črty ze života Jana Antonína Bati

část 1:  léta 1905 - 1914

John Bata-Nash:  Jan Antonin Bata /veškerá práva vyhrazena/

převyprávěno a doplněno poznámkami dle:

1/ Tomášovské historiografie: Evžena Erdélyho, Josefa Vaňhary

2/ Tomíkovské historiografie: Zdeňka Pokludy, Františka Valacha,

3/ Neutrální historiografie: Ondřeje Ševečka

4/ Janovské historiografie: Miroslava Ivanova, Jana A. Bati, Jany Bata-Nash,

a trochou vlastních postřehů a pamětí.

---------------------------------

Tomáš Baťa - Můj vztah k práci:

 „Chtěl jsem mít deset synů; ne abych mezi ně mohl rozdělit své jmění, ale učit je, jak žít a pracovat. Nyní mám desetitisíce synů, i když pouze jeden nese mé jméno. SVÉ HOUSLE PŘEDECHÁM TOMU NEJLEPŠÍMU Z NICH.“ ^1/

----------------------------------

„Své housle“ Tomáš Baťa přenechal o generaci mladšímu nevlastnímu bratru Janovi. Určitě si představoval předání svého vůdčího křesla jinak, přinejmenším později. Možná s vizí, že Jan Tomíka zapracuje a umístí jej do jedné z ředitelen prudce expandující firmy. K ničemu podobnému nakonec nedošlo.

Co Tomáš Baťa starší založil a upevnil, to Jan – navzdory krizi a otřásajícímu se státu – rozmnožil a určil i vizi do budoucnosti. Vše nakonec zmařeno – ale takto se „spravedlivá“ historie odhaluje velmi často.

Vztah Tomáše a Jana? Obsah mnoha spisků a předmět spousty dehonestací – hlavně po roce 1932 a za vlády komunistů. Ideově vytěžován až na dřeň, soudně zneužíván k totálnímu vyčerpání jedné strany. Zazní fantasticky a neuvěřitelně, že byl vřelý? Důkaz bychom mohli nalézt například ve vzájemné pohostinnosti. Jan Tomáše navštěvoval ve vile   na Čepkově minimálně třicetkrát za rok. I po založení rodiny - se všemi jejími členy – docházel do továrníkova soukromí deset- a vícekrát v roce.

Jednostrannost? Podlézání? Nebývalo u Baťů zvykem. Reciprocitu návštěv zajišťoval Tomáš – nejen, že také docházel za bratrem a rodinou do jejich obydlí   minimálně jedenkráte za měsíc, ale když se Janovi v roce 1931 narodil syn Jan Tomáš Baťa, šel mu nevlastní strýc za kmotra.

 ------------------------------------------

1905

V tomto roce se ještě potkáváme s patriarchou rodu, otcem dvou námi sledovaných hlavních postav, Tomáše i Jana baťových, Antonínem.

Nestor rodu byl pokračovatelem mnohasetleté obuvnické tradice. K stáru trpěl mnoha tělesnými neduhy, zvýrazněnými nedostatečnou lékařskou péčí v zaostalé oblasti Rakouska-Uherska. Velmi obtížně dýchal. Jako správný vůdce rodiny se ale cítil povznesen nad nějaké smrtelné astma či co to bylo. Jednomu z útoků nemoci podlehl ještě před příchodem narychlo povolaného místního lékaře.

V momentě skonu otce Jeník Baťů (nazývejme tak nezletilého Jana Karla Baťu) spal vedle něj. V posledních měsících rodičova života se sice vnitřně smířil s myšlenkou, že se blíží konec, ale jakmile nastala tato nevítaná situace, ochromil jej šok a hrůza.

Celou dobu příprav pohřbu proseděl bez hnutí na malé stoličce.  Zíral na mrtvého otce, ležícího na posteli s rukama zkříženýma na hrudi, oblečeného do nedělních šatů. Vjem sedmiletého kluka, pocit sounáležitosti, odchod tradice, mizení minulého .... nejistota .... přispěly zřejmě k pozdějším aktivitám Jana (Karla) Bati přidávat si jako druhé veřejné jméno jméno svého táty.

Kdo se asi zhostí role nejstaršího mužského člena rodiny? Ta myšlenka se sama nabízela, Tomáš se jí chopil od prvopočátku; s fakticky starším, ale tuberkulosou ohroženým Antonínem nešlo počítat. Snažil se ujmout zástupné otcovské úlohy vůči svým mladým nevlastním sourozencům. A také vybudovat v továrně zázemí z lidí, které by sám vychoval a vštípil jim dle patriarchova vzoru jednání a myšlení podnikatelů.

Boj o přechod bratrů Jana, Jindřicha, Leopolda a Bohuslava do Zlína nebyl snadný. Ludmila Baťová, druhá manželka otce všech, nechtěla ani slyšet. Však odebírejte matce děti. V Hradišti, na Rybárnách, s ní měla zůstat pouze malinká Marie.

1908

Tři roky odolávala Ludmila Baťová, původně Slovenka z Osvětiman, nabídkám Tomáše Bati. Tři roky hrdosti, vlastního zápasu o živobytí, tři roky ryzího dětství pro všechny nezletilé v nejchudší čtvrti tehdejšího Uherského Hradiště.

Tomáš přesvědčoval. Neodbytně, vytrvale. Nakonec záměr odvést sourozence do Zlína – žít, pracovat, vzdělávat se – vyšel. Možná přispělo i úmrtí bratra Antonína (zakladatele), Tomášův podnik, tehdy se již honosící velkou tříetážovou budovou, pozbyl možného dědice. Třetí ze spoluzakladatelů firmy, sestra Anna, byla provdána za správce lukovského panství, myšlenkami i společenským postavením vzdálená a o chod továrny se nezajímala.

Nesledujme běh života na počátku minulého století prismatem doby dnešní. Rodiny byly rozsáhlejší a stejně tak i smrt je navštěvovala daleko častěji nežli dnes. Navíc mnohdy z relativně malicherných příčin. Stačil drobný úraz, škrábnutí, tetanus, otrava krve, zanedbaný zánět slepého střeva, žloutenka, o bakteriových a virových nákazách ani nemluvě.

Ludmila tedy souhlasila. Jeníkovi bylo právě deset let, když došlo k tomuto rozhodujícímu zlomu v jeho životě.

Zlín!

Chudý kluk z Rybáren (Rybární, jak je sám nazývá) měl vstoupit do prostředí maloměsta, měšťáckých vztahů, rošťáren, nových přátel i nepřátel, relativního dostatku. A – hlavně – práce a spolužití s Tomášem. To se stane v budoucnosti hlavním axiomem tisíců osudů.

Již zmíněno – v rodině Baťů došlo k dalšímu závažnému úmrtí. Tubera dostihla jednoho ze tří zakladatelů firmy T. & A. Baťa, vlastního Tomášova bratra Antonína.

Při zakládání podniku sestra Anna představovala nutný kapitálový vklad a do provdání jakousi hospodyni. Tomáš znamenal mladické nadšení, plány a progresivní formy racionalizace práce.

A Antonín? Až do své předčasné smrti svobodný muž prezentoval ryzí obuvnické řemeslo, vlastní dílo, materiály a kvalitu. Ač vůdčím mozkem a dodavatelem energie pro podnikání byl nejmladší Tomáš, firmu trio založilo na živnostenské oprávnění Antonínovo   – měl tehdy již jednadvacet let a splňoval podmínku plnoletosti. Tomáš se do popředí dostal definitivně až po problémech, které Antonín spustil podepsáním ručitelských směnek.

 (Dle verse Vojtěcha Křečka plány na tuto budovu zakoupil při své první zaoceánské cestě Tomáš Baťa za  $ 100,-. Pozn C.)   

Tomáš Baťa mnohdy služebně pendloval mezi Zlínem a hlavním městem Vídní. Jezdil vlakem – jak jinak v tehdejších dobách. V Uherském Hradišti častokráte cestu přerušil a stavil se za nevlastní matkou a sourozenci. Viděl dobře jejich životní standard a tu a tam tajně i nějakou korunou přispěl.

Jedna taková běžná návštěva mu přinesla nečekaný zážitek, spíše vjem scény, které se stal přímým svědkem a v jejím závěru i účastníkem. Příhoda měla v budoucnosti velký význam pro jeho rozhodování ve věcech obchodních i kompetenčních.

V námi sledovaném roce /1908/ Tomáš přichází do ulice, kde žijí se svou matkou jeho nevlastní bratři. Zahýbá za roh a slyší křik. Sám skryt za sochou sv. Antonína, ochránce ztracených věcí, žen, dětí, poutníků, chudých a rodiček, stává se svědkem scény, která nejen upoutává jeho pozornost, ale také se mu vrývá do paměti.

Uprostřed houfu rozzlobených kluků stojí jeho desetiletý nevlastní bratr Jeník, jednu ruku v sádře pomocí šátku pochybné čistoty zavěšenu na krku. Druhou třímá pevně provázek s připevněným velkým kamenem. Touto starověkou zbraní točí nad svou hlavou a ohrožuje ostatní.

Takto s velkou a efektní účinností dokáže udržovat odstup celé rozkurážené tlupy od své maličkosti. Stačí pouze jedna zdravá horní končetina, trocha selského rozumu a pořádná dávka kuráže.

Shromáždění kluci se několikrát pokoušejí podběhnout kámen rotující na provaze a dostat se tak jeho majiteli na kobylku. Jakmile se nějaký útočník přikrčí a naznačí průnik, ozve se tleskavý úder a on odskakuje zpět.

Rezultát celé příhody? Jeník Baťů se dokázal ubránit přesile. Rotací kamene na provázku, v oslabení. Tomášovo srdce zaplesalo. Jsa uchvácen prostou dětskou scénkou, v úkrytu se ani nepohnul.

Jeník si navíc útočící dav dobíral. Jarmarečně povykoval: „Pojď dál, jen pojď, chceš-li mít kus šutru na hlavě!“ Zval, lákal, strnulý hrdinský výraz v obličeji. Jenže – stále byl obklopen houfem nepřátel. Kámen a provaz, to nebylo definitivní řešení. Viděl, že nastává nutnost konečného vyústění situace. Naleptat soupeře, rozložit!

Začal vyvolávat: „Odpoledne jdeme do kotárů, že? A jestli se Rudovi Stašů nechce, tož nemusí. Ale my ostatní se tam chystáme, že jo Karle?“

„Zajisté,“ odpověděl Karel Mazurek.

„Chceš jít i ty, Vlado?“

„Chci.“

Narušování pospolitosti nepřátel pokračovalo stále dál .... až narazilo na nejpevnější charakter.

„Jen počkej, až tě chytí můj bratr Cyril,“ hrozil Jožka Chrástů. Ale to už musel uskakovat před kmitajícím kamenem. Jeník se k němu pomalu přibližoval, rotující zbraň stále nad hlavou.

Mladému Chrástovi byla najednou věrnost idejím slabou ochranou. Spasil se útěkem za nejbližší otevřená vrata.  

Tomáš Baťa se rozhodnul opustit své útočiště. Viděl dost. Jenda, spatřivše autoritativního bratra, okamžitě stáhnul rotující kámen z oběhu a nenápadně se snažil omotat jej provazem a ukrýt do kapsy. Ostatní buď rozpačitě přešlapovali na místě anebo se snažili nenápadně vytratit z místa činu.

Zlínský továrník učinil cosi neslýchaného. Poklidně přistoupil k Jendovi, rozvážně pokleknul a otcovsky jej políbil na čelo. Tím pocelovaného uvedl do značných rozpaků. Lidé z Rybáren – chudé části značně poněmčeného Uherského Hradiště – se nelíbali. Navíc – vše se odehrálo před kluky! A jako by neměl být problémům konec, šutr na špagátě ještě zcela nezmizel v bezpečí kalhot.

Spořádaný chlapec Jeník? Však jej k tomu vedla matka. Řeklo by se – stará škola. Ale Ludmila Baťová, byť chodila ještě v kroji, byla zocelená nepřízní osudu. Ten z ní udělal především pragmatičku. Honzu (i další potomky) nabádala ku klidnému životu víceméně ze společenských důvodů – aby se ve Zlíně nepovídalo, že v Rybárnách zvlčí, pochytí spoustu špatností a v důsledku se stane obávaným rváčem.

A nyní jej Tomáš, jemuž se všichni z rodu obdivovali, chytil při lumpárně s prakem. Co když to řekne doma? strachoval se Jenda.

Neudělal to. Nepřál si konflikt s matkou dětí, které jí chtěl odvést do Zlína. Díky Bohu.

Janovi spadl kámen ze srdce, když jej Tomáš vzal za rameno. Účastně se jej otázal, co se mu stalo s rukou. A také:

„Proč ten prak?“

„Ó, to nic není,“ vykrucoval se chlapec. „Převrátil se nám kráječ a přejelo mi to po ruce, no, rozbilo se to, i ruka to odnesla, ale už je v pořádku. Doktor říkal, že jsem schopen dohodit šutrem na Měsíc,“ získával nenápadně morální prostor.

Zvědavost se Tomáše držela: „Jak se cítíš teď?“

„Měl bych už asi jít,“ cukal se Jenda.

„Vsaď se, že tou svou levačkou nezasáhneš tamten starý kýbl,“ provokoval Tomáš. Diváky by pro očekávanou exhibici už měl – srdnatější zbytek party čekal, jak se události vyvinou.

„Trochu kamení?“

„Trefím to,“ ucedil vyprovokovaný a zmatený Jan mezi zuby.

„Tož ukaž,“ rozhodnul Tomáš.

„Ty první,“ odseknul Jenda, vidouc v bratrově ruce několik menších kamínků. Tomáš jedním mrštil – a minul. Házel znovu a znovu – vždycky vedle.

Jeník se rozvážně shýbnul. Vybíral, přebíral, prohrabával. Chvíli trvalo, než byl spokojen. Našel správný kámen, který vyhovoval. A hodil. Ozvalo se zadunění, jak zasáhnul plechový kbelík, zpola skrytý v blátě řeky Moravy.

Tomáše to překvapilo: „Proč sis vybíral ten kámen?“

Jenda odvětil: „Protože se tak lépe strefím. Kdyby sis vybral pořádný šutr, také jsi mohl .... zasáhnout. Na, hoď tímto ...,“ podal Tomáši další oblázek.

Přijal. Zamířil, mávnul rukou – zásah. Začal se uvolněně smát. Už dlouho se tak dobře a přitom prostě nepobavil.

Dohadování těch dvou vylákalo spoustu dalších okounějících. Rybárenští sousedé se vyrojili z domů, dvorků, zahrádek a dílniček. V oněmění zírali, jak majitel fy. T. & A. Baťa ze Zlína a desetiletý kluk metají kameny na plechový kbelík, utopený v bahně.

------------------------

Ve Zlíně ....

.... dospěli jsme do místa menšího nežli Hradiště. Úředně, politicky a společensky bezvýznamného. I ta řeka, spíše neregulovaný potok, Dřevnice, nestála za mnoho. Však se s tím hoši museli vyrovnat.

Přirozeně – rybárenské děti bydlely u Tomáše. Zpočátku v první tovární budově  u nádraží, později ve vile na Čepkově. Tam i s Tomášovou ženou, Marií Menčíkovou. Její rozčarování to bylo, které vyhnalo sourozence do podkroví, do pokojíků pro služebnictvo. Vesničtí kluci nezapadali do představy o životě paní továrníkové. Nenamlouvejme si – přibude-li do domu skupina čtyř prakticky cizích dětí, z toho tři rozjívení, hluční pacholci, na klidu to nepřidá. Navíc se paní domácí sama snažila o potomka a později jej měla v tomto chaosu vychovávat. A nemohla jej upřednostnit.

A Jenda? Jeden ze tří „rozjívených“? Žil pod Tomášovým dozorem, přímým vlivem a výchovou od roku 1908 do roku 1919.

Tomáš mu vyplnil pozdní dětství, pubertu i léta jinošská. Financoval jeho životní potřeby a vzdělávání od páté třídy do dospělosti. Stal se v tomto období jeho otcovským vzorem, modelem chování, jednání a uvažování.

Jan A. Baťa ovládal více hudebních nástrojů. Z fotografií víme o dvou, houslích a harmonice. Navíc coby hobby provozoval vlastní kapelu a stál u zrodu hudební školy. Není (mi) známo, v jaké kvalitě vládnul smyčcem, ale rodinní příslušníci tvrdí, že muzicíroval ještě v emigraci při rodinných sešlostech.

1909

Pro naše vyprávění další z mezních letopočtů. Nejen pro příběh sám, ale také pro Baťovy závody, jak nám události budoucí nastíní.

Uplynuly čtyři roky od smrti patriarchy rodu Antonína. Otce Janova, Tomášova a mnoha dalších aktérů děje. Však byli svými daty narození rozptýleni do dvou generací.

Úplný sirotek Tomáš. Poloviční sirotek Jan. Jeden v létech Kristových, druhému „táhne“ na jedenáct.

Už je to rok od velkého Tomášova vítězství v rodině. Víme, že sváděl – ani ne tak boj nebo při, spíše psychologickou přetlačovanou – s matkou Bohuše, Jana, Jindřicha, Leopolda a Marie. Nehodlal svým mladičkým sourozencům představovat vzdáleného staršího příbuzného. Chtěl být poručníkem, rádcem, vychovatelem, vzdělavatelem a příkladem. Formovat především Honzu a Bohuše, ti se nacházeli ve věku nejpříhodnějším takovýmto snahám.

Vezměme to zkratkou. Po získání souhlasu odešli kluci Baťovi z Rybáren „na byt“ do Zlína. Snadno? Možná. Materielně určitě, mnoho předmětů osobní potřeby nevlastnili. Jak proběhlo rozloučení s matkou nelze dnes už dohledat. Nikdo pocity dočasně trhané rodiny nezaznamenával.

Co platilo ve Zlíně stejně jako v Hradišti byla povinná školní docházka. Jan (jedenáctiletý) nastoupil do páté třídy zlínské měšťanské školy Františka Josefa I.

Tomášovy motivy – a jak vše činil – jsme naznačili. Před rokem zemřel na tuberkulózu jeho vlastní bratr Antonín, spoluzakladatel a původní formální vlastník celého podniku. Prokurista Štěpánek si po neshodě založil konkurenční podnik  (1905) na Čepkově a stal se i starostou města (1908). Baťa tak v továrně pozbývá možných pomocníků, oddaných rodinných příslušníků, věrných, obětavých a dále vzdělavatelných.

Nic není zadarmo. Ani pojištění budoucnosti firmy personálem. Tomáš musel licitovat. Hodně. Ludmila se rozhodnula zabezpečit svoje děti co možná nejlépe – když už ten věčný otrava furt doráží, tak ať se také trochu prohne. Tomáš (zavázal se slibem a ty se dodržovaly) dá svým nevlastním a vesměs o generaci mladším bráškům šanci. Životní. Probudí v nich průmyslníky, prototypy nově se utvářející sebevědomé vrstvy v českém a moravském národě. Aby mohli pečovat o kraj, o lidi. A ti netrpěli hladem.

Janova výchova se ani v náznaku nepodobala dnešním rozmazlovacím metodám, pojetím stála blíže polovojenské a spartánské Baťově škole práce, která se ovšem zrodí až o patnáct let později.

V předválečných letech chodili kluci do školy. Honza navíc dostával svým závazkům v továrně, kde absolvoval cosi, co bychom dnes nazvali částečným pracovním úvazkem nebo spíše smlouvou o provedení práce. Po večerech i ve dnech volna studoval – všechny aspekty průmyslové výroby obuvi.

 Dle dnes zažitého číslování se budova označuje číslem šestnáct. Rozpis platný do roku 1931 ji označoval coby sedmičku.

1912

Jan dovršil čtrnáct let a stal se na plný úvazek běžným zaměstnancem Baťových závodů.  Začal od píky na místě, kde nemohl příliš zkazit – v administrativě. Zde vstřebal systém skladů, výroby, odbytu a také přispěl neotřelým pohledem nováčka k dílčím racionalizacím.

Jakmile zvládnul vnitřní administrativu, jako standardní obuvnický učeň přešel k vlastnímu řemeslu. Učitelem mu byl Karel Chlud, hlavní švec a návrhář, dnes bychom řekli „vedoucí modelář“. ^4/

Podívejme se na tento moment „zvnějšku“. Jan nastoupil do dění v podniku v momentě, kdy tento zaměstnával 230 pracovníků. Od svých čtrnácti let se pohyboval na vrcholku pyramidy řídící moci v továrně. I jako učeň – zde lze vycítit personální nouzi, kterou Tomáš Baťa viděl kolem sebe. S Janem tento „kariérní model“ absolvoval ještě František Kraus – další z „válečných nováčků“. Později sehraje tento muž důležitou roli ve vývoji Baťovy mezinárodní organizace a zvládne i období II. světové války. To ale značně předbíháme, držme se časové kontinuity.

1914

Počátek války. První moderní, která semlela mnohé letité evropské říše. Zamíchala notně i personálními kartami v Baťově zlínské továrně. Většina dělníků byla mladá a obdržela povolávací rozkaz do rakousko-uherské armády. Ve zbrani sloužiti nejvyššímu veliteli armády a Jeho apoštolskému veličenstvu, císaři pánu a jeho rodině.

Z mladých v závodě zůstal šestnáctiletý Jan sám. Jediný byl schopný zprovoznit McKayův sešívací stroj (nevyzkoušené, původně slabší zařízení pro lehkou obuvnickou výrobu, které bylo nutné přizpůsobit šití těžkých vojenských bot) a naučit s ním pracovat další kolegy, najaté za odvedené brance. Za půl roku už po fabrice chodil celý tucet mužů, kteří mohli tvrdit, že na McKayovi umí.

Hozen do vody, Jan plaval. Doplaval až k pozici prvního obuvníka, dokonalého opraváře, organizátora, navrhovatele nových postupů, mechanika, odbytáře. Jeho manažerský nos vždy vycítil nějakou problémovou výrobní oblast - technologické nebo organizační vakuum - do jejíhož řešení se vrhal zásadně po hlavě.

Z prvního válečného roku vzešla historka, která se s odstupem času stala další z novodobých zlínských legend. Jan Baťa na ni později vzpomínal takto:

Pamatuji si na jednu neděli, dělali jsme schůzi v zahradě vily na Tomášově trávníku.

Tomáš chytil filozofickou náladu a navrhnul, aby každý z nás chlapců řekl, čeho by chtěl v životě dosáhnout. My chlapci, to toho dne znamenalo mého bratra, mne, a kromě nás tam byli dva přátelé, druhý bratr Jindřich a synovec Vláďa.

Nejstarší Leopold, celkem namyšlený rezervní poručík, právě se vrátivší z aktivní služby, mluvil první – no, však nebyl na takový útok připraven. Koktal. Prý by se rád stal hlavním účetním v továrně. Tomáš se pouze usmíval – ve skutečnosti šlo o jednu z nejvyšších pozic v hierarchii závodů. Tomáš měl ambice rád.

Pak přišel na řadu můj starší bratr. Veřejně prohlásil, že chce založit textilní továrnu, vystudovat na to specielní školu – a vykládal dále – že by tam zaměstnával tři stovky osob.

Další bratr, společně se svým kamarádem, chtěli budovat koželužny. Synovec Vlado – bojácný kluk, synek spoluzakladatelky podniku Anny – vlastně ani pořádně nevěděl, čím by se chtěl stát a co by chtěl dělat.

Tak se – nakonec – Tomáš otočil ke mně a řekl: „Jeníku, teď nám pověz ....“

Já na to: „Nechci nic říkat.“

Tomáš: „Naznačuješ mi tu, že to nevíš?“

Já: „Ale vím. Ale neřeknu ti to, protože by ses zlobil.“

„Kdepak Honzo,“ namítnul Tomáš jemně a zkřížil si ruce na prsou, „nebudu se na Tebe zlobit.“

„Dobře, potom ....,“ získal jsem opatrnou kuráž, „chci se stát majitelem této továrny a vůbec – chci mít celé Dřevnické údolí zaplněno fabrikami a velkoměstem Zlínem. A v něm nejlepší a nejšťastnější dělníky Evropy.“

Skončil jsem – ticho. Zavládlo hrobové mlčení. Urazil Tomáše! Všech se zmocnila hrůza.

Ale – on mne objal. Potom se svalil na trávu a začal se smát. Chechtal se dlouho a nehorázně. Proud slz prýštil z jeho ocelově modrých očí. No – teď už se smáli všichni – kromě mne, pochopitelně.

Tomáš se pomalu dosmál a vydýchal: „Ano, Jendo, ano, ano, ano, ano, věřím každému tvému slovu. Ano – budeš majitel a velký šéf. .... Jednoho dne určitě. .... Nepochybuji ani o ždibíčku toho. Ale milý chlapče, nebudeš to mít lehké – starosti, samé ne pane, kdepak, nelze – a vůbec, žádná slast.“

Stalo se. Tomáš se postaral, abych neměl nic jednoduché a vše si vylízal až do dna. Nebylo v podniku špíny, kterou by mne nepovolal uklidit. Nenastala situace, které by mne ušetřil. Nebezpečí a potíže kladl coby protivenství bezstarostnosti a radovánkám.

Osoba až rigidně disciplinovaná a zároveň jdoucí okatě příkladem – takový byl Tomáš. Na štítě mohl mít vytepáno: ‚Když to dokáži já, svedou to i jiní.‘ Na každého ve svém okolí kladl nejrůznější náročné požadavky – často bez přílišného rozmyslu. Tento přístup generoval třenice. Je to potvrzeno více svědectvími – ve správních útvarech denně vyhřezávaly konflikty s nejrůznějšími lidmi, mladého Jana Baťu nevyjímaje.

Továrna se víceméně vyvíjela směrem, který zatím nevelké Janově zkušenosti vyhovoval. Tak se v ní i zabydloval a práce jej naplňovala. Mohlo to být celkem klidné živobytí ....

Ale ten Tomáš ... velmi často, prakticky několikrát denně, vyvolával již zmíněné potíže. Mnohdy značně bouřlivé, které bylo v zájmu společné věci nutno rychle vyřešit.

Tomáš věděl, jak spory zklidnit, uhladit a zmírnit. Zavolal – Jana. Ten nejednou zároveň zafungoval jako nedobrovolný hromosvod bratrových negativních rozpoložení. Ušetřil psychickou rovnováhu svých kolegů a mockrát zabránil zbytečným výpovědím.

Tato týmová role zůstala Janovi až do konce Tomášova života a stala se základem mnoha útoků. Lidé dostatečně neobeznámení s vnitřní řídící politikou bratří Baťů a jejich vzájemným důvěrným osobním vztahem museli zákonitě nabýt přesvědčení, že mezi těmito dvěma zeje obrovská propast.

Odpůrci batismu, konkurenti, bývalí zaměstnanci, levice .... mnozí si občas smočili pero. Zvláště komunisté – když už nebezpečí bylo zažehnáno, červené město zrudlo a všichni oprávnění Baťové za železnou oponou pozbyli tuzemského vlivu. Nejbizarnější výron splašků vycáknul na papír vychvalovaný bolševizující novinář Egon Ervin Kisch v roce 1946 a 1947 v reportáži „Socializovaný Baťa“. Nedokončený dokument z období předúnorového Československa, mimořádně vhodně umístěný do času zmanipulovaného procesu s Janem Antonínem Baťou, zabývá se mimo povinných oslav dělnické práce též pomluvami obou Baťů – zvláště pokřiveně popisuje právě jejich vzájemný vztah.

Z nastíněného trčí všemi směry nesporný fakt – Jan musel na straně rubové zvládat roli „sanitárního kordonu“ mezi tvrdým, workoholickým Tomášem a jeho okolím, na líci zase dovedl plnit průběžně i standardní pracovní povinnosti. Jak toho dosáhnul? Vše se u něj zákonitě stalo otázkou zdravého selského rozumu, systémovosti, metodičnosti. Normou, o které dále nepochyboval. Dogmatem.

V této atmosféře všichni sourozenci přijímali Tomášova rozhodnutí naprosto bez výhrad. Mimo Jana. Vyvinul se jakýsi hybrid přístupů k práci - Tomášova cesta disciplinované kázně a Janova nesouvislá, nepravidelná opozice. Tato zkratka trochu skřípe, ale lze jí použít – označme tento normou neuchopitelný způsob vedení za pravěk Baťova způsobu řízení, slavné „Baťovy soustavy“.

Jan Baťa si k tomuto problému do osobních poznámek zapíše:

„ .... tento tak pojatý zápal pro práci, rozvinutý do průmyslové organizace .... později proslulé jako Baťova průmyslová soustava, nám přinesl náskok několika desítek let před konkurencí. Nezávislý elektrický pohon strojů, konvejerový systém^5/, řetězení skladů, systém výrobních metod vědecky podložených výpočtů nákladů, zásobovací soustavu, organizování skladů a prodejen, výrobních jednotek a jejich vzájemného zúčtovávání.

Celý tento komplex určitě představuje více prvků nežli pouze Tomáše a Jana. Bylo v něm zapojeno obrovské množství dalších osob. Ale nakonec musela padnout pouze dvě definitivní rozhodnutí: Tomášovo a Janovo.“

Jan Antonín Baťa

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

pokračování – část 2

^1/ Z časopisu „Baťova služba veřejnosti“, ročník 1927.

^4/ Karel Chlud si po válce založil nezávislou obuvnickou činnost, r. 1919 se osamostatnil a po zlínské etapě od r. 1927-28 provozoval v Otrokovicích velkou obuvnickou továrnu pod názvem Karel Chlud – Olga.

Dle Eduarda Staši Chlud nastupuje u Bati jako modelář až po skončení války, Jan Antonín by se tedy u něj učit nemohl.

^5/ Zavádění konvejerového systému souvisí s celkovou přestavbou továrny v letech 1923-24, kdy se firma po období válečných provizorií a poválečné krize napřahovala ke svému dalšímu rozletu.

Spádový konvejer /conveyor/ je vlastně samočinný válečkový transportér (ne výrobní pás, ten přišel až roku 1927), dráha, po níž se samospádem pohybovaly malé reky o pěti párech obuvi.

Výkonnost firmy se oproti období ručního posunování velkých, objemných vozíků (reků) zvýšila o 20 až 30 %. S tímto opatřením byly nutně spojeny také změny v organizaci výroby, jejich popis se vymyká rozsahu tohoto životopisu.

O spádových konvejerech podrobněji u letopočtu 1924.