Staré zlínské školy

(základní školství před rokem 1928, s drobným přihlédnutím ke školám vyšším)

měšťanská ŠKOLA V ZAHRADNÍ ULICI

 Dlouhých, předlouhých devět let čekali zlínští na postavení školy. Přelomový rok 1848 znamenal takový posun ve společenských poměrech, že projekt – napravoval vlastně škody minulé – zastaral ještě dříve, nežli jej bylo možné realisovati.

Drobné rozšíření obecné školy (1861) představovalo chabou útěchu rostoucím ambicím města. Logickým řešením bylo postupovat v hierarchii školského systému vzhůru – druhý stupínek tvořily školy měšťanské. Zlín čekala dvacetiletá přetlačovaná – ne o potřebu měšťanky, ale o její charakter.

První žádost o její povolení putovala z radnice příslušným orgánům roku 1874. Nadřízení se s odpovědí příliš nemazlili – suché, stručné sdělení ze 3. května 1875 oznámilo, že prosba se zamítá. Kterýsi ze zastupitelů tehdy neudržel emoci na uzdě a na rubu dopisu trpce poznamenal: „Vše, co by k dobrému a užitečnému prospívati mělo, moravským obcím se odpírá".

Kdyby tehdy zlínští představitelé souhlasili, ba navrhli coby vyučovací jazyk němčinu, výsledek by (pravděpodobně) byl opačný. Požadavek u rakouských orgánů tak docela nezapadl. V roce 1882 můžeme zaznamenat pokus „z druhé strany". Moravská zemská školní rada napsala, že chce zřídit školu sice měšťanskou, ale německou. Město si i pod tímto tlakem a zároveň příslibem zachovalo svou národní moravskou hrdost a odmítlo.

Následující postup se v dnešních technikách asertivního chování nazývá „teorie pokažené gramodesky". Jak známo, drtivou většinou vede k úspěchu.

Možná coby znamení „názor nezměněn" roku 1883 putovala na okresní hejtmanství žádost podobná té z doby před devíti lety. Výsledek byl také stejný – povolení nepřišlo.

Třetí kolo snah následovalo od roku 1890. Zde radnice pod vedením Mikuláše Kašpárka vyvinula velmi soustředěné úsilí. Dle hesla : „Předem připraven, lépe vyzbrojen" neposlala pouze poníženou supliku, ale její aktivity ve městě vypadaly tak, jako by ji patřičné rozhodnutí dlouho pálilo v kapse.

První přišlo v minulé kapitole zmíněné rozhodnutí o nadstavbě dalšího patra na dosavadní obecnou školu.

Potom také obec přistoupila na podmínku „rakouské strany", že na své náklady zajistí potřebné prostory. Usnesení, které tehdy radní přijali, zdůrazňovalo, že „město Zlín, jehož občanstvo výhradně jen průmyslem (řemeslem) se živí, musí pomýšleti na to, aby se dorostu občanstva důkladného,

pro pokročilého řemeslníka potřebného školního vzdělávání dostalo, což jedině školou měšťanskou docíliti lze.". Pěkné, vrátka úspěchu otevřena, ale neřešilo nejen peníze, ale také otázku Kde?

Dnes si s úlevou můžeme říci, že radní byli naštěstí dosti velkorysí a současně odpovědní. Jinak – také jako v současnosti – co hlava, to jiný názor. A zájmy v pozadí.

Jednotu v otázce umístění školy bychom hledali marně. Konšelé se po několika vášnivých diskusích shodli na čtyřech variantách, z nichž každá našla přesvědčené odpůrce v ostatních skupinách.

První – Dlouhá ulice na Koníčkovém (vedle Křížku).

Druhá – V Nadkostelí, kde stály domky pana Krause, Barvíře a Stuchlíka.

Třetí – Zahradní ulice, v místě domků rodiny Markovy, Valíčkovy a Břešťákovy.

Čtvrtá – přímo na Náměstí (Míru).

