Boj o zlínskou radnici

(zlínská politická přetlačovaná v letech 1908 - 1946)

Bydlení do vzniku Československa

Pro sledování chování zastupitelstev v různých složeních si zvolme jednotící linku. Oblastí se nabízí mnoho, z nejpalčivějších bylo vždy bydlení a ubytovávání. Tož chutě do něj ....

Prosvětlíme. Není to sice nutné, ale ilustrace řešení bytové situace ve městě Zlíně do roku 1919, chování tehdejší radnice s Františkem Štěpánkem, starostou a továrníkem, v čele, činnost městského zastupitele a též továrníka Tomáše Bati, získá ostřejší kontury, uvedeme-li jednoduchou tabulku počtu obyvatel města ± 20 let okolo přelomu století ⁷⁾:

Zdánlivě klidno? Snad. Některá data pocházejí ze sčítání obyvatelstva, jiná z různých zjišťování – i tak je nehybnost do počátku století výrazná (v jednom momentu překonaly Zlín počtem obyvatelstva Vizovice).

Aktéry válečné expanse Baťových závodů i dalších zlínských podniků, dočasně zaměstnané, špatně ubytované .... bylo třeba zabavit v době poledních přestávek a dní volna. Nakrmit a ohlídat po zdravotní stránce. Na nic takového vesnický Zlín nebyl připraven.

V požadavcích na parcelaci Padělků (1907 a 1910) jsme se dotknuli problematiky výstavby dělnických domků. Iniciátory byli továrník Zapletal a stavitel Winkler. První z těch dvou to dokonce částečně provedl.

Další dělnickou výstavbou se zabývalo Stavební bytové družstvo ve Zlíně (1912). V jeho hledáčku se nacházela především Kvítková ulice a na radnici se mu podařilo vyjednat na zamýšlený projekt 15ti procentní záruku (po deseti letech tu vznikla Lešetínská zástavba).

11. července 1913 vydala zlínská radnice další impuls k budování bytových objektů – v případě novostaveb upustila od obecních přirážek. Jakou souvislost to mohlo mít se zájmy Tomáše Bati, který právě na Starém trhovisku realisoval první mansardové domky, lze se pouze dohadovat. Pokud v usnesení „měl prsty“, pak se jednalo o zárodek politického slučování zájmů obce a podniku Baťa.

Tomáš Baťa před světovou válkou a po ní? To je Baťa, člen kartelů a poolů proti Baťovi vyzývajícímu konkurenci k soutěži. To je Baťa – člen radnice – věčně se s ní dohadující proti baťo-radniční personální unii. To je Baťa sociálně demokratický a rurální proti Baťovi vůdcovskému a městskému.

Pouze čas, který radničnímu jednání a úřadování mohl věnovat, byl stejný – chronicky nedostatkový. Jak zastupitele, jenž na zasedání prakticky nechodil a konal polodivoké, neohlášené akce, tak starosty, který na radnici trávil pozdní večery (ano, dílem i ten 11. července 1932).

Prosperoval a modernisoval výrobu. Nic mu nebránilo aktivně řešit ubytování vlastních spolupracovníků. V letech 1912 – 1913 vyrostlo prvních šest podnikových dvojdomků, předurčujících svým vzhledem kotěrovskou občanskou zástavbu na Letné (Tomáš Baťa se rozmáchnul k celkem dvanácti objektům, ty nakonec – naštěstí – nevznikly. První šestka stála na místě, kde se dnes rozkládají tovární budovy třicítkové řady, po deseti letech [1924] vyvstala nutnost jejich odstranění).

Prismatem urbanismu – jednalo se o nouzové řešení bez vise budoucího rozvoje, kotěrovské plánování přišlo až roku 1915. Charakteristickou drobničkou poměrů ve městě bylo i to, že poblíž domků se nacházela studna coby zdroj vody.

Pro Zlín neznamenal rok 1915 pouze Kotěrovu visi dělnické kolonie fy. T.&A. Baťa, vypracovanou bez účasti radnice, ale především druhý rok války a postupné ochromování fungování hospodářsky vyčerpaného Rakouska-Uherska.  Podrobný popis všeobecně kritické situace je nad možnosti tohoto pojednání, připomeňme – nesystémově, pro budoucnost – v době prvních zlomových komunálních voleb (1923)  se na celkovou mizérii podařilo aplikovat pouze chabé záplaty.

