črty ze života Jana Antonína Bati
část 3: léta 1923 – 1929
1923
Jan Baťa přiměl svého bratra Tomáše, aby kandidoval na funkci starosty města Zlína
Dvacátý třetí rok minulého století představuje období, ve kterém se původně sociálně demokratické, později komunistické vedení obce vyprofilovalo silně protibaťovsky. Bizarním momentem na celé situaci bylo, že komunistický starosta František Novák byl vlastně také továrníkem, a to celkem úspěšným. Jeho provoz na Lešetíně vydržel až do roku 1948 – pak soudruzi obuvnický závod zabavili.
Vedení obce se nejen neštítilo silně protibaťovsky agitovat, ale nepochopitelně vytrvale házelo klacky pod nohy veškerým snahám o rozvoj firmy. Žádné povolení na rozšíření továrny přes zlínskou radnici v těch dobách neprošlo. Snižování režijních nákladů a zvyšování intenzity práce rovněž nebylo levicovým souvěrcům po chuti.38)
Stížnosti v parlamentu, popř. u místních úřadů, opakovaná šetření dodržování zákonnosti jak na pracovištích, tak v oblasti zdravotního a sociálního zabezpečení – to vše dokázalo morálně nalomit mnoho baťovců. Ti potom při hlasování o obsazení závodního výboru firmy zvolili jako svého reprezentanta společnou kandidátku komunistů a československých socialistů.
Pochopitelně, že Tomáše Baťu tyhle obstrukce silně iritovaly. Závody se nerozšiřovaly, ač disponovaly financemi na investice, vnitřek továrny byl prolezlý komunisty a socialisty a z radnice navíc kynul konkurent Novák. Nejlepší okamžik naslouchat Janovi a přijmout za svůj zdánlivě nereálný nápad usadit se v čele města.
Jan tu provedl – z hlediska soudobého zjemnělého chápání společenského tření – nepěknou věc. Z Ameriky přivezl zvláštní nápad – přesně by se dal příslušný útvar nazvat asi „paličské komando“. Nebuďme přehnaní, požáry v tom nebyly, používejme výraz „komando“. K jeho roli se velmi brzo dostaneme.
Tomáš Baťa a jemu blízcí aktivizovali noviny „Sdělení“. Ne že by doposud nevyvíjely dostatečnou iniciativu, ale zabývaly se především problémy výrobními, hospodářskými, sem tam organizačními a zprávami z města. Nastal čas posunout jejich obsah a zahltit je agitací. Osobně v nich začal reagovat na nejrůznější levičácké výmysly. Tak to vydrželo až do jeho smrti, kdy tuhle roli po něm převzal nástupce Jan.
Tomáši se rovněž podařilo obrátit závodní výbor. Jeho existence vyplývala ze zákona, nebylo možno jej jen tak zrušit. Jistou zákonnou kličkou ale utlumil rozhodnutí levicových voličů a ve vlastní režii vytvořil zastupitelskou dělnickou organizaci.
Boje na „externí frontě“ se radikalizovaly. Právem se komunisté mohli cítit ohroženi. Různá volební dotazování potvrzovala – po slevových akcích roku 1922 se ve městě utvořila vrstva občanů, kteří se měli výrazně lépe nežli za předchozího socialistického vedení.
Měl ten blahobyt pouze jednu drobnou podmínku – vyžadoval plného ztotožnění se s baťovským režimem. Takový jedinec potom vydělával sice (krátkodobě) méně, ale též si dokázal levněji pořídit životní potřeby. Jenže – musel do Baťových prodejen. A to se všem nelíbilo.
Mezi komunisty, především místními, a jejich levicovými příznivci kolují více méně neověřené historky o narušování jejich schůzí baťovci, dokonce o napadání a bití sympatizantů krajní levice.
Odpověď Tomáše Bati komunistům v předvolebním boji roku 1923. Hlavní náměstí (Masarykovo), v pozadí Rašínova ulice.
