O VELKÝCH ZLÍNSKÝCH POŽÁRECH

asi Naše pravda; značka –A.J.-; 1989  

František Bobák – Procházky starým Zlínem

Terezie Bartochová – Z dob starého Zlína

PhDr. Karel Pekárek – Celý Zlín lehl popelem (1939)

Cygnus + filmové záznamy z internetu, vlastní archiv  

Pavel Novák – Zlínská architektura 1900-1950

Ondřej Ševeček – Zrození Baťovy průmyslové metropole

Ze Zlína předfotografického se nedochovalo příliš mnoho obrazového záznamu. A z časů po roce 1839? Mizivě. Až v posledním desetiletí XIX. století se začíná blýskat na hojnější časy.

V prvé řadě si nepředstavujeme dnešní nebaťovské „původní“ centrum města. A přece – pro lepší ilustraci musíme určit pevnější bod v čase. O  ohňových příhodách prastarého zárodku dnešního města známe minimum. Snad jen názvy a osudy některých oblastí nám napoví – Na Požáře, Růmy, Boněcko .... a archeologické nálezy, které potvrzují stěhování významového těžiště budoucího krajského města odněkud z dnešního Nadkostelí na rynek a k zámku.

Ne, odsud nemáme vzpomínek účastníků, záznamů panstva nebo církve. Následky ohňů bývaly tristní, nezbývalo sil. Kdo měl ruce, pomáhal nebo zachraňoval majetek před šířící se zkázou. Po uhašení většina obyvatel bojovala o holý život s hrozbami hladu a epidemií. Něco sepisovat nebo malovat?

Zlín doby Tetourovské

Proběhněme zrychleně i temným stopadesátiletím od počátku XVII. století. Zlínské postavení prosperující obchodní křižovatky, nabyté za vlády Tetourů, mizí. Obec se propadá na pozici zničené, vylidněné osady, kterou obývá sotva třetina původních lidí.  O prosperitě se nedá hovořit, noví majitelé panství Šeréniové (František) vystěhovali mezi léty 1667 a 1671 velkou část kvalifikovaných osadníků i s jejich rodinami do Lomnice u Brna a navíc okleštili městské výsady. Naštěstí - pro čtvrt tisíciletí vzdálenou budoucnost – zapomněli na budoucí rodinu Baťů (Lukáš Batík, švec).

Teprve v polovině XVIII. století město Zlín dosáhlo stavu obyvatelstva z počátku XVII. věku.

Běžíme po časové přímce k dnešku až příliš kvapně? Zpomalme – ze šera věků se nám vynořuje obec, kterou si dovedeme představit i podle fotografií z počátku minulého století. Ať už si určíme východisko pro další text jakékoliv, vždy nastane nutnost kompromisu. Takže – rok 1800.

XIX. století

Devatenácté století přinese více vzpomínek, mnohé najdou svůj odraz v současnosti. Pouze na obrazovou dokumentaci nespoléhejme. Ochotu k nějakým malůvkám jsme již naznačili a až do dvacátého věku nikdo ve městě nedisponoval dostatečně pohotovou fotografickou technikou a dostatečnou dávkou štěstí být takzvaně „u toho“. O možnostech t.zv. momentních snímků raději nehovoře.

Rok 1800 .... Před dvaadvaceti lety vydal císař Josef II. jeden ze svých mnoha příkazů – obnovil jím pro řemeslníky starodávnou cechovní povinnost hasit požáry.⁴⁾ Vlastní cechy v dobách rozvíjejícího se trhu představovaly přežitek z feudálních časů – administrativně byly zrušeny sice roku 1859, ale až 1884 vzniká zlínský dobrovolný hasičský sbor.

Na přelomu osmnáctého a devatenáctého století ve Zlíně věděli, kdo má ručit za hašení. Naplnění úřední formy konkrétními lidmi scházelo a to se mělo v blízké budoucnosti několikrát krutě vymstít.

Vizi města roku 1800 si vytvořme s pomocí obrazu neznámého autora (1746). V převážně dřevěných domech žili soukeníci, ševci, tkalci, bednáři, hrnčíři, řezníci, krejčí, koláři .... Řemeslo nebývalo jejich jediným zdrojem obživy. Téměř každý z nich hospodařil na kousku pole nebo v sadě a tak si vytvářel doplňkový zdroj potravin.

