Z Rybární do Batatuby
črty ze života Jana Antonína Bati
část 5: léta 1932 – 1936
1932
Ještě jedno významné místo se uvolnilo v souvislosti s tragickou smrtí Tomáše Batě. Byla to pozice starosty města Zlína, vygenerovaná z personální unie továrny a obce, poprvé se utvořivší ve volbách roku 1923. Co s tím? Zvolit nového starostu, samozřejmě.
Dominik Čipera, druhý muž Baťových závodů, automaticky do funkce navrhnul Jana Baťu. Nedivme se, bylo to plně v souladu s dosavadní zlínskou praxí, kdy první zaměstnavatel v obci byl současně prvním mužem na radnici. Městská rada světila tuto – zatím krátkodobou – tradici. Navíc ji z drtivé většiny tvořily osoby z baťovské komunální kandidátky.
Radní s Čiperovým návrhem jednomyslně souhlasili. Pokud vznikly v zákulisí nějaké tiché námitky, neví se o nich.
Navržený starosta měl sice se zvelebováním obce určité zkušenosti (vzpomeňme si na výstavbu baťovských čtvrtí), komunální politika mu zdaleka nebyla neznámou. Ale doba pokročila. Svůj úkol viděl spíše v managementu rozvoje světové organizace a také v odolávání atakům krize. Zachoval se proto charakterně.
Nabízené křeslo odmítnul a podal protinávrh. V něm doporučil za starostu města Zlína Dominika Čiperu. Pouze „mimo protokol“ se můžeme zabývat fikcí, že Čipera se vývojem situace cítil trochu ukřivděn. On, prokurista firmy, vlastně druhý nejvyšší po Tomáši, se nestal nástupcem v čele podniku.
Inu, stal se nástupcem v čele města....
Dosavadní činnost Tomáše Bati si rozdělili dva plnohodnotní představitelé, každý s odlišnou náplní a metodikou. Cíl zůstával společný.
A ostatní „muži závodů“? Vavrečka, Hlavnička, Malota, Hynek Baťa ... každý v blízké budoucnosti došel svého kariérního naplnění.
|
Jak Jan Baťa roku 1932 zdůvodňoval své nepřijetí funkce, nevíme. Snad operoval svou častou nepřítomností při věčném cestování po světě. Pozdější léta mu dala zapravdu, líný putovat po nejrůznějších destinacích opravdu nebyl, více než polovinu mnohého roku strávil mimo Zlín. Můžeme si promítnout Janovu argumentaci v podobné záležitosti z roku 1938. Jednalo se opět o úřad starosty a Dominika Čiperu. Poslední demokratické komunální volby „odsoudily“ zvolené představitele k úřadu po celé období druhé republiky a protektorátu (až v září 1944 byli zvolení starostové nahrazeni úředně dosazenými osobami). Jan A. Baťa zprvu v projevu reaguje na Čiperův návrh a poté vypočítává jeho zásluhy: „Milí přátelé, pan Čipera to pěkně napsal, děkuji Vám
za tak nadšený projev důvěry. Hned však k návrhu musím prohlásit, že starostou nebudu. Pan Čipera píše, abyste zvolili za starostu z našeho středu muže, který je k tomuto odpovědnému úkolu nejschopnější a nejpovolanější. Když to tak chce mít, nemějte mi to za zlé, že vám navrhuji, abyste starostou města Zlína zvolili pana Čiperu. Já sám jsem velmi často přemýšlel nad tím, jak dobře obec vede a jak se zdarem vyřizoval to, o čem se mnohde silně pochybovalo. (…) Své úkoly plní pan Čipera dobře hlavně proto, že má k tomu vytrvalou a tvrdou povahu a dobré srdce k tomu.“ Mám tu několik čísel... --------------------------------------------------- „Zkrátka je to muž, kterého Zlín potřebuje. Mám tu několik čísel za dobu, po kterou Zlín vedl: Počet obyvatel ve Zlíně stoupl ze 26 350 v r.1932 na 45 000 v r.1937. Počet domů vzrostl z 2480 na 3057. Živností bylo v r. 1932 na 500, letos 1118. Obecní dluh klesl z 1 245 782 K na 1 095 349 Kč. Obecní investice činily od roku 1932 do roku 1937 celkem 105 079 961 Kč. Nové školní budovy dostaly ve Školní čtvrti Masarykova pokusná škola obecná a nově založené školy: obchodní akademie, odborná škola pro ženská povolání, jinojazyčná škola měšťanská, reorganisované živnostenské školy pokračovací a vyšší škola průmyslová (nové reálné gymnasium našlo zatímní útulek v budově Masarykových škol měšťanských). Nové budovy dostaly ve Zlíně nově zřízené školy obecné na Letné, na Zálešné a na Dílech a měšťanská škola na Zálešné, pak v Prštném. Počet žáků stoupl ze 2393 v roce 1932 na 8340 v roce 1937. Na budování školství bylo zaplaceno přes 11 milionů Kč. ----------------------- Řídit tak rychle rostoucí město, to opravdu vyžaduje muže odpovědného, schopného a povolaného. Chcete-li pro starostenský úřad muže nejlepšího, tož vám vřele doporučuji, abyste zvolili Dominika Čiperu.“ dle prof. Milana Zeleného
|
|
Dominik Čipera .... starosta města Zlína od 5 srpna 1932, od 20. května 1938 jej považujeme za starostu Velkého Zlína. Funkci vykonával až do 2. září 1944, kdy musel odstoupit na základě vládního nařízení (č. 51/1944 Sb. z. a n. O úřednické správě obcí) a místo přenechat Jaroslavu Gelovi. Při osvobozování města ale už opět vystupoval jako starosta. Zůstalo to tak pouze pár dní, 12. května 1945 jej ve funkci vystřídal Josef Vávra – Stařík, konfident gestapa. |
Jana Antonína Baťu vzápětí jmenovali čestným občanem města, kterým je dodnes.
