Z Rybární do Batatuby
črty ze života Jana Antonína Bati
část 4: léta 1929 – 1932
1929
Zatím byly výrobní a prodejní útvary ve všech zemích převážně řízeny a inspirovány tvořivými myšlenkami Tomáše Bati, který se, jak zmíněno, rád nechal podněcovat, přesvědčovat a provokovat Janem. Tohoto roku můžeme zaznamenat další z mnoha nenápadných bodů zlomu – Tomáš zanechal nevlastnímu bratrovi na starosti vývojové a progresivní realizace, nutné pro zdar společné práce. Tento se samozřejmě nabídnuté šance chopil – jeho schopnosti to od daného momentu byly, které začaly přeměňovat závody v Československu i v zahraničí.
Jako vnější důkaz projevené důvěry se v podnicích začaly transformovat vlastnické vztahy. Od 1. ledna 1929 se Jan A. Baťa stal vlastníkem 5 % Baťa Shoe and Leather Comp., Lynn, Massachusetts (Baťovy obuvnické a kožedělné společnosti v Lynnu). S touto firmou jsme se již seznámili v roce 1920 za okolností ne zcela příjemných. Navíc, jako by osud chtěl spojovat podobnosti, v období poválečné odbytové krize.
Jan se samozřejmě do Lynnské továrny „neztratil“, stále působil v mateřské T. & A. Baťa jako vedoucí organizace výroby a vedoucí výzkumu. Narostla mu odpovědnost: měl prokuru a disposiční právo, fakticky veškeré pravomoci.
Načrtnutým vývojem se nenechejme mýlit – majitelem a hlavním reprezentantem firmy byl nadále Tomáš. Vystupoval tak, měl poslední slovo ve sporných případech, řídil a zabýval se i operativou. Ale „všednodenní“ ovládání podniku stálo na Janovi. Zdá se, že v tomto roce docílil mety – je takový, jakého si jej Tomáš přál mít. Tomík dovršil patnáctiny a plně jej zaměstnávala Baťova škola práce.
1930
V tomto roce nesl Jan Baťa odpovědnost za: nákup, prodej, kalkulace, vzory, design, přijímání návštěv, podnikovou strategii, koželužny, strojírny, gumárny, dopravu a logistiku. Tyto povinnosti zastával až do prosince.
Restrukturalizace obchodu v Americe
Loňského roku, v souladu se záměrem protikrizové expanze obchodu, vyslal Tomáš Baťa do U.S.A. skupinu obchodníků, vedenou Aloisem Gabesamem (měl na starosti vývoz, později se stal ředitelem v polském Chelmneku). V dolarové zóně měli za úkol zopakovat úspěchy evropské – otevírat prodejny kopírující model, fungující na starém kontinentě.
|
Historik Zdeněk Pokluda ve své stati „Jak se buduje světová říše“ popisuje akci takto: ------------------------- „ ..... výborně se uplatňoval i další Zlíňan Alois Gabesam, syn revírníka a absolvent vídeňské exportní školy. U Baťů byl zaměstnán od roku 1919, brzy nato získával odbytiště na Balkáně, v zemích Beneluxu a Skandinávii, a byl vlastně stále na cestách. Od poloviny dvacátých let zaváděl prodej Baťových bot v Indii, Singapuru a Austrálii, koncem 20. let budoval Baťovu prodejní síť v USA. V závodních novinách se o tom 17. srpna 1929 psalo: „Zatímco naše americké exportní oddělení pracuje plnou parou ve Zlíně, dva naši zaměstnanci p.p. Gabesam a Ascher mají plné ruce práce v Americe samé. Otevřeli v Chicagu již tři prodejny a ty se již rozbíhají k činnosti… Kromě toho se připravují prodejny pro řadu jiných měst a půjde-li vše podle plánu, tu se brzo objeví naše výrobky v Milwaukee, Clevelandu, Detroitu, Cincinnati. Celkem se počítá, že postupem času bude otevřeno ve Spojených státech na 40 prodejen.“ |
Obchodní specialisté se vrhnuli do práce. Pronajali okamžitě náležitě drahé „dobré adresy“ a – průšvih se dostavil. Takto umístěné obchodní jednotky utrpěly ohromné ztráty.
