Jdi na obsah Jdi na menu
 


O starém zlínském náměstí a zlínské Občanské záložně  

 

akad. arch. Eduard Staša

(Naše pravda, 1988; Kapitolky ze starého Zlína, 1990, Starozlínské pohlednice 1992)

Dr. Zdeněk Pokluda (okr. archiv Klečůvka) - mag. Zlín 2/2007

Stačí pohled na staré fotografie a ještě starší obrazy, abychom

ŽIVOT NA ZLÍNSKÉM RYNKU

Dosti pravidelný čtverec náměstí byl vrouben čtyřmi řadami domů, většinou ještě přízemních, ale s vysokými štíty a s okny nad půdami, takže domy vypadaly jako jednopatrové ....

Všechny domy na náměstí měly dozadu dlouhé dvory, ústící v postranních čtyřech ulicích. Končily vraty, aby se do domů mohlo vjíždět zezadu vozy svážejícími úrodu. Jen výjimkou byly u několika domů i do ulic postaveny menší domky nebo skladiště ....

Střešní hřebeny starých zlínských domů byly zřízeny kolmo k náměstí, takže střechy se svažovaly podélně do stran a voda stékala do žlabů umístěných mezi domy. Mělo to velké nevýhody. Při velkých lijácích se mezistřešní žleby přeplnily, voda prosakovala stropy do pokojů. Pamatuji si, že jsme u nás měli několikrát takovou zátopu v pokoji, kdy jsme musili – obyčejně se to stalo v noci – sbírat vody kapající ze stropu do putýnek a džberů. Postele, stoly i podlahy plovaly ve vodě. Byla to taky jedna z výsad domů na rynku.

Citováno dle Stloukal K.: Historie mého života (z Gottwaldovsko od minulosti k současnosti, sv. 9, 1987, str. 9-11)

Zdroj: Ondřej Ševeček, Zrození Baťovy průmyslové metropole

pochopili, že Zlín, toto zbrusu moderní město skrývá v sobě pohnutou stavební historii. Na obraze F. Zedníka z roku 1846  vidíme zlínský rynek s půvabnou kašnou, se sochami dvou svatých, Floriána a Donáta, a s vysokými štíty průčelí domů, za nimiž se skrývaly šindelové střechy. Také poslední podloubí jsou zde patrná a říkalo se jim po zlínsku „podpodomí“. Tak ho znali naši pradědové a dědové, i když už poznamenané staletími.

Na náměstí stávaly odedávna domy měšťanů, k nimž patřily v té době zlínské rody Sousedíků, Kašpárků, Krajčů a další, vlastníci rozsáhlých nemovitostí i úspěšní obchodníci s ovocem a povidly.

Vyhořela stará radnice, zmizela jižní fronta náměstí a na jeho severní straně  byly ve třicátých letech postaveny nové domy. Už pouze hotel „Záložna“, vinárna „U slunce a ti dva svatí připomínali jeho minulost. Ovšem rok 2006 smetl i naše „Sluníčko“ (kde již více než deset let panovala banka), fasádismus Dešťového holdingu vyhlodal Záložnu, jen oba svatí pískovcoví mužové zatím přežívají. A pak ještě osamělý, nově upravený dům na západním okraji parčíku, hned vedle vpravdě zvonokosáckých záchodků. Toto klimatizačními zařízeními oplácané sídlo družstevní spořitelny připomíná, že mezi hlavní městskou třídou a původním náměstím stával kdysi blok domů, který vytvářel dvě uličky.

Jednu směrem ke kostelu, podél dnešního Trantírkova domu, které se říkalo Kostelní.  Druhá vedla kolem dnešní prodejny masa, Minutky a Mc. Donalda– ulice Školní. Původní rynek byl mnohem menší a začal měnit svou podobu teprve kolem roku 1932-33. Tehdy začali prorážet ze staré ulice Komenského  (dnešní tř. T. Bati od knihovny k divadlu) novou městskou třídu do východní části města směrem k Přílukám. Tenkrát se také rozhodlo o zvětšení náměstí a zbourání jeho jižní strany s celým blokem domů. Bouralo se ještě i po válce, poslední stavba zmizela roku 1947.
školní ulice

 

Starý rynek, přes který kdy vedla středověká „húčná“ cesta z Otrokovic do Vizovic, s dominujícím „radúzem“, hostincem „U Anděla “ a s kašnou obklopenou lípami býval skutečným ohniskem života města.  Už z roku 1642 za vlády Podstatských najdeme zmínku o ulici „Na korábě“, kde byl vybudován panský dům se šenkem. Ukázalo se však, že nešlo o ulici, ale o nově postavenou jižní stranu náměstí, zničenou za třicetiletých válek. Panský dům se šenkem byl podle všeho pozdější hostinec „U Anděla“, lidově „Hrubá hospoda“ či t.zv. „Pagáčovo“.

 


náměstí Míru - jižní strana Fotografie západního kraje jižní fronty náměstí s „Hrubou hospodou“ – na snímku dům druhý zleva, s falešným štítem, opticky nejvyšší. Zbourán v roce 1934 a hostinská koncese přenesena na hotel Společenský dům.

