nejstarší zlínská manufaktura

(Naše pravda, asi 1987)

Život dnešního člověka je nejtěsněji spojen s průmyslovou výrobou – velikost a význam měst měříme podle síly jejich průmyslu, v továrnách pracuje většina obyvatel, denně mluvíme o výrobcích průmyslových závodů a t.d. Jako velmi vzdálená a snad skoro nepochopitelná nám připadá ta doba, kdy velikou většinu našeho obyvatelstva tvořili rolníci na vesnicích, města byla malá a průmysl ještě neexistoval.

Průmysl dnešního Gottwaldova má svou tradici a každý ví, že současný profil a životní rytmus města je spojen s rozvojem Baťových závodů založených roku 1894. Avšak hledáme-li nejstarší kořeny průmyslové výrobní činnosti ve Zlíně, musíme se vypravit mnohem hlouběji do minulosti. A zjistíme, že už celých sto let před založením Baťových závodů vznikla ve Zlíně manufaktura jako nejstarší objekt hromadné výroby kapitalistického typu. 

Bylo to na samém sklonku vlády Marie Teresie, kdy v poklidném řemeslnickém Zlíně začala působit tato manufaktura a nic bychom o ní nevěděli, protože její objekty zmizely beze stopy a její existence se vytratila i z paměti lidí. Naštěstí však zůstaly archívní dokumenty uložené mezi písemnostmi východočeských hrabat Valdštejnů. Litomyšlský archivář J. Růžička před časem prostudoval tyto písemnosti – a papíry, hustě popsané německým kurentem, vydaly po 200 letech své svědectví. 

Pohnutky ke zřízení zlínské manufaktury na bělení plátna vznikly daleko odtud, až ve východočeské Litomyšli. Tamní pán, hrabě Jiří Kristián Valdštejn, se po r. 1770 pustil do rozsáhlého obchodního podnikání – nechal skupovat plátno a pak je ve velkém dodával armádě. Valdštejnovi agenti vykupovali plátno od drobných tkalců napřed hlavně v okolí Litomyšle, ale brzy se zachytili také na východní Moravě, kde se stal střediskem valdštejnského nákupu plátna v prvních měsících r. 1779 Zlín. Už v lednu 1779 napsal Valdštejn zlínskému pánu hraběti Khevenhüllerovi a žádal o souhlas s činností svých lidí. Oba šlechtici se brzy dohodli. Khevenhüller nabídl dva prostory ve městě a navíc i jednu místnost v právě rozestavěném zlínském zámku. A neměl ani námitek proti Valdštejnovu záměru zřídit ve Zlíně bělidlo – k tomuto účelu byla určena louka na předměstí, kde stál mlýn s vodou z náhonu. Za to vše žádal Khevehüller roční nájemné 100 zlatých. 

Vše šlo hladce a tak hrabě Valdštejn mohl vyslat do Zlína svého faktora Raschkeho, který se už v únoru 1779 začal starat o výkup silného konopného plátna od cechů i drobných tkalců ve Zlíně i širším okolí. Nakoupené plátno se však muselo upravit a zlepšit tak jeho vzhled, a proto bylo velmi brzo rozhodnuto zřídit ve Zlíně bělidlo. V březnu byly připraveny pozemky, přičemž původně vyhrazená louka se ještě rozšířila o kus sousedního pole a ovocného sadu, takže tu byla k disposici plocha pro rozložení 500 kop plátna. V květnu se nakupoval stavební materiál a z Litomyšle sem přijel běličský mistr, aby dohlédl na stavbu a pak se ujal řízení běličských prací. Na počátku léta na výstavbě pilně pracovalo 5 zedníků, 4 tesaři a 7 nádeníků, v červnu se už zasklívala okna v dřevěných domcích bělidla a obydlí běličského mistra. Bělidlo bylo vybaveno dvěma měděnými kotly (koupenými v Kroměříži), byly zde čtyři kádě se šesti koryty na vodu a louh. Na bělidlo bylo vedeno 47 vodovodních stružek, dále tu bylo 37 kádí k máchání a 3 boudy na hlídání plátna.  

Poslední práce na vodovodu a vodních kolech se protáhly až do října. Celkové náklady na zřízení bělidla si vyžádaly značnou sumu 1 449 zlatých. Na podzim se zařízení ještě rozšířilo o boudu na popel a od horního zlínského mlynáře byla ještě pronajata soukenická valcha.

lanfešt
Fotografie známá ctěnému webovému nahlížiteli již z pojednání o Dlouhé ulici – jedná se o t.zv. Lanfešt, v článku umístěný někde u železničního nadjezdu. Zde ovšem popsán jako „vodní náhon někdejšího Jiříčkova mlýna (v sousedství dnešních Průmyslových staveb)“. Při pohledu na Stašovu mapu Zlína roku 1910 možno konstatovat, že pravda bude někde uprostřed. Dřevnice, tehdy tekoucí nezregulovaným meandrujícím korytem, se jednou jižní „oblinou“ toku dává k disposici náhonu někde v oblasti dnešní prodejny „Barvy – laky“. V prostoru Průmyslových staveb (PSG a.s.) nacházel se Jiříčkův (Dolní) mlýn, v místě budovy PSG blíže Vodní ulici pak Langerova koželužna (o ní blíže v dalších kapitolách o zaniklých továrnách).

