Elektrárna na Lešné 

zámecká (Deckert Homolka)

( Naše Pravda; asi 1988)

Používání elektřiny patří dnes k běžným a samozřejmým věcem a svůj každodenní život si jinak ani nedovedeme představit. A přitom doba, kdy zavádění tohoto druhu energie teprve začínalo, není ještě tak příliš vzdálená. Není tomu ani sto let, kdy byla zřízena elektrárna na Lešné, asi nejstarší objekt svého druhu v okolí Zlína.

Vznik této elektrárny je spojen s budováním zámku na Lešné. Šlo o velkorysou a velmi nákladnou stavební akci, kdy na místě zbořeného starého zámku nechal hr. Seilern stavět v letech 1887 – 1893 honosné zámecké sídlo.

Vedle velkých nákladů, které pohltila výstavba a přepychové zařízení interiérů, byly zároveň investovány vysoké finanční částky k tomu, aby novostavbě nechyběly nejmodernější vymoženosti té doby – ústřední topení a elektřina.

Pro zásobování zámku elektřinou byl vybudován samostatný objekt umístěný dole na okraji lešenské obory (směrem k Lukovu). Hraběti byl už počátkem roku 1891 předložen rozpočet s předpokládanými náklady na 34 000 zl. a úhledná jednopatrová budova elektrárny byla architektem pojata stylově jednotně s ostatními objekty lešenského zámeckého areálu. Výstavba a zařizování pokračovalo dost rychle, protože už před r. 1893 byly vyplaceny peníze brněnské firmě Deckert Homolka, nepochybně za provedené dodávky technického zařízení.

Celkový pohled na lešenskou zámeckou elektrárnu - počátek XX. století.

Celkové pořizovací náklady na elektrárnu známe ze záznamu z r. 1896: budova měla hodnotu 13 000 zl., za strojní vybavení bylo zaplaceno 19 000 zl. a motor byl pořízen za 5 000 zl. – celkem tedy 37 000 zl. Byly to na tu dobu velké peníze a pouze velmi bohatý člověk jako byl velkostatkář Seilern si mohl tehdy dovolit přepych vlastní elektrárny. Nové zařízení fungovalo jistě někdy kolem r. 1896; dodávalo proud do novostavby zámku a současně byla zavedením elektřiny modernizována i starší obytná budova – t.zv. Tyrol stojící proti zámku (dnes restaurace).

Technická novinka, jakou elektrárna na Lešné tehdy byla, poutala k sobě samozřejmě velkou pozornost. Vždyť lidé zde mohli na vlastní oči vidět zdroj energie, jehož podstatu a fungování sotva dovedli plně pochopit. Seilernové umožňovali každoročně výpravám školní mládeže přístup do celého zámeckého areálu, kde si děti prohlédly park a hraběcí muzeum a někdy právě i tuto elektrárnu, jak svědčí třeba zápis v kronice štípské národní školy z r. 1906 o tom, že žáci 5. tříd vykonali poučnou vycházku do „elektrárny zámecké“; podobný záznam čteme i v kronice národní školy v Lukově z r. 1913.

Ze seznamu z r. 1919 se dovídáme, že v elektrárně byli zaměstnáni dva pracovníci. A o technickém vybavení nás informuje inventář z r. 1945, který tu eviduje dva motory 8 HP Wikov a dva dynamoelektrické stroje; v objektu bylo vedle provozních prostorů také obydlí pro zaměstnance.

Strojovna elektrárny na Lešné - vpravo a vlevo dva hnací (parní) stroje.

V době svého vzniku nesla lešenská elektrárna výraznou pečeť výjimečnosti, avšak postupně s tím, jak v období první republiky rychle postupovala všeobecná elektrifikace našeho kraje, její význam klesal. A nakonec přišel i čas, kdy tato malá elektrárna úplně ztratila své poslání a byla vyřazena z provozu. Dnes na ni pohlížíme jako na pozoruhodného svědka, který dávno předznamenával éru technického pokroku, který je pro nás samozřejmostí. Je škoda, že budova elektrárny je dnes zpustlá a zanedbaná. Moderní doba bohužel nenašla pro ni vhodná využití a asi brzy dojde k tomu, že tento kdysi výjimečný a navíc i stylový architektonický objekt spadne a zanikne.

