Úryvek z kompilátu, ke kterému bylo použito článků těchto dvou autorů:
 

Akad. arch. Eduard Staša: Naše pravda 1988, Kapitolky ze starého Zlína 1990, Zlínské noviny 1993;

Ondřej Ševeček: Zrození Baťovy průmyslové metropole

" .... Také poloha hotelu byla osamoceným rozhodnutím a teprve při stavbě kina se podařilo zřejmě prosadit kompoziční vztah k budově hotelu.  Vznikla tak dvojice veřejných budov, která se stala dominantním architektonickým prvkem náměstí i jakýmsi symbolem moderní zlínské architektury. Jsou s ním spojena jména architektů Františka Lydie Gahury, Vladimíra Karfíka a Miroslava Lorence .

Výstavba Velkého kina si vynutila přeložení části březnické silnice do dnešní polohy i zbourání několika domků.

Stavba hotelu a Velkého kina (VK bylo zprovozněno r. 1932, hotel r .1933) z Tržnice. Při pravé okraji zachycen roh čtyřdomku, stojícího původně  naproti vchodu do Obchodního domu – Tržnice. Je zajímavé, že tento typický civilní objekt není zachycen na situačních plánech města.

Silueta Společenského domu (hotelu Moskva) dotváří panorama Zlína - jedná se o stavbu, která svými imposantními rozměry a elegantní jednoduchostí musí utkvět v paměti i náhodnému kolemjdoucímu; pro obyvatele města pak neodbytně souvisí s jeho obrazem, který sebou trvale nesou. Jeho výstavba představovala ve své době veliké stavebním dílo. Spadala do let, kdy mohutnějící Zlín (v závěru života a práce Tomáše Bati) začínal naznačovat, kam se chce rozvíjet na poli nejen průmyslovém, ale i společenském. Zároveň veliká návštěvnost a počínající světovost města vyžadovala ubytovat množství nejrůznějších návštěvníků ze všech kontinentů.

 U zrodu zamýšleného objektu stál velkorysý záměr – zajistit ubytování pro 700 osob a zároveň i dostatečné prostory pro společenský provoz, a to nejen v zájmu samotných hostů, ale i širší veřejnosti města (tehdy zhruba dvacetitisícového). Stavbu financovaly Baťovy závody a hotel pak tvořil svébytnou součást tohoto rostoucího průmyslového trustu podniků.

Projekt hotelové budovy vypracoval architekt Miroslav Lorenc, významná postava meziválečné zlínské architektury. V novinách Zlín ze 7. srpna 1931 zveřejnil svůj návrh a podrobně informoval o celém záměru.  V červenci 1931 se začalo s výkopy pro novostavbu, v srpnu již běžely betonářské práce. Výstavbu veřejnost sledovala s velkou pozorností a tehdejší zlínské noviny o ní poměrně často informovaly.

Pozastavená výstavba v zimních měsících 1931-32. Ještě existuje původní trasa Březnické silnice, po Velkém kinu a náměstí Práce ani památky. Vlevo část dnešního hotelu Garni, tehdy Internátu a závodní školy.

Železobetonová kostra (staticky vypočtená ing. Vtelenským) vyrůstala lidem velmi rychle před očima a koncem října 1931 dosáhla výše 9. etáže. Zanedlouho pak tuto fázi výstavby dokončili a mohutná konstrukce čněla ve své plné výši, t.j. deseti etáží. Další práce se však již nerozeběhly – v zimních měsících roku 1931-32 se nepracovalo a čekalo se na jarní počasí. Přestávka v činnosti však měla i jiný, trochu utajený důvod – změny projektu. M. Lorenc totiž v roce 1931 uzavřel své působení u firmy Baťa a rozestavěnou budovu svěřili k dokončení architektu Vladimíru Karfíkovi. Ten se pustil do úprav plánů nejen pokud šlo o vnější vzhled, ale změnil i vnitřní řešení, protože v tomto období přišel pokyn z ministerstva, že je nutno zajistit vyšší komfort pokojů. Jinak celkem rozevlátý arch. Lorenc pojal totiž interiéry značně baťovsky a spartánsky, více nežli mezinárodnímu hotelu se stavba spíše podobala lepší ubytovně. Tomáš Baťa nařídil, aby ve čtvrtém patře postavili model pokoje, jeden zadal arch. Karfíkovi, druhý F.L.Gahurovi.

Karfík se svou rozsáhlou znalostí amerických hotelů postavil pokoj s koupelnou, zabudovanými skříněmi, nábytkem, koberci, záclonami .... zkrátka vysoký standard bydlení. Gahura pokračoval v Lorencově baťovském uvažování - bez příslušenství dal k disposici větší místnost, do níž navrhnul čtyři lůžka. Sprchy, umývárny a WC uvažoval jako společné pro celé podlaží.

Tomáš Baťa a Dominik Čipera rozhodli světově a nebaťovsky. Prohlásili za nejpříhodnější variantu Karfíkovu a s ní se také dál pracovalo. Neměl se pak (budoucí městský architekt) Gahura s Karfíkem příliš rád, cestu k němu našel vlastně až za války a hlavně po ní, kdy byli oba ostrakizováni novou mocí a vyháněni ze Zlína.

