Jdi na obsah Jdi na menu
 


o zlínské radnici
 

ak. arch. Eduard Staša

Kapitolky ze starého Zlína, 1990

Naše pravda, 1986

 

Ve druhé polovině roku 1586 prožívali obyvatelé Zlína slavné dny. Město dokončilo stavbu nové radnice na západní straně rynku. Budova to byla jednopatrová, vystavěná zlínskými měšťany v renesančním slohu v závěru 16. století, které bylo v životě města obdobím dlouholetého klidu a hospodářského rozmachu. Svědčí o tom také renesanční přestavba kostela, dokončená v roce 1566 i budovy zámku v r. 1571 až 1580. Město mělo v těch dobách své lázně s lazebníkem, špitál s felčarem, školu, ale také tři mlýny, dva pivovary a sladovnu, cihelnu i jatky a další významné budovy a hospodářské objekty. Bylo to období vlády významného rodu Tetourů z Tetova, od roku 1571 pak Jana Kropáče z Nevědomí, Žerotínů a Cedlarů z Hofu.

Naši dědové z budovy radnice zažili už jen kamenné ostění s renesančním vlysem a s vytesaným datem 1586 u vstupu do zasedací síně v prvním patře. Mluví o tom i zlínský historik dr. Karel Stloukal, rodák z domu č.p. 60 na severní straně náměstí, autor stručné historie, vydané ke 550 letům města Zlína. Považuje tento architektonický fragment, který zde byl až do požáru v roce 1921, za svědectví o „její starobylosti a původní výstavnosti“. Popravdě řečeno, nezachovalo se nám nic o tom, jak vypadala tato renesanční stavba.

Vezmeme-li v úvahu staletá chátrání budovy a požáry (o vypálení radnice je zmínka například v r. 1635) i všechny stavební proměny, jimiž musela projít, pak se nelze divit, že na nejstarších fotografiích z rozmezí 19. – 20. století nenajdeme už žádnou stopu po jejím původním vzhledu.

Nepomohou nám ani obrazy z let 1746 a 1846, kdy je radnice znázorněna v příliš nepřehledném záběru. Jedna věc však stojí za zmínku. Je to uvedení radnice na obraze městské veduty, jejíž původ klademe mezi léta 1566 až 1581. To napovídá, že budova zde musela být už před renesanční přestavbou v roce 1586. A není to v rozporu s jinými historickými prameny, podle nichž je radnice ve Zlíně doložena už v roce 1569. Koneckonců se první radnice v českých zemích začaly stavět v průběhu 15. století na náměstí při tržišti, obyčejně na místě vybouraných domů. Nebylo tomu zřejmě jinak ani ve Zlíně.

Máme tedy před sebou starou fotografii západní strany náměstí z doby před první světovou válkou. Zadíváme-li se na ni pozorněji, nelze nevidět, že levou stranu průčelí radnice od jihu tvoří budova architektonicky odlišná a jakoby samostatná. Porovnáme-li mapy města z let 1829 a 1877 i kronikářské záznamy někdejšího zlínského archiváře Ant. Slovenčíka, dojdeme k zajímavému závěru. Ukazuje se, že budova radnice byla někdy v první polovině 19. století rozšířena směrem jižním o sousední dům č.p. 11, který patřil zlínskému rolníku Matulíkovi (dům byl koupen r. 1893). 

Obrazek

Zlínská radnice v roce 1900.

 

Průčelí původní radnice tvořila pouze její pravá část, rohem vystupujíc í před frontu sousedních domů s hostincem.  Zdá se, že toto rozšíření budovy mohlo vést i k přemístění radní síně v patře, jak by o tom svědčila vysoká okna v průčelí. Renesančním kamenným ostěním, o němž byla řeč, se po roce 1900 vstupovalo do zasedací síně už novější, která neměla s původní už opravdu nic společného.  Pokud jde o sousední ustupující dvojici domů s obecním hostincem na rohu s ulicí „Na Žebračce“, později Kovářskou (Bartošovou, pozn. C.), mohly mít původ shodný s radnicí, mohly však také být součástí starší fronty náměstí.

 

 

Poslyšme svědectví zlínského měšťana z konce minulého století:

 

Občanská záložna byla až do roku 1890 umístěna ve starém ratúzi, v prvním patře, na západní straně. Do ratúza se přicházelo podloubím po strašně hrbolaté dlažbě. Vlevo z chodby se vcházelo do obecní kanceláře, v které po obecním písařovi Linkenheldovi úřadoval obecní tajemník Limanovský. Proti úřední místnosti byl byt obecního strážníka Klinkovského. Dále chodbou se přišlo k dřevěnému schodišti, jež vedlo nahoru do místnosti záložny a k obecní zasedací síni v prvním patře...

