Jdi na obsah Jdi na menu
 


15. březen 1939 ve Zlíně

(Naše pravda, 1989)

(Miroslav Ivanov – Sága o životě a smrti Jana Bati)

 

Jak Baťovy závody pracovaly v době předokupační, v podivných dobách intensivně pracující a přesto ztracené druhé republiky? Odhlédneme-li od „úletu“ Jana A. Bati s megalomanskými oslavami Nového roku 1939, které se z pochopitelných důvodů neuskutečnily, podnik se horečně přeorganizovával na zvládnutí válečného hospodářství.

Obrazek

 Vstup do závodů (hlavní brána na nám. Práce) nenechával nikoho na pochybách, kdo vládne. Za pár let potká bránu podobná výzdoba, pouze černou barvu nahradí rudá.


Jan Antonín Baťa si při svém cestování po světě velmi dobře uvědomoval zhoršování politické situace. Janovi spolupracovníci, zejména ministr Vavrečka viděli rostoucí sílu Hitlerovu a slabost západních velmocí – ani Vavrečka, ani Jan Baťa nevěřili v sílu politiky presidenta Beneše. Vystupovala stále více do popředí naléhavost zajistit činnost závodů i při potížích Československa.

Doposud závody řídili centralisovaně. Ať již továrny stály ve Francii, Anglii, Německu a t.d., podléhaly přímo Zlínu. Každou sobotu se musel objevit ředitel zahraniční továrny, popř. jeho zástupce se všemi doklady výsledků, účetními závěrkami, týdenními statistikami a vzorky, aby skládal účty ze své práce v uplynulém týdnu a dal si schválit další plány. Cestovali stále páni ředitelé ...... ale co když už to nebude možné?

Obrazek

Spokojení němečtí důstojníci a jejich tuzemští přisluhovači prohlížejí kořist, získanou bez boje (ironií osudu právě prohlížená oblast bude za pět a půl roku rozbita spojeneckým náletem.


Jan Baťa rozhodnul, že vedení podniku musí z Československa pryč. Za první bezpečnější místo vybráno Nizozemí, vznikla nová centrála vedení firmy Abex v Eindhovenu. Později se vedení stěhovalo do Cambridge v Anglii a po odchodu J.A.Bati do Ameriky jej tam následovalo. To se ovšem psal již rok 1940.

Nebylo možno vystavět pouze centrum – okopírovat zlínský centralismus, na který zahraniční pobočky nebyly vybaveny (vždyť ve Zlíně v tu dobu firma dokončovala čtvrtou administrativní budovu, proslulou „jednadvacítku“), vytýčilo by cestu do ekonomického hrobu. A tak přemístit výrobu stalo se požadavkem dne. Za svou si tuto činnost vzala hlava švýcarské holdingové společnosti, dr. Wettstein. Se souhlasem Jana Bati a jeho poradců začal rozvolňovat vztahy mezi Zlínem a zahraničními baťovskými podniky – začal zakládat po celém světě řadu dalších holdingových společností.  

Obrazek

Němečtí řadoví vojáci na náměstí T.G. Masaryka (Míru), které se pro první den okupace stalo jejich přechodným bydlištěm.


A vlastní výroba a obchod? Vytvořit v každé spřátelené a neutrální zemi malou výrobnu, která by zásobovala cca 40 prodejen a zachovala jejich existenci. Tak se začalo na poradách objevovat nové slovo: jednotka. Každá novou uvedli do zkušebního provozu,  vybavili stroji, zařízením, náhradními dílci i potřebnými tiskopisy, aby jí nic nescházelo na minimálně čtyři roky. Lidsky se zde angažovalo 12 instruktorů, 50 dělníků, oddíl baličů na odesílání strojů a materiálu. A očíslované bedny s pečlivě zaznačeným místem určení směrovaly na vagonech k německým hranicím. Pár dní za nimi následovali zaměstnanci i s rodinami.

Jednotky dostaly přednost před vším ostatním. A tak v den okupace Republiky Česko-Slovenské na nejrůznějších mořích světa pluly desítky lidí, majících v podpalubích „jednotky“; na palubě vždy kolem šedesáti mužů a žen, absolventů BŠP.

