Boj o zlínskou radnici

(zlínská politická přetlačovaná v letech 1908 - 1946)

Zlín prožil v minulém století několikeré přelomové komunální volby. Úvodem coby nepříliš známá, zaostávající obec se statutem města; po druhé světové válce jako světoznámé průmyslové centrum, stojící v čele mnoha výrobních oborů.

V obou těchto hraničních fázích vývoje můžeme identifikovat „rozhodující okamžiky“. Roku 1923 „komunálky“ nasměrovaly obec na cestu průmyslového a výzkumného střediska, do posice největšího staveniště Evropy.

Volby do Národního shromáždění 26. května 1946 přinesly definitivní demontáž válkou ochromeného systému batismu. Ač na konci totality pozdější Gottwaldov vyčíslil počet obyvatel na dvojnásobek baťovského Zlína, stál na hliněných nohou a po návratu přirozených tržních podmínek následoval neodvratný pád.

26. srpna 1923 byl spuštěn akt, k jehož vyvrcholení mělo dojít 16. září toho roku. Naprosto proti tehdejším politickým zvyklostem – vůbec ne neočekávaně – se celé akce účastnila i Kandidátka zaměstnanců firmy T. & A. Baťa.

Pokud se chceme dopídit příčiny tohoto postupu – nespočívala pouze ve vykořisťovatelském ovládnutí života obce, jak se snažila deklarovat poražená levice – musíme si přiblížit situaci ve městě po úmrtí posledního starosty starého Zlína Mikuláše Kašpárka.

Zemřelý starosta zanechal město coby obec národnostně jednotnou, moravskou, hlásící se k odkazům českého národního obrození. Místní politikové často neváhali a deklarovali své postoje úředním záznamem, jako např. 18. listopadu 1899:

„Obecní zastupitelstvo města Zlína vyslovuje své rozhořčení a politování nad neblahým skutkem vlády hraběte Claryho – zrušením jazykových výnosů, kterým nejenže sousto spravedlnosti národu českému svým časem poskytnuté – kvůli několika buřičům a vlastizrádcům němčourským – odňato, ale mimo to zaviněna oběť mnoha životů lidských – a vyzývá poslance se ku nejpříkřejší oposici proti vládě této na tak dlouho, až národu českému úplná rovnost a rovnoprávnost ve všech odvětvích veřejného života zabezpečena bude.“

Vykazovat absolutní kompaktnost – co do složení obyvatelstva – v mnohonárodnostním státě moravský Zlín nemohl. Hlavně úloha Židů na počátku století, při přerodu města ze zemědělské osady v maloměsto, by stála za samostatnou práci.

Začali se usazovat na náměstí a přetvářet je k obrazu obchodnímu a živnostenskému. Selské dvorce, které čtvercovou náves v polovině XIX. století tvořily, ustupovaly kupeckým objektům, hospodám a dílnám. ¹⁾

V jednotnosti s tímto přerodem se Židé zbavovali polí a sadů, patřících původně dvorům. Tak se v okolí obce začaly uvolňovat pozemky.

Náměstí pod vlivem pracovitého židovstva vypadalo na počátku XX. století následovně:

Potom ještě přichází Weinstein, který odkoupil dům  mezi objektem Mikuláše Kašpárka a Suskovou kavárnou na východní straně rynku od ředitele školy Horáka. Ten jsme zde mohli vídat až do roku 1983.

Uvolněná pole a sady, o které Židé nejevili zájem, čile skupoval

baron Haupt, brněnský Němec, textilní továrník sídlící na místním zámku, vlastnící m.j. zlínský panský velkostatek. Vzhledem k jeho národnosti budilo takové počínání jistou nevraživost. ²⁾

Postupem času Židé nabyli výraznějšího hospodářského významu ³⁾, do této komunity patřili čtyři nejvýznamnější zlínští obchodníci – Samuel Wassermann, Karel Meisel, Isidor Fuchs a Leopold Šťastný. Karel Meisel mimo obchod provozoval i vlastní tovární výrobu ovocných konserv a marmelád. Další pánové se angažovali v Baťových závodech.

Začali se účastnit obecní politiky, a to přímo z radnice. Jak uvádí O. Ševeček, K. Meisel byl členem zastupitelstva od r. 1900; obchodník Jindřich Schindler od r. 1903 náhradníkem tamtéž – řádným členem se stal r. 1907. Josef Wassermann zastával zprvu též posici náhradníka zastupitelstva (1907), řádným členem se stal od r. 1912.