1933
V létě tohoto roku jedny z předních moravských novin, „Moravská orlice“, publikovaly článek o situaci v Baťově koncernu:
„Po smrti Tomáše Bati spadla odpovědnost na bedra Jana Antonína Bati. Tento obtížný úděl v Janovi našel člověka schopného odolávat osudu a unést takové rozsáhlé břímě. Energie, se kterou byl schopen ujmout se problémů, pochopit je, rychlost, se kterou provádí operace v jím řízených oblastech naplňují úžasem dokonce i ty, kteří jej už léta znali.
Prvomájové oslavy v roce 1933. První na nově vzniknuvším náměstí Práce, místo hlavní branou účastníci procházeli ze závodu ještě vraty železniční vlečky cihelny.
Možná úmluva Jana A. Bati coby generálního ředitele koncernu byla posledním překvapením, které Tomáš Baťa – přesně v souhlasu se svou povahou – přichystal svým zaměstnancům a všem dotčeným osobám. Přestože mnozí věděli, co všechno udělal, aby ‚předal své housle‘ bratru Janovi. Bylť totiž Tomáš Baťa každému, úplně každému, přísným až drsným učitelem a soudcem – takto jej za ty roky spolupráce brali.
Slova podobná těm v apostrofech vracela se jako ozvěna na Tomášových konferencích a pronikala do hlav vedoucích oddělení, kterým stále opakoval: ‚Pouze nejschopnější bude mít právo hrát na mých houslích‘. 11/
Jan Antonín Baťa je způsobilý vdechnout svým kolegům nadšení, věrnost a stejně odpovědnost tak, aby pod jeho vedením byli schopni provést za všech okolností požadovaný záměr....“
Přečtěme si vyprávění dcery Jana Bati o tom, kterak vzniknul nápad provozovat „mobilní kancelář“ tak, jak je zaznamenal Miroslav Ivanov v knize Sága o životě a smrti Jana bati a jeho bratra Tomáše:
„ ..... Batizovce ..... stála tam mimo jiné i továrna na umělé hedvábí. Protože vlakem trvala cesta mnoho hodin, napadlo Jana, že ušetří čas, jestliže si zařídí ‚pracovní autobus‘ –opět jeden z jeho nekonvenčních nápadů. Objednal u amerického Forda autobus, který měl zvláštní vybavení. Vzpomíná dcera Ludmila:
‚Když jsme někam jeli, nevešli jsme se do jednoho auta. Rodiče, pět dětí, stařenka (matka J.A.B. Ludmila, pozn. C.) a vychovatelka, se šoférem to máte deset lidí. Proto otec objednal ten zvláštní autobus a zařídil ho podle vlastní fantazie. Kromě pohodlných sedadel stolečky, tatínkův s psacím strojem. Také tam byly čtyři sklápěcí postele stejného typu, jaké bývají v lůžkových vlacích. Na první cestu jsme jeli na Slovensko do Tater a ovšem i do Batizovců, kde tatínek vybudoval továrnu....‘.“ 13/
Uvádí se, že vůz Ford byla jakási Baťova cestovní kancelář s kompletním vybavením. Střešní podélníky měl mikrobus z plexiskla a uvnitř dociloval co možná největší světelnost zvětšenými postranními okny. Pro účinné větrání měl posuvnou střechu, stejnou funkci zastávala i standardní střešní ventilace.