Tomáš Baťa tohoto roku zahájil výstavbu dvou nových dělnických ubytoven s kapacitou cca 300 lůžek. Nahradily objekt, vzniknuvší (1910) na místě vyhořelé továrny Morice Lehra, mající kapacitu 41 kavalců a bytu správce. Zastával též funkci jídelny.

V letech 1915-16 se bytový fond opět rozrostl – mezi dnešní tovární třicítkovou a čtyřicítkovou řadou budov přibyly tři nové rodinné dvojdomky.

Baťa směřoval ku svépomocnému cíli – ubytovat své násobící se stavy zaměstnanců. Doprovázen vytrvalostí, buldočí neústupností. Ideově celou záležitost spolupracovníkům předestřel již v prvním Sdělení ze 25. května 1918:

„Není dnes palčivější otázky nad bytovou. Dnešní poměry, kdy lidé v ubytovnách tísní se v hromadě, nemajíce ani blahodárného odpočinku, ani pohodlí, ba ani nejnutnějších zdravotních podmínek, jsou neudržitelné.

Bude zapotřebí bytů. Může-li být co krásnějšího, než když se člověk může uchýlit do svého, když občerstviv se, zasedne dokonce i do své zahrádky, kde sluníčko nejkrásněji na světě svítí, kde prohřálo vzduch i ve stínu, že milo tam setrvat jako ve vlažné koupeli!“

 Vlastní budování baťovských sídlišť a ubytoven popisujeme jinde.

Úkol, vyvstavší před Baťou – garantem, beroucím si rozvoj obce na vlastní odpovědnost, popsal daleko méně poeticky ve Sdělení z 29. března 1924. Zpětně okomentoval zlínské válečné poměry, vyvolané částečně jím samým:

„Ve válce ... panovala úžasná nouze o byty v celém městě Zlíně. Mnozí majitelé domů využívali této bytové nouze a pronajímali své reservní místnosti za ceny přímo lichvářské. Stávalo se často, že bydlely dvě rodiny i s dětmi ne v jednom bytě, ale v jedné malé místnosti, kde se spalo, vařilo, pracovalo, a kterou pro nedostatek místa nebylo nikdy možno řádně vyčistiti.

Jinde zase spalo v jedné místnosti deset i více svobodných lidí obého pohlaví na holé zemi, na hrstce slámy neb chatrných slamnících, plných odpadků z jídel a hmyzu a za takové přespání platil jednotlivec 15-20 Kč týdně.

Jaká morálka a jaké ovzduší panovalo v takových bytech, dovede si každý snadno představiti.“

Potíže s ubytováním se budou linouti všemi volebními potýkáními. Okořeněné působením komunistické radnice, která zprvu zase tak komunistická nebyla. Jak se zrodila?

Projev komunistického starosty Františka Nováka (občanským povoláním továrníka, výrobce obuvi a Baťova konkurenta) při položení základního kamene ke stavbě radnice r. 1922. Foto J. Macháček, fotoarchiv O.A. Zlín.

Radikalisace zlínské společnosti v období 1. světové války

Rozvláčným popisem momentek ze zlínského urbanisačního procesu jsme učinili zdánlivý úkrok stranou. Pouze zdánlivý ....

Povleče se celou historií jako červená nit, stejně tak bude stále více dominovat velkopodnik Tomáše Bati a vrstva jeho zaměstnanců, rekrutujících se v rozhodující míře z řad venkovského obyvatelstva přilehlých oblastí. Ze začátku to tak úplně nevypadalo.

Na jádro zemědělského a řemeslnického sídla, ne nepodobného dnešním Vizovicím, společenské tlaky působily zvolna a poklidně. V tomto směru roku 1914 došlo ke zlomu a staré měšťanské elity se začaly ztrácet v boomu lidí, pevně navázaných na Baťovu továrnu.

Současně začala vystrkovat růžky radikalisace obyvatel. Ne marxistická, plynoucí z nadprodukce, ale – nebojme se toho jména – leninská. Leninových pouček o revoluční situaci, kterou navodí strádání obyvatelstva, hladovění, kruté pracovní podmínky, mizérie v odívání a bydlení. K tomu v našem případě hrozba smrti v boji s nepřítelem, který vlastně ani protivníkem není.

