Býval  tu  hostinec   "U Anděla"

akad. arch. Eduard Staša

(Naše pravda, 1988; Kapitolky ze starého Zlína, 1990)

Zaslouženě, na první místo, postavme historicky (ověřeně) nejstarší hospodu ve Zlíně. Ty ostatní měly zajisté také svůj význam, ale hostinec "Pagáčovo" hrál společensky významnější roli.

Dům „U Anděla“ patřil k největším na starém zlínském náměstí. Stával v místě, kde později vedl vjezd z třídy Tomáše Bati přes parčík na náměstí Míru. Po jedné straně kašna mezi skupinkou stromů, po druhé pamětní deska, upomínající na zlínský Dělnický dům, zvaný kdysi Pagáčovo. Po převratu v listopadu 1989 zmizela symbolika proletářského hnutí stejně hbitě jako spojnice hlavní městské ulice s předpolím radnice. Dnes u značně prořídlého stromoví nalezneme toliko vzpomínku na italského motocyklového  závodníka Ditrichse Serafiniho. Ta ale nemá s původní "komunistickou" památkou nic společného.

Vozovka přibližně vykreslovala půdorysný obrys hostince "U Anděla". Měl sice pouze jedno patro, ale monumentálnosti mu dodával vysoký štít dalšího falešného patra se třemi slepými okny s výrazným plastickým rámováním. Až do konce XIX. století, nežli se postavila budova Občanské záložny na východní straně náměstí, šlo o hlavní kulturní a společenské centrum města.

 Počátky toho domu můžeme hledat již někde v XVII. století. Zpráva v historických pramenech roku 1642 nám totiž uvádí, že za vlády Podstatských tu stál v ulici zvané „Na Korábě“ panský dům se šenkem. Panuje však názor, že nešlo o novou ulici, ale o jižní frontu domů, která byla zničena za třicetileté války. Jinak se ulice toho jména nikdy před tím ani potom v dějinách města nevyskytuje. Že dům zde stával, vidíme o sto let později na obraze Zlína z roku 1746.A potom na Zedníkově obraze z roku 1846.

 V obou případech se nápadně vysouvá o několik metrů před řadu domů a je jasně patrné, že jde o budovu větší a jiného významu než jsou domy okolní. O jejím osudu však nevíme nic až do poloviny XIX. století. Podle pamětí zlínských občanů někdy okolo roku 1870 koupil dům zámožný zlínský rolník a měšťan Josef Sousedík údajně od nějakého pátera Umysi z Kroměříže i se 60 měrami polností. Neobvyklé příjmení Umysi se ve farní zlínské matrice opravdu vyskytuje někdy na počátku XIX. století. Jinak ale nic bližšího nevíme.

 V té době už nesl jako dům č. 183 název „U Anděla“ (zase ten kněz) podle hostince, který zde fungoval. Říkalo se mu také po zlínsku Panská hospoda nebo Hrubá hospoda. Ve druhé polovině XIX. století míval v přízemí po levé straně průjezd do dvora a napravo původní hostinskou místnost s kuchyní, nálevnou a komorou s okny obrácenými do dvora a do podloubí k náměstí. Proto se tu celý den svítilo. Později se i z podloubí zřídila hostinská místnost, v níž stály dva mohutné dřevěné sloupy, podpírající hořejší sál. Dům i s podloubím býval podsklepen a sklep vybíhal ještě pár metrů do náměstí. Do místností se vcházelo z průjezdu, vydlážděného oblázky. Do dvora směřovala okna t.zv. „úřednického kasina“ s přilehlou zahrádkou a altánkem, kde se scházeli měšťané, obchodníci a panští úředníci. Tedy t.zv. lepší společnost. Dvůr s vraty do Potrubné ulice (tř. T. Bati) byl prostranný, aby vznikla možnost přes noc uschovat povozy i s náklady. A stála tam také rumpálová studna s okovem, krytá šindelovou stříškou. Okolo dvora stáje, seníky, skladiště a kůlny. V nich také nocovali formani, v letní době spali i na vozech.