Kromě kostela (na obraze s věží, opravenou roku 1735), fary, radnice, Hrubé hospody, zámku a snad jen několika málo dalších staveb disponovaly objekty pouhými kamennými podezdívkami, pokud je dřevo netvořilo celé.

Dřevo a dusaná hlína promíchaná s drobnými oblázky, abychom byli přesnější. Takovýmto domkům se říkalo tlučénky.

Střechy – z dnešního pohledu nic spolehlivého. Dřevěné šindele stály mnoho peněz a tak většina domků měla krovy pokryté slaměnými došky, mnohdy bohatě prorostlými zeleným mechem.

Zlín byl silně hořlavý stejně jako většina ranně kapitalistických maloměst. Nebezpečí požárů umocňovalo letní období, mohlo docházet k samovznícení. Ještě na počátku XX. století platilo nařízení, edikované za starostování Mikuláše Kašpárka, ukládající občanům a městskému hasičskému sboru povinnost polévat za horkých a slunných letních dnů střechy domů vodou. 

První z velkých ohňů XIX. století poplenil město 9. července 1819. Úplně vyhořel i nově vysvěcený kostel sv. Filipa a Jakuba, který po opravě r. 1800-1807 změnil polohu hlavní lodi.

Z panoramatu města zmizelo na šedesát domků vč. několika měšťanských, shořela i fara a škola. Příčina? Pravděpodobně samovznícení doškových střech. Literácké artikuly naznačují, že zdroj neštěstí se nacházel ve dvě hodiny po poledni na dvoře domu jistého Macháně, zvaného Podchlévský. Na události se bohužel podepsal i silný vítr, který oheň rychle rozšířil.

Mimo totální změny vzhledu některých ulic pověst traduje, že došlo i k roztavení kostelních zvonů tak, „že žhavé železo stříkalo z kostelní věže na ulici“. Pokud zvážíme bod tání železa 1 538°C (zvonovina 1 200°C pro měď) a teplotu požáru dřeva cca 1 100°C, vidíme, že zapracovala spíše hrůza ze zážitku nežli chladný popis události.

Obec, tehdy ještě poddanské městečko náležející baronu Brettonovi, přišla o svatostánek. Mše se po tomto požáru sloužily u sochy sv. Floriána, patrona hasičů, na zlínském rynku.

Do výklenku v podstavci se během mše ukládala svatá monstrance s hostií. Zvonění zvonů nahradily bubny městského policajta. Pro lepší představu dodejme, že dnešní Florián nemá u soklu schůdky – důsledku mnohých přestaveb náměstí zcela zmizely, pohltily je navrstvující se povrchy.

Nadešla doba pomalého napravování škod. Táhla se prakticky až do r. 1834, kdy byl opraven kostel, který dostal klasicistní vzhled.

     Na přímce času jsme dospěli k revolučnímu roku 1848. Mimo ústavy, vidiny prvních občanských voleb a zániku poddanství přinesl hlavně potíže.

Krupobití nad Zlínskem poničilo veškerou úrodu a také způsobilo velké škody na staveních a ovocném stromoví. Dobře, že člověk netuší, co jej čeká – jinak by nic neobnovoval.

Rok 1849. Ve Zlíně (a celé monarchii) se volilo, město dostalo svého prvního starostu (Josefa Stiastu), platila alespoň dočasně relativně svobodomyslná ústava. Pouze zámecký pán byl roztrpčen ztrátou svých privilegií, ale není změny, aby vyhovovala všem.

„ .... asi před sto lety vyhořel Zlín z největší části i s kostelní věží. V Dlouhé ulici smažili na ohništi koblihy, mastnota se chytla, vlítla do otevřeného komína a v krátku za velké vichřice hořel Zlín na několika stranách. Stalo se to roku 1849.“ ¹⁾

Bilance ohně z 28. května 1849 byla katastrofální. Sotva se obyvatelé nepatrně vzpamatovali ze škod, způsobených krupobitím, přišli o kostel, školu a 138 domů.

Psychologický dopad neštěstí umocňovalo, že v kritickém čase se polovina všech zlínských účastnila procesí na sv. Hostýně, kam se chodívalo pěšky. Z posvátných míst viděli rudou záři nad hořícím městem. Po návratu mnozí nalezli místo svých domů pouze spáleniště. Mezi občany bez domova bychom po ohni našli nejen chudé nádeníky a tovaryše, ale též ctihodné měšťany, žijící v zástavbě severní fronty náměstí.