Zákonitě se najde někdo, kdo začne nespokojené organisovat. Zlín nepředstavoval výjimku.

Pokrokáři s Baťovým konkurentem a pro období 1. světové války kooperantem Františkem Štěpánkem v čele slábli a ustupovali do pozadí. Pokles jejich vlivu lze dokumentovat na cause narovnání vozovky nutného pro výstavbu dnešní budovy č. 13. Rychle rostoucí továrna vyžadovala adekvátní změny infrastruktury a zastupitel Baťa opět nepovažoval za nutné celý krok na radnici předjednat. ⁸⁾

Pokrokáři se stále více podobali sociálním demokratům a ti v měnících se společenských poměrech rádi přebírali jejich roli. Ve vzpomínkách na válečné období popsal J.A. Baťa bezmoc skupiny, vedoucí od roku 1908 město:

„ ... se rozvinulo politikářské úsilí, schůzování, mnohdy podporované konkurencí místní a odtud podpalované proti nám ...

.... vzpomínám si, jak jednou starosta Štěpánek, jenž byl vždycky spíše lidovým tribunem než silou hospodářsky konstruktivní, aby se zalíbil rodině, mách rukou kdysi ve schůzi, jíž byl i Tomáš přítomen, a řekl:

‚Nu co? Lhali jsme všichni a kradli jsme všichni ...‘

Tomáš vyskočil jako vystřelený a zavolal do toho:

‚A nelhali a nekradli. Já jsem nekradl a nelhal. Krást se nesmí a ve Zlíně se bude poctivě pracovat a vydělávat. Krást se nesmí a nebude.‘

Štěpánek byl zaražen a v rozpacích. I při své nesmírně veliké rutině řečnické. Nakonec na to neodpověděl a pokračoval v jiných vývodech, týkajících se národních a sociálních otázek ... „ ⁹⁾

Tolik (naposledy) k pokrokářům.

Zájem veřejnosti o účast na podobných schůzích býval výrazný. Lidé se setkávali v sálech tehdejší Hrubé hospody, Záložny, provisorní Sokolovny nebo hotelu Balkán.

Úměrně s prohlubující se bídou obyvatelstva na shromážděních rostly emoce. Vášně hořely - navzdory předem určeným pravidlům hry – především u  levicově radikalisovaných skupin. Zpočátku se vše dařilo udržovat v ústní rovině. J.A. Baťa:

„Byly schůze komunistické, Valvodovy, kde tento řečník prohlašoval, jakým způsobem to v budoucnosti bude všechno vypadat a že v tom novém komunistickém společenství to bude hotový ráj na zemi.....

‚ .... co Vás sémka přivédlo? Baťova fabrika.

Chcete se tu živit tým, že děláte neplechu a popuzujete lidi a vykládáte tu o ráji na zemi, enom abyste si zjednal tyto děti zpustlé, co sú bez rozumu. Dyby tu nebylo Baťě, éj sakra, že by tu dneskaj nestál ani Valvoda. Co říkáte, súsedi, že je to pravda? ....

.... toť ten cizák Valvoda si myslí, že dyž Baťa nemá času, aby vám řekl, že ste voli, tož že on vás připraví na to, abyste s ním táhli a abyste ho vyzdvihli, aby se stal poslancem nebo dostal nějaké dobré místo někde u pojišťovně nebo někde, kde se bude pěkně sedět v teple. A myslí si o vás, jací jste blbouni, že mu lezete na lep. Nemyslete si, že né. Počkejte enom a uvidíte ....‘

Valvoda a jeho pomocníci byli pro dnešek umyti. Ale protože měli své plány, na něž jim strýc Lucián dobře poukázal, nemohli toho nechati. Vždyť opravdu měli už slíbena ta místa v nemocenských pojišťovnách, místa úředníků se zajištěnými dobrými platy za to, že pomohou straně k voličům. Kdo viděl dopředu, byly právě tyto politické strany. Hledaly si zavčas své voliče a zejména tedy své korteše ....“  ¹⁰⁾

Reportáž s motivy téměř dnešními, kdy stranický průkaz se stává kvalifikačním dokladem. Jak přicházel čas, který komunisté později nazvou „zápas o charakter státu“, shromáždění nabyla na akčnosti.