Party Jan Baťa & co. schůze opravdu navštěvovaly. Vstupovaly do vosích hnízd ideologických nepřátel, snažily se v nich hájit Tomášovy názory a argumentovat v jeho prospěch. Vše mezi rozčilenými protivníky na jejich akcích. Div, že diskuse občas přerostla v nenávistné řvaní a to v potyčku? Stávalo se. Kolik všeho bylo nelze již dnes přesně dohledat, vezměme v potaz i obecnou tendenci pověstí a fám k bobtnání v čase.
Z oněch událostí vylovme malou perličku o zvláštní roli syna pozdějšího československého ministra obrany a premiéra Františka Udržala Jiřího ve volebních bitkách na Zlínsku.
Jiří – jeden z velitelů skupin (komand bylo více) – byl pravděpodobně utajeným komunistou, členem KSČ. Na vedení ostrých partiček se podílel spolu s Janem Baťou. Později svého spojence nenávratně poškodil smyšlenkou na téma „Jak chtěl Baťa přestěhovat národ do Patagonie“ a mnoha zastrašováním vynucenými prohlášeními zahraničních baťovců, která přispěla k nesmyslnému Janovu odsouzení 33/.
Tak či tak zavládnul ve Zlíně od roku 1923 baťovský režim, zvláštní polovojenská symbiosa zdravého života, práce a elánu. Zlínská komanda na tom měla svůj podíl – podařilo se jim vypořádat se s kolektivistickým rozvratem.
1924
Události roku 1923 o kousek uvolnily ruce i Janu Baťovi. Staly se pro něj podnětem a zároveň i možností, jak uskutečnit jistý podnikatelský experiment.
Určitou dobu již tvrdil – pro jistotu jaksi bokem, mimochodem – že sortiment zlínské produkce by měl zahrnovat i obuv vyšší kvality. Tím mínil především otázku kůží, ze kterých byly boty vyráběny.
Narazil, samozřejmě, na Tomáše. Nápad zdánlivě šel proti ideji dobrých a laciných bot pro nejširší masy.
V továrně zbylo z bouřlivého roku 1923 něco nezpracovaných kvalitních kůži. Kvalitních asi není to nejsprávnější slovo – byly vynikající. Jan obdržel od bratra svolení k pokusu a nechal z této kůže vyrobit zkusmo 400 tisíc párů bot. S těmi odjel do Berlína a obratem celou várku udal. Tomášovi pak s nadhledem demonstrativně vykalkuloval efekt celé akce.
A změna? Fa. Baťa se opět o krůček přiblížila společnosti, jak ji známe ze třicátých let. Tomáš rozšířil sortiment a od tohoto roku se stala součástí výrobního portfolia také vysoce módní obuv (kterýžto termín firma používá pro určitou kategorii dodnes).
I v roce 1924 Jan nepřestával počítat. Systematizoval vnitropodnikovou rozpočtovou soustavu a přitom stále řídil své vysoce ziskové nákupní oddělení. Postupoval po malých krůčcích, salámovou metodou chtělo by se říci – dařilo se mu jednotlivé činnosti osamostatňovat, profesionalizovat a oprošťovat od plevelných činností.
1924
Jan přesvědčil Tomáše o zavedení konvejerového systému
Rok 1924 ještě neopustíme, čeká nás lahůdka v podobě převratného řešení výroby obuvi. Nebude asi tak čtivá jako volební rvačky, ale pro osoby, které se něco napracovaly u výrobních pásů, sdělná.
Vlastní systém dopravních válečkových spádových pásů není zlínským objevem, byl do závodů přenesen z U.S.A. Z dřívějších časů si mnozí, jak už je v lidské povaze, přivykli původní organizaci výroby s mnohapárovým (až 100 párů) rekem, posunovaným ručně po podlaze. Spotřeba plevelné lidské práce a výše rozpracované výroby dosahovala nepředstavitelných rozměrů.