 Dva pohledy na Hrubou hospodu na počátku minulého století

Poschodí domu se třemi okny do náměstí zabíral nevelký sál (říkalo se také „zól“) s galerií pro hudebníky a s jevištěm. Do patra se vstupovalo z průjezdu po vyšlapaných zatočených kamenných schodech do jakéhosi předsálí, které osvětloval shora světlík. Vedle sálu, nad průjezdem, fungoval menší šenk, kde se čepovalo do sálu i do chodby.

Sál sloužil pro všechno, dnes bychom řekli „universální“. Konaly se tam zábavy, plesy a svatby. Divadelní představení v něm hrávaly kočovné společnosti Burdova, Trnkova, Štětkova a jiné. Ale též ochotníci a studenti. Odehrávaly se zde schůze a přednášky, koncerty a eskamotérská představení. Za městského tajemníka Limanovského se stalo velkou událostí vystoupení Českého kvarteta.

  V patře se též cvičívalo. Pro slavnostní příležitosti zlínské honorace vždy průjezd vyzdobili řadou smrčků, na schody do patra položili červený koberec a při vstupu do sálu zahrála hudba intrádu. Vyzdobili i velkou čtverhrannou síň před sálem, kde se promenovalo. Později bývaly odtud přístupné dva jednopokojové byty, ve kterých se tísnily dělnické rodiny s dětmi. Ale rovněž pár hostinských pokojů k pronajímání.

Hostinec v přízemí míval nájemce. Nějakého Houžvu, Marka i další, posledním nájemcem se stal Karel Pagáč. Podle něho se až do konce domu říkalo „Pagáčovo“.  Pocestní formani a trhovci si tu dávali s oblibou „kyselé“ – huspeninu s masem nebo guláš a popíjeli obyčejně za dva krejcary „slabé“ nebo „zlínské“. Nocovalo se i v hospodě -  na lavici nebo na dlouhém stole. A když se sešlo mnoho lidí, tak na rozprostřené slámě na zemi za 2-4 krejcary. Ale také někdy za pouhé „zaplať pánbůh“. Cizinecké pokoje v patře za 15-20 krejcarů byly pro obyčejné lidi příliš drahé.

Snad se do poloviny devatenáctého století vlastníci příliš neměnili, že máme tak málo informací. Zato od konce XIX. století  si to vynahradili přebohatě. Docházelo k častému střídání majitele domu, čímž možná utrpěla i údržba a nejnutnější investice. Rolník Sousedík potřeboval peníze na přestavbu mlýna v Otrokovicích a tak budovu prodal v dubnu roku 1883 majiteli zlínského panství Leopoldu Hauptovi. Ten pak majetek rozdělil v prosinci 1897 mezi syna Štěpána a dceru Marianu. A ti v červnu 1901 prodali hostinec i várečné právo statkáři Aristidu Baltazzimu z Napajedel. Baltazziové chtěli přestavět budovu na „panský hotel“ dle návrhu vizovického stavitele F. Nováka (který je i původním stavitelem a projektantem vily T. Bati na Čepkově). Svědčí o tom žádost ze 3. srpna 1910, podaná představenstvu obce Zlín, kde se oznamuje, že správa pivovaru „zamýšlí u tamějšího hostince č. 183 ‚U zlatého Anděla‘ přestavbu dle přiložených plánů provésti...“ Ale obec zlínská žádost zamítla a tak Baltazziové po několikerém marném odvolání boj vzdali a v dubnu 1912 dům prodali zlínskému starostovi a továrníkovi Františku Štěpánkovi.