Pouze nastíníme coby předobraz pro komunisty vzpomínaná „rozbíječská komanda" nepřátel. Popisuje opět (pozdější velitel těchto skupin) J.A. Baťa:

„ ... jenom jednou se stalo, že řečník chtěl vidět řež – a také ji viděl a také při ní dostal ‚na chrám páně svatého Búchala‘, jak se u nás říkávalo ....

.... hned když přijel, říkal na dráze svým soudruhům, že je třeba na to jíti rozhodnou silou a nebáti se rány.

Začal svoji řeč s tím, že to, co továrníci mají, nakradli ....

‚To je nějaký blbec,‘ připouštěl i jeden z jeho straníků, hranáč Kolenovský ....

.... myslím, že to byl Slávek Bébarů, který se nakonec vytratil ven a vrátil se do sálu s košíčkem. Byli jsme rozestrkáni po sále, protože jak ten mládenec na pódiu ‚valil‘, tož se obecenstvo bavilo a nadávalo mu .... všecko, co kdo má, se musí vyvlastnit, jak to bývalo ve starém státě židovském už před čtyřmi tisíci lety, když se začali židé klaněti zlatému teleti.

‚Zlaté tele, zlaté tele .... výborně, ven s tím. Zlaté tele ....‘

Chtěl cosi vykřiknout a otevřel hubu, ale v stále nebylo pro vřavu a smích slyšet. Ale v tu chvíli se to také stalo. Slávek ..... hodil po něm jedním z těch shnilých jablek, které si vyptal na předku u paní Továrkové, hoteliérky. To byla ženská, která měla strašně ráda melu .... jablko dopadlo zrovna do otevřené huby .... se mu to rozplesklo po hubě, do huby, zalepilo nos, oči a kdeco ....

.... šel směrem, odkud jablko přilétlo, skrčený jako pardál, snad aby nahnal strachu. Kdepak by ho napadlo, že má proti  sobě jednoho z nejtvrdších zlínských rváčů ...

.... když došel až k němu, vztáhnul ruce, jako by jej chtěl uspat nebo uškrtit. Slávek stál a čekal. A až ty ruce byly u něho, najednou vylétly do výše a ozvalo se dvojí těžké plesknutí, načež vzápětí milý řečník utíkal ven zbrocen krví, která mu stříkala proudem z nosu rozbitého a natrženého. Jaksi u něho všechna odvaha pojednou vyprchala.“  ¹¹⁾

Poměry hrubnou v dobách objímajících významné společenské změny. Maloměstský Zlín nepředstavoval výjimku. V přítmí někoho zbili, vrátného Baťových závodů zavraždili, vyšetřovatel této vraždy (!) se vloupal k Tomáši Baťovi a kradl dokumenty .... Největší a nejtvrdší továrník ve městě se stal oblíbeným adresátem výhružných dopisů a vyděračských listů. Proto jej doprovázeli – pokud to stihli, na úkor práce to nesmělo být – vybraní spolupracovníci.

Prazáklad za socialismu pouze negativně presentovaných „rozbíječských komand“ ¹²⁾ můžeme najít právě zde – v éře rozkladu habsburské monarchie a zrodu masarykovského levicového demokratického Československa. Potvrzuje sám J.A. Baťa:

„  .... takovýmto způsobem se pozvolna vytvořila celá skupina mých vrstevníků, kteří byli na zavolání ochotni přiběhnouti a účastniti se jakéhokoliv ‚brajglu‘, jestliže to poměry žádaly ....“

Hle, zrodila se ochranná služba Baťových závodů.

⁷⁾   Ondřej Ševeček, Zrození Baťovy průmyslové metropole

⁸⁾   Roku 1916 -17 došlo v souvislosti s výstavbou pětietážové tovární budovy (dnešní 13 – Frema) k drobnému narovnání Malenovické silnice, která původně trasovala právě tímto objektem.

⁹⁾   Jan Antonín Baťa – Román života str. 300

¹⁰⁾  Jan Antonín Baťa – Román života str. 300 – 302

¹¹⁾  Jan Antonín Baťa – Román života str. 303

¹²⁾  Novodobá zahraniční historiografie, zabývající se Janem A. Baťou, je přesně nazývá „special fire brigade“.