O zlínském kostele sv. Filipa a Jakuba

 
(akad. arch. Eduard Staša)

Naše pravda

Kapitolky ze starého Zlína

Těžko se píše historie byť i významné budovy městské, po níž nezůstaly téměř žádné stopy stavebních slohů minulých a máme k disposici pouze málo historie psané. Taková bývá jako by předem odsouzena k nezájmu historiků. Podobný osud si nese i zlínský kostel, dnes budova architektury spíše průměrné bez výrazných slohových rysů. O jejích stavebních počátcích a proměnách v průběhu staletí toho víme jen velmi málo. Možná, že právě proto přichází čas na drobný experiment – „domyslet“ historii této sakrální stavby.

První přímou zmínku o zlínském kostele můžeme najít v SVI. století, kdy „byl znovu vybudován a věž dostavěná v roce 1566 opatřena novými zvony“, jak uvádí zlínský historik dr. Karel Stloukal. Zajímavé – t.zv. inventář zlínských kostelů z roku 1806 uvádí letopočet 1550 na velkém zvonu, pořízeném Václavem a Janem Tetourem z Tetova a na malém zvonu dokonce rok 1511.

Počátek zlínského kostela se však připouští už dříve, a to po rozšíření městských práv v roce 1397. Za nepřímé doložení existence kostela se považuje počátek 15. století, kdy měl Zlín i faráře a v roce 1437 za vlády Šternberků stály v katastru zlínského panství kostely dokonce tři – ve Zlíně, ve Zbožné za Mladcovou a v Březnici. Pak nacházíme ještě přímou zmínku o prvním zlínském knězi – faráři Janu ze Lhotky z let 1435-1464. A vezmeme-li v úvahu zcela spolehlivý pramen z roku 1322, v němž se poprvé uvádí Zlín jako „oppidum“ – městečko, vzniká nutnost připustit existenci kostela už v této době, jak popíšeme dál. Pokud jde o dosud známé historické práce, v podstatě se nepovažuje za pravděpodobné, že by kostel ve Zlíně mohl být před počátkem XV. století.

A přesto nás bude lákat domněnka o dřívějším původu kostela a nebude to ani příliš postrádat dějinnou logiku a opodstatnění. Souvisí taková myšlenka totiž s obdobím založení Zlína jako kolonizačního městečka. Historik dr. Karel Stloukal důmyslným rozborem písemných pramenů objevil a doložil založení Zlína jako městečka v době přemyslovské kolonisace v letech 1257 – 1260 Vilémem z Hustopečí. O tom se můžeme podrobněji dočíst v jeho útlé knížce „550 let Zlína“. V letech 1220 až 1306 panstvo v českých zemích založilo více než sto měst. A při jejich zakládání se uplatňovaly dosti pevné zásady funkčního a prostorového uspořádání půdorysu. I když zatím nikdo nenalezl žádný písemný pramen, který by tato pravidla uváděl v obecnou známost, dochovaly se doklady o tom, že mnohá města vznikala na základě a empirie a analogie s městy dříve vybudovanými. Díky našim historikům umění a stavby měst se prokázalo dodržování určitých pravidel při volbě veřejných budov a jejich umístění v prostoru náměstí i mimo ně.

Je uznávanou historickou skutečností, že právě v tomto období rozvinutého feudalismu se vytvořily základy našich měst a městeček i jejich prostorové uspořádání, které bylo později už pouze dotvářeno. Vzhledem ke společensko-mocenským poměrům tehdejší doby i při srovnání s jinými městy lze bez uzardění vyslovit názor, že i kostel byl nedomyslitelnou součástí půdorysu města a jedním z jeho hlavních městotvorných prvků. A že se tedy bez kostela sotva mohlo obejít kolonisační městečko Zlín s jeho rynkem, situovaným vedle starší osady, severně pod ní. Kostel také vznikl jako katolický a i apoštolský titul vypovídá o jeho starobylosti.