Ekonomickou situací tísněný Zlín se musel starat především o vlastní prosperitu a nemohl dlouhodobě držet velký penězovod do Spojených států. Opatření přišla vzápětí – byla rychlá a striktní.
Hned po prvních červených výsledcích firma odvolala zpět do Československa sedm nejlepších prodavačů. Věru, s nepěkným hodnocením: neschopnost zprovoznit rentabilní americké obchody, popřípadě alespoň v nich prodávat více nežli zanedbatelné množství obuvi.
Tomáš (pokolikáté už?) přistoupil k tradičnímu řešení – poslal do Ameriky Jana, aby rozetnul nastalý problém. Mladší z Baťů na místo dorazil již v únoru a zahájil tažení hned na dvou frontách současně.
„Nevrátím se, pokud tam nebudu prodávat alespoň 500 párů týdně. Anebo se nevrátím vůbec.“
S tímto rozloučením se odebral na svou novou obchodní misi, pod ním zaútočil – zprvu jen na původní čtyři prodejny, které firma Baťa v U.S.A. již dlouho měla. Zahájil v Chicagu. V prvních šesti týdnech hlásil telegraficky prodej 20, 30, 40 párů denně ve 4, 5,
Celkový výsledek? Když se Jan vracel zpět do vlasti, do Zlína, americký business nabyl trojnásobku původní velikosti. A že to byl triumfální návrat....
Druhá fronta.... nejen obchodem s obuví živ jest činorodý člověk. A pro Jana bylo charakteristické, že rád tkal události na několika stavech současně. Například rozvoj Zlína: měl bezprostřední vliv na atmosféru v závodech a tak jej velmi zajímal. Chtěl spojit v jedno budování optimálních míst pro život spolupracovníků a nejlepší stavebnictví, které bylo možno na světě obdržet.
Na jaře roku 1930 uspořádal v Chicagu přednášku a přizval ke spolupráci architekty. Mezi posluchači seděl tehdy ještě neznámý Vladimír Karfík. Neměl zrovna příliš jasno o svém dalším osudu na americkém kontinentě a výzvu k vytváření nového Zlína přijal.
Firma Baťa získala na počátku krize i další mladé kvalitní architekty. V čele s F.L. Gahurou (generačním souputníkem Janovým, který si lépe rozuměl s Tomášem) spoluvytvářeli genius loci budoucího třetího centra československé moderní architektury.
Zlínskou architektonickou skupinu vytvářeli – mimo již zmíněného Vladimíra Karfíka – Arnošt Sehnal, Miroslav Lorenc, Antonín Vítek, Miroslav Drofa, Robert H. Podzemný, Vladimír Kubečka a další.
1930
Reorganizace gumárenského závodu 7/
Gumárny přešly plně na konvejerový dopravníkový systém v jeho druhé fázi (stroje s vlastním pohonem). Mohlo by se zdát, že se jednalo o běžnou baťovskou progresi. Nebylo tomu tak – investice si vynutilo rychle se rozvíjející Japonsko, jeho konkurenční tlak.
1930
Krize dále nahlodávala zažitá pravidla. Ceny pronájmů obchodů v cizině, povzbuzované depresí, strmě rostly a tato nákladová položka se stala jednou z nočních můr managementu Baťa. Vysoká zahraniční režie stále více zatěžovala obuv vyráběnou ve Zlíně a činila ji neprodejnou.
Jan Baťa kalkuloval a přišel s akčním řešením – dal dohromady 1500 oboru znalých mužů, nalodil je a vyslal do světa organizovat další zahraniční továrny. Dražší než součet vysokých tax za pronájmy tahle výprava určitě nebyla.