Připomínku devadesát let staré katastrofy publikoval 14. prosince 1939 i bývalý zlínský kronikář PhDr. Karel Pekárek:

„ .... občanstvo bylo z větší části ochuzeno tak, že ani škola, která měla tehdy pouze jednu třídu se třemi sta zapsaných žáků, nemohla být opravena několik let. Učilo se v nepokryté budově a rektor Josef Vojtěch bydlel v ní až do zimních měsíců, kdy se zdivo začalo sesouvat.

Mladcovský rodák, spisovatel František Bartoš, který se věnoval hlavně jazykozpytu, zaznamenal alespoň tuto zajímavou ukázku poměrů z té doby:

‚Po ohni zubožené a zchudlé občanstvo, jak pochopitelno, hledělo napřed sebe a svých příbytků, kostel a škola zůstaly dlouho bez pokrytí. Pršelo-li, vyučování muselo býti přerušeno a děti poslány domů, aby ve škole nemokly. Nezbytné opravy nedbáno ani potom, když služka, pokrývajíc slámou ohořelé trámy, až po paže se propadla a tak za vyučování do školy visela.

V bytě rektorově rozestaveny byly nádoby, do kterých voda stropem stékala. Za bouřlivé noci listopadové rozmoklé zdi po kusech padaly na zkřehlé obyvatele a na nábytek. Ubohý mučedník rektor vytahoval děti z vody a rumu a vysazoval je na pec, a sám se tam s rozpjatým deštníkem uchýlil, pod nímž schouleni úzkostlivě očekávali rána a konečného vysvobození, kdežto matka v sutinách schoulena seděla, prkno na ochranu nad hlavou si nastavuje.

Ráno přineslo skutečně nezbytné vysvobození ze zřícenin staré školy. Obec najala soukromý dům, jehož přízemek vykázán za byt rodině rektorově a dva pokojíčky v horním patře upraveny za učírny. Skrovničké jejich prostory velikému počtu školních dětí ovšem nedostačovaly. Zvláště první třída, kteráž byla zároveň ložnicí praeceptorovou, byla tak přeplněna, že děti po síni a po schodech seděly.....

..... A přece neúmornou horlivostí a bezpříkladnou trpělivostí dovedl toho svědomitý, pro své povolání nadšený učitel, že se všem žákům dostalo náležitého vzdělání a vychování. I za těchto krušných okolností škola zlínská slynula daleko široko nejlepší pověstí a horlivému panu rektorovi dostalo se po každé vizitaci pochvalného dekretu, ano i r. 1853 mimo to i čtyř dukátů zvláštní odměnou. Téhož roku 1853 nařízeno také obecnímu představenstvu, aby co nejdříve postavilo novou budovu pro školu třítřídní .....‘“  ²⁾

Tolik Karel Pekárek a František Bartoš (druhý původně v časopise Komenský roku 1899) Příkaz školské komise měl také dohru – bývalý majitel města, nyní již velkostatkář Vilém Klaudius Bretton, potomek podnikavého otce, jinak povýšenec, dávající na odiv svůj nesouhlas s politickými výstupy roku 1848 – se na obnově objektu nehodlal nijak podílet. Překážky vymýšlel všeliké a jeho odvolávání našla slyšení až u vídeňského ministerstva školství (tehdy kultu a vyučování).

Obstrukce po čtyřech letech vyřešilo rozhodnutí – velkostatkář se na nákladech bude podílet jednou třetinou, obec Zlín a ves Mladcová dají dvě třetiny (z 11 477 zl.). Bývalý pán město už dlouho neobtěžoval, roku 1857 prodal velkostatek. Jedna z novodobějších zlínských pověstí tvrdí dokonce, že jej prohrál v kartách v Monaku /?/.

Ještě jednu kulturní škodu si k roku 1849 přidejme. Nenahraditelným je zničení rukopisu „Memorandum“. V něm tehdejší ředitel (rektor) obecné zlínské školy, nám z vyprávění Františka Bartoše lidsky blízký Josef Vojtěch, m.j. vynikající učitel a buditel duchovního Zlína, zaznamenal dějiny zlínské školy. Zákonitě se musel dotknout i praktického života města. Dlouhá léta trpělivě shromažďoval záznamy .... a pak přišly události 1849 ....