Tomáš Baťa cítil ve vzduchu nutnost změny, ale továrna prosperovala i bez ní, takže zprvu stál kupodivu na straně odpůrců navrhovaných opatření. Neúnavně přinášel spousty záporných argumentů. Po dlouhém názorovém přetlačování s Janem nakonec přece jen souhlasil s uvedením do provozu.
Již jsme se s tím setkali při zakládání továrny v Lynnu. Opatrnost. Uvolnil sice prostředky, ale zdaleka ne naplno – a čekal. Zde také. Vzorová dílna pracovala, dodávalo se, kalkulovalo, propočítávalo, měřily lidské pohyby. Po prvních přesvědčivých výsledcích se Tomáš Baťa stal vášnivým zastáncem nového dopravního systému.
Rok 1924 byl vůbec rokem velké přestavby Baťových závodů. Nové železobetonové budovy, uvnitř – pro současníka nezvykle – transmisní pohony a konvejerový systém organizace výroby. Postupně vše prosáklo i do starších provozů a od roku 1926 všechny Baťovy obuvnické dílny pracovaly v konvejerovém režimu.
První republika bývá označována za stát z první sedmičky nejvýkonnějších ekonomik na světě. Přesto si netřeba lhát. Baťovy závody – to byla v Československu nejprogresivnější firma. V Americe tohoto roku konvejerový systém opustili, u Baťů šlo spíše o modernizaci z nouze. Jakýsi přechodný stav při nakročení k výrobním pásům a ke strojům s nezávislým pohonem.
Předchůdci pozdějších „kruhů“ se od výrobního pásu liší asi jako tramvaj od metra. Cíl stejný, metoda odlišná.
Stroje i s obsluhou jsou na dílně dislokovány podél oken, nemají ještě vlastní pohon (transmise) a nelze s nimi volně disponovat. Na druhé straně si dělníci stačí s přirozeným světlem a neničí si zrak umělými zdroji.
Přečtěme si, co o metodě samé napsal její přenosce do tuzemských podmínek, Jan Antonín Baťa, 20. února 1931 v pojednání o racionalizaci:
„ .... Kdyby se např. řeklo: ‚nedělejte hloupostí‘, tu by tomu jistě každý rozuměl a přemnohý by se na to dopálil, jak si kdosi může opovážiti domnívati se, že on nepracuje moudře. Když témuž řeknete: ‚pracujte racionelně‘, to se na vás jistě neurazí, ačkoliv je to totéž.
Racionalisace znamená tedy: promyšlenou práci, nedříti se zbytečně, pracovati lidsky, rozděliti úkony, ulehčiti práci.
V praxi u nás vypadá racionalisace takto:
Starší z nás vzpomínají jistě ještě na rozdíl mezi prací, jaká je nyní u kruhů a jaká byla na pojezdných recích. U starého pojezdného reku pozůstává racionalisace v tom, že každý dělník měl u sebe co největší pracovní jednotku, v našem případě to byl rek o 100 párech – čím větší měl u sebe jednotku, tím déle mohl nepřetržitě pracovati, nežli šel na hon za jiným rekem. – Pracovní proces takové výroby trval čtyřicet dní. Dnešní náš způsob na conveyeru vyžaduje 2 ½ pracovních dní od ukrojení svršku po uložení do krabice.
Pohled do obuvnické dílny ke spodkovému dopravníku (1928) – 2. fáze období využívání konvejerů (stroje s vlastními pohony, dělníci soustředěni co nejblíže dopravníku, ne po obvodu dílny).
