Staré zlínské školy

(základní školství před rokem 1928, s drobným přihlédnutím ke školám vyšším)

Kompilováno s pomocí:

Ondřej Ševeček          –          Zrození Baťovy průmyslové metropole

Zdeněk Pokluda          –          Sedm století zlínských dějin

Jindřich Bobák            -           K historii města Zlína

Eduard Staša              -           O staré zlínské škole (Kapitolky ze starého Zlína)

David Valůšek            -           Otevření zlínské měšťanské školy (M.F. Dnes)

Naše pravda              -           asi 1986

Jan A. Baťa                 -           Román života

Josef Vaňhara            -           Příběh jednoho muže a jednoho města

                                     +           vlastní vzpomínky a sběr

PODDANSKÉ ČASY

Užijeme-li pojmu „stará zlínská škola", většině místních obyvatel vytane na mysli budova „Komenského školy", kterou v těchto letních měsících po 53 letech opouští dříve okresní, dnes Krajská knihovna Františka Bartoše.

Informovanější menšina lidí si vybaví relikt XIX. století, obecnou školu stojící u kostela. Však lze postupovat ještě hlouběji do minulosti – minimálně čtyři a půl století, kam sahají písemné zmínky a náznaky.

Vyvarujme se přiložení dnešních měřítek na poměry poddanského, později pomalinku industrialisovaného městečka. Znalost písma a četby věru nepatřila ku standardu mnohých lidí modré krve, natož prostých poddaných, respektive z poddanství se vykoupených měšťanů nebo sedláků. Sloužila buď k výkonu povolání, jinak byla nezřídka považována za projev podivínství a rozmar.

Zlín XIII. až XVI. století nepředstavoval třicetiletou válkou zmučené město. Naopak – v rámci poměrů a oblasti byl velký, významný a lidnatý. Nástup těchto poměrů nastal s téměř stoletým panováním prozíravých, bohatých a hospodářsky zdatných Tetourů z Tetova. Po episodním období Kropáčů a Žerotínů pokračoval i v éře Cedlarů z Hofu.

Historik J. Polišenský počet obyvatel města (vč. Čepkova a Grygova) tipoval na 1400 až 1500 lidí. Není tedy divu, že obec, resp. vrchnost a církev povolovaly i dobrou školu – patřilo to ku cti měšťanů.

Ze zpráv roku 1582, 1594 a 1613 lze dopátrati i jmen učitelů (rektorů). Navíc existenci školy potvrdilo panstvo – přesněji Kryštof Cedlar z Hofu (1613).

Před datem 1582 podložené zmínky o škole postrádáme, její existenci můžeme pouze odvozovat z „nepřímých důkazů", např. ze zmínky o kantoru Martinu Přerovském (1558).

Nebo také z aktivit církví a náboženských hnutí na Zlínsku. Přímo ve městě fungovala kališnická (utrakvistická) fara; v polovině XVI. století postrádáme zmínku o katolících. Tato forma křesťanství se koncem věku sblížila s luteránstvím (evangelickým luterstvím), k němuž se hlásili panující Cedlarové. Do města přišli i zástupci Jednoty bratrské, kteří od roku 1588 disponovali povolením provozovat sbor a r. 1606 si postavili vlastní modlitebnu.

Shrnuto – před třicetiletou válkou máme ve zlínských poměrech jistá, resp. skorojistá pouze jména:

1) již vzpomenutého učitele Martina Přerovského,

2) Adama Albinia (1582), jenž byl ve Zlíně rektorem,

3) Tobiáše Wyrsypa (na škole do 1594) z Lupče na Slovensku.

Poslední dva patřili k vyznání luteránskému a byli ordinováni v Saském Wittenbergu.

Dále – v posici mírné spekulace – musíme uvésti listinu (1569) Buriána Tetoura z Tetova (podléhal vlivu kněze Hnátnického, jenž  zemřel ve Zlíně r. 1590), který udělil bratrskému sboru v Malenovicích (pozor – to tehdy nebyl Zlín) právo, aby „bratři směli vydržovati svobodnou školu pro cizí děti". Zdali taková instituce v blízkosti města vznikla, nevíme.