 

Hrubá hospoda nepředstavovala jen zájezdní hostinec pro formany, ale později i měšťanské kasino, centrum společenského a kulturního života i dělnický konzum. Tady se konávaly zábavy a bály, svatby i přednášky, tady se schůzovalo i hrálo divadlo. Budova vystřídala řadu majitelů, napajedelští Baltazziové ji chtěli dokonce přestavět na „panský hotel“, aby ji nakonec zlínský továrník a starosta Štěpánek  prodal dělnickému družstvu „Svépomoc“. A v roce 1934 jako sídlo dělnického hnutí byla tato zchátralá a „nežádoucí“ budova zbourána.

Obrazek

Pohled na střed města (Masarykovo náměstí) v roce 1937. "Hrubá hospoda" s celým dvorem ustoupila nové silnici, na levém rohu jižního bloku zmizel Markův dům. Největší asanace nám je ale skryta, vede po ní Baťova třída. Poslední bourání proběhlo v roce 1947.

Čtení z fotografie STŘED MĚSTA 1937

 

 

 

 

 

 

 

První poschoďový dům na rohu ke kostelu  č. 190 patřil obchodníku Kohoutkovi a potom Karlu Markovi [1]. V sousedním patrovém domě č. 180 [2] bývala pošta a telegraf objekt patřil prvnímu českému poštmistru Antonínu Minaříkovi, dříve jeho otci, zlínskému radnímu. Potom následoval dům obchodníka a barveníka Jana Krajče [3], pak dům vdovy Vrlíkové-Krajčové č. 491 [4] a přízemní dům trafikanta Fuchse [5] – na pravé části snímku – hraničí s mohutnou zdí hostince „U Anděla“ [6]. Všechny ty domy postupně odkoupil Eduard Trantírek.

Obrazek

 Tahle fotografie hraje už dlouho svou roli ve stati o zlínské poště. Znovu do database jsem ji zařadil především kvůli lepšímu čtení ze starých obrázků.

 

Vsuvka:

>>Ak. arch. Eduard Staša, jeden z úžasných zdrojů zlínské historiografie, začal publikovat roku 1992 v ještě existujícím Tepu  „Starozlínské pohlednice“. Ty z trochu poetičtějšího úhlu, nežli je náš informační výčet, popisují jednotlivé obrazové momentky. Budu je postupně zařazovat do statí, kam tematicky spadají, pro odlehčení hutného textu. <<
 

Obrazek 1

Obrazek

Ještě začátkem třicátých let jsme se tu dívali z náměstí průhledem ulice na věž zlínského kostela [1] sv. Filipa a Jakuba. Malebný pohled. Vyvolával v nás představy o počátcích městečka s jeho starobylým rynkem, přiléhajícím k nejstarší osadě „horní“. Podnož dominující věži tvoří na snímku patrová budova staré zlínské školy [2], postavená roku 1957, a přízemní domky sklenáře Javorského [3]. V roce exponování této fotografie (asi 1929) škola už byla dávno přestěhována do nové budovy (dnešní Krajské knihovny Fr. Bartoše), ale starý objekt pod kostelem vydržel až do roku 1932. Zůstaly v něm už pouze byty učitelů a ordinace MUDr. Leopolda krále. Dnes na místě najdeme velkou moderní stavbu, projektovanou arch. Miroslavem Lorencem.

Kratičkou kostelní ulicí se chodívalo nejen do kostela, ale také k faře, na hřbitov a dále ke Kudlovu. Na její levé (východní) straně, přikrčený za restauracíU Pavelců [4], stával dům obchodníka Nesvadby  [5], který si tu v roce 1940 postavil dnešní třípatrový činžovní dům.

Vedle jeho starého domku se chodilo po schůdcích do papírnictví knihaře Březíka a za ním stávaly domy perníkáře Jana Čistína  a potom jeho syna Arnošta, výrobce marmelád, s dílnou a vysokým komínem . Vjíždělo se k němu za rohem z ulice Potrubné, kde dnes stojí Fotografia.

Na místě této celkem nesourodé směsi domů a dílniček překvapil v roce 1940 Zlíňany obchodník Eduard Trantírek, který zde začal hnát k obloze mohutný činžovní dům. Dodnes zde, byť značně zchátralý, dominuje.

Protější (západní) stranu Kostelní ulice formoval v secesním stylu postavený patrový dům obchodníka Macháně, na rohu ulice potom následoval domek trafikanta Nohála a na nároží věžičkami zdobený patrový objekt obchodníka Karla Marka [6].  Na naší pohlednici bychom ale viděli – kdyby byla kvalitnější – firmu pozdějšího nájemce, čalouníka Křenovského.

Kostelní ulici, podobně jako „protiulici“ na západním okraji náměstí, tvořil blok domů, který stával mezi rynkem a ulicí Potrubnou, předchůdkyní dnešní třídy T. Bati. Když v roce 1934 začaly první objekty odcházet do historie, mizela postupně i tato ulička a v pozdějších letech tu vzniknul menší park s kašnou.

Vraťme se k naší pohlednici. Na její levé straně stojí již zmíněný patrový dům Pavelcovy restaurace [4] a dvojice budov restaurace a hotelu Záložna [7], s nápadnými „renesančními“ štíty střešních vikýřů. Budovy postavené na sklonku minulého století byly po mnoho let centry společenského a kulturního života města. Dala je postavit i s pěkným sálem ve dvoře Občanská záložna jako první zlínský peněžní ústav. Konávaly se tam i bály, koncerty, divadelní představení a v posledních letech tam hrávalo Kino spolku legionářů.