První zlínské elektrárny

zámecká (Siemens)

 veřejná vodní (Ericsson)

zdroje energie u Baťů

( Naše Pravda, 1988;

Ondřej Ševeček: Zrození Baťovy průmyslové metropole)

Rychlý rozvoj průmyslu ve Zlíně na začátku století byl provázen zaváděním nových technických zařízení, mezi ně patřila také výroba elektrické energie. Doklady o nejstarší zlínské elektrárně nalézáme ve stavebním archívu města Gottwaldova.

Žádost o povolení ke zřízení elektrárny podal 27. 2. 1905 nejmajetnější obyvatel Zlína, velkostatkář baron Štěpán Haupt. Získanou elektřinu zamýšlel využívat k osvětlení zámku, hospodářských budov a také k provozu některých hospodářských strojů. Po komisionelních šetřeních v dubnu a červnu 1905 mu bylo uděleno povolení ke zřízení elektrárny 23. 6. 1905. Elektrárna byla vybudována ještě téhož roku podle projektu firmy Österreichische Siemens-Schuckert-Werke za odborného dozoru ing. Karla Havelíka z Přerova.

Elektrárnu zlínského velkostatku tvořila strojovna, ve které byl umístěn Dieselův motor, dynamo a rozvodna. Dále zde byl prostor pro akumulátory, skladiště a byt strojníka. Elektrárna vyráběla stejnosměrný proud o napětí 220 voltů (vcelku moderní přístup, přihlédneme-li k „oblíbenému“ rakousko-Uherskému napětí 110 V. pozn. C.). Zpočátku byly totiž elektrické stroje stejnosměrné a jejich využití omezené.

Z popisu elektrárenského zařízení se dovídáme, že dynamo o výkonu 7,5 kW bude uvedeno do provozu prostřednictvím Dieselova motoru o výkonu 12 HP. V těsné blízkosti dynama se nachází v kovovém rámu mramorová rozvodna, na které jsou namontovány veškeré k provozu potřebné přístroje. Vypínače jsou opatřeny dobře izolovanými ručními pákami. Akumulátorové baterie budou sloužit k podpoře dynama během denního provozu a během nočních hodin budou samy zajišťovat osvětlení objektů.

Centrála byla vybudována v bývalé panské stodole, sousedící jižně s hospodářským dvorem, podél jehož východní strany bylo instalováno elektrické vedení k zámku.

O osudech této nejstarší zlínské elektrárny nemáme zatím mnoho zpráv. O její skutečné existenci nás informuje zápis z r. 1905 v kronice bývalé měšťanské školy ve Zlíně. O tom, že elektrárna byla ve své době technickou novinkou, budila velký zájem a stala se cílem exkursí školní mládeže, svědčí i další kronikářský záznam z r. 1913: 14./3. prohlíželi žáci III. tř. elektrárnu velkostatku....“

veřejná na Vodní ulici
 

Výhody, plynoucí ze zavedení elektřiny do zámku a hospodářských objektů velkostatku, podnítily r. 1909 zlínského starostu Františka Štěpánka k vyjednávání o elektrifikaci města s pražskou firmou Křižík, která pak vyhotovila rozpočet a plány na stavbu veřejného osvětlení ve Zlíně.

 Přesto, že Štěpánkova iniciativa byla podporována městskou radou a dalšími obyvateli Zlína, hlavně společenstvy obuvníků a řemeslných živností, protáhlo se jednání o zřízení elektrárny až do r. 1913, kdy byla uzavřena smlouva s brněnskou filiálkou rakouské elektrárenské akciové společnosti Ericsson. Na základě smlouvy postavila pak firma Ericsson vlastním nákladem elektrárnu v nedávno vyhořelém dolním mlýně ve Zlíně č.p. 84, jehož majitelem byl V. Juříček. Kolaudace elektrárny byla provedena v březnu 1914, avšak město Zlín bylo poprvé osvětleno o vánocích 1913.