U 100párového reku konal každý dělník 60 % práce, za kterou nebyl a nemohl býti placen. – Byla to cesta za prací, za každou jednotlivou botou, kterou bylo mu opracovati. Tak jako dodnes se neplatí za cestu, kterou dělník váží ze svého domova do továrny každého dne dvakráte, tak nemohl býti ani honorován za cestu, kterou konal za prací u stroje. Pro každou botu musil sahati buďto až na
Těm, kdo se zlobí na dnešní kruhy, že donášejí práci až pod samotnou ruku, přeji, aby musili pracovati jeden týden z reku, jaký byl před patnácti léty a ovšem těm, kdož velebí staré, zašlé časy, rovněž. Pracoval jsem tak také a vím, jak jsem co 16letý kluk plakával bolestí v kříži, cvikaje v Augsburku, a jak mne můj přítel – cvikař mazával po mnoho dnů francovkou.
Další racionalisace je v tom, že každý dostane svoji porci práce včas – bez čekání a hledání, přesně a správně.
Je to jediná cesta ke zvýšení mezd.“
1925
O tomto roce s mnohaletým odstupem (11 . 1. 1947) Jan napsal: „Chtěli jsme něco jako průmyslový ráj. V podřevnickém údolí moderní město, tvořené samostatnými domky pro dělníky, vše v zahradách. Místo toho nás čím dál více škrtila bytová krise.
Vznikla nutnost masivních investic do občanské výstavby. Z ní se vynořil můj úkol a zápas – roku 1925 jsme postavili 1000 domků.“
1926
Rok expanze baťovských obuvnických prodejen v Československu
Roku 1925 firma Baťa na území Republiky československé provozovala 176 vlastních prodejen. Tento fakt nelze poměřovat dnešními systémy – zprostředkovávací prodejci (řetězce) u nás nefungovali, každý podnik mohl realizovat zboží buď pomocí zástupců – živnostníků nebo ve vlastních obchodních jednotkách.
Oba uvedené způsoby mají své výhody a nevýhody. Tomáš Baťa dospěl po první světové válce k závěru, že prostředníci jeho úmyslům spíše škodí a rychle se s nimi rozloučil. Vsadil na vlastní prodejny, ke kterým postupem času přiřazoval další a další služby; navíc v nich rozvíjel specifickou cenovou politiku (vzpomeňme razantních slev v roce 1922).
Jan Antonín Baťa, věren uvažování svého vzoru, postavil si cíl: zvýšit počet prodejen v Československu. Takto napsáno to vypadá jako celkem vágní závazek – ale začněme si pomalu zvykat na Janova měřítka. Suverénně máchnul rukou – a meta byla na světě. Nehorázná.
Jan poptává počet obchodních jednotek ve výši sedminásobku loňského roku!
V režii baťovců se dařilo všemu, čeho se dotknuli – počet prodejen nejrůznějších velikostí (systematizovány do osmi typů) dosáhnul za 18 měsíců Janova snažení více než 1000 funkčních jednotek, v roce 1930 si můžeme poznamenat číslo 1211, následujícího léta, snad coby realizace prvotního nápadu Tomáše Bati, jak překonat krizi, přibude ještě 614 prodejen se správkárnami.
1927
Jan odchází od firmy, Tomáš jej povolává zpět
Jak již mezititulek naznačuje, tato kapitola bude trochu divočejší ....
Opět! Již podruhé! Vedení firmy zažívalo nečekané turbulence – ne že by se tam nikdy nekřičelo nebo nenadávalo. Sám Tomáš, především v obdobích, kdy jej z důvodu změn počasí bolelo staré zranění na hlavě, nedal se mnohdy ve výrazech a síle hlasu zahanbit. Všichni si zvykli. Museli.
Jednou na sebe lebky tvrdohlavých mezků opět narazily – zajiskřilo a přetekl pohár. Jan se rozhodnul. Než se nechat celé roky komandovat jako malý spratek, tož půjde raději po své samostatné cestě. Odejde od firmy. Podruhé a naposledy.