Položíme-li si otázku, šlo-li o stavbu románskou nebo gotickou, ocitáme se ve sféře pouhých domněnek. V letech 1100 – 1250 vznikaly u nás románské kostelní stavby, podélné jednolodní, s půlkruhovitou apsidou pro oltář na východě a k východu orientované. A právě takovou polohu kostela nacházíme v našem případě na pozdějších obrazech Zlína před rokem 1600 a v r. 1746.

 Veduta (její fotografie, originál byl zničen roku 1945 při osvobozování Zlína) z období 1566 – 1580.

Tu ovšem nelze vyloučit, že původ orientace kostela můžeme hledat již v době kolonizační a že přetrvala až do období pozdního feudalismu. Pravda ovšem je, že architektonické podobě kostela v té době nevíme nic. I když jeho románský původ nelze vyloučit, zdá se přece jen pravděpodobnější, že vznikl jako románsko-gotický. Dá se tak usuzovat podle toho, že léta 1257 – 1260, kdy založili zlínské městečko, vládla v přemyslovských Čechách a na Moravě t.zv. přemyslovská gotika. Na čistě románské stavby máme území Moravy příliš skoupé, a to i ve významnějších městech. V případě Zlína vidíme tedy stavbu románsko-gotickou pravděpodobnější. Stále ale vedeme pouze hypotetickou úvahu. Spokojme se tedy s konstatováním, že se nám podařilo shromáždit dostatek důvodů k domněnce, že ve Zlíně stál kostel již ve XIII. a XIV. století a že tento nejstarší kostel měl pravděpodobně podobu románsko-gotickou, byl jednolodní, s apsidou na východní straně a hlavním vstupem od západu. Po jeho levé straně stála věž, posazená mimo osu hlavní lodě. Gotická podoba mohla dozrát pravděpodobnou přestavbou za vlády Šternberků koncem XIV. století nebo počátkem XV. století.

Podoba zlínského kostela, jak mohl (a nemusel) vypadat v době renesanční. V pozadí farní budova.  Kolorováno.

Období renesance se ve Zlíně pojí se jmény Tetourů z Tetova, Jana Kropáče z Nevědomí a Žerotínů v XVI. století, v jehož druhé polovině dochází k renesanční přestavbě kostela, zámku a radnice. Podobu kostela nám ukazuje obraz veduty z konce XVI. století. Vezmeme-li v úvahu, že v roce 1700 stál kostel po válečných vpádech „bez věže u kostela stojící“ (viz dr. Polišenský) a na obraze z roku 1746 vidíme jako barokní, pak můžeme dobu trvání renesančního kostela předpokládat od roku 1566 do období mezi léty 1700 – 1746. Pokud jde o renesanční slohovou charakteristiku věže kostela na vedutě, je zcela nesporná. Vznosnou stanovou střechu ve tvaru čtvercového jehlance s prohnutými hranami náběhu, kterou jsme vídali jako znak pozdně gotických staveb u nás, zde doprovází renesanční prvky štítů a ochozu věže i její hlavní hmoty. Vlastně případ doznívání pozdní gotiky v renesanci, který byl u nás dosti častý. Může nám to také napovídat možnou předchozí etapu stavebního slohu z období prvních Tetourů.

 Kostel sv. Filipa a Jakuba – renesanční podoba (z veduty)

Věž jsme mohli najít u západního průčelí kostela mimo osu hlavní lodě, která směřovala od východu k západu. Byla čtvercového půdorysu, zděná a kamenná, členěná po výšce římsami na jednotlivá patra a ukončená hlásným ochozem s kamennou balustrádou mezi pilíři, na nichž spočívala hlavní římsa s malými atikami. Završení zabezpečovala již zmíněná vznosná střecha, ukončená vysokou lucernou a cibulovitou stříškou s bání a křížem. Hlavní loď působí ve srovnání s věží skromněji, jak svou hmotou, tak i zastřešením a detailem. K poznání renesanční architektury kostela přispívá též jeho podrobná kresba zlínského učitele Vojtěcha Slavíka, provedená v roce 1937 podle veduty pro ročenku zlínské Živnostenské záložny. Dá se předpokládat, že ji vytvořil na podkladě originálu, který v té době ještě existoval.