Zlín roku 1913

Po podivném konci starosty Kašpárka ve Vídni zůstalo ležet na zlínské radnici několik restů. Na tomto webu jsme již probírali problematiku zřízení okresního soudu a stavby nového objektu radnice.

Tyto kapitoly zmrtvěly. Stejně naprázdno vyzněl pokus o řešení zajištění bytů pro úředníky zmíněné právní instance z 5. února 1894.

Na uvolněné místo po Kašpárkovi nastoupil Antonín Batia (zvolen 9.listopadu 1899) se svou

klakou konservativců. Tato sestava oddalovala další komunální volby až do roku 1908. Přesto se i za vlády „černoprdelníků“ dařilo obec posouvat správným směrem. Zrodila se spousta nových výroben a průmyslových provozů – i když ne z důvodu, který by byl budoucímu hegemonovi města po chuti.

Podnik Tomáše Bati úspěšně rostl. Překonal počáteční dětské nemoci, počínaje rokem 1900 strategicky zaujal polohu před zlínským nádražím. Zde vyrostlo několik provozních objektů (včetně bytů všech tří sourozenců-zakladatelů).

Baťovci v letech 1905 a 1906 – za pomoci drobného úvěru – postavili svou první, tehdy dominantní tříetážovou budovu (dnes by to bylo č. 16).

Dovoz amerického tempa práce znamenal ale také  stávkový boj v takto řízené továrně. Vnitropodnikové rozbroje vybublaly až do sociálně demokratického a klerikálního tisku. Následovala nedohoda Baťů se zaměstnanci. Zafungovala jako spouštěč všeobecné stávky (září 1906). V jejím průběhu ku pracovně režimovým požadavkům přibyly mzdové nároky.

Tomáš Baťa z roku 1906 nebyl světotovárníkem z konce dvacátých let. Svobodný mladý muž, jehož názory a přístupy formovala praxe dané éry, vůči sociálně demokratické odborové organisaci zaujímal, v souladu s jeho tehdejším „tolstojovským“ přístupem k životu, smířlivé stanovisko.

Všeho dočasu. V nastalé situaci se proti stávce rozhodně postavil a nabyté zkušenosti se mu budou hodit i do poválečných volebních zápasů. Přijal mínění, že: „Hádky v novinách nemohou být rozhodující pro to, koho máme zaměstnati, nýbrž jedině to, jak si zaměstnanec počíná v práci a jak se chová k závodu.“

Přetlačovaná tvrdých hlav, z nichž žádná nechtěla činiti kompromisů, trvala tři měsíce. Stávkující nakonec byli odejiti. Všichni našli práci – v jiných, nově zakládaných podnicích, které budovali propuštění kvalifikovaní baťovci. Většina skončila v továrně Františka Štěpánka, který byl do těchto časů prokuristou Baťovky a právě kvůli stávce odešel. Další založili vlastní obuvnické výrobny.

Maličko předběhněme a dokresleme si zlínské politické a hospodářské hřiště – po volbách roku 1908 se čerstvý továrník František Štěpánek stal starostou města a Tomáš Baťa členem městského zastupitelstva.

Zastavením práce od 13. září do 12. prosince 1906 Baťovu podniku vznikly rozsáhlé škody znásobené odchodem kvalifikovaných pracovních sil. Tomáš Baťa sice od prvopočátku svého podnikání fungoval v režimu ustavičného náboru a propouštění, ihned přijal nové pracovníky, ale i tak se ještě v roce 1907 hospodářské výsledky pohybovaly v záporných číslech.

Co bylo pro budoucnost řízení podniku - a přeneseně i města – rozhodující? Na pracovišti má vedení podnikatel, nikoliv odborová organisace. Ve městě starosta, nikoliv politikaření.

Zvláštní douškou za úprkem zaměstnanců od Baťů bylo zasedání obecního zastupitelstva dne 17. června 1907. To dodatečně (!) schválilo stavební čáru pro všechny novostavby na Padělkách. Zpráva by byla nezajímavá, kdyby se nejednalo o aktivity bývalého (a pro druhou polovinu dvacátých let budoucího) Baťova spolupracovníka Ludvíka Zapletala, který se dříve než jeho dosavadní chlebodárce chopil vnitřního údělu investovat ve prospěch zaměstnanců – zamýšlel totiž vystavět pro své spolupracovníky malou čtvrť domků.