  19. září 1893 se obecní výbor sešel ku konečnému rozhodnutí o umístění objektu. Přijal usnesení dle varianty čtvrté – přímo na Náměstí. Proti vůli starosty Kašpárka.

Prosadil jej radní a předseda školní rady Antonín Minařík. Stěží se dnes dopídíme, jakou motivací pro jeho činy mohlo být současné provozování poštovního úřadu v nově zakoupeném domě na jižní straně Náměstí "Na Minaříkovém", popř. po přestěhování pošty na Záložnu obchodu se smíšeným zbožím tamtéž. Zhodnocení polohy? Pozemku? Faktem, do dnešních časů platným, zůstává, že zasedání 12. prosince 1895 (po více než dvou letech!) rozhodnulo o umístění školy do Zahradní ulice.

Muselo za tím stát mnoho přesvědčování jednotlivců, lobování, snah starosty a dalších příznivců varianty č. 3. Možná i zlínského velkostatkáře Haupta, který se k jejímu pojetí stavěl negativně. Akce se mohla rozběhnout.

Hned z jara 1896 vykoupilo město v Zahradní ulici (tř. T. Bati od knihovny ke Gahurově) za 10 550 Zl. šest domků s pozemky. Vzniklo tak příhodné stavební místo přímo v centru.

2. března 1896 bylo staveniště úředně schváleno. 13. května se tam sešla stavební komise (která k celkovému projektu připojila některé připomínky) a na základě jejího doporučení o dva dny později (15. května 1896) vydala c.k. okresní školní rada výnos č. 681 - povolení k výstavbě dvoupatrové školní budovy.

Zde – jako často v letech 1885-1920 – narážíme na jméno stavitele a architekta Dominika Feye, osvědčeného uherskohradišťského realisátora tehdejších veřejných a průmyslových staveb. V případě zlínské měšťanky předložil rozmáchlý návrh dvoupatrové novorenesanční budovy a získal tak výhodu v dalším dění.

Dva dny po schválení projektu město vyhlásilo veřejné nabídkové (ofertní) řízení na zadání stavby. Rozpočet stanovilo ve výši 62 145 Zl. Termín odevzdání nabídek? Šibeniční – 1. června 1896.

Bezprostředně po vypršení lhůty radnice řízení uzavřela a hned večer 1. června obecní rada rozhodla, že stavbu školy provede autor projektu Dominik Fey. Nabídnul totiž vyhotovení stavby se 6ti procentní slevou proti předpokládanému rozpočtu (za 57 825 Zl.).

5. června 1896 město Zlín s D. Feyem uzavřelo stavební smlouvu na „provedení veškerých prací stavebních a řemeslných, jakož i dodání veškerého zboží podle rozpočtu a vzorů – zkrátka úplné provedení stavby až do kompletního zhotovení a odevzdání .... bez ohledu na eventuální diference cen skutečných mezi cenami rozpočtovými. Tedy bez jakéhokoliv nároku na náhradu za ceny zvýšené". Když si takto radní pojistili blokování„víceprací" – později se ukáže, že neúčinně – stanovili termín dokončení objektu na 15. srpen 1897.  

Stavební firma Fey se bez okolků pustila do práce. 25. června 1896 uskutečnili za účasti veřejných představitelů, učitelů, žáků a barona Haupta slavnostní položení základního kamene. Založení stavby bylo zaznamenáno do dvou pamětních listin, vložených do dvou rohů budovy. Červenec 1896 proběhnul již v plném pracovním nasazení.

Celá stavba trvala předpokládaných 14 měsíců a stavitel – co se termínu týká – dodržel slovo. 15. srpna 1897 objekt – tak tehdy bývalo zvykem - vysvětili; veřejná oslava pak pokračovala velkým banketem a koncertem.

Přečtěme si, co o otevření školy napsal v demokratické době historik David Valůšek (srpen 2007, Mladá fronta Dnes):

Zlínský starosta Mikuláš Kašpárek protokolárně 2. září 1897 hotovou budovu převzal. K zápisu připojil seznam závad a nedodělků s termíny jejich odstranění dodavatelem stavby. 19. září okresní školní rada udělila povolení k užívání objektu pro školní vyučování.