Jistou indicií ze stejného roku nám může být i zmínka, že v Malenovicích: „ .... kněží a správcové bydlejí, kteří slovo Boží kážou, aneb kázati se učí". Snad v nějakém bratrském učilišti, možná i vyšší kategorie, nežli by představovala triviální škola.

V – pro město kritickém – období první poloviny XVII. století dohledáme zpráv více. První zmínka o škole jako instituci pochází z roku 1615. Zmiňuje ji s takovou samozřejmostí, že vedla dr. Polišenského k závěru o dlouhé starší tradici ústavu. Navíc se dozvídáme, že tehdejší učitel současně zastával funkci obecního písaře.

Roku 1641 zaznamenávají historické prameny školu jako národní – moravskou. Správce školy si druhý pracovní poměr – funkci městského písaře – podržel i v letech 1646 – 1655. Na „dvou židlích" seděl tehdy dle zpráv Jiřík Přerovský. Činnost učitelská ve vojsky decimovaném městě nemohla stačit k obživě, proto ta druhá práce pro město (pedagog býval placen obcí).

Zlín po třicetileté válce, počtem obyvatelstva třetinový až poloviční, nezvládal základní funkce obce. Proto najdeme zmínku (1672), že vrchnost městu – za ztrátu některých výsad – nejen odpustila dluhy na poplatcích, ale zároveň na sebe převedla závazek platit učitele a varhaníka. Toto trvalo do pádu poddanství (1848).

To už  máme za sebou zmínku o školní budově (1677), po rektorovi Jiříku Přerovském (1641) vedl ústav Jan Hrdlička-Turtur (1670); tito pánové zachovali provoz i v nejhorších dobách.

Možná šlo o školu vedle kostela, na místě, které poznáme v dalším vyprávění. Měla být dřevěná, s doškovou střechou a zaniknout při požáru roku 1849. Zobrazení z let 1746 a 1846 by tomu napovídalo.

Dostáváme se k úsvitu průmyslové doby, množství informací roste, události vidíme jasněji a zřetelněji ....

Do devatenáctého století město vstoupilo coby poddanská obec pod panstvím Brettonů (od r. 1804). Škoda, že nástup podnikavé a progresivní francouzské šlechty neproběhnul hladce a vztah zlínských k jejich pánovi zůstal chladný.

Přesto se Klaudius baron Bretton snažil zůstat „nad věcí", do města a jeho industrialisace dosti investoval a dovedl ocenit i neproduktivní sféru. Například to, že učitelé Vojáček a Vojtěch uměli ze svých žáků vychovat hodně dobrých muzikantů a pozvedávali nejen mezi dětmi, ale i měšťany hudební kulturu (především v místním kostele).

Dle výkazu z roku 1815 vypláceli Brettonové učiteli 40 zlatých ročně v hotovosti; k tomu v naturáliích obilí, sůl, pivo a dříví. Přepočteno, sečteno – plat pedagoga činil celkem 153 zlatých. Nic na zbohatnutí –kancelářský sluha na vrchnostenském úřadě se mohl pochlubit cca 200 zlatkami  ročně, ranhojič v panských službách dokonce třemi sty zlatými.

Mimo již naznačených investic do majetku v užívání města a církve (např. dodnes platná totální rekonstrukce kostela) se panstvo stavělo bez odporu i k povinnosti udržovat školní budovu.

Něco za něco: kdo platil, ten rozhodoval. Zámecká vrchnost se stala školním patronem s právem vybrat a ustanovit učitele.

Staré, zdánlivě idylické časy skončily rokem 1848, kdy s pádem poddanského systému zanikla vrchnostenská práva a povinnosti, vč. dosavadního způsobu financování zlínské školy.  

 Průčelí staré zlínské školy.

obecná ŠKOLA POD KOSTELEM

Evropa se chvěla revolucemi. Dalekosáhlé hospodářské a politické změny dopadaly i do země moravské. Pro město Zlín – zpočátku –neblaze.

V květnu 1849 katastrofální požár strávil ve městě 138 domů, některé panské hospodářské objekty, kostel, faru a dřevěnou školu, stojící vedle chrámu Páně. Nastala dokonalá zkáza – zbytky budovy nestály za opravu, pouze novostavba mohla situaci vyřešit.

V uplynulém století se město vzpamatovalo z válečných katastrof. Už nebylo lokálním centrem ochodu a křižovatkou cest. Obyvatelstva přesto přibylo a nutnost náhrady stařičké školy klepala na dveře.