Jan Baťů a František Kraus (manžel sestry Janovy manželky, tedy švagr) se stali personami „non grata“. Aby ohníček vzpoury neuhasnul, přikládali další polínka- začali si drze stavět vlastní domy, objemově odlišné od standardních gahurovských typů v baťovských koloniích. Stylové, ale naprosto nezávislé.
Tomášovy námitky nebrali. Vždyť on disponoval celou velkou vilou. Postavil si ji v jiných časech, sloužila napůl coby ubytovna hostů, ale přeci .... Vila pro tři lidi. Jan měl rodinu daleko větší.
„Pan Jeník“ s Frantou strhnuli lavinu. Jejich rozhodnutí prásknout za sebou dveřmi vyrazilo špunty psychických zábran dalších – okolo tuctu vedoucích zaměstnanců opustilo bránu továrny. Najdeme mezi nimi i Josefa Hlavničku, manžela Janovy sestry. Jednotný patriarchát Baťovy rodiny se rozklížil, poprvé, ale ne naposledy staví se proti sobě.
Továrna bez Jana Bati, Franty Krause, Josefa Hlavničky a dalších? Co ta dělala? Nic mimořádného, pracovala, vyráběla boty .... Ale ....
Jinak pružným baťovským systémem se ploužilo cosi, co nelze přesně definovat. Demotivace? Ani ne. Pokusme se na problém podívat hledáčkem ekonomiky. Tomášova jedinečná společnost začala kupit velké ztráty. Jana nebylo. „Jeho“ svižné nákupní oddělení, přispěvší v loňském roce k zisku firmy celou jednou třetinou, se rozpadalo. Rozvoj továrny a obce zpomalil, následky přiškrcených investičních prostředků vyplavaly na povrch v příštím roce.
Shrňme: nákupní oddělení od druhé poloviny roku 1927 nakumulovalo ohromné ztráty, které ostatní podnikové útvary nedokázaly vyvážit. Navíc Tomáš Baťa zjistil další nepříjemný fakt, tentokráte z rodu ideových. Mladé muže.
Ti, navštěvující od roku 1925 Baťovu školu práce, byli chloubou. Janovou. Zdá se to nepravděpodobné? Zvažme: ke komu přilne čtrnáctiletý chlapec, vytržený z domova a hozený do polovojenského režimu? K padesátiletému autoritativnímu muži, který je mu vzorem a kazatelem, nebo k devětadvacetiletému nadřízenému, chovajícímu se více jako vedoucí party než jako morální ikona? S Janem včele organizovaných přehlídek hlasy mladých mužů hlaholily vyrovnaněji, mohutněji, čišela z nich radost a nevybitý elán. Roku 1927 k ničemu takovému nedošlo. Kde zůstal jásot předešlého léta? Zapomněl jej někdo organizovat? To už se asi nedozvíme, ale kontrast byl nápadný.
Poslední kapka události zahájila, poslední je i ukončí.
Stalo se něco .... podivného. Spontánního. Jakoby záměr, důkazy chybí. Jan z balkonu svého rozestavěného domu pozoroval prvního květnového dne, na Svátek spolupráce, kamarády trousící se na oslavy. Když mladí muži ukončili své role na prvomájových akcích, posklízeli nářadí a různé propagační předměty, poté šli domů. Jedna skupinka si to namířila kolem budoucí Janovy vily a po okolí se začal rozléhat jejich hlasitý sborový zpěv: „Dlouho žijte, náš příští šéfe.“
Historie se zopakovala. Stejně jako v roce 1920 bylo na Tomášovi, aby bratru podal vstřícnou ruku a vybudoval znovu mezi oběma muži most. Vnímal jasně náladu mladých mužů? Jednal na základě aktuálních hospodářských výsledků závodů? Nevíme. Co známe je, že v následujících měsících hledal jakoukoliv cestu, jak přivábit Jana zpět. A chtěl jej komplet – včetně toho tuctu osob, které strhnul sebou.