V dalších úvahách o osudech zlínského kostela začneme rokem 1700, kdy stál bez věže a omezíme se i rokem 1746, kdy jej vidíme znázorněn na obraze neznámého mistra jako barokní. Můžeme z toho usoudit, že někdy v tomto období dochází k jeho barokní přestavbě. První vpravdě barokní šlechtou, která by mohla provést tuto přestavbu, byl rod Serényiů, který vládl na zlínském panství v letech 1655 až 1712. Historické skutečnosti však ukazují, že veškeré úsilí tohoto rodu se upínalo k budování honosného barokního sídla v Lomnici u Tišnova. Na jeho výstavbu dokonce přestěhovali i část zlínských obyvatel, což městu, ze třetiny vylidněnému třicetiletou válkou, určitě neprospělo (Přesídlen nebyl naštěstí zlínský švec Lukáš Baťa – Batík, jehož potomci o dvě stě let později začali novou historii města. Pozn. C.). I jinak poslední generace Serényiů nejevila o Zlín mnoho zájmu a po dvacet let tu nenajdeme stopy jejich vlády. Zdá se tedy naprosto na místě závěr, že k výstavbě barokního kostela ve Zlíně došlo až za vlády rodu Rotálů v letech 1712 – 1763. A to pravděpodobně už za panování Jana Leopolda Rotála v letech 1712 – 1716. Máme o Rotálech konečně i zmínku, že v letech 1711 – 1714 chtěli dokončit také dostavbu kostela ve Štípě. V tom mezidobí 1700 až 1712-16 stál kostel pravděpodobně pouze provisorně upraven, jak jsme to mohli vídat i v dobách pozdějších.

 Barokní podoba dle obrazu z roku 1746

Podobu barokního kostela máme už na zmíněném obraze z roku 1746. Ale existuje i výkres věže ve státním olomouckém archivu, nesoucí název „Zlyner Kirchen Thurm“ s latinským dopisem datovaným 1759. V textu tohoto dopisu je uváděno datum 20. Juny 1734 a na jeho okraji napsáno „Campanile Zlinensis“. Sáhové měřítko na výkrese dovoluje určit rozměry horní části věže, a to její výšku od prahu balustrády po vrchol kříže asi 15 metrů, strana čtvercové základny věže měří asi 6,30 metru. Forma zastřešení s lucernou, cibulovitou stříškou, bání a křížem odpovídá obrazu z r. 1746. V olomouckém archivu lze také nalézti „Pečeť farnosti kostela zlínského svatých patronů Filipa a Jakuba 1793“ na staré listině, zvané „Sumarischer kirchenrechnungs extract“ , datované k 31. prosinci 1802. Na pečeti lze rozlišit značně stylizovanou podobu hlavního průčelí kostela s věží posazenou vedle hlavní lodi. Také na nejstarší mapě Zlína zvané „brouillon“ z roku 1780-90 je půdorys kostela orientovaný hlavní osou od východu k západu a s věží vlevo vedle vstupu. Kostel obklopuje hřbitov s kostnicí v jeho západním koutě a obojí obepíná zídka, která vytváří před vstupem do kostela zděnou bránu.

Vlevo od ní stojí dřevěný kříž a od fary přes kudlovskou cestu protéká potok směrem do ulice Otrubné. Samotný kostel má vysokou, římsami členěnou věž čtvercového půdorysu s oknem v každém patře, zakončenou hlásným ochozem a hlavní římsou. Ochoz disponuje kamennou balustrádou a v jejím zábradlí zabudovanými hodinami. Nad hlavní římsou se vypíná osmiboká cibulovitá střecha, ukončená lucernou s římsovými motivy, následuje stříškový náběh s cibulkou, bání a křížem. Zděné tělo věže mohlo mít výšku asi 18-19 metrů, celková výška věže dosáhla asi 33 metrů. Architektura věže výrazně připomíná stejný útvar dnešního vizovického kostela. Hlavní loď s presbyteriem je poměrně nízká, v členění hmot a průčelí skromnější. Z obrazu ale vyplývá, že díky jeho poloze je účin kostela v celkové podobě města dominantní.