Do třetice zlého .... po pohromách 1848/49 nastala na Zlínsku hrozná bída a drahota. V kronikách se lze dopídit, že měřice žita stála dvacet zlatých a pšenice dokonce 24 zlatých. V obou případech jde o ceny na tu dobu neuvěřitelné.

Porovnejme: moravská měřice je 70,6 litru, to je při měrné hmotnosti u pšenice (790 kg/m³) přibl. 55,8 kg. Roku 1860 stál kilogramový chleba v Praze 11,4 krejcarů, masa 41,3 kr. (jeden stříbrný zlatý byl 100 krejcarů). Plat učitele dělal cca 70 zl. ročně + naturálie. V roce 1856 vyšlo nařízení, že učitelé mají dostávat minimálně 200 zl. ročně. Kolik si mohl jeden tovaryš nebo učitel ve Zlíně dopřát r. 1850 chleba a masa nelze sice přesně určit, ale při zvládnutí tehdejší technologie výroby chleba bude možné alespoň porovnat stravovací možnosti pražáka a zlíňáka. 

Poptávka ze zvýšila i po stavebním materiálu – zde by nám porovnání cen sklouznulo do stadia čiré spekulace. Obec musela rovněž absorbovat příliv řemeslníků, tovaryšů a nádeníků, kteří se chtěli zúčastnit budování nového města. Žádný strukturální „Klondike“ jako o osmdesát let později nenastal, i když sociálním složením obyvatel takový pohyb určitě zamíchal a v dlouhodobém pojetí mohl mít příznivý vliv.

Další ohnisko požárů v předminulém století tvořila skupina stodol pod dnešní ulicí Hornomlýnskou. Říkalo se jim „Santrážiny“ (nezaměňovat s dnešní ulicí Santražiny, i když původ pojmenování je stejný). Jednalo se o objekty bohatých měšťanů a sedláků, náležitě nacpané obilím a senem. Pravidla chování v takovýchto prostředích nikdo nestanovoval, občas si pantáta vyklepal dýmku, někdy zlý úmysl pomohl .... zde hořívalo prakticky každého roku. Ale – na rozdíl od popsaných ohňů – vnitřní město a obydlí občanů bylo ušetřeno.

Solidarita mezi postiženými fungovala i v oněch časech. Máme zachováno vyprávění pamětnice, kterak se odvážely výsledky sbírky peněz, prádla a šatstva do v roce 1887 vyhořelých Vizovic.⁵⁾ Lze za pravdivou přijmout úvahu, že takový pomoc fungovala recipročně a že vizovičtí pomohli i Zlínu? Určitě, vždyť Vizovice byly tehdy větší obcí nežli sérií nehod mrzačený Zlín.

Ani oba velké požáry nedokázaly v organizaci života obce prosadit zřízení hasičského sboru. V úvodu jsme zmínili výnos Josefa II.⁴⁾, který zůstal tak dlouho ignorován, až jej vlastně neměl kdo provést.

Přesto můžeme po ohni 1819 zaznamenat změnu. Porovnáme-li oba obrazy Zlína (1746 a 1846), zaznamenáme zrod kašny (1829) na náměstí – v místě, které dnes tvoří ostrůvek lip se zvláštní fontánkou, připomínající spíše zbytkový materiál z rekonstruovaných základních škol nežli v osmdesátých letech XX. stol. zamýšlenou světelnou fontánu.

V dobách vlády komunistické strany starou kamennou kašnu rozebrali a nahradili ji zdobnějším výtvorem v parčíku nově zřízeném po vybouraném jižním bloku domů na náměstí.

Prapůvodní kašna vzor 1829? Kde se nachází? Nevíme.  To, co mám vygenerovalo XIX. století představuje spíše požární nádrž nežli výtvarný počin. Není třeba litovat jejího zmizení. Zaujímá v pověstech vyšší místo nežli by měla zachovaje se do dneška.

Vodní zařízení z dob socialismu zničeno nebylo. Leží ve skladě, byvše nahrazeno moderním tryskadlem, které dodnes předvádí své funkce ve zbytcích vzpomenutého parčíku na náměstí Míru.

Trochu jsme odbočili. Rekapitulujme - začátkem XX. století město disponuje požární nádrží a Městským hasičským sborem (dobrovolným), vzniknuvším roku 1884 za starostování Vincence Kašpárka. Funguje tu několik drobných řemeslnicko-továrenských provozů, mezi nimi i malinký obuvnický podnik T.&A. Baťa.

