zlínský prospekt internátů  

akad. arch. Eduard Staša, Naše pravda, 1990

Naši pradědové a dědové, žili-li v prudce se rozvíjejícím Zlíně poloviny let dvacátých, pamatují na námi sledovaném prostoru panské louky a pole. Od staré březnické cesty, která vedla nad panským dvorem (stával mezi Památníkem osvobození a starou Tržnicí),  až k okraji města nad památníkem T. Bati (Domem umění), kterému se říkalo Barabáš. Kus pod ním se rozkládal malý remízek a ještě níž po svahu osamělý domek, zvaný „Rusárna“, který firma Baťa přestavěla ve dvacátém prvním roce na byty. Za první války v něm bydleli ruští zajatci.

Všechno se začalo pomalu měnit, když Tomáš Baťa rozhodl o stavbě velké budovy v místě nad pozdější jídelnou s.p. Svit (po pádu Svitu ČSOB a.s. na nám. T.G. Masaryka, pozn. C.) Ze situačního plánu se dovídáme, že šlo o novostavbu internátu a závodní školy fy. T. & A. Baťa, poprvé schválenou 3. srpna 1927 a podruhé 13. března 1928. Podepsán stavební rada Antonín Zapletal a I. starostův náměstek Jan Sláma. Vlastní stavba probíhala v roce 1928 za dramatických okolností. Pozemky zde totiž patřily baronu Štěpánu Hauptovi, majiteli zlínského panství. Ten kladl stavebním akcím fy. Baťa po léta překážky a nebylo tomu jinak ani v tomto případě.

Firmě se nedařilo uzavřít včas a úspěšně jednání o zakoupení pozemků a začala stavět. Bez úředního povolení. Připomeňme si pro přehled, kdo tehdy starostoval Zlínu. Tomáš Baťa. Přesto však musel „jeho“ stavební úřad na protest Hauptův nařídit zastavení stavby. Ta se po čase opět rozeběhla. Sice se zpožděním, ale bez nějakého vážnějšího postihu stavebníka. Tahanice o získání pozemků probíhaly krátce před vzpomenutou událostí i při stavbě škol pro firmu Baťa v nedaleké pozemkové trati Strhanec. Uváděné nepříjemnosti, spíše pokračování chronického stavu vztahů mezi městem a zámeckým panstvem nežli nahodilost, už jen uspíšily závěr dohody o zakoupení celého panství firmou Baťa. Došlo k tomu ihned v průběhu roku 1929 a baron Haupt svůj pobyt na zlínském zámku k 15. říjnu toho roku ukončil. Výstavba internátů mohla v dalších letech pokračovat.

Internát z roku 1927-29 - bývalý I. domov mužů, dnes hotel Garni.

V té době však ještě neexistoval projekt prospektu internátů s jejich seskupením po obou stranách krajinného průhledu. Příslušný návrh se zrodil teprve v průběhu let 1931-32, kdy se také stavěly další internáty, třetí chlapecký a první dívčí, provedené ještě ve starší železobetonové konstrukci (s hranatými sloupy, pozn. C.).

Názor na celkové urbanistické řešení tehdy ještě nenabyl ostrých kontur. Mohli bychom nalézt dokonce i variantu s osmi internáty na každé straně v řadách, které sahaly až k lesu. V komposičně definitivní podobě vidíme návrh prospektu až na Gahurově regulačním plánu města z roku 1933-34. Celá vynikající urbanistická koncepce vzešla vlastně z hlavy Františka Lýdie Gahury. Následovala výstavba dalších dvou dívčích internátů a jednoho chlapeckého v roce 1932.

Konečně v létech 1933-34 se postavil čtvrtý v řadě chlapeckých a v roce 1937 čtvrtý v řadě dívčích internátů. Všechny provedeny v klasické železobetonové konstrukci 3 x 13 polí, s kruhovými sloupy do montovaného ocelového bednění. Všech osm budov dohromady vytvořilo jakési malé městečko, v němž bydlelo kolem šesti tisíc mladých mužů a žen Baťovy školy práce. V té době také probíhala první výsadba stromů a keřů, které se později staly součástí krásné přírodní kulisy.