Na vzpomenuté schůzi bylo zároveň přislíbeno zřízení zvláštní stavební komise, která měla pro Padělky vypracovat stavební rozdělovací plán a vytýčit tam stavební čáry (v zóně od Čepkova do Podbabí). To samé mělo vzniknout i pro Kvítkovou ulici.

Roky 1906 a 1907 představují časový úsek, ve kterém nastal definitivní příklon města k průmyslovému životu. Struktura obyvatelstva se pomalu měnila ve prospěch továrních dělníků – lhostejno, zda místních, dojíždějících nebo žijících v podnájmu. Protiváhu jim tvořila sžitá měšťanská společnost, v minulosti úspěšně čelící germanisačním snahám (přeneseně diktovaným hejtmanstvím v Uherském Hradišti). Pevné semknutí moravanství a češství tvrdily tradice, ke kterým patřilo m.j. podřízení se katolicismu a jistá úcta k habsburské dynastii.

V této době se pozvolna vykrystalisovaly následující ideové směry:

a) konservativně-klerikální blok, držící (do 1908) ve svých rukou radnici. Sdružoval tradiční měšťanské a živnostenské vrstvy.

b) pokrokáři, kteří prosazovali moravský a český národní program. Vycházeli především z mladočeského ⁴⁾ podhoubí, poměry v monarchii je iritovaly. Sem především se hlásila nepočetná zlínská inteligence, pokrokoví řemeslníci a živnostníci. S klidným svědomím přiřaďme ještě  relativně velkou sokolskou základnu, Františka Štěpánka a Tomáše Baťu. Obdržíme portfolio převážně mladších lidí, representujících tento myšlenkový proud.

c) socialisté

c₁/ sociální demokraté ⁵⁾ nalézali sluchu především u rodivšího se zlínského dělnictva. Brzy /1903/ vznikly i sociálně demokratické odbory. Jak již naznačeno, jejich založení nebylo vzdáleno tehdejšímu uvažování bratří Baťových, kteří byli ustavení přítomni.  

Slavné, až mýtisované baťovské prvomájové průvody nepředstavovaly novinku; poprvé se v režii největšího ševce odehrály až v roce 1924 a ještě cca tři roky tvořily hybrid mezi oslavou svátku práce a marketingovým průvodem.

Úplně první zlínské prvomájové shromáždění se uskutečnilo již v roce 1904 coby ouvertura a sociální demokraté si v tomto směru udrželi silné posice až do roku 1921. Tehdy se celá místní organisace přerodila v buňku KSČ a oslavám práce vládly až do května 1923 rudé prapory.

c₂/ národní socialisté (Strana národně sociální) ⁶⁾ představovali nacionalistický klon pozdně marxistických sociálních demokratů. Pro velký důraz, kladený na národní zájmy, se blížili pokrokářům.

Jejich zlínský zárodek vytvořila frakce sociálně demokratických odborů (1906), samostatná buňka politické strany vznikla roku 1907, kdy se presentovala vlastní prvomájovou oslavou. Členskou základnu představovali dělníci, obchodníci, rolníci a úředníci.

Tábor lidu 1. května 1918 na náměstí ve Zlíně

Boje u Baťů a vznik nových továrniček roku 1906 byly katalysátorem událostí v politickém životě dosud poklidného Zlína. Stejného data volby ukázaly, že konservativci na radnici nemají dostatečnou podporu a měli by své posice přepustit. Přesto se jim za pomoci intrik a nátlaků dařilo oddalovat regulérní provedení obecního hlasování. Neuvěřitelné dva roky .... Pomohl až zásah T.G. Masaryka, ke kterému se ještě dostaneme.

K vážnému zkřížení mečů zlínských stranických a zájmových uskupení došlo již roku 1907. Tehdy proběhly volby do říšské rady (co se vlastního procesu týká, podobaly se našim volbám do senátu).

V prvním kole se konservativci (kandidát Povondra) profilovali proti sociálním demokratům (Smetana) a ti potírali pokrokáře, prosazující T.G. Masaryka.

V této etapě vyhrál T.G.M. silou 220 hlasů, těsně následován Smetanou (219), klerikál Povondra se krčil na posledním místě (179).

