MIKULÁŠ KAŠPÁREK, starosta Zlína
Ak. arch. Eduard Staša, Paeddr. Jindřich Bobák + Cygnus
V této stati se budeme blíže zabývat osobou ve Zlíně XIX. století možná nejviditelnější. Mikuláš Kašpárek starostoval od r. 1870 do r. 1882. Pak - po tříleté přestávce, kdy jej „zastupoval“ bratr Vincenc - se do funkce vrátil a sloužil od roku 1885 do roku 1898. Neuvěřitelných 25 let.
| Portrét Mikuláše Kašpárka |
V jeho prvním funkčním období historickými zvraty a katastrofami deptaný Zlín překonával nepěkné následky požáru v r. 1849. Po smrti podnikavého majitele panství Klaudia Brettona obec ztratila trvalejších zdrojů pro svůj rozvoj. Nic jí nepomohlo uvolnění poddanských pout v r. 1848. Peníze stojí až v první řadě ...
Krupobití, požár, zničené domy a veřejné budovy. Něco zahladili Kašpárkovi předchůdci (škola 1859; kostel provisorně 1850), další čekalo na starostu – sešvagřeného s Tomášem Tlustákem, starostenství zůstávalo v rodině - osobně.
V roce jeho prvního nástupu do funkce (1870) Zlín plnil roli nenápadné zastávky na trase mezi Otrokovicemi a Vizovicemi. Spojení směrem západním zajišťovala prašná Malenovská cesta, na východ směřovala Přílucká (Vizovická) v trase dnešní Kvítkové, Březnická vedla na jih a fryštácká (Dlouhá) na sever k Holešovu.
Poštovský vůz projíždí Potrubnou/Otrubnou (tř. T. Bati) ulicí, foto z r. 1895.
Žádné správní orgány, žádné výkonné – soudní okres představovala Napajedla, politický Uherské Hradiště. Dokonce ani zákonem předepsaní hasiči tu nepůsobili. Pouze malá policejní stanice o dvou strážnících a pošta bez telefonu a telegrafu. Přesto se Zlínu za starostování Mikuláše Kašpárka přihodilo něco neočekávaného – vykročil do století elektřiny, mobility výrobních prostředků, pracovních sil a velkoprodukce. Pozdější rozmach sice Kašpárek nezažil, přesto on to byl, kdo stál u jádra pozdější expanse do celého světa.
Přitom konec XIX. století na zlínské radnici vypadal dosti divoce. Jako by obec unášel jiný proud, nezvladatelný a nekontrolovatelný.
5. září 1899
Schůzi obecního výboru řídil náměstek A. Batia, starosta Mikuláš Kašpárek musel neodkladně odcestovat do Vídně.
8. října 1899
Zahájena doprava na trati Otrokovice-Zlín-Vizovice. Zlínský starosta se o tuto jedinečnou událost připravil, dlel stále ve Vídni, podrobnějších zpráv o něm nebylo. Na cestě dopis.
13. října 1899
Na schůzi výboru náměstek A. Batia oznámil, že Mikuláš Kašpárek dopisem z 4. října 1899 resignoval na funkci starosty.
28. října 1899
Zlínský starosta se v jednom vídeňském hotelu zastřelil. „Chtěl čestně odejít z tohoto světa pro své rozhárané finanční problémy a nesnáze, které byly přioděny hrou na burse a také domácí starosti hospodářské mu přerostly přes jeho poctivou hlavu“, píše o tom stará rodinná kronika. 2)
9. listopadu 1899
Novým starostou zvolili Antonína Batiu, zámečníka – živnostníka z Hlavní (Rašínovy) ulice. Byl (dle pamětí Jana Antonína Bati) vzdáleným příbuzným rodiny Baťů-ševců. Tomuto starostovi a jeho pomocníkům se natolik nebude chtít z radnice odejít, že až intervence poslance za Zlínsko T. Masaryka prorazí blokování uspořádání voleb ve městě (měly se odehrát v roce 1906, k urně se šlo v září 1908).
Firma Baťa opouští dům Vincence Kašpárka (bratra Mikuláše a současně jeho švagra) na náměstí, stěhuje se Dolních zahrad k novému nádraží; do Zlína přichází Jan Antonín Baťa s bratry; Tomáš Baťa vyjíždí na zkušenou do Ameriky; stávky; bývalí baťovci zakládají nové továrny .... ne, tohle Mikuláš Kašpárek nezažil. On pouze položil kvazizáklady budoucí prosperity. Proberme si jeho starostenské období ve světle událostí pro město významných, přidejme pár perliček z radničních spisů.
Ctihodný Mikuláš Kašpárek, vyznamenaný v prosinci 1898 zlatým záslužným křížem za třicetileté starostování1), byl při:
1870: zvolení starostou ve Zlíně.
1873: založení továrny na obuv Francouzem Robertem Florimontem. Ve Vídni tehdy proběhla světová výstava, po ní následoval velký finanční krach.
1873: tom, když se Karel Suska, kavárník a provozovatel fiakristické dopravy, o němž se blíže zmiňujeme {ZDE}, dopustil banálního přestupku – bez stavebního povolení si rozšířil stodolu. Dostal pokutu – platit do obecní pokladny ročně dva zlaté. Tento vážený měšťan požádal o prominutí trestu, obecní výbor jeho supliku zamítnul.
1874: založení první hasičsko-sokolské jednoty v kraji knězem Aloisem Potěhníkem, farářem a spisovatelem v Malenovicích.
1874: podání žádosti o postavení nové české měšťanské školy ve Zlíně.
1882: zvolení svého bratra Vincence Kašpárka zlínským starostou.
1882: aktivitě zemské školní rady, která se městu snažila vnutit německé školy. To se ubránilo a odmítlo. Blíže:
Tajemník radnice Limanovský (o jeho osobě v dalším textu) a starosta Vincenc Kašpárek – uspěli - mimo jiné - v otázce národní. Ve Zlíně toho času žilo kolem osmi židovských rodin, které se živily obchodem s obilím, koloniálním zbožím a textilem. Byly různé sociální úrovně, méně komerčně zdatné provozovaly i zahrádky a malá políčka.
Vztah těchto rodin k moravskému prostředí se lišil případ od případu. Jeden ze židovských obchodníků, v jehož rodině se nemluvilo jinak než německy, domáhal se u městského úřadu zřízení německé školy. Coby podpůrný argument si zvolil postoj, že do české školy své děti posílat nebude.
Radnice žádost zamítla. Židovský podnikatel nato zorganisoval z dnešního hlediska celkem pochopitelnou akci – napsal novou. Získal pod ni podpisy svých soukmenovců i jiných občanů a vše poslal zemskému školnímu úřadu v (poněmčeném) Brně a na hejtmanství v Uherském Hradišti (také výrazně němečtějším nežli vesnický Zlín).
Město Zlín čekalo, jak ve druhém kole causy starosta s tajemníkem uspějí. Ti se snažili, seč mohli – jezdili po úřadech, vysvětlovali. Až do Vídně k nejvyšším správním orgánům museli. Snad jim pomohla existence celkem kapacitní české školy u kostela sv. Filipa a Jakuba, snad výřečnost. Nebo potřeba peněz nutných na novou investici?
Faktem zůstane, že žádost majitele obchodu ze zlínského náměstí byla zamítnuta.
1883: podání druhé žádosti o postavení nové české měšťanské školy ve Zlíně. Lze chápat i jako antiúřednické zabezpečovací opatření proti skutkům, popsaným v předchozím roce.
1884: vzniku (dobrovolného) hasičského sboru. Po 106 letech (!) se tak naplnil „Požární řád pro Markrabství moravské a Vévodství slezské ze 24. 1. 1878“, samozřejmě v novějším hávu a pod patronací obce.
1884: tom, když zlínský kostel sv. Filipa a Jakuba získal svou dnešní podobu. Jednalo se o definitivní nápravu stavu po požáru r. 1849, autorem je dle některých tvrzení snad Dominik Fey 4), který se daleko výrazněji a stylověji zapsal do historie města až stavbou Záložny a Měšťanské školy F.J. I.
1885: svém druhém zvolení starostou.
1886: vzniku nové vlakové osobní zastávky v Otrokovicích .
1886: zřízení telegrafního úřadu ve Zlíně. Fa. K. Meisl přispěla obnosem 200 zlatých.
1886: založení literátského (čtenářského) bratrstva ve Zlíně dlouholetým tajemníkem zlínské radnice Josefem Limanovským 3). Ten - kulturně činný - spoluzaložil i další veřejně prospěšné spolky, podílel se na životě města, má zásluhu na výstavbě Lokální železnice Otrokovice - Vizovice, ... etc., etc. „Bratrstvu“ vedl záznamy, které dále zpracoval nám známý zdroj informací – akad. arch. Eduard Staša.
1887: zprávě, že ve Vizovicích vyhořelo 129 domů, 84 stodoly a 104 chlévy. Škoda a bída byla obrovská, za své vzaly také písemné památky města Vizovic a městský archiv.
1891: jedné z největších povodní Dřevnice, spojené s bouří a průtrží mračen. Nadělala velké škody.
1891: jednání, které 12. října rozhodnulo pro nespolehlivost odejmouti natahovací službu kostelních hodin Františku Hechlerovi. Štafetu převzal hrobník František Januška.
Zlínský kostel sv. Filipa a Jakuba v roce 1931.
1892: zavedení zlaté korunové měny a zvolení březnického rodáka Dr. Th. Kohna arcibiskupem olomouckým.
1894: založení obuvnické dílny na náměstí sourozenci Baťovými. Sídlila v patrovém domě starostova bratra Vincence Kašpárka. Prazáklad dnešního Zlína.
1894: zprávě, že ve Vizovicích opět hořelo - vzplanulo 38 domů a 14 stodol i s obilím.
1894: rozhodnutí, ve kterém Zemská školní rada povolila zřídit ve Zlíně měšťanskou školu.
1897: postavení nové, dvouposchoďové školní budovy v Zahradní ulici a
objektů Občanské záložny na náměstí.
1898: započetí stavby železniční dráhy Otrokovice – Zlín – Vizovice,která
pak – zmínili jsme starostovu nepřítomnost - r. 1899 zahájila provoz.
1898: přebírání zlatého záslužného kříže za třicetileté starostování.
1899: 28. října se M.K. zastřelil (na burse prohrál celý svůj majetek). Zlínským starostou zvolili Antonína Batiu.
Kvapem pílíme ke sklonku života Mikuláše Kašpárka a k začátku industriálního vzepětí Zlína. Ne všechny aktivity a pokusy skončily zdarem, podívejme se alespoň na jednu nepovedenou, letitou causu zlínské radnice. Tuhle problematiku jsme řešili již v kapitolách o radnici a městském pivovaře/soudu, zjednodušujme:
17. listopadu 1888 Mikuláš Kašpárek předsedal obecnímu výboru. Na něm se mimo starosty a tajemníka Limanovského zúčastnili další čtyři radní, aby projednali doporučení finančního výboru k problematice postavení nové městské radnice – alespoň tak zněl rezultát rozboru. Stará renesanční radnice představovala v podstatě slepenec tří domů v mizerném stavu.
Městský výbor se usnesl, že „na památku 40 let panování Jeho Veličenstva Císaře a Krále Františka Josefa I. bude postavena radnice nová, spojením tří zmíněných domů. Ku provedení stavby však budiž přikročeno teprve roku 1891, ev. r. 1892 a náklad nesmí převýšit 15 000 zlatých“. (Starší zdroje uvádějí 25 tis. zl, což představuje cifru pravděpodobnější. Pozn. C.).
Tento úmysl smetlo o tři čtvrti roku později zasedání výboru (VII./1889), které předchozí usnesení prohlásilo za neplatné a vrátilo se k původní myšlence přestavby staré budovy. K ní nikdy nedošlo a výsledek dobře známe – požár 27. srpna 1921. Ale to už stojí mimo akční rádius života Mikuláše Kašpárka.
Další akcí – úspěšnou - odehrávající se v soumraku působení starosty Mikuláše Kašpárka, byl osud nové zlínské školy. Podrobně popsáno ZDE, buďme struční:
9. srpna 1890 usnesl výbor obce, že upustí od nadstavby druhého patra staré školy pod kostelem a doporučil zbudování zbrusu nové měšťanky. Stejně jako starší žádosti z let 1874 a 1883 i tato spadla pod kola rakouské státní mašinerie.
Příčina? Už zazněla: národní „moravanství“ zlínských, kteří preferovali školu českou. Zbývala trpělivost, důrazná a tvrdá mravenčí práce spočívající v ustavičném odstřelování rakouských úřadů. Povedlo se.
Österreich si vyhradil splnění jedné důležité podmínky – potřebné pozemky měla obec zajistit na vlastní náklady. Zde jednotnost názorů končila – hned čtyři varianty se vynořily, z nichž každá, jak už to bývá, měla mezi konšely své vášnivé zastánce i odpůrce.
Škola mohla stát buď na Dlouhé ulici, v Nadkostelí (Osvoboditelů), v Zahradní ulici nebo na náměstí. Poslední varianta měla dlouho navrch, její zastánce presentoval radní a předseda školní rady Antonín Minařík starší. Qui bono? Dnes už se nedopátráme, jako roli sehrávalo místo zvané „Na Minaříkovém“. Syn uvedeného radního, Antonín Minařík mladší zde za 6 750 zl. kupní ceny chtěl ve velkém domě provozovat poštovní úřad. To ovšem hned nevyšlo (1895) a tak až do roku 1909 v uvedeném objektu fungoval obchod se smíšeným zbožím.
Zasedání radních 12. prosince 1895 rozhodnulo o umístění objektu v ulici Zahradní. Pak následoval známý proces – ofertní řízení vyhrál stavař Dominik Fey z Uherského Hradiště, budovu vyprojektoval a postavil (za 57 825 zl.). Šest deputátních domků panského velkostatku s pozemky město přišlo na 10 tis. zlatých.
Školu budovali čtrnáct měsíců, za účasti Mikuláše Kašpárka slavnostně převzali (2. září 1897), ihned započala výuka. Jednalo se o ústav chlapecký, dívčí část přibyla o rok později. 
Třetí akcí, dokončenou za aktivní přítomnosti starosty Mikuláše Kašpárka, byla stavba Občanské záložny. Jednalo se o podnik soukromý, bankovní a složení jejího představenstva by dneska vyvolalo (přinejmenším) rozezlený křik o konfliktu zájmů. Správa Občanské záložny, sídlící v té době v pronajatých prostorech na radnici, měla „ředitelstvo“ vytvořené hlavně z městských konšelů.
Právě tato správa zakoupila koncem roku 1890 dům č.p. 174 rolníka Chalupského na východní straně náměstí ..... abychom se neopakovali, stať o zlínské záložně se nachází podrobně {ZDE} . Neztrácejme čas. Pouze dovršme povídání – jednalo se prakticky o dvojstavbu – první část, postavená Josefem Drahošem z Holešova, se presentovala již v říjnu 1891. Druhá, vybudovaná nám již známým D. Feyem z Uherského Hradiště, zahrnovala restauraci, kavárnu a hotel – otevřeli ji v roce 1897(6)5) právě městští představitelé – starosta Mikuláš Kašpárek, radní A. Minařík a A. Batia. Pro ně objekt představoval především nové centrum společenského a kulturního života odpovídající požadavkům doby.
Čtvrté dílo, natáčející vesnický Zlín k industrialisaci – železnici – už Mikuláš Kašpárek neviděl. V momentech slávy se ukrýval ve Vídni a zoufale řešil své finanční potíže. To se mu nepovedlo.
Na jeho počest zlínští pojmenovali jednu z ulic, vedoucí z náměstí (Míru) – spojku k Zarámí. Malá, nevzhledná ulička, lemovaná na západním okraji vesnickou zástavbou, hotel Balkán a jeho zázemí tvořily hranici strany východní. Poté se škvírou mezi Balkánem a Lidmilovou prodejnou dalo protáhnout přímo na náměstí....
Pak, roku 1979, zazněl výbuch. Lidmila se sesunul k zemi a ulice přestala existovat. Na jeho místě vyrostly Spoje se svým dvorem, radostně jsme mohli užívat něco na způsob skalní průrvy. Za určitý čas se k životu v úžině přihlásila Československá státní pojišťovna.
I tato stezka mezi opadávajícími zdmi zmizela v historii – obdrželi jsme průchod kovovým domem, bezejmennou pasáží. Oko po překonání strmých schodů může spočinout na pseudoBalkánu, poslední radosti trati.
Nezbývá nežli uzavřít stať o nešťastném Mikuláši Kašpárkovi přáním, aby se opět, po letech, dostalo nějakému veřejnému prostoru pojmenování jeho jménem.
1) Faktem je, že Mikuláš Kašpárek starostoval cca 26 let. Udělovatelé vyznamenání blahosklonně pominuli především tříletou přetržku 1882 – 85, kdy radnici vedl bratr Vincenc. Zvláštní úzus, který by v dnešní době kdekoliv v demokracii vzbudil bouřlivé emoce.
Volební zákony monarchie byly ovšem nastaveny odlišně, všeobecné volební právo neexistovalo a tak manipulace byla zjevně tolerována. Snad pro nemoc hlavního představitele....
2) Mikuláš Kašpárek byl původním povoláním obchodník.
3) Josef Limanovský (nar. 9. dubna 1858 v Bánově; zemřel 17. dubna 1914 ve Zlíně), městský právník.
4) Dominik Fey se narodil roku 1863 v Písku. Lze vážně pochybovat, že by z této vzdálenosti mladý, nedostudovaný (první státní zkouška 1889, aprobace 1917) muž při tehdejších technických možnostech dokázal získat a řídit veřejnou zakázku významného dosahu.
5) Ak. arch. E. Staša uvádí datum zprovoznění – dokončení záložny 1896. Tím se za množinu let podařilo posunout dataci v mnoha odborných pracích a chápání architekta zkřížit s pojetím historiků. Dokončení a předání se neshodují.
