Osvobození města zlína rudou armádou - část I.

Doc. PhDr. Frant. Vojta, CSc.

(Gottwaldovsko od minulosti k současnosti 6/1984)

(Článek psal propagátor komunismu, je tendenční a jednostranný, ale obsahuje skutečnosti, které se udály – i když jsou popisovány z třídního hlediska. Pozn. C.)

Zlín nebyl na hlavním bojovém směru, ale v těsné blízkosti bojových operací dvou sovětských frontů, mezi nimiž aktivně působily jednotky 1. čs. partyzánské brigády J. Žižky. Stal se však důležitým průchozím místem, kterým vedly ústupové cesty německých fašistických vojsk , jimž hrozilo uzavření ve výduti fronty na východní Moravě. Rekonstrukce přímých bojů o město ukázaly na jejich tvrdost a houževnatost, i když nedosáhly takové intensity jako na strategicky důležitých místech.

Osvobození okresu a jeho sídla, města Zlína, neokázale demonstrovalo bojovou družbu vojsk Rudé armády, rumunských jednotek, 1. čs. armádního sboru a 1. čs. partyzánské brigády J. Žižky. Její význam dal základ tradici promítající se až do současných dnů.

Osvobození Zlína jako významného hospodářského centra čs. státu, potvrdilo nejen mistrovství vojsk Rudé armády, ale také zájem ušetřit stávající materiální hodnoty. Závody firmy Baťa, které měly napříště sloužit našemu lidu a byly těžce poškozeny anglo-americkým bombardováním v listopadu 1944, nebyly bojovými akcemi sovětských jednotek téměř dotčeny. Teprve komplexní pohled a hodnocení ukázaly hlavní důsledky osvobozenecké mise Rudé armády. Spočívaly nejen v boji a porážce německého fašismu, ale vyústily, spolu s národně osvobozeneckým bojem čs. lidu, v reálnou perspektivu nového lidově demokratického státu a v něm i města Zlína.

Studie vychází z dostupných materiálů Okresního archivu v Gottwaldově, podnikového archivu o.p. Svit v Gottwaldově a archivu Jihomoravského krajského výboru Komunistické strany Československa v Brně. Dále využívá poznatků z publikací zabývajících se osvobozováním Moravy Rudou armádou, dobového tisku a vzpomínek přímých účastníků, ať publikovaných či ústně sdělených.

Studie chce připomenout historické události, od nichž uplynulo již 40 let a které se staly neoddělitelnou součástí našich novodobých dějin a jejich pokrokových tradic. Současně je výrazem úcty a poděkování všem, kdož svým obětavým bojem pomáhali obnovit národní svobodu a státní nezávislost a umožnili i občanům města Zlína a celého okresu nastoupit socialistickou cestu společenského vývoje.

* * *

část I.

Situace ve městě a okolí v lednu až dubnu 1945

V roce 1945 vstoupila druhá světová válka do svého závěrečného stádia a Rudá armáda, i přes houževnatý odpor německých fašistických vojsk, měla strategickou iniciativu ve svých rukou. její vítězný postup byl i pro naše národy velkou národně osvobozeneckou misí.

Na Moravu vstoupila Rudá armáda v dubnu roku 1945 a již 5. dubna dosáhla stejnojmenné řeky. První kroky na moravské půdě byly poznamenány urputnými boji a značnými lidskými ztrátami. V době od 5. do 15. dubna uskutečnila sovětská vojska přechod přes řeku Moravu a vytvořila nezbytné vojenské předmostí. Nejúpornější boje byly svedeny o vstupní bránu na jižní Moravu, o Lanžhot a město Hodonín.

Při svém vstupu na Moravu vydala Rudá armáda leták osvětlující její cíle v boji proti německému fašismu, v němž se mj. uvádělo:

„Bratři Češi! Udeřila hodina vašeho osvobození. Zbavují vás navždy německé tyranie vojáci Rudé armády a vaši synové z 1. čs. armádního sboru ..... Zapojte se do společného osvobozovacího boje všech slovanských národů proti německé tyranii a jejím pomahačům!“

V této době útočila sovětská vojska na dvou rozhodujících strategických směrech (berlínském a vídeňském), s nimiž souvisely vzájemně spjaté vojenské operace, ostravsko-moravská a bratislavsko-brněnská. Cílem bojů bylo zničení a obklíčení fašistických vojsk v oblasti západního Slovenska a východní Moravy oboustranným obchvatem od Ostravy a Brna, jehož ramena se měla sevřít u Olomouce.