XX. století 

XX. století zaznamenalo několik požárů, které měly na vývoj města Zlína výraznější dopad. Vypukly v letech 1909, 1917, 1921, 1922, 1944 a 1971. Přibližme si je podrobněji:

1909

1909 – přesněji 6. srpna – vyhořela malá dřevěná továrnička, tísnící do té doby též nepříliš velký Baťův závod ze strany západní. Epizodka, která si nese poněkud divokou historii a také vliv na vývoj Baťova koncernu v blízké budoucnosti.

Vyhořelý provoz patřil Morici (Mořici) Lehrovi. Byl to bývalý Baťův obchodní cestující, který se jako mnoho dalších osob, jež opustily Baťovy závody, „udělal pro sebe“. Na podnikání nezůstal sám – spojil se s Ludvíkem Zapletalem a Leopoldem Batíkem.

Trojice započala s výrobou obuvi na Zarámí č.p. 86 a dělali tam plátěné a dětské kožené boty. Můžeme se pouze dohadovat, jaké procento z plátěných produktů bylo kopií proslulých „baťovek“.

Stísněné poměry na Zarámí dlouho nestačily a tak se trojice společníků vydala směrem Baťovým - zainvestovali a u nádraží si postavili několik dřevěných objektů, zhruba v místech dnešních budov 24-25-26. Od Baťovy továrny je oddělovala ulice.

Co na to Tomáš a (ještě žijící) Antonín Baťovi? Citujme „Hlas lidu“  (soc.dem.) ze dne 20. července 1907: „... vedle továrny p. Batě staví druhou továrnu p. Lehr. Ze stanoviska pokrokového – a p. Baťové pokrokáři jsou – neměli by proti konkurenci nic namítat. Čestná konkurence je zdravá a p. Baťa vyslovil svého času, že čím více továren ve Zlíně bude, tím lépe se bude dařit lidu. To je správné. Proč ty rekursy proti stavbě továrny nové? Či je teorie jiná a jiná prakse?“ (pův. pravopis)

Pomněme, že Tomáš-zakladatel do vzniku republiky a státotvorný Tomáš-budovatel po převratu 28. října 1918 jsou odlišné osoby. Před válkou se největší zlínský továrník angažoval v několika kartelových uskupeních a dosti nelibě nesl konkurenci. Pouze jeho aktivita veřejná by nám mohla naznačovati budoucnost. Od roku 1908 byl členem městského zastupitelstva, jeho jednání se ale zúčastňoval velmi sporadicky a do rozhodnutí obce z této úrovně prakticky nezasahoval. (Členem obecní rady starších býval i Tomášův otec Antonín).

Starostou města se r. 1908 stal bývalý prokurista fy. Baťa a nyní (s M. Lehrem) jediný vážný Baťův konkurent, František Štěpánek. Jeho veřejná angažovanost byla jedním z důvodů, proč se ti dva roku 1907 rozešli.

Bratři Baťové, i v poměřování s ostatními konkurenčními provozovnami, nebyli r. 1907 tak vlivní jako po válce. Lehrova továrna vznikla a srovnáme-li ji s Baťovou tehdejší doby (jedna tříetážová budova, jedna starší patrová, pár přístaveb a kotelna, ztráty způsobené tříměsíční stávkou z roku 1906), nepředstavovala nic zanedbatelného. Energií ji zásoboval parní stroj 35 HP (Baťa 1914 – 100 HP), denně vyrobila 2000 párů obuvi (Baťa 1910 – 3400) a zaměstnávala 110 dělníků (Baťa 1910 – 350).

Jenže – byla dřevěná. Se všemi fatálními důsledky, které měla přinést blízká budoucnost.

Za dva roky své „vedlebaťovské“ existence se Lehrova továrnička kladně nepředstavila. Panovaly v ní špatné sociální poměry, v lednu 1909 z podniku utekly šičky a po nich cvikaři.

6. srpen 1909 (někde uváděn 10. srpen) učinil rázný konec Baťovým komplikacím. Továrnu zničil oheň, snad založený zaměstnancem z administrativy Beckem. Lehr u požáru nebyl.