A restaurant „U Pavelců“? Původně šlo o hostinec „U Slunce“ Františka Směšného, otce dcery Marie, provd. Pavelcové. Celkem slušná restaurace, pořádala svatební a pohřební hostiny i pro okolní vesnice, scházela se v ní mládež a hrávalo se tam loutkové divadlo.

Před východní (na fotografii vlevo) frontou domů se uchovaly pískovcové sochy sv. Donáta a sv. Floriána. Podle jedné verse jde o díla kroměřížského sochaře Hierleho, podle druhé o sochy neznámého kameníka. Jen pro pořádek – Florián stojí jižněji.

sousedství rohového domu s firmou čalouníka Křenovského stojí podélná patrová budova [8], kterou již dobře známe z pojednání o zlínské poště. Ano, je to původní sídlo první zlínské pošty, na které vládnul pevnou rukou německý poštmistr Blatt. Od vdovy po něm (poštovní úřad byl dědičný) je koupil zlínský měšťan a první radní Antonín Minařík a českým poštmistrem se potom stal jeho syn. Objekt, který plnil svou funkci až do roku 1924 (otevření nového úřadu na radnici) se tak pevně zapsal do podvědomí obyvatel jako „pošta na Minaříkovém“. Ovšem v době pořizování zobrazené fotografie v domě provozoval svou cukrářskou činnost František Kraus, který si zde otevřel cukrárnu.

A tím bychom uzavřeli víceméně odpočinkové prohlížení si jedné staré fotografie. Opustíme tak zákoutí zlínského náměstí, kde se mezi dvěma svatými odehrávaly pravidelné týdenní trhy, které se neobešly ani bez výrobků zlínských hrnčířů a papučářů.

 

Z druhé (západní) strany se k Hrubé hospodě tisknuly dva domy, pohříchu v podání zlínských „protipožárních domovních štítů“ vypadající jako objekt jeden. Navíc srovnáním fotografií z roku 1890 a 1903 zjistíme, že jejich podloubí bylo částečně zastavěno.

Oba domy s č. p. 184 a 536 patřily původně rolníku  Malotovi, zvaného Podpodomský právě podle zachovalého podloubí. Pod ním se scházeli pekaři z Trávníku, ukryti před nepohodou, a prodávali pečivo. V zimě se tu zahřívali kamennými hrnci s hořícím dřevěným uhlím. Po přebudování měl v části bývalého podloubí svou živnost řezník Marek [1],  druhou pozici obsadil obchodník se železným zbožím Miroslav Pařízek [2], po jehož smrti převzala živnost vdova Pařízková, jak možno vyčíst z fotografií.

Obrazek

Podloubí prý bývalo i v jiných částech náměstí. Téměř jistě zde ale netvořilo větší souvislou frontu. Také o vstupních branách do náměstí najdeme zmínky. Jedna snad uzavírala jihozápadní roh náměstí, kde později postavili Jajtnerův dům. Pak také v rohu jihovýchodním mezi pozdějším domem Kohoutkovým a Nesvadbovým. A snad i v severovýchodním a severozápadním koutě náměstí. Osobní výpovědi pamětníků mluví o stavebních stopách po branách, které se objevily při bourání domů. Historikové však o nich mluví s určitou opatrností. A není divu.

V dobách míru taková skorohermetická uzávěra (pátá branka by musela stát v uličce k Dolnímu mlýnu, před polovinou XVIII. století nedisponovalo náměstí na severní straně ani kompaktním blokem domů) neměla valné logiky, bránila by pohybu osob a v případě požáru působila spíše kontraproduktivně – kašna/požární nádrž přibyla na náměstí až po roce 1829(!). Pouze v kontrolování hlavní silnice z Vizovic do Otrokovic - vedla náměstím ze severovýchodního do jihozápadního rohu – bychom našli motiv. Výběr cla.

V časech válek by to ovšem byla jiná. Snad se pověsti opírají o nějaká provizorní obranná řešení.

Je nejvyšší čas opustit na chvíli náročné rozebírání čísel popisných a jejich majitelů „z hlavy“.  Nežli se ale pustíme do přitažlivější „hospodské“ kapitoly , projděme se starozlínskou pohlednicí na téma Jihozápadní kout náměstí – Školní ulice. Tak doposud napsanému pomůžeme obrázkem.

Obrazek

2

Obrazek

Jihozápadní kout zlínského náměstí o Božím těle (mezi 21. květnem a 24. červnem) roku 1910. Obyvatelé města se scházejí ve svátečním a zelená výzdoba před fasádami domů ukazuje, že se tu chystá slavnostní průvod z kostela okolo náměstí.

Tam, kde se nacházely improvizované oltáře, odehrávaly se zastávky. Jedno z takových míst bychom mohli najít i v podloubí staré radnice [1]. Vidíme ji na pravém okraji snímku s vysokými štíty, za nimiž se skrývají hřebeny sedlových střech. Ze střešního žlabu tu vyúsťuje svislá okapová roura [2], která naznačuje, že radnice vlastně pozůstávala ze dvou budov (trubka, vyvrhující svůj mokrý obsah z čela budovy na hrbolatou dlažbu náměstí zde nebyla jediná, rozdělující svody zásluhou falešných štítů domů zpestřovaly pohledy na zlínský rynek i na mnoha jiných místech).  Z původní středověké radnice [1a] s č.p. 12 se vstupním podloubím, které na snímku nevidíme, a z novějšího domu [1b] se čtyřmi okny v patře, který obec zakoupila v XIX. století od rolníka Matulíka.

