Z minulosti zlínských ulic

 akad. arch. Eduard Staša

Kapitolky ze starého Zlína, 1990

Naše pravda, 1987-1988

Zlínské noviny 1991

Když tovární časopis „Zlín“ přinesl devátého října 1931 zprávu o návrhu dvou nových ulic v regulačním plánu Zlína, způsobilo to rozruch mezi majiteli domů a pozemků. Ty ulice probíhaly od západu k východu a měly zajistit lepší spojení nových městských čtvrtí Zálešné, Podvesné a Dílů s centrem města a s továrnou, ve které tehdy pracovalo cca 20 tisíc zaměstnanců, kteří měli přirozený zájem o bezproblémový přesun do práce a zpět ke svým rodinám. A také směrem do Vizovic a na Vsetín. 

Představme si spojení přes staré náměstí nebo Komenského ulici, po ulici Dlouhé a Kvítkové a podél trati dále do Příluk. Tahle klikatice křivolakými, nedlážděnými ulicemi zdaleka nevyhovovala požadavkům narůstající dopravy. Dozrál čas k realizaci Gahurova návrhu regulačního plánu Zlína z roku 1930-31, který byl schválen za starostování Tomáše Bati. V něm se navrhovaly dvě nové městské třídy, které měly vyřešit spojení západní a východní části města.

Hlavní a významnější z nich vedla od Malenovic kolem hlavní tovární brány. Měla vzniknout prodloužením staré ulice Potrubné, tenkrát již nazývané Komenského, směrem k východu. Plán schválily nadřízené úřady a měl se rychle realisovat. Jeho neuvědomělé počátky odehrály se v západní části města už v roce 1924 – tehdy došlo k přeložení staré prštenské silnice do nové trasy Malenovské až k panskému dvoru. Překážela tehdy stavebnímu rozvoji Baťovy továrny.

Komenského ulice 

Nahoře: Komenského ulice u Komenského školy /krajské knihovny F.B./ v roce 1933, tedy chvíli před probouráním do dnešních dimensí. Dole: to samé místo 11. května 1991.

 
      Jak již zmíněno, staré ulice Zahradní, Komenského, Dlouhá a Kvítková novým dopravním požadavkům nevyhovovaly. A navíc Komenského narážela  (na křižovatce s Dlouhou) na hradbu domů ve východní frontě Dlouhé ulice, kterou bylo třeba překonat radikálním průlomem na křižovatce pod kostelem. Stál tam v cestě obytný dům Kuchařů s jejich obuvnickou továrnou u kudlovského potoka. A také dům č.p. 482 (pana Hruboně) vedle Klausového - rodný dům Tomáše Bati. (Dnes na jeho místě stojí městské divadlo, ale o tom později.) Nová městská třída by se poté rozeběhla přes zahrady napříč ulicí Hlubokou směrem do Dílů, kde v letech 1931-32 vznikaly první ulice baťovských domků.

Ale zbourat bylo třeba také několik domů okolních. Překážela i celá řada objektů podél ulice Komenského. Šlo tedy o nejvelkorysejší „chirurgický řez“, který bylo nutné provést v historickém centru města. A provést velmi promyšleně, často i přes velký odpor majitelů nemovitostí. Práci ztěžoval i fakt, že místo přízemních původních domků vznikl nevypověditelný požadavek stavět vícepatrové činžovní domy s obchody. Otázka financování? Složitá, především pro postižené, ne vždy příliš bohaté majitele starých domků.

Všechno to začalo počátkem roku 1932 bouráním starých domků v jižní frontě Komenského ulice. A už o rok později se tu budovaly nové činžovní domy s obchody, posunuté o nějakou desítku metrů k jihu do nové stavební čáry: sklenáře Javorského, provazníka Šenkeříka, cukráře Krause a zelináře Nakládala. A v roce třicátém čtvrtém další domy řezníka Linkenhleda, obchodníka Marka a knihtiskaře Potměšila. Šlo převážně o původní obyvatele ulice a celá řada v počtu asi dvaceti starých domů zmizela během mála let. Zrodila se dnešní jižní fronta náměstí Míru, když postupně, do roku 1947, zaniknul velký blok starých domů mezi ním a Komenského ulicí a náměstí se zvětšilo do dnešní podoby. Blok stával v místech pozdějšího parčíku s kašnou, zničeného počátkem devadesátých let neuváženou výstavbou prodejních kiosků.

Na koho se nedostalo parcely, stavěl dům na nové ulici Štefánikově.

(Abychom neopakovali již psaná fakta a fotografie, odkazuji na stať o Potrubné ulici v kapitole ulice Zlínské pozn. C.) 

 Tř. T. Bati - úsek vedoucí náměstím Míru (foto červenec 2005).