|
Zlín, pátek 19. června 1931 DOPRAVNÍ HOSPODÁŘSKÝ PROBLÉM - 10 haléřů na tunokilometr |
|
Máme velikou potřebu dopravy zboží rychlými, moderními dopravními prostředky. To samo o sobě nebylo by však obtížné, kdyby nebylo jiného důležitého faktora, kterým jest cena dopravy. Kalkulacemi jsme zjistili, že za dnešních poměrů hospodářských není možno a ani třeba platiti za rychlou dopravu zboží, jako jsou kůže, boty, dříví, železo stroje atd. více nežli 10 h za 1 000 kg dopravených na vzdálenost 1 km, t.j. tunokilometr. Cena tato odpovídá dopravnému 160,- Kč za vagon z Ostravy do Zlína - dnešní dopravní dráhou činí za uhlí asi 593,- Kč, za boty pak asi 1 381,- Kč. Řešení jest možné toliko použitím nákladního automobilu takového typu, jaký máme nyní v našich službách (Mercedes s motorem na těžký olej). Ovšem jeho cena musí se přizpůsobiti kalkulaci dovozného tak, aby bylo možno při výše uvedené ceně dopravy vůz amortisovati. Proto vyjednáváme s vyspělými autofirmami o licence k patentům a proto pečujeme o zařízení výrobny a hlavně montovny nákl. aut. Byli bychom raději, kdyby někdo jiný, povolanější měl vůli tento nejen náš problém dopravní řešiti. Může tak položiti základnu k velikému dopravnímu rozvoji v celé naší zemi. Dnešní dopravné automobilem činí asi 25 hal. za tunokilometr, zatímco u našeho zboží železniční tarif jest asi 40 hal. za tunokilometr. Tedy 4 x více nežli hospodářství dnešní doby snese. |
1931
Firma Baťa zvýšila pružnost svého manažerského systému. Dění v odděleních uspořádala tak, aby obchodní přesuny a různost činností bylo lze statisticky lépe sledovat.
Cíl byl zřejmý: ekonomické studie, z takové činnosti vygenerované, umožňovaly sledovat vliv přesunů různých podnikových útvarů a vzápětí realizovat vnitropodnikové plánování na vědeckém základě. Šlo, aniž by účetní složitě a zdlouhavě rozebírali celoroční výsledky firmy, podchytit a řídit stavební (investiční) a administrativní výdaje, personální náklady, dopravu a distribuci za účelem výběru nejvýhodnějšího umístění zahraničních závodů.
1931
Byl zkonstruován „pohyblivý pásový dopravník“. Baťovští strojaři modifikovali americké výrobní pásy, které se používaly, jak všeobecně známo, především v montážních provozech a potravinářských závodech. „Kruhy“ mohly zahájit svůj nekonečný běh dílnami ....
Jan Antonín Baťa si nechal „kruh“ patentovat.
Za velké hospodářské krize racionalizace dílenské hromadné výroby nejen pokračovala, ale rozkolísané poměry ji přímo inicializovaly. Rekapitulujme: spádový konvejer s chapadly sahajícími až ke transmisemi poháněným strojům u okrajů budovy (1924); dílčí zdokonalení v podobě vlastního pohonu strojů, při kterých se pracoviště mohla volněji rozmístit a lépe tak přizpůsobit technologii výroby boty (1926). Dalším vrcholem intenzifikace produkce byl automatický pásový dopravník (1931).
S dosaženým se Jan Baťa nespokojil, byť to dokázalo vyvolávat v konkurenčních kruzích mnohou nevoli a zlobu. Z nenávistných závěrů, především německých, těžila i politická levice československá.
Každý pokrok spoustu potíží řešil, avšak nastolil další, kvalitativně vyšší. Následoval patent o půl generace vyššího ústroje nežli byl běžný pásový dopravník – „tančícího dopravního pásu“.
Šlo pouze o základní patent. Jan stále chodil kolem problémů, naslouchal připomínkám spolupracovníků, zdokonaloval „kruh“ řadou dalších patentovaných inovací a výsledek se dostavil. Zkoušené modely natolik dokázaly zvednout produktivitu práce, že od roku 1940 se tyto konstrukce používaly už ve všech baťovských továrnách.
Dospěli jsme vlastně k nedávné minulosti. Není předmětem našeho vyprávění, tak jen nahlédneme: tančící dopravní pásy za plného chodu bylo možné najít jak ve Svitu, tak v zahraničí ještě v první polovině devadesátých let. Ve Svitu po celou dobu trvání jak hnědé, tak rudé totality tvořily technickou základnu obuvnické výrobní činnosti. I když od sedmdesátých let se v nových provozech zaváděly adresné dopravníky, „kruh“ vládnul práci i mentalitě zaměstnanců. „Hlavně ne ke kruhu!“ stalo se místním pojmem.