Ve staré části radnice se z podloubí vcházelo chodbou kolem obecní kanceláře, kde v těchto letech před válkou úřadoval jako starosta továrník František Štěpánek a funkci tajemníka vykonával Josef Schindler. V patře bývala zasedací radní síň se vstupem zdobeným původním renesančním ostěním s vytesaným letopočtem 1586.

Tak to pamatovala ještě generace našich dědů a pradědů (pokud je čtenář „starozlínského“ původu a nemá předky přišedší za prací k firmě Baťa). Ti mohli vzpomínat i na prvního zlínského lékaře MUDr. Františka Vrlu, který tu jako student medicíny předčítal v roce 1948 konstituční prohlášení k lidu. Dlouhý přízemní dům na rohu [3] přes ulici s podélným zkoseným štítem a s firmou J. Marek – řezník a uzenář, patřil rolníku Malotovi. Podle podloubí, kterému se po zlínsku říkalo „podpodomí“ to byl Malota – Podpodomský. Zde se ukrývaly před nepřízní počasí babky, které prodávaly pečivo.

Místo těch dvou oken si zde později upravil železářský obchod živnostník Pařízek [4]. Nakonec nevydrželo věčně ani Malotovo řeznictví a majitelka domu (A. Malotová) si tam zřídila prodejnu cukrovinek.

Sousední velký, zdánlivě dvoupatrový dům na levém okraji snímku byl známý hostinecU Anděla [5], lidově zvaný „hrubá hospoda“ nebo také „Pagáčovo“ podle posledního nájemce. Objekt svým původem středověký patřil později zámožnému zlínskému rolníkovi Sousedíkovi. Před první světovou válkou budovu ještě vlastnil napajedelský statkář Aristides Baltazzi, který ji chtěl přestavět na hotel. Od něj ji koupil již vzpomenutý František Štěpánek. V přízemí objektu byl hostinec a v patře sál, který sloužil společenskému a kulturnímu životu města.

Část průčelí „Hrubé hospody“ zakrývá jedna ze čtyř lip, které obklopovaly kašnu uprostřed náměstí.

V průhledu ulice, zvané tehdy „Školní“, se nám ukazuje čelo patrového domu se štítem a čtyřmi okny [6], náležejícího panskému revírníkovi Fogliesovi. Od něho objekt koupil obchodník s módním zbožím František Jajtner. Za ním se ukrývá dům zlínského sládka Janáčka (po převratu sídlo Přátel USA, baru Vega, zaniklé Pragobanky, banky Expandia .... a dnes družstevní spořitelny).

Na protější straně ulice, hned za radnicí, stával dům židovského obchodníka Schindlera [7] a v jeho sousedství varhaníka Šmída [8], který pronajal patro zmíněnému lékaři Františku Vrlovi. Skryta zrakům nepovolaných zvědavců, v jedné z dvorních budov, měli židé upravenu modlitebnu. Úplně poslední dům na rohu ulice patřil pekaři Genžovi. Ten zbořili relativně nedávno, ve druhé polovině osmdesátých let, kdy sloužil jako trafika.

Průhled Školní ulicí nám uzavírá přízemní dům zelináře Nakládala [9], nad kterým vévodí „novorenesanční“ budova nové zlínské školy [10], vysvěcená v srpnu 1897. Později dostala jméno po učiteli národů J.A. Komenském, dnes v ní sídlí Krajská knihovna Františka Bartoše.

Za budovou – k jihu pod okny školní tělocvičny – bývalo malé školní hřiště a dál až k záhumenní cestě se táhla rozlehlá školní zahrada. Před hlavním vstupem do školy bychom našli pěkný park, oddělený od ulice zídkou s ozdobnými mřížemi a vstupní bránou. Socha Komenského – umístěná po první sv. válce v tomto ohrazeném parčíku, byla jednou z prvních prací sochaře F.L. Gahury.

Vše je tu dnes jiné. Zmizel Komenský (přestěhován před 5. ZDŠ na Zálešné, která nese jeho jméno) i brána s oplocením (zlikvidováno rozšiřováním Komenského ulice na tř. T. Bati ve třicátých letech), místo parku najdeme spíše jakýsi provozní nepark. Padly domy na náměstí, vyrostla nová radnice. A tak ať je naše čtení z pohlednice alespoň malým ohlédnutím za dobou, jejíž obrazy jsou již vzpomínkami.

 

Byl-li hostinec „U Anděla“ ohniskem společenského života, pak poněkud skromnější poslání společenské a kulturní zastával obecní hostinec vedle radnice zvaný „Na rožku“.  Tady panoval ruch o týdenních a výročních trzích, kdy se tu scházeli zlínští i přespolní a uzavírali různé obchody, zakončované smlouvou zvanou aldamáš.

hostinec na rožku

Foto hostince "Na rožku" - menší dům, přilepený zprava k radnici. V roce 1922 byl zbořen kvůli stavbě nové radnice.