Už v červenci 1779 byly na bělidle rozloženy první kusy plátna a rozbíhal se provoz nového zařízení. O pracovních postupech nejsme blíže zpraveni; je zřejmé, že vykoupené kusy plátna se tu upravovaly máčením, sušením, bělením a vyrovnáváním. Zařízení bylo velmi jednoduché, dnes bychom řekli primitivní, a přece to byla ve své době převratná novinka. Pracovalo se tu pochopitelně ještě ručně, ale již s uplatněním manufakturní dělby práce – šlo totiž o promyšlený, organizovaný pracovní postup větší skupiny lidí, kteří prováděli hromadné operace se značným počtem výrobků; jednotlivci si rozdělili dílčí operace tím se dosahovalo vyššího výkonu a efektivnosti, zejména ve srovnání s cechovní řemeslnou malovýrobou. 

Zlínské bělidlo zaměstnávalo při bílení napřed 10 lidí,  později až 14 pracovníků, rozdělených podle kvalifikace a podle denní mzdy do tří skupin (denní mzda činila 17, 15 nebo 12 krejcarů). Lidé, kteří tu pracovali, měli sice stále ještě statut nevolníků své feudální vrchnosti, avšak svou prací a výdělkem vázali se existenčně k majiteli bělidla, takže se zde utvářel už nový pracovněprávní vztah vymykající se běžným feudálním zvyklostem.  

Chudí nádeníci byli jistě rádi, že našli na bělidle obživu, ale víme o nich i to, že dovedli ve vyhrocené situaci zaujmout kolektivní postoj a vzepřít se zaměstnavateli. Když totiž faktor Raschke nutil dělníky k práci v nepřijatelných podmínkách, kolektivně mu pohrozili odchodem z práce a polovina z nich skutečně také odešla. Proběhla tak zcela živelná reakce, ale přece v ní vidíme předobraz pozdější obvyklé zbraně dělnictva – stávky.  

Od února 1780 vedl bělidlo a sklad ve Zlíně Valdštejnův úředník Eichler a dělba práce na bělidle byla značně pokročilá – pracovníci byli podle jednotlivých úkonů rozděleni do několika skupin. V té době se však činnost manufaktury už chýlila k závěru. Valdštejnský obchod s plátnem trpěl nedostatkem kapitálu, dost problémů bylo i v organizaci celého podniku. Mimo jiné se zde dozvídáme, že i faktor Raschke se ve Zlíně značně zadlužil.  Asi někdy během r. 1780 končila činnost zlínského bělidla a r. 1781 pak dobíhalo už jen účetní vyrovnání; mimo jiné musela valdštejnská pokladna zaplatit Raschkovy zlínské dluhy ve výši 4 000 zlatých (skoro trojnásobek ceny celé ruční úpravny). 

Pro krátkost svého trvání stalo se nakonec valdštejnské bělidlo ve Zlíně pouhou episodou. Ale episodou významnou, protože na příkladu této zapomenuté manufaktury se můžeme přesvědčit, jakými cestami se kdysi pomalu probouzely síly vedoucí k průmyslové revoluci. (O počátcích průmyslu ve Zlíně se pojednává podrobněji ve sborníku Gottwaldovsko od minulosti k současnosti sv. č. 3/1984.)

-------------------

Tradice obuvnického řemesla sahá ve Zlíně hluboko do středověku. Zatímco ostatní řemesla, jako soukenictví, tkalcovství a hrnčířství během druhé poloviny XIX. století zanikla, význam obuvnictví stále rostl; již od osmdesátých let XVI. století najdeme zprávy o zlínských ševcích, jímž holešovští židé Oks a Josef půjčovali peníze. Ševcovský cech zaznamenáme v roce 1580, ale není prý pochyb – říkají historikové – že trval už dlouho před tím. Zprávy o zlínských ševcích z druhé poloviny XIX. století ukazují, že jich pracovalo ve Zlíně na desítky - roku 1886 se ševcovským řemeslem ve Zlíně zabývalo 160 lidí. Nebylo výjimkou, že obuvničtí mistři zaměstnávali 10 a více dělníků. A přece prvním, kdo se pokusil o tovární výrobu obuvi, nebyl rodák zlínský, ale podnikatel francouzského původu Robert Florimont . Ve Zlíně se mu však nedařilo a po několika letech Zlín opustil. A tak nakonec úspěšnější byli přeci jen zlínští rodáci Antonín, Tomáš a Anna Baťovi. Ale o tom blíže v kapitole „Batismus, Baťovy závody“ Méně známá je však skutečnost, že vedle Baťova průmyslového podnikání se pokoušela ve Zlíně o štěstí i řada menších obuvnických podnikatelů, tu s menším, tu s větším úspěchem. Jejich ruční výroby byly postupně převáděny pozvolna na strojovou tovární výrobu. Z malých rukodělných dílen tak vznikají ve Zlíně menší či větší obuvnické továrny. Právě jim bude věnováno následující pojednání.