Pokud bychom si chtěli vytvořit celkovou rekapitulaci celé akce, mohli bychom zaznamenat:

 * celkový náklad na zbudování školy                                 74 431 Zlatých

            - v tom náklady na stavbu                                        63 077 Zl.

            - na výkup stavebního místa                                     10 854 Zl.

            (jiné zdroje uvádějí náklady na stavbu 64 tis. zlatých)

* 16 učeben

* kabinety

* dvě kanceláře ředitele

* kreslírnu

* tělocvičnu

* místnost pro sbírky

* byt školníka.

Už pouhým zahájením výstavby školní budovy byla splněna hlavní podmínka pro zřízení měšťanské školy. Zlín 26. června 1896 dostal od moravské zemské školní rady povolení, že od 1. září 1896 lze otevřít první třídu měšťanky. To také udělal, prozatím v provisorních prostorách, aby se z nich po roce mohla přestěhovat do nového objektu.

S rokem 1898 můžeme zaznamenat další kvalitativní skok ve vzdělávání dětí – tentokráte děvčat. Zrodila se dívčí měšťanka, která – v souladu s morálkou doby – sídlila v jiném křídle budovy, nežli chlapci.

Konsoliduje se hotel (Záložna), nová škola, staví železnice, čtyři roky sídlí na Náměstí drobná ševcovská provozovna bratří Baťů .... nejvyšší čas, aby se strnulé zlínské poměry začaly hýbat. Velkolepou, naddimensovanou školou se naplnily dlouhodobé tužby představitelů města a jeho obyvatel – poprvé v historii obce se děti mohly učit v moderním, čistém a vzdušném prostředí.

Ve „druhém plánu" zastávala nová škola významnou roli společenskou. Zrodila se s nepochopením rakouských úřadů, v odporu německy smýšlejících obyvatel, z nichž někteří devótně obesílali okresní hejtmanství s požadavkem na zřízení měšťanky německé.

Poslední rodina vlastnící zlínské panství (Haupt) nazývala školu „zbytečným palácem". Brněnský Němec, textilní továrník Leopold Haupt s oblibou obšťastňoval radnici ironickými a podrážděnými výpady o zbytečnosti stavby. Tyto argumenty bylo kupodivu možné zaslechnout i při volbách roku 1900, kdy celý ústav měl za sebou tři roky úspěšné činnosti.

Správně vycítili: poměry se pohnuly v jejich neprospěch. „Zakázanou" školou získali moravští Zlíňané velkou hrst sebevědomí a přihlásili se tak plně k česko-moravskému obrozeneckému proudu. Zaměstnanci školy se stali generátory pro mocnářství ne příliš loajálních názorů, se kterými se netajili.

Přesto tato národnostně moravská škola s českým jazykem vyučovacím nesla v názvu jméno tehdejšího rakouského císaře. Vzniklo to vlastně úředním spletencem a lze se domnívati, že kdyby nebylo od počátku označení použito, k ničemu by nedošlo. Možná jej původně v některé fási prosazování měšťanské školy někdo navrhnul pro zvýšení „údernosti požadavku". Na plánech z 15. května 1896 s úředním razítkem a podpisem okresního hejtmana můžeme totiž nalézti poznámku: „Se ku provedení schvaluje vyjímaje nápisu, který doposaváde schválení nenabyl".

Předpokládejme, že jméno císaře mohlo být použito buď s jeho výslovným souhlasem, nebo s požehnáním některého z ústředních orgánů, aby recesisté majestátem nezdobili každý druhý kurník a dřevěný mostek. Sériově vypadající busta, umístěná před školou, by takovému procesu napovídala. 

Škola císaře Františka Josefa I. na počátku XX. století. Dobové pohlednice. Především na spodním snímku je dobře vidět vzdálenost busty Frant. Josefa I. od budovy školy.

