Z Rybární do Batatuby

črty ze života Jana Antonína Bati

část 2: léta 1917 – 1923

pokračování z části 1

1917

Jan (Karel) Baťa nástupcem Tomášovým .... rezultát, stále vybíhající na povrch. V sedmnáctém roce se projevil poprvé, zatím velmi neformálně. Jan v doposud nezvyklém rozsahu organizoval a spravoval bratrův podnik – tak to, s výjimkou dvou momentů, zůstalo až do Tomášovy tragické smrti.

Ještě nás čekají dvě období krizí – hlubokých celosvětových hospodářských depresí. Obě zlomí spoustu velkých a zavedených koncernů. Všeho dočasu, osud zatím oba bratry vede jinými vodami.

1918

Už považují Jana Baťu za oficiálního Tomášova nástupce. Jaká změna se udála oproti roku 1917? „Mladý pan Jeník“ fungoval prakticky se stejným pracovním nasazením, totožnými pravomocemi a odpovědností. 

Přispěla k tomu událost zdravotní – plicní embolie. Vmetek sražené krve, který jej málem zabil, donutil Tomáše sepsat závěť. Vznikla tak již druhá poslední vůle – ta první přišla na podzim 1911 a souvisela se známou událostí, srážkou Baťova automobilu, řízeného Janem Hozou, s koňským povozem.

Vraťme se na moment k prvnímu – ústnímu – pokusu o vypořádání se s dědici. Zaslouží si pozornost už proto, že problematika Tomášových posledních vůlí, úmyslů, neúmyslů, prodejů firem rodinným příslušníkům – vše v kontextu starého patriarchálního přístupu – nedala po jeho smrti klidně spát mnoha pozůstalým i politickým figurám. Jan Baťa zaznamenal tento projev:

„ .... nechal jsem vás zavolat, protože slyším od lékařů, že úraz, který se mi přihodil, může zanechati pro mne trvalé následky neschopnosti myšlení. Doufám, že se to nestane. Ale protože pro takový případ nemám už ani možnosti, abych vyčkal úřadů a udělal řádnou závěť, činím jakýsi druh závěti nyní s vámi a před vámi.

V případě, že by se stalo, čeho se lékaři obávají, a úraz zanechal v mém mozku následky, jež by mne zneschopňovaly, ustanovuju, že podnik patří společně vám, a sice tak, že má žena Máňa má dva podíly a vy ostatní čtyři stejné po jednom. Radím vám, abyste si všichni uvědomili, že tento podnik není pro majitele žádnou výsadou, nýbrž povinností, kterou jest plniti vůči našim dělníkům, našemu lidu, pro jehožto zvelebení byl provždy činným. Zanechávám vám jej čistý, bez dluhů, a to zejména také bez dluhů mravních. nebojte se, já myslím, že neumřu ....“

Tolik Jan Baťa. Upřesněme, že u Tomášova lůžka se v ten čas nacházeli: Jan, správce (prokurista) Blažek, Leopold (nejstarší Janův bratr), Bohuslav (další Janův sourozenec). To jsou ti čtyři, o nichž Tomáš prohlásil, že každý obdrží šestinový podíl.

U postele stála samozřejmě i manželka Tomášova, Marie Baťová-Menčíková, dále MUDr. Gerbec a zvěrolékař Volák. Dva poslední nebyli členy rodiny a do závěti nespadali.

Přeskočme sedm let a vraťme se do sledovaného roku 1918. Krevní sraženina, která původně ucpala žilní průchody v noze, se po určitých peripetiích, zapříčiněných především Tomášovým workoholismem, dostala dne 29. ledna 1918 do plic. Tam způsobila takovou paseku, že mnohé lékařské kapacity odmítaly mít s léčením neukázněného továrníka cokoliv společného.

Tomáš, sebevědomý, hrdý, hledě smrti do tváře, povolal ne faráře, ale notáře. Jan Baťa vzpomíná:

„ Když jsem (MUDr. Votavovi, pozn. C.) řekl, o co se jedná, odmlčel se a mínil, že by bylo lepší zavolati duchovního. Věděl už o Tomášově odporu vůči lékařům a že si tu situaci smrtelnou přivodil právě tím.

Posléze ale slíbil, že přijede.