Na jihovýchodní Moravu vstoupila Rudá armáda jednotkami 2. ukrajinského frontu maršála R.J. Malinovského v souvislosti s vídeňskou operací. K zajištění vídeňského směru uskutečnilo pravé křídlo frontu předposlední operaci na našem území, bratislavsko-brněnskou. V její první fázi byla dne 4. dubna osvobozena Bratislava, ve druhé fázi, kde 26. dubna, Brno.

Při realizaci uvedené operace byly provedeny další bojové akce a jednotky vojsk 2. ukrajinského frontu osvobodily Veselí nad Moravou, Kyjov a dne 26. dubna město Uherský Brod. V rámci 2. ukrajinského frontu operovala na západním Slovensku a východní Moravě 40. armáda generálporučíka F.F. Žmačenka a jednotky rumunských vojsk. Na bojovou cestu sovětské armády a jí podřízených jednotek vzpomíná kapitán P.P. Jegorov: „ Pohybovali jsme se přes města Lučenec, Bánovce na Bebravou (Trenčín-pozn. F.V) směrem ke Zlínu (Gottwaldov).

Bojů 4. ukrajinského frontu na ostravsko-moravském směru vedeného maršálem A.I. Jeremenkem, se zúčastnili tankisté a letci 1. čs. armádního sboru v Sovětském svazu. Na jeho jižním křídle, tvořícím rozhraní mezi oběma fronty, bojovaly 1., 3. a 4. brigáda uvedeného sboru.

Bojová činnost sovětských vojsk přibližovala den osvobození okresu a jeho centra, města Zlína. Zatím v něm ještě vládly okupační orgány, působilo gestapo, policejní, bezpečnostní a jiné organizace. Jejich činnost směřovala proti ilegální činnosti komunistické strany, ostatním odbojovým složkám a posléze proti partyzánskému hnutí. Jen do rukou gestapa se ročně dostávalo kolem 2000 občanů (uváděný počet je pouze přibližný – vsuvka FV).

Zlín byl pro svůj hospodářský potenciál také významným průmyslovým centrem a část strojíren baťovských závodů (označených „W“ = Wehrmacht) přímo sloužila válečným potřebám německé fašistické armády. Tytéž úkoly plnily určené provozy v Otrokovicích, Kvítkovicích a v Napajedlích. Rovněž na Valašskokloboucku byly umístěny zbrojní závody. Okupační orgány usilovaly o jejich bezporuchový chod a maximální výkonnost. Aktivní spoluprací s baťovským vedením byla i po bombardování závodů v roce 1944 provedena organizační a materiální opatření, zajišťující plnění válečných dodávek. Rovněž objednávky pro fašistické organizace byly, včetně jednotek pronásledujících partyzány, plněny včas a přesně (Landesbatalion 2/855 ve Vsetíně a Polizeibatalion 21 v Holešově – vsuvka F.V.).

Na jedné z mnoha přednášek protektorátního systému - nabubřelé fangle převzali místní servilové od fašistů, po válce v tradici pokračovali komunisté.

Zlínský okres a přilehlé části regionu byly však i centrem ilegálního odbojového hnutí komunistické strany a dalších organizací. Kontinuitu boje proti fašismu si po celou dobu druhé světové války udržel pouze komunistický odboj a na přelomu let 1943/1944 vytvořil dosud největší ilegální organizaci Naše pravda. Ta navázala spojení s 1. čs. partyzánskou brigádou J. Žižky, operující od druhé poloviny roku 1944 na východní Moravě.