Koncem roku 1927 přišla konečně hora k Mohamedovi a Jan byl zpět v podniku. Během dvanácti následujících měsíců zkonsolidoval zdivočelé nákupní oddělení a to začalo opět generovat více jak 30 % profitu závodu. Navíc povýšil – stal se rovněž vedoucím výzkumu a vývoje celé baťovské organizace.
Podíváme-li se na popsaný sourozenecký rozpor přes novodobou dokumentaci, tak oficiální baťovská historiografie dobu označuje coby „dočasnou stagnaci výroby a zaměstnanosti“. Zní to určitě lépe než psát o hádce zakladatele podniku se svým možným nástupcem. Navíc Jana Baťu některé výklady dějin ani neznají.
Pro odlehčení zpráva z jiného patra Baťových závodů, o obchodních inovacích: Baťovi piloti doručili do celkem 60 československých měst 250 000 párů bot.
Letecká fotografie Baťových závodů z roku 1928.
Na místě dnešních budov
Jedenáctka zastává ještě svou původní roli skladiště, kolem ní (bránou v tovární zdi) prochází železniční vlečka k cihelnám na Růmech.
Letadlo se nachází nad východní Letnou a fotografováno směrem k elektrárně, vedle které se nachází původní hřiště SK Baťa.
Jan Baťa se stává prvním členem výboru Baťovy nemocnice ("první" znamená postavení).
1928
Baťovy závody zaměstnávaly 12 000 lidí. Jan Baťa, v tomto roce už zpět na ředitelství závodů, dostal m.j. na starost organizování výroby ve zbytku světa (mimo Československo). V této funkci – a mnohých jiných, vč. prokury – působil až do osudného 12. července 1932.
Trocha organizace a řízení: ve sféře obchodu Jan Baťa vytvořil modelová oddělení s jasnými konturami spolupráce, pravomoci a odpovědnosti. Jako šéf nákupu a prodeje prakticky implantoval do marketingového útvaru schema komerční spolupráce. Tento úspěšný experiment vygeneroval další specializovaný útvar – propagační oddělení – a přispěl k definitivní podobě baťovského tisku, který se od tohoto roku začíná postupně měnit.
1929
V tomto roce se bude vyprávění točit hlavně kolem krize a s ní spojeným prorážením celních bariér. Dojde k činům, které předurčí rozvoj Zlína na celá třicátá léta a Baťovy světové organizace až do dnešní doby.
Strojírny – v celkovém kontextu Baťových závodů získaly natolik na síle, že vyvstala nutnost velkoryse ošetřit prodej jejich výrobků. Po systematizaci odbytu obuvi i tento problém dostal Jan A. Baťa k řešení. Na konci jeho snažení se příslušný prodejní útvar rozrostl ze 130 osob na 1000 zaměstnanců. Oddělení inovací zbytnělo dokonce třiadvacetkrát – místo původních tří se zde snažilo sedmdesát lidí.
Současně Jan reorganizoval svůj dosavadní prodejní úsek, který se zvětšil na 2000 prodejních míst.
1929
V Německu se z politického suterénu již deset let snažil prorazit pan Hitler. V Československu jej prakticky nikdo neznal. Přesto se Tomáše Bati a jeho bratra Jana občas zmocňovaly pocity úzkosti – co se stane, když opět přijde válka?
Krize, zažehnutá v září 1929 v New Yorku, vedla oba zkušené muže k přesvědčení, že z ní v mezinárodních vztazích nic dobrého vzejít nemůže. Otázka zněla – který stát začne své hospodářské problémy řešit horkou cestou?
Tomášovo životní přesvědčení bylo: „Za války neexistuje žádná cesta a způsob, jak se vyhnout zničení průmyslu, pokud je válkou zdevastována země, kde je umístěn.“
S Janem měli z první světové války zážitky každý úměrné svému tehdejšímu věku a postavení. Oba osobně znali průmyslníky, kteří z ní kořistili pomocí zabavování a konfiskací. Bohatli jednak ze statků nepřátelských osob, jednak „vytěžovali“ i mnohý spravovaný a svěřený majetek politicky a loajalitou nespolehlivých obyvatel a pod.