Pro druhé kolo našli sociální demokraté s pokrokáři společnou řeč a podpořili T.G. Masaryka. Ten drtivě zvítězil (433 hlasů) silou, která mu vydobyla většinu v celé volební skupině a tím poslanecké křeslo ve vídeňském parlamentu (do války 1914).

Brzy dostane novopečený poslanec Masaryk příležitost, jako tuto službu oplatit .....

Hned roku 1908 – my jej evidujeme coby datum obecních voleb ve Zlíně. Správně se ale měly odehrát již před dvěma lety. Věci na nátlak „shora“ dostaly správný směr, až když poslanec Masaryk popsal v říšské radě nečisté praktiky zlínských klerikálních mocipánů.

Zvítězili pokrokáři s Františkem Štěpánkem v čele. Malozemědělská krusta obce začala pukat hlasitěji. V osobě nového starosty, podnikatele a továrníka nastoupil člověk schopný neodkladného řešení  problémů budoucího průmyslového města.

Doba byla těhotná změnou, po železnici do Zlína přijel pohyb a tlak rozvíjející se techniky. Starosta Štěpánek při tom všem vření nepředstavoval teoretika, kuloárového intelektuála a salonního revolucionáře. Tvořil píst nespokojených podnikatelů, kteří postupně získávali vliv v komunální politice (do zastupitelstva se tedy dostal i Tomáš Baťa).

Úkolů nebylo málo. Zlín stále představoval zanedbanou (najdeme i výraz „retardovanou“) obec a v čase nástupu nové radniční garnitury v něm z moderních vymožeností nenajdeme prakticky nic.

Je nad rámec této stati zabývat se podrobnostmi. Leccos naznačí následující přehled úkolů, řešených (za pomoci říšského poslance Masaryka) v období 1908 – 1918:

1908 – ze Zlína je možné telefonovat

1909 – ostré růžky vystrčili klerikálové. Při turné J.S. Machara zabránili uskutečnění jeho přednášek v sále Občanské záložny. Jak se to povedlo? Radniční činitelé, i bývalí, zastávali významné ovládací posice v městských a poloměstských organisacích, vč. Občanské záložny.

Machar musel - za spoluúčasti T.G. Masaryka – vzít zavděk sálem v objektu bývalého zlínského pivovaru a hovořit k posluchačům tam.

1910 – po třech letech na radničních stolech opět přistála causa „Padělky“ – a trápila pokrokové zastupitele.

Stavitel Josef Winkler zde chtěl postavit několik dělnických domků a požadoval parcelaci pozemků.

Radní Leopold Langer, koželuh (viz pojednání „Langerova koželužna“), další z představitelů podnikatelských kruhů v zastupitelstvu, poukazoval na moderní zdravotní poznatky a požadoval vytýčení ulic o šířce 12 metrů.

Továrník Josef Janota byl starého střihu – držel se nejlacinějšího, minimalistického přístupu – levné domky v ulici deset metrů široké.

Přístup koželuha Langera s pomocí učitele R. Langa zvítězil, když předtím musel překonat nátlak na: „ ... okamžitou potřebu levných bytů.“. Předzvěst budoucích snah o budování zdravého města? O angažmá zastupitele Tomáše Bati v těchto causách není nic známo, jednání zastupitelstva se zúčastňoval minimálně.

Toho léta městská rada vyčlenila 25 tis. K na výstavbu kanalisace – se zdůvodněním zabránění epidemiím. O rok později – na popud Tomáše Bati – projekt rozšířili o ulici „U továrny“. Roku 1915 si rapidní expanse města v době války vynutila další Baťovu iniciativu a pokrytí celé tovární zóny u nádraží.

1912 – umělé vročení, požár Juříčkova mlýna na Vodní ulici. V dílnách a provozech běží stroje, stávají se zaklínadlem moderní doby. Motory žádají energii, navíc už dávno se výroba neodehrává pouze za denního světla.

Prakticky od svého usednutí v čele radnice se František Štěpánek zasazoval o zřízení městské elektrické centrály. Na půdu obecní samosprávy dopadala spousta iniciativ, které nakonec uzrály v uzavření smlouvy s firmou „Ericsson, rakouská společnost elektřiny, dříve Deckert + Homolka, Brno-Vídeň-

 Praha“. Ta začátkem roku 1913 začala na vlastní náklady budovat elektrárnu s rozvodnou sítí po celém městě (povoleno výměrem c.k. okresního hejtmanství v Uh. Hradišti 10. XI. 1913; elektrárna zkolaudována 31. III. 1914).