V průběhu roku 1933 se ale také posouvala o několik metrů k jihu ulice Zahradní od Soudní po továrnu. Tam se napojovala na ulici Malenovskou. Ta vedla podél řady Kotěrových domků s mansardami („Včelína“), které zničilo bombardování v roce 1944. Rovněž nastala nutnost "uříznout" i část parku před školou Komenského (Krajská knihovna Fr. Bartoše).  

 
      Nová ulice šla pak podél hlavní (dnešní) brány závodu dál, vedle původní vozovky Zahradní na ulici Komenského, která se ale už tenkrát měnila na novou frontu činžovních domů. Poslední překážku tvořily domy řezníka Linkenhelda s bývalým panským hostincem „Na palírni“ vedle školy. Podařilo se je zbourat v červenci 1934 a tak definitivně propojit náměstí Práce s Komenského ulicí.

1937

 tržiště

Na fotografii je dobře patrné „posunutí“ vozovky o několik metrů na jih. Zahradní (dnešní tržiště „Pod kaštany) pozbývá svého významu, hlavní ulicí se stává Tř. T. Bati. Gahurova v polovině třicátých let ještě neexistuje (proražena napříč zámeckým parkem roku 1939). Pod Tržnicí lze vidět benzinovou pumpu, která zde vydržela až do roku 1978.

Naproti škole (dnes Krajská knihovna Fr. Bartoše) stávala řada domků s obchodem Macháňovým uprostřed a s pekařstvím Genžovým na rohu k náměstí. Před školou se rozkládal udržovaný parčík se sochou Jana Amose Komenského (nahradila dříve instalovaného Františka Josefa I.), oddělený od ulice plotem s ozdobnou mříží a vstupní bránou. Plot a část parku padly za oběť nové městské třídě i nové ulici Školní, která se propíchla mezi školou a sousedním domem Nakládalovým k jihu.

Situace Komenského školy ve druhé polovině třicátých let – po parčíku ani stopy, pouze J.A. Komenský ještě setrvává na svém místě (v dnešní době je umístěn opět u Komenského školy, ovšem na Zálešné).

Ale přenesme se znovu na Komenského ulici proti kostelu. Tam v letech 1934-40 postavili na místě zbořených domků činžovní domy kostelníka Červinky, dýmkaře Pavlištíka a obchodníka Trantírka. Až po válce dostavěli poslední proluku budovou družstva Fotografia.

      V letech 1931-32 se začaly stavět první ulice baťovských domků ve východní části města na Dílech. Jedna z nich, která mířila k městu na křižovatku s Dlouhou ulicí pod kostelem, byla počátkem roku 1933 prodloužena až do zahrad za Hlubokou ulicí a čekalo se, co bude dál. (Hovoříme stále o tř. Tomáše Bati, nyní o místě před vinárnou Myslivna, pozn. C.) Až bude zbourán Kuchařův dům i s továrnou. Tu zlikvidovali napřed a vše se odehrálo rychle někdy ve druhé polovině roku 1933, když předtím postavili nový Kuchařův domek na ulici dr. Sedláře (bratří Jaroňků). V té době zmizely i sousední domy rodiny Valentovy a Klausovy a vytvořila se tak proluka alespoň na provisorní propojení nové třídy. Do její vozovky zasahoval totiž o kousek dál ještě domek obchodníka Ševců, kolem něhož se muselo objíždět. Ten tu potom marně odolával až do své likvidace v roce 1936. Nicméně již v roce 1934 novou městskou třídu rozšířili a vyasfaltovali, Komenského ulice prakticky přestala existovat, stejně tak se do historie odebrala větší část bloku domů do náměstí. Dílo se podařilo v průběhu neuvěřitelných dvou až tří let uskutečnit a pouze díky němu se mohlo město dále rozvíjet.

A vozovku pojmenovali jménem Tomáše Bati, inspirátora rozvoje města. Po osvobození ulici nazvali třídou Stalinovou, později Revoluční a nyní opět jezdíme po třídě Tomáše Bati.  

Výstavba nové městské třídy v její východní části měla své zvláštnosti. Nebylo zcela normální, že hned na rohu s ulicí Dlouhou si v centru města v letech 1933-34 postavil moderní patrovou vilu s kancelářemi a tenisovým dvorcem zlínský advokát JUDr. Šaler.  Ačkoliv šlo o budovu architektonicky velmi zajímavou (navrhnul ji arch. M. Lorenc), ocitla se na tak exponovaném místě, že začala brzy překážet. A tak v roce 1959 musela uvolnit místo pro stavbu Divadla pracujících, které se stalo skutečnou ozdobou městské třídy. Od Dlouhé ulice po Hlubokou v letech 1936-37 započali budování řady nových činžovních domů s obchody v přízemí (Kalabus, Klement, Bogáč, Machalínek) i s autoopravnou Hlavinkovou. Po roce 1945 ukončili výstavbu budovou banky (dnes Komerční banka), autosalonu (za socialismu Mototechna, dnes je prostor rozbit několika obchody) a několika bytovými domy. Na rohu s ulicí Hlubokou dokončili již v roce 1940 velký městský činžovní dům  a vedle něho o dva roky dříve Pažoutův dům s restaurací Myslivnou.