 

 Na východní straně starého zlínského náměstí stávala řada domů - dá se říci - od nepaměti. Dle posledních archeologických nálezů právě tento prostor, sahající až k Dlouhé ulici, byl ohniskem vzniku kvazi-Zlína, osady s vývojovou kontinuitou až do současnosti. Zdejší osídlení  můžeme datovat počátkem XIII. století. (První písemná zmínka o obci pochází z roku 1322.)

Na nároží při dnešní Rašínově ulici stál poschoďový dům [1] (foto viz níže), který patříval Mikuláši Kašpárkovi, dlouholetému starostovi města. Další stavbu zde vlastnil jiný významný občan, ředitel škol Horák [2] a pak obydlí koupila rodina Weinsteinova. Sousední, jižněji položený dům patříval kavárníkovi Suskovi  [3], jehož podnik hostil stálé zákazníky z řad zlínské inteligence; v létě možno bylo poseděti i venku na náměstí na zahrádce, lemované oleandry. Dům ale koupil a nahradil novým Dr. Gerbec, známý lékař a spolupracovník Tomáše Bati.

Obrazek

 

 Nás ale hlavně zajímají další dva domy. Číslo popisné 173 patřilo hostinci pana Štěrby [4] a vedlejší č.p. 174 rolníku Chalupskému [5]. Ten druhý dům koupila Správa občanské záložny a v letech 1891 – 92 zde postavila budovu nové Občanské záložny (do té doby fungovala v 1. patře staré radnice). Jednalo se o nejstarší zlínský peněžní ústav, byl založen roku 1869 současně s obdobnou společností v nedalekých Vizovicích. Jeho stanovy schválilo v lednu roku 1869 c.k. místodržitelství v Brně.

Obrazek Pro srovnání - popisované nároží Hlavní (Rašínovy) ulice a náměstí po postavení Záložny – zde rok 1900.


Obrazek

Východní strana náměstí v roce 1906 s oběma záloženskými domy a třetím "U Slunce".

 

První objekt (1892) navrhnul a postavil stavitel Josef Drahoš z Holešova. Vpředu na náměstí byly kanceláře, herna a čítárna, ve které fungoval čtenářský spolek. Průchozí chodbou se návštěvník dostal do dvora, kde vybudovali velký sál s galerií a restaurací. Schodiště ze dvora vedlo i do bytu v 1. patře. V místě kanceláří, kde umístili přechodně i třídu obecné školy, zřídili později první zlínskou lékárnu s lékárníkem Adamem Lehkým. Až do té doby si zlínský lékař připravoval léky sám.

záložna

Fotografie Záložny z prosince 1989. Vstup vlevo vede do o několik let později bohužel zaniknuvší vinárny „U Slunce“.

 

 Ve vzpomenutém sále, ještě ne zcela dokončeném, se již v říjnu 1891

ZÁLOŽNA VE VZPOMÍNCE

Teprve když byl ve Zlíně postaven jednopatrový „hotel" Záložna (hotel asi se třemi hostinskými pokoji), vznikla ve Zlíně první „restaurace" městského slohu. Vzadu do dvora byl postaven veliký „zál" se zrcadly, s galerií pro hudbu a dřevěným přenosným jevištěm. Ten se potom, už za mých studentských dob, stal veselým rejdištěm našich prázdninových divadel, koncertů a tanečních zábav. Pýcha a radost Zlína. Tam se pořádaly už za mých dětských let plesy, dokonce i maškarní.

Citováno dle Stloukal K.: Historie mého života (z Gottwaldovsko od minulosti k současnosti, sv. 9, 1987, str. 9-11)

Zdroj: Ondřej Ševeček, Zrození Baťovy průmyslové metropole

konaly první taneční hodiny zlínské mládeže. A v roce 1893 zde městský tajemník a výborný muzikant Josef Limanovský uspořádal pro čtenářský spolek ples „zlínské a okolní inteligence“. Prvním předsedou tohoto spolku zvolili lékaře – MUDr. Františka Vrlu. Až do své smrti v roce 1898 pracoval i jako předseda (v pořadí také první) záloženského výboru.

 V roce 1895 koupila Občanská záložna též spodní dům s hostincem Štěrbovým a dala jej zbořit. Na jeho místě pak vystavěli v roce 1896 druhou budovu, kterou navrhnul a zrealizoval stavitel Dominik Fey z Uherského Hradiště (ano, ten, který rovněž postavil Měšťanskou školu Františka Josefa I., dnešní Krajskou knihovnu F.B.). Objekt slavnostně předali (1897) a návštěvníky v něm lákala výčepní místnost s restaurací a kavárnou, svůj účel plnily i cizinecké pokoje, byt hostinského a průjezd do dvora. Až mnohem později, v letech 1926-27 postavili další dvorní hotelové křídlo.  A když se v roce 1931 provedla jeho nadstavba o první a druhé patro s hotelovými pokoji, v přízemí zřídili přísálí k hlavnímu sálu.