Vnitřní zařízení obsahovalo vyklápěcí stolky a psací stroje, malou registraturu na běžnou korespondenci, autokarové uspořádání sedadel, sklopné zařízení pro lůžkové uspořádání, malý bufet na občerstvení a rozhlasové zařízení po celém voze. Sedadla byla kompletně v kůži a podlahová krytina z kvalitního Zlínolitu. 12/
Ještě jeden článek z roku 1933 se nabízí ku publikování. Otisklo jej velké vydání Zlína 20. září 1933 v rubrice "Průmysl, obchod, živnosti, zemědělství:"Nadepsán je prostěJ.A. B a ť a |
|
V deníku "Moravské slovo" počíná vycházeti řada charakteristik vůdčích osobností moravského průmyslu, zahájená článkem, který pro zajímavost citujeme: ---------------------- Týden nato, kdy pod dunivou ranou letadla, jíž se končil život Tomáše Batě, se ještě chvěl celý Zlín a s ním republika, navštívil nového šéfa největších obuvnických závodů na světě jistý starý, zkušený továrník. „Pane,“ povídá, „nezávidím vám. Býti na vašem místě bych nechtěl!“ „Proč?“ „Když to neudržíte jak to je, řeknou lidé: Ovšem! Není to Tomáš! Ten si věděl rady a ten by si také dovedl poradit! Když to udržíte, řeknou si: Ovšem, Tomáš to uspořádal tak dokonale, že to ten druhý vůbec nemůže pokazit.“ Přešel rok a stalo se to, nač si netroufal myslit ani onen chytrý a zkušený podnikatel, ani kdokoliv jiný z republiky, ba ani velmi dobří známí nového šéfa. Ukázalo se, že je tu třetí možnost, s níž se nepočítalo. Velké závody vyrostly ještě ve větší. Nevyrostly ovšem samotny. Vyrostly proto, že v roce zkoušky, v jednom z nejhorších období hospodářství v nich, vyrostl a dorostl nový šéf, nový Baťa. Odpovědnost, která padla Janu Antonínu Baťovi na krk, nalezla muže, který sice něco unese, ale způsob, jak se s ní dovedl rychle vypořádat a jak rychle dovedl dáti závodům vlastní směr, přece jen překvapil a to i ty, kteří ho znali dříve. Bylo to překvapení, příjemné pro ty, kteří přáli i závodům i čsl. průmyslu a konsumentům onen ustavičný pokrok ve službě, za který ručil Tomáš, a nepříjemné pro ty, kteří si z nejrůznějších důvodů přáli opak. Dá se dokonce říci, že to bylo poslední a největší překvapení, jež Tomáš Baťa připravil (jak to bylo jeho zvykem), neboť tento dokonalý znalec a trenér mužů věděl dokonale co dělá, když předával ty svoje „housle“. J. A. Baťa si na svého staršího bratra rozhodně nemůže stěžovat, že by ho zhýčkal mazlením nebo že by mu nebyl dal příležitost okusit práce i světa. Posílal ho s neobyčejnou oblibou na nejhorší místa, zpravidla taková, kde nebylo nic a kde jeho fantasie již viděla běžící továrny a rozsáhlé obchody. Tak se stalo, že všechno, cokoliv se člověku může v práci a v obchodě přihodit (vždycky to totiž není pouze úspěch a vydělávání peněz) měl Jan A. Baťa za sebou již v tuze mladých letech. Podle vžité tradice přišel do styku s prvními kopyty ve velmi útlém věku a to jednak ve Zlíně a jednak v Německu. Z této doby si odnesl zkušenost, jak předejíti houseru v kříži, který pronásleduje začátečníky při cvikání a velmi živý a osobní názor na správnou a nesprávnou botu. Jaké důvody to byly, jež Tomáše přiměly, aby ho nechal bez dolaru v kapse v Americe umývat nádobí a prodávat zeleninu, to se už asi nedovíme. Snad se chtěl dovědět (jak to s oblibou dělával), co z toho pokusu nakonec vyjde. Vyšlo z toho to, že za nějaký čas patřil Jan mezi nejlepší vypalovače z obuvnických továren v Newarku. Protože firma T. & A. Baťa ve Zlíně si dobrých vypalovačů velmi vážila, dostal se zase nazpět. Brzy nato rostly ve Zlíně nové obuvnické dílny jako houby po dešti. K obuvi je třeba, jak známo, kůže a kůže se rodí, jak známo, na dobytku. Nejvíce dobytka (a revolucí), jak známo, je v Jižní Americe. Proto poslal Tomáš Jana do těchto příjemných končin nakupovat kůže a zařídit věci, aby mezi argentinskou krávu a zlínské boty se nenatlačilo příliš mnoho zprostředkovatelů. Od kůže není daleko ke koželužství. Hotové boty je třeba dopravovat a prodávat. Proto uštědřil Tomáš svému bratrovi řádnou porci praktických zkušeností i v tomto směru, takže poznal, jak lze na těchto polích peníze ztrácet i vydělat. A nato mu svěřil budoucnost – zorganisování konstruktérského výzkumnictví a strojnictví. A potom zemřel, ponechav Janovi odpovědnost za vše. Poslal ho, podle starého zvyku, na nejhorší místo. V J. A. Baťovi se projevuje, kromě základních Baťových vlastností, zděděných po otci, dědictví matčino – celá impulsivita moravského