A frivolní přídavné jméno „tančící“? Snad že podávaly polotovar na kopytě každému pracovníku do žádoucí polohy, různě jej natáčely, zvedaly, obracely ....
|
Letectví Jan Antonín Baťa - Zlín (Sdělení zaměstnanců fy. Baťa), ročník XIV.; číslo 20; 15. května 1931 |
|---|
|
Letectví začíná nabývati popularity, o jaké se donedávna lidem jenom snilo. Pokus Müllera v Berlíně, který vynalezl a vyzkoušel vzdušný bicykl jest daleko nad významem ostatních leteckých vynálezů z poslední dob. Svědčí o ohromném pokroku techniky, že bylo sestrojiti letoun, k jehož pohonu – byť jen na sotva půl hodiny, dostačila energie lidského těla. O tento stroj měly by se práti všechny státy a všechny výrobny letadel, letecké školy a odbory Letecké Ligy. Toto je způsob, kterým jest možno dostati národy do vzduchu, jako je železnice a po nich automobily dostaly na koleje a cesty. Není cyklisty, který netouží po motocyklu. Nebude záhy majitele pedroplánu, který by netoužil po letadle s motorem. Letectví jest novou cestou k zinternciolalisování světa, ku rozšíření horizontů, ku zprůmyslovění práce a seslužebnění hmoty. Každý týden přinese novoty v oboru letectví. Jeden z posledních amerických magazinů přinesl ukázku letadla zkonstruovaného pro předsedu Los Angelesského aeroklubu. Je to vzdušný automobil. Může jezditi po silnici jako auto, ze silnice vzlétnouti, na silnici přistáti a ihned pokračovati v cestě. Už takovýmto strojem jest možno dosíci Brna ze Zlína za sotva 30 minut, Olomouce za 25 minut, a to přímo samotného města, zatímco letadlem je prozatím nutno přistávati na vhodném terénu, t.j. za městem. Dalším vynálezem v letectví jest zařízení „Handley-Page“ pro samočinné přistání. – Když se pilotovi cokoliv přihodí ve vzduchu co vyžaduje přistání, stačí pustiti vůbec řízení – Handley Page aparát sám zařídí sklouzavý let letounu bezpečně k zemi. Toto „Handley-Page“ zařízení bude v nejbližší době přimontováno na obě naše nová anglická letadla Pussmoth-Havilland. |
1931
Jan Baťa se stal vlastníkem třicetiprocentního kapitálového podílu Bata Shoe and Leather Co. Lynn, Massachusetts. Platnost aktu od 25. února.
1931
Jan zorganizoval koncem roku další výpravy Čechoslováků po celém světě. Pokračoval tak v aktivitě, zahájené už loni, i cíl zůstával – posílení exportu. Jenže – jednou věcí bylo pořádání expedic mladých mužů a žen za výrobou a obchodem a druhou jejich úspěšnost.
Jan Baťa býval osobou ve věčném pohybu. Věren zásadě, že kdo řídí, tak také kontroluje, často objížděl zahraniční pobočky firmy. Na místě shledával, že zlínským vyslancům sice nescházela pořádná porce odbornosti, ale značné nedostatky stále projevovali ve sféře nevýrobního působení vůči domácím.
Začal v tomto směru uspořádávat zlínské školy. Výuka cizích jazyků, i doposud nijak opomíjená, získala na intenzitě, pro „Baťa-Many“ se navíc pořádaly večerní kursy zeměpisu a obchodní korespondence – i cizojazyčné. Tyto snahy vyvrcholily po cestě Jana Bati kolem světa (1937), kdy navštívil i ty nejzapadlejší pozice baťovského boje o práci a zjistil značné rezervy ve společenské úrovni svých jinak dokonalých spolupracovníků.
Odpověď tehdy přišla jasná: vzniknul „Tomášov“ a „Miladov“, ve kterých museli frekventanti i mezi sebou navzájem hovořit cizími jazyky. Bohužel existence této „vyšší školy obuvnické diplomacie“ byla vyměřena krátkým úsekem času – od poloviny roku 1938 do poloviny roku 1940.
1931
Nyní odbočíme z ekonomických sfér a nahlédneme do soukromí širší Baťovy rodiny. Nástupnická otázka, ať chceme nebo ne, už tluče na dveře.