V letech 1800 – 1807 dochází k velké, můžeme říci zásadní přestavbě kostela, když od roku 1804 začíná na zlínském panství vládnout rod Klaudia Bretona, poslední feudální rod francouzského původu. V záznamech „Památní knihy fary zlínské a soupisu listin důležitějších“ se uvádí, že roku 1800 byl již kostel příliš malý a hrozil zřícením. Když vezmeme v úvahu, že na mapě Zlína z roku 1829 máme kostel poprvé otočen svou hlavní osou od severu k jihu (podobně jako na Zedníkově obraze z roku 1846), pak se zdá nepochybné, že k tomuto otočení došlo právě v době této velké přestavby. K otočení muselo ale dojít z důvodů čistě praktických.

Stovky, možná tisíce obyvatel, které se sunou denně po chodníku na tř. Osvoboditelů, mezi kostelem a silnicí, procházejí přes původní loď chrámu. V té za jejích časů, v souhlase s dobovými zvyklostmi, bývali též pohřbívání kněží a mniši.

Jednoho červnového dopoledne r. 1977 parta dělníků, kteří hloubili jámu pro sloup trolejbusové dráhy (změna vedení linek v souvislosti s výstavbou podchodu na nám. Práce), narazila na trosky stropu vyzděného hrobu, lidskou lebku a kosti. Na místo povolali též Veřejnou bezpečnost s fotografem.

Jednalo se, jak se již bystrý čtenář stránek dovtípí, o krypty z původní kostelní lodi. Pozice věčného odpočinku se rozplývá, drcena technikou a hlukem z dopravní komunikace.

Původní poloha kostela totiž neumožňovala jeho zvětšení směrem východním, kde tomu bránila ulice ke Kudlovu i budova fary. Je však možné (ba pravděpodobné), že nebyla změněna poloha věže (ta je tak dodnes nejstarší částí kostela a vlastně nejstarší zlínskou stavbou vůbec). Jak uvádějí archivní záznamy, stavělo se ukvapeně a neodborně, a tak během stavby dne 29. září 1803 ve 20 hodin se chrámová loď zřítila. Majitel panství Klaudius Bretton dal kostel znovu vybudovat holešovskému stavebnímu mistrovi Galuškovi a v roce 1807 došlo k jeho vysvěcení. A v této podobě stál kostel přes deset let, když 9. července 1819 vyhořel. V „Artikulích literáckých od roku 1611 pro poctivý řád ve Zlíně“ se o tom říká, že požár vznikl v pátek o dvou hodinách odpoledne ve dvoře Macháňova domu, zvaného Podchlévský. Vyhořel kostel, fara, škola a na věži kostelní se roztavilo šest zvonů, „které jako krásná harmonie zeštemované byly“. Stalo se za velebného pana faráře Tomáše Zymka Zlínského. Vyhořelý kostel byl opatřen prozatímní střechou a stál tak až do roku 1827, kdy jej dal Klaudius Bretton znovu pokrýt. V roce 1830 se opravy dokončily a věž 11 sáhů vysokou ještě zvýšili a pokryli. V roce 1834 se pořídily věžní hodiny, v interieru potom znovu postavily všechny tři oltáře, kazatelna a křtitelnice dostaly novou výzdobu a byly zalabastrovány. Přestavby a nové výzdoby se dočkaly rovněž varhany o 18 registrech, koupené kdysi z kostela sv. Anny v Holešově. Od vídeňského malíře Leonarda Rufse pocházejí hlavní oltářní obrazy. Takto upravený kostel by měl odpovídat podobě na Zedníkově obrazu z roku 1846. Ve srovnání s předchozím kostelem barokním jde vlastně o zcela nový, podstatně větší svatostánek, svým charakterem a architekturou městštější, jemuž by slušel název barokněklasicistní. Podíváme-li se na mapy z let 1829 až 1897 a 1910 zjistíme, že jeho půdorysná podoba se v podstatě nemění a že i dnešní půdorys má původ v letech přestavby 1800 – 1830. Také komposice hlavního průčelí, výškové členění věže římsami a okny, hlavní vstup i odstupňování postranních štítů pro obou stranách věže, to vše již velmi připomíná pozdější úpravu kostela na sklonku století. Pouze věž nedosahuje dnešní výše, má malebnou cibulovitou střechu, pod jejímž polokruhovým průlomem římsy ukazují čas hodiny. Věž postrádá hlásný ochoz a její završení tvoří vysoká lucerna, krytá stříškou, bání a křížem. Hlavní loď je oproti době barokní podstatně širší a vyšší.