 Ten prodal budovu v prosinci roku 1921, kdy se už jeho továrna na Čepkově potácela v problémech a on sám uvažoval o přesunutí svých aktivit do Prahy, potravnímu družstvu „Svépomoc“. To zde zřídilo konsum pro své členy a část objektu jako prodejnu pronajalo firmě Prvoděv. V sále pořádalo zábavy, schůze a přednášky. Někdy po válce byly vypracovány plány na přestavbu budovy na sokolovnu i s novým sálem a kinem ve dvoře. Nakonec se ale postavila nová sokolovna jinde a v budově se usídlilo dělnické hnutí a jeho tělovýchovné jednoty. Zlíňané se zde stávali svědky i protibaťovských demonstrací. Budovu, jako už velmi zchátralou, koupila zlínská obec a firma Baťa v listopadu 1933. V roce 1934 ji zbourali a hostinskou koncesi převedli na Baťův hotel Společenský dům. Tím se uzavřela staletá historie středověkého domu a hostince „U Anděla“, který býval kulturním a společenským centrem starého Zlína.

Pohled na střed města (jižní blok domů Masarykova náměstí) v roce 1937. "Hrubá hospoda" s celým dvorem ustoupila nové silnici, spojce mezi tř. T. Bati a náměstím. Poslední bourání v jižním bloku proběhlo v roce 1947, na místě domů vznikl parčík, který projektoval autor tohoto článku, akad. arch. Staša. V dnešní době je původní vzhled parčíku znejasněn – po odstranění popřevratového, dlouholetého „buňkoviště“ nedošlo k úplnému obnovení výsadby a chodníků – v některých projektech se počítá na místě parku se zástavbou polyfunkčním domem.

----------------

Osudy zlínské Suskovy kavárny

akad. arch. Eduard Staša

(Naše pravda, 1990)

Severně, pod hostincem Štěrbovým/Záložnou stály dva domy zámožného měšťana a majitele povoznictví (fiakristické koncese). Pozastavme se u nich na chvíli, budou dobrým měřítkem pro domalování atmosféry Zlína a jeho maloměstského společenského života na sklonku XIX. století.

Zmíněný fiakrista nebyl jen tak nějaký prochlazený kočí, dřímající celé večery na kozlíku. Pan Suska, kavárník, povozník, za éry starostování Mikuláše Kašpárka člen městského obecního výboru a majitel dalších tří domů pocházel z blízké Štípy. V uvedených dvou domech, spojených vzájemně chodbou, provozoval svou kavárnu. Objekty nesly čísla popisná 171 a 172. V prvním Suskovi i bydleli a koupila jej později (1900) Mariana Krausová, dcera zlínského cukráře Josefa Klementa. Zřídila v něm cukrárnu, která vešla po letech do povědomí obyvatel města jako Stašova.

Druhý objekt koupil zlínský lékař MUDr. Rudolf Gerbec  a postavil zde nový patrový dům. Stal se pak prvním závodním lékařem firmy Baťa i tchánem pozdějšího šéfa podniku J.A. Bati.

 Z doby předzáloženské ..... i nápis kavárna možno rozlišiti, tvary domů pozornému napoví. Pro nezlínské – na tomto prostoru se dnes rozkládá komerční komplex „Zlaté japko/jablko“.

Tahle fotografie se v této stati objeví ještě jednou - nyní ji zařazuji spíše pro lepší orientaci vůči snímku předcházejícímu, na kterém nejde rozlišit ani socha svatého Donáta. Do postavení Záložny se k severovýchodnímu rohu náměstí obracely objektivy velmi málo - nestálo zde nic dominantního nebo zajímavého. Snad ještě pro úplnost poslední pohled, téměř dnešní.
 

Suskova kavárna se stala místem dostaveníček zlínské lepší společnosti, vážených měšťanů a inteligence. Kavárna s honosným označením „Café“ na průčelí domu mívala posezení venku, „v zahrádce“ ohrazené velkými oleandry. Disponovala dvěma většími místnostmi. První tvořila jakési image tehdejšímu "nóbl podniku s pianem a kulečníkem" (a kulatými stoly), ve druhé s dlouhým stolem poblíž kamen se scházela společnost městských konšelů v čele se starostou Mikulášem Kašpárkem a prvním radním Antonínem Minaříkem.