zapletalova obuvnická továrna

( Naše Pravda; asi 1987 - napsali V. Křeček a V. Štroblík

Naše pravda 1987 - akad. arch. Eduard Staša)  - mírně upraveno

Zůstane asi navždy otázkou, zdali některé z níže popisovaných podnikatelských projektů nebyly životaschopné. S určitostí lze říci - ve velkém proti Baťovu podniku na zlínsku neměly šanci. Mnohé z nich ve stínu nově se konstitujícího obuvnického kolosu světové třídy dokázaly přežívat, dokonce i prosperovat, navíc kooperovat se svým obřím konkurentem. Provozovny, které nepřežily, ilustrují minimálně jeden fakt - z nově založených podniků desetiletí dovrší sotva dvacet procent. Navíc konkurovat Baťovým výrobním a obchodním metodám.... v hospodářských poměrech kraje zaujaly  drobné obuvnické firmy přesto svébytné postavení a bylo by chybou se stvářit, že neexistovaly.

Některé z obuvnických továren zakládali ve Zlíně bývalí Baťovi zaměstnanci, kteří se s ním z různých důvodů rozešli. Setkáme se s tím mnohokrát, především v souvislosti s událostmi roku 1906 (dlouhodobá stávka v Baťově podniku). 

Jedním z těchto lidí byl i Ludvík Zapletal, narozený r. 1875 ve Štípě. Nejprve pracoval střídavě jako zedník a obuvník (nevyučený), což byl na přelomu století na Zlínsku běžný způsob obživy, a v těchto dvou oborech se činil do r. 1906 u firmy Baťa. Od Baťů neodešel ve zlém, stal se dokonce jednou z postav, které pomáhaly při plicním infarktu T. Bati roku 1918. Tento vztah a zednické řemeslo se mu budou v budoucnosti hodit. 

Jednatřicetiletý získal Zapletal v srpnu 1906 živnostenské oprávnění na tovární výrobu séglové (t.j. plátěné) a dětské kožené obuvi. Tuto činnost provozoval společně s bývalým obchodním cestujícím firmy Baťa Moricem Lehrem v domě na Zarámí č.p. 86 (dnes přibližně v místech obytného domu naproti „Manag a.s.“).

V únoru 1907 koupil M. Lehr pozemek u nádraží v těsném sousedství Baťovy továrny. Po vybudování továrního objektu tam přemístil výrobu provozovanou spolu se Zapletalem na Zarámí. V r. 1908 zaměstnávala tato továrna 110 dělníků, ale už v srpnu 1909 vyhořela. Zapletal vrátil živnostenské oprávnění zpět okresnímu hejtmanství (společníci se rozešli). Tovární pozemek i se zničenými budovami koupil v říjnu téhož roku Tomáš Baťa pro rozšíření svého podniku (Lehrova továrna stála západně vedle tehdejší továrny bratří Baťů, t.j. v místech dnešní dvacítkové a třicítkové řady budov).

Zapletal zřídil dílnu s několika dělníky v Nadkostelí č.p. 485 (nyní křižovatka Osvoboditelů a Štefánikovy, na místě dílny Okresního podniku služeb na opravu deštníků – po převratu zde hostí návštěvníky pizzerie „U deštníků“). Už r. 1907 si postavil nový rodinný domek na Padělkách č.p. 563 (Sokolská); na tomto místě se trvale usadil a začátkem r. 1910 zde zahájil tovární výrobu obuvi.

Zapletalovo podnikání bylo celkem úspěšné a závod se v následujících letech postupně rozšiřoval. V roce 1917 koupil od barona Haupta sousední pozemky, aby zde po třech letech přistavěl tovární budovu a skladiště. Od r. 1911 do r. 1920 tak postavil na přilehlém pozemku nové objekty – skladiště, dílny, kanceláře a také dělnické domky (o jejich stavbu požádal v roce 1918, mělo jít o osm domků, ve dvacátém roce tři z nich dokončil). Ludvík Zapletal byl prvním z menších podnikatelů, který realizoval i jakýsi sociální program.