Mezitím však došlo po tragické smrti Tomáše Bati k otevření nové budovy Památníku v květnu 1933, postavené podle návrhu F.L. Gahury. První a velmi zdařilý pokus o monumentální architekturu s použitím továrního železobetonového skeletu a vertikálních prosklených stěn. Návštěvníci mohli shlédnout pozoruhodný interier budovy s vysokou vstupní halou, „vznášejícím se“ letadlem, smělým jednoramenným schodištěm i s obuvnickým museem. Poválečná přestavba budovy na koncertní sál (Dům umění) přece jen setřela její původní subtilní a průzračnou architekturu. Podle Gahurových návrhů vznikly také Studijní ústavy po levé a pravé straně Památníku. První z roku 1936 (dnešní Gymnázium na nám T.G. Masaryka) sloužil technickým sbírkám, laboratořím a studovnám pro zaměstnance fy. Baťa. Ten druhý, otevřený v roce 1938 (za války Gestapo, po osvobození SNB – a také zničení původních oken a jejich nahrazení kastlovým standardem – a nyní Policie ČR), vyhovoval zase galerii, zlínským salonům a škole umění.

Studijní ústavy samy o sobě tvoří specifické typy budov, završující dnes prospekt internátů, podívejme se na ně ve spolupráci s webem Gymnasia na náměstí T.G. Masaryka trochu blíže.

Někdy počátkem roku 1934 krystalizovaly úvahy Jana Antonína Bati (možná našly svůj ideový vzor v působení Massachussetského technologického ústavu) zřídit ve Zlíně jakési kvaziuniversitní jádro - vzdělávací a vědeckovýzkumnou instituci s vlastní knihovnou, vědeckým aparátem, dokonce i galerií. Umělecké výstavy do té doby  probíhaly ve Společenském domě.

Přípravy na výstavbu se - baťovsky čile a bez odkladu -  daly ihned do pohybu. V budově I. domova žen se začaly shromažďovat modely, stroje a další výukové pomůcky. Hledal se také název budoucí zamýšlené instituce - od zprvu kostrbatých názvů 'Ústřední knihovna spojená s technologickým ústavem' ke stručnějšímu označení 'Vzdělávací ústav', popř. 'Ústřední vzdělávací ústav'.  Vše víceméně  nadpisy z projektových záměrů. Další názvy zmiňuje ve Studijním ústavu sídlící Gymnasium (vedle složené fotografie).

Oficiálně se škola začala presentovat veřejnosti pod označením 'Studijní ústav Tomáše Bati' - ale tohle nemohlo dlouhodobě procházet a tak se předlouhý název od r. 1935 ustálil na jednodušším 'Studijní ústav'.

Foto 1 - šestietážový, částečně podsklepený objekt s betonovou konstrukcí Poor. Budova disponovala nákladním a osobním výtahem.

Foto 2 - Oba studijní ústavy měly nezvykle vysoko posazená okna. Podle dobových názorů tak mohlo do místností nejlépe dopadat světlo (a žactvo se nerozptylovalo pohledy ven, chtělo by se dodat).

Zajímavost - východní (1.) Studijní ústav je šestietážový, ale západní (dnes rejdiště Policie ČR) pětietážový. To vše kvůli nerovnosti terénu, jemuž byla výstavba celého Gahurova prospektu symbiotickou složkou - při pohledu odkudkoliv obě budovy vypadají jako stejně vysoké.

Foto 3 - původně měl první Studijní ústav nést označení "Technologický ústav". Jeho součástí se mohla stát i ústřední knihovna. Prvotní název brzy nahradili pojmenováním "Studijní ústav T. Bati". Jan A. Baťa jej otevřel projevem 26. dubna 1936 a dal do služeb zlínské veřejnosti. Již 18. června 1936 tuto "lidovou universitu" navštívil president ČSR Dr. Edvard Beneš.

Dle www.GJSzlin.cz; fondy Baťa

 Zachovala se i Gahurova studie t.zv. „vzdělávacího ústavu“ s návrhem dalších dvou budov za Studijními ústavy se shromažďovacím sálem mezi nimi. Můžeme-li F.L. Gahuru bezpečně označit jako autora urbanistické koncepce internátů i Památníku a Studijních ústavů, nelze tak učiniti u budov internátů.

Příliš utilitární architektura internátů a stroze úsporné řešení půdorysné na účast architekta ani neukazuje. Konečné projekty uchované v archivu podepsané inženýrem-statikem pocházejí očividně od stavebních odborníků. Šlo zde víceméně o opakování typu internátní budovy řešené na půdorysné osnově a konstruktivním skeletu budov továrních. Celkový účin však umocňuje právě Gahurova velkorysá myšlenka urbanistická. Vytváří novou přírodní osu napříč údolním terénem, do jejíž zeleně jsou budovy ponořeny.

Vznikla zde architektonická a přírodní scenérie, která léty vyzrála v působivou symbiosu lidského díla s přírodou. Pohledy zdola  i záběry shora od Domu umění s pozadím mladcovských kopců nás o tom stále i dnes přesvědčují. Tato část města si zasluhuje, aby byla vzata pod ochranu památkové péče jako výjimečný soubor české moderní architektury, který nemá u nás obdoby.