Poté (kráčíme stále na východ) už přicházejí větší nebo menší obytné domy Kulískovy, Stuchlíka studnaře, lékárníka Graubnera, bratří Kovaříků, obchodníka Kubíčka a další. Určitě netvořily to pravé, co velkoměstská třída potřebovala. Ale ani velké bytové domy, postavené po osvobození, takové prostředí nezformovaly. Škoda promarněných šancí. Výjimku tvoří pouze budova Kancelářských strojů, obchodní středisko Jednoty a budovy Služeb města Zlína (dnes Magistrátu) na rohu s ulicí Hlubokou. Ulice pokračovala dále na východ skupinou baťovských svobodáren s budovou kina – prodejny – kavárny z roku 1936 (za socialismu LŠU, dnes rekonstruováno do původní podoby - Malá scéna). Zcela jiného druhu je soubor architektonicky výtečných bytových domů Morýsových a věžových z let 1949-50. Dojem z nich je natolik pěkný, že dává zapomenout i na tu už poněkud nevýraznou protější stranu předválečných domků firmy Baťa. A zcela zvláštní kapitolu probíráme, když hovoříme o ukončení hlavní městské třídy poválečnou výstavbou čtvrti Julia Fučíka (Obeciny), která svým charakterem zastavění už míří do volné krajiny.

 
       Mluvíme-li o proměnách městské třídy, nelze prominout její nejzápadnější část. Zde se stalo velkou událostí otevření pěšího podchodu s hlavním vstupem do o.p. Svit v květnu 1979 i s celou dopravní přestavbou této křižovatky. Vždyť naléhavost mimoúrovňového řešení tohoto uzlu se datuje už od počátku třicátých let , aby se teprve nyní, po padesáti letech, dočkala realisace. K hlavní městské třídě patří plným právem také část třídy Tomáše Bati, jak tomu bývalo i v minulosti. Můžeme sem tedy zařadit i pás veřejných budov, počínaje budovou Okresního úřadu až k prštenské křižovatce, kterou čeká v budoucnu rovněž mimoúrovňová přestavba. A tak délka hlavní městské třídy od východu až sem činí úctyhodných pět kilometrů. Vytvořit z takové délky zdařilé urbanistické dílo, jehož realisace se rozprostírá do desítek let, není jednoduché. Jde pravděpodobně o úkol i pro příští generace.

Štefánikova – Školní – Sadová

Ta záhumenní cesta kolem zahrad a stodol, které patřily domkům na Potrubné ulici, tu vedla odedávna. Šla od panského dvora (stával mezi dnešním pomníkem padlých a Tržnicí)  k ulici Nadkostelí (Osvoboditelů). V roce 1904 u ní přibyla panská hájenka  s lesmistrem Gabesamem a v roce 1920 o kus dál postavili novou orlovnu . Podél záhumenní cesty k jihu louky a pole lemovala Hradská ulice a za ní pod Růmy cihelna. V roce 1931 zveřejnili nový regulační plán Zlína a v něm se objevily i v této části města nové ulice. A také návrh přehrady na kudlovském potoce.

Nejdůležitější z nich se jevila nová ulice od Obchodního domu po hrázi navrhované přehrady do Dílů a na starou Příluckou. Jakési druhé spojení továrny a městského centra s východní částí města a do Vizovic. Kromě ní zde také navrhli dvě kratší ulice v zahradách mezi Potrubnou a záhumenní cestou. Všechno se tu odehrálo v první polovině třicátých let.

Počátkem roku 1931 započali stavbu přehrady v údolí potoka pod starým hřbitovem a v září 1932 ji dokončili. Ve třicátém prvním rovněž tak zbourali starý panský dvůr. Trasa nové městské ulice se o nějakou desítku metrů odsouvala od zmíněné záhumenní cesty k jihu a v místě panského dvora se ohýbala mezi Tržnicí a obchodním domem směrem na Březnickou. Později ji prodloužili k nové hlavní bráně závodu.