Mezitím mne volal Tomáš. Jeď do Napajedel a dovez odtud notáře a žeň koně, i kdybys je strhal. Nechť si vezme zákoník týkající se formy závětí. Vzal jsem nejlepší koně a zapřáhl je do nejlehčí bryčky, aby ani necítili zátěž. Nechtěl jsem se ale hnouti od Tomáše, a proto jsem požádal Aloise Hozu, o němž jsem věděl, že také přiveze notáře živého nebo mrtvého, když dostane takový rozkaz ....

.... Mezitím čekali v předsíni pozvaní sousedé Žalůdek a Zapletal  a notář, který měl dělati závěť. Tomáš poslal očima ostatní pryč a pak jsem mu musel donésti aktovku ze skříně, kde měl papíry pro tuto eventualitu připraveny. Potom jsem se vzdálil také.

Mezitím několikrát vyběhli vyděšeni, když zase Tomáše přepadl ten příšerný kašel, jenž nebyl daleko od smrtelného chrapotu. To tam vždycky vběhl dr. Gerbec, pozvedl jej, aby se uklidnil, a pak zase vyšel. Tak trvalo půlhodinu, než Tomáš notáři podepsal a svědky dal stvrditi závěť, kterou potom notář zapečetěnou odnesl ....“

Mlčenlivost byla zachována. K naplnění obsahu testamentu nikdy nedošlo, Tomáš svou druhou velkou zdravotní nehodu ustál. O dva roky později pak definitivně zkonstruoval řešení následovnictví ve své rodině a ve firmě.

Osvětleme závěť z roku 1918, jak uvádí John Nash-Bata:

Tomáš Baťa, varován popsanými zdravotními příhodami, uspořádal vlastnictví se zřetelem k možným neštěstím v rodině. S dvacetiletým nevlastním bratrem Janem počítal jako s jedenáctiprocentním podílníkem v podniku. K šesti dědicům z roku 1911 přibyla sestra Anna (spoluzakladatelka), malý Tomík a další sourozenci.

Podíly na firmě nebyly rozpočítány prostým matematickým úkonem – majitel se snažil zohlednit zásluhy jednotlivých svých nástupců na společném byznysu. Výsledek této práce vypadal následovně (v ra

Janův podíl na uvedených na uvedených částkách činil přibližně pět procent. Po odečtení Tomíka – jenž se vymykal a jehož cifru lze chápat spíše jako Tomášův pokus o zabezpečení syna – Jan povýšil rázem na taxu 1/8 z osob, nějak se podílejících na správě podniku. Navíc – dominance Janova přídělu vůči vlastním sourozencům byla očividná, přebila i nejstaršího Leopolda, některými zdroji považovaného za možného Tomášova nástupce ve vedení organizace.

1918

„Magické osmičky národa československého“ dopadaly s do té doby nepoznanou intenzitou i na „pole domácí“, do života města a jeho průmyslových podniků. Nemůžeme pominout – v říjnu 1918 se zrodila republika Československá. Sledujeme Jana Baťu, držme se linie a zaznamenejme jeho stopu v událostech.

Již zmíněná Tomášova embolie a následná rekonvalescence znamenala pro Jana zatěžkávací zkoušku, která vyplnila úvodních pět měsíců slavného roku. Po celou dobu stál v čele firmy. Jeho hlavní prací bylo pořizování surovin, materiálů, polotovarů a režijních potřeb. K této činnosti nosil již rok v kapse Tomášovo zplnomocnění a nyní jej náležitě využil.

Nedobré časy pro nákupčího. Válečná a poválečná celosvětová hospodářská deprese míchala naprosto odlišná společenská a ekonomická pravidla, zavedené zanikalo, nové se rodilo. Po jejím odeznění nebude už svět nikdy podobný „starým zlatým časům“ před světovou válkou.

Jana „dvouletka“ shánění nesehnatelného též změní. Dospěje.

1918

Coby dlouholetý Sokol a spoluorganizátor pololegálního župního sletu v uplynulém roce se Jan Baťa ochotně zapojuje do boje o udržení organismu československého (tehdy) kvazistátu. Sokolská obec zřídila – ozbrojené složky národa válčily na obou stranách fronty a s četnictvem se nedalo počítat ani ve snu – t.zv. Národní stráž sokolskou. V ní dobrovolníci v sokolských uniformách, dovybavení sporadicky vojenskými prvky, měli jediný úkol – zabránit chaosu a rabování.

