez dechu na židli, jak se o něj pokoušela mrtvice.

Když se s další stížností připojil ještě kterýsi zrádný rodič, bylo ve třídě přerušeno vyučování a předveden v rychlosti zkonstruovaný program o dvou číslech: nejprve jinak tolerantní ředitel Rada spustil hromobití, při němž drnčela okna, a pak bylo na stupínek vyvoláno šest nebo sedm přistižených provinilců, postaveni do řady a vyneseny rozsudky: dvě trojky z mravů doplněné pohrůžkou o vyloučení že školy, ostatní dvojky, různý počet dní po škole atd., atd. – měli jsme prostě těžký život.

O hledání hlubších příčin takových pedagogických kalamit pokoušel se aspoň učitel kreslení Dohnálek. Za dva měsíce se měl odehrát Dětský den, každoroční školní slavnost. Dohovořil se s učitelským sborem a vybral nás asi patnáct pro vytvoření skupiny krotkých Indiánů.

Po vyučování jsme vyráběli v kreslírně pérové čelenky, kudlali noži ze dřeva tomahawky, vyráběli třásně ke švům kalhot atp. a když nadešel den slávy, byli jsme natřeni nahnědo a s pomalovanými obličeji poskakovali v průvodu.

Nu, stali se z nás první legální Indiáni, ale byl to všechno jen řídký odvar našich představ a snů. Později jsme pochopili, že Dohnálkova tehdejší snaha byla aspoň pokusem o průlom do zcepenělých vychovatelských metod rákosky a zákazů a o hlubší chápání dětské duše.