Při kolektivních disputacích o možných opatřeních proti zkáze zlínské práce uchopil Jan Baťa téma, dalo by se říci, za širší konec. Krize se stále ještě držela za hranicemi. Navzdory tomu navrhoval postavit továrny v minimálně třiceti zemích světa. Jejich provozu by sloužila vlastní distribuční síť obchodů s obuví.
Axiom, ze kterého Jan vycházel, světil plně Tomášovu myšlenku zničené země a dal by se definovat jednou větou: „Ve všech zemích ve stejném čase válka nevypukne“. Tomáš přirozeně souhlasil.
Začalo organizování zakládání baťovských podniků po celém světě. A šlo to ztuha, takový špás vyžaduje kapitál, vzpomeňme první „patnáctiletky“ zlínských závodů. Cíl byl jasný – zajistit společnost pro případ nenadálých válečných událostí.
Žádný problém se nevyskytuje sám, rád na sebe nabaluje další komplikace. Celosvětová deprese učinila jakýkoliv export z Československa téměř nemožný. Tomáš Baťa, ač zkoušel ledaco, nenalezl způsob, pomocí kterého by zlínská továrna přežila. Žádné spásné opatření, které by mohlo zabránit zhroucení celého průmyslového odvětví; a Baťovy závody již celý hospodářský obor představovaly. Ostatní výrobci obuvi statečně uzavírali peloton, přičemž vítěz jim mizel daleko za horizontem.
Jan byl více optimistický. Nebo méně konzervativní? Asi trochu obojí, zkrátka jiná generace. Vyrostl v relativně zabezpečených podmínkách, v roce jeho nástupu do podniku ten už představoval úspěšnou výrobní velikost a kapitálovou sílu. Neřešil operativní jednotlivosti, spíše managoval. Vypouštěl opakovaně nápady, které mu Tomáš snad tucetkrát zamítl.
V negacích Tomáše podporoval i Dominik Čipera, který uvažoval současně baťovsky a účetnicky. Spočítal, ale nevymyslel. Abychom nekřivdili – dobrou myšlenku Čipera poznal nebo příkaz přijal a v rámci svého dokonalého vidění systému přesně zrealizoval.
V této atmosféře – trvalé duševní tísni a hospodářském tlaku, s kalkulujícím Čiperou po boku – došlo k velmi opatrnému Tomášovu souhlasu s Janovým pokusem spustit zahraniční továrny. Pro začátek měl najít vhodné město a zahájit v něm výrobu.
Roku 1930 se zrodil první – malý, zatím pronajatý – závod v Indii, spíše pokusný balónek v exotickém, polokoloniálním prostředí. V červnu 1931 začala růst další továrna v Jugoslávii.
Právě jugoslávské obchodní podmínky způsobily, že Jan Baťa tak nekompromisně prosazoval budování zahraničních společností. Proto nebude od věci, pozdržíme-li se.
Zoufalá baťovská destinace Jugoslávie. Ze všech nejzoufalejší ....
Mladí členové obchodního kolektivu, Janem Baťou osobně řízeného, naříkali čím dál hlasitěji. Není divu, byli přímo hmotně zainteresováni na výsledcích. Současně jim baťovský systém zadržoval jistiny .... Ve své činnosti cítili dopady celosvětových obstrukcí nejtvrději a tak svého šéfa nepřetržitě bombardovali stížnostmi na podmínky obchodu a žádostmi o řešení problému. Příklad?
Obyčejné dětské botičky, vyvezené do země za 18,- Kč, změnily „díky“ připočteným clům a poplatkům cenu na 54,- Kč.