Tím došlo k pokrytí většiny tehdejšího městečka, akční radius nové rozvodné sítě činil cca 1000 až 1500 metrů.

1916 – František Štěpánek v obecním výboru inicioval odkoupení elektrárny Ericsson městem. Zastupitelstvo jeho nápad zamítlo. Stejně tak sešlo ze starostova pokusu dostat energetický zdroj do svého vlastnictví.

Stejný problém jako elektrifikace a kanalisace představovala např. jatka (veřejná porážka), vodovod ....

Zlínští radní neřešili pouze „vnitřní“ zaostávání. Roku 1910 měli na programu i železniční trať Holešov – Zlín – Uherské Hradiště a regulaci Dřevnice. Ze druhé položky, kterou stejně jako projekt okresního soudu odsunula 1. světová válka, se podařilo uskutečnit několik dílčích prací. I vyústění říčky do Moravy poblíž Otrokovic (v budoucím Baťově).

Poslanec Masaryk, sepsáno co nejstručněji, pomáhal „svému“ Zlínu následovně:

1910 – zasadil se o posílení městské pošty,

1911 – spolupracoval při získávání půjčky pro regulaci Dřevnice,

1912 – podpořil subvence na výstavbu kanalisace,

1913 – popostrčil ke kladnému rozhodnutí určení Zlína jako sídla nově zřízeného soudního okresu.

Budoucí československý president za svou činnost pro město obdržel roku 1910 čestné občanství. Takovýmto datem se při udělování poct TGM může pochlubit věru málokterá moravská nebo česká obec.

Na závěr stručného přehledu výzev, položených mezi léty 1908 – 1918 zlínské radnici, dodejme, že pokrokový starosta František Štěpánek byl navíc zvolen poslancem Moravského zemského sněmu – to ovšem s ohledem na vývoj mezinárodní politické situace nemělo pro město valného významu.

¹⁾   Židé původní a přišlí (1921):        

                                                                 (Ševeček str. 311)

²⁾   dle Stloukal Karel, Historie mého života

³⁾  Roku 1882 ve Zlíně žilo kolem osmi židovských rodin, které se živily obchodem s obilím, koloniálním zbožím a textilem. (ak. arch. Eduard Staša, PaedDr. Jindřich Bobák)  Byly různé sociální úrovně, méně komerčně zdatné provozovaly i zahrádky a malá políčka.

Jejich tehdejší vztah k moravskému prostředí se lišil případ od případu. Nejdále zašel jeden z lépe situovaných obchodníků, v jehož rodině se nemluvilo jinak než německy – domáhal se na radnici zřízení německé školy. Coby podpůrný argument si zvolil postoj, že do české školy své děti posílat nebude.

Radnice jeho žádost zamítla. Židovský podnikatel podal novou. Získal na ni podpisy spoluvěrců i jiných proněmeckých občanů a vše poslal zemskému školnímu úřadu v poněmčeném Brně a na hejtmanství v Uherském Hradišti (též výrazně němečtějším nežli vesnický Zlín).

Zlínský starosta Kašpárek s tajemníkem Limanovským zahájili martýrium putování po úřadech, tam vysvětlovali – až do hlavního města museli. Detaily se z tohoto místa nedozvíme. Historickým faktem zůstane, že suplika majitele obchodu z náměstí byla zamítnuta.

⁴⁾ „Mladočeši“ – Národní strana svobodomyslná – se roku 1874 vydělili z Národní strany (Staročeši). Později obdrželi posily v podobě poslanců „Realistů“ (např. T.G. Masaryk). V únoru 1918 se spojili s dalšími stranami v novou Českou státoprávní demokracii, pracující po vzniku ČSR pod názvem Československá národní demokracie.

⁵⁾  Původně představovali Sociálně demokratickou stranu českoslovanskou v Rakousku, jeden z prvků celorakouské sociální demokracie. Od prosince 1983 vystupovali jako Českoslovanská sociálně demokratická strana dělnická. Během 1. světové války zachovávali loajalitu k monarchii, po vzniku ČSR pracovali pod názvem Československá sociálně demokratická strana dělnická, po druhé svět. válce Československá sociální demokracie. 

⁶⁾ Vznikli r. 1897 coby silně národně orientovaná strana, která měla být protipólem austroslavistické – klasické - sociální demokracie. Po vzniku Československa přijali název Československá strana socialistická.