Na Ludvíka Zapletala a jeho továrnu lze nahlédat i z jiného úhlu. Prosperoval - r. 1910 výrobu zahajoval se 4 dělníky. Roku 1911 zaměstnával 20 dělníků a r. 1914 už 140 dělníků. Ve válečné době se poprvé projevil kladný vztah mezi T. Baťou a ním. Při rozdělování armádních zakázek si velkotovárník na svého bývalého zaměstnance vzpomněl a tak umožnil jeho závodu nebývalý rozvoj. Podle údajů, publikovaných v r. 1922 v časopise Podřevnicko, mohla tato fabrička vyrábět 600 párů obuvi denně a zaměstnávat až 360 dělníků (více nežli před válkou druhý největší František Štěpánek na Čepkově).

Zlínský trh byl příliš úzký pro tak objemnou produkci a  Zapletal po válce exportoval své výrobky do zemí severní a jižní Evropy (Dánsko, Jugoslávie, Rumunsko). Podnik držel své prodejny v Plzni a Moravské Ostravě. Z roku 1918 se nám uchovala firemní hlavička dopisů: Ludwig Zapletal - Schuhfabrik - Zlín, Mähren (viz úvod článku).

Poměry se brzy změnily, s odbytem nastaly potíže. Situace se ještě vyhrotila dlouhodobou Zapletalovou nemocí a nezlepšila se ani po jeho uzdravení. Prodej obuvi v Československu i vývoz do zahraničí stagnoval. Aby nepříznivé faktory alespoň částečně omezil, pronajal r. 1921 část své továrny Františku Chmelařovi, který zde zavedl strojní výrobu obuvnických  kopyt (tehdy se kopyta vyráběla ze dřeva a měla značně kratší životnost, nežli v časech dnešních, pozn. C.), při níž zaměstnával 4 dělníky. Jednalo se o formální manévr, jak neohrožovat prosperující složky podniku narůstajícími závazky, jelikož obchodní stránka Chmelařovy firmy byla svěřena L. Zapletalovi ml.

Teorii "úhybného manévru" by nasvěčoval i fakt, že již r. 1922 bylo znění Chmelařovy firmy převedeno na jméno L. Zapletala ml. a spol. Výroba kopyt prakticky splynula se Zapletalovou továrnou na obuv. Pokus se zřízením „kopytárny“ v objektu č.p. 563 a následnou záchranou podniku neměl ale dlouhodobou účinnost - pouze několik měsíců se zdálo, že Zapletal našel řešení.

Z poválečných nesnází se však nedostal. Na podzim 1922 byl nucen žádat o zahájení vyrovnávacího řízení. V továrně zastavili výrobu a obnovili ji až r. 1924, kdy se podařilo získat státní dodávky. Majitel tehdy pronajal tovární objekty za tím účelem utvořenému Výrobnímu a nákupnímu družstvu obuvníků, z.s.s.r.o., které navenek zastupoval Tomáš Tlusták. Zapletal se stal předsedou družstva a odpovídal za výrobu. Družstvo mělo 14 členů a zaměstnávalo 52 dělníků.

V této době zvyšoval Zapletal své úsilí o udržení a rozvoj výroby - budoval dalších vlastní prodejny a opravny. Kromě vzpomenutých dvou obchodů zřídil v M. Ostravě také správkárnu bot (1924). Další obchodní místa vznikla v Žilině a Novém Mestě nad Váhom. Avšak ani činnost výrobního a nákupního družstva neměla dlouhého trvání. Po splnění státních zakázek přestalo družstvo existovat.

Kromě neuvážených investic se Zapletalovi stala osudnou stavba zlínské sokolovny a Rašínova měnová reforma (revalvace). Angažoval se coby předseda družstva pro výstavbu sokolovny a pak i členem té legendární "šestky", která zachraňovala její stavbu před zastavením. Ještě koncem r. 1924 a v první polovině r. 1925 byl nucen všechny své prodejny zrušit a tovární budovy ve Zlíně nabídl ke koupi T. Baťovi.

Ludvík Zapletal se po zrušení továrny vrátil k firmě Baťa a stal se zaměstnancem jejího stavebního oddělení. Od r. 1927 až do své smrti r. 1935 se zúčastňoval veřejného života v městské správě, kde zastával funkci přednosty stavebního referátu a II. náměstka zlínského starosty (tedy opět svého bývalého i pozdějšího zaměstnavatele, T. Bati; pozn. C.). On to byl, kdo se kdysi proslavil výrokem: "Kdyby firma Baťa plnila své daňové a poplatkové povinnosti vůči obci, mohly by být ve Zlíně zlaté střechy a nemuselo by se tolik mluvit o vydlážděném chodníku od nádraží k městu".