Nově budovaná továrna měla zásobovat všech 28 prodejen, které firma na území jihoslovanského státu provozovala.
Cla, poplatky, limity, kvóty .... Hlavní příčina Janova snažení? Prohlédněme si fotografie z prvomájových oslav ve Zlíně. Hlavním tématem alegorií byl na jedné straně rozvoj, práce, na straně druhé obchod – překonávejme cla! jedno heslo znělo. Republika sevřená ne Německem, ale celními barierami .... Válka sice byla hrozbou, ale v nestabilním versailleském systému strašila tak trochu pořád.
Můžeme si, v souladu se „severoamerickou“ interpretací Janova života, zafixovat, že obava z přicházejících nepokojů byla určitě jedním z katalyzátorů velkých baťovských mezinárodních aktivit, ale hlavní impuls k zakládání zahraničních společností představovaly celní bariery, které spustily státy mezi sebou, aby uchránily svá vnitřní hospodářství.
Indickou akci navíc nemotivovalo – jak by se z dnešního pohledu zdálo – využívání levné pracovní síly, ale pronikání Japonců na toto zalidněné území. Porovnejme projevy Tomáše Bati po návratu z Indie na začátku roku
Naplno se celá akce rozjela od roku 1931, když Jan Baťa sehnal dostatek investičního kapitálu u Dr. Wettsteina (jehož tvůrčím, právně mlžným způsobem nazývá Valdštejn).
Zapamatujme si to jméno – bude jedním z osudových, Jde o otce Sonji Wettsteinové – Baťové, ženy Tomáše Bati mladšího (Tomíka), který se po válce tak lépe dostane ke zdrojům Baťovského impéria, kontaktům, kapitálovému jištění, financím a částečně i ovládání zahraničních společností.
-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
38/ Tomáše Baťu netížilo jen prostorové fungování továrny, ale také bytové a urbánní problémy města. S růstem závodu se potíže s mimopracovním umístěním zaměstnanců prohlubovaly.
Od roku 1908 se stal členem městského zastupitelstva, ale jeho lokální politické aktivity v období do první světové války - pokud je zaznamenáno - nezanechaly v rozvoji města hlubšího zářezu.
Byl především podnikatelem jehož tehdejší továrna nedávala tušit obrysy kolosu ze dvacátých a třicátých let. Navíc organizace práce neumožňovala věčné vysedávání na schůzích a často marné se dohadování jejího šéfa. Ten neoplýval přemírou času a jednání na radnici se zúčastňoval velmi sporadicky.
Navíc si nesl svou vlastní specifickou představu o rozvoji města a organizaci bydlení továrních spolupracovníků. Otázku řešil po svém, naplánoval výstavbu devatenácti dvojdomků s vlastními hospodářskými budovami a zahrádkami. Roku 1912-13 vyrostlo prvních šest na t.zv. starém trhovisku, roku 1915 přibylo dalších šest (?) na protější straně pozemku. Trhovisko továrník přestěhoval do těsného sousedství Malenovské ulice.
Tyto domky vzaly za své při přebudovávání a modernizaci továrny, zahájené roku 1924 (poslední, osamělý u řeky je možné zaznamenat na letecké fotografii z r. 1928).
O vztahu Tomáše Bati ke zlínské radnici může vypovědět i perlička z doby 1. světové války. Tento zastupitel, byť "u zdroje", drobně napřímil ulici Malenovskou (Prštenskou), jejíž původní trasa vedla přímo zamýšlenou budovou č. 13 (postavena 1917), bez vědomí vedení města. To výstavbu nevidělo (nebo nechtělo vidět?) a negativně zareagovalo, až už bylo pozdě a v nové budově se zahajovala výroba.
Vznikla trocha křiku, popsalo se něco papíru .... a nic. Tato metoda - první stavěj, potom vyřizuj - se stala v případě některých budoucích baťovských investic určující.