Nenápadně jsme se prolomili do éry nového Zlína, potažmo baťovského školství. Setkáme se se jmény pedagogů, jejichž žáky mohli být naši dědové, potažmo pradědové – pokud patřili k původním, předbaťovským zlínským rodákům. Mnohá se navíc stala pojmy.

Mimo v minulé kapitole zmíněného Jana Horáka, řídícího učitele (dnešní terminologií ředitele) nesmíme zapomenouti Cyrila Babičku, učitele přírodopisu, včelaře a milovníka přírody. S jeho jménem spojujeme nejen počátky Baťových závodů, ale také Františka Štěpánka, dalšího zlínského pedagoga sloužícího část života Baťovi, potom i samostatného továrníka a starostu města. Ten se navíc stal Babičkovým zetěm. I když po krachu své továrny (1923) ze Zlína odešel, stále jej po léta zvali k různým významným událostem.

Učitel Jan Papoušek byl zase na slovo vzatý muzikant a organisátor hudebního života za éry městského tajemníka Limanovského. Ze Zlína jej vytlačily pokrokové názory – takovíto pedagogové byli překládáni do zapadlých, od kontaktu se širší veřejností odříznutých vsí.

Dalšími ze známých jmen byli Alois Hradil, František Hanák nebo Rudolf Šoupal, Menšík, Kadlčík.  A Jupiter – Juprt, což byla nepřátelská přezdívka žactva. Ty mladší – Huga Radu, Jaroslava Bébara, Čeňka Hyblera, Jana Jašu, Josefa Perútku a katechetu Františka Úlehlu si pamatuje i generace budovatelů baťovského Zlína.

Hugo Rada, původně učitel kreslení a rýsování, se později stal ředitelem školy a také náčelníkem zlínského Sokola (stál při zrodu dnešní Sokolovny). Čeněk Hybler působil zase u počátků zlínského učňovského školství a nakonec byl ředitelem Živnostenských škol. Jan Jaša představoval kverulanta, který oponoval zásahům do zlínského školství a nakonec jej odsunuli na bezvýznamnou vesnickou školu.

     Jaroslav Bébar proslul jako vášnivý a obdivovaný sběratel motýlů a brouků a majitel jejich velkých sbírek. Josef Perútka zase coby výborný klavírista a flétnista, uznávaný mykolog, který po mnoho let udržoval v domácím triu zlínského lékaře MUDr. Leopolda Krále tradici komorní hudby.

Vzpomeňme ještě Antonína Malotu, kterému stejně jako Babičkovi a Štěpánkovi bylo učitelování „úzké" a tak odešel, aby se svým bratrem založil továrnu na gumové zboží (na Čepkově, v místě zvaném Farářův kút). Stal se také spoluzakladatelem zlínského Sokola a jeho jednatelem.

      Obecně lze vyzdvihnout širší význam tehdejších učitelů pro společenský život města a jeho obyvatel. Lépe porozumíme poznámkám pamětníků, kteří si nebyli jisti, zda všichni pedagogové měli výuku za svou hlavní pracovní náplň. Připomeneme si nezbytnost veřejné angažovanosti a lidského faktoru pro utváření kulturní atmosféry obce.

 Jak se takový tavicí kotlík názorů vyvíjel na nově otevřené zlínské Záložně popsal Josef Vaňhara:

„ .... první housle tu hrál dlouhý stůl, jehož stálé osazenstvo tvořili členové představenstva Záložny, obecní starší, učitelé, z dalších např. lékař Dr. Šlechta ....

.... u jiného stolu, obsazovaného už s méně důslednou pravidelností a větší měnivostí návštěvníků, sedávali jednak mladší z dvacetičlenného učitelského sboru nové školy, s nimi pokrokovější jednotlivci, hlavně také příslušníci Sokola ....

.... jak se postupně Sokol vzmáhal, prosakovala mezi jádrem obou skupin víceméně skrytá řevnivost. Zjevnější se stávala po roce voleb 1907, kdy byl učiněn už vzpomenutý pokus zabránit Sokolu v používání školní tělocvičny ....