Brzy na jaře, před Velikonocemi – tehdy připadaly na 5. duben – Tomáš Baťa obeslal Jana tradiční, víceméně formální pozvánkou. Zval jej i s rodinou na statek do Loučky u Valašského Meziříčí. Tomáš míval takový zvyk, jehož tradici udržoval ve všech dobách a situacích – ve volnu se obklopovat členy rodiny a projednávat s nimi záležitosti, nespadající do sféry každodenní rutiny. Ta ovšem čas od času prosáknula na pořad příbuzenských setkání také.
Účast nebývala povinná a tentokráte Jan Antonín nepřijal. Jednak se domníval, že proběhne každoroční formalita – účel návštěvy nebyl naznačen – jednak chtěl v hektickém roce zůstat s rodinou ve Zlíně a odpočinout si.
Velikonoce v továrně znamenaly jedno – na Velký pátek provozy odpoledne zastavovaly stroje a zůstávaly zavřeny až do rána následujícího úterý. V celém městě utichal shon, pomaličku nastávalo období pracovního klidu.
Tomáš na svátečním setkání trval a Jana zavolal osobně. Ten tedy do Loučky přijel. V časném odpoledni a sám. Žena Mája zůstala ve Zlíně, kde pečovala o ročního syna Jana Tomáše (ano, toho, kterému šel v úvodu našeho vyprávění Tomáš Baťa za kmotra).
Když Jan na statek dorazil, objevil tam už v roli hostů Tomáše a jeho ženy Dr. Menčíka s celou rodinou.
Chvilku po příjezdu Tomáš na Jana kývnul: následuj mne dále do domu. Přešli zahradu, minuli stáje, zamířili ven na pastviny. Nenápadně zapředli rozhovor – na téma automatického dopravního systému, na kterém Jan zrovna pracoval.
Náhle Tomáš změnil téma: Kdo by měl být můj nástupce? Napadlo jej v souvislosti s tehdejšími celostátními událostmi – připravovanými volbami prezidenta ČSR. Republiku doposud obratně řídil elegantní Tomáš Garrigue Masaryk, kterému již zdraví valně nesloužilo. Před Tomášem se vynořila zvláštní možnost – mohl kandidovat. Ne proti starému profesorovi, na to si jej příliš vážil, ale politické figury, které se snažily Masaryka nahradit, vzbuzovaly odpor. ring byl volný.
Tomáš byl soudný – angažoval se víceméně z obavy a ne vlastní vůle – a věděl, že nemůže sedět na dvou vysokých židlích zároveň. Jedna představovala současné postavení vlastníka firmy a druhá prezidentování. První sesle si vynucovala tolik intenzívní práce, že by se musel přinejmenším rozdvojit, aby zvládnul druhou, politickou.
Jan Tomáši zástupce navrhnul. Ne Čiperu. Ani sebe. Poukázal na Tomíka, syna Tomášova. Ten se ale postavil rázně proti: „Ne, chci nějakého schopného nástupce, chci Tebe.“
Jan tohle vyústění stále nevnímal jako definitivní, spíše cítil pokusný balónek – Tomáš zkouší, kam až může zajít. Zakladatel podniku a jeho patriarchální pojetí řízení u něj požívali vysoký respekt. Nadhodil opatrně, zda dnes víceméně přikázané řešení nevidí spíše jako poručnictví do doby, než mladistvý Tomík dosáhne věku a zkušeností, kdy se bude sám moci zodpovědně ujmout obchodních záležitostí v celém podniku.
Tomáš odvětil doslova: „Ne, pouze hotový opeřenec může vzít za takovou práci.“ Dále pokračoval v popisu svého plánu: Janovi úplně všechno prodá a ten by měl tedy vlastnit přiměřené kapitálové prostředky, aby byl schopen pořizovací cenu bez zbytečného odkladu uhradit – v den, kdy se i de iure stane vlastníkem firmy.
Ještě něco Tomáš připojil. Poznámku, že doufá, že Jan nic o obsahu tohoto rozhovoru neřekne nikomu třetímu. Potom se oba nejvyšší představitelé fy. Baťa vrátili zpět na statek.