A tak, zatímco se skomírající rakouská mašinérie snažila ze zemí koruny české odvézt co se dá, sokolští strážci hlídali klid v obcích. Podívejme se, co o tom psal Jan Baťa:

„ .... koncem září, po Sixtových dopisech, uvolnila se soudržnost Rakouska-Uherska úplně. Kde kdo měl nyní už veřejně na stěně mapu horní části říše a dělal na ní kresby, jak budou vypadati hranice naší republiky. Už se i vědělo, že to bude republika ....

..... každý večer bylo nyní buďto cvičení v Sokole, jemuž předcházela nebo následovala porada o situaci a úkolech Sokola v tom či onom případě, nebo to byla výborová schůze rozšířeného výboru, který pojednával přímo o zprávách, jež najednou začaly z Prahy docházeti, kde se projednávalo, jakým způsobem se provede převzetí státního majetku, odzbrojení četnictva a převzetí policie, udržování pořádku, odzbrojování vojáků vracejících se z fronty s výzbrojí a ručními granáty, aby převrat, o kterémžto se vědělo a jenž se blížil, nás nalezl připraveny ....

.... poslední den, 27. října, bylo cvičení, kde vzdělavatel četl z dědictví Komenského už po kolikáté: ‚Vláda věcí tvých k tobě se navrátí, ó lide český ...‘

.... den 28. října začal jako každý jiný den ....

.... až potom k deváté hodině ráno přilétla ta zpráva telefonicky ....

.... na jedenáct hodin byl organizován tábor republiky  na náměstí, nyní Masarykově. Sešlo se tam kde co, co mělo co obléci jako sváteční úbor. Sokoli, hasiči, vojáci už s bíločervenými kokardami, zakrývajícími nebo nahrazujícími rakouského orla. Školní děti s karafiáty a papírovými kyticemi červenobílé barvy

Nastupovalo to v naprostém pořádku, jako by to bylo bývalo nacvičeno dávno před tím. A bylo...

Pohled na říjen 1918 ve Zlíně

z roku 1988

.... několik lidí to přemohlo, že omdleli. Nedivím se jim. ‚Pozor...‘, zvolal najednou náčelník. ‚Tři zástupy: jeden, dva, tři,‘ ukázal, ‚Vpravo v bok, pochodem ....‘

Starý sokolský závodčí Ruda Klinkovský nás odváděl  k četnické stanici – odzbojiti četníky a převzíti až na další službu strážní. Četníci byli zdrceni. Dostali výstrahu zůstati na místech a vyčkati rozkazů náčelníka Sokola. Nařídil to policejní komisař Volák ...

.... ‚Plníme jenom rozkazy, jako vy jste je plnili,‘ vysvětloval jim Ruda. ‚Nyní jste v Československé republice, ne v Rakousku. Tady se ani lumpům nic nestane, dokud je soud neodsoudí. Můžete býti bez obav, vždyť o váš život nikdo nestojí.‘

My, kteří jsme byli pro tuto chvíli beze služby, stačili jsme se vrátiti ještě na náměstí....

.... odpoledne byla sokolská akademie, které jsem se ale neúčastnil, protože na mne připadla strážní služba ....

.... a hráli a zpívali jsme pak bez přestání asi od dvou hodin odpoledne do devíti hodin večer, kdy pro náš přišel opět Ruda na službu.

Už pro druhý den ale policejní komisař Volák velmi moudře zorganizoval stráž z demobilizovaných vojáků, kteří měli dočasně provozovati službu četníků. Vybral k tomu právě lidi, kteří byli bez zaměstnání a ve špatných poměrech a kteří snad jinak by mohli nadělati v těchto prvních dnech, kdy nový pořádek nebyl v sobě dosud pevný, hodně nesnází. Takto byli placeni za udržování pořádku.“

1919

Rok plný událostí nejen pro baťovce. Ti aktivizovali své síly ve prospěch práce v nových poválečných poměrech, pro Československou republiku i pro – dnes bychom řekli – globální aktivity.Politické události zasáhly již několikrát a manipulovat osudy budou až do konce, ať už jim chceme odolat nebo ne.