Městská rada, vzešlá z voleb 1849, byla – jako v mnohém – postavena před úplně novou starost. Do roku 1848 o školu pečovala vrchnost a radní, pokud požadovali změnu, pouze zdůvodňovali a prosili. V občanských poměrech, okamžik po převzetí objektu do správy, vyvstala nutnost řešit jeho zničení a budování dimensionálně odlišné novostavby.

Všude plno práce s obnovou spálenišť a peněz, jako vždy, nepřebývalo. Jejich neúspěšné shánění hrozilo přerůst do chronického stadia.

S vyučováním to v takovéto situaci vypadalo bledě. Ne, že by výuku zrušili – takovou radost dětem a možná i některým rodičům radnice neudělala. Za účelem vzdělávání místní drobotiny narychlo pronajala od jednoho zlínského měšťana dům č.p. 170 na rohu náměstí.  Nestačil. V přízemí bydlel rektor, učilo se učilo se v patře.

Druhé učební místo vzniklo na radnici. A tak ve Zlíně měli od r. 1849 přechodně pouze dvě třídy.

Efekt nastalé mizérie na sebe nenechal dlouho čekat. Ve zprávě z r. 1851 se můžeme dočísti, že žáci museli při vyučování stát nebo sedět na zemi, navíc se učilo i venku; šířily se stížnosti, že děti chodí dva, tři i čtyři roky do školy a nic neumějí a t.d. Jiná zpráva (1853) popisuje, že z celkového počtu 524 dětí lze ve výuce umístit pouze 246.

246 dětí do dvou tříd – evidentně mimo realitu. Zprvu se zřejmě učilo i na spáleništi, v troskách původní školy. Napovídalo by tomu svědectví, které zanechal mladcovský rodák, národopisec a filolog František Bartoš, který navštěvoval zlínskou obecnou v letech 1843 – 1849.    

K uspokojivému řešení nepřispěl ani nevlídný postoj (teď už pouze) velkostatkáře – dědice původního majitele – Viléma Klaudia Brettona. Ten, v povaze chovaje nadřazenost, byl velmi podrážděn ztrátou feudálních privilegií. Nejen, že městu nevycházel vstříc, ale sabotoval snahy radnice vznášením všelijakých námitek vídeňskému ministerstvu kultu a vyučování.

Ještě připočtěme: vrchnostenská patronátní práva a povinnosti vůči škole zanikla, avšak faktické právní a finanční vypořádání se táhlo několik následujících let.

Všechny tyto tři uvedené faktory způsobily, že nouzovou výuku se dlouho nedařilo nahradit optimálnějším řešením – celých osm let trval neblahý stav vzdělávání ve Zlíně.

Ne že by páni radní odpočívali a starosta byl spokojen ....

Neobvyklé množství peněz se pokusili najít přímo u zlínských občanů. To ale nebylo vůbec snadné – město se vzpamatovávalo po snad nejhorším ohni, každý měl plné ruce práce s opravou vlastního příbytku a zachováním živnosti. Prostředků se nedostávalo. 

 Celkový pohled na školu s kostelem.

Učitelé popisované doby?

První osobnost brettonovské éry představoval kantor Pelc, povolaný dle stávajících norem v první polovině XIX. stol. majitelem panství. Ukázal se – jako většina pedagogů – výborným muzikantem. Stal se regenschorim a poslali jej do Vídně, aby nakoupil hudební nástroje pro jím řízenou padesátičlennou kapelu.

Kantor Pelc ve městě vychoval řadu muzikantů, mezi nimi i syna vzpomenutého učitele Vojáčka, který později odešel do Ruska a proslavil se jako kapelník opery v Petrohradě. Pelc rovněž skládal – např. vánoční mši s použitím valašských lidových koled, prý nejpěknější toho druhu.

V devadesáti letech jej dekorovali záslužným křížem za celoživotní dílo.

Vraťme se ještě ke zmíněné pochvale barona Brettona učitelům Vojáčkovi a Vojtěchovi.

V případě druhého jména šlo o Josefa, který zlínskou školu vedl v letech 1840 – 1848. Po jeho smrti, do roku 1854, bratr František. Oba mají „na svědomí" založení první zlínské knihovny, do níž vložili svých 500 svazků. I ona – nacházejíc se zřejmě v původní škole – padla za oběť ohni v roce 1849.