Okupační orgány, ve snaze zlikvidovat partyzánské hnutí, zřídily k boji proti němu zvláštní jednotky. Především zde umístily další pluk pořádkové policie a na území, kde byla působnost partyzánů nejintenzivnější, vytvořily přepadová a pohotovostní velitelství. Na počátku prosince 1944 bylo umístěno jagdkomando v Držkové a na přelomu let 1944/1945 rozšířilo svou působnost novými jednotkami v Brumově, Slušovicích a v Loučce u Vizovic. Koncem března roku 1945 bylo vytvořeno velitelství se zvláštním 300členným oddílem ve Vizovicích. Aparát gestapa využíval v boji proti partyzánům sítě konfidentů a zrádcovských vlasovských živlů.

Ani v této době, přes všechny tvrdé represe okupačního aparátu, se nepodařilo zlomit a zničit odbojové hnutí komunistické strany, vedené ilegální organizací Naše pravda. V únoru 1945 uskutečnila i sjezd zástupců ilegálních organizací komunistické strany z celé Moravy v samotném Zlíně. Výsledný dokument orientoval jejich činnost na vytváření ilegálních národních výborů a vystupňování ozbrojených akcí lidu proti fašistické nadvládě.

V samotném závěru druhé světové války, ve snaze zlomit vůli a odvahu občanů k aktivnímu odporu, podnikly okupační orgány řadu bezohledných trestných výprav. Byly namířeny proti obyvatelům v místech, kde docházelo k jejich úzké spolupráci s partyzány. Represe prováděly ovšem i vojenské fašistické jednotky podle pokynů svých armádních velitelů. Z obsahu směrnic maršála Schörnera vyplývalo, že především důstojníci musí kontrolovat všechny neznámé „živly“ a bude-li to nutné, „držeti je v bázni před pánem“, protože „při dalším zostření situace musíme jistě očekávati, že i Čech bude drzým“. V závěru směrnic byl doporučen postup vycházející z praktických poznatků, že „z vesnic, které jsou v plamenech, již nikdo nebude střílet“.

Uvedená taktika byla plně uplatňována v činnosti okupačního aparátu, byť důvody byly poněkud modifikovány. V závěru druhé světové války byla uplatněna ve zdejším okrese v nebývalé míře a brutalitě. Již 31. března roku 1945 byly při přepadení Žabárny ve Fryštáku zavražděny dvě sovětské radiotelegrafistky štábu 1. čs. partyzánské brigády J. Žižky. Dne 17. dubna 1945 bylo ve Valašských Kloboukách vyhlášeno stanné právo a zatčeno 9 rukojmí, jimž hrozila smrt (byla to odveta za zranění jednoho německého vojáka – vsuvka F.V.). Krátce na to, 19. dubna 1945 vypálili němečtí fašisté osadu Ploštinu, protože tamní obyvatelé poskytovali všestrannou pomoc partyzánům, a 24 občanů zvěrsky upálili. O tři dny později bylo v lese Březina u Valašských Klobouk zastřeleno 13 slovenských občanů, kteří byli předtím zatčeni na moravsko-slovenském pomezí a vězněni ve Valašských Kloboukách. Fašistická msta postihla dne 23. dubna roku 1945 také obec Prlov, kde bylo postříleno 16 osob a naházeno do hořících stavení.

Vlevo: skupina partyzánů, první zleva kapitán Petr Buďko, jeden z velitelů I. partyzánské brigády Jana Žižky,

Vpravo: Vasil Nastěnko, náčelník štábu I. partyzánské brigády Jana Žižky

Další tři osoby z výše uvedené obce odvleklo jagdkomando za spolupráci s partyzány a pověsilo je u silnice nedaleko Bratřejova. V samotném okresním městě Zlíně zastřelilo gestapo dne 27. dubna 1945 dva občany, z toho jednoho pro partyzánskou činnost. V noci z 1. na 2. května bylo zastřeleno ve vizovickém zámku 7 dosud vězněných občanů.

Fašistická bestialita se vybíjela i na dalších občanech v různých místech okresu a některým obcím byl připravován osud Ploštiny, ale rychlý postup jednotek Rudé armády tomu zabránil.

Od počátku roku 1945 byly patrny přípravy okupačních orgánů na závěrečnou fázi druhé světové války. Také na území zlínského okresu byla uplatňována taktika „spálené země“ v podobě opatření ARLZ (Politika spálené země byla nejdříve uplatněna v Sovětském svazu a poté na území okupovaných států. ARLZ znamenala: A – Auflockerung = uvolnění; R – Räumung = vyklizení; L – Lähmung = ochromení; Z – Zerstörung = zničení. -Vsuvka F.V.), směřující jak k likvidaci představitelů komunistického odboje, tak k ničení či ochromení dopravních a spojovacích zařízení. Jejich součástí byl odvoz surovin, materiálů, strojů, důležitých částí či dílců techniky, ochromení továren a jiných hospodářských objektů. Zabezpečen měl být také odvoz nebo zničení potravin, obilí a jiných produktů.

Na východní Moravě, kde hrozilo fašistickým vojskům obklíčení, byla opatření ARLZ prováděna nejdéle a materiální ztráty dosáhly značné výše. Dne 28. dubna 1945 došlo k upřesnění opatření a na jih od linie Otrokovice – Valašské Klobouky (včetně obou míst) bylo nařízeno provést etapu „R“. Rozsáhlé škody byly způsobeny na železničních tratích Trenčianská Teplá – Valašské Klobouky a dále směrem do Uherského Hradiště a Vsetína, tratě Uherské hradiště – Otrokovice a Zlín – Vizovice byly vyřazeny z provozu. Destrukční činnost prováděly fašistické jednotky armád „Mitte“, které měly k disposici speciální železniční vlaky, ž nichž jeden se pohyboval na trati Uherský Brod – Bojkovice – Valašské Klobouky – Vsetín.

Znemožněna byla i plavba na vodním kanálu Rohatec – Otrokovice zničením mostů, plavebních komor (včetně otrokovické) a potopením vlečných člunů a bagru na 11 místech. Zcela zničen byl vodní jez ve Spytihněvi, který mohl sloužit sovětským jednotkám k přechodu přes řeku Moravu.

Destrukční činnost prováděly speciální fašistické vojenské jednotky, za realizaci opatření v průmyslu odpovídaly civilní složky okupačního aparátu. Koncem ledna roku 1945 nařídily majitelům nákladních automobilů ze Zlína a dalších míst pohotovost k odvozu střeliva z muniční továrny Detona v Bojkovicích a ze skladu v Bohuslavicích nad Vláří do Prahy. V březnu 1945 byly za německého dozoru v baťovských závodech demontovány stroje na výrobu jehel a odeslány železnicí mimo Zlín. V téže době bylo nařízeno odeslat materiál a nejcennější strojní zařízení z filmových ateliérů na Kudlově. V dubnu bylo rozhodnuto o demontáži důležitých dílců turbin na výrobu elektrické energie ve zlínských závodech a obdobné snahy byly i v Otrokovicích.

Realizace opatření ARLZ v oblasti civilní okupační správy začala však z různých důvodů slábnout a váznout. Z baťovských závodů ve Zlíně mohlo být pro nedostatek vagónů odesláno jen několik zbylých vagónů se surovinami a část byla, spolu s jiným zbožím, odvezena až 2. května 1945 autokolonou. Pracující v závodě Fatra v Napajedlích svou přítomností a faktem rychlého postupu Rudé armády zabránili destrukcím. Fašistickým destrukčním oddílům se rovněž nepodařilo zapálit sklady hotových výrobků a odvézt obilí z Otrokovic.

Přesto ustupující fašistické jednotky zničily řadu důležitých objektů hospodářského významu. V Otrokovicích bylo vyřazeno z provozu letiště a vykradena goniometrická stanice. Rozsáhlé škody byly způsobeny na telefonní síti v celém okrese a tím znemožněno spojení s jinými místy, což se negativně projevilo na konci druhé světové války a po jejím skončení. Zcela bez spojení zůstaly Luhačovice, kde byla rozebrána a odvezena telefonní centrála.

Skupina pilotů-amatérů 1. května 1937 očekává na ploše otrokovického letiště přílet chefa z cesty kolem světa.

V mnoha místech byla zničena důležitá zařízení dopravní a signalizační. Řada mostů, tunelů, viaduktů, propustí a úseků silnic byla podminována a jen díky obětavosti partyzánů a občanů k jejich zničení nedošlo, neboť k němu nezbylo dostatek času. Ani záměrné ničení dopravních cest, mostů, spojovacích zařízení, vybudování protitankových zákopů (zvláště na Vizovicku) a zátarasů nezabránilo postupu Rudé armády.

Osvobození města Zlína se přibližovalo každým dnem a oznamovalo je stále zřetelnější hřmění dělostřelecké palby z jižní a východní části okresu. U obyvatelstva vyvolávala reálné naděje na brzké ukončení fašistické nadvlády. Současně narůstala nervozita a obavy z přechodu fronty přes město. Proto si občané vybudovali provizorní kryty ve sklepích domů, mnohde i na zahrádkách a část město opustila. Jediným cílem v této době bylo přežít a dočkat se svobody. Rudá armáda byla očekávána s netrpělivostí, láskou a nadějí, které neovlivnily ani články zlínského Světa, líčící její příchod jako konec civilizace a vytvářející psychózu strachu před bolševismem (Svět, Zlín, roč. 4., č. 4., 24. ledna 1945 uvedl, že porážka Německa by se rovnala Atlantidě a pokračoval: „Myslící Evropan se táže, kde nyní leží Katalaunská pole, na kterých se sejdou všichni Evropané, aby zapomenuvše na malicherné spory a války, postavili se svorně k rozhodnému boji Stalinu-Attilovi. Nejde dnes o 100 miliónů Němců, nýbrž o 350 miliónů Evropanů.“ – vsunuto F.V.).

Pro většinu obyvatel města vznikla mezní životní situace, kladoucí na misku vah zcela jiné hodnoty než ty, které až dosud byly občanům pracujícím v baťovských závodech vštěpovány a spatřovány v jediném: v materiálních hodnotách a v penězích. Představitelé firmy Baťa a jimi vybrané osoby nalezli bezpečný úkryt v protileteckém krytu v suterénu správní budovy (č. 21), kde přečkali do doby, kdy do továrního areálu vstoupili první sovětští vojáci.

Panický strach před příchodem Rudé armády a partyzánů zachvátil fašistické činitele ve městě, kteří až dosud vystupovali jako suverenní vládci. Dne 27. dubna 1945 umístili na čepkovském mostě výstražnou tabulku: „Silnice Zlín – Racková – Holešov uzavřena. Nebezpečí partyzánů“. Čekali na možnost opustit město a někteří se předem hospodářsky zajistili převodem finančních prostředků a také zaštítili někdejšími styky s kolaborujícími činiteli (Dne 9. dubna 1945 si německý ředitel firmy Baťa nechal z osobního účtu předisponovat do Německa částku 2 011 855 korun a jeho sekretářka 185 139 korun. Vsuvka – F.V.). Německá kolonie obyvatel ve Zlíně představovala v roce 1942 téměř 600 lidí, z nichž skoro polovina pracovala u firmy Baťa a více než čtvrtina byla zaměstnána u zdejších německých úřadů a orgánů. Na konci války vykazoval počet již dvojnásobek (Stav k 28. 3. 1942: zaměstnanců německých úřadů bylo 159, příslušníků Werkschutzu 27, atd. Ke dni 7. 5. 1945 bylo ve Zlíně 1 354 německých obyvatel. Jejich pracovní začlenění –již po osvobození- není uvedeno. -vsuvka – F.V.). Souhlas státního tajemníka Franka (K.H. Franka, státního ministra, pozn. C.) k evakuaci německých obyvatel byl dán 28. dubna 1945 ve večerních hodinách, ale poslední z nich, příslušníci gestapa, opouštěli město několik hodin před příchodem sovětských vojsk. Měli být příkladem svým „soukmenovcům“ a příslušníkům fašistických vojenských jednotek, ač právě v jejich řadách bylo množství dezertérů a v průběhu ústupových bojů nechyběly znaky otevřeného porušování vojenské kázně hraničící se vzpourou.

Ustupující zdecimovaná maďarská armáda se přesunuje na převážně zrekvírovaných selských povozech ku Praze. S každým dalším kilometrem vzdalují se vojáci od obsazené vlasti.

(Tři příslušníci německé armády (Jihoslované) byli za dezerci zastřeleni v Prštném a pohřbeni na poli Šefranice. Na útěku byl zastřelen příslušník Schutzpolizei na Santražinách.

V. Šipov vzpomíná: Němci utíkali ze Zlína tak rychle a neuspořádaně, že dlouho bloudili po celých skupinách v okolních lesích. Partyzáni se na nás obrátili se žádostí, abychom jim pomáhali Němce chytat. Zajali jsme jich mnoho. Společně s partyzány jsme je odzbrojovali a odesílali do týlu. Vzhled Němců byl žalostný. Bylo vidět, že v lesích se jim žilo špatně ....“.

 obě vsuvky – Fr.V.)

část II.

Osvobozování Zlína a okolí od 1. do 4. května 1945

Od 1. května ustupují Zlínem jednotky fašistické armády a spolu s nimi i příslušníci maďarských vojsk, kteří byli umístěni přímo ve městě (Maďaři byli umístěni ve škole na Letné. – Vsuvka F.V.). Při svém ústupu se zvláště němečtí vojáci a prchající fašisté dopouštěli krádeží šatstva, potravin, dopravních prostředků, ale i zboží z firemní prodejny (Dne 29.5.1945 uvedená firma –F.Novák- hlásila ztráty vzniklé dne 2.5.1945 rabováním ve výši 80 000 korun a zabavení nákladního automobilu vezoucího zboží pro 1. čs. partyzánskou brigádu J. Žižky. V dopisu ONV z Týna nad Vltavou, ze dne 4.7.1945 firmě Novák se, m.j., uvádí: „Hledané auto patrně zanechali prchající příslušníci gestapa někde u Netolic nebo Vodňan, vmísili se mezi uprchlíky, aby ušli pozornosti ...“. –vsuvka F.V.).

Téhož dne vstupovala na území zlínského okresu Rudá armáda, jednotky rumunských vojsk a příslušníci 1. čs. armádního sboru z několika směrů. Část vojska přešla Vlárským a Lyským průsmykem, další postupovala z jižního Vsacka a oblasti Uherskohradišťska. Právě v jižní části okresu postupovala Rudá armáda v úseku asi 50 kilometrů širokém ve třech směrech, na Napajedelsko, Zlínsko a Vizovicko. Nejrychlejší postup byl zaznamenán na úseku vyúsťujícím v okresním městě Zlíně. Důležitým faktem bylo zlomení fašistického odporu u Prakšic a Pašovic, což mělo vliv na další postup sovětských jednotek. Na postupovém směru byly posledními obcemi v boji o přístup do Zlína: Březnice, Kudlov, Jaroslavice. Územní části Březnice se staly přímou součástí obrany města Zlína fašistickými jednotkami a boje zde nabyly větší intenzity(při bojích zde padlo 8 rudoarmějců a 2 příslušníci rumunských jednotek –vsuvka F.V. ).

Postup armád územím okresu Zlín od 1. května do 6. května 1945. 

Dne 2. května došlo k rozhodujícímu postupu a sovětská vojska překonala vzdálenost více než 20 kilometrů v těžkém, kopcovitém terénu za chladného a deštivého počasí. Týž den se těšilo znovuzískané svobodě 43 obcí v okrese. Ke Zlínu se nejdříve přiblížili sovětští vojáci 2. ukrajinského frontu, 40. armády, 2. armádním sborem a jeho 240. divizí, jíž velel generálmajor T.F. Umanskij a průzkumným oddílům nižších vojenských jednotek veleli plukovníci A. Grozněv a Bakajev.

Ustupující fašistické jednotky byly rychlým postupem překvapeny a charakter jejich bojů byl navíc podmíněn celkovou vojenskou situací na východní Moravě. Hrozilo jim uzavření ve výduti fronty vojsky 2. a 4. ukrajinského frontu. Především si zajišťovaly možnost včasného ústupu dosud volnými cestami a Zlín se stal jedním z míst jimiž procházely, nebo je bylo možné dosáhnout. Přesto se připravily na obranu města a nemínily je vzdát bez boje i proto, že německé velení takové tendence tvrdě potíralo.

Obranná opatření svědčila o tom, že německé jednotky počítaly s čelným útokem sovětských vojsk z jižního směru. Zaujaly proto první obranné pozice u všech rozhodujících příjezdových cest ústících do města. Byly na křižovatce silnic před hlavní branou baťovských závodů (silnice od Březnice a Malenovic), na ulici Hradská (silnice od Kudlova) a v přilehlém okolí, a nedaleko Příluk (silnice od Jaroslavic). Postavení dělostřelecké baterie při vyústění silnice z Jaroslavic krylo současně silnici od Želechovic. Baterie německých děl byla dále umístěna na sportovním hřišti v Prštném (dnes zabráno – Interspar - Pozn. C.) a po jejím ústupu byl 2. května odpoledne zničen zdejší most. Baterii minometů a kulometná hnízda umístily fašistické jednotky 1. května na mladcovském kopci.

Příslušné složky Rudé armády však neponechaly v této osudové chvíli pro město, jeho obyvatele a baťovské závody nic náhodě, či živelnému průběhu. Svědčí o tom důležité sdělení v němž se uvádí, že „v době, kdy se blížila ke Zlínu Rudá armáda a její spojenci, seděla již ve Zlíně sovětská zpravodajská služba, která kontrolovala všechna německá opatření.

První obranné pásmo vytvořily fašistické jednotky v prostoru podél silnice vyúsťující z Kudlova, Na požáře a na Růmech, kde byl z hlediska obrany výhodný terén. Mnohé domy zde byly obsazeny vojáky s kulomety a cestu uzavíral, jako u hlavní brány baťovských závodů, tank Tygr a 3 motorizované jednotky (šlo zřejmě o tři vozidla, nikoliv o tři jednotky, jak vyplývá z textu. – vsuvka F.V.). Ulice Hradská byla ještě navíc uzavřena velkým dřevěným zátarasem. Další část obrany byla opřena o budovy Studijního ústavu, odkud bylo možné kontrolovat nástup sovětských jednotek z protilehlého lesního prostoru.

V poledne dne 2. května došlo ve Zlíně k uzavření všech obchodů, aby ustupujícím fašistickým jednotkám bylo zabráněno v drancování a byl vypnut elektrický proud. Obyvatelstvo bylo o zahájení bojů o město a tím začátku přechodu fronty informováno městským rozhlasem a houkáním sirén v době od 14:55 do 15:00 hodin. V této době pronikli na okraj města v jeho východní části sovětští průzkumníci a dopadly první dělostřelecké granáty. Svědectví poskytl jeden z rozvědčíků ve své vzpomínce, kde napsal: „Při dalším postupu naše vojsko přišlo k městu Zlínu-Gottwaldovu..... Blížili jsme se ke Gottwaldovu jako průzkumníci a tak jsme se brzy dostali do nepřátelských pozic. Ve městě nás Němci zpozorovali a zahájili palbu. Začali však ustupovat v domnění, že do města už vešly hlavní sily naší armády. Stříleli jsme totiž ze samopalů na různých koncích města.“.

Významnou pomoc poskytla sovětským vojákům skupina lidí z řad partyzánů, jejich pomocníků a obyvatel. Za jejich účasti zaujímali první bojové pozice převážně na Podvesné, u nemocnice a na Zálešné, kam se dostali sestupem z jaroslavických vrchů. První sovětští vojáci, kteří pronikli na pokraj města tvořili jen několik málo hloučků a teprve později za nimi přicházeli spojaři a další skupiny. Přímých bojů o město se zúčastnili partyzáni z oddílu J. Žižky – Ovčáček, postupující s Rudou armádou přes Lhotu u Malenovic.

Neočekávaný vstup sovětských vojáků do východní části města znamenal vpád do boku fašistických jednotek, které tím do velké míry ztratily možnost vést rozsáhlejší boje. Přitom dále existovalo nebezpečí uzavření ústupových cest jak pro ně, tak i pro další jednotky ve směru od Vizovic. Proto reagovaly ústupem z dosavadních pozic až na pravý břeh řeky Dřevnice. Palebné postavení opustila i dělostřelecká baterie na staré přílucké cestě (Pekárenská a Peroutkovo nábř., pozn. C.) a přesunula se k Burešovu.

Směr bojových akcí byl určován vzniklou situací a dále podmíněn samotným půdorysem města. Boje se odehrávaly převážně ve směru jih – sever, kudy směřovaly ústupové cesty a kde je údolí jen několik set metrů široké. Pro přechod řeky Dřevnice zůstaly brzy jen dva mosty, cigánovský a čepkovský, protože most v Prštném byl silně poškozen a most u nemocnice byl kontrolován sovětskými jednotkami.

Ve směru východ – západ se boje odehrávaly především na dvou souběžných ulicích, Kvítkové a T. Bati, vyúsťující do Dlouhé ulice. Z jižní části postupovali sovětští vojáci po překonání odporu na Hradské ulici a Růmech, přes křižovatku a Nadkostelí, kde došlo k větší přestřelce mezi nimi a osádkou Tygru, který dosud zaujímal postavení na křižovatce u hlavní brány baťovských závodů. Ke středu města se sovětští vojáci probíjeli z Náměstí práce, z prostorů mezi internáty a Školní ulicí. Z mnohých míst byli fašističtí vojáci vytlačeni za soustředěné palby z letadel.

Sovětský trén na území města Zlína.

Do samotného středu města, na Masarykovo náměstí (nám. Míru, pozn. C.), pronikl první sovětský voják dne 2. května kolem 17 hodiny. Tanky Tygr použily fašistické jednotky na Dlouhé ulici, jež se stala jednou z hlavních ústupových cest. Poté, co byly přinuceny přejít na pravý břeh řeky Dřevnice, snažily se vytvořit jednotlivá místa odporu ve Vývozu a v přilehlých částech.

Sovětské jednotky vybudovaly palebná postavení v místech, odkud bylo možné ničit fašistické síly přímou i nepřímou střelbou z děl a minometů. Nacházela se na Růmech, na Dílech, před budovou Tržnice, na Letné, ale také v továrním areálu v prostoru plynárny. Jejich budování bylo postupné, tak jak přijížděla bojová technika v noci z 2. na 3. května. Některá postavení, zvl. minometů a těžkých kulometů, měla jen dočasný charakter a nacházela se v různých částech města. Palebné postavení dělostřelectva proti případnému útoku fašistických jednotek od Vizovic bylo vybudováno na Ševcovské ulici.

Po svém přesunu do nových obranných pozic měly fašistické jednotky zájem na udržení ústupových cest pro sebe i vojska směřující od Vizovic a Slušovic směrem na Fryšták a Holešov. Vybudovaly obranu nad nemocnicí, kde opřely kulometná hnízda o les a dělostřelecká baterie zaujala své postavení  nedaleko Burešova. Tím se vytvořila druhá obranná linie v oblasti Příluk, Boněcka, nové střelnice, Vršavy, která dále pokračovala na Mladcovou.

Z uvedených míst zvláště v noci z 2. na 3. května se fašistické jednotky, posílené ještě o příslušníky místního Volksturmu a Wekschutzu, pokusily o několik protiútoků, ale změny ve svůj prospěch nedosáhly. Neúspěšná byla také obrana německého praporu nedaleko Příluk, který se nakonec vzdal.Německé jednotky byly postupně zatlačeny za Mladcovou, Kocandu a Vršavu, kde měly k dispozici dva tanky Tygr a ze silnice ke Kostelci organizovaly dělostřeleckou palbu na Zlín. Dne 3. května vyrazila sovětská jednotka směrem k Vizovicím. Bylo to po vzrušující zprávě, že odtud postupuje kolona asi 20 německých tanků na Zlín (Zpráva vyvolala ve městě paniku a obyvatelé snímali vlajky. – vsuvka F.V.).

Jak dokládá fotografie z roku 1937, mladcovský kopec umožňuje střelbou pohodlně držet město v šachu.

Pozice, které zaujaly německé jednotky na uvedené linii musely postupně pod tlakem sovětských vojsk opustit a ustoupit za Kostelec, Štípu, Kašavu a další místa. Zlín se ocitl mimo bezprostřední oblast fronty a mohl učinit první kroky k novému životu po šesti letech trvání fašistické nadvlády.