Moric Lehr dostal vyplacenu pojistku 65 000 K  a začal uvažovat nejen o obnovení, ale i o rozšíření továrny.  Tu chtěl navýšit o jedno patro (v této souvislosti vystupuje otázka skutečné míry zničení provozu a to, jak pozdější odkup zbytků napomohl rozvoji firmy Baťa. Škoda, že neexistuje obrazová dokumentace!).

Své záměry Lehr ohlásil na radnici, ale vynořivší se Baťově nabídce nedokázal odolat.  Tomáš zakoupil pozemky, vyhořelé budovy a kůlny (údajně bez strojů, transmisí, materiálu a nářadí – některé zdroje ale stroje uvádějí). Zaměstnance převzal tradičně sociálně cítící František Štěpánek do své továrny na Čepkově.

Poučení pro Tomáše Baťu? Vzal si jej, jak bývalo jeho zvykem – začal se výrazněji zajímat o ochranu svého podniku, který velký oheň v těsné blízkosti ohrozil. Vydal se s velitelem hasičů Františkem Bartošem do Hamburku načerpat zkušenosti z výstavby a protipožární ochrany průmyslových železobetonových budov.

Odraz studijní cesty najdeme ve druhé postavené plně výrobní budově – pětietážové „třináctce“ (Frema) z r. 1917. Nosnými jsou stále cihelné obvodové zdi, ale dřevěné sloupy vyměnila za dvě řady ocelových. Dřevěné stropy jako v první budově /16/ napovídají něco o válečných problémech s materiálem. Další dvě tříetážovky starého typu (14 a 15 - 1923) už zdobí nejen železobetonové nosné sloupy ale i stropy ze stejného materiálu.

Trochu mimo téma požárů stojí aktivita fy. Baťa na získaném majetku. Napovídá o míře devastace - roku 1910 Baťa zahájil přestavbu získané budovy Lehrovy obuvnické továrny na ubytovnu, dělnickou kuchyni s jídelnou a byt pro správce.

V rozšířeném výrobním areálu tak vzniklo první podnikové zařízení, určené vysloveně k ubytování zaměstnanců. Bylo rozděleno na oddělení pro muže a ženy (18 x 5,6 m a 18 x 4,4 m), nacházelo se v něm 41 kavalců a jedna postel. Vnitřní vybavení ubytovny firma postupně doplňovala a snažila se v mezích možností zlepšit pobytové poměry nocležníků.

Objekt sloužil svému účelu až do první světové války, kdy jej nahradila nová budova. 

1917

„.... s těma dřevěnýma šopama to už nešlo. Opravy stály hrozné peníze a bylo i stálé nebezpečí požáru, který nás poprvé potkal na podzim 1917. A ještě k tomu muselo vyhořeti právě to nejcennější, budova skladiště ....

.... konečně měli jsme to i pojištěné a pojišťovna – Assecurazioni Generali – brala od nás po dvacet pět let pojistné, aniž byla kdy nucena platiti škodu z požáru, neboť u nás hořeti nesmělo.

Požár vznikl v dobu poledne, kdy skladníci odešli a v kamnech, podle vyšetřování, zbylý oheň dostal se k něčemu, co vybuchlo. Možná, že jenom vyprsklo roztrhnuvší se dřevo. Nikdy se to nezjistilo.

Když to vrátný zhlédl, poslal tam dva nejbližší dělníky, aby se podívali, a dal znamení zvonkem pro první poplach. Avšak vzápětí se vyvalil už kouř větší, a proto troubil sirénou, což mezi polednem nejprve většina lidí považovala za svolávání do práce.  Až když troubení nepřestávalo, pochopili, že je to požár a rozběhli se do továrny a do hasičského skladiště.

Požár byl hrozný. Devadesát procent všech těžce získaných zásob, jež byly v tu chvíli téměř nenahraditelné, bylo zničeno.

Ještě té hodiny hlásili jsme požár pojišťovně, která žádala vyšetřování úřední, které mezitím bylo v proudu. Posléze z něho vyšlo najevo, že šlo o nepozornost skladníka, jenž navzdory příkazům a reversu, jejž podepsal, oheň neuhasil v domnění, že se během té půlhodiny, co bude na obědě, nemůže nic státi ....

.... byla to katastrofa. Škoda činila mnohem více nežli peníze, protože bylo nutno mnohé dílny poslati domů, nežli se sežene náhradní drobný materiál, jenž byl k nesehnání ....