Neúnosné poměry zlínského školního provisoria přitáhly pozornost nadřízených úřadů. Archiv města obsahuje několik přípisů, psaných německým kurentem, na toto téma. Pocházejí buď z okresních hejtmanství v Holešově nebo Napajedlech, popř. z krajského úřadu v Uherském Hradišti. Vesměs se týkají jednání, která probíhala od r. 1851.  

Krajskou úrovní snahy nekončily. Již naznačeno – baron Bretton se bil o peníze, zemský školní úřad v Brně mu už dávno nestačil a obeslal hrstí svých námitek ministerstvo kultu a vyučování. (1854). Zdali mu to bylo ku prospěchu? Posuďme:

Říšské úřady definitivně určily, že velkostatkář coby bývalý školní patron uhradí třetinu nákladů na novostavbu. Zbývající 2/3 připadly na město a obec Mladcovou (Mlatcovou), která byla Zlínu přiškolena. Zlínským občanům – poplatníkům se vyměřil příslušný příspěvek analogický k výši jejich daní.

Z rozpočtového nákladu 11 477 zlatých tak zlínští měli pokrýt 7 254 zlatých.

à propos – rozpočet. Projekt, minimálně rámcový, existoval již několik let před realisací. O něm se jednalo, dohadovalo, licitovalo. Pomalu tak zastarával, aby býval několikráte ročně konfrontován různými stranami. Radnice jej zřejmě v rámci drobných ústupků umenšovala, protože jeho „těsnost" se projevila zanedlouho – roku 1861 se zlínská trojtřídka rozšířila na čtyřtřídní školu. V roce 1890, po zamítnutí zdvořilých žádostí obce (1874, 1883) o novou měšťanskou školu, zlínští nuceně pomýšleli, že na doposud jednopatrovou budovu přistaví další etáž.

Ocitli jsme se na vrcholu jednání o stavbě velké zděné zlínské školy. V květnu 1856 bylo schváleno stavební místo v prostoru vedle kostela, na definitivních plánech novostavby začal pracovat krajský inženýr D. Skoček. Věci se daly do pohybu a aby celá akce opět nezhynula na nějaké obstrukci, převzal osobní odpovědnost za průběh celé stavby napajedelský okresní hejtman (na pokyn „shora").

V lednu 1857 proběhla licitace, ve které zakázku na postavení zlínské obecné školy získal napajedelský stavitel F. Růžička.

Termín dokončení díla, stanovený na podzim 1857, zřejmě dodržel – tento letopočet se skvěl na průčelí nové školní budovy. Každá správná stavba ovšem obsahuje dodělávky a předělávky – pan stavitel musel roku 1858 dodatečně vyměňovat nevhodné lavice a kamna. 

Přesto – zlínské děti se měly kde učit, starosta Štiasta s městskou radou si oddechli. Navíc řídící učitel získal v objektu nový byt a v určené místnosti zde mohli přebývat i dva učitelští pomocníci. 

 Trojtřídní/čtyřtřídní obecná škola z roku 1857. Foto Řehák, 1929.

Po dobu, co ve Zlíně stála nová obecná škola, prošlo město rozhodujícím nakročením k budoucí industrialisaci. Celý příběh, včetně založení fy. Baťa, stojí mimo rámec této stati, poslužme si několika drobnými fragmenty, ilustrujícími náročnost a významnost či marnost pedagogického úsilí.

Naše rozhlížení ohraničíme léty 1857 až 1900, i když vlastní objekt pod kostelem vzal za své až roku 1932 při velké přestavbě starého Zlína.

Na straně nabídky tehdy stálo 5 tříd (včetně Mladcové a Zlínských Pasek). 573 žáků, z toho 285 chlapců a 288 dívek. 1. ledna 1878 nadučitel a řídící Vincenc Chlup založil školní kroniku, která ulehčuje studium osudů zlínských škol dodnes (V. Chlup byl jako většina tehdejších pedagogů veřejně činný, stojí také za návrhem na pojmenování zlínských ulic z r. 1877).