Obecní zasedací síň se uzavírala pěkně řezanými dveřmi opatřenými kováním a důkladnými zámky. Uvnitř síně stál ohromný stůl potažený zeleným suknem, okolo stolu rozestavěno 12 křesel se znakem zlínské obce. V čele visel uasedací síně visel krucifix a pod ním barvotiskový portrét císaře Františka Josefa I. Obraz byl zakryt zeleným organtýnem, aby široký zlatý rám a portrét sám nedošel nějaké úhony. Z bočních stěn se usmívali do zasedací síně korunní princ Rudolf se svou mladou ženou, korunní princeznou Štefanií.

Na ratúzi nechyběla ani šatlava umístěná ve dvoře. Do ní páni policajti všoupli toho občana, který jsa zmořen alkoholem nemohl trefiti domů, tam vstrčili také podezřelého vandrovníka, cikány, anebo toho, kdo spáchal nějakou neplechu. Nejednou se tam vyspal typický piják Čupela z Kudlova. Ale zadarmo to nebylo - své hříchy si pak musel druhého dne při veřejně prospěšné činnosti odpracovat. Bezpečnost zlínského okolí měla na starosti dosti početná a postrach budící četnická stanice, umístěná v panském domě v Kovářské (Bartošově) ulici. A opodál: Ano, opodál visel rovněž velikánský obraz, ale z něho šla hrůza! Znázorňoval totiž "Poslední soud", nebe a peklo. Na první půlce obrazu čert s vidlemi v ruce nabíral lidi na vidle a házel je do propasti pekelné. Na druhé půlce obrazu byl vymalován archanděl Gabriel s mečem v ruce a ukazoval lidem cestu do nebe, nad ním se vznášel Bůh v nejsvětější Trojici. Divné mně však bylo, proč archanděl vpouští do nebe jenom lidi, kteří měli hlavu ozdobenou mitrou, korunou, svatozáří, a postavy v podobě jeptišek a pod . a malé děti. A protože jsem cítila, že nejsem z těchto lidí, třásla jsem se strachem při pohledu na ten obraz. V této zasedací síni nechyběla ani železem obitá truhlice, která jistě sloužívala za obecní pokladnici dřívějším konšelům. Nyní tu truhlici nahrazovala ohnivzdorná pokladna.

Na chodbě u stropu býval upevněn a uschován prapor veteránů v červeném voskovaném plátěném "futrále" ....

Tak asi kolem roku 1900 se městská obecní rada skládala ze samých vážených a rozumných hlav. Tato rada se dovedla vhodně representovati i na veřejnosti. Páni radní nosívali černé kaiserröcky (císařské kabáty), černé kravaty, tvrdé černé klobouky a černé rukavice, v ruce drželi pěkné čagany. Přioděni bývali dlouhou, tmavěmodrou, řasnatou pelerínou z velmi jemného sukna, která se spínala na prsou mosaznou sponou. Pan Fey, bývalý architekt z města Uherského Hradiště, se prý jednou o této městské radě vyjádřil takto:

'Jako mladý stavitel jsem se ucházel ve Zlíně o opravu kostelní věže. Spatřiv v městské radě před sebou tak nóbl lidi, chvěl jsem se na celém těle. A smlouvat uměli znamenitě, neboť jsem pro jejich smlouvání prodělal na opravě věže pěkných pár tisíc .....' “

(T. Bartochová, Z dob starého Zlína, 1934)

 

Skutečností zůstává, že všechny uvedené budovy byly v 19. století už značně zchátralé. Svědčí o tom nejen zachované fotografie a svědectví našich předků, ale také zápis z jednání obecního výboru města Zlína z listopadu roku 1888 za starosty Mikuláše Kašpárka a tajemníka Josefa Limanovského.  

Uvádí se v něm, že staré budovy radnice č. 12, 13 a 451 nelze přestavět pro „přílišnou nákladnost“. Doporučuje se přistoupit ke stavbě nové, avšak je třeba zvážit, může-li se do toho pustit obec sama. Výbor se usnáší, aby „na památku čtyřicetiletého panování Jeho veličenstva Císaře a Krále Františka Josefa I.“ byla postavena radnice ve Zlíně spojením a vystavením obecních domů č. 12, 13 a 451 na náměstí. Podmínkou však je, že náklad nebude vyšší než 25 000 zlatých a ke stavbě se přikročí teprve v r. 1891, ev. 1892. Jen tak zřejmě souhlasil se stavbou tehdejší majitel panství baron Leopold Haupt.  

V budově měly být obecní kanceláře  a radní síň, ale i úřad soudní v případě, bude-li ve Zlíně soud povolen. Se zapojením Františka Josefa „do hry“ to nebylo špatně vymyšleno. Jenže zřejmě ani to nepomohlo. Protože už v červenci 1889 bylo toto usnesení zrušeno, od stavby nové radnice upuštěno a obec se musela spokojit se stavebními úpravami staré budovy.