Tomáš Baťa se rozhodnul založit první továrnu v zahraničí. Mladou republiku tísnila knuta socialistických myšlenek, výmyslů a úřadování. Vážně si pohrával s myšlenkou přemístit do svobodného světa celou zlínskou výrobu. A když stěhovat, tak pořádně – až za velkou louži, na adresu končící písmeny U.S.A.

Aby uskutečnil obrovskou expedici beze zkoušky ohněm konkurence, takový fanfarón přeci jen nebyl. Všeho dočasu. První musel přijít experiment – jak to tam v té Americe bude vlastně šlapat? Koho tam poslat? Někoho z rodiny, jistě.

Tomáši se hlavou honily myšlenky: Jenda? Oddaný, nápaditý. Ale i drzý. Umíněný. „Pan Jeník“ má tady říkali. Energický, rozhodný. No, snad.

Leopold? Nejstarší Honzův bratr, Tomáši věkově nejbližší. Původně koketoval s myšlenkou, že by se mohl stát jeho nástupcem, kdyby došlo k nejhoršímu. Před válkou spolu jezdili na obchodní jednání. A počítat – to Polda uměl. Však se již vyjádřil, že se chce státi hlavním účetním v továrně. Vysoká pozice. Ale to je tak vše.

Navíc Leopold nebyl v pořádku. Duševně. Válku absolvoval jako poručík rakousko-uherské armády a vrátil se poznamenán traumatickými zážitky.^6/ Poslat jej někam samotného? Nepřicházelo v úvahu.

Jindřich, nejmladší z bratrů? Práci zastal, to ano. Bude možná slušným vedoucím závodu. Příkazy plnil spolehlivě, ale vlastní iniciativy nikdy nepřinesl. Ten také ne.

Bohuš, třetí z bratrů? Takový modifikovaný Jindřich, milovník literatury, o všem pochybující jako ten jeho oblíbený Čapek. Rozevlátý intelektuál. Práce se nikdy nestala jeho hlavní životní náplní, spíše prostředkem obživy a naplňování kulturních tužeb. Také ne.

Zbyl „pan Jeník“. O jeho „úletu“ Tomáš naštěstí nevěděl, možná tušil .... Vše se projevilo až za více let, kdy po Janu Antonínu Baťovi zůstalo na čtyřicet knih. Ano – psal. Celkem dobře, nebazírujeme-li na přílišné spisovnosti a přesnosti vlastních jmen. Relaxoval tvorbou literatury. Tato etapa života jej v námi probíraném roce teprve čekala.

Do Lynnu jel nakonec Jan. Ne sám, pomocníky mu mimo další doprovod tvořili oba Hozové – Ignác i Jan, bratr Bohumil a Václav Rojt (u Baťů od r. 1910). Skupina založila Bata Shoe and Leather Co., Lynn, U.S.A., továrnu na výrobu obuvi. Od roku 1920, ve dvaadvaceti letech, se Jan stal jejím jediným vedoucím. Zodpovídal tak za řízení první zahraniční továrny rodiny Baťovy. Metodicky celá americká akce spadala pod přísný dohled Tomáše Bati, který ze Zlína rád a často zasahoval do jejího vývoje.

Vznik a vývoj společnosti v Lynnu, mimo již naznačené politické souvislosti, sledoval i další dva cíle:

1. Dát Janovi možnost vstřebat americké postupy při práci v továrnách s obuvnickým zaměřením.

Dlouhodobé zahraniční poslání se mělo ve Zlíně okamžitě zhodnocovat. Baťovy závody lačnily po technologických a obchodních novinkách poválečné Ameriky.

V Janově deníku přibývalo poznámek. Navíc mezi Lynnem a Zlínem proudily stovky dopisů. Vše z let 1919 – 1921 máme dnes popsáno i s ilustracemi, diagramy a připojenými vzorky.

2. Iniciovat vznik holdingové společnosti, zaštiťující finanční fondy mateřské továrny ve Zlíně.

Americká továrna se stala předobrazem obecně známější Leader A.G., švýcarské holdingové společnosti s baťovským řízením. Na rozdíl od ní stála celá na zlínském kapitálu a měla představovat nouzovou rezervu zásob a peněz pro případ, že by se v socialistickém Československu počátku dvacátých let „něco zvrtnulo“. Pokud by Zlín potkala politická pohroma, Lynn ( i Leader) by byl použit na opětovné pozvednutí výroby ve městě.