.... Sokol odpověděl bojkotem záloženské restaurace. Když později, v roce 1912, byl na protější straně náměstí dostavěn menší hotel Balkán, přesunuli se mladší se svými schůzkami tam ...."

V hotelu Balkán se „děly věci" až do konce monarchie – učitelé se jich čile účastnili a spolupracovali tak na zrodu nového středoevropského slovanského státu.

Obecná a měšťanská škola Komenského (škola císaře Františka Josefa I.), slavnostně vysvěcená 15. srpna 1897, v roce 1937. Už se v ní neučilo – sloužila k administrativnímu zabezpečení činnosti města. Před budovou upravován chodník na tř. T. Bati.

průmyslová ŠKOLA

Ještě před tím, než úspěšně skončil zápas o měšťanskou školu, podařilo se r. 1884 ve Zlíně zřídit pokračovací průmyslovou (živnostenskou) školu. O její vznik se zasloužili představitelé města spolu s místními živnostenskými společenstvy, a to „pro rozkvět a blaho řemeslnictva a drobného průmyslu".

K podpoře vzdělání tímto směrem přispěl také velkostatkář Leopold Haupt – ten do roku 1887 darem 30 tis. zlatých zřídil nadaci, ze které se měla vyplácet stipendia – přednostně v oborech příslušných zemědělské oblasti – nemajetným, studujícím na Vysoké škole zemědělské ve Vídni a na středních školách odborného zaměření v Brně.

soumrak PŘEDBAŤOVSKÝCH ŠKOL

Šlapala nám nedaleko firma Baťa .... ve Zlíně a okolí, plném kvalifikovaných ševců, neměla v počátcích o pracovní sílu nouzi. Staletí poddimensované zlínské školství, přiměřené stagnujícímu a zaostávajícímu městu, nebylo na překážku ani v létech, kdy Tomáš Baťa s bratrem podnik vyvedli ze začátečnických neduhů a začali jej organisovat dle prvků taylorismu a fordismu.

S příchodem speciálně konstruovaných strojů a racionalisací pracovních úkonů a procedur, novou integrací a uspořádáním úseků výroby se nutně měnil požadavek na vstupující pracovníky.

Pomalu se stávalo přítěží vyšší vzdělání, neřku-li vyučení ševcem. Takoví lidé ve strojové výrobě naráželi na psychologické limity jednotvárnosti opakovaných úkonů a jejich produktivita práce klesala.

Tento problém si firma řešila sama - trvalá poptávka po námezdní pracovní síle a špatně kvalifikovaní lidé se u Baťů vzácně sešli – přijaté ke specialisovaným strojům zaučila. Trvalo to vše při hluboké dělbě práce krátkou dobu. Do města začaly proudit davy migrantů z oblasti Podřevnicka – především nekvalifikovaných zemědělských nádeníků.

Zlínských autochontů továrna příliš nezaměstnávala. Co se týká odborníků a vzdělanců, v této fási rozvoje byli najímáni spíše krátkodobě nebo jednorázově. S vlastním vzdělávacím systémem podnik přijde až za cca 10 let – opatrně začne učňovskou školou a velmi pomalu přejde na vyšší formy kvalifikací.

V základním školství se do roku 1922 firma Baťa téměř neangažovala. Jak výše psáno, daný stav jí nebyl na závadu. Problémy nastaly až s překotným rozvojem města po r. 1923 – to je ale příběh mimo rozsah této stati.

Atmosféra ve zlínských základních školách ku konci monarchie a v prvních letech československých? Přečtěme si výtahy ze vzpomínek Josefa Vaňhary:

Obecná škola v těch letech sídlívala v přízemí a prvním patře budovy, měšťanka měla tu čest zabírat patro druhé. Kromě více schodů taková změna pro žactvo znamenala střídání učitelů, jak je známe dodnes, zpřísněný režim chování mimo třídu a další drobnosti. Volný den pro žáky představovala středa.