Tomáš Baťa nenechal získané prostory ležet ladem. Bez prodlení (1925) zahrnul bývalou Zapletalovu továrnu do obchodního majetku fy. T. & A. Baťa, která v zoufalých časech neskutečného nedostatku ubytovacích kapacit let dvacátých v místnostech bývalé „kopytárny“ zřídila byty a noclehárny pro své zaměstnance (m.j. byli zde přechodně ubytováni učni – tehdy se zrodivší mladí muži). R. 1927 pak z dosavadního skladiště (kůlny) vybudovala konírnu a nad ní sklad píce. Ve 30. letech pak firma část továrních objektů zbourala. Po zřízení zlínského okresu r. 1935 sloužily zbylé objekty silniční správě (do r. 1973) a částečně i jiným organizacím.

Za časů Gottwaldova v objektech sídlilo pracoviště Jihomoravských uhelných skladů a sklenářská provozovna Okresního podniku služeb. Po převratu (1989) zde funguje sklenářství Oškerovo.

Meta Zlín - boty barvy, psí dečky

akad. arch. Eduard Staša

(Naše pravda, 1988)

Jedním z prvních „nebaťovských“ výrobců byl Antonín Červinka, vyučený u svého otce, zlínského obuvníka na Dlouhé ulici (Dlouhá „horní“, č.p. 508). Po vyučení roku 1893 odešel podle tehdejších zvyklostí „do světa“ na zkušenou, aby po návratu domů pracoval v obuvnické dílně svého otce. Tohoto bratrance Tomáše Bati můžeme jej považovat za jednoho z významnějších výrobců. Po otci převzal ve svých 22 letech (1898) živnost a vyráběl dámskou obuv. Tu prodával výhradně na trzích a jarmarcích. Pozvolna zvyšoval výrobu a zanedlouho zaměstnával již 10 dělníků a dva učně.

 Červinků žilo v té době ve Zlíně hodně a tomuto se říkalo „Pareša“. O rok později získal obuvnickou koncesi a od roku 1900 s bratrem Josefem vyráběli séglovou obuv (plátěné šněrovací střevíce) a obchodovali s kůžemi. Uvedený druh vyráběné obuvi byl tehdy velmi žádaný a v různé kvalitě jej chrlily i jiné obuvnické firmy. Antonín Červinka dospěl ke správnému názoru, že další zvyšování výroby je možné pouze továrním způsobem.

V roce 1904 se bratři spojili s Janem Janáčkem, bývalým zlínským sládkem, který pomohl finančně, a založili továrnu na obuv. Napřed na Potrubné ulici, v domě lesmistra Biefela č.p. 203,  pod firmou bří. Červinkové a spol. Za peníze poskytnuté Janáčkem zakoupili dům č. 267 na Kvítkové ulici a o měsíc později i přilehlý pozemek u kudlovského potoka.

Ten prostý dům s dvorním křídlem ve tvaru L se ani úpravami v pozdějších letech příliš nezměnil, i když zde žila rodina se čtyřmi velkými dětmi, služebnou a francouzskou vychovatelkou. Za domem zřídili tenisové hřiště a stavěli další tovární budovy.

V září t.r. postavili přízemní tovární budovu č.p. 552. V několika místnostech zaměstnávali při výrobě šitých i hřebíčkovaných séglových šněrovacích polobotek 30 dělníků. Později v objektu zřídili kanceláře.  

Vzestup výroby bratří Červinků způsobil, že Tomáš Baťa, jehož továrna vyráběla tutéž obuv, poznal ve svých bratrancích nevítané konkurenty a s patřičnou reklamou začal postupně snižovat ceny. Původně prodávaly obě firmy 12 párů těchto polobotek za 120 korun; Baťa je nejdříve zlevnil na 100 korun a posléze až na 9 korun (!) za tucet párů. Bratři Červinkové nebyli schopni tomuto náporu čelit, závod se dostal brzy do potíží, v roce 1906 došlo ke konkursu a vyrovnání a společníci se rozešli. Doplatil prý na to Jan Janáček. Firma se, mimochodem, vyrovnala v průměru na 65 procent. Antonín Červinka pokračoval dál ve výrobě obuvi po celou dobu první světové války pod firmou „A. Červinka – mechanická továrna huněné obuvi, Zlín – Morava“. 

Továrník se přeorientoval na výrobu papučí, při jejichž výrobě zužitkovával různý odpad. Značnou popularitu si získaly zejména dětské papuče, t.zv. capáčky. Zvýšená poptávka před první světovou válkou mu umožnila zřídit pobočný závod ve Vizovicích, kde vydával a přijímal práci domáckých dělníků. Až do zrušení vizovického závodu roku 1915 zaměstnával A. Červinka 60 dělníků, poté klesl jejich počet na 40 osob.  

Na rozdíl od některých jiných obuvnických továren se zde i ve válečných letech 1914 – 1918 vyráběla výhradně civilní obuv; čímž ovšem není řečeno, že nepřijímala válečné zakázky; pro nedostatek kůže koncem války se tu dělaly dřevěné sandály. Výrobky továrny šly dobře na odbyt a během roku 1918 firma zřizuje vlastní prodejny obuvi v Praze, v Jindřišské ulici 12 a v Moravské Ostravě. 