Klasicistní podoba (z obrazu z roku 1846)

Tím však dramatická historie kostela zlínského nekončí. S velkým úsilím a s obětmi vybudovaný kostel, který představoval nepochybně i hodnotu architektonickou, 28. května 1849 znovu vyhořel. Shořela celá vazba střechy i s věží, zvony a hodinami, zakoupenými obcí v roce 1834. Za oběť padla znovu i fara a škola pod kostelem. Ve městě tehdy vzalo za své 138 domů, celá třetina z celkového počtu. Několik let před požárem, roku 1842, došlo k přemístění hřbitova od kostela na pole „od fary vyměněné“ nad kudlovský potok, kde zůstal až do roku 1932. Kruté následky požáru, spojené s náklady na opravu i pořízení nových zvonů, musel krýt tehdejší farář P. Alois Theiner z osobního majetku. Upadl totiž v nemilost církevních úřadů pro své styky s K.H. Borovským. Uvádí se však také účast Klaudia Brettona, který dal v roce 1850 kostel opravit a cihelnou krytinou pokrýt. Věž opatřili pouze provisorní střechou. Z té doby pochází pravděpodobně také kamenný erb Brettonů nad hlavním vstupem, dodnes zachovalý. Podle dobových údajů byl „chrám 21 stop dlouhý a 9 stop široký“ (t.zn. asi 38 x 16 metrů), všecek klenutý a „kvádrami dlážděný“. Po každé straně presbyteria stály sakristie a nad nimi po jednom oratoriu. Pod pavlačí, t.j. pod kůrem a na pravé straně pod věží krypta „od majitele statku Klaudia Brettona zbudovaná, i kaple a oltář v gotickém slohu ze dřeva vysoustruhovaný s obrazem sv. Cecilie“. V jiných pramenech však můžeme čísti, že šlo o kryptu z nejstarších dob, za Brettonů pouze rozšířenou. V kryptě měly najít svůj poslední odpočinek snad tři osoby již před rokem 1790 (kdy bylo pohřbívání v kostele zakázáno) – jejich totožnost však není známa.

Brettonové se presentovali jako poslední „stylotvorný rod“ v historii zlínského kostela. V roce 1857 končí jejich vláda a panství kupuje roku 1860 brněnský továrník Leopold Haupt, obdařený šlechtickým titulem von Buchenrode.

Podle záznamů v památní knize farské z roku 1872 se v dopisech zlínského faráře P. Jana Souška a děkana napajedelského na arcibiskupskou konzistoř uvádí, že „stav kleneb je tak hrozivý, že hrozí uzavření kostela“. Klenutí utrpělo nezakrytím střechy po požáru, stahovali je železem, ale stále opětovně praskalo. Věž měla stále provisorní zakrytí a teprve 28. srpna 1884 se olomoucké konzistoři oznamuje, že „stavba střechy věžové chrámu Páně zlínského je dokonána nákladem 7000 zlatých“ a žádá o vysvěcení na den 2. září 1884. Věž znovu i opravili a zvýšili a 1. září toho roku o desáté hodině dopolední konána slavnost zasazení báně a kříže za účasti starosty města Mikuláše Kašpárka a majitele panství barona Leopolda Haupta.