   Ihned po vyhlášení československé samostatnosti město zrušilo název ústavu. „Škola císaře Františka Josefa I." zmizela, aby byla promptně nahrazena „Měšťanskou školou J.A. Komenského". Navíc nějaký výtečník v prvním převratovém dni  z předškolního prostoru ukradl císařovu bustu a za krk ji pověsil na lípu na Náměstí.

Žáci zaznamenali příchod Československa také v detailu. Z učeben zmizely nástěnné kříže s umučeným Kristem a obrazy císaře Františka Josefa (posledním císařem a moravským markrabím byl Karel X., ale válečná situace změnám výzdoby nepřála). Rovněž odpadla úvodní předvýuková modlitba Otčenáše. Jinak celá věc připomínala situaci po každém převratu – učitelé zprvu v rozpacích tápali, jak mají vykládat ten či onen historický děj.

Náboženství v sortimentu vyučovacích předmětů zůstalo. Přibyla občanská nauka; v přírodních vědách pedagogové celkem radostně popírali dogmata a zázraky z katechismu a biblické dějepravy.  

     Trocha statistiky z nelehkého poválečného roku 1921 by vypověděla následující:

K dotazovanému sektoru „školství a výchova" se tehdy přihlásilo celkem 54 osob – z toho 26 t.zv. aktivních, tedy učitelů ať již plně angažovaných na obecné nebo měšťanské škole, popř. soukromých.

Pro služebné – chůvy, opatrovatele, popř. učitele na pensi, rentě a pod. platí co v kapitole „Škola pod kostelem" – byli zařazení do t.zv. neaktivní skupiny celkem osmadvaceti osob.

Jaké úkoly na uvedenou množinu lidí čekaly?

Ve věku 5 až 14 let (kdy měly navštěvovat obecnou a měšťanskou školu) žilo sledovaného roku ve Zlíně celkem 922 dětí, z toho 470 děvčat. Oproti době před čtyřiceti lety to znamenalo nárůst o 329. Zapříčinila jej hlavně industrialisace města a Komenského škola vše zvládala. Problémy byly – lidé, hlavně z oblasti Zlínských pasek, volali po zřízení dalších, alespoň malotřídních obecných škol v místně odlehlých částech.

Vliv lepší školy bychom vysledovali i v dalším ukazateli – celkové vzdělanosti, i když zde, oproti XIX. století, zapůsobila též migrace.

Roku 1921 ve Zlíně žilo 4 166 gramotných osob. Pologramotných bylo zaznamenáno 27 a negramotných 84. Oproti údajům uvedeným za rok 1880 nacházíme výrazný procentuelní pokrok (snížení negramotných o 7,4 %); mezi muži a ženami už nezeje tak obrovská propast, jako před čtyřiceti lety.

Osudy objektů zlínských škol?

Budova obecné, postavená roku 1857 na spáleništi u kostela, po odchodu dětí (1897) do nové měšťanky v Zahradní ulici našla novou náplň.

Vzniklo v ní několik bytů, tolik potřebných v rychle se rozvíjejícím městě. Ty obývaly známé osobnosti – m.j. obvodní lékař MUDr. Leopold Král, který tu provozoval i ordinaci, nebo katecheta Jurák. Čas objektu se naplnil se záměrem přebudování starého centra Zlína a proražením nových městských komunikací východo-západním směrem (Štefánikova, T.Bati). Jeho obyvatelé se v srpnu 1932 odstěhovali a v říjnu zmizel.

Měšťanskou zlínskou školu z r. 1897 můžeme navštěvovat dodnes. Učilo se v ní až do roku 1933 (čtyři roky souběžně s Masarykovou školou na náměstí T.G. Masaryka). Potom ji obec využívala coby administrativní budovu a přes různé náplně se roku 1960 stala sídlem okresní knihovny (později Krajská knihovna Fr. Bartoše ve Zlíně). Knihovna odešla v srpnu 2013 do nově vybudovaného „14|15 Baťova institutu" a stavba se má stát základnou pro činnost zájmových spolků a sdružení.