Opačným směrem – s takovou variantou nikdo ani nepočítal – pojistka fungovat neměla.

Snad se – z hlediska dnešního odstupu od peripetií XX. století – zdá poněkud přehnaná obava ze socialistických stran. Jenže tehdy celou zemi škrtila hospodářská krize. Sociální demokracie na svém těle vlekla nádor bolševismu (který se v roce 1921 oddělil do nově založené KSČ) a skutečně hrozilo, že budou zlikvidovány obě podnikatelské větve – Zlín i americké továrny. Baťa nedávno škrtal – přišel o zboží a zájmy v Polsku a Rumunsku.

Působení mladého Jana Bati v U.S.A. bylo .... úspěšné? Neúspěšné? Nelze je označit bílou nebo černou barvou. V každém případě se zocelil a osobnostně vyspěl, když se pokoušel prorazit ve špatný čas na špatném místě. Choval se rozumně, nenadělal dluhů a nepošpinil jméno Baťa.

Zmínili jsme dopisy – z nich lze poznat, jaké válčení si prožili Jan Baťa a jeho společníci v Americe. Dneska pánem, zítra kmánem. A pozítří naopak. Do vší té mely sázel příbuzný ze vzdáleného místa hraběcí rady, adekvátní úplně jiným podmínkám.

Po svém zkompletování ve Zlíně  působil tlustý svazek písemností jako dialog hluchých. A vynořil se na scénu ještě jednou, nepřímo. Dopisy a telegrafy, datované od konce roku 1919 do září 1920 – přesněji jejich znalost, protože je mnohokráte přepisovala – posloužily Marii Baťové (roz. Menčíkové) k informování syna Tomíka v rámci tažení proti Janu Antonínu Baťovi po druhé světové válce.

Zpět do roku 1920. Tomáš Baťa, i na základě debat s osobnostmi veřejného života, se rozhodl vše vsadit na zlínskou kartu a zastavit skomírající americké závody. (Ne zrušit, firma formálně existovala dál a drobnou roli sehrála ještě za druhé světové války.)

Jan si bratrova poručníkování užil až až. Nebyl přeci loutka. Ale nehádal se a požádal slušně o výměnu. Odešel. Z Lynnu? Ne, od firmy Bata Shoe and Leader Co., Lynn, U.S.A. Dělat dělníka u konkurence. Lynnskou Baťovku přišel „uspat“ pan Muška , shodou okolností pozdější disponent akcií Leader a.s. ^7/

První rozchod tvrdohlavých bratrů. Za sedm let si jej zopakujeme.

Tomáš viděl, že s Janem nic nesvede. Však si tam toho berana nasadil sám. Ten se dokáže uživit i bez něj. Po třech měsících továrník odeslal dopis s nabídkou práce v londýnském obchodním oddělení.

A Jan? Pochopil bratrovo gesto, přijal podanou ruku a vrátil se k firmě T. & A. Baťa.

1920

Však nejen prací živ jest člověk. Také city občas duší zazmítají. Jan se v Londýně ocitnul nablízku spřízněné osoby, Marie Gerbecové, dcery rodinného lékaře  rodiny Baťovy a prvního závodního lékaře firmy.

26. listopadu 1920 se ti dva vzali. Marii budou zlínští pro odlišení od ženy Tomáše i nadále říkat přezdívkou „Mája“. V roce 1932, kdy se stane „mladou paní Baťovou“, bude vychovávat již čtyři dcery a jednoho syna.

1921

První Janovo psané dílo, spíše pracovní nežli literární. Vznikla kniha baťovských zkušeností. Spisek si až do roku 1928 podržel statut „obuvnické abecedy“ pro každého, kdo si chtěl něco začít s výrobou obuvi a využít přitom amerických zkušeností a postupů.

1922 - 1924

Období razantních změn v životě továrny Baťa i města Zlína. Na těchto převratech se výrazně podílel i Jan Baťa, některé vymyslel, jiné prosazoval, mnohým přiložením ruky k dílu pomáhal. Projděme si vše hezky popořádku.

Od malička počítal. Nepřestal používat selského rozumu. Jako dítě pomáhal matce v Uherském Hradišti prodávat sodovky a jiné drobné produkty, jako čerstvý dospělec zápasil s úkoly o několik řádů vyššími.