Obrazek

Okupační armáda táboří na náměstí T.G. Masaryka (Míru). Pozorný divák si na fotografiích z ležení uprostřed města všimne, že německá armáda byla fotografována buď sněhu nebo na mokru. Možná v průběhu více dní ..... to se dnes již nedozvíme. Fotografií z okupace a protektorátu jsou spousty, nebudu ani všechny publikovat, ale stále se vynořují neznámé faktory, na které nám již asi nikdo nedá jasnou odpověď.


Sám J.A. Baťa chtěl původně z morálního a vlasteneckého hlediska zůstat ve Zlíně a do zahraničí poslat někoho z vůdčích mužů továrny. Ale byl přesvědčen spolupracovníky, že právě on by měl opustit Česko-Slovenské území. V den okupace pobýval v Polsku, v baťovském Chelmeku. Musel se ale někdy vrátit pro rodinu ......

Obrazek

"Mokrá" varianta německého ležení. Kam se poděl sníh z předchozího snímku?


Ve středu 15. března 1939, za hustého sněžení, které trvalo celý den, Zlín obsadila německá okupační armáda (velitel – plk. von Appelt). Obsazování začalo odpoledne po třetí hodině, k večeru město zaplnily další, silnější oddíly. Dochované fotografie i dnes, po padesáti letech, bezprostředně připomínají tísnivou, skličující atmosféru – Masarykovo náměstí zaplněné vojenskou technikou a příslušníky wehrmachtu ukazovalo jasně a jednoznačně nástup okupačních poměrů.

Po zadržení prchající Janovy ženy s dětmi (mířili automobilem přes Ostravsko do Polska) se tito vrátili pod dohledem německých vojáků ve tři hodiny ráno do Zlína. Dopoledne začali Němci shánět i Jana Baťu. Do Polska se na něj nedovolali. Jel do Rumunska (Polsko mělo s Rumunskem tehdy na východě společnou hranici). Volali další den do rumunské továrny – prý odcestoval do Borova. Až tam jej o den později dostihli. Po chvíli dohadování padlo rozhodnutí – schůzka s Němci a řediteli závodů se uskuteční v Anglii.  A po ní, po přijetí určitých německých záruk, se v dubnu 1939 Jan Antonín Baťa vrátil do podniku a k rodině. Do Zlína. Ale to předbíháme.

Obrazek

 Vojáci, přebývající na náměstí T.G. Masaryka. Dnešní změkčilá společnost si již ani nedovede představit, v jakém stavu se nacházeli muži, jedoucí při teplotě kolem 0°C asi sto kilometrů na korbě nákladního automobilu. Kruté podchlazování korunovala ocelová přilba. Byli by tito muži vůbec schopni boje? Kdo ví?


V den, kdy okupanti poprvé hovořili s J.A. Baťou - v pátek 17. března - převzal vojenské velení ve městě posádkový velitel Zlína, německý plukovník W. Hütner.  Němci se zpočátku chovali zdrženlivě a vyčkávali, jak se bude situace vyvíjet. V květnu 1939 zřídili ve Zlíně sídlo svého správního orgánu – oberlandratu. Vedoucím německým okresním hejtmanem se stal dr. W. Blumenberg. Místní služebně gestapa poroučel vrchní tajemník K. Raschka. Velitelem zdejší protektorátní policie byl JUC. J. Durdík.

V dalších letech a měsících se život Zlína i jeho závodů dostal pod systematický tlak okupačních orgánů. Do vedení Baťových závodů byli dosazeni němečtí zmocněnci (ve funkci německého ředitele a člena správní rady baťovky dr. A. Miesbach), ve městě se již pevně usídlily německé správní a mocenské orgány. Nacistická propaganda v letech okupace se halasně snažila přesvědčit o blízkém vítězství německých zbraní; však ani všudypřítomná hesla  (vítězství – Viktoria – V), ani útlak, pronásledování a popravy českých vlastenců nepomáhaly – neuhasily víru a přesvědčení, že doba poroby skončí.