 

Po zrušeném usnesení byl klid až do konce století i přes celou první světovou válku. Až do té osudné soboty 27. srpna roku 1921, kdy v 17 hodin 30 minut vypukl požár. Stará radnice vyhořela i se sousedním obecním hostincem „Na rožku“. Různých řečí a dohadů kolem tohoto požáru bylo tehdy ve městě dost. Nicméně obecní návěští (zpráva) z té doby obyvatelům města oznámilo, že „Státní zastupitelství ustoupilo od stíhání neznámých pachatelů pro zločin žhářský ve Zlíně“, a to dnem 7. 9. 1921. 

Obrazek 

 

Zlínská obec pak vedla spor s pojišťovnou Moldavia Generali – akciová společnost v Brně o výši náhrady škody. Radnice byla pojištěna na částku 30 000 Kč, pojišťovna však odhadovala škodu na pouhých 12 625 Kč. Jak spor dopadl, nevíme. Víme však, že starost o stavbu nové radnice začala dávno před požárem. Už v červenci 1918 za starostenství továrníka Frant. Štěpánka zadalo město vypracování náčrtů na novou radnici prostějovské firmě R. Konečný a J. Nedělník.

 Náčrty nedopadly dobře. Proto byla v roce 1920 vypsána soutěž na projekt nové radnice. Zúčastnili se jí členové Spolku čs. inženýrů a architektů i Společnosti architektů v Praze, ale i některé soukromé firmy. Porota za předsednictví pražského profesora ing. arch. Pfistera zasedala 29. 7. 1920. Její závěrečné usnesení se nám však nezachovalo. 

Až teprve ze zápisu stavební komise města z prosince 1921 se dovídáme, že na zasedání městské rady za předsednictví tehdejšího starosty Frant. Nováka byl k realizaci doporučen návrh zlínského rodáka arch. F.L. Gahury.  

radnice-gahuruv-projekt-web

Potom už dostávají události spád a 13. srpna 1922 se konala slavnost položení základního kamene. Bylo pozváno mnoho hostů a organizací, postavena tribuna u kašny na náměstí, vyhrávalo několik hudeb. Přerovský pivovar – jak říká záznam v kronice – dodal k obecné spokojenosti pivo na oslavu zdarma. Dobrou náladu poněkud pokazil prudký spor, který vzplanul nad protibaťovským prohlášením, které mělo být vloženo k základnímu kameni.

Poté bylo vypsáno nabídkové řízení na stavbu nové radnice, kterého se zúčastnilo několik stavitelských firem, aby nakonec stavbu provedli Frant. Malota a spol. z Bratislavy a J. Krajča z blízké Kroměříže. V polovině r. 1924 byla stavba dokončena a zkolaudována.

náměstí Míru - západní fronta

radnice ve Zlíně

Trojfoto staré radnice, radnice stavěné (1923) a radnice v červnu 1991.

 

Po téměř 340 letech prožívalo město a jeho obyvatelé znovu slavnostní chvíle otevření nové radniční budovy. I když poněkud zkalené událostmi předvolebního boje v roce 1923.

Tehdy firma Baťa postavila vlastní kandidátku do obecních voleb a nová radnice (která byla dílem předchozí socialisticky orientované správy města) se stala předmětem útoků pod heslem „K čemu je městu radnice za šest milionů, když by stačila za šest set tisíc“.

Pravda je, že původní předpokládané náklady na stavbu – jeden milion 473 tisíc korun – nebyly dodrženy a obec se zadlužila. S těmi šesti miliony to však bylo předvolebně nadsazené.   Když pak byl Tomáš Baťa zvolen starostou a továrna ve svorné personální unii s obcí po více než dvacet let vládla městu, ukázalo se, že nová radnice přece jen nebyla tak zbytečně velká. Nakonec musela být v roce 1936-37 rozšířena v Bartošově ulici ve výšce všech pater až k sousednímu domu Žaludkova krejčovství. Tak skončila stavební historie zlínské radnice.

Patří k prvním realizacím architekta a sochaře F.L. Gahury po jeho návratu z pražských studií. Jeho dílem je i socha kováře na severní straně nároží budovy, jejíž interiéry prozrazují sympatie k tehdejší vlně českého kubismu. Je přirozené, že celé dílo nese stopy dobového hledání a formování názorů na rodící se moderní českou architekturu.

Vzniklo tu nicméně dílo pozoruhodné svým osobitým, poněkud robustním výtvarným pojetím, stavba je jednoduchá a lapidární, oproštěná od zdobivého detailu. Dílo zdařile vkomponované do prostoru náměstí a přilehlé ulice se stalo neodmyslitelnou součástí centrální části města a jeho náměstí. A zůstává jím podnes.