Když napíšeme „počítal“, máme na mysli především kalkulace. Obyčejné rozpočty – od malých dílenských až po celopodnikové – brzy přinesly své ovoce. Janem vybudované nákupní oddělení přinášelo do celého zlínského obuvnického podnikání největší zisky.

Tomáš Baťa mívával ve svých začátcích elementární problémy s kalkulací. Ty za něj řešil jeho prokurista, dnes bychom řekli vrchní ekonom nebo kalkulant, učitel František Štěpánek.

Po Štěpánkově odchodu (1907) se práce ujímali další, zkušeností přibývalo, zapracovaných osob rovněž. Vrchním ředitelem se stal Josef Blažek, který v této pozici vydržel až do počátku třicátých let – poté pozvolně dobrovolně přepustil náročnou práci Dominiku Čiperovi, do konce třicátých let vedl pražské zastoupení a užíval si postavení celebrity z počátků firmy.

Ale to jsme opět předběhli .... Vraťme se k Janu Baťovi a jeho systému kalkulací, ovlivňujícímu dění v závodech na počátku dvacátých let.

Vsadil na vysekávače. Je to jedna z hlavních činností na vstupu materiálů do výroby obuvi a tak přímo ovlivňuje náklady, spojené se zpracováním kůží. Navíc vysekávač obhospodařuje již částečně zhodnocenou surovinu (dovezenou, skladovanou, louženou ...) a škody způsobené jeho nepřesnostmi jsou o to větší.

Janův systém rozpočtování a skladování materiálu vylučoval – ekvivalentně ke svému působení – ztráty ve vysekávání. Tomáš nezaváhal a uplatnil tento přístup v celém vnitropodnikovém účetním a manažerském systému.

Ekonomická historiografie RČS má ale rok 1922 zapsán jinak, viditelněji. Především zářijovým razantním shozením cen výrobků firmy Baťa na polovinu. Tak se to dnes presentuje, plakáty se zaťatou pěstí napodobují, odvaha akce vzývá. Nebylo vše ale procesem do jednoho sloupce strojopisu nebo záležitostí osamělého autoritativního příkazu. Vezměme v potaz, že:

- právě opora v nákupním oddělení se stala jednou z příčin dnes již kultovního rozhodnutí,

- vnější podmínky tlačily,

-okolí muselo vše pochopit a přijmout,

- u zaměstnanců v peněženkách se mělo cosi změnit ....

Shrňme si vnější vlivy. Československá koruna – v reakci na německou hyperinflaci – revalvovala. Ne o pár procent, např. vůči franku to činilo trojnásobek. Výrobky se staly v zahraničí neprodejnými, mnoho fabrik beznadějně zastavilo produkci, zemědělci nepracovali. Měna byla zachráněna, avšak lidé se ocitli bez prostředků a obchod téměř stál.

Na skladech se tyčily sloupce kartonů a dřevěných beden plných bot a přitom scházely peníze na investice. Továrna žila z válečných provizorií, dlužila na daních šest milionů, výroba klesla na 1/5 stavu z roku 1919, potom se přerývavě rozklopýtala v polovičním výkonu.

Mnohé obuvnické továrničky ve Zlíně vývoj smetl, i jediná vážnější konkurence F. Štěpánka zastavila svoje stroje. Baťovci nezůstali nepoznamenáni. Jejich zaměstnanecké stavy s mírnými výkyvy klesaly od čtyř tisíc v roce 1918 až k osmnácti stovkám v r. 1923.

Cíl? Získat prostředky k fungování, prostředky k životu. I za cenu možné ztráty, peněžní tok krustu krize neprorazí. Zamýšlená akce se mohla minout účinkem – byla nevyzkoušená, netradiční, jako sypání soli do rány.

Nápad bylo nutno marketingově ošetřit. Muselo se o něm vědět, musel se přidat zbytek republiky. Tomáš Baťa hodil udičku. Na poradě průmyslníků v Praze naznačil svůj plán – a sklidil, mírně řečeno, silné opovržení. Všichni pevně seděli na svých kontech. V Baťovi viděli bankrotáře, který se šmahem zbavuje majetku, aby zachránil, co se dá.

Baťovci zvolili vlastní cestu. Vnucenou cestu průkopníků. Budoucnost dá těm dvěma, Tomáši a Janovi zapravdu.