Tato dostavba věže se stala poslední velkou architektonickou a stavební úpravou. Od r. 1884 můžeme zobrazovat zlínský kostel s vysokou jehlancovitou střechou, která přetrvala až do dnešních dnů. Jejím navrhovatelem i budovatelem je podle všeho hradišťský architekt a stavitel Dominik Fey. Nedá se říci, že jde o šťastné řešení. Kostel pozbyl charakter historického stavebního slohu v době, kdy u nás vznikaly pozoruhodné stavby romantismu a secese. Jeho vnější vzhled se ustálil na této řemeslně možná dokonale, ale „bezstylové“ provinciální úrovni a v dalších letech již probíhají změny především v interieru kostela.

(Katolický) kostel sv. Filipa a Jakuba v podobě, jakou si uchovává od roku 1884 prakticky dodnes. Fotografie je z roku 1931, vlevo vidíme nízkou budovu původní Živnostenské záložny, vpravo nejstarší zlínskou školu, která bude o rok později zbourána.

Úpravy interieru začaly vlastně již v roce 1866, kdy ozdobilo chrámové stěny čtrnáct obrazů křížové cesty od malíře Fr. Zedníka (ano - toho, dle jehož obrazu z roku 1846 popisujeme starý Zlín, pozn. C.) a jeho syna. V roce 1876 přibyl nový oltářní obraz patronů sv. Filipa a Jakuba od malíře Josefa Kesslera – starý obraz zničila vlhkost zdiva. V roce 1904 prošel komplexní změnou hlavní oltář a boční byly upraveny. Stropy hlavní lodi – až do té doby prázdné – ozdobily obrazy vídeňského malíře Schmidta.

Ještě před válkou – v roce 1909 – dostal kostel darem mramorovou křtitelnici a ve třináctém roce, za působení faráře Ignáta Nepustila, o Vánocích zazářilo elektrické osvětlení. Koncem války, roku 1917, padly za oběť rekvírování kostelní zvony, pořízené v roce 1850 farářem Theinerem. V osmnáctém roce hlavní loď ozdobila barevná okna, dar zlínských farníků. Ve dvacátém roce se mohlo začít vyzvánět ocelovými zvony z Vítkovic a počátkem třicátých let zazněly nové varhany od bratří Riegrových z Krnova. Na kamenné desce nad hlavním vstupem do kostela se uvádí provedení větších oprav také v letech 1927 a 1938. A v letech 1943-44 rozšířili kůr a vymalovali celý kostel. V roce 1968 obnovili fasádu a věž pokryli měděným plechem. V roce 1967 zmizela stará fara a vznikla nová v Sadové ulici (za kostelem). V letech 1969-70 renovován interier v duchu liturgických dekretů druhého vatikánského koncilu podle návrhu akad. malíře Františka Peňáze z Hřivínova Újezdu. Mozaiky nad oltáři provedl výtvarník Antonín Kouba z Prahy.

Čtrnáct starých obrazů křížové cesty z roku 1866 bylo přemístěno do kostela v Osvětimanech. K neprospěchu místí historie – z interieru zmizel prvek, udržující kontinuitu s minulostí. Souhrnně vzato – výsledný dojem z výše popsaných nových úprav nesplnil očekávání. I přesto si v celkovém dojmu interier kostela uchovává ušlechtilé proporce i měřítko a navozuje pocit intimního soustředění a vnitřního klidu. Citlivá úprava nástropních maleb, původní okenní vitráže i zdařile provedené rozšíření kůru k tomu nemálo přispívají.

Portál zlínského kostela s erbem Brettonů

Tak se uzavírá stavební historie zlínského kostela sv. Filipa a Jakuba. Na jeho osudu se ukazuje, že Zlín, pohlcený v letech mezi dvěma posledními válkami moderní strukturou architektury a urbanistiky funkcionalistické, prožíval také svá období historických stavebních slohů, po nichž nám zde zůstalo již velmi málo.

Celkový pohled na kostel sv. Filipa a Jakuba z poslední doby (exponováno v létě 2006).