U Susků se konávaly pravidelné „kafésvačinky“ zlínských paniček, mezi než se počítala také paní poštmistrová Blattová. Měla c.k. punc a byla ze zúčastněných dam nejstarší. Do lepší společnosti se počítala i choť panského důchodního paní Wojtěchová, žena váženého zlínského lékaře paní Vrlová a ovšem i manželka kavárníka Susky, což prý představovalo „honoraci nad honoraci“. Občas sem zavítala též paní inspektorová Suchá z Lešné, čímž naše sešlost obdržela ráz velkopanský. Její muž totiž pracoval jako hospodářský rada a inspektor u hraběte Seilerna. V podvečer ji odvážel černý kočár domů na Lukov. Všechny dámy se mezi sebou přátelily, i když některé z nich neznaly slova česky, jiné zase slova německy. V kavárenské feminní společnosti (i v rodině Suskově) se však mluvilo výlučně německy a mezi sebou se onikalo.

A tak českou výspu zde tvořili zlínští měšťané a radní  i místní inteligence. Jejím představitelem byl také občasný návštěvník MUDr. Frant. Vrla, první zlínský lékař a pokrokový představitel revolučních událostí osmačtyřicátého roku. Měl slavného synovce – spisovatele Františka Bartoše  z nedaleké Mladcové. Když MUDr. František Vrla – v mezích tehdejších možností dobrý lékař a vážený občan – zemřel, takového pohřbu prý Zlín neviděl.

Historii Suskovy kavárny uzavřeme někdy kolem roku 1900 již naznačeným prodejem domů a odchodem rodiny ze Zlína. A ustaly tedy i „kafésvačinky“ a setkávání zlínských konšelů. Relativně krátce před tím, v roce 1894, zemřela poštmistrová Antonie Blattová, o níž se více dočteme v kapitole o staré zlínské poště.

-------------------------------------

O zlínských hostincích a jejich nelehkém postavení v životě města

akad. arch. Eduard Staša 

(Naše pravda, 1989; Kapitolky ze starého Zlína, 1990;

Zlínské noviny 1992)

V době našich dědů a pradědů se jich dalo napočítat ve Zlíně dvacet. Nejvíce zákazníků pochopitelně obsluhovaly ty, co stávaly na náměstí nebo v blízkosti dobytčích trhů. Nebo kde se nacházelo něco jinak přitažlivého. Jako třeba „Na palírni“ proti zámku v panském pivovaru.

Na samotném starém náměstí jich fungovalo šest. A k tomu ještě kavárna Suskova. Z nichž nejpřitažlivější byl hostinec "U Anděla"  (viz stať Hostinec u Anděla) a hostinec vedle radnice „Na rožku“. O tom prvním již dostatečná zmínka na jiných stránkách tohoto webu, věnujme se raději obecnímu hostinci vedle radnice. Nešlo totiž o ledasjakou hospodu – zde se nacházelo též ohnisko společenského života. V poschodí taneční sál s nálevním pultem, cizinecké pokoje a byt hostinského. V přízemí dvě hostinské místnosti a kuchyň. První místnost sloužila nálevně s několika pořádnými dubovými stoly, uprostřed sloup, podepírající hořejší sál. Druhá místnost zastávala spolkovou a poradní funkci s vkusně vypracovaným nábytkem a s ubrusy na stolech. Hostinec to byl v té době „nejkomfortnější“.

Pro přiblížení situace hostinec „Na rožku“ v jiných souvislostech – vlevo hospoda, stavebně součást původní radnice, vpravo Lidmilovo železářství. Mezi Kovářská (Bartošova) ulice.