Konec války tedy zastihnul továrnu v dobré situaci. Brzy po válce se firma specialisovala na výrobu textilních a kožených kamaší, t.zv. psích deček. Exportní zakázky odcházely až do Holandska, Litvy, Lotyšska a Estonska a umožnily další rozvoj výroby – vyrábělo se až 2000 párů denně.  

Ale už roku 1922 řešil majitel nedostatek chemických produktů, potřebných pro výrobu kamaší - zavedl výrobu obuvnických lepidel, laků, barev a dalších chemických přípravků. Tovární chemickou výrobu rozšiřoval ve spolupráci s ing. Ladislavem Hendrychem a dalšími odborníky. Výrobky už nesly značku „Meta“ a odebíraly je rovněž další obuvnické a kožedělné firmy.  

V letech 1927-28 se továrna obměnila i stavebně. Vznikla další přízemní budova pro chemickou výrobu, vybavená sušírnou, destilací, 12 elektrickými míchadly, 12 třecími mlýnky a leštícím strojem. V roce 1927 rovněž dokončili stavbu velké tovární dvoupatrové budovy podle projektu F.L. Gahury a v ní umístili šicí dílny, expedici a sklad. Velký objekt byl postaven ve „zlínském“ stylu a až po převratu v roce 1989 dostal dnešní omítnutou podobu.

Značka chemických výrobků „Meta“ byla roku 1931 zanesena do úředního názvu firmy. Až do roku 1948 nesla firma název „A. Červinka, závody META Zlín – chemická továrna barev, laků a jiných chemických předmětů, a výroba veškerých druhů kamaší“. Ale vyráběli i koženou galanterii - koncem třicátých let sortiment výrobků rozšířili o dámské a pánské pásy, aktovky, dámské kabelky, peněženky, pouzdra na cigarety a cestovní kufry. Výrobu koženého zboží ale za druhé světové pro nedostatek surovin zastavili. Rozšířili zato ale chemické laboratoře a k původnímu továrnímu objektu přibyla další dvoupatrová tovární budova (Poslední větu doporučuji brát s výraznou reservou – dle dobových fotografií nelze žádnou další stavbu identifikovat. Pozn.C.).

Velký úspěch měla např. L. Hendrychem vyvinutá vosková barva Metagon, dodávající výrobkům zrcadlový lesk. O tento výrobek byl mimořádný zájem, vyvážel se a v celním sazebníku jej uváděli jako bezkonkurenční zboží.

V této podobě pokračovala výroba i po osvobození až do roku 1948. Potom došlo ke znárodnění a začlenění pod firmu Baťa n.p. A původní výrobu zrušili. V dalších letech budovy využíval Textil a oděvy Brno (přízemní budova-sklady) a SD Jednota (ta později na místě první přízemní tovární budovy postavila hotel Ondráš, ve kterém má i úřadovny) sídlila ve dvoupatrové budově. Jednotu v hlavní budově vystřídali svazáci z Pozemních staveb, zřídili v ní Okresní klub mládeže, po převratu 1989 je sídlem mnoha firem, např. prodejce koberců Franz nebo Raiffeissen Bank a pojišťovny Allianz. Nad vchodem, jako hlavní provozovatel budovy, firma Meta Zlín, s.r.o., která ovšem nemá s bývalou chemickou továrnou již nic společného.

Na jižním štítě budovy z režného zdiva, zachované téměř v původním stavu, bylo lze až do omítnutí v devadesátých letech vidět nápis Barvy – laky Meta, upomínající na její minulost. Stará přízemní kancelářská stavba sloužila v letech 1950-79 jako mateřská školka Potoky, tato role jí vydržela až do likvidace budovy v roce 1979.

Na horní konfrontační fotografii (snímané od obchodu Domácích potřeb na Kvítkové ulici v červnu 1977) lze vidět první, starou budovu fy. Meta – přízemní, „likusákovitý“ baráček před velkokapacitním obytným domem Čedok.

Tři synové továrníka Antonína Červinky odešli po komunistickém převratu do zahraničí, nikdo z nich se změn na konci roku 1989 pravděpodobně nedožil.

julius wassermann

Archivní situace z roku 1914 s první Červinkovou továrnou nese ještě jednu zajímavost. V blízkosti kudlovského potoka je na ní zakreslena továrnička na obuv Julia Wassermanna. Šlo o syna židovského obchodníka z Hlavní ulice. Dostal koncesi na tovární výrobu obuvi, ale příliš se mu nedařilo. Už během první světové války výrobu zastavil. Ještě v roce 1914 jej jmenují v kronice měšťanské školy chlapecké, že daroval pro školní děti osmnáct párů obuvi. Ale v dalších letech již v seznamu dárců nefiguruje. Zapsáni jsou ale dále továrníci T. & A. Baťové, Fr. Štěpánek, bratři Kuchařové, Lud. Zapletal a také bratři Januškové. O těch už ale také později nic neslyšíme, ve svém podnikání zřejmě neuspěli. S hlavní postavou této minikapitoly, Juliem Wassermannem, se po letech setkáváme u firmy Karel Meisel – velkoobchod ovocem na zlínském náměstí.