Obrazek

Ať už panovala doba jakákoliv a režim kohokoliv, pracující mravenci stále běhali z brány a do brány, vytvářeli hodnoty a mysleli si o svých vládcích svoje, navzdory propagandě.


A jak prchala rodina Baťova? Jan po Čiperově avisu o svém možném druhém zatčení gestapem odjíždí legálně v červnu 1939 do své francouzské továrny v Alsasku. Ještě stačí varovat továrníka Waldese. Ten ovšem posílá do zahraničí pouze svou ženu a sám později je zatčen a umírá. 

A zvláštní věc – v ty dny zmizela ze Zlína Janova rodina – žena a tři děti. Dcera Edita, které tehdy bylo již 15 let, vzpomíná:

Hlavní brána našeho domu měla stále – ve dne v noci – dva německé vojáky na stráži. Maminka a dvě děti, malý Jeník a Mařenka, odešly s vychovatelkou brzy ráno malou brankou, kterou nám otec nechal udělat, když jsme chodili – Jeník a my děvčata – do obecné školy, aby nám zkrátil cestu, protože naše zahrada hraničila se školní zahradou. Byla ta branka úplně zarostlá a snad si na ni už nikdo nevzpomněl ....“

Takže dva vojáci hlídali hlavní vchod a netušili, že jim za zády utíká Baťova rodina. Jistě, Mája – Janova manželka – měla připravenou výmluvu, že kvůli Jeníkově onemocnění na jaře odjíždějí teď k moři, ale zmizí-li nepozorovaně, bude to lepší.

Obrazek


Tohle nejsou pravděpodobně ostražití střežiči Baťovy rodiny, ale hlídka vojáků na dnešní Gahurově ulici (u parku) v létě roku 1939.




Za rohem čekalo auto, které je dopravilo na maďarskou hranici.... I já, Edita, jsem odešla po chvíli tou zahradní brankou, doprovázel mě tatínkův sekretář, jeli jsme do Brna, abychom případně zmátli stopy. Tady mě doprovodil na nádraží a posadil do vlaku směr Budapešť ... Odjela jsem úplně sama, sekretář mně ještě řekl, abych v Budapešti počkala na peróně, že pro mne někdo přijde.... Co jsem prožila ty hodiny, ani se neptejte. Při prohlídce na hranici jsem se raději uchýlila na záchod, nezamkla jsem dveře, aby na mne někdo neklepal. Voják otevřel dveře, ale já stála přímo za nimi, že mne mě neviděl. Stála jsem tam v koutku ještě asi půl hodiny a pak jsem zase šla do kupé. V Budapešti jsem vystoupila z vlaku, posadila se na nástupišti na lavičku a čekala. Měla jsem hlad a žízeň, při odjezdu nikoho nenapadlo dát mi nějaké maďarské peníze....

Obrazek Paní Marie Baťová (vdova po T. Baťovi a matka "Tomíka"), J.A. Baťa a "Tomík" Baťa (junior) na lodi - ještě všichni svorně spolu. Píše se rok 1933.

 


Kolik hodin jsem tam seděla, už si nevzpomínám. Konečně když už byla tma, přišli pro mne a odvedli za maminkou a sourozenci ....“

Šťastně dojeli do jugoslávského Borova, kde měli dům, odtud do Anglie, za Ludmilou a Janou (někdy jí říkali Hana) – a pak se celá rodina setkala v Paříži.

Obrazek

A na závěr klasika - vždyť on se vždycky někdo najde, kdo bude s novým režimem spolupracovat rád a nadšeně. Jsou to představitelé nové říšské a protektorátní moci před Společenským domem ve Zlíně. Je zajímavé, že:

 

  • některé obličeje kolaborantů vyskytují se na fotografiích po celou válku (stejné muže můžeme např. shlédnout na slavnosti otevření trolleybusové dopravy v lednu 1944)
  • způsob komponování této fotografie je značně servilní - čert vezmi nohy osob, hlavně že zabereme říšskou válečnou vlajku.