.... žádali jsme pojišťovnu, aby nám likvidovala škodu co nejrychleji .... aby platili účty až do výše množství materiálu, které jsme původně, jak podle měsíčních inventur bylo jasně zjištěno, měli v tu dobu na skladě.

Pojišťovna však stála na stanovisku, že bude likvidovati jenom tolik, kolik jsme my sami zaplatili za ono zboží, a sice jenom to, které je zjištěno na ohořelých zbytcích, že tam bylo.

Rozdíl činil asi čtyři miliony korun – z celkové škody asi sedm milionů, kterou jsme skutečně utrpěli, nehledě ku ztrátám způsobeným ze skorem zastavení podniku, na kteréžto riziko jsme také byli pojištěni.

Assecurazioni Generali nechtěla vše zaplatiti bez soudního rozhodnutí  a soudní spor – to bylo jasné – bude trvati roky.

.... Tomáš zuřil. Po celé měsíce si nikdo netroufal zmíniti se o pojištění, protože pojištění bylo pro něho jako pro býka rudý šátek. I když to byla jenom nevinná zmínka, jako že se musíme pojistiti, abychom nezůstali bez proudu nebo pohonu, tož se utrhl hrubě, že žádného pojištění nepotřebujeme ....

.... nechal vyložiti případ pojišťovny, kolik jsme jim zaplatili na prémiích a jaké měli stanovisko oni k nám při počátku. Potom prohlásil, že se už nikdy a nikde náš dům nebude pojišťovati. Musíme si vypracovati samopojištění, rezervy, abychom neupadli do drápů těch pojišťovacích zlodějů....

.... ‚jestliže mne někdo podvedl jedenkráte, on je trouba. Ale kdybych mu dal já příležitost, aby mne podvedl podruhé, byl bych hlupák já. A takové riziko já na sebe nevezmu.‘

Od té doby byl konec s jakýmkoliv pojišťováním. Pojišťovali jsme od té doby už vždycky všechno sami. Pojišťovny to pak zkoušely mnohokráte, ale zůstali jsme první po všechna pozdější léta ....

.... když došlo k soudnímu přelíčení, prohlásil tam Tomáš, že se budeme souditi o každý haléř – to už bylo v republice – a až to do posledního haléře vysoudíme, dostane celé to odškodné Čsl. červený kříž.

To byla nejtěžší morální rána, kterou jim mohl zasaditi. Prezident společnosti pojišťovací se vzdal a škoda, kterou tím utrpěli, způsobila, že italská centrála uvažovala po několik let likvidovati celou odbočku ....“ ³⁾

Další ze zkušeností, které vytvářely batismus. Peníze, které by Baťa vyplatil na pojistkách, posloužily dobře k ustavení vlastního hasičského sboru, na který spadla m.j. i povinnost požární prevence.

A jak to bylo se zajištěním pohonů, energie a pod.? Např. závodní elektrárna disponovala trojnásobkem potřebného výkonu. Jedna třetina zásobovala závody a město Zlín, druhá třetina čekala v záloze. Třetí díl kapacity jistil možnou nepravděpodobnou situaci, ve které by mohla selhat i první energetická záloha.

1921

V sobotu 21. srpna roku 1921, v 17 hod. 30 min. začíná hořet na náměstí radnice. Dům s historií sahající až do renesančních dob, s děsivě provedenou elektroinstalací a v silně havarijním stavu. Oheň strávil také sousedící hostinec „Na rožku“ a jak je v kraji dodnes zvykem, vynořila se okamžitě spousta fám a dohadů. Ty přiživil i fakt, že plameny nenahraditelně strávily prapor zlínských válečných veteránů a jeden z nejstarších obrazů Zlína.

Vše ukazovalo na neopatrnost dělníků, věčně slepujících střechu zchátralého objektu. Nicméně obecní návěští (zpráva) obyvatelům města oznámilo, že „státní zastupitelství ustoupilo od stíhání neznámých pachatelů pro zločin žhářský ve Zlíně, a to dnem 7. září 1921.

             S výjimkou bombardování města v roce 1944 mnoho fotografií s ohněm v hlavní roli nemáme. Dochovaný snímek hořící staré zlínské radnice působí spíše dojmem, že plameny likvidují nábytek kdesi vzadu v hospodě „Na rožku“.