Rovněž Jana Horáka bychom v tehdejší obecné škole mohli potkat. Začínal zde a od r. 1897 se stal ředitelem nově otevřené měšťanky v Zahradní ulici (roku 1916 odešel na odpočinek, při té příležitosti se mu dostalo zaslouženého uznání jak od zlínské obce, tak od obyvatel města).

A nejen tyto dva. Do sektoru „školství a výchova" se hlásilo cca 16 osob, z toho sedm aktivních. Nejednalo se ovšem pouze o učitele (i když především o ně) obecné školy, ale též o soukromé vzdělavatele a podobné. Pokud se podíváme na vychovatele a chůvy z řad služebnictva, jsou počítáni mezi devět osob t.zv. neaktivních, závislých na výdělku rodiny.

Mimo vzdělání nabízela škola i tělesnou kulturu – disponovala kladinou, bradly, hrazdou, lešením na šplhání a dalším nářadím, které darovali poslední zlínští zámečtí pánové (velkostatkář a továrník Haupt od r. 1860), měšťan Sousedík a zlínská obec.

Poptávková zóna? Město Zlín a události, které měly vliv na jeho život.

Především děti: roku 1880 v obci žilo 593 dětí ve věku 5 až 14 let, z toho 306 děvčat. Srovnáme-li počet s r. 1857, vidíme nepatrný nárůst o dvacet osůbek, povinných docházkou do školy obecné a možností studia měšťanky, respektive gymnasia.

Nejen v dětství potřebnou je škola – stejného roku bychom ve Zlíně potkali 2119 gramotných osob. Ty místní učitele zajímat nemohly. Jinak to bylo s pologramoty – t.j. těmi, co uměli pouze číst, ne psát. V obci jich žilo dvacet.  Zcela negramotní tvořili slušnou skupinu 223 lidí. Pokud by tehdy existovaly programy pro vzdělávání ve vyšším věku, zajímaly by se i o strukturu zanedbaných. Žen, které ve veřejném a produkčním životě zastávaly minimální roli, bychom mohli napočítat 173. 

Rok 1880, který jsme si pro dostupnost statistických dat zvolili jako směrodatný, nepředstavoval pro Zlín optimistické období.

Všichni obyvatelé města nebyli schopni nalézt obživu v řemeslech a obchodu. Klasické pracovní příležitosti (námezdní) v nepatrném množství nabízel velkostatek – bylo k tomu sice i ubytování, ale v lepším případě v ubohých deputátních domcích na Zahradní ulici, v horším někde ve stodole. Od uvolnění společenských poměrů (cca 1860) občané často řešili pracovní situaci odchodem z domova – ať již v rámci monarchie např. do hlavního města Vídně, tak do zámoří.

Víme určitě o žádosti dvou zlínských o vystěhovalecké pasy  (1866). Jistě nebyli sami. Měli následovníky – např. r. 1899 se ze Zlína a okolních vesnic do Ameriky přesunulo na třicet osob.

Na počátku osmdesátých let devatenáctého století, v období zdánlivého hospodářského i válečného klidu, se zlínská obec nalézala v hluboké depresi – odliv části populace byl jedním z projevů. Není snad třeba dodávat, že se jednalo hlavně o lidi mladší, odvážné, pracovně i natálně zdatné.

Ve zdánlivém nečase blesknulo světlo budoucnosti. Nikdo si toho tenkráte nevšimnul – přesto nás posouvá k dnešku. Čtyřtřídní obecná škola, Moravanům ku cti s vyučovacím jazykem českým. Stejně jako Zlín byla výlučně moravská.

Proč opakujeme známou věc, navíc v nacionalistickém duchu? Do tohoto prostředí vhodili klučinu (a před ním i jeho sourozence), druhého syna a třetího potomka ševce Antonína Bati, Tomáše.

Jak mu šlo učení v rodném městě nevíme přesně. Zato z vyprávění známe, jak mu po přestěhování do Uherského Hradiště studium nešlo. Stalo se tak v deseti letech jeho věku a případ mimo jiné nechtěně dokládá nevýhody

nacionalisovaného školství, v tomto případě moravského kontra německého. Ponechejme představám, proč malý Tomáš nerozuměl němčině, která měla v osnovách všeobecně panujícího austroněmectví  pevné místo už od nižších ročníků.

Bourání staré zlínské školy v r. 1932