otto a eduard kuchařovi - továrna na obuv

Do válečného období patří též továrna na obuv bratří Otty a Eduarda Kuchařových. První z nich, mladší, býval účetním ve mlýně někde u Brna, druhý pak hospodářským správcem. Napřed zapracoval Otto Kuchař a společně s J. Janotou získal koncesi na zavedení tovární výroby séglové a huněné obuvi v roce 1906 v č.p. 139 v horní části Dlouhé ulice. Tam měl jeho starší bratr postavený dům. Ale brzy převzali provoz bratři sami a postavili novou tovární budovu na pozemku č.p. 697 u kudlovského potoka, jak lze vidět již na zmíněné situaci z roku 1914.

Archivní snímek z roku 1911 zachycuje továrnu na obuv bratří Kuchařů v Dlouhé ulici, místě mezi dnešním Městským divadlem a lékárnou, místěnou v domovním bloku s Komerční bankou (v místě vozovky tř. Tomáše Bati).

      Dochovaná fotografie z roku 1911 ukazuje velmi solidní patrovou budovu nepravidelného půdorysu s přízemním křídlem, provedenou v režném spárovaném zdivu s firmou „Bratři Kuchařové a spol.“ na štítě. Firma zřejmě slušně prosperovala po dobu první světové války a ještě i krátce po ní. Za války všem malým zlínským továrnám pomohla objednávka z roku 1914, kterou vymohl T. Baťa pro armádu. Přesto však docházelo k zadlužení a k finančním potížím.

  Oba bratři byli velmi aktivními členy při zakládání zlínského Sokola a při stavbě sokolovny. A právě také finanční zainteresovanost při zachraňování této stavby po Rašínově finanční reformě vedla k tomu, že Kuchařův podnik se neudržel. V roce 1928 továrnu odkoupila firma Baťa od Moravské agrární a průmyslové banky. A v druhé polovině roku 1933 budovu továrny i s Kuchařovým domkem zbourali. Padly za oběť výstavbě nové městské třídy, která se přes jejich pozemek prorážela do východní části města.

moric lehr

nejezchleba & spol.

      Je tu ještě jedna tovární episodka. Zmiňuje se o ní ve svých vzpomínkách majitel malenovické koželužny K. Staša. Někdy hned po skončení první světové války zřídili ve Zlíně, na Trávníku, výrobu obuvi pod firmou „Nejezchleba a spol“. Bylo zde zaměstnáno asi 20 lidí a vyrábělo se v jednom z domů na západní straně náměstíčka. Majitel se však brzy zadlužil a po třech letech skončil.

------

(V. Křeček + V. Štroblík)

 V období mezi dvěma válkami vznikalo ve Zlíně několik továren a továrniček, které se podílely na zprůmyslnění města a soustřeďováním dělnických zaměstnanců ovlivňovaly jeho sociální a politický život. Tyto továrny většinou zastiňoval rostoucí vliv Baťových závodů. Některé z nich měly pouze krátkou dobu svého trvání a také jejich průmyslový charakter nebyl vždy jednoznačný. Často se stal předmětem šetření příslušných úřadů, které rozhodovaly o přiznání statutu továrny. Rozhodující roli při tom hrál rozsah strojního vybavení a počet zaměstnanců.

manoj

(V. Křeček + V. Štroblík) 

(akad. arch. Eduard Staša, Naše pravda 1988)

     Krátce po osamostatnění Československa přichází svěží vlna zakládání obuvnických továren. V roce 1919 vzniká obuvnická továrna se zvláštním názvem MANOJ, jejímiž společníky byli Eduard Malota, František Novák a Arnošt Jirousek (tedy všichni tři budoucí samostatní provozovatelé obuvnické výroby). Název továrny odvodili od počátečních písmen jejich příjmení. Podnik prý dobře začal, zaměstnával až 74 osob, avšak existoval necelé dva roky.

      Provozní budovy si pánové postavili na konci ulice Lešetín II. u železniční trati Zlín – Vizovice. Přečkali i první poválečné potíže. Ale již v roce 1921 se začali rozcházet. První se oddělil Eduard Malota, původně absolvent lesnické školy (viz níže psaná Malotova továrna ve Stráních).