            Škoda neprosvětleného spodku snímku. Nutně se na něm podepsalo to, že musel být exponován spíše statickou velkoformátovou technikou proti slunci.

            Vzhledem ke stavu objektu, o jehož nahrazení něčím novým se jednalo již v listopadu 1888, stal se požár vhodným impulsem k vyřešení problému.

1922

Sokolskou búdu postavila firma Baťa roku 1919 jako víceméně nouzové provizorní řešení – jednota Sokol dostala totiž výpověď ze školní tělocvičny v Komenského škole.

Objektu vládlo dřevo, vše v něm bylo podřízeno dočasnosti. Morální životnost limitovalo datum, kdy bude na Cigánově otevřena Sokolovna nová (prosinec 1921).

Záběr pozdějšího náměstí Práce z roku 1920, snímaný z dnešní 13 budovy – Fremy a.s. Uprostřed stojí dřevěná Sokolská búda. Vlevo panská ovčírna, zbouraná v polovině dvacátých let, od ní směrem na západ do kopce běží stará cesta do Březnice. V kroužku první úřednické domy firmy Baťa, které padly za oběť výstavbě hotelu a především Velkého kina.

Těsně na búdou, napříč loukou, probíhá úzkokolejná drážka, která dopravovala stavební materiál ze staré panské cihelny do Baťovy továrny (nezaměňovat s vlečkou, zmíněnou ve standardním textu – ta vznikla  roku 1924 a vedla kolem dnešního Obchodního domu Prior do továrny bránou mezi pozdější budovou 11 a 21). Do roku 1917 starou cihelnu vlastnil baron Haupt von Buchenrode.

Dočasnou perličkou je oblouk, oddělující se od úzkokolejky a směřující vzhůru do kopce – dráha vedla ke staveništi „Hradčan“. Dobře ji lze identifikovat na následující fotografii.

Z objektů na fotu zobrazených si ještě všimněme vyšlapaného chodníku, vedoucího od továrny kolem východního nároží búdy k úřednickým baťovským vilkám a k březnické silnici – jako byste si dnes vyrazili od Fremy k Velkému kinu.

Nenechejme se mást soudobou prostorovou dispozicí – cesta do Prštného vede těsně kolem budovy č. 13 (pod fotografujícím), domky stojí na místě Velkého kina a sama búda? Ta ční pár metrů nade dnešním výstupem z podchodu pod tř. T. Bati, směrem k biografu.

O rok později, 5. listopadu 1922 ve 2 hod. 30 minut ráno v Búdě od kamen vypuknul požár, který ji celou zničil až do základů. Hlubší dopad na aktivity Sokolů to nemělo, ale přinejmenším čtvrti Letná a Nad ovčírnou přišly na dlouhou dobu o alespoň primitivní kulturní místnost (Sokolové si r. 1920 podali na městě žádost o koncesi na provozování kina, od března 1920 už hrávalo). A fa. Baťa o možnou závodní jídelnu – v těchto dobách se zaměstnanci chodili stravovat na t.zv. Rusárnu na dnešním nám. T.G. Masaryka – ale to nasazujeme imaginaci ....

1944

Od 20. listopadu 1944 již nic nebude takové, jako to bývalo za Baťů.

1971

Požár 43. budovy. Při pohledu na fotografie před ohněm a po něm zjistíme, že nepříliš starý objekt centrální válcovny se zhroutil sám do sebe. Hořel tři dny (prohoříval týden) a z okolních kopců jsme mohli sledovat kouřové představení. Jeden ze dvou největších zlínských požárů XX. století.

¹⁾          Terezie Barochová, Z dob starého Zlína

²⁾          PhDr. Karel Pekárek, Celý Zlín lehl popelem, 14. XII. 1939

³⁾          Jan Antonín Baťa – Román života

⁴⁾          Požární řád pro Markrabství moravské a Vévodství slezské 24. 1. 1878

⁵⁾          28. srpna 1887 lehlo ve Vizovicích popelem 300 objektů, v radnici shořely také písemné památky města Vizovic a městský archiv.

Na závěr stati, jak už velí styl doby, několik záznamů z nejrůznějších ohňů ve Zlíně - seřadím videa chronologicky a uvidíme tedy požár prvního segmentu na Jižních svazích, potom bude následovat oheň na koupališti/tržišti Baťák (snímáno z Rádia Zlín z Mladcové) a oheň na nám. Míru.