1931
Firma Baťa zaměstnává 23 500 lidí
1932
Firma Baťa zaměstnává 18 500 lidí (Tomáš propustil 5 000 spolupracovníků)
Rok zlomu – celosvětově i pro Zlín. U západních sousedů se k parlamentní většině prokousal Adolf Hitler se svou NSDAP, aby vzápětí v Němcích začal probouzet pocit velikosti a nadřazenosti. Zasil tak semínko nové světové války, která bude pro budoucnost Baťovy světové organizace osudová.
Ve městě samotném? 12. červenec 1932 – Otrokovice, letiště. Náraz Junkerse do země zapříčinil smrt Tomáše Bati – zakladatele stejnojmenných závodů.
Posuňme rysku na ose času o osm měsíců zpět. 10. prosince 1931 nasedl Tomáš Baťa do Fokkeru a odletěl i s doprovodem na svou proslulou výpravu do Indie. Po návratu (14. února 1932) v zahradě své vily pronesl známý projev o miliardě bosých lidí a velkých úkolech ševců světa. Zapomněl ovšem na jedno – počet potencionálních zákazníků je věc jedna a jejich kupní síla zase druhá.
Kalkulace obutí pro Indy se nevešla do předpokladů jak u výrobce, tak u odběratelů. Vyrobit kvalitní baťovky za celkovou nákladovou cenu (vč. dopravní režie) 9,- Kč ve Zlíně zkrátka nešlo. Ještě tak přímo v Indii .... V období mezi návratem z Jižní a Východní Asie a svou smrtí propustil ze závodů Tomáš Baťa pět tisíc lidí.
Spíše intuitivně a formálně, otřesena ztrátou příbuzného a vedená radami Huga Vavrečky a Dominika Čipery, Baťova rodina vykonávala akt poslední vůle.
Hlavně díky opatrnosti a prozíravosti zesnulého Tomáše Jan nabyl a koupil veškerý výrobní majetek. Tou prozíravostí myslíme především šikovný obchodní kalkul – ústní smlouvu, která nepodléhala zdanění. Zakladatel závodů samozřejmě mechanicky nepřenechal vše nevlastnímu bratru, velkým jměním zajistil i manželku Marii a jediného syna Tomáše. 8/
Pro celkovou jednoduchost a pochopitelnost dědických aktů skončily všechny operace brzy a přesně dle Tomášova přání. Řízení uzavřel bezvýhradný souhlas všech zainteresovaných stran. V několika letních týdnech se Jan stal novým majitelem fy. Baťa a.s. a zároveň šéfem celé baťovské světové obchodní organizace.
Souhlas .... ano. Platil mezi příbuznými, ve veřejnosti ne. Šlo o hodně.
Vyskytli se jedinci, kteří hlasitě kritizovali, že Tomáš Baťa svůj majetek prodal, navíc pod cenou, a nevěnoval jej prostě svému synu. Námitky padaly, přestože zakladatel světové obuvnické říše odkázal dostatek prostředků jak manželce, tak Tomíkovi – zděděné množství stačilo tehdy pro stovky životů.
Vdova i syn veřejně prohlásili, pod přísahou před probačním soudem, že převod a nákup podniku za 58 milionů jsou platné a jejich plné satisfakci bylo učiněno zadost. 9/
Tohle prohlášení, učiněné téměř rok po tragickém konci Tomáše Bati (23. června 1933), dokreslila jedna příhoda, dokumentující různost postojů, jaké mohou lidé zaujmout vůči baťovskému podnikání. Tehdy se soudní komisař neudržel a prohodil: „.... takže počítal se svým bratrem Janem ...“
Soudce Kunc odpověděl: „Křivdili jste, já bych ten kšeft za padesát sedm milionů československých korun nekoupil .... ani za dvacet, ani za deset milionů. Víte, co znamená v depresi odpovídat za patnáct tisíc lidí? Ne pane; avšak zjistil jsem, že Tomáš Baťa nalezl velmi rozumné řešení pro přenesení takových starostí v případě jeho smrti.“
Jan byl, už z titulu nově nabytého postavení, řečníkem na pohřbu svého nevlastního bratra.