Eduard Malota - továrna ve stráních

     Nejdříve se od svých společníků odpojil nám již známý E. Malota, který v říjnu 1921 hodlal zahájit samostatnou tovární výrobu obuvi ve Zlíně na Zarámí v č.p. 276, kde si postavil již v roce 1919 patrový dům (vzhledem k disposicím domu zřejmě od počátku pojal úmysl se ode svých společníků trhnout). Ale se zřízením továrny bylo nutno zatím počkat až do vytvoření nezbytných podmínek. Ty vznikly teprve koupí domu č.p. 182 na náměstí v sousedství t.zv. Pagáčova – v té době již střediska zlínských komunistů. Dům č.p. 182 získali manželé Malotovi podle kupní smlouvy z 15.10.1921 od trafikanta Isidora Fukse. Znění firmy Eduard Malota Zlín, tovární výroba obuvi, zapsali do podnikového rejstříku v Uherském Hradišti 24. října 1921.

      Obuvnickou produkci zahájili až 15. 11. 1921, a to prozatím tak, že 12 dělníků pracovalo doma. Potřebné provozní místnosti v domě č.p. 182 byly totiž uvolněny až koncem roku 1921 - nejnutnější stroje dílna dostala až začátkem následujícího roku. Vlastní výroba bot se spustila teprve 21. ledna 1922. „Továrnu“ tvořily dvě provozní místnosti, skladiště a kanceláře. Pracovalo v ní 16 osob: mistr Karel Hloušek, 11 vyučených obuvníků, 2 šičky a 2 pomocné dělnice.

     Živnostenský inspektorát v Kroměříži měl o charakteru továrny odlišné představy a svůj názor, že „tento podnik nelze považovat za továrnu“, sdělil okresní politické správě v Uh. Hradišti dopisem z 20. 2. 1922. Na jeho základě E. Malota v březnu téhož roku oznámil, že provozuje pouze živnostenskou výrobu obuvi a 12. 6. 1922 mu udělili živnostenský list na výrobu obuvi v domě č.p. 276 (tedy původním sídle na Zarámí). V domě č.p. 182 provozoval dále výrobu obuvi K. Hloušek.

      Na zlínské obuvníky dolehla v roce 1922 krise, postupně snižovali výrobu, propouštěli dělníky a někteří z nich nakonec z donucení ohlásili soudní vyrovnání. Živnost E. Maloty vykazovala jen 174 691 Kč aktiv a 587 686 Kč pasiv;  majitel musel koncem roku 1922 obuvnickou výrobu zastavit a vrátit živnostenský list. V roce 1923 bylo s E. Malotou zavedeno vyrovnávací řízení, které trvalo půl roku.

     Svého úsilí o vybudování továrny se však nevzdával. O rok později, 24. 11. 1924 získal nový živnostenský list, tentokrát na výrobu obuvi po továrensku v domě č.p. 182; uvedený objekt roku 1925 konečně uznali za tovární budovu se vším příslušenstvím. E. Malota to myslel se zřízením obuvnické továrny vážně. O tom svědčí skutečnost, že mu ještě téhož roku povolili stavbu nové tovární budovy ve Stráních č.p. 749 (na rozhraní dnešní ulice Pod stráněmi a Čepkovské, za garážoidem Kauflandu). V březnu 1926 pro novostavbu továrny ve Stráních určili stavební čáru, v dubnu 1926 povolili oplocení a v listopadu 1927 u notáře vyznačili, že továrna č.p. 749 je vystavěna (v objektu po válce sídlil podnik Technomat).

      Stavbou továrny ve Stráních se E. Malota zadlužil. Usnesením okresního soudu ve Zlíně jeho podniku povolili nucenou správu (dala by se vzdáleně přirovnat k dnešní předběžné správě konkursní podstaty). Následovalo několik vyrovnávacích řízení a konkursní prohlášení. Nucená správa byla zrušena usnesením okresního soudu 21. 7. 1928. Objekty závodu pod Jižními svahy převzala firma „Alma“. Od zmíněné si E. Malota společně se svým bratrem pronajal konkursní podstatu a zřejmě doufal, že se mu podaří výrobu obuvi do tohoto objektu přemístit. Nedostatek finančních prostředků stal se pravděpodobně příčinou, že se mu jeho záměr nezdařil.

     Tovární výrobu obuvi provozoval E. Malota nadále v domě č.p. 182 na zlínském náměstí (Míru) až do roku 1930. Pak ji zrušil a dům prodal M. Trantírkové.

     Vystavěná tovární budova č. 749 ve Stráních se stala roku 1931 znovu předmětem konkursního řízení u Okresního soudu ve Zlíně. Převzala ji pak zlínská obec, v r. 1934 ji na krátkou dobu pronajala automobilkce MYRON majitelů Mikulky a Šuláka a roku 1935 prodala spořitelně města Jirkova v Čechách. Ještě v témže roce koupila objekt firma Baťa a.s. a od roku 1937 tu pracovalo zasílatelství a autodoprava R. Červenky. 

      S Eduardem Malotou se po letech setkáváme ve Zlíně jako s redaktorem Lidových novin a s autorem článků z historie Zlína.