Na druhé (východní) straně končila zatím na křižovatce s ulicí Nadkostelí  u domků vdovy Filomény Vajové a knihaře Františka Siegla. Právě ty překážely v prodloužení nové ulice na přehradní hráz. Na louce pod Hradskou ulicí se v roce 1931 postavily dvě budovy nové obchodní čtvrti, v jejímž západním čele stály od roku 1928 pokusné školy firmy Baťa. Školní čtvrť ze severní strany ohraničovala budovaná městská ulice a fronta nových domů podél ní. S jejich výstavbou se začalo v roce 1932 domem J. Nejedlíka a F. Vajové a o rok později pak obuvníka Vlčka, holiče Macháně, knihaře Siegla, řezníka Linkhelda, učitele Perútky i drogisty Pacholíka a další. Starší budova orlovny (později TJ Zlín, šerm a pod., dnes opět Orlovna) trochu odkloněná zapadla do nové stavební čáry.

A tak v roce 1934 zde již ležela hotová podstatná část nové ulice a říkalo se jí v letech 1931-1933 Přehradní a do roku 1940 i po roce 1945 Štefánikova. Až v roce 1951 ji přejmenovali na ulici Leninovu a po převratu v roce 1989 se ulici vrátil její předválečný název – Štefánikova. ¹⁾

V roce 1932 se sem také probourala od náměstí z Komenského ulice (tř. T. Bati), mezi Nakládalovým domem a školou (dnešní Krajskou knihovnou Františka Bartoše), nová ulice Školní. A uprostřed ní, směrem ke kostelu, ulice Sadová.

Vznikly tak stavební pozemky v centru města, které byly ve druhé polovině třicátých let čile zastavovány novými domy F. Cóla, J. Batě, J. Maloty, J. Minaříka, F. Evjáka, A. Macháně a další. Ještě po osvobození se zde postavila velká budova Okresní správy spojů (dnes Český Telecom/Telefónika a jejich kapitálové klony).

Ze druhé strany, směrem od Příluk, kde se v roce 1932 stavěly první ulice domků firmy Baťa na Dílech, se začala prodlužovat vozovka nové ulice k západu až po Hlubokou. A čekalo se na možnost propojení po přehradní hrázi na křižovatku v Nadkostelí. Ta chvíle přišla, když postavili nový dům knihaře Františka Siegla v řadě naproti Školní čtvrti. Koncem roku 1933 potom zbourali jeho starý domek a v lednu 1934 konečně propojili nové ulice na přehradní hráz a cesta začala fungovat. V průběhu několika dalších let zbourali i staré domky tkalce Kovaříka, obuvníka Kašpárka a další až po dům ředitele školy Langa. Dnes v těchto místech stojí budova Centroprojektu.

V roce 1932 zrušili pohřbívání na starém hřbitově  u nové přehrady a hřbitovní zeleň se začala měnit v park, který tu máme dodnes. Směrem k východu nová ulice přeťala Hlubokou a pokračovala pak mezi řadami rodinných domků firmy Baťa až po ulici Díly V. Někde uprostřed postavili v roce 1936 v typicky zlínském stylu Společenský dům na Dílech. Obchody, kavárna a kino, jemuž se říkalo Komorní, okolo čtyři svobodárny, vyvedené ve spárovaném zdivu. K severu k hlavní třídě se rozkládal parčík. Dnes zaplevelený skrumáží nevzhledných skladišť a různých stavebních polotovarů. Po osvobození v budově začínalo Divadlo pracujících a dnes tu pokračuje Lidová škola umění.

 asfaltování Štefánikovy ulice

V té době došlo také k prodloužení ulice až po starou Příluckou a tím propojení ukončili. O kousek dál pokračovala malá čtvrť Starých Obecin. A všechno tu uzavřeli až po roce 1945 výstavbou moderní městské čtvrti Julia Fučíka  a řadou bytových domů podél ulice Přílucké. Tak se vlastně začalo i stavební spojení města s Přílukem.

Na západním konci se nová ulice zformovala současně s výstavbou náměstí Práce budovami Obchodního domu, Společenského domu a Velkého kina před branami průmyslového závodu. Vždyť také jemu sloužila pro spojení s obytnými čtvrtěmi města.

Po osvobození v roce 1945 už příliš místa na nově pojmenované ulici Štefánikově nezbývalo. Dokončovala se několika bytovými domy a rodinnými domky v prolukách, ale do podvědomí obyvatel vstoupila především výstavbou Kolektivního domu  a budovou Centroprojektu. Ty dvě výrazně přispěly k posílení jejího městského charakteru podobně, jako kdysi v roce 1937 budova evangelického kostela.

A přejme si, aby podobnou úlohu sehrála i plánovaná výstavba nové školy, která má být postavena v místě bývalých Masarykových škol.

¹⁾ 

Štefánikova - západ