Jan Antonín Baťa – nástupce Tomášův a majitel proslulých Baťových závodů .... v nové roli se rozhodl získat první zásluhy, které by okolí jen tak nezapomnělo.
|
Problém nástupce Tomáš Baťa - Úvahy a projevy |
|
Za života Tomáše Bati vynořila se bezpočtukráte otázka, zda dílo, jež uvedl v život, bude žít a růst i bez něho, zda najde nástupce. V roce 1931 na přímý dotaz jistého listu napsal o tom Tomáš Baťa svou odpověď. Tehdy vzbudila tato odpověď pochybnosti. Klidný chod a rozvoj závodu po jeho smrti prokázal pravdivost slov pronesených nad jeho hrobem. Tento muž uspořádal své věci tak, že mohl klidně, v každou hodinu odejít, vyrovnán se všemi. Projev o problému nástupce zní: "Problém svého nástupce počal jsem řešit před šestatřiceti lety, když jsem přizval k svému verpánku prvního pomocníka. Nikdy bych si nebyl přizval pomocníky a mnoho pomocníků, kdybych organisoval svou práci tak, abych byl při ní nepostradatelný. Práce, kterou organisujeme, nemůže potřebovat těch, kteří chtějí zůstat nádeníky. Propustil jsem před léty pomocníka ve skladě, který nosil balíky na zádech, když mi odpověděl, že je to starost a práce ředitelská, kdežto on chce zůstat vždy poctivým dělníkem Žádný podnik nevyroste k velikosti, pokud si nevynalezne způsob, jak měnit nádeníky v ředitele. V ten den, kdy se nám podařilo rozřešit tento problém, rozřešili jsme také otázku vedení našeho závodu v budoucnosti." |
Nešlo o nic menšího, nežli uvést zaměstnanost v podniku do původních čísel. Dostat zpět do hry všechny propuštěné 39/, a to nejpozději do konce roku. Ať to stojí, co to stojí. Chytrý marketingový tah? Podívejme se na prosinec roku 1932.
Ve dvanáctém měsíci mohl Jan ve svých rukou s určitou pýchou potěžkat výplatní listiny, jež zaplňoval stav zaměstnanců, odpovídající roku 1931. Naznačili jsme ale – nebylo to zadarmo. Řešení nespadlo z nebe a snadno, jak by se snad mohlo na první pohled zdát. I pro Zlín platily ekonomické principy. Těch se zuby nehty drželi ředitelé a vedoucí, kteří na vlastní kůži poprvé poznali „řídící styl mladého fanfaróna“. 10/
Byl to návrat propuštěných z jara 1932, co stálo za prvním konfliktem Janovým s jeho řediteli. Se svým požadavkem stál prakticky osamocen. V opozici. Proti všem. A jako husity donutily okolnosti k velkému vzepětí sil, tak i on zahájil vnucený boj. V ruce držel jediný trumf, autoritativní možnost rozhodnutí majitele závodu. To by ovšem nebyla spolupráce ....
Podřízení jej varovali. Upozorňovali, že si bere příliš velké sousto. Že depresi nelze porazit útokem jedné, byť velké a moderní průmyslové společnosti. Někteří vedoucí dokonce zvolili taktiku vyvažovacích protinávrhů – vyhodit v zájmu firmy dalších pět tisíc spolupracovníků na dlažbu.
Janova odpověď? Drsná. Řečená s takovou razancí, že ji bylo možné slyšet v celé rozvinuté Evropě:
„Pánové, jasně vám říkám – ledaže by se těch původních pět tisíc dělníků ocitlo opět v práci. A to od Vánoc.
A budu-li chtít vyměnit sedm lidí, tak vy – mí nejbližší ředitelé – dostanete tu báječnou možnost si na vlastní kůži zkusit, jak vám sluší nezaměstnanost.“
Výsledek. Ironicky úsměvný, kdyby nešlo zrovna o živobytí. Po dvou minutách porady se všichni členové vedení firmy jako jeden muž postavili za co nejzdařilejší plnění Janem zadaných úkolů.
„Když Tomáše Baťu pochovávali, Jan dal veřejně svému zesnulému nevlastnímu bratru poslední Sbohem. Též děkoval krátkým proslovem jménem pozůstalých a spolupracovníků za vše, čím je Tomáš obdařil. Tomáš Baťa mladší, syn zemřelého, jak se pamatuji, zmohl se pouze na jedno slovo: ‚Slibuji‘.