     Obě budovy na náměstí se architekturou lišily, obě však prozrazovaly sympatie k dobovému novorenesančnímu slohu. Ve skromných zlínských poměrech působil dvojdům zářící novotou jako zjevení. Architektura s dekorativními rysy náležitě representovala a také svými rozměry rasantně překonávala okolní zástavbu. Ovládla celé náměstí, však také po jejím vybudování sem mnohem častěji mířily objektivy fotografů. Teprve o čtvrt století později vše překonala novostavba radnice.

Co bylo možná hlavní v období konce XIX. století je, že výstavbou záloženských budov vzniklo nové centrum společenského a kulturního života pro město a jeho okolí. A v pravý čas, když dům „U Anděla“, zvanýPagáčovo , pomalu chátral a dobovým požadavkům nestačil.

ObrazekSeverovýchodní roh náměstí Míru po odstranění domů na rohu Rašínovy ulice v roce 1983. Stav trval až do roku 2006, kdy došlo ke zbourání Záložny, obnažení celého místa, archeologickému průzkumu a zahájení výstavby Zlatého japka. Foto z března 1987.

 

Na Záložně se konávaly zábavy a bály, hrálo se tu ochotnické divadlo a vystupovaly zde kočovné společnosti – Štětkova, Trnkova a jiné, i divadla z Prahy, Brna a Olomouce. Hráli tu na koncertech světoznámí mistři Kubelík, Kocián a Ondříček, České kvarteto, zpívali Moravští učitelé, pěvec Burian a další. Konaly se také přednášky významných osobností veřejného a politického života. Stalo se též v roce 1909, že správa Záložny odmítla pronajat sál pokrokovým spolkům pro přednášku spisovatele Machara „Řím a antika“. A podobně i později, když měl ve Zlíně přednášet prof. Zdeněk Nejedlý a Julius Fučík. Pro správu Záložny to byly události málem osudné, jelikož vedly k odchodu pokrokových spolků do jiných míst.

Na Záložně také skupina mladých řemeslníků za vedení obuvníka Josefa Viktorína uspořádala první mikulášskou zábavu se zpěvy mužského sboru, který se stal základem pozdějšího pěveckého spolku Dvořák. Odehrávaly se zde i besídky žáků zlínských hudebních škol, školní rodičovské besídky i mnohá další vystoupení.

 V polovině dvacátých let zřídili na Záložně rovněž biograf (t.zv. kino legionářů). Napřed pouze němý, s doprovodem malého šramlu a od třicátých let se zvukovou aparaturou a promítáním prvních zvukových filmů. Patřil od počátku zlínskému spolku čsl. legionářů a po pětačtyřicátém jej přejmenovali na kino Oko.  Snad technická zastaralost celého zařízení zapříčinila, že vše probíhalo jaksi mimo přímý dohled censurních orgánů a na plátně i v letech šedesátých jsme mohli shlédnout filmy s Oldřichem Novým, Vlastou Burianem, Hugo Haasem, Adinou Mandlovou, Lídou Baarovou a sem tam nějakou zachovalou kopii Voskovce & Wericha. K filmům se prodávaly různé pokroutky, tvrdé bonbony Drops a Slavia, jednobarevní želé-gumoví hadi a další. Záložna tak rozšířila svůj záběr, stala se pro návštěvníky přitažlivější, sál i hostinské místnosti navštěvovanější.

Nutno zmínit - do roku 1937 zde jako číšník pracoval Jan Hrubý, člen válečného výsadku "Bioscop", jeden ze sedmi, kteří v kostele Karla Boromejského po atentátu na zastupujícího řísškého protektora R. Heydricha kladli odpor sedmisetnásobné nacistické přesile.

Obrazek

Fotografie Občanské záložny z roku 1942 - včetně "vítězného V" na historické budově. V dnešní době zůstala stát pouze fasáda z domu uprostřed a vlevo.

 Když v roce 1939 Občanská záložna oslavovala sedmdesát let od svého založení, nabídnula se i příležitost k zamyšlení nad její minulostí a posláním. Mladí zlínští občané a živnostníci ji založili jako Záložnou pokladnici. Poslyšme úvodní paragraf stanov, které byly schváleny 16. ledna roku 1869: „Podepsaní údové zamýšlejí si úvěrem u provádění svých živností pomáhati, a sice prostředkem Záložné pokladnice, do níž to jen od spoluúdův se přijímati a z ní jen spoluúdům peníze půjčovati budou.“

 „Spoluúdové“ překonali počáteční potíže a do roku 1873 už zde zapsali 188ého člena. Čistý výnos se používal ke společnému vzdělání. Nákupem časopisů a knih „pro poučení a vzdělání řemeslnictva, zvelebení rolnictví a povznesení průmyslu“. Ale též „kupováním vzorků a nákresů rozličných řemeslnických nástrojů a tovarů k poučení sloužící“. To všechno měli v místnostech spolku uloženo ke studiu a zapůjčení. Tento idealismus smýšlení mladých živnostníků stal se rovněž základem pozdějšího Čtenářského spolku i pokračovací školy živnostenské. Zákon o společenstvech z roku 1873 podnítil rovněž sestavení nových stanov i změnu názvu na „Občanskou záložnu“.