Slovácka. Baťova matka (Bůh chraň nazvat ji stařenkou – má teprve 76 roků), pocházející z Osvětiman, by nikdy neodpustila synovi, kdyby ji nevyvedl o muzice (jako ona říká plesům) do kola a syn by jí tuto bolest také neudělal. Vysoký, ramenatý, s vlasy jako zralé obilí a s modrýma očima, je Jan A. Baťa přímo zosobněním moravského Slovácka, jehož mužové dovedou z celé republiky nejlépe zpívat, nejlépe se rvát a nejlépe pracovat, kteří zrovna hoří ctižádostí jednat, uplatnit se, probít se. Kdo napsal o Slovanech, že mají holubičí povahu, ten asi nikdy nebyl na moravském Slovácku. Není proto divu, že po jednom roce jeho vedení Zlín roste ještě prudčeji a šíří se směrem na Slovácko, k Baťovu, chce zregulovat a usplavnit Moravu k Hodonínu a odtud k Břeclavi, na Slovensko do Bratislavy a do Dunaje. Krev se nezapře. J. A. Baťa, který na svém místě umí dokonale jednat ve smyslu velmi rozumného přísloví: Bratr nebratr, s hrušky dolů – dovedl podnítiti u svých spolupracovníků nejen disciplinu a vědomí odpovědnosti, ale také nadšení a věrnost. Stojí s ním a za ním, protože cítí, že tento muž je má rád, že je na ně hrdý a že jim věří, že se společně s ním prosekají z každé situace. J. A. Baťa (který se potají trápí pouze pro jedinou věc – pro svých 35 roků, ač tato nesnáz se rok od roku bude zlepšovat) obdržel nejkrásnější příležitost, jaká kdy byla dána českému podnikateli: vytvořiti ucelené dílo, jež by se stalo hospodářsky, sociálně a kulturně vzorem. Je mnoho polí lidské práce a lidského snažení, na nichž je třeba ještě stále býti průkopníkem. A třebaže je to nesnadné a těžké, je to nádherné býti jím. |
1934
Pod hlavičkou tohoto letopočtu budeme psát především o Baťovu. Osada si sebou nese dvě znamení, tragické a – řekněme – šťastné. To tragické je, že Baťov se stal místem skonu Tomáše Bati. Na druhé straně figuruje jako vůbec první nově založené baťovské město. Jeho prostor zároveň utvořil zónu, které se bezprostředně dotkly nadčasové projekty Jana Bati.
Zlín byl velice chudý na zdroje vody, ty stačily sotva pro stávající obyvatelstvo a pár menších továrniček. Tomáš Baťa se snažil přemístit části svých výrob, kterých provoz vyžadoval větší kvanta vody – např. koželužny nebo papírny – za hranice této „suché zóny“, do bažinaté půdy dnešního Baťova.
Tam se řeka Morava snahám vetřelců celkem úspěšně bránila. Ničila budovy, nejrůznější přehrazení a vůbec – vyplavovala jakoukoliv výstavbu.
Tomáš byl mrtvý už druhým rokem. A výbušný, mladý (36) blázen Jan zase začal stavět na Bahňáku. Hlupák, vůbec se nepoučil z vydatných a drahých lekcí, kterými Morava zaškolovala jeho bratra.
Myšlenka, jak se Jan mohl stát nástupcem Tomášovým, stále mnohým vrtala hlavou. Neuvěřitelné. Duševně nepřístupné. Pro některé inspirace, aby pořádali poučné exkurse na téma „Jak skončí Baťovy závody“.
I do Baťova zavítalo zvláštní, obskurní procesí z Technické univerzity v Brně.14/ Profesoři, zkušení pánové s bohatou teoretickou výbavou. Posmívali se hokusům-pokusům Jana Bati o opakované zkrocení řeky Moravy: „Pět milionů dolarů by zde muselo být utraceno před tím, než by se mu podařilo ty projekty zrealizovat – a Baťa je nemá.“ U.S. Dolar se tehdy vyjadřoval korunovou hodnotou 1: 22.
Jenže zrovna v roce 1934 se Janovi podařilo nemožné. Díky nápadu splavení tisíců tun zeminy z kopce Tresného postavit nové město na opravdu pevný základ.
Opět se objevili profesoři, tentokráte i se svými studenty, aby se podívali, jak vše bylo provedeno. Dojem? Ohromení. Takové, že se přeneslo až do Brna. Tam se sešel akademický senát Technické university a hlasoval. Pro udělení titulu doktor technických věd Janu Antonínu Baťovi bylo všech sedmadvacet členů. Začali na ohodnoceného tlačit, aby poctu přijal.
Janovi se příliš nechtělo. Dobře si byl vědom, co přijetí doktorského titulu obnáší. Nemluvě o historických reminiscencích – i Tomáš ve dvacátých letech stál před podobným dilematem. Co ten ve svém razantním odmítnutí odpověděl, to si nikdo z otitulovaných za rámeček nedal a hlavně – zakladatele obuvnického impéria s podobným nápadem již neobtěžoval.
Reklama? Snad, zvláštním směrem. Ale co se vyrojí kolem toho všeho, jaké řeči se povedou, kdo všechno to zneužije a kdo všechno si plivne ...
V roce 1938, kdy už měl existenci Baťova vč. jeho průmyslových závodů stoprocentně fyzicky zabezpečenu, Jan Baťa akceptoval požadavek Benešovy techniky a nechal se promovat Dr. h.c.
Boj s nezaměstnaností
Jan A. Baťa zahájil z Baťova směrem k Dunaji výstavbu průplavu. Výsledné dílo, než je válka přerušila, dosáhlo
|
JAPONSKÁ KONKURENCE
.... už Tomáš Baťa za své egyptské cesty ukázal, že výroba přichází teprve v druhé řadě a na prvním místě že japonská konkurence vítězí dobrou organisací hospodářsky expansivní .... .... nikde nespoléhají na cizí prostřednictví a všude usazují vlastní příslušníky, protože ti jsou nejlepší zárukou, že odbyt je stále forsírován. Úřední místa poskytují japonskému exportu nejširší možnou podporu, ba zdá se, že zastupitelské úřady japonské jsou centry, o něž se tato neočekávaná expanse opírá .... .... Aby japonské konkurenci mohlo býti čeleno, musí býti klidně a bez předsudku studována; naši exportéři vědí o ní málo, ponejvíce jen to, co ani z dálky neodpovídá skutečnému jejímu stavu. Jenom tím, že byl pobouřen japonskou konkurencí celý světový tisk se stalo, že jsme informováni o některých detailech, které dobře ilustrují japonské penetrační metody .... .... v japonské výrobě je tuhá kázeň, ničím se nelišící od vojenské a všechny bavlnářské závody jsou sdruženy v jednu organisaci, v které funguje jen jedno vedení. Je to jakýsi hlavní štáb s mocí diktátorskou, kam přicházejí všechny objednávky zboží a odtud jsou přidělovány jednotlivým závodům. Tím zmizela vzájemná konkurence mezi továrnami, každá z nich specialisovala se na určitý typ a to se jeví v úspoře času, práce a nákladu. Také nákup surové bavlny je soustředěn, to zas umožňuje získávání objednávek v rozsahu, který by jinak byl nemyslitelný .... .... Italové s velikou vášní od té doby věnovali se studiu japonské hospodářské expanse a nutno jim opravdu poděkovati za to, že jsme o japonské konkurenci informováni dnes trochu rozumněji. Také u nás je to zapotřebí, protože i s míst parlamentních jsme slyšeli výklady velmi naivní o japonské průmyslové špionáži a o tom, jak japonské konkurenci nutno čeliti. Ukázali jsme tu už dříve, že jediným prostředkem je tu neukvapovati se, a teprve na základě oddaného a trpělivého studia zajišťovati opěrné body, které by nám posloužily v neodvratné hospodářské válce. Ani v jednom výrobku nemůžeme prostě před Japonci vykliditi pole, vždyť jde o trhy, na nichž Československo má už určitou tradici, ale pak dosavadní lhostejnost vůči zájmům exportu na odpovědných místech musí býti prolomena a veřejní činitelé musí si býti vědomi zodpovědnosti, kterou tím přebírají. |
|
J. Dokoupil Hospodářský archiv č. 52/1933 Výběr 1934, str.43 |
Co Tomáš ve svých záměrech naznačil, Jan začal naplno realizovat. Ve zvláště vhodnou dobu – recese se Československa držela jako dobře zavrtané klíště, nikdo zde, kvůli za hranicemi pořvávajícímu Hitlerovi, netoužil valně investovat. Jan oprášil letitý projekt, pokryl jej moderním a racionálním nátěrem, předložil politikům v Praze a ve Vídni.
Pánové nahoře – v obou státech – se tvářili značně netečně. Sázeli slova – zprvu, jak už to bývá, pěkná a zamítavá. Vize nějakého budování lodní dopravy po vnitrozemských kanálech a řekách je prý neuvěřitelná, možná až bláznivá. Jenže deprese tvrdila muziku a nějaké bodíky pro větší přízeň voličů jsou dobré vždy. Československý stát šel nakonec do toho – s Baťou půl na půl. 16/
Od 2. prosince 1938 vstoupil do historie tuzemské i světové říční dopravy se svými čtrnácti masivními plavebními komorami Baťův kanál.
|
* Naše obchodní politika zahraniční se neosvědčila. Politicky je náš stát v dobrém mezinárodním postavení. Měnově – rozumným stanoviskem Rašínovým a poctivým pokračováním v jeho směru – požíváme ve světě úcty a vážnosti solidního státu. Obchodněpoliticky jsme to na světovém foru – prohráli. * Potřebujeme zmocněnce pro řízení práce na úpravě obchodních smluv. Jeden rozumný člověk, který by požíval důvěry, na to stačí, aby se kola našeho průmyslu a obchodu opět roztočila. Potřebujeme rozum, abychom mu tu pravomoc svěřili. * Postarejte se o smlouvy, při nichž by průmysl mohl vyvážeti, a budeme míti dosti peněz, aby mohly opět dávati parlamentu příležitost projednávat otázky třináctého služného. |
|
J.A. Baťa 10. ledna 1934 Výběr 1934, str. 120 |
|
Dr. Milan Hodža „Zlín"
Zahraniční zadlužení veřejné i soukromé šesti středoevropských států přesahuje 23 miliard švýc. franků, což znamená jen na úrocích a amortisační kvotě povinnost platiti ročně 1.200 milionů švýc. franků západním věřitelům. V dnešní situaci ovšem státy střední Evropy mohou tyto dluhy platiti jen ve formě vývozu zboží. Má tedy západní Evropa i Amerika v nejvlastnějším zájmu více dbáti o své nákupy ve střední Evropě, neboť jen tak může přijíti ke svým penězům. |
|
Výběr 1934, str. 1274 |
1935
Jan Antonín Baťa poprvé uveřejňuje knihu „Budujme stát pro 40,000.000 lidí“ o možnostech industrializace Československa, které mělo před válkou něco přes patnáct milionů obyvatel. Sama kniha zažila více vydání, smutný osud potkal poslední dotisk z roku 1939, zadržený nacisty. Prodat se podařilo asi deset tisíc výtisků, zbylých třicet tisíc skončilo v kotlích. Mnoho prvků, v publikaci obsažených, bylo dílčím způsobem realizováno, především hlavní silnice a vodovodní systém po celé republice.
Kniha dobře charakterizovala Janovo vidění budoucnosti, v ní se postupně přikláněl k managování rozvoje oblastí. Byl velmi konkrétní, s přímými výpočty a kalkulacemi, pro soudobého čtenáře, trvale ovlivňovaného mediálním makroekonomickým populismem, snad i částečně nesrozumitelný.
Drobná soudobá úvaha o reálnosti nápadů Jana Bati:
Jak by se žilo v tak hustě osídleném státě? Nebylo by tam namačkáno příliš lidí? Jan A. Baťa psal o čtyřiceti milionech obyvatel. Nešlo o pouhé ztrojnásobení přibližně patnáctimilionové (sčítání z r. 1930 hovořilo o více než 14 milionech občanů, rok 1933 vyčísluje přesně 15 017 106 lidí na 140 508 km2) populace; vycházel z produktivity, výkonnosti, techniky a efektu jím hlásaných záměrů.33/ Zkrátka – vzal to technicky. Zhodnoťme jeho úmysl v „člověkokilometrech“:
Srovnejme (dnešní) Německo, Anglii, Belgii a Rakousko. Předválečné Československo vykazovalo hustotu osídlení zaokrouhleně 107 obyv./km2.
|
Belgie |
347 obyv. /km2 |
|
Anglie |
384 obyv. /km2 |
|
Rakousko |
98 obyv. /km2 |
|
Německo |
231 obyv. /km2 |
|
dnešní ČR |
133 obyv. /km2 |
„Baťovo Československo“ by vykázalo – mechanicky přepočítáno – 285 lidí/km2 .
Závěr? Byl by to stát k životu.
1935
Založení Studijních ústavů
Upřesněme – roku 1935 byl postaven Studijní ústav pouze jeden, nad domovy mužů. Druhý, nad domovy žen, vyrostl až v roce 1938.
Šlo o ryzí nápad Jana Antonína Bati, jenž se neustále potýkal s nepraktičností absolventů standardních odborných škol. Vzdělání prostřednictvím práce – tak bychom mohli nazvat původní ideu. Ta se ovšem rozvinula do šíře, později zahrnula i umělecké směry lidské tvořivosti.
Přečtěme si, co o myšlence Studijních ústavů a podpory umělců napsal sám iniciátor, Jan Baťa, s odstupem let ve své knize Těžké časy:
|
Studijní ústavy Ty Studijní ústavy. Tož možná, že tady z vašeho stanoviska je to zásluha. No co, snad to vypadá pěkně. Ale opravdu, ti chlapi, co mají co dělat s těma chemikáliema, chtí vědět aspoň, co to je zač, a tož přece jim musíte dát možnost, aby se to někde dověděli, že? Nebo vezměte si instalatéry – ani jeden z nich vám nespočítá, kolik vody vám proteče trubkou půlcoulovou nebo coulovou. A tož proč jim neukázat, jak se to počítá a vůbec. Vždyť tuto jednu znalost musí míti – ne inžinýr, ale instalatér. A tož proto. Ale kdepak je to ještě od toho, co potřebujeme, abychom mohli být spokojeni... Průmyslové, obchodní a jazykové školství – však je to vlastně všechno jedna věc. Škola práce a pokračování té školy v dalších letech, jakožto průmyslovka. Odpusťte, páni moji, jestli si myslím i tady, na této vysoké škole technické. že mnohem více potřebujeme ve Zlíně těch poloučených, ale jinak vychovaných lidí, nežli lidí s diplomy, ale bez vlastností, které jim může dát pouze výchova v práci. Vždyť toto mají býti a už začínají býti právě ti naši průkopnící světovosti, které papláme z těch hornických, selských, chalupnických, dělnických synků, aby nás jednou živili – a dobře živili, za všech okolností – ten náš drahý lid doma. Na ty školy pyšný nejsem, ale na ty výsledky těch mých kluků, co nám ze těch škol vyšli, tož na ty ano. |
|
Umělci Podpora žurnalistiky a krásné literatury, umění a vědy? Tož podívejte se. Daří se nám nyní, jakž takž dobře. Těm umělcům a literátům se daří zle. Proč? Protože se vůbec lidem v republice v posledních letech nedařilo moc dobře. Byla nezaměstnanost a tak. Když nemají lidé co do huby, tož jak je má zajímat krása a umění? Následkem toho se dařilo umělcům zle. A následkem toho, že se jim dařilo zle, copak malovali a psali? Však víte co, kromě několika těch málo, kterým se zle nedařilo, malovali scíplá nebo podřezaná kuřata, zátiší z ohryzaných kostí a tak. A spisovatelé psali o lásce, životě na vesnici podle Terezy Novákové, líp nebo hůře, zase kromě mála výjimek. Tož to ale potom četli ti naši mladí. Z toho měli čerpat sílu pro svůj život? Vždyť kromě těch několika málo to bylo chudobné. Dumas je fajn, ale kluk se vám z něho bude smát, až se bude chytat za palce u nohy. Vždyť ty klobouky a meče, kdepak dnes.... Strojní pušky Bren a protitanková děla. A ocelové přílbice. Je nový ten svět. A umění nedrží krok, je hladové. Práce živí ten náš národ a ti, kteří jej mají duševně vést, ti sami hladoví. Proč? Protože snad neodhadli, kudy se ten svět ubírá a zdálo se jim, že pryč od strojů a výroby, která značí kapitalismus. Neznačí kapitalismus, ani komunismus. Značí práci, živobytí pro lidi, značí nový, lepší život. Ale tomu novému životu je potřeba rozumět. Ne mu nadávat, ani se z něho posmívat. A tož právě proto jsme se vlastně musili zajímat o umělce. A ta podpora, to byla vlastně jenom taková daň jaksi .... |
V dobách, kdy se o Janu Baťovi nesmělo hovořit, připisovala se zásluha vzniku Studijních ústavů Josefu Hlavničkovi. Ani to nebylo daleko od pravdy. Hlavnička se na praktické realizaci předchůdců zlínského průmyslového školství a university podílel.
1936
Značka 
a povědomí lidstva
Abychom ujasnili nadpis – v tomto roce získáváme uchopitelnou písemnou zmínku o míře v nadpisu naznačeného povědomí o značce. Dokonce bylo zjištěno, že v zaostalejších krajinách, kde běžní obyvatelé obuv před příchodem baťovců nepoužívali, se jediným označením pro boty stalo slovo „Baťa“.
Baťovy závody zahrnovaly mnoho nejrozličnějších výrob, mnohé součásti koncernu se jmenovaly jinak (Fatra, chemičky, galanterní firmy, výrobny kufrů, letadel ...), koupit jste mohli baťovské pneumatiky, letadla, vagony, bicykly, gumu a plasty, bakelit, celofán, podlahové krytiny, punčochy, elektroniku, vytěžené uhlí, dřevo, potraviny, elektřinu, svítiplyn a další.
V uvažování obyvatelstva převládá dodnes jednoduchá rovnice >>Baťa = švec<<. Přitom už v letech třicátých rostl daleko rychleji podíl neobuvnických činností nežli klasických botařských dílen – ty zvyšovaly objem výroby především růstem produktivity práce. Může to vzdáleně připomínat proslulé JZD Slušovice, které – za naprosto odlišných společenských a hospodářských podmínek – překonalo v osmdesátých letech minulého století svou zemědělskou produkci tzv. přidruženou výrobou.
|
..... ve výrobě obuvi roku 1937 ovládla fa. Baťa šest sedmin celé československé produkce a zároveň i 90 % exportu do ciziny. Celý průmyslový a obchodní kolos roku 1938 zaměstnával 65 064 lidí (z toho 41 814 v ČSR a 23 250 v zahraničí). V mnoha zemích se Baťovy boty staly běžným zbožím, často nejznámějším reprezentantem našeho průmyslu nebo dokonce synonymem Československa. Zlín se stal známým sídlem Baťovy světové obuvnické říše, městem, ve kterém se sbíhaly nitky obchodních a výrobních kontaktů z takřka celého světa ..... |
|
Zdeněk Pokluda & Svatava Nováčková, TEP listopad 1991 |
Vraťme se ale před druhou světovou válku. V článku s titulem „Svět je uchvácen“ od Harryho Riemera, redaktora deníku „The Daily News Record“ se psalo:
„Průzkumem jsme zjistili, že jméno „“ je sedmé nejznámější na světě. Vůbec nejintenzivněji zní v segmentu obuvi.
Velká organizace z Československa provozuje jednu filiálku v Indii. Jméno Baťovo jsme ovšem zahlédli na botách ve více obchodech, nežli vůbec jakýchkoliv jiných bot odlišné značky celkem.“
1936
Borovo, Jugoslávie
Když jsme zavítali do zahraničí, tak tam ještě chvíli setrváme. Podíváme se opět do jugoslávského (chorvatského) Borova, tentokráte z jiného úhlu. Ve třicátých letech se o místní Baťově továrně začalo hovořit jako o mezinárodní laboratoři práce. /IRL/ 36/
Zlínské podniky se staly předmětem víceméně nepřetržité pozornosti úřadů. Jak finančních, tak např. vojenských, zdravotních, sociálních nebo tajných služeb. Vzpomenuli jsme i takřka permanentně probíhajících exkursí škol a podnikatelských kruhů.
Ve švýcarské Ženevě, tehdy sídle Společnosti národů, fungoval Mezinárodní úřad práce a ani ten se ve frekvenci cestování na východní Moravu nedával zahanbit. Na téma Baťa, batismus a Baťovy závody zpracoval hned několik odborných studií. Kdo někdy stál před úkolem podobnou práci vytvořit, ví, že obsahuje nejen seznámení se stavem problému, ale také analýzu situace, syntézu, závěry o výsledcích těchto úkonů a možné naznačení vývoje v budoucnosti.
Jedna ze studií o fenoménu Baťa ve Zlíně končila neurčitým konstatováním, že je nemožné předpovědět – do budoucna či čistě teoreticky – jakékoliv priority, dle kterých by zafungoval Baťův systém předaný do jiných rukou, případně aplikovaný v jiném prostředí, resp. v jiné době.
Tažme se: čeho mohl dosáhnout? Odpovězme: všeho. Na všechno by poskytnul pozitivní odpověď, i když otázky nebyly nikdy otevřeně položeny. Spíše naznačovány mlčky, pohybem ruky, obočí, gestem. I v jiných podmínkách, na jugoslávské půdě, vykvetl Baťův systém do krásy ve své komplexnosti.
Nedostalo se nám přímo položených otázek, ani svou odpověď neservírujeme bez výhrad. Borovo ve skutečnosti nebylo v jiných rukou .... „v jiném prostřední nebo jiném čase....“... „vedení tohoto podniku spočívalo v rukou člověka, prezentujícího se v duchu, na principech a podle metod zlínských /zvýrazněno Johnem Nash-Baťou/ se stejnými stroji, se stejnými výrobními procesy.“
Resumé? Napišme jej a nechejme zaznít i takto: Na příkladu této exkurze lze exaktně sdělit, že úspěch baťovského systému mohl být s klidným svědomím připsán k dobru Janu Baťovi.
-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
11/ Vendelín Hnilica, inspektor baťovské výstavby v zahraničí, 29. července 1947.
12/ Libor Toman, Universita Hradec Králové
13/ Miroslav Ivanov, Sága o životě a smrti Jana Bati a jeho bratra Tomáše, I. vydání, str. 134
14/ Brněnská Česká technika. V letech 1937-
15/ Další impuls přišel roku 1700 od holandského (tehdy částečně habsburské území) duchovního Lothara Vogemonta – ten již uvažoval o čtyřech tocích – Dunaji, Odře, Visle a Labi.
Myšlenky na tuto vodní cestu došly sluchu v rakouské říši ještě mnohokráte – a dokonce se dostaly až k samé hranici uskutečňování. Za zmínku stojí zvláštní projekt z r. 1873 (prof. Oelwein a ing. Pontzen), který počítal s nosností člunů 240 tun. Plán dokonce schválily obě komory rak.-uh. parlamentu a investor (Anglo-rakouská banka) obdržel koncesi na jeho realizaci.
16/ Firma Baťa kryla 50 % nákladů na výstavbu kanálu, druhou půli uhradilo ministerstvo sociální péče z kapitoly „Produktivní péče o nezaměstnané“.
33/ Dr.h.c. Jan Antonín Baťa uvádí, jak došel k číslu
36/ Výzkumem fenoménu „továrních měst“ se zabývala řada sociologů již od XVIII. stol. Zpočátku vycházeli spíše z idealistických pozic, o sto let později činili ve spolupráci s progresivnějšími podnikateli a architekty i praktické kroky (Titus Salt – Saltaire; Paul Kupelwieser – Nové Vítkovice).
Meziválečné instituce na tato dědictví navázaly a nezabývaly se pouze – dnes markantnější – stránkou urbanismu a architektonické čistoty nových osad. Své studie pořizovaly s důrazem na ekonomické a sociální změny nejen v obcích samých, pracovaly též s vlivy na bližší a vzdálenější okolí.
„Firemní města“ se tak stala modelem, na kterém se analýzou jednotlivých rozhodovacích procesů, dopadů výkyvů a problémů výroby na život v obci, změn společenských struktur, konfliktů mezi zaměstnanci, jejich nadřízenými a majiteli ovládajícími firmy atd. dala určit prognóza rozvoje, ohlazovat třecí plochy , těžit z pozitiv a potlačovat budoucí negativa.
Jedním z typických továrních měst bylo právě Borovo v Chorvatsku (Jugoslávii). I za Titovského režimu si udrželo svůj specifický charakter, který byl ve „zbytku“ Jugoslávie nejen trpěn, ale i s velkou mírou úcty akceptován.