Všichni jsme to považovali za přísahu mrtvému otci, že bude plně respektovat jeho rozhodnutí, a také, že tato vůle je pro něj plně zavazující.“ 11/
„Jakmile Tomáš Baťa v roce 1932 zemřel, šli jsme poděkovat za neúnavnou práci a za úspěšné vyřešení mnohých krizových problémů J.A. Baťovi. My – očití svědkové obrovské expanze závodu zlínského a stejně tak i zakládání a růstu sesterských podniků v Československu, výstavby továren v cizině, prakticky po celém světě.“ 11/
|
Na židli v kanceláři šéfa sedí urostlý štíhlý mladý muž, nový šéf Jan A. Baťa, čtyřiatřicetiletý nevlastní bratr zemřelého. Podle zákona Baťovy rodiny i on je švec, v podniku je zaměstnán od svých čtrnácti let. Je ženat a otcem čtyř dětí. Za svého mládí pracoval v německých a amerických obuvnických továrnách, dvě léta strávil v Jižní Americe, v Asii a v Africe jako nakupovač i jako prodavač. Již čtyři léta je v ředitelství jako šéf organisace výroby, od dvou let má prokuru a disposiční právo. Správný Baťův muž, schopný, vzdělaný a neúnavný, takový, jakého si přál mít Tomáš Baťa. Evžen Erdély - BAŤA, švec který dobyl světa (1932) |
Jan byl tím mužem, který po celém světě systematicky vyhledával příhodná místa, na kterých by mohla vyrůst vzorová baťovská města a průmyslové závody. Procestoval Francii, Holandsko, Jugoslávii, Polsko, Maďarsko, Anglii, Švýcarsko, Indii, Singapur a Spojené státy. A navíc – při tom všem jakoby mimochodem dostal baťovský business z celkem slušné hladiny 16 000 spolupracovníků na řadově vyšší a „hvězdnatější“ úroveň více než 105 000 zaměstnanců po celé zeměkouli (to poslední uvedené číslo odpovídá statistice za rok 1942).
-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
7/ Gumařinu do závodů zaváděl John Hoza, který se r. 1931-32 stal ředitelem gumáren.
8/ Tomáš Baťa jmění rozdělil 19. května 1931 následujícím způsobem:
Majetek vyčíslil na 57 400 tis. Kč, v tom:
100 tis. vila ve Zlíně,
3 mil. velkostatky Loučka, Schmegezle a Lazy
4,3 mil. pohledávka za městem Zlínem
|
Manželka Marie, roz. Menčíková |
velkostatky, vila, hotovost |
3 100 tis. Kč 5 000 tis. Kč |
|
Tomáš Baťa ml., syn |
|
22 000 tis. Kč |
|
Anna Schieblová, sestra |
spoluzakladatelka závodů |
1 500 tis. Kč |
|
obec Zlín |
město Baťovi dlužilo |
4 300 tis. Kč |
|
Jan Antonín Baťa |
nástupce |
21 500 tis. Kč |
Tento rozpis bez výhrad akceptovali všichni dědicové, svůj souhlas stvrdili podpisem.
9/ Pro úplnost nemůžeme opominout, že Marie Baťová-Menčíková i její syn Tomáš zůstávali na výplatní listině závodů – Tomík coby zaměstnanec, jeho matka dostávala ročně statisícové částky za „služby“.
10/ Důsledek přijetí nadstavu pěti tisíc spolupracovníků vyhřeznul v r. 1934, kdy firmou zamávala poslední velká krize odbytu.
11/ Vendelín Hnilica, inspektor baťovské výstavby v zahraničí, 29. července 1947.
39/ Mírou fluktuace v Baťových závodech se zabývají jiné práce, pouze orientačně uveďme, že za Tomáše Bati dosahoval poměr ukončených pracovních úvazků vůči průměrnému počtu zaměstnanců pracujících nastálo v daném roce zhruba dvojnásobku pohybu známého z Janovy éry (konec 20tých let 50 %; od roku 1934 do války 25 % a méně).
Extrémem byl tragický rok 1932, v němž fluktuace dosáhla 66 %. Opačný výkyv představuje rok 1936 s 18 % propuštěných.