Foto elektrárny Ericsson na Vodní ulici (v budově bývalého Dolního mlýna), přibližně okolo roku 1921. Foto vpravo - zřejmě při příležitosti údržby elektrárny. Foto vlevo: Eduard Staša; foto vpravo: Nováčkův & Vojtěchův zlínský kalendář.

Elektrárnu vybavili vodní turbínou o výkonu 45 HP, naftovým motorem a dynamem o výkonu 75 kW. Stejnosměrný elektrický proud  tehdy dodávali do vzdálenosti 1 až 1,5 km. Po odkoupení bývalého mlýna od V. Juříčka se firma Ericsson v letech 1915 – 1917 stala jediným majitelem elektrárny.

Původní dohoda s městem zněla - za postavení elektrárny ve vlastní režii obdrží  firma výhradní právo na dodávání elektřiny v délce trvání 15 let. Přesto nebyly záměry naplněny a příčinou toho se nestal rozpad Rakouska-Uherska nebo skomírající a nestabilní stejnosměrný proud, ale - jako mnohokráte - peníze.

První světová válka přinesla rozkolísání cen a elektrárna nemohla

dostát dohodnutým cenám energie, aniž by sama neohrozila svůj provoz. Již v roce 1915 došly prostředky na nákup nafty a podpora vodních turbín dieselagregátem nebyla možná (tak také informovala fa. Ericsson zlínskou radnici). Možnosti odebírání elektřiny se zúžily, výrazně omezeny byly především dílenské a průmyslové provozy.

Zlínská radnice se zvýšením cen nesouhlasila. Rovněž tak ale zamítla odkoupení výroby proudu do městského majetku. Neuspěl ani starosta František Štěpánek, který se pokusil - tentokrát sám za sebe jako podnikatel - provoz se všemi právy a závazky odkoupit.

A kdo vyhrál? Tomáš Baťa. Roku 1917 mu Ericsson odprodal elektrárnu  za 195 000 K. Baťa se tak stal i majitelem lokálního monopolu na výrobu elektřiny.

I nadále ale nebylo nic bez potíží, vynořila se omezení, daná  vlastnostmi stejnosměrného proudu.

Strojovna elektrárny v dolním mlýně, snímek z roku 1919. OA Klečůvka

Ještě před koncem války, r. 1918, začala firma Baťa stavět ve Zlíně velkou moderní tepelnou elektrárnu na nám známém území mezi nádražím a řekou Dřevnicí, jejíž stavba - dle projektu stavitele V. Nekvasila  z Brna - byla dokončena r. 1921. Elektrárnu vystrojili turbogenerátorem o výkonu 2218 kW  a produkovala proud o napětí 5000 Voltů, který se transformoval na rozvodové napětí 380/220 V.

Mohlo se rozběhnout zásobování střídavým proudem nejen vlastní továrny firmy Baťa, ale celého města.... ba ne, nemohlo. Boj o ceny a kvalitu dodávek elektřiny se pouze přenesl mezi jiné subjekty (T. & A. Baťa kontra město Zlín). Navíc nová elektrárna skýtala sice zdoj energie lepší, stabilnější a vydatnější, ale druhově odlišné. Živnostníci, vybavení motory na stejnosměrný proud, se postavili proti propojení sítí.

Vývoj techniky se naštěstí ubíral směrem pro Tomáše Baťu příznivým, město Zlín vidělo neudržitelnost dosavadního stavu a v květnu roku 1923  se  s továrníkem dohodlo na dalším společném postupu.

Přechod na třífázový střídavý proud 220/380 V už stojí mimo rozsah této kapitoly, důležité ovšem je, že s původní Ericssonovou elektrárnou firma Baťa získala již zmíněný lokální monopol na dodávky elektřiny,  nově upravený na léta 1924 až 1934. Poté smlouvu prodloužili o dalších deset let (do 1. ledna 1945).

Dnešní zdroj energie ve Zlíně, původní jádro elektrárny Baťa, postavené v letech 1919 - 1921. Fotografie z roku 1923.

Elektrárna v bývalém dolním mlýně neměla dlouhého trvání, neboť firma Baťa brzy její provoz zastavila, avšak její historický význam tkví v tom, že se stala základem pozdější rozsáhlé elektrizace Zlína.

tovární zdroje energie (Baťa, Frant. Štěpánek)