Přepracování původního projektu si vyžádalo určitý čas, hotový železobetonový skelet hotelu zatím stál a v prvních měsících r. 1932 čekal na pokračování ve výstavbě. Tak se v jarních a letních kvartálech hlavně prováděly rozsáhlé pozemní úpravy kolem novostavby – srovnán terén, položeny vozovky a chodníky. Mezitím např. u hotelu zbourali rodinné domky, které se táhly uliční čarou původní Březnické až k Tržnici, postavili Velké kino a t.d. Vladimír Karfík dokončil úpravy plánů někdy uprostřed léta 1932 a asi v srpnu se mohla rozeběhnout další fáze výstavby – vyzdívání skeletu, zazdívání oken a t.d. Tyto činnosti probíhaly v horečném tempu a za podzimních měsíců roku 1932 vyvrcholily.  

Dokončit a předat do užívání tak rozsáhlý objekt nebylo ovšem snadné - přišlo rozhodnutí, aby se přednostně dokončily spodní etáže určené společenskému provozu. Zatímco naplno běželo vyzdívání skeletu, od října 1932 se pozornost soustředila zároveň i na vnitřní práce v dolních čtyřech etážích. V prosinci se zde neztrácela ani minuta a pod vedením stavitele Martince a stavbyvedoucího Vymětalíka zedníci pospíchali, aby přízemí se dvěma velkými restauranty otevřeli již před Vánocemi.

 Záměr se podařil. V sobotu 17. prosince 1932 ve 20:00 hodin se v obou přízemních restauracích, francouzské a lidové, konal večírek k zahájení provozu této části objektu. Své poslání toho dne dobře splnila m.j. kuchyně, která při uvedené slavnostní příležitosti poprvé vydávala večeři. O události vzápětí informovaly noviny Zlín z 19. prosince 1932: „Je třeba vysloviti podiv nad tempem, jakým byly provedeny závěrečné práce v dokončování jídelních sálů a kuchyní .... Zájem, s nímž sledovala zlínská veřejnost zakončování prací na této nejrozsáhlejší stavbě stoupnul tak, že v posledních dnech jsme slyšeli dokonce sázky, zda hotel bude opravdu koncem týdne hotov, anebo ne.... Velká návštěva při otevření, jež překročila počet tří tisíců osob, svědčí nejlépe o tom, jak těchto rozsáhlých veřejných místností, společenských jídelen a vůbec společenského centra bylo ve Zlíně při jeho neustálém rozmachu nejvýš zapotřebí.“

Známá fotografie z roku 1935, braná ze stejného místa jako foto předchozí. Již běžně píšeme sousloví Společenský dům, náměstí Práce a Velké kino.  Internát z r. 1926 v popředí nenese bránu s nápisem „Náš domov“, je přestavěn na Sociální ústav a jeho obyvatelé našli nové nocležny v objektech na nám. Průkopníků (T.G. Masaryka).

V této době rozhodnuli představitelé města a továrny o názvu hotelu. Původně (v Karfíkových plánech z června 1932) se uvažovalo o názvu „Parkhotel“, ale pak bylo zvoleno pojmenování „Společenský dům“, které se v podobě světelného nápisu rozsvítilo 30. prosince 1932. První vedoucí hotelu ing. V. Horák v této souvislosti zdůraznil, že Společenský dům „... má býti více nežli hotelem. Má se státi jednak domovem našich spolupracovníků, jednak rozsáhlým společenským střediskem.“. A k tomu hned dodal: „Usilujeme o rychlou a individuální službu hostům a prosíme, abyste stupňovali své nároky tak, jak tomu má býti v prvotřídních jídelnách.“ (Zlín, 30. prosince 1932).

Největší československý hotel Baťův "Společenský dům" ve Zlíně, který byl otevřen plesem sportovního klubu s.k. Baťa (Pestrý týden, 1933)

Otevření restaurací slavnostně naladilo obyvatele města i budovatele hotelu, ale zároveň nesmělo polevit úsilí o dokončení celé budovy. Hned počátkem ledna roku 1933 se předaly do provozu hotelové pokoje ve 4.etáži a ve stejném měsíci otevřeli kavárnu ve 2. etáži. V březnu 1933, po 21 měsících od zahájení výstavby, byly 4 dolní etáže v plném provozu. Hotel mohl sloužit svému poslání ubytovacího zařízení i společenského centra. Postupné uvádění budovy do provozu pak pokračovalo v dalších měsících – v květnu 1933 začala sloužit otevřená kavárna pro 1000 hostů na terase (11. etáž) a zároveň i hotelové pokoje v 5. a 6. etáži, a konečně r. 1934 předali i zbývající ubytovací prostory v 7. – 10. etáži.

Kavárna na terase hotelu Společenský dům v roce 1935 (kapacita 1000 hostí). Dole vlevo stojí Baťova kruhová cihelna, jejíž komín padnul až v lednu 1939. Vjemu neschází neorganické zastřešení terasy, které hotel zakončuje od první poloviny šedesátých let.

Společenský dům se v době svého vzniku stal ojedinělou hotelovou stavbou  na špičkové mezinárodní úrovni. Nejen velikostí či moderním architektonickým řešením, ale i vysokým komfortem vybavení, které tehdy nebylo (a dodnes mnohde není) zdaleka běžné – každý pokoj disponoval vlastní koupelnou se záchodem a také telefonem. Hostům byla k disposici i řada dalších služeb. 

Obvyklý žánrový příspěvek fotografa - život u hlavní brány závodu, zde v roce 1936.

Dominanty obcí mívají povinnost propagace a zdobivosti. Zde Společenský dům 1. května 1938. (P.t. čtenáře zaujme, že nevidí v akci davy jásajících spolupracovníků – vzhledem ke kritické mezinárodní situaci se Svátek práce odehrál formou rozhlasové zdravice Jana Bati v závodech, o přestávce a po práci se spolupracovníci mohli dle zájmu bavit v prostoru náměstí.)