Obrazek

 

Mikuláš Kašpárek, starosta města Zlína v letech 1870-1882 a 1885-1898

 

Její první „ředitelstvo“ tvořili „obchodník Mikuláš Kašpárek, co ředitel a měšťané Antonín Minařík, co pokladník a pan Antonín Batia co kontrolor“. I když hlavním posláním ústavu byla podpora živnostníků, rolníků a podpora stavebního ruchu, pamatovalo se vždy i na účely vzdělávací a kulturní. Projevovalo se to podporou školství, čtenářského, hudebního a studentského spolku, hasičského sboru i pochopením pro české zájmy národní, podporou dalších veřejně prospěšných institucí.

K velkým činům patřila nepochybně i námi popsaná samotná stavba budov občanské Záložny v letech 1891 – 1892 a 1895 – 1896 pro společenské a kulturní potřeby města. Ústav zaznamenal stálý vzestup členů a vkladatelů a velké řadě občanů ve Zlíně i okolí pomohl při zřizování živností, hospodářství nebo při stavbě vlastních domů. Své poslání plnil ještě i po osvobození roce 1945. Ve čtyřicátém osmém roce došlo k začlenění do svazku čs. státních spořitelen. Budovy Občanské záložny ale sloužily dále, v letech sedmdesátých a osmdesátých byl sál zrušeného kina pivnicí, po převratu v roce 1989 zde působilo chvíli tržiště. Nejrůznější firmičky zde vyvíjely činnost až do poloviny roku 2005, kdy stále zchátralejší objekt opustili poslední nájemci. Z objektu zůstaly pouze čelní stěny záloženských domů, komerční centrum Zlaté jablko (nikoliv japko, jak by se slušelo s ohledem na tradici) vyplnilo letitou proluku i místo po zbořených objektech Záložny. Na místě kina Oko vzniklo (mimo jiné) i multikino, asi šest malých sálků s projektory.

Obrazek

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Obě záloženské budovy v prosinci 1990. Budova s kulatým vývěsním štítem zcela vpravo - vinárna "U slunce".

 

 V předchozím odstavci jsme se zmínili o proluce..... Severovýchodní kout náměstí dramaticky zasáhlo bourání r. 1983 , kdy byly odstraněny tři domy  stojící severně od Záložny (jejich historii jsme již načrtnuli, vzpomeňme narychlo jmen Kašpárek, Horák a Suska/Gerbec). Vznikla tak velká plocha a mezera, až do výstavby Zlatého japka sloužící jako nezáměrná zkratka chodců k zastávce trolejbusů.

Obrazek

Náměstí Míru, jak si je mnozí pamatujeme z let sedmdesátých. Po realisaci "Zlatého japka" nezbyl na místě již ani jeden historický dům.

 

nam.miru-z-posty.web

Foto zaslal p. Otakar Křemének. Severovýchodní kout nám. Míru cca rok před zbouráním.

posta-nam.miru-autor-web

Foto zaslal p. Otakar Křemének.

posta-nam.-miru-1-web

Foto zaslal p. Otakar Křemének.

 

Zpět k c.k. poměrům ....

V poschoďovém domě, sousedícím z jihu se Záložnou, nové konkurenci zdatně čelil hostinec „U slunce“ Vincence Kašpárka, který potom koupil tkadlec a hostinský František Směšný a převzala jej po něm jeho dcera M. Pavelcová. Tady se konávaly křtiny, svatby i rozloučení při pohřbech. A také se tu hrávalo loutkové divadlo a scházela se zlínská omladina.  

Za hostinského F. Směšného získal dům na důležitosti - bydlel v něm T.G. Masaryk, když při volební kampani r. 1907 bojoval o hlasy voličů k získání parlamentního mandátu ve vídeňské říšské radě. V přízemí hosté později navštěvovali restauraci "U Pavelců", která se od 60. let změnila v oblíbenou vinárnu se staronovým názvem "U slunce"; ve druhé polovině devadesátých let tu sídlila Hypobanka, poté obchody se šatstvem, roku 2006 objekt zbourali kvůli výstavbě Zlatého jabka.

Trh - Masarykovo náměstí Zlín  - 1938

 

Tak nám mizí historie před očima, žvýkána silou kapitálu. Vývoj ale nezastavíš, díky Zlatému jabku (nebo spíše Dešťovému Ovládači?) máme k disposici ony vzpomenuté archeologické nálezy, tak se pojďme dále procházet po historickém rynku.

 V souvislosti se změnami v severní části východního bloku domů jsme zmínili Suskovu (Zuzkovu) kavárnu. Abychom neuvízli v detailu – a přiznejme, dotyčný podnik sice nese genius loci místa, ale městotvorný ve srovnání se Záložnou nebo radnicí není – věnujme jí pár samostatných odstavců v kapitole o zlínských pohostinstvích.

Stará zlínská radnice  .... nebo spíše původní? Nevíme vlastně ani, jak renesanční „Radúz“ vypadal. Známe pouze mnohokrát přestavěnou verzi z devatenáctého století. Víme ale určitě, že budova byla na začátku minulého věku již značně zchátralá a víceméně dožívala, aby po roce 1921 udělala místo nové.

Severní straně náměstí – poslední, kterou jsme se ještě nezabývali – vévodily v řadě starých domů s vysokými štíty dvě stylově zajímavé budovy. Při vstupu do uličky Mlýnské vedoucí k Dolnímu mlýnu na Zarámí, to byl secesní hotel „Balkán, postavený roku 1912 kovářem Gajdůškem.  Za války se v něm scházel spolek nezávislých zvaný „Volná obec“. Před postavením Balkánu stál na tom místě rodný dům historika prof. Dr. Karla Stloukala.

Trh - Masarykovo náměstí Zlín 1938

 

Druhý patrový dům zdobený sgrafitem patřil majiteli firmy „Karel Meisel – Zlín, velkoobchod zemskými plodinami export-import“ v místě pozdější budovy Podniku bytového hospodářství (PBH). V jeho sousedství bychom našli oblíbený obchod smíšeným zbožím pana Josefa Tůmy – Dostaveníčko Sokolů – v bývalém domě stavitele Rychmana. Na jeho místě postavila ve 30tých letech dnešní dům  (známý v minulém režimu coby „Káva – čaj“) Rolnická záložna.

tohoto období pochází i budova Domácích potřeb  postavená místo dvou starých domů rolníka Sousedíka jeho synem a také dům vdovy Krausové s lékárnou „U anděla strážce“, která dala zbourat starý dům řezníka a hostinského Seiberta. Ve vedlejším domě č.p. 63 začali v roce 1894 s výrobou papučí sourozenci Tomáš, Antonín a Anna Baťovi. Domovní fronta mezi ulicemi Kovářskou (Bartošovou) a Mlýnskou (Mikuláše Kašpárka) patřila desetiletí velkému železářství Aloise Lidmily , který se sem přiženil. Dnes tam stojí budova hlavní zlínské pošty

Obrazek

Severní fronta dnešního náměstí Míru, snímaná z místa před současnou poštou směrem do Rašínovy ulice. Snímek pochází z roku 1908, ve druhém domě vlevo začali roku 1894 za pomoci šesti najatých zaměstnanců s výrobou obuvi sourozenci Baťovi.

 

Odedávna se na rynku konávaly trhy a jarmarky s boudami zlínských ševců, provazníků, hrnčířů i perníkářů, cukrářů a jiných řemeslníků. Týdenní trhy mívaly svoje místo mezi dvěma svatými nebo podél záloženského chodníku, jarmarky stávaly po celém náměstí.

Centrum bývalo živé. Probíhala veřejná shromáždění, koncerty zlínských kapel, cvičení hasičů i vystoupení cirkusů a provazolezců. Tady chodívala procesí a průvody o církevních svátcích i slavnostech zlínských spolků.

Centrum bývalo i klidné. Oasa pohodového posezení, korsování a klukovských her. Zde podle starozlínských pověstí objížděl za noci okolo rynku v ohnivém kočáře bezhlavý rytíř Miloš, aby se vracel na svůj bájný hrad na vrchu Hradíšťku. Romantiku klidu a pohody narušoval až mnohem později na své Fordce mladý Tomáš, jediný syn továrníka Bati. Na rozdíl ode dneška to nikomu nevadilo a bývalo to spíše středem klukovské pozornosti.

 

 Někdy v roce 1913 naposledy svítily na náměstí petrolejové lampy, pořízené za starosty Mikuláše Kašpárka. Stávaly v rozích rynku a u kašny. Nahradilo je stejnosměrné elektrické osvětlení vodní elektrárny v Dolním mlýně.

No a kašna? Žádné sochařské nebo umělecké dílo. Vznikla po velkém požáru roku 1829 jako užitková zděná kruhová nádrž asi metr vysoká, stažená železnými obručemi a se stříkající trubkou v kamenném podstavci uprostřed. V zimě ji proti zamrzání chránila dvojitá prkenná stěna vyplněná listím, pobitá šindelem a krytá nízkou střechou, kterou byla obložena.

Na závěr se podívejme na dláždění – dejme mu ten hrdý název s přivřením obou očí – po kterém klopýtali jak obyvatelé, tak účastníci mnoha slavnostních i politických akcí. Stejně tak se na něm kymácely i proslulé baťovské prvomájové průvody. Vzniklo za starostování nám známého Mikuláše Kašpárka a dělníci jej stvořili z oblázků vylovených ve Dřevnici a okolních potocích. Bývalo před tím hrbolaté a vymleté vodou, která sem stékala od kostela a z okolních dvorů (náměstí, jak zlínským známo, nestojí na rovině, ale na mírném svahu).

Dlažba z kočičích hlav vydržela dlouho, až do roku 1929. Tehdy náměstí vyasfaltovali. Vydlážděné tratuáry se ovšem objevily už před první světovou válkou, a to po obvodu.

Zprávy se zde šířily .... bubnováním. Jak za monarchie, tak i za první republiky. Naposledy se vybubnovávalo o vánocích roku 1927.

Snad se tímto článkem podařilo nastínit genius loci místa, který mohlo mít pouze v určité době a za daných podmínek. Jedinečnou, nepřenosnou atmosféru symbiosy každodennosti i svátečnosti.

Obrazek

PARK NA NÁMĚSTÍ MÍRU MÁ NA TOMTO WEBU SAMOSTATNOU STAŤ.

JARMARKY A ČTENÍ Z FOTOGRAFIE (severovýchodní roh) ROVNĚŽ DISPONUJÍ SAMOSTATNOU STATÍ.

O FIRMĚ A. LIDMILA V SEVEROZÁPADNÍM ROHU NÁMĚSTÍ.

Masarykovo náměstí Zlín - trhy (1938)