Proto se tu scházeli přední občané, pořádaly se zde zábavy, večírky, přednášky i schůze. Scházeli se tu veteráni, hasiči, později i tělocvičná jednota Sokol a jiné korporace. Rušno zde bývalo o týdenních a výročních trzích, kdy sem chodívali lidé ze širokého okolí a uzavíraly se tu různé obchody. Každý prodej se uzavíral „litkou“ aneb „aldamášem“, t.j. zapitím smlouvy, aby se stala právoplatnou. Poslední nájemce? Vincenc Červenka, zvaný Cymbalista, až do roku 1921, kdy dům strhli po požáru radnice.

Hostinec „U Štěrbů“ na protější straně náměstí stával v místě pozdější Občanské záložny. Ta hospoda ničím nevynikala, pouze tím, že syn hostinského – statný vysoký mladík byl nadějným zlínským varhaníkem a regenschorim, který nešťastně zemřel ve svých dvaceti osmi letech. Snad i proto sem chodívali hlavně návštěvníci kostela. 

Kvalitní fotografie východní části náměstí z „předzáloženské“ doby snad ani neexistují. Nenacházela se zde žádná výrazná stavba a to, že se jedná o sídelně nejstarší část města, se veřejnost dozvěděla až o sto let později.  Náhradou  nároží Hlavní (Rašínovy) ulice a náměstí v roce 1900. Záložna vpravo.

Hostinec „U Stloukalů“ na náměstí v č. 60 patřil hostinskému a řezníku Františku Stloukalovi. Vešel do podvědomí Zlíňanů také tím, že odsud pocházel zlínský historik dr. Karel Stloukal. Hostinec stával v místě pozdějšího hotelu Balkán, který měl také restauraci a kavárnu. Do hostince „U Seibertů“ č.p. 463 uprostřed severní strany náměstí, jehož majitel byl také řezníkem, chodili hlavně starší lidé. Prý proto, že jeho majitelka byla velmi nábožná. Později jej koupila vdova po lékárníku Krausovi a postavila zde dům s lékárnou „U anděla strážce“.

Hostinec "U Seibertů" v severní části náměstí (střední dům na horním snímku s nápisem, sousedící s objektem se sedlovou střechou).

Hostinec „U Slunce“ (později vinárna, dnes jižní část Zlatého jabka) v č.p. 175 pod Kostelní ulicí patřil původně měšťanovi Vincenci Kašpárkovi. Od něho jej koupil tkadlec František Směšný a potom ho převzala jeho dcera Marie Pavelcová. Tady se scházeli hlavně venkované a mládež, nejčastěji zde hrávala muzika, konaly se tu svatby i pohřební hostiny z přifařených obcí. To se prý i rakev s nebožtíkem postavila před hostinec, aby kněz mrtvého mohl vykropit. Hrávalo se tu také loutkové divadlo a v neděli před „hrubou“ se zde scházela zlínská mládež. Prý i Tomáš Baťa zamlada.

Obě záloženské budovy v prosinci 1990. Budova s kulatým vývěsním štítem zcela vpravo - vstup a kousek vinárny "U slunce". „Sluníčko“ mělo svůj půvab a genius loci i v letech devadesátých, nežli je vypudila jistá banka.

V ulicích okolo náměstí nedostatkem návštěvníků netrpěl hostinec na rohu ulice Dlouhé a Kvítkové, zvaný „U Barvičů“ nebo také „Na rožku“. Tomuto Barvičovi se přezdívalo „Chocholka“. Za hostinskou místností provozoval hrnčířskou dílnu Barvičův otec a obuvnickou živnost jeho bratr zvaný „Chrůst“. V hostinské místnosti bývalo veselo hlavně při výročních trzích. V blízkosti na Dlouhé ulici se prodával dobytek i prasata, kozy a berani. A tak se i tady stvrzovaly prodeje litkou. Hostinec později převzal František Sedláček, který si vzal vdovu po Barvičovi. A říkalo se potom „U Sedláčků“.

Druhý, blízko náměstí, byl hostinec „Na palírni“ č.p. 208 v blízkosti zámku. Patřil majiteli velkostatku a držel hojnou návštěvnost hlavně proto, že se tu prodávala kořalka „zlínka“. Až později také pivo od čepu a něco k jídlu. Poslední nájemce – vdova Fajkusová a tak se tu říkalo „U Fajkusů“. Když se v roce 1933 rozšiřovala silnice, obec zlínská dům koupila a zbořila.

Velmi vyhledávaný byl hostinec v pivovaře. Ale o tom jest na tomto webu již také napsáno. Menší hostinec Macháňův stál v ulici Hlavní (Rašínova), kde se říkalo „U Bařiňáků“ a o kus dál hostinec „U Ašermana“ v domě č.p. 72, který pak koupil obuvník Pelčák. Až když už oba hostince zanikly, zřídil v této ulici hostinec a řeznictví Karel Klinkovský.

 Macháňův hostinec sice zaniknul, ale kadeřnictví Macháňovo můžeme vidět na dobové fotografii z noční předválečné Rašínovy ulice.

Ten tu přetrval i za druhé světové války a dům zde stojí dodnes. Na Dlouhé ulici už dávno zanikl hostinec v domě č.p. 103, kterému se říkalo „U zeleného stromu“ nebo „Na ježovém“. Před ním se tu prodávali koně a tažný dobytek. Stával někde v místě dnešní cizinecké policie. Na okraji města byl vyhledávaný hostinec „Beckov“ proti žlebu Zátiší. Tady už v roce 1875 pořádali veteráni jednou za léto výlety a přezdívalo se tady „Pródr“ podle vídeňského Prátru. Hodně se tu tancovalo: valčík, polka, třasák, mazurka až po kalamajku. A v zahradě před hostincem se popíjelo a přikusovaly se „viřtle“ s chlebem. Když se hostinec zbořil, přenesla se koncese i pojmenování domu č.p. 410 naproti sokolovny. Naposled před zbořením zde fungoval klub důchodců.

Hostinec „Na chmelnici“ na západním konci Zarámí patřil řemenáři Finbingerovi a pak jeho dědicům. Hrávaly zde muziky a odehrávaly se různé schůze v zahradě, když přijel do města, stával tu „ringšpíl“ – kolotoč. Posledním nájemcem zde byl Mojmír Procházka, který zřídil vyhledávanou zahradní restauraci. 

Finbingerův hostinec Chmelnice při povodni r. 1919.

Na rohu proti nádraží v březnu 1901 dostavěli dům č.p. 550 s hostincem pana Františka Jugase. Z něj později vznikla známá restaurace s pěkně upravenou zahradou k tanci a posezení, letohrádkem i kuželnou, které přitahovaly mládež z internátů. A tak by se dalo jistě pokračovat ve výčtu dál.

 Nádražní ulice, hostinec Monako, r. 1912.

Dvacet zlínských hospod ... a jedna kavárna. Považme -  město se pyšnilo třemi tisíci obyvatel, stavem stejným jako dnešní Slušovice. Zopakujme si občerstvovny na rynku: hostinec "U anděla", zvaný Pagáčovo, "Na rožku" vedle radnice, "U Štěrbů" v místě pozdější Záložny/Zlatého jabka, "U Stloukalů", kde stál později Balkán nebo "U Seibertů" a také hospoda Fr. Směšného "U Slunce", kterou jsme mohli navštívit  ještě v devadesátých letech coby vinárnu stejného jména.

Koncentrace náleven na náměstí více jak hutná. Ale i mimo jsme uvedli např.: "U Barvičů" na rohu Dlouhé a Kvítkové, "Na palírni", "V pivovaře", u zámku a "Monako" u nádraží.

Hlavně to Monako ....  Do roku 1924 stála u něj hlavní brána závodů T. & A. Baťa. Jaký morální vliv měl Jugasův hostinec na zaměstnance především v horkých letních dnech při deseti a vícehodinové pracovní době lze si snadno představit.

Pilo se. Na Moravě vždycky. U Baťů v podniku zpočátku také. Známe případy ztracených existencí, které by při elementární zdrženlivosti vůči etylalkoholu udělaly slušnou karieru. Např. strojník Lízal. Tomáš Baťa ve svých počátcích určité nešvary toleroval, ale setkával se s nedobrými následky alkoholismu stále - jak ve svém životě, tak v továrně. Z kořalky a piva přicházelo stále dosti nedobrých příhod a nešťastných rodin.

Zatvrzelost Tomáše Bati vůči alkoholu (a kouření, i když zde stála podstata trochu jinde - v bezpečnosti při práci s hořlavými materiály) dostala podstatný impuls při jeho pobytech v Americe, hlavně v období prohibice.

Direktivní přístup dle amerických metod se mu zalíbily a začal konat - roku 1926 se zrodil první vážný pokus jak odvést lidi od hostinců a alkoholu.

Staré hostince zanikaly, nové se rodily. A toho bylo nutné využít. Veškeré páky na osvětovou činnost a trochu toho zakazování a omezování držel Baťa v rukou - od roku 1923 zastával úřad starosty města. Ovládal tedy i agendu přidělování koncesí nebo kolaudačních řízení. Zároveň mu nechyběly prostředky.

Zlínské protipijácké snažení Baťovo si můžeme rozdělit do dvou oblastí: jít příkladem a útočit zákazem.

Příkladem pro zaměstnance firmy i občany Zlína se měl stát založený "Abstinentský klub". V Bartošově ulici, v domě, kde kdysi panský velkostatek zřídil hospodu "U jelena", dal Tomáš upravit Baťovu abstinentní restauraci "Besedu". Vedl ji pan Eifler a brzy ji rozšířili také o zahradní restauraci s kapacitou sto stolů a s kioskem pro hudbu, bufetem a podiem pro tanec. Muzika tu hrávala denně od 18 do 22 hodin. K dispozici byla také herna a společenské místnosti.

Život však šel přeci jen jinými cestami a úspěch příkladu nebyl trvalý. Na místě tehdejší "Besedy" stojí dnes restaurace a vinárna "Morava".

Druhou frontou boje proti opilství se stala oblast zákazů a manipulací. Až do novodobé zlínské legendistiky vstoupily obstrukce, vedené proti zřizování hostinců při výstavbě nových budov.

Je pro nás už nepředstavitelné, že ani v Obchodním domě bychom na seznamu prodávaného zboží nenašli nějaký ten alkohol. Nepodával se ani na Společenském domě (Moskva) a v Klubovním domě (zámek).

Když se v roce 1923 stavěla nová zlínská radnice, vypuknul spor mezi radními a Tomášem Baťou o to, zda v ní má být zřízen hostinec (již výše zmíněno - ve staré budově fungovala hospoda "Na rožku") nebo čítárna. Vyšla z toho nakonec vítězně čítárna. Nestalo se tak ale v cause zlínské Sokolovny.

Píše o tom tovární "Sdělení" v roce 1925 jako o "Boji o hospodu" - zda ji ponechat nebo zrušit. Měla tenkrát rozhodnout členská schůze Sokola. Noviny přinášely plné hrsti argumentů s citáty slavných osobností proti alkoholismu. I různé statistiky se braly na pomoc - že ve Zlíně se v roce 1924 propilo  celkem 2472 hektolitrů piva za 1 200 tis. Kč a lihovin za 500 tis. korun. Výsledek? Jako dnešní - příliš to nepomáhalo. Všichni víme, že v Sokolovně hostinec zůstal s drobnými modifikacemi prakticky do současnosti, i když od poloviny devadesátých let funguje restaurace před budovou ("U dvou slunečnic"). 

Jeden z nejzarputilejších sporů probíhal při stavbě činžovního domu stavitele Josefa Winklera na Cigánově.

Stavbu dokončili v září 1929. Podle projektu měl objekt zahrnovat i restauraci a hotel. A to se nelíbilo starostovi - dodejme, že pozdě, dílo před udělením stavebního povolení muselo projít schvalovacím řízením na radnici.

Vypukla ostrá přestřelka mezi dvěma váženými občany města. Na straně odpůrců mával praporem abstinence starosta Tomáš Baťa. Na straně realizátora stál nejen majitel, ale také vážený stavební znalec. Emoce bublaly, došlo i k nactiutrhání, soudnímu řízení a pokutování.

Původní projekt nakonec zvítězil - Zlín dostal hotel i restauraci, obé známé pak pod jménem "Mácova" nebo "Hotel Máca" (původně asi Maca). Tak to také čteme na štítě domu ve druhé polovině třicátých let. Neznělo to později komusi dosti "světově" a vymyslel pivnici znak "Santos Máca". Ten bylo lze najít "U Máců" ještě pár let po převratu 1989. Stejně jako socialistický název "Hotel Stadion". Ale - vraťme se hlouběji do minulosti, do časů starostování Tomáše Bati. 

Radnice nevynechala jedinou příležitost k rušení hostinců. Dostatek šancí skýtalo bourání starých domů při předválečné přestavbě Zlína - navíc se dala mnohá pivnice nebo restaurace prostě koupit. Ne snad pro provozování živnosti, ale se záměrem zrušit výčepnickou koncesi. Tak zanikly hospody "U Barvičů", "U Seibertů", "Na palírni", "V pivovaře" a t.d.

Výjimku představuje hostinec "U Anděla - Pagáčovo". Zbořili jej sice již před 1. květnem 1934 (první z likvidovaného bloku domů severní části nám. Míru), ale jeho koncese byla přenesena na Baťův hotel "Společenský dům". Takže - chtěj nechtěj - výčepní právo z tohoto kdysi nejznámějšího podniku slouží dodnes.

Po smrti Tomáše Bati "spravedlivý boj" s alkoholem postupně slábnul, pozbyvše svého hlavního hybatele. Ba, na veřejnosti utichnul docela. Zanechal v životě města stopu spíše latentní, přesto vysledovatelnou.

Nekompromisně se "suchý zákon" dodržoval v továrně, při výchově mladých na internátě a ve školách taktéž. Jisté odezvy bychom mohli najít i v rodinách zaměstnanců a mezi obyvateli města. 

Mnoho z uvedeného by mohlo sloužit jako muster pro dnešní dobu. Jen direktivní omezování podnikatelských záměrů by neprošlo. Jako mnohé i tato idea Tomáše Bati vypovídá, že byl nejen geniálním podnikatelem, ale také každodenním uskutečňovatelem mravních zásad své životní filozofie, na což nelitoval energie a prostředků.

Dnešní "uživatel názvu" Monako v prosinci 2005. Hospoda stojí v místě bývalé svitovskou boční - východní - brány (základy a pár zdí pochází ze slavné "První tříetážovky"). Původní Jugasův dům byl ale blíže nádražní budově a na jihovýchod od ní - tedy v místě dnešního severozápadního rohu autobusového nádraží.

Od začátku devadesátých let XX. stol. fungoval vedle lawn-tennisového kurtu u zahrady Baťovy vily hostinec "Pod lipou", požehnání pro okolojedoucí cyklisty i chodce. Na zahrádce (jejíž prostor vidíme na snímku) bylo možno poseděti i v zimě.

Hospoda klasická, bez televize a reprodukovaného randálu. Požehnání pivařovo.