Spolupracovníci (tehdy se jim tak ještě neříkalo) byli informováni a zajištěni hned několikrát. Ve „Sdělení“ z 26. srpna 1922 se objevil článek se sugestivním nadpisem „Pracovat či nepracovat?“. Populárním a přístupným způsobem osvětloval, proč hospodářství nemůže přežít rok, v němž výrobci nakupují za sto a prodávají za padesát procent.

Jako první v Československu Baťa nabídl „život za 50 %“ – ceny jeho obuvi spadnou o padesát procent, základní životní potřeby pro baťovce (kryto firmou) také o polovinu – dokud se hospodářství nerozjede. Žádná sleva není zadarmo a továrník za ni něco chtěl – snížit mzdy zaměstnanců o 40 %. Ve zlínské sféře tak  ve skutečnosti přidal na odměnách deset procent, čímž elegantně umlčel případný odpor a zároveň akceptoval, že jeho pracovník mohl nakupovat i jinde nežli u Baťů v konsumu.

Slibovaná mediální masáž? Přišla. Původně řízená, začala víceméně samovolně žít vlastním divokým životem. Rozpoutalo se oboustranné peklo. Na baťovské straně proslulé plakáty drtící drahotu a mnohá vysvětlující novinová inserce. Na straně „kolegů“ podnikatelů zděšení, vyskytly se i pokusy vyloučit Baťu z řad československých průmyslníků.

Potencionální zákazníci se chovali rozumněji a nenápadně. Hladili peněženky.

 A stát? Dlouho se neozýval, skoro nedýchal, nepomáhal. Hnul se, jakmile celý záměr vyplul na veřejnost. Zareagoval přesně tak, jak se dalo očekávat – úřednicky hloupě. Poslal do Zlína daňovou komisi v čele s exekutorem. Až zásah na ministerstvu financí tohle devastační opatření odvrátil.

Pojem  zatím stoupal jako utržený vodíkový balón. Továrna se za pár měsíců zbavila mrtvých zásob, poplatila závazky a ještě i na investování zbylo. Suroviny – to nezapomínejme – pořizovala v zahraničí za třetinové ceny. Stavy zaměstnanců zatím zůstávaly na krizí zredukovaných počtech, výroba nestíhala plnit požadavky objednávek.

Zopakujme si – jak dlouho Baťa měl prodávat ve vlastních obchodech se ztrátou? Dokud zbytek republiky též nesníží ceny. Došel materiál na výrobu – kde nakoupit? U producentů, kteří měli plné sklady? Samozřejmě, ale za nízké ceny!

Strhla se lavina. V Praze kvůli Baťovi snížily ceny obuvnické sklady, železárny ubraly třicet procent. A v cizině opět stály naše boty stejně jako před revalvací.

Nebylo vše tak světlé, hladké a rozpustilé, jak zde sice dramaticky, ale povrchně načrtnuto. Celý rok trvalo, nežli se začala zvedat křivka oživení. Továrníci a obchodníci, zvyklí při minimu práce na vysoké ceny a jim příslušející tučné marže, Baťu vesměs pomlouvali. Toto žvanění (paradoxně produkované vykořisťovateli) iniciativně převzali komunisté a vymřelo až po komunálních volbách roce 1923. Voliči se nesnížili k úloze leninských „užitečných idiotů“ a uměli počítat. Komunisté se sociálními demokraty na zlínské radnici postupně skončili (šest mandátů ze třiceti, později žádný).

Pro lepší představu o hospodaření závodů stavy zaměstnanců z popisovaných let.

pokračování – část 3

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

^6/  Leopold Baťa /15. září 1887 – 1. července 1920/ zemřel v ústavu pro choromyslné.

^7/ Pouze několik dní po vykonstruovaném obvinění a odsouzení Jana Antonína Bati v Československu podala Marie Baťová v New Yorku žalobu na vydání všech 826 akcií společnosti Leader A.G., kterými disponoval Jan A. Baťa a od roku 1941 byly deponovány u jeho důvěrníka Františka Mušky v Kalifornii.

Jan v tomto sporu operoval ústní trhovou smlouvou, jejíž opis nechal roku 1932 vyhotovit, a také závětí T. Bati – oba dokumenty dokazovaly (první implicitně, druhý zcela zřejmě